sobota 7. listopadu 2015

Existují vůbec náhody?

Podle mě ne. :-) Jak by mohla být náhoda, že postavy v "Jelenovi" se jmenují více méně stejně, aniž bych o to usiloval?
Kdysi dávno (v předaleké galaxii :) se mi zalíbilo příjmení Renner. Pojmenoval jsem tak jednu postavu: Filip Renner. Dokonce jsem jednoho času, asi před deseti lety, psal pod ženským pseudonymem Wanda Rennerová. Vypravěč v Jelenovi je taky Renner, jak se sám zmiňuje někde v první nebo druhé kapitole. Pak je tu Renar. Přísahám, že jsem nevěděl, jak se řekne švédsky sob, znal jsem jen losa (elg). Hledal jsem nějakou přezdívku, pod kterou by tento pán chtěl vystupovat, a napadlo mě, že bych mohl zjistit, jak se řekne švédsky "jelen". No, Hjortar nezní nic moc, tak jsem zkusil soba - jeden ze symbolů Severu. Co na to Google translator? Renar.
Aby toho nebylo málo, učinil jsem další nečekaný objev. :-) Jak víte, z vypravěče už se nám pomalu stává Foxtail neboli Liščí ocásek. Dle barvy jeho vlasů. Moc se mi líbí zrzky, moje lektorka na Švédštinu je zrzka, a docela bych sám chtěl být zrzek. Teda ne zrovna jako Ron Weasley. :-) Lišky jsou okouzlující zvířátka, liška je pro mě symbolem dobrovolného ochočení a "vytvoření pouta" (viz Malý princ). A tak dneska hledám na Pinterestu nějaké fotky lišek, když tu narazím na na jakési francouzské stránky, kde mě zaujme slovo Renard. Hodím ho do překladače a nestačím se divit. Renard znamená ve francouzštině liška. Pak mi někdo vyprávějte, že spisovatele neřídí jakási vyšší moc. :-) To ona nám vnukne nějaký nápad, i když třeba nevíme proč. A já tyhle "objevy" fakt miluju.

 

neděle 25. října 2015

Jelen s cínovými parohy: 1. kapitola

První kopačky

Úvodní "rychlokapitola", v níž se vypravěč setkává (rozchází a pak znovu setkává :-) s Magdou a také s jejím (později jeho) Pánem. Aneb autor si připravuje živnou půdu pro dobrý růst a vývin svého příběhu.  

pátek 23. října 2015

Seznam (některých) online obchodů s (hlavně) kitty-play pomůckami

Můj upravený a rozšířený seznam odkazů na obchody, který vytvořila Iô little fox na Tumblr. Stránky jsou většinou americké nebo britské (a jedna švédská :-), protože o českých nevím (páč my tu jsme sto let za opicema a jediný bdsm, který známe, je to v kůži a latexu). Jelikož mám radši satén než kůži a (umělou) kožešinu radši než gumu, výběr tomu odpovídá. Jo, a většina těhle věcí je pro holky nebo pro sladké chlapečky/femboys. :-)

 
Nejluxusnější obojky podle mě dělá Kittensightings, ale dostat se k nim je docela složité, protože si musíte nejprve předplatit roční VIP program (nicméně, já přesto dva obojky a jedny uši ukořistil  - měl jsem kliku :-D)

Domácí řád :-)


čtvrtek 22. října 2015

Jelen s cínovými parohy: předmluva

These autumn beasts crouch in a hush, 
each to each, 
their long golden fur radiant in the sunset. 
Unmoving, like statues set in place, 
set in the place 

 The beasts lower their heads, 
laying their one white horn to earth, 
and close their eyes. 

 When finally the sun is gone 
and the gloom of night draws over them, 
the beasts lower their heads, 
laying their one white horn to earth, 
and close their eyes.

úterý 20. října 2015

O naději a jiných neštěstích

Kdo si zaslouží novou povídku? Je tu vůbec někdo takovej? Asi jo, pár lidí, co bych spočítal na prstech jedný ruky. Těch pět statečných, co to se mnou ještě nevzdali.
Píšu. Jak divej, Není to žádnej zázrak, druhej Chmůrolovec se nekoná, ale (prej) je to čtivý. Kašlu na všechno, co jsem se naučil na vejšce, na všechno, co jsem považoval za svatý grál a Slovo boží všech spisovatelů. Kašlu dokonce i na to, jestli se dostavěj nějaký ovace. Po iks letech píšu pro sebe. Doopravdy pro sebe. A pro něj.
Historie se opakuje. Na začátku je vždycky ztráta naděje, deziluze, pocit, že jsem k ničemu, že jsem monstrum, co by chtělo být něčí štěně. Nebo kotě. Lišák. Králíček. To je jedno. Jenže jsem se před lety vydal cestou, která je zřejmě pro většinu lidí neschůdná. Bronové Hofmanové došli. Vyprodáno. Nebo spíš nikdy nebyli na skladě.
A tak přišel Renar. Muž, kterej Brona strčí do kapsy a ještě se mu do ní vejdou klíče. Ne, Renar se tu neobjevil zničehonic. Renar tu je už skoro šest let. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy jsem se přišel vykoupat ke kamarádovi z dětství. Jmenoval se Bernard. A my se do sebe zabouchli. Je jedno, jak mu budem říkat. Jestli Bernard, Renar, Bron, Darren, Cyril, Charles... Vyvíjí se, stárne a zároveň sílí, přerůstá mě, přerůstá mi přes hlavu... Když si vzpomenu, jakej to byl na začátku ťuňťa... Za těch šest let pod Kazanovým vlivem nasákl jeho sebevědomím, jeho rozežraností, jeho bezprostředností... ale zároveň si uchoval svou laskavost, starostlivost a něhu. No a taky klid, rozvahu a odvahu. Asi jsem prostě potřeboval někoho takovýho. Já taky stárnu. A občas zapomínám, jakej jsem byl před deseti lety. Jakej? Šťastně zakonzervovanej ve svým vlastním světě. Hranice reality byly pevný, žádnej blbej schengenskej prostor. Naděje na průjezd "ven" v nedohlednu, a tak mě netrápilo, že ze všeho nejvíc miluju někoho, kdo mi odpovídá hlasem v mojí hlavě. Sen byl lepší než skutečnost, ta byla na míle vzdálená mýmu srdci. Kdo by miloval kluka v těle holky?
Naděje je ten největší hnus na světě, nutí nás doufat a v jednom kuse se zklamávat. Nebudu šťastnej, dokud budu mít byť mikroskopickej kousek naděje. Chci se smířit se svým údělem přehlíženýho omylu přírody, už o tom nepřemýšlet, neptat se v jednom kuse, kde dělám chybu a jestli vážně jenom v tom, že nejsem jako ostatní. Neptat se, kde je doprdele můj Bron, můj Bernard, kterýmu bych mohl dělat jeho osobního Chmůrolovce. Kde je někdo dost otevřenej, někdo, kdo nečumí jenom na to, jestli mám nebo nemám ptáka. Někdo, kdo by řekl: "S tebou se cítím požehnanej. Vždycky jsem hledal někoho, kdo nebude tak přízemní jako zbytek světa."
Jenže nikdo takovej není, že ne, Bernie? Proto jsi přišel ty. A já tě teď hledám za každým rohem, protože mám naději. Ale proč? Kdo mi ji vlastně dal? Paní doktorka Fifková? Říkal jsem, že panikařit začnu až ve třiceti. Moc času už mi ale nezbývá. A co pak? Co si řeknu příští rok v prosinci? Že "život skončil ve třiceti, teď začíná sranda"? Možná vejdu do guinessovy knihy rekordů. Jako buzerant, kterej se za celej život nedotkl mužskýho těla, ač rozhododně nechtěl držet celibát. Je zvláštní, jak moc se můj život podobá mým povídkám. Lidi se často ptali, jestli je reálný, aby někdo měl první homosexuální vztah až po čtyřicítce, i když se mu muži líbili od puberty. Co by ne? Mně to ostatně nejspíš čeká taky. Pokud budu mít to neskonalý štěstí. Což mi taky dává určitou naději. Ano, mám se na co těšit. Až se objeví Bernard z masa a kostí, já budu na hony vzdálenej představě o roztomilým štěněti. Sakra, vždyť já si svůj osud napsal sám. Henri, že? Opravdová láska až po padesátce...
Prut se má ohejbat, dokud je mladej. Mně sice bolej záda tak, že se ohnu jen stěží, ale ohnout bych se nechal. Vypadám o deset let mladší, jednou to bude výhoda, pokud teda nezačnu zničehonic strašně rychle stárnout. Drahý Pane, jestli tu někde jsi, měl by sis pospíšit. Takhle nebudu vypadat navěky.
Pořád mi zkrátka zbývá nějaká naděje. Bohužel. Dokonce i tenhle blog přežívá hlavně díky mojí naději. Říká se, že lidi naději potřebujou. Já ne. Naděje je pro optimisty, což já nejsem. Radši mi rovnou řekněte, že něco nejde, já se s tím smířím. Stejně jako jsem se smířil s tím, že ze mě nebude slavný spisovatel. A až nebudu mít naději ani na to, že najdu spřízněnou duši, oslavím to pláčem a pak budu šťastně a spokojeně žít, dokud neumřu. Tak, jak jsem si to ostatně představoval na střední. Dobře skrytej sám v sobě, ve svým trochu neohrabaným a vcelku vysokým ženským těle. Už toho z něj moc nezůstalo, splnil jsem si sen, stal se ze mě štíhlej, křehkej kluk. Asi až moc křehkej.
Nebýt Jirky, nejspíš bych k tomu nikdy nenašel odvahu. Tak teda děkuju, pane magistře.
Zní to, že svýho rozhodnutí lituju, což je přece něco neslýchanýho. Psát o mně Novinky.cz, celej národ mě odsoudí. Jenže ani jeden člověk z toho národa mi nevidí do hlavy, vlastně dost pochybuju, že by to dokázal, i kdyby to bylo možný. To je prostě úděl nás podivínů. Věčně nepochopený. Nesnáším tenhle svůj "teenagerovskej pocit", kterej by dospělý lidi mít neměli! Normální je do třiceti splynout s davem. Já nevím, jak se to dělá. Nemůžu, jsem až moc duhovej na to, abych splynul s šedí a jejíma padesáti odstínama ve zbytku světa. Vždyť moje barvy nejsou schopný poznat ani na PraguePride. Jsem demiboy, těší mě. Chápu, že jste to v tomhle zapadákově nikdy neslyšeli. Prosím, použijte Google.

