O naději a jiných neštěstích

Kdo si zaslouží novou povídku? Je tu vůbec někdo takovej? Asi jo, pár lidí, co bych spočítal na prstech jedný ruky. Těch pět statečných, co to se mnou ještě nevzdali.

Píšu. Jak divej, Není to žádnej zázrak, druhej Chmůrolovec se nekoná, ale (prej) je to čtivý. Kašlu na všechno, co jsem se naučil na vejšce, na všechno, co jsem považoval za svatý grál a Slovo boží všech spisovatelů. Kašlu dokonce i na to, jestli se dostavěj nějaký ovace. Po iks letech píšu pro sebe. Doopravdy pro sebe. A pro něj.

Historie se opakuje. Na začátku je vždycky ztráta naděje, deziluze, pocit, že jsem k ničemu, že jsem monstrum, co by chtělo být něčí štěně. Nebo kotě. Lišák. Králíček. To je jedno. Jenže jsem se před lety vydal cestou, která je zřejmě pro většinu lidí neschůdná. Bronové Hofmanové došli. Vyprodáno. Nebo spíš nikdy nebyli na skladě.

A tak přišel Renar. Muž, kterej Brona strčí do kapsy a ještě se mu do ní vejdou klíče. Ne, Renar se tu neobjevil zničehonic. Renar tu je už skoro šest let. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy jsem se přišel vykoupat ke kamarádovi z dětství. Jmenoval se Bernard. A my se do sebe zabouchli. Je jedno, jak mu budem říkat. Jestli Bernard, Renar, Bron, Darren, Cyril, Charles... Vyvíjí se, stárne a zároveň sílí, přerůstá mě, přerůstá mi přes hlavu... Když si vzpomenu, jakej to byl na začátku ťuňťa... Za těch šest let pod Kazanovým vlivem nasákl jeho sebevědomím, jeho rozežraností, jeho bezprostředností... ale zároveň si uchoval svou laskavost, starostlivost a něhu. No a taky klid, rozvahu a odvahu. Asi jsem prostě potřeboval někoho takovýho. Já taky stárnu. A občas zapomínám, jakej jsem byl před deseti lety. Jakej? Šťastně zakonzervovanej ve svým vlastním světě. Hranice reality byly pevný, žádnej blbej schengenskej prostor. Naděje na průjezd "ven" v nedohlednu, a tak mě netrápilo, že ze všeho nejvíc miluju někoho, kdo mi odpovídá hlasem v mojí hlavě. Sen byl lepší než skutečnost, ta byla na míle vzdálená mýmu srdci. Kdo by miloval kluka v těle holky?

Naděje je ten největší hnus na světě, nutí nás doufat a v jednom kuse se zklamávat. Nebudu šťastnej, dokud budu mít byť mikroskopickej kousek naděje. Chci se smířit se svým údělem přehlíženýho omylu přírody, už o tom nepřemýšlet, neptat se v jednom kuse, kde dělám chybu a jestli vážně jenom v tom, že nejsem jako ostatní. Neptat se, kde je doprdele můj Bron, můj Bernard, kterýmu bych mohl dělat jeho osobního Chmůrolovce. Kde je někdo dost otevřenej, někdo, kdo nečumí jenom na to, jestli mám nebo nemám ptáka. Někdo, kdo by řekl: "S tebou se cítím požehnanej. Vždycky jsem hledal někoho, kdo nebude tak přízemní jako zbytek světa."

Jenže nikdo takovej není, že ne, Bernie? Proto jsi přišel ty. A já tě teď hledám za každým rohem, protože mám naději. Ale proč? Kdo mi ji vlastně dal? Paní doktorka Fifková? Říkal jsem, že panikařit začnu až ve třiceti. Moc času už mi ale nezbývá. A co pak? Co si řeknu příští rok v prosinci? Že "život skončil ve třiceti, teď začíná sranda"? Možná vejdu do guinessovy knihy rekordů. Jako buzerant, kterej se za celej život nedotkl mužskýho těla, ač rozhododně nechtěl držet celibát. Je zvláštní, jak moc se můj život podobá mým povídkám. Lidi se často ptali, jestli je reálný, aby někