Jedno tělo, jedna duše, jedny stránky
motto: "To nebyla lež! To byla... pravda o něčem vymyšleném."
(jelen Elliot, Lovecká sezona 3)
Milé čtenářky, milí čtenáři,
tento článek je zcela nevýznamný, a proto s ním vůbec nemusíte ztrácet čas. Dozvíte se v něm pouze samé nepodstatné informace, které jistě nezmění Váš pozitivní/negativní názor na zde uveřejněné texty. A začneme tím nejméně důležitým sdělením: Autoři těchto stránek nežijí.
Abych byl přesný, autoři těchto stránek existují, ale nikdo nikdy je neviděl. Jsou zkrátka neviditelní. Z velké části proto, že nemají jinou možnost.
Dovolte mi je krátce představit, resp. představit sebe a svou drahou polovičku. V současnosti se mi říká zhruba čtyřmi nebo pěti jmény - podle toho, v jakém období a za jakých okolností mě ten, který jméno používá, poznal. Momentálně se mi nejvíc líbí Psisko, ale reaguju i na jiná oslovení (která nepotřebujete znát :-). Často na krátkou dobu přejímám jména svých literárních postav. Není to zas až tak zvláštní, protože většina mých postav jsem já s nepatrnými, naprosto nepodstatnými obměnami. Prvotní impulz, který odstartoval více než polovinu mých povídek, je ryze narcistický.
Autobiografickou prózu (i prózu s autobiografickými prvky, které dávám přednost) lze psát dvěma způsoby: 1. pohled autora na svět, 2. pohled světa na autora (v mém případě obdivný a zbožný :-). Druhý způsob je sice obecně v literatuře méně častý, navíc většinou ani nemáte šanci poznat, jestli autor píše autobiografii, pokud ho sami dobře neznáte, natož abyste dokázali říct, který z pohledů používá. Každopádně v mém případě uděláte velkou chybu, budete-li vždy hledat autobiografické prvky u vypravěče. Bohužel to mnozí z vás, ještě na starých stránkách, kde už nepůsobím, dělali. A tak jsem se vám to rozhodl ulehčit. :-)
Má drahá polovička nebo taky Mé druhé Já nezískala/nezískalo/nezískal své přízvisko jen tak pro nic za nic. Portugalský básník Fernardo Pessoa o sobě prohlásil: Žít s druhými jsou pro mě muka. A já mám druhé lidi v sobě. O samotě mě obklopují davy. Myslím, že v kartotéce psychologů a psychiatrů bychom sdíleli stejný foch.
Říká se o mně, že jsem asociální. Je to pravda, jsem jako nesocializovaný pes. Neumím zrovna nejlépe vycházet s jinými lidmi. Jsou to pro mě muka. Asi proto, že jsem vyrůstal v dobrovolné izolaci, v přítomnosti celého houfu přátel, které jsem si vymyslel, protože ti "skuteční" měli chyby (pochopitelně, živí lidé mají chyby, i já je mám). Neumím - na rozdíl od zbytku celé rodiny - kreslit lidi, jen trochu zvířata (líp než jak vidíte v záhlaví stránek :-), proto jsem hledal jiný způsob, jak své blízké co nejvíc oživit a ještě intenzivněji s nimi všechno prožít. A tak jsem začal psát. Bylo mi asi sedm nebo osm a to dílo se jmenovalo Legenda ze Starého města. Vyprávělo o lidech z "pohádkové země", kteří mají různé nadpřirozené schopnosti. Moje maminka je proto láskyplně nazývala "knižní mutanti". :-)
To, že jsem kluk na kluky, jsem zjistil asi ve dvanácti prostřednictvím jednoho ze svých imaginárních přátel, se kterým jsem zažil pěkné chvilky pod peřinou. A zažíval jsem je pak pořád.
Pochopil jsem, že tak to asi zůstane navždycky. Že prostě budu cvok, kterej bude mít natolik bujnou "fantazii", že ji lidi začnou vnímat jako realitu (protože já ji budu jako realitu prezentovat). Poznal jsem a prozkoumal celou škálu emocí, od zamilovanosti po výčitek svědomí z nevěry, ne díky lidem okolo mně, ale díky lidem ve mně. A zjistil jsem, že právě o těhle emocích se mi píše nejlíp. Za pár let se z mých povídek vytratil fantasy prvek a staly se skrz naskrz realistické. Nebo spíš "realistické"?