Je to až moc osobní. To nevadí, stejně si to přečte tak deset lidí, a to si možná ještě fandím. Mám daleko radši svůj blog na tumblr, kterej je z pohledu běžného občana jedna velká lež. No a? Lžu celej život. Ale aspoň ne sobě.

úterý 22. září 2015

Přijde mi trapný zakládat stránku na FB pro blog, kde se děje velký kulový, ale vím, že je tu pár lidí, se kterýma bych byl docela rád v kontaktu. Kdo mě chce (aspoň v seznamu přátel), může si mě přidat: https://www.facebook.com/george.mayer.146
Ano, jsem asociál a nejspíš i cosi-jako-hipster s Facebookem. Je to asi proti přírodě, jenže já jsem proti přírodě celý - moje sexuální orientace je proti přírodě a dokonce i moje tělesný proporce jsou proti přírodě. A ještě ke všemu čím jsem starší, tím jsem větší (vlastně menší) dítě.

pátek 18. září 2015

Ježíš byl jen jeden

Snad to nebude považováno za rouhání, ale zkrátka mě to dneska napadlo - jsem jako nějaký imitátor Ježíše, který se pokusil o zmrtvýchvstání. Jenže skutečně vstát z mrtvých dokázal jen on, Jesus Christ Superstar.
Možná je prostě jiná doba než byla před těmi iks lety, kdy jsem na chvíli zazářil a užil si svých pět minut slávy, možná už teploušové nejsou in, možná jsem se změnil já sám a ta změna zahrnuje i ztrátu poloviny mozkových buněk včetně těch, díky kterým jsem si otevíral word častěji než facebook. Vždyť ten word mám už dva měsíce blokovaný, protože mi vypršelo předplatný, a mně vlastně nechybí! Proč by měl? Nepíšu.
Ať je to, jak chce, jsem out, jsem de mode, mimo hru a nepomůže mi už ani deset rozhovorů za týden, i kdyby byly pro Blesk, Chvilku pro tebe a Psa přítele člověka. Nepomůže mi už ani postavit se na hlavu a poprosit svatýho Antoníčka. Vyčerpal jsem svých sedm internetových životů. Game over, you are dead.

