pátek 9. prosince 2011

Vzteklá mrcha, část 6.

Noc v pekle


Jedno moudré české rčení praví: Nikdy neříkej nikdy. Platí to celosvětově, protože Angličané mají zase své Never say never. A možná, že existuje i nějaký japonský, tamilský či gruzínský ekvivalent. Bože, kdyby mi někdo před měsícem věštil budoucnost a sdělil mi, že budu úplně namol tančit v jakémsi přísně utajovaném klubu v bývalém protiatomovém krytu, do kterého mě mí přátelé (transvestita a gayša) zavedou div že ne s páskou přes oči, protože nejsem členem, tak bych tomu šarlatánovi doporučil, ať se nechá vyšetřit, a odmítl za takovou věštbu zaplatit byť jen halíř. Inu, život je plný překvapení. A když ne život, tak Kazan určitě.
Ale hezky popořádku.
Když Fify nakoukl k nám do doupátka a zeptal se, jestli bychom nešli s ostatními do klubu, Kazan kvůli mně váhal, ale já nechtěl vypadat jako prudér (a především propást na dlouhou dobu možná poslední šanci, jak se v pátek večer pořádně, nekřesťansky skvěle pobavit), takže jsem řekl, že já osobně nejsem proti. „Ale varuju tě,“ usmál se dingo křivě, „to není žádná taneční zábava v kulturáku. Seš si jistej, že jsi připraven navštívit peklo? A že vydržíš vysokou koncentraci nemorálnosti, úchylnosti a zvrhlosti?“
Zapřemýšlel jsem a dospěl k názoru, že koncentrace takovýchto látek mi zřejmě nebude škodit ani z poloviny tak jako koncentrovaný parfém mé ženy. Došel jsem až příliš daleko. Dychtil jsem po životě a Kazan mi ho nabízel. Neklidný, nepředvídatelný a zničující. Opojný k smrti.
Já vím. Chápu, jak to zní. Ale přestalo mi záležet na tom, co by podle společenských měřítek měl či neměl dělat muž v mém věku a rodinném stavu.
Kazan mě odhadl dobře – opravdu jsem se zatím nejvíc odvázal na plese. Když nám bylo s Jitkou -náct, raději jsme chodili na louku venčit morčata a později do lesa „objevovat krásy přírody“. V devatenácti jsme se vzali, v jednadvaceti uvítali na světě Lenku. Nejdřív jsme na anarchii neměli náladu, a pak už zase nebyl čas. Až dosud mi telecí léta plná hádek s rodiči, vzdorování, útěků z domova a tajného kouření nechyběla. Nevadilo mi, že jsem si je neodžil. Ale zřejmě nemůžete jen tak přeskočit kapitolu, vynechat vývojový stupeň.
A tak jsem se najednou octl několik metrů pod zemským povrchem, na místě, které se nazývalo Peklo. Jen jsem si nedovedl tak zcela představit, jaký smysl by mělo, kdyby se hříšníci bavili víc než ty dobré duše nahoře v nebi. Tohle bylo peklo jen pro lidi útlocitné a ctnostné, protože ti pochopitelně neocení hlasitou hudbu, alkohol a (polo)nahá těla na každém kroku – pro zvrhlíky byl zdejší klub s biblickým jménem naopak ráj.
Tohle škatulkování je ale beztak zcela nesmyslné, protože já sám se už po nějaké hodině přesvědčil, že ani na zemi byste pravděpodobně nenašli srdečnější bytosti, než jaké mi představil Kazan v Pekle. Žasl jsem nad tím, jak spokojeně a vyrovnaně působí. Žádné nakrklé ksichty, žádné neurózy. Je sice možné, že Kazan pečlivě vybíral, s kým se seznámím, na druhou stranu mě nemohl neustále hlídat a bránit mi v rozhovoru s někým jiným. Zvlášť když za ním každou chvíli přišel nějaký z jeho známých a on se mu musel chvíli věnovat.
Místní ho tu oslovovali asi pěti různými jmény. Díky tomu nastala i tato humorná situace:
Z jedné strany: „Hectore!“
Z druhé strany: „Jergushi!“
Já: „Kazane?“
Fify: „Cože, Bery? Kazane?“
Pili jsme „hrušky“ od Berentzenu, které mi zachutnaly do té míry, že se můj psík snad poprvé změnil v hlídače a bedlivě sledoval, kolik toho do sebe leju. Zároveň mě ale nenechával na suchu moc dlouho, protože se mu určitě víc než zamlouvalo, jak ztrácím zábrany a s nimi i dobré vychování. U jednoho stolu nás chlastalo celkem osm, a přitom by každý pozorovatel se zdravým zrakem napočítal pouze pět osob. Jedna zkrátka měla čtyři různé identity.
Když jsem se pak Kazana ptal, z jakého důvodu si dává tolik jmen, vysvětlil mi, že: „Jména jsou jako voňavky. Používáš je s nějakým člověkem a ono se ti to spojí dohromady. A když ti ten člověk třeba ublíží, tak se tý voňavky zbavíš, aby ti ho ta vůně nepřipomínala. Jenže na ni můžeš narazit někde jinde a ono se to zase oživí. Proto já v každým období života používám jinej parfém a jiný jméno. Když ten člověk, co to jméno používal, odejde, tak už pak to jméno nikdy neslyším.“
„Takže tebe každej oslovuje jiným jménem?“ užasl jsem.
„No... skoro. Kamarádi mě hodně oslovujou Bery, je to jedno z mejch nejstarších jmen. Ale když cítím, že ten člověk, kterýmu se chystám představit, je nějak výjimečnej, tak vyberu něco novýho. Kazana jsem taky vymyslel speciálně jen pro tebe,“ mrkl na mě.
„Tak proto jsi tak dlouho přemejšlel!“
„Dlouho? To bych neřek. Kazane mi sice říkáš jenom ty, ale to jméno samotný jsem měl vymyšlený už delší dobu. Pojmenoval jsem tak toho psa v obýváku, pamatuješ? A když jsem tě potkal, napadlo mě, že by bylo fajn nosit tohle jméno s tebou, protože...“ Najednou se odmlčel. Zřejmě nemohl přijít na správná slova.
„Protože... jsi jako toulavej pes a já tě našel v parku?“ napověděl jsem mu s lehce ovíněným úsměvem, bez ohledu na to, že jsme vůbec nepili víno.
„Přesně,“ souhlasil Kazan. „Ale měl bys vědět, že moje invence už se nevztahuje na vymýšlení jmen pro druhou stranu. To jsem udělal poprvý s tebou.“ Povzdechl si. „Když já bych tě vážně nedokázal oslovovat Zdeňku. Nebo Zdendo. Zdeňo. Fuj!“
„Náhodou, já to začínám chápat. Když slyším Charlesi... víš... to je něco... úplně jinýho než když slyším Zdeňku. Charles... Nikdo mi neříká Charles. Jenom ty. Jenom ty! Víš... Kazane – ty seš tak skvělej!“ Chtěl jsem mu ještě povědět o tom, jak výjimečné, důležité místo zaujímá v mém životě naše přátelství. Říct mu, že mě jeho psí společnost přenáší do úplně jiného světa a je tedy jen přirozené, že se v něm jmenuju jinak. Ale můj slovník zasypaly hrušky a já ho nedokázal ani otevřít, natož z něj vybrat nějaké výstižné výrazy.
O odvahu k nonverbálním projevům náklonnosti jsem naopak neměl nouzi. Pnul jsem se po Kazanovi jako vinná réva, i když v mém případě by se možná jakožto přiléhavější adjektivum jevilo navinulá. Myslím ale, že si to užíval. Už vidím Jitku, jak je blahem bez sebe, že ji v podnapilém stavu objímám a strkám jí jazyk tu do ucha, tu do pusy. Nemluvě o tom, že jsem se na Kazana nerozpakoval tisknout ani zezadu. Otíral jsem si přitom klín o jeho zadek a hladil mu prsní svaly a pevné břicho. V jedné chvíli jsem se dotkl dokonce i jeho poklopce. Tvrdil totiž, že nosí jen džíny na knoflíčky, protože džíny na zip jsou pasé. A já se chtěl přesvědčit, jestli je to pravda.
Tančili jsme. Že tančí Kazan, nad tím jsem se nijak nepodivoval, protože tanec je způsob uměleckého vyjádření a jedna z nejpůsobivějších metod, jak svést svůj protějšek, tudíž estetický pohyb při hudbě byl pro takovou šelmičku jako stvořený. Ovšem že jsem se odhodlal k tanci i já, nejprkenější prkno z celého truhlářství, to mě skutečně udivilo. Vždyť jsem jako kluk nenáviděl taneční! Ano, jenže důvodem, proč jsem do nich tak nerad chodil, nebyla ani tak moje vrozená topornost na parketu, jako spíš odpor ke kravatám. Dnes večer jsem měl na sobě volnočasovou košili s rozepnutým límečkem a v krvi tolik promile, že bych si kravatu neuměl už ani uvázat. A proto... Let's dance!
Než jsem se stačil zcela společensky znemožnit, zadýchal jsem se a musel si jít odpočinout. Znovu jsem nasadil hruštičky, nejlepší ovoce v tekuté formě, jaké kdy pámbů ráčil stvořit, a zálibně sledoval svýho psího démona, kterej si zatím podmanil Peklo.
„Hej, pane diskžokej!“ zaštěkal po chvíli. „Hoď tam nějakou pořádnou muziku a ne tyhle sračky!“ Myslím, že zrovna hráli Scootery.
DJ musel být s Kazanem nějak spřízněn nebo aspoň znal jeho hudební vkus, protože okamžitě vyměnil vinyly a pustil do reprobeden mně nijak nepovědomou věc se zrádně pomalým rozjezdem.
„To je mnohem lepší, danke schön!“ zavolal mu Kazan v odpověď.
A tak jsem na sklonku roku 2010, ve svých jednačtyřiceti, zjistil, že jsem fanoušek skupiny Marilyn Manson. Skupiny, jejíž frontman byl přijat do satanistické církve. Skupiny, kterou poslouchali kluci, co v 90. letech odešli ráno do školy nikoli se svačinou, nýbrž se zbraněmi, a postříleli své spolužáky i učitele. Zítra si asi půjdu udělat kérku. A pozítří zkusím šňupat koks!
Točila se mi hlava. Repráky duněly a decibely naklepávaly můj mozek jako kus syrový flákoty. I'll be your lover, I'll be forever, I'll be tomorrow, I am anything when I'm high. Záblesky světel. Prázdná lahev od Berentzenu. Kazan v záplavě mužských i ženských těl. Jeho pružné, víc kočičí než psí pohyby. Jeho křivý, zhýralý úsměv, zatnuté zuby a nakrčený nos. Jeho chlípný, vyzývavý pohled zúžených, smyslností zastřených očí. Jeho vlasy poletující mu kolem tváře. Moje tepající erekce.
Don't you want some of this?
Don't you need some of this?
„V nahotě je spasení!“ vykřikl Kazan náhle. „Kdo souhlasí, ať se svlíkne!“ A s tím si začal rozepínat knoflíčky na košili.
Davová psychóza se opět ukázala jako reálný jev, nikoli pouze jako lékařský pojem. Nevěřil jsem vlastním očím, kolik lidí kolem něj, včetně dívek, které si „nějakým nedopatřením“ zapomněly obléct před návštěvou klubu podprsenku, uposlechlo jeho výzvu a zbavilo se svých fíkových listů v podobě košil, triček, často i kalhot. Pozoroval jsem ty orgie s narůstajícím sexuálním vzrušením a přímo bolestně si přál, aby Kazan přišel blíž a... a... něco udělal.
Místo toho objal nějakou nahou dívku, ta si sundala bohaté, černé boa, které bylo tím posledním, co si na sobě až doteď nechávala, přehodila mu ho přes hlavu a držíc oba jeho konce, přitáhla si tak Kazana ještě blíž k sobě. Nevím, co bych o ní řekl, snad jen to, že jí nemohlo být víc než něco málo přes dvacet a osobně se mi moc nelíbila, protože neměla skoro žádná prsa ani boky (Kazan byl zřejmě jiného názoru, podle toho, jaký s ní předváděl hříšný tanec). Já ale stejně hltal jejího partnera. To boa mu tak neskutečně, snad až trestuhodně slušelo! Dokonale se doplňovalo s jeho vlasy a korespondovalo s image krále podsvětí. Nebo možná spíš královny podsvětí.
Jeho mužnost se s ženskostí nijak netloukla, jak tomu bývá v případě mnohých transvestitů po třicítce. Ne, všechny ty feminní rysy a prvky – dlouhé vlasy, boa, řasy jako u mrkací panny, křehké, štíhlé ruce – jeho mužnost ještě víc podtrhovaly. Umožňovaly jí vyniknout a dát jí zcela nový rozměr. Způsobovaly, že ani heterák jako já nemohl z Kazana spustit oči a udělil mu čestnou výjimku: S nikým jiným bych do postele nevlez, ale s ním jo. Když se pak na parketu zjevil naprosto nalitej Fify a zmaloval kamarádovi pusu rudou rtěnkou, s úžasem jsem zjistil, že Kazan je ta nejnádhernější, nejrajcovnější ženská, jakou jsem kdy viděl!
S rozkoší se dotkl svých rtů a ještě víc si tu rtěnku rozmazal. Bože, vypadal tak... lacině! Zkaženej skrz naskrz, prožranej hříchem... slastí, kterou celej svůj život dával i přijímal. Děvka, která se neprodává z nutnosti. Kurva, která nevolí mezi ctí a smrtí, ale mezi zábavou a nudou. Běhal mi z toho mráz po zádech. Příjemnej mráz.
Oslnil mě a oslepil. Jako příliš ostré světlo, které prudce zasvítí uprostřed úplné tmy. Mohl jsem ho omlouvat nebo přemlouvat. Mohl jsem mu domlouvat. Ale došlo mi, že tady žádný prosby ani hrozby nebudou nic platný. Pochopil jsem, že Kazan prostě zůstane svůj, což zahrnuje i jeho nemorálnost. ON problém neměl. Problém měli všichni kolem – když nedokázali přijmout fakt, že nestojí o jejich pomoc a samaritánství. Připravil mě o iluze. Znova. Poznal jsem, že jeho duše je zřejmě mnohem temnější, než jsem myslel. A že jako gayša je asi vážně šťastnej. Že jinej život nechce.
Co teď budu dělat?
Cože? A proč bych jako měl něco dělat?
Nechal jsem si nalít ještě jednoho panáka. Bože, proč se mi nikdo neobtěžoval říct, že muzika od MM je tak skvělá?! Nálada na parketu gradovala. Zdálo se mi, že vidím nějaké souložící dvojice (trojice, čtveřice... ), ale nebyl jsem si úplně jistý, protože mi čas od času vypovídal zrak. Jindy mi zase sloužil až příliš dobře. Když se ke mně Kazan na chvíli otočil zády, přísahal bych, že jeho kůží pod tetovanými křídly proráží černé peří. Opravdu jsem to viděl! Náhle roztáhl perutě – měly neuvěřitelné rozpětí, možná pět metrů i víc! – jednou s nimi máchl a zvířil horký vzduch. V tý chvíli mi připadalo, že jsem se udělal. Ale když jsem si sáhl do klína, můj penis pořád stál a v trenkách jsem měl sucho.
„Bakchanálie!“ zvolal nějaký mužský hlas.
„Bakch-análie!“ zvolal Kazan. „Kdo z vás starejch chlíváků má chuť na můj anál?!“
Já! Já, já, já, JÁ! Já mám chuť na tvůj anál, ty krásná, krásná, KRÁSNÁ děvko! Ty neřestná a prohnilá čubko! Mám na tvůj anál takovou chuť, že bych ti ho snad i... i vylízal! Líbal bych ti řiť, jako čarodějnice při sabatu líbaly řiť kozlovi!
Šílenství získalo jméno. Pro mě začínalo písmenem K. Bez Kazana mi jebne, s Kazanem mi hrábne. V tom případě si vybírám možnost číslo dvě.
Dopotácel jsem se k němu a padl mu do náruče, částečně i proto, že už jsem se neudržel na nohou.
„No ty vypadáš!“ zhodnotil můj stav, ale pořád se usmíval. „Kdybych chtěl, tak bych tě tu teď moh přede všema vojet a ty bys o tom ráno ani nevěděl, co?“
„Ale věděl,“ namítl někdo vedle Kazana. „Bolela by ho prdel.“
Políbil mě na špičku nosu. „Ne, já se postarám, aby sis první šukání se mnou pamatoval ještě na smrtelný posteli. Pocem,“ řekl a něžně mě objal. „Ty seš takovej čisťoučkej, viď? Takovej neviňoučkej, že jo? To už se dneska skoro nevidí. Musíme tě chránit, jak nejdýl to půjde. Ty seš takový moje světýlko, který je škoda hned zhasnout.“
„Páni, Jergushi, ty seš z něj dost hotovej, co?“
„Hotovej tak strašně, že jsem s ním ještě ani nešukal. Nechci si ho hned ušpinit. I když furt musím myslet na to jeho nádherný péro.“ Skousl si ret. Na zubech mu okamžitě ulpěla rtěnka a on teď vypadal ještě „použitěji“ než předtím.
Zavzdychal jsem, natáhl se k jeho bradě a olízl ji. „P-pojď š-šukat. K-Kaza-ne, pojď šu-šukat. Já... chci tvůj... a-anál.“
„Jééé,“ rozněžnil se kdosi, „ten je ale krásně nadrbanej! Tak mu přece dej! Koukni, jak trpí!“
„Ne,“ odmítl mě Kazan a místo sexu mě aspoň políbil hluboko do pusy. „Já chci, aby byl při smyslech, až dojde na věc. Svý nejlepší šoustání si přece chceš pamatovat, ne? To bych mu neudělal – dát mu poprvý ve chvíli, kdy je tak namol, že by moh mít ráno vokno.“
„A to nechceš kvůli němu, anebo kvůli sobě?“
Potměšilý smích. „Nó...“
„Nó... Je nám to jasný.“
Najednou jsem stál na ulici, klepal se od hlavy k patě jako oholená polární liška uprostřed ledových plání a zaboha si nemohl vybavit, jak a kdy jsem opustil klub. Vtom si mě někdo přitáhl blíž k sobě a pevně mě objal, jako by se mě snažil zahřát. Tu vůni připomínající vonné tyčinky z taoshopu jsem znal. Přitiskl jsem tvář do heboučké, kašmírové šály (nepochybně dárek od nějakého patrona) a zavzdychal jméno toho omamného parfému: „K-Kazane.“
„Jsi unavenej? Neboj, zalezeš si ke mně do postýlky a budeš spinkat jako miminko. Hele, támhle je zrovna taxík, co vypadá, že čeká akorát na nás.“
Neochotně jsem Kazana propustil a on přeběhl na druhou stranu ulice, kde parkoval vůz taxislužby. Zaťukal mu na okénko. Chvíli si něco povídal s taxikářem, pak mu ukázal neslušné gesto a vrátil se ke mně.
„Kretén. Prej že vožralý buzny nebere. Tak proč stojí tady?! Tady je vožralejch buzen mraky!“
Nakonec nám štěstí přeci jen přálo. Narazili jsme na řidiče, který homofobií netrpěl, nebo měl aspoň rád teplé peníze, a po téměř nekonečně dlouhé cestě, při které se mi zvedal žaludek tak moc, že jsme museli v jedné chvíli neplánovaně zastavit, abych mohl vyhodit obsah žaludku z mostu do Čertovky, jsme dojeli ke psí boudě.
Vyjít všechny schody s mžitky před očima a neposlušně se pletoucíma nohama byl ten nejnáročnější sportovní výkon, jaký jsem kdy předvedl. Dopotácel jsem se s Kazanovou pomocí do ložnice, kde mi upadlo tělo, zaplaťpámbů velmi příhodně – do postele – a za pár sekund jsem už o sobě nevěděl.
***
Když jsem se vzbudil a otevřel oči, můj pohled padl na prazvláštní strop. Béžový, jakoby plátěný, s dřevěnými lamelami. V té chvíli mi došlo, že jsem strávil noc kalbou středoškolského rázu a že jsem se pravděpodobně vůbec nevrátil domů. Že jsem spal u Kazana. A možná dokonce... s Kazanem. Pod jeho slunečníkem.
Ležel vedle mě, prameny rozcuchaných vlasů spadlé do obličeje, a jednou rukou mě objímal kolem pasu, jako kdyby mi chtěl zabránit v útěku. Decentně pochrupával.
Nadzvedl jsem deku, kterou jsme byli přikrytí, a zjistil jsem, že můj spolunocležník má na sobě – stejně jako já – pouze spodní prádlo. Byl jsem opravdu zmatený. Došlo k něčemu? A proč si vůbec musím tuhle otázku pokládat?! Proboha, jak jsem se moh takhle ztřískat?! Jak jsem se moh vožrat tak příšerně, že ani nevím, jestli jsem šukal nebo nešukal s chlapem?! A navíc s Kazanem! To bych si snad musel pamatovat, kdybych byl aspoň trošilinku střízlivej, ne? Vždyť v posledních dnech jsem nemyslel skoro na nic jinýho než na to, jestli by mě vzrušovalo milování s mým přítelem, který pro mě sice znamená všechno, ale zároveň... přeci jen... je... pohlaví mužského. Chtěl jsem mít v tomto ohledu jasno, a to tak moc, že jsem si jednoho večera vyhledal na internetu nějaké informace o análním sexu a zkusil si pak podle nich pohrát se svým konečníkem. Nezamlouval se mi ani jeden prst a dost jsem pochyboval, že s penisem by to bylo jiné. Jenže... třeba by to bylo jiné s Kazanem... ?
Pohladil jsem ho po vlasech a také po nahém rameni, přes které mu splýval jeden pramen. „Ahoj,“ zašeptal jsem, když se probral.
„Ahoj,“ opakoval po mně, šťastně se zazubil a se zíváním si protáhl končetiny.
Em... jenom by mě tak zajímalo... Neudělal jsem ti včera nějakou ostudu, že ne?“ ujišťoval jsem se.
„Myslíš kromě toho, jak ses svlíknul do naha a dělal holubičku na baru?“
Polilo mě horko. „COŽE?! To jsem dělal?! Panebože... Panebože!“
Propukl v bujarý smích.
„Tobě to připadá vtipný?“