Chtěl jsem víc, jako každý Tygr, takže jsem začal publikovat své povídky na netu. Okamžitě jsem - i vlastním přičiněním - získal pověst člověka, který všechno to, o čem píše, zažil. A byla to z velké části pravda (z velké části proto, že něco jsem si skutečně vymyslel jen pro účely konkrétní povídky). Vážně. To, že se něco děje jen v tvé hlavě, Harry, neznamená, že to není skutečné.
Musel jsem se jen trpce usmívat, když mi někteří autoři FF a fantasy povídek doporučovali, abych popustil otěže své představivosti a přestal se tak moc držet reality. Všichni sníme o princích na bílém koni a vlastních nadpřirozených schopnostech. Ale mí princové jezdí spíš metrem a mé nadpřirozené schopnosti spočívají v kouzlu osobnosti, kráse, úspěchu, výjimečnému talentu... Díky čtenářům na internetu jsem si na chvíli mohl myslet, že aspoň ten výjimečný talent skutečně mám.
Je zvláštní, že přesto všechno nepíšu žádné pohádky, kde se každý problém vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Ale možná to ani zas až tak zvláštní není. Jsem posedlý "realitou". A "reálností". Jsem komplikovaný jedinec až na kostní dřeň. A většinou jsem na to hrdý. Mé vztahy, ať už "skutečné" nebo "neskutečné", jsou složité v přímé úměře k tomu, jak složitý jsem já.
Nevěřil jsem, že by k tomu někdy mohlo dojít, ale poznal jsem bytost - skutečnou, živou bytost z masa a kostí - která je stejná jako já. Kdybychom o těch uplynulých téměř třech letech napsali, nikdo by nám nevěřil, že jsme si všechno nevymysleli. A možná bychom se i dozvěděli, že tenhle příběh je zcela nevěrohodný. Myslím, že si zaslouží mnohem víc prostoru, a proto snad někdy příště. Nemůžu sice prozradit jeho jméno, protože ho v poslední době taky změnil :-), ale musel jsem se o něm aspoň krátce zmínit, protože setkání s ním pro mě znamenalo zásadní zlom a je pro mě naprosto nepostradatelný. Každý bydlíme na jiném konci republiky, a přitom žijeme spolu, se svými přáteli, milenci, sourozenci... a se svými příběhy. Ne, tohle opravdu není další z mých povídek. :-)
No... a je tu taky Darren. Věřím, že každá duše se skládá z démonické a andělské podstaty. Bez ohledu na to, jak schizofrenicky to vyznívá - myslím, že moje andělská podstata se osamostatnila, aby držela stráž nad tou démonickou a zároveň jí neustále podléhala a milovala ji. Aby byla možná tím jediným, před čím se démon zcela dobrovolně skloní a co bude obdivovat. Asi tak bych - zjednodušeně - popsal vztah Psiska a Darrena. Kdo tvrdí, že démoni a andělé spolu nemohou vycházet a ovlivňovat se ku prospěchu obou stran, ten je na omylu.
Nemusel bych nic z tohohle psát. Mohl bych vás prostě postavit před hotovou věc - tohle je Darren a tohle jsem já, Psisko. Jako jsem to dělal vždycky. Ale osobnost člověka, i tak zvláštní jako je ta moje, se vyvíjí a já na základě několika zkušeností pochopil, že lidem nepřipadá fér hrát nějakou hru a nevědět o tom, bez ohledu na to, že v té hře se ocitli sami, protože já o žádné hře nevím. Já prostě jenom žiju svůj kapku podivnej život.
A ještě tohle jsem chtěl: Prosím, vezměte na vědomí, že vlastně vůbec neumím psát. Psát umí ten, kdo dokáže od základu vymyslet příběh a zalidnit ho od základu vymyšlenými postavami. (To je můj subjektivní názor, který vám v žádném případě necpu. :-) Na druhou stranu - že něco nedělám, neznamená, že to neumím, ale spíš že mě to nebaví. Napsal/rozepsal jsem několik povídek, na kterých jsem nebyl nijak osobně zainteresovaný, ale "nebylo to zkrátka ono". Navíc jsem zjistil, že větší úspěch mívají ty povídky, do kterých dám velký kus sebe. Kdysi jsem četl, že když spisovatel při psaní emocionálně vypjaté scény nepláče, nemůže očekávat, že u ní bude plakat čtenář. Jenže spisovatel zase nemůže plakat při psaní scény, kterou "neprožívá".