středa 29. července 2015

Vystřižené scény

Víte, jak poznáte, že jste na tom fakt blbě? Když máte potřebu publikovat dokonce i odpad ze svých povídek, jinými slovy pasáže, které jste po zralé úvaze vyškrtali (ale přesto uložili do zvláštního dokumentu pro případ, že by se přece jen mohly ještě hodit).
Pořád se hrabu v minulosti. Co jinýho je tenhle návrat k Chmůrolovci (který už sám o sobě byl návratem k minulosti, jen mnohem vzdálenější)? A včera jsem tomu nasadil korunu, když jsem políbil někoho, kdo už je pro mě nějaký tři roky "pouze kamarád". Nebo jsem se nechal políbit? Ani pořádně nevím, jak se to stalo, byl to zlomek vteřiny, ale jeho balzám na rty jsem ctil kolik minut a snažil se ho neslízat. Strávili jsme jeden den procházením po Vyšehradě, náplavce a centru, piknikem na Střeleckým ostrově a vzpomínáním na studentská léta v Karolinu. V sedm hodin už jsme stáli na nádraží a loučili se. Musel bych být hodně zapomnětlivý, abych neviděl podobnost s tou scénou, jak Vincent "odjíždí" do Brna, aby posléze odjel do Glasgow. Až na to, že tentokrát jsem nebyl Vincent, ale Bron. Co naplat, vlak odjel, můj králíček seděl v něm a mně se jak trubce mlžily oči a klepaly kolena z toho prchavýho polibku, co "svýmu strýčkovi", o třináct let mladšímu než on, věnoval. Za pár dní si řeknu, že je vlastně dobře, že odjel a nezůstal tu do konce týdne, jak jsem si bláhově přál (i když jsem věděl, že to nejde). Doufám, že si to řeknu. Protože jsem schizofrenik, který vlastně neví, kdo je. Štěně, nebo alfa-vlk? Uke, nebo seme? Možná obojí, a proto ani jedno z toho. Nic nedělám pořádně, nejsem dokonalý domácí mazlíček, ani dokonalý páníček. Rozhodně ne pro někoho, kdo potřebuje celého člověka, ne jen jeho část. Nemám svůj obojek, jen ten, co jsem si koupil, momentálně mi přijde, že mám akorát tak vzpomínky a výčitky. A boží mlýny melou. Někdy dokonce i dost rychle. Ani ne po roce, co jsem zklamal, zklamal někdo úplně stejným způsobem mě. Porušil slib, že mě neopustí, a šel jinam. To se štěňatům (ani králíčkům) nedělá.
Co je smyslem tohoto příspěvku? To se ptáte špatnýho člověka. Možná by vám to řekl nějakej psycholog. Třeba by vám vysvětlil i to, proč poprvé v životě ukazuju veřejnosti svůj myšlenkový odpad. Možná by bylo lepší nazvat to "vystřižené scény". Ty totiž většinou aspoň někoho zajímaj.
(V následujícím textu najdete nejen pasáže, které byly napsané do Chmůrolovce, ale také jednu z mé "sto let" staré sci-fi povídky, o které se ve Chmůrolovci hodně mluví a ze které jsem chtěl něco málo citovat, nakonec z toho však sešlo.)


úterý 21. července 2015

Psisko má psisko

Tak už je nás od soboty o jednoho víc. Rodinka se opět rozrostla. Tentokrát o téměř přesnou psí kopii Henriho z Vanilkového páníčka. Představuji vám Mischu.

neděle 14. června 2015

Kolo... kolo... koloběžka!

