úterý 14. října 2014

Jak jsem se o dovolené zapomněl a napsal povídku

Jen těžko byste v celém vesmíru hledali méně pravděpodobnou lovestory, přesto byla napsána. Zcela bez předsudků a bez ohledu na následky. Je to příběh o Dvojích duších a rovnováze protikladů, o sebepřijetí, o dětství a nevinnosti. O hyenách, upírech a okřídlených bytostech, které loví chmury. O samotářském tiskovém mluvčí v letech a gotické šelmičce, která by mohla být jeho synem. Zlé jazyky by řekly, že i dcerou…

Mám rád dovolenou. Pro mě je to čas bohapustého flákání, ponocování do čtyř do rána, utrácení těžce vydělaných peněz za potěšení trvalé i pomíjivé hodnoty... Většinou se po pár dnech propadnu hluboko do sebe a žiju v jakémsi paralelním světě, kde vzniká většina mých příběhů. V realitě mě jen máloco inspiruje.
V polovině prázdnin, během mé čtrnáctidenní dovolené, se mi ale dostalo nevídaně vysoké, přímo koňské dávky inspirace, které jsem nemohl nevyužít... a tak nějak mi vydržela i po návratu do práce. Vydržela mi vlastně dodnes, momentálně mám něco přes 80 stran textu, což je několikanásobně víc, než jsem napsal za poslední dva roky. I kdyby to mělo těšit jenom mě, stejně se tím musím "pochlubit". :-)
Ale k povídce.
Dal jsem jí název Chmůrolovec - etymologický význam asi není třeba vysvětlovat a na kontext si počkejte do kapitoly VII. :-) Nevím, co bych dál řekl, názor by si měl každý čtenář udělat sám, ale myslím, že je "něžnější" než většina povídek, co jsem v posledních pár letech napsal. Určitě je "něžnější" než Vzteklá mrcha. Nebo Jarní úklid. Asi to bude tím, že autor je zase o nějaký ten pátek starší. :-) (Byť v případě JÚ jen o pár měsíců)
Ano, jedna postava je opět transgender. Není to ale vypravěč. Už mi chyběl ten pohled z druhé strany. Navíc jsem potkal člověka, který byl zcela fascinován přírodním úkazem zvaným cuntboy (co znamená boy všichni víme a cunt... no, přeložil bych to asi jako pipka, to se mi zdá nejslušnější :-). Musím přiznat, že i mě zajímá všechno, co nějakým způsobem vybočuje. A myslím, že gay literatura by měla dostat zase nějaký nový rozměr, jinak se brzy začneme nudit. :-D
Hodně dlouho jsem zvažoval, zda Chmůrolovce zveřejnit, jelikož je to příběh, který je pro mě velice důležitý a osobní (i když… to svým způsobem všechny, co jsem napsal :-). Pracoval jsem tu s postavami, které v mé mysli existují deset i více let, se situacemi, které jsem zažil na vlastní kůži, a ne vždy jsou to postavy a situace, které by byly pro většinu lidí snadno uchopitelné. Ale řekl jsem si, že to i tak risknu, protože si myslím, že o podobných věcech se píše a mluví strašně málo. (A navíc už ani nepamatuju, kdy naposled jsem něco publikoval, takže bych mohl pár lidem udělat radost. :) 
Dost řečí. 
Tady je taková...

malá ochutnávka :-)