Já v podstatě prožívám několik příběhů se stále stejnými "postavami". A proto je na těhle stránkách budete potkávat, jen s různými jmény a různými "naprosto nepodstatnými obměnami". :-)
Vítejte v postmoderní době plné postmoderních mystifikací!
Pac a haf!
Autobiografickou prózu (i prózu s autobiografickými prvky, které dávám přednost) lze psát dvěma způsoby: 1. pohled autora na svět, 2. pohled světa na autora (v mém případě obdivný a zbožný :-). Druhý způsob je sice obecně v literatuře méně častý, navíc většinou ani nemáte šanci poznat, jestli autor píše autobiografii, pokud ho sami dobře neznáte, natož abyste dokázali říct, který z pohledů používá. Každopádně v mém případě uděláte velkou chybu, budete-li vždy hledat autobiografické prvky u vypravěče. Bohužel to mnozí z vás, ještě na starých stránkách, kde už nepůsobím, dělali. A tak jsem se vám to rozhodl ulehčit. :-)
Má drahá polovička nebo taky Mé druhé Já nezískala/nezískalo/nezískal své přízvisko jen tak pro nic za nic. Portugalský básník Fernardo Pessoa o sobě prohlásil: Žít s druhými jsou pro mě muka. A já mám druhé lidi v sobě. O samotě mě obklopují davy. Myslím, že v kartotéce psychologů a psychiatrů bychom sdíleli stejný foch.
Říká se o mně, že jsem asociální. Je to pravda, jsem jako nesocializovaný pes. Neumím zrovna nejlépe vycházet s jinými lidmi. Jsou to pro mě muka. Asi proto, že jsem vyrůstal v dobrovolné izolaci, v přítomnosti celého houfu přátel, které jsem si vymyslel, protože ti "skuteční" měli chyby (pochopitelně, živí lidé mají chyby, i já je mám). Neumím - na rozdíl od zbytku celé rodiny - kreslit lidi, jen trochu zvířata (líp než jak vidíte v záhlaví stránek :-), proto jsem hledal jiný způsob, jak své blízké co nejvíc oživit a ještě intenzivněji s nimi všechno prožít. A tak jsem začal psát. Bylo mi asi sedm nebo osm a to dílo se jmenovalo Legenda ze Starého města. Vyprávělo o lidech z "pohádkové země", kteří mají různé nadpřirozené schopnosti. Moje maminka je proto láskyplně nazývala "knižní mutanti". :-)
To, že jsem kluk na kluky, jsem zjistil asi ve dvanácti prostřednictvím jednoho ze svých imaginárních přátel, se kterým jsem zažil pěkné chvilky pod peřinou. A zažíval jsem je pak pořád.
Pochopil jsem, že tak to asi zůstane navždycky. Že prostě budu cvok, kterej bude mít natolik bujnou "fantazii", že ji lidi začnou vnímat jako realitu (protože já ji budu jako realitu prezentovat). Poznal jsem a prozkoumal celou škálu emocí, od zamilovanosti po výčitek svědomí z nevěry, ne díky lidem okolo mně, ale díky lidem ve mně. A zjistil jsem, že právě o těhle emocích se mi píše nejlíp. Za pár let se z mých povídek vytratil fantasy prvek a staly se skrz naskrz realistické. Nebo spíš "realistické"?
Chtěl jsem víc, jako každý Tygr, takže jsem začal publikovat své povídky na netu. Okamžitě jsem - i vlastním přičiněním - získal pověst člověka, který všechno to, o čem píše, zažil. A byla to z velké části pravda (z velké části proto, že něco jsem si skutečně vymyslel jen pro účely konkrétní povídky). Vážně. To, že se něco děje jen v tvé hlavě, Harry, neznamená, že to není skutečné.