aneb Abychom mohli zpomalit, musíme nejprve zrychlit

Psisko se rozhodlo pořídit si kolobrndu s nafukovacími koly. Jak na to přišlo, se dozvíte záhy.
Možná se taky ptáte, kde jsem se v poslední době zašíval. Pokud ne, stejně vám to povím. No, po většinu času v práci. A mimo ní mezi psy. Čtyřnohými psy. To jen aby nebylo mýlky, vzhledem k zaměření tohoto blogu. :-)
Asi tak měsíc jsem byl rozhodnut podat na konci června výpověď, protože jsem toho měl opravdu po krk. Pak si můj kolega, kamarád a ex v jednom pořídil krásného, leč neposedného křížence novoskotského retrívra a poprosil mě, abych ho coby začátečníka zasvětil do výchovy a tak vůbec do života se psem. Když jsem Marleyho spatřil na vlastní oko, probudil se ve mně - po nějaké tři roky utlumený - "rodičovsko-ochranářský" instinkt a za pár dní už jsem obhlížel všechny útulky v okolí.
Tady v Praze jsem psa nikdy neměl. Nejdřív nebyly peníze a správný byt (v tom prvním jsem měl psy a kočky zakázané), pak zase byly peníze i byt, ale ne čas. Co s tím? Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. A já opravdu chci.
A tak jsem začal intenzivně přemýšlet, jak to zařídit, aby se takříkajíc vlk nažral a koza zůstala celá. Některé útulky nabízí venčení. To je bezva a člověk si připadá užitečný. Když si pejska "předem zamluví", nikdo mu ho nevyfoukne (v Libni mají "pořadník"). Ale není to prostě ono. Přicházíte tím například o krásy listopadového venčení za ranního kuropění. :-D
Možná bych měl krátce osvětlit, proč vlastně toužím mít zase vlastního psa. No, kromě toho, že se mi stýská po Běňouškovi, který nás opustil před Vánoci 2013 ve věku patnácti let, je tu taky nepopiratelný fakt, že psi léčí samotu. A od té doby, co se mezi nimi zase nějakým způsobem pohybuju, se můj psychický stav hodně zlepšil. Už dlouho jsem se necítil tak dobře a plný energii. Vlastně už mi ani tolik nevadí moje práce. Občas mě dokonce i baví!
Dřív jsem uvažoval způsobem "tohle nepůjde, protože...", teď začínám měnit úhel pohledu a říkám si "tohle by mohlo jít, když...". Za prvé: Je třeba přesměrovat svůj zájem do oblasti, která člověka naplňuje a ne frustruje. V mém případě to znamenalo přestat se soustředit na hledání pana Dokonalého a fňukání, že neexistuje. Místo toho se teď realizuju se psy. Oni mě aspoň ocení. :-) Za druhé: Říká se, že když se chce, všechno jde. Ale aby "šlo" mít vlastního psa i v mém případě, musel bych se zrychlit v práci. Ano, a modří již vědí, co bylo na počátku Psiskova přerodu z poštovního doručovatele pěšího na "koloběhnu".
Aby bylo jasno, vehikl zvaný koloběžka pro dospělé jsem toužil vlastnit od chvíle, co jsem ho někdy v létě 2009 spatřil v obchodě se sportovními potřebami. Možná bych se s ním seznámil i dřív, ale do podobných "podniků" lezu slovy doktora Chocholouška maximálně jednou za deset let. Ovšem až do včerejšího dne jsem netušil, jaká je výběr kolobrndy vlastně věda. Myslel jsem, že mi bude stačit něco, co má nafukovací kola a brzdy. Díky bohu, že jsem takový badatel, který touží proniknout do každé oblasti lidské činnosti, která ho zaujme. I započal jsem průzkum a brzy mi šla hlava kolem. Objevil jsem terminus technicus "světlost" a zjistil, že čím je nižší, tím je jízda na koloběžce fyzicky méně namáhavá, ale zase v horším terénu snadno zavadíte "podvozkem" o nerovnost. Zjistil jsem, že technika jízdy je na jednu stranu snadná jako facka, na druhou stranu i o ní lze psát diplomovou práci. Jen technika výměny stojné a odrazové nohy čítá hned tři způsoby (nebudu vysvětlovat, proč je nezbytně nutné nohy střídat, to si asi každý dokáže představit sám). Co mě velice potěšilo, byl výčet blahodárných účinků koloběžectví na pohybový aparát i tvar postavy. Ano, jízda na koloběžce spaluje tuky a formuje postavu včetně zadku a břicha. Skvělá zpráva pro všechny ženy a metrosexuály! A pozor, na rozdíl od jízdy na kole posilujete i záda a ruce, spálíte více kalorií a co se týče zmíněných zad, protáhnete si je tak, že už vás nebudou bolet. 
Celý den jsem pročítal nejrůznější recenze a rady zkušených koloběžců. Zjistil jsem, že na opravdu dobré koloběžce (a tu bohužel neseženete za méně než osm tisíc) můžete vyrazit i na několikadenní až několikatýdenní výlet. Třeba do Skandinávie. :-) Já jaksi osm tisíc nemám, tak jsem hledal levnější alternativu, na které bych se moc nenadřel, byla bezpečná, menší a skladnější (kvůli přepravě z pošty na rajon a zpět, tedy nesmí překážet v autobusu), vhodná do města (budu jezdit převážně na asfaltu a chodníku, jen opravdu výjimečně po nezpevněné cestě). Tyhle podmínky splňuje třeba nejlevnější použitelná koloběžka Yedoo City new nebo trochu dražší Kostka Hill Fun. Solidní by měl být i Bizon, kterého jsem objevil na bazaru za 2500, ale den předtím mi ho někdo vyfoukl. Když jsem prodejci volal, řekl mi, že ho včera prodal. :-( Momentálně mám rozjednanou koupi staršího modelu Yedoo City s blatníky za pěkných 1700, tak snad to nebude nějaký šrot. Pravděpodobně s ním budu muset zajít do servisu, aby mi za dvě stovky upravili světlost, ale to jsme pořád na necelých dvou tisících, oproti šesti tisícům za základní model Kostky s blatníky. No a pak ještě košík na přední řidítka (500 Kč i s držákem), bez kterého se jako pošťák neobejdu. 
Kolegyně Eva jezdí na kole. Já ji ale trumfnu! S rychlostí 18 km/h, což je mimochodem "kochací rychlost" pro tůristy - závodníci vyvinou rychlost i přes 30 km/h - budu na poště cobydub. Už žádné přesčasy! Budu chodit domů pěkně ve tři, jak to má být, a můj pejsek nebude strádat. 
Na víkendy si budu kolobrndu brát domů, a když bude pejsek zdravý a pohyblivý, možná zkusíme i kratší výlety. Ve všední dny nebudu tak stahaný, protože v práci strávím míň času (resp. osm hodin) a neudělám tolik kroků, takže budu mít daleko víc energie na odpoledne. V práci zrychlím, ve volném čase zpomalím (a budu ho mít taky víc). Zkrátka by to mohlo být fajn. :-)