„Ne. Ale... já jsem si dělal srandu, promiň.“
„Ty!“ Posadil jsem se, abych ho zbil polštářem, ale zjistil jsem, že nemůžu. Měl jsem teď úplně jiné starosti. A to se svou hlavou, do které v noci nejspíš někdo zaťal sekeru a neobtěžoval se ji vyndat. „Já tě jednou fakt zabiju!“ zaúpěl jsem. „Já tě zabiju! Bože, já mám kocovinu jak prase!“
„Já vím!“ řehtal se. „Ale neboj, i když jsi byl úplně na šlupky, choval ses mravně. Za celej večer sis neodložil ani košili. Jenom... jenom jsi byl trochu povolnější, no. Hezky ses na mě lepil,“ zapředl. „Kdyby to tak fungovalo i bez chlastu!“
Padl jsem zpět do horizontální polohy, protože vertikální mi nedělala dobře. „Bože. A... kromě toho... ?“
„Buď bez obav,“ pochopil Kazan okamžitě, co znamená všechna ta moje nynější nejistota, „nikdo z nás dvou neotěhotněl. Leda že by do něj vstoupil Duch svatý.“
„Takže... my...“
„Ne,“ ubezpečil mě. „Jenom jsem tě svlíknul, abys nespal v tom smradlavým oblečení. Jestli chceš, můžeš se jít vykoupat. A já ti zatím udělám zaručenýho vyprošťováka.“
„A pak... se půjdeš koupat se mnou?“
V očích se mu objevily jiskřičky a na rtech zvlčilý úsměv. „Chtěl bys?“
Navzdory bolesti, která diktátorsky ovládala celou mou hlavu, jsem ho na ten křivý úsměšek políbil. Jen krátce a prchavě, protože jsem si uvědomoval, že nemám vyčištěné zuby. „Uhm, chtěl. Posledně se mi to hrozně líbilo a trochu jsem litoval, že pak už jsi mi to nikdy nenabídnul.“
„To sis měl říct! Pamatuj – když něco chceš, musíš se o to přihlásit. Jinak ti nikdo nic nedá.“
„Dobře. Tak já se teda hlásím,“ zvedl jsem pravou ruku do vzduchu. „Pane učiteli, můžu se s váma prosím pěkně vykoupat?“
„Ale jistě, Charlie,“ souhlasil poťouchle. „Ale o těch koulích se mamince radši nezmiňuj.“
Rozesmál jsem se. „Nebojte, nebudu. Jenom ještě...“ zvážněl jsem opět, „nevíš, kolik je hodin?“
„Nemám páru. Hodně?“ hádal rozverně.
„Měl bych asi -“
„Zavolat mamince?“ dořekl za mě.
„Jo. Mám nějak -“
„Špatný svědomí?“ Klidně by mohl nastoupit na místo mého tiskového mluvčího. „Dělej, jak myslíš. Ale jestli se chceš v tomhle stavu harcovat domů, tak to tě musím varovat. Páč jestli tě takhle máti uvidí, trefí ji šlak.“
„To ne, já bych se jenom podíval, kolikrát mi v noci ještě volala a... No... Já nevím. Třeba mě něco osvítí, až mi to bude líp myslet. Zatím bych si kdyžtak vlez do tý vany.“
„To zní rozumně,“ souhlasil Kazan. „A já tě zatím dám do pořádku.“
Snídal jsem už kdeco, ale lák z okurek se špetkou jedlé sody ještě nikdy. To bude asi tím, že obvykle nechlastám jako duha nad Dánskem a neprobouzím se vedle zkušeného průvodce po klubech a barech, kterýžto pochopitelně absolvoval též kurz první pomoci.
Po této medicíně následoval skutečně silný turek, původně bez cukru, ale podařilo se mi Kazana obměkčit aspoň natolik, aby mi dovolil jednu kostku. Na podnose, který přinesl do koupelny, se kromě kávy nalézalo i nějaké jídlo, ale stačil jediný pohled na něj a můj žaludek mi dal jasně najevo, že tohle už je vážně vrchol. Nejdřív lák z okurek, pak kafe, ve kterým je víc lógru než vody, a teď nějakej toast s marmeládou? Ses zbláznil, ne?!
Bylo krátce po poledni. Šplouchali jsme se s Kazanem ve vaně a on s chutí snídal, protože se v noci očividně nezřídil tolik jako jiní. „Já rád jím ve vaně,“ řekl a zakousl se do kulaté sušenky s kousky čokolády. „Můžu tu totiž drobit, aniž by mě ty drobky píchaly.“
Že lák a kafe zabírají, jsem poznal ve chvíli, kdy si Kazan oloupal banán a s pohledem upřeným na mě si ho vzal do úst tím nejvýmluvnějším způsobem, jakým to šlo. Jeho smyslná, měkká držtička ho někde v první čtvrtině obemkla a chvíli mu dělala dobře. Hořely mi uši. Mezi mnou a oním tropickým ovocem došlo k jakémusi telepatickému propojení a já ucítil Kazanův jazyk na svém žaludu. Sevřel jsem okraj vany a tiše zasténal.
Raf! Ve zcela nečekaném okamžiku Kazanovy zuby projely banánem a ukously jeho špičku. Nebolelo mě to, i když jsem skoro čekal opak – jen mi teď ještě silněji cukalo v klíně. Nemazlete se s narušenými psy, protože vás mohou v nestřeženém okamžiku napadnout a ošklivě poranit. Jako ten můj nádhernej, zvrhlej čoklík. S potěchou žvýkal svoje sousto, v očích žár, který by dokázal vysušit všechnu vodu z vany během několika sekund, a soustředěně mě sledoval, jako by si vybíral vhodné místo, do kterého se zahryzne příště. Doufal jsem, že mu kapitán Nemo půjčí šnorchl.
Vůbec se mi nechtělo domů. Nechtělo se mi tam vlastně ani volat.
Soundtrack“ k této kapitole:



15 komentářů:

  1. Peklo v kombinaci s MM je tak živý, že to snad ani víc nejde! (Ale dobře ses mi trefil do rány, zrovna jsem dostahovala jeden nějaký oncert, už se na něj ... dneska těším..:-D)
    Každopádně tohle bylo úplně ... TAKHLE!
    Tohle se určitě někdy někde stalo nebo stane. JE to tak pravděpodobný, že to snad není možný! Charlie se pěkně rozjel..^^
    A Kazan zase ukazuje další stránku sobectví.
    Kdyby měl Marilyn takového fanouška (jakože asi nemá, jinak je to divný)..určitě by tu svoji cestu z a do Pekel rozšířil ještě o nějakou kapitolu.. (Což mi připomíná, že vím, co chci na Vánoce..:-D)
    Děkuji!
    Vždycky se vyplatí čekat..:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hodně neřestná kapitolka ;-)
    Zdenda byl pěkně " jetej ". Naštěstí měl kazan víc rozumu než on chtíče !
    Ten banán a vana ... to bylo krásně vzrušující !
    Po téhle kapitole je Kazan 50:50 . Jako jin a jang. Temný i světlý. Zlý i hodný. Ďáběl i anděl.
    Vážně jsem zvědavá jak tohle celé dopadne. Zatím se Zdenda vrhl do bezhlavé lásky ...