Musel jsem se jen trpce usmívat, když mi někteří autoři FF a fantasy povídek doporučovali, abych popustil otěže své představivosti a přestal se tak moc držet reality. Všichni sníme o princích na bílém koni a vlastních nadpřirozených schopnostech. Ale mí princové jezdí spíš metrem a mé nadpřirozené schopnosti spočívají v kouzlu osobnosti, kráse, úspěchu, výjimečnému talentu... Díky čtenářům na internetu jsem si na chvíli mohl myslet, že aspoň ten výjimečný talent skutečně mám.
Je zvláštní, že přesto všechno nepíšu žádné pohádky, kde se každý problém vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Ale možná to ani zas až tak zvláštní není. Jsem posedlý "realitou". A "reálností". Jsem komplikovaný jedinec až na kostní dřeň. A většinou jsem na to hrdý. Mé vztahy, ať už "skutečné" nebo "neskutečné", jsou složité v přímé úměře k tomu, jak složitý jsem já.
Nevěřil jsem, že by k tomu někdy mohlo dojít, ale poznal jsem bytost - skutečnou, živou bytost z masa a kostí - která je stejná jako já. Kdybychom o těch uplynulých téměř třech letech napsali, nikdo by nám nevěřil, že jsme si všechno nevymysleli. A možná bychom se i dozvěděli, že tenhle příběh je zcela nevěrohodný. Myslím, že si zaslouží mnohem víc prostoru, a proto snad někdy příště. Nemůžu sice prozradit jeho jméno, protože ho v poslední době taky změnil :-), ale musel jsem se o něm aspoň krátce zmínit, protože setkání s ním pro mě znamenalo zásadní zlom a je pro mě naprosto nepostradatelný. Každý bydlíme na jiném konci republiky, a přitom žijeme spolu, se svými přáteli, milenci, sourozenci... a se svými příběhy. Ne, tohle opravdu není další z mých povídek. :-)
No... a je tu taky Darren. Věřím, že každá duše se skládá z démonické a andělské podstaty. Bez ohledu na to, jak schizofrenicky to vyznívá - myslím, že moje andělská podstata se osamostatnila, aby držela stráž nad tou démonickou a zároveň jí neustále podléhala a milovala ji. Aby byla možná tím jediným, před čím se démon zcela dobrovolně skloní a co bude obdivovat. Asi tak bych - zjednodušeně - popsal vztah Psiska a Darrena. Kdo tvrdí, že démoni a andělé spolu nemohou vycházet a ovlivňovat se ku prospěchu obou stran, ten je na omylu.
Nemusel bych nic z tohohle psát. Mohl bych vás prostě postavit před hotovou věc - tohle je Darren a tohle jsem já, Psisko. Jako jsem to dělal vždycky. Ale osobnost člověka, i tak zvláštní jako je ta moje, se vyvíjí a já na základě několika zkušeností pochopil, že lidem nepřipadá fér hrát nějakou hru a nevědět o tom, bez ohledu na to, že v té hře se ocitli sami, protože já o žádné hře nevím. Já prostě jenom žiju svůj kapku podivnej život.
A ještě tohle jsem chtěl: Prosím, vezměte na vědomí, že vlastně vůbec neumím psát. Psát umí ten, kdo dokáže od základu vymyslet příběh a zalidnit ho od základu vymyšlenými postavami. (To je můj subjektivní názor, který vám v žádném případě necpu. :-) Na druhou stranu - že něco nedělám, neznamená, že to neumím, ale spíš že mě to nebaví. Napsal/rozepsal jsem několik povídek, na kterých jsem nebyl nijak osobně zainteresovaný, ale "nebylo to zkrátka ono". Navíc jsem zjistil, že větší úspěch mívají ty povídky, do kterých dám velký kus sebe. Kdysi jsem četl, že když spisovatel při psaní emocionálně vypjaté scény nepláče, nemůže očekávat, že u ní bude plakat čtenář. Jenže spisovatel zase nemůže plakat při psaní scény, kterou "neprožívá".
Já v podstatě prožívám několik příběhů se stále stejnými "postavami". A proto je na těhle stránkách budete potkávat, jen s různými jmény a různými "naprosto nepodstatnými obměnami". :-)
Vítejte v postmoderní době plné postmoderních mystifikací!
Pac a haf!
Váš Psisko