neděle 17. května 2015

Velké DÍKY

Sice nejsem schopen vyplodit rozumnou větu, přesto cítím potřebu napsat pár řádků jako poděkování Belldandy za to, že se mnou neztratila trpělivost a dovolila mi udělat s ní rozhovor. Ano, tak to vnímám já. To pro mě byla čest odpovídat na její otázky, i když ona to možná vnímá opačně a cítí se být poctěna tím, že jsem jí věnoval čas. Shrňme to tak, že ten čas a pozornost jsme si věnovali navzájem. A já si to opravdu užil. 
Pro ty z vás, kteří neví, kde rozhovor najít, přidávám odkaz: Psisko: ... nedokážu žít s jedním jménem celý život ...

pátek 8. května 2015

Dvacatero přikázání aneb bez práce nejsou... pamlsky

Narazil jsem na zajímavý blog http://sadisticpanther.tumblr.com/ plný inspirativních článků, které člověka, resp. zvířátko často přimějí k zamyšlení. Píše ho majitelka obchodu Kittensightings a zároveň návrhářka všech zdejších obojků, ušisek a jiných potřeb pro kitten-play. 
Její článek o sebestředných zvířátkách a majitelích, kteří je rádi rozmazlujíí, mě donutil zauvažovat o tom, jestli náhodou tak trochu nespadám do té kategorie subů, co zaujímají postoj "Tady jsem, tak mě zbožňuj a dávej mi dárky, protože já jsem tvůj mazlíček a zasloužím si to". Ale takhle to nefunguje. A já to vlastně vím celou dobu. Díkybohu. Jen si to občas tak úplně neuvědomuju. Chce to víc než jen vypadat hezky a každý večer podržet. Dobří páníčci nepadají z nebe a zaslouží si opravdový respekt, porozumění, dokonce i péči. 
Tak jsem si sepsal takový seznam věcí, které by mělo dobré pet dělat, aby si zasloužilo dobrého páníčka. Některé body jsou hůř "dodržitelné" i pro mě, ale uvědomuju si, že dokud se nezlepším, nebudu připravený přijmout to, po čem léta toužím. :-)

Dvacatero dokonalého mazlíčka


  1. Snaž se být co nejvíc veselý a dobře naladěný. Nemusíš se smát na celé kolo, ale nešiř kolem sebe negativní energii. Pozor na výkyvy nálad. Náladová zvířátka nemá nikdo rád.
  2. Pečuj o sebe, podobně jako si kočky čistí svůj kožíšek a brousí drápky. Nenechávej péči o svůj zevnějšek jen na páníčkovi. 
  3. Nemusíš sežrat všechno, co vidíš. Dokonce ani tehdy, když jsi toulavý psisko. Stravuj se přiměřeně a zdravě.
  4. Buď víc aktivní, nečekej, až tě páníček vyzve ke hře. To neznamená, že máš být otravný.

úterý 5. května 2015

Takové malé vyznání

Dnes jsem si opět ověřil, jak lidé vnímají pet-play. Nemusíte se zmiňovat o sexu, o erotických pomůckách, ani o genitáliích. Některým stačí jen spojení "plyšový uši". Okamžitě z vás udělají perverzáka, který chce jen šukat a nemá žádné romantické představy. A to mě docela mrzí. Tak jsem se zamyslel... a vzniklo z toho tohle:

Nechci nic víc, než co chce každý:
oporu, pocit bezpečí,
respekt, důvěru a náklonnost.
Chci se těšit, až se vrátíš z práce.
Chci ti pak skočit do náručí a slyšet Tvé spokojené:
„Konečně doma! Pojď ke mně!“
Chci Ti složit hlavu do klína,
když si čteš nebo sleduješ zprávy,
a nechat se hladit.
Chci Ti naslouchat, vnímat Tvou energii,
protože i Ty mi nasloucháš a jsi vnímavý.
Chci Tě hájit, být Ti oddaný,
protože Ty na mě nedáš dopustit.
To všechno chci.
Jsem „divný“ jen proto,
že při tom všem toužím mít nasazený
obojek, plyšové uši a ocásek?