    OdpovědětVymazat
  3. Kazan se k Charlesovi zachoval férově.
    Jsem zvědavá, jak to bude dál.
    U téhle povídky se člověk zasměje, popřemýšlí, i skoro rozbrečí. Jsou v tom všechny emoce, to se často nepodaří.

    OdpovědětVymazat
  4. To s tou kocovinou mi teď připomnělo "veselý" zážitek s mamkou, babičkou a cestou domů. U nás (skoro u nás) je pivovar (Holba prosím), každoročně se pořádají pivní slavnosti a naši tam nemůžou chybět. Maminka se pro prohýřené noci probrala a bylo jí príma. Byla spokojená, žádný bolesti a hladová. Babička jakožto dobrá duše jim připravila pořádnou snídani (párečky, míchaná vajíčka..etc).. A maminka cestou domů dostala kocovinu jak prase (čtěte zastavovali v každý zatáčce, vzhledem k tomu, že tam jsou serpentiny se divým, že dojeli domů ještě dopoledne..xD)...XDD Tak jsme se všichni pobavili a mamka ještě v pondělí ráno s/zkuhrala,.."To ty pááárkyyyy"...XDD Vemte si z toho prosím ponaučení..Nejezte párky od svojí tchýně..XD
    Ano, čtu to už po milionté páté, nemůžu se nabažit..a stejně si myslím, že vždycky zapomenu, co jsem ti chtěla pěkného říct..:-)

    OdpovědětVymazat
  5. 1) Peklo mi až neuvěřitelně připomíná jeden klub kam občas chodím, že by náhoda?:)
    2) Jitka musí být na mrtvici a nejspíš už obvolala všechny nemocnice a policejní stanice. Nebo Zdenkovy sbalila kufry?
    3) Charles má štěstí,že když se nalije má okno. Já když dělám ostudu pamatuju si všechno. L.P.

    OdpovědětVymazat
  6. Docela by mě zajímalo kam by Kazan zašel,než se k němu připotácel Charles.Ta jeho nespoutaná povaha.Taneční orgie a hlavně tančící Kazan ,rozmazávající si rtěnku mě tak vtáhli do děje ,že jsem tam řádila taky. Hnusná rána den poté a ta nevědomost,peklíčko.Je vidět ,že Kazan má Charlese opravdu rád,mluvil o něm tak krásně až mě dojal.Dík ,opravdu jsem si to užívala.