Samozřejmě jsem si vždycky uvědomoval, že není doopravdy můj. Že nejsem jeho otec a on není můj syn. Přesto jsem měl i v těch nejobyčejnějších chvílích pocit, jako by tak nějak vzešel ze mě. Jako by ho ze mě někdo vyextrahoval. Mé lepší Já. Po těch hodinách rozhovorů o životě, vesmíru a nesmrtelnosti chrousta mi připadalo, že jeho chápání smyslu lidského bytí je asi nejblíž tomu mému. Byl jsem o tři roky starší než jeho rodiče, ale na rozdíl od nich jsem měl ještě nějaké ideály – já vůl.
Na jeho velký den jsem byl samozřejmě připraven. Už loni jsme spolu slavili jeho narozeniny, ale patnáctiny jsou přeci jen o něco výjimečnější. Ujasnil jsem si však, že ne pro mě. Tohle byla zlomová událost ve Filipově životě, ne v mém. On dostane za čtyři neděle svůj první občanský průkaz, bude moct za rodiče přebírat doporučenou poštu a nejspíš se bude moci stát členem nejrůznějších zájmových spolků, aniž by k tomu potřeboval požehnání od zákonného zástupce. No a taky… jen tak mimochodem… bude moct někomu stejně starému půjčit své tělo. Nebo i někomu staršímu. Ale ne o pětadvacet let. Ne svému nejlepšímu příteli. On by to nikdy nedovolil, protože s anděly se nešuká. Ať si porušuje boží zákony někdo jiný, já neporušuju ani ty lidské.
Otevřel jsem lednici a vytáhl z ní papírovou krabici, v níž se skrýval pařížský dort. Nebyl nijak zvlášť velký, Filipova babička by jistě vytvořila něco bombastičtějšího… kdyby neležela s priessnitzovým zábalem v posteli. Zády k oslavenci, abych mu nezkazil překvapení, jsem položil ošlehačkovaný korpus na větší talíř a zapíchl do něj jedinou dortovou svíčku, kterou jsem poté zapálil sirkami, s nimiž obvykle uvádím do chodu svůj plynový sporák.
„Byl bys prosím tak hodný a na chvíli zhasl?“ řekl jsem.
„Co kuješ za pikle?“ zeptal se rozverně.
„Žádné pikle, jen ti chci vynahradit zpackanou oslavu,“ usmál jsem se, dort za zády.
Beze slov vyskočil ze židle, dohopsal k vypínači a kuchyň se ponořila do tmy.
„Jéé! Svíšiška!“ zvolal nadšeně. Vždycky se uměl upřímně radovat z maličkostí. A měl rád Pána prstenů.
Donesl jsem dort ke stolu, položil ho před Filipa a posadil se naproti němu. Mihotavé světýlko mu pusinkovalo jeho líbezný, spokojeně se tvářící ksichtíček a mně tak nepříjemně dloublo pod žebry, protože jsem si uvědomil, že dítě, které jsem před necelými dvěma lety získal, už dítětem dlouho nezůstane. A možná… možná už dlouho nezůstane ani mým přítelem. Vždyť proč vlastně vyhledává mou přítomnost? Protože jsem kromě jeho matky jediný člověk, který ho akceptuje a který s ním neodmítá mluvit. V dnešní době už není změna pohlaví nic tak obskurního, aby se toho Filip musel bát. Stane se z něj muž se vším všudy, bude mít nové kamarády, snad si i urovná v hlavince, jaké by měl být orientace, najde si ženu, s níž adoptují nějakého sirotka z dětského domova… A mě už nebude potřeba. Ale já nebudu sobec, který chce, aby s ním přítel držel basu v jeho srabu. Mně asi žádná lepší budoucnost nečeká, ale Filipa ano. Stačí o ní trochu usilovat.
„Co se děje?“
Probral jsem se ze zamyšlení. „Nic. Vůbec nic,“ lhal jsem, jako když tiskne.
„Neříkej nic, když máš tenhle svůj výraz. Něco se ti honí hlavou. Něco temnýho a depresivního, jak je u tebe zvykem.“
Povzdechl jsem si. „Opět do mě vidíš, drahý příteli. Ale nestrachuj se, to se jen starý vypelichaný orel bojí, že ptáčátko brzy vyletí z hnízda,“ snažil jsem se o nadsázku. Jinak to ostatně snad ani neumím.
„Hm, a nezdá se ti, že ptáčátko vylítlo z hnízda právě za tím starým, vypelichaným orlem? Moment,“ zarazil se, „o jakým orlovi to vlastně mluvíš? Já tu vidím jen orla v nejlepších letech, s pěknými, lesklými pery a -“
Musel jsem ho zastavit dřív, než v tom svém monologu o peří a pérech bude pokračovat a dostane se na tenký led.
Zachechtal jsem se a uchýlil se k drobné literární aluzi: „Hezky pochlebuješ starý vráně, lištičko. Ten dort ti nestačí?“
„Jenom nemám rád, když můj přítel vede tyhlecty… emm… sebehanobící? Jo, sebehanobící řeči.“
Netušil jsem, co odpovědět, a tak jsem se jen pousmál. „Něco si přej a sfoukni tu svíčku, andílku,“ vybídl jsem ho.
Myslím, že ještě nikdy se mi nepodíval tak hluboce do očí. Ten pohled se téměř stal slovem. Nebo slovy. Ale já té řeči nerozuměl.
Pak na okamžik přivřel víčka, našpulil rty a kuchyň se ponořila do úplné tmy.
„Chceš vědět, co jsem si přál?“ Téměř šeptal. A zněl tak nevinně, tak plaše. Proč mi chtěl prozradit své narozeninové přání?
„Neměl bys to říkat nahlas. Přináší to smůlu.“
„Když na to věříš…“ pokrčil rameny.
„Tak proč sis vůbec něco přál, když na to nevěříš?“
„Sichr je sichr.“
„Ach tak. Jsi malý vyčůránek,“ usmál jsem se a na malý okamžik se přistihl, že bych ho nejraději polaskal rukou ve vláscích. Možná bych mu byl schopen dát i pusu. Že by kouzlo narozeninových svíšišek už působilo? Ale ne, určitě si přál něco jiného. Na jeho místě bych toužil po jediném – být skutečně, neodvolatelně a nezpochybnitelně chlapcem.

9 komentářů:

  1. Já se taky těším : )

    OdpovědětVymazat
  2. Pises pekne, tesim sa na pokracovanie....

    OdpovědětVymazat
  3. mňam, mňam, Psisko!
    ochutnávka bola výborná, opäť si ma navnadil, vztýčil moje čitateľské senzory!

    sľúbil si mi pokračovať v Tvojom písaní, keďže je záujem z mojej strany čoby Čitateľa a slovo si dodržal... som potešený, Tvoj sľub, že skúsiš napísať niečo počas dovolenky nebol planý... a preto opäť kričím svetu... mňam, mňam a teším sa na sľúbenú poviedku už teraz!

    tak nás netráp "askézou písmen" a pohoď nám hrsť Tvojich myšlienok... viem, že to bude stáť za to nekonečné čakanie!

    MŇAM

    netrpezlivý, nadržaný "písmekofil"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi taky pěkný lišák lichotník, co? :-) Ale mě to těší, ani nevíš jak! Pejskové zkrátka mají rádi drbání za ušima, od kohokoli, nejen od svých páníčků. ^_^

      Vymazat
  4. Tak ak toto bola ochutnávka, pridávam sa k tešiacim sa ľuďom a teším sa o to viac, že na pokračovanie nemusím čakať:) Páčilo sa mi to... Veľmi.

    OdpovědětVymazat