Být něčí domácí mazlíček není perverzní.
Pet-play není patologické,
ponižující, ani dehumanizující.
Je to jen jiná podoba toho,
co v životě hledáme všichni.

pondělí 4. května 2015

neděle 3. května 2015

Vysvětlení některých pojmů + vlastní reflexe

Strohých, až akademických vysvětlení pojmů jako bdsm, pet-play, role-play apod. je plný net. Takže já nebudu vysvětlovat. Já budu dávat do souvislostí to, co jsem si načetl z různých zdrojů, co jsem zažil na vlastní kůži, co cítím, co potřebuju a o čem sním. 
Od sepsání mojí povídky Vanilkový páníček, kterou jsem zveřejnil ještě pod starým nickem Lord Roderik Galant na webu O(braz)D(oriana)G(aye), uběhly právě čtyři roky, pokud se nepletu. Od té doby se ledacos změnilo. Třeba to, že jsem měl chvíli páníčka. Nebyl ideální, ale myslím, že mu opravdu záleželo na tom, abych byl šťastný. Což je vlastně základ všeho. O tom, jak jsem mu pomohl otevřít ty zrezivělý dvířka v jeho nitru, zainteresovat ho do bdsm a proč si nakonec stejně pořídil nové "zvířátko", se rozepisovat nebudu. Jistý pokus jsem učinil v článku Pes bez obojku, ale varuju vás, je to hodně expresivní, jelikož to tehdy bylo moc čerstvé. 
Ale k jádru pudla. Co vlastně obnáší být ten pudl (kokr, doga, kotě, poník, tygřík, králíček...) a zároveň žít lidský život, chodit do práce nebo do školy, mluvit, řídit auto, řídit kolektiv, firmu, zeměkouli...

Úvod + můj pohled na 50 odstínů šedi (Not safe for work, 15+)

Bdsm přestává být v poslední době tabu a "objevují" ho i vanilky (označení pro osoby, které ve vztahu a/nebo při sexu nevyhledávají jakékoli projevy dominance/submise a/nebo sadismu/masochismu). Bohužel, děje se tak díky komerčnímu úspěchu knihy, která byla pouhým fanfiction na Twilight, a převážná část bdsm komunity jí více či méně otevřeně pohrdá coby zcela nereálnou slátaninou. Ve snaze o objektivní pohled jsem ji před čtrnácti dny také přečetl (resp. snažil se o to, ale musel jsem hodně přeskakovat). Zhlédl jsem i film. U něj měl alespoň nerušila mizivá (resp. žádná) literární kvalita.

sobota 2. května 2015

Psisko a hyena

Rád bych vám představil Fluffyho, mou úžasnou plyšovou hyenku, co mi přinesl Ježíšek. No a taky moje plyšový uši, co mi přinesla pošta z USA... :-) S foťákem už se znáte.




Pan Fluffy v barvách (a v peřinách)




pátek 1. května 2015

Obnovil jsem blog a teď nevím, co dál. Pokoušel jsem se něco napsat, čistě z vnitřní potřeby, ale jako by něco bránilo myšlenkám, aby se seřadily a vzaly na sebe podobu slov. V hlavě mám vakuum a mimo ní jeho přesný opak - hrozný přetlak. Ne, už nechci jenom psát. Já chci žít! Žít svůj dávnej sen, pro většinu lidí naprosto nepochopitelnej. Ta touha je tak silná, že přicházím o rozum, o soudnost i o dobrý vkus. Bez toho napíšu leda tak kopii Padesáti odstínů šedi. Bude se to jmenovat Padesát odstínů hnědi.

čtvrtek 12. února 2015

Uff!