    OdpovědětVymazat
  7. Se zpožděním několika dní děkuju všem za komentáře. Neberte prosím tohle zpoždění jako nezájem nebo neúctu, jen mám teď myšlenky někde jinde a musím se soustředit na pár zádrhelů, které se vyskytly v mém životě. Když na to chci na chvíli zapomenout, jsem se svými psy (všemi třemi :). Doufám, že se všechno brzy vyřeší, abych měl čistou hlavu a mohl dopsat další dvě kapitoly, které už sice z větší části mám hotové, ale ještě tam něco málo chybí. Děkuju za pochopení. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Já sem lezu průběžně pořád, abych neopomenula kdy bude další díl ;-) Hlavně si vyřeš všechno v životě ! Na to zlé zkus méně myslet, protože zapomenout se nedá. leda bychom si to vyndali z hlavy do Myslánky ;-)
    Martina

    OdpovědětVymazat
  9. Jinak přeji všem tady krásné a klidné svátky plné lásky a zdraví ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Od Jackie: trochu mě irituje tenhle způsob komentu, nechce se mi nikam přihlašovat nebo co.
    K povídce: je krásná! Přečetla jsem všech šest kousků jedním dechem, to je tak, když se člověk vykašle na šmátrání po internetu po nějakém lordstvu. A pak toho mám hodně.:-) Ještě tápu - povídku napsal Darren a lord je pes. Takže jestli je to tak, tak Psisku laju, koukej psát a Darrena můžu vyzdvihnout až do nebes. Povídka je ohromná. Vtipná, napínavá, hrdinové jsou atraktivní nejen pro sebe, ale i pro čtenáře. Málem jsem se párkrát zbořila smíchy. Je to taková anatomie zamilování se a hledání štěstí. Už jsi Darrene dlouho nepřidával, nebo nepřidávala. Tohle snad není poslední díl? To by mě vážně mrzelo.

    OdpovědětVymazat
  11. Kdyby na světě neexistovaly šifry, značky a jména, měla bych toho teď tolik, co říct. Ale bohužel existují. Proto se schyluji ke strohému okomentování příběhu.
    Zajímavý a strhující děj(napsala bych "klasicky", ale mohu snad?), postavy propracované do detailů a tak věrohodné, citově působící a, bože, milovatelné!
    Já...já to cítím, vážně. Jen to neumím dát do slov.

    OdpovědětVymazat
  12. Wow :D Som naozaj zvedavá ako bude "maminka" reagovať keď sa to dozvie, teda ak sa to dozvie :)

    OdpovědětVymazat
  13. reakce na oznámení --> No hurá! Už se těším:-)

    OdpovědětVymazat
  14. Strašne sa mi páčila tá teória s menami. Je to vynikajúci nápad:) A veľmi pekné bol aj dôvod, prečo sa predstavil Zdenkovi ako Kazan. Mne z toho vyplynulo, že pripomienka toho ako ho oslovuje Charlie, mu nebude vadiť nikdy, chce ju mať na očiach, keby ju už aj náhodou nemohol počuť...?
    MM milujem. Je to jediná skupina, jediný spevák, ktorý ma dokáže úúúplne rozbesnieť. Keď som nemala s kým ísť, teraz v lete na koncert do Prahy, (bolo to presne na moje narodeniny) tak som nahovorila bývalého spolužiaka, ktorý nikdy nič tvrdšie ako Queen alebo prípadne Kabát nepočúval, ale keďže je to môj najlepší kamarát už strašne veľa rokov a miluje ma a vie, že by som bola schopná odísť na ten koncert aj sama, tak tam šiel, a bol podobne šokovaný ako Charles :D A nabudúce už pôjde so mnou bez strachu z toho ako to tam prežije. Bože ako by som do takého „pekla“ šla... vďaka za pripomenutie tej dokonalej atmosféry:)
    To ako Kazan odmietol sex s Charlesom, sa takmer rovná vyznaniu lásky:) Som zvedavá či si to Zdenko uvedomí, ale asi ani nie keď si to nepamätá:DDD
    To kúpanie teda to hlásenie sa o kúpeľ a „koule“ ma rozosmiali:D kam na to chodíš. Píšeš tak skvelo, nedá sa prestať čítať. To zase bude hnusné ráno, keď budem vstávať do práce:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, tak ty jsi tu teorii o jménech ještě rozvedla dál. :-)
      Díky za kompliment, inspirace přichází tak nějak sama (ale ne každý den, mám dny, týdny i měsíce, kdy nejsem schopen vyplodit víc než status na FB :-D). Hodně často taky zvěčňuju svoje vzpomínky.

      Vymazat