Jsem totálně vyřízenej. Chodit po angíně každej den patnáct kiláků s těžkým báglem vážně není to pravý vořechový. Po nemoci se nemá sportovat. Jo, tak to vykládejte na poště. A dneska nám nacpali ještě i Naši Prahu 9, která je "těžká jak stará svině" (slova mojí kolegyně). Ale! Hlavní je, že mám za sebou první hodinu švédštiny. Hrozně mi chybí psaní (od pondělka jsem na povídku zase ani nesáhl, nebylo kdy - domů se chodím jen vyspat), takže ta včerejší švédština byla takový jediný světýlko ve tmě. :-) Jo, a byl jsem docela v šoku - naše lektorka vypadá ÚPLNĚ jako Frida! Takhle jsem si ji představoval. Mě fakt vomejou. :D Krom toho jsem tam potkal spoustu interesantních mládenců. Ano, mládenců, čili nic pro mě. :-D Já pod třicet nejdu.
Btw: Zatím nejšílenější švédské slovo, jaké jsem kdy slyšel, je sjuksköterska - zdravotní sestra. Ani nechtějte vědět, jak se to vyslovuje. Tak to je asi vše. Hej då!

neděle 8. února 2015

Pan Vincent Buckminster aneb Flaviho cosplay

Jo, doháním resty, protože zítra je pondělí a já se budu muset navrátit do práce. Pamatujete si tu někdo ještě na Flaviho, mého resinového bratříčka neboli mou BJD (ball jointed doll)? Myslel jsem, že ho dám k adopci, ale nakonec z toho sešlo. Tak je stále se mnou, i když většinou trochu osamělý, chudák.
Za chvíli to budou tři roky, co jsem si ho pořídil, a za tu dobu vystřídal několik podob díky různým parukám, očím i face-upům. Ne všechny jsou tu zaznamenané, třeba jeho přechodné období s krátkými světle hnědými vlasy. Teď je "na Vincenta", nebo spíš "na Vincenta, jak by mohl vypadat, kdyby zase trochu změnil účes a vyndal si piercingy". Protože i když na něj dost kašlu, pořád je mým fanouškem. :-)


Nedělní chvilka poezie aneb Vzteklá mrcha ve verších

Tak jsem si zas po dlouhý době vzal do ruky svůj deník, do kterýho píšu tak jednou dvakrát za čtvrt roku, abych zaznamenal důležitý mezníky v mým životě. Je to zajímavější než celá timeline na facebooku. A někde na pátý stránce zmíněnýho deníku jsem objevil "báseň". Není u ní datum, ale jsem si jistej, že vznikla někdy v červnu 2013. To bylo dost zlomový období a hodně jsem o sobě tehdy přemýšlel (no, to jsem vlastně dělal vždycky). Docela mě překvapilo, jak na mě ta básnička pořád sedí. Vlastně... teď na mě sedí možná víc než před tím rokem a půl.
Tak se o ni s váma podělím:

Nehlaďte mě, nekrmte,
a už vůbec z ruky,
do krve vás pokoušu,
hlavně pěkný kluky.

Nemám špatnou výchovu,
nejsem vzteklá mrcha,
jsem jen plachý psisko,
co před lidma prchá.


Taky už jste slyšeli o toulavejch nebo týranejch psech, co ze strachu pokousali někoho, kdo je přišel zachránit? Většina z nich minimálně uteče. A já to dělám taky, je to silnější než já. Přehnanej pud sebezáchovy, co mě ničí.  

sobota 7. února 2015

Co bůh spojil... (část 4.)

Keep madness and carry on!

Číst kapitolu


Tohle sice není ve Stockholmu, nýbrž v Malmö, ale hrozně se mi to líbilo

čtvrtek 5. února 2015

úterý 3. února 2015

Jippi!

Musím se pochlubit i zde, protože mám tak strašlivou radost! Přestože už jsem v to nedoufal a přihlášku posílal dva dny po uzávěrce, zbylo na mě jedno místo na kurzech švédštiny ve Scandinavian Language School. 15 týdnů, 15 lekcí, začátek 9. února. Stockholm is calling!

čtvrtek 29. ledna 2015

Co bůh spojil... (část 1.)

Zločin a trest. Moc, oběť, vykoupení.

Číst kapitolu

Co bůh spojil... aneb Vzteklá mrcha potřetí

Co bůh spojil, člověk nerozlučuj. V nemocí i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, na svobodě i na útěku před spravedlností - a před minulostí.
Znovu se setkáváme s hrdiny Vzteklé mrchy, vypravěčem Charlesem a jeho závislostí, neobyčejnou šlápotou Kazanem. Charlesova manželka je nenávratně pryč a vyrovnat se s tím nelze. Přestože se vzali, Charles zanechává Kazana nehezkému osudu a opouští zemi. Zapomnění a nový začátek hledá ve Švédsku. Jenže co když se nelze vyrovnat nejen se zločinem, ale ani s trestem? Co když jste nakažení nemocí šílených psů a pomalu zabíjíte sami sebe? Co když osudové lásky skutečně existují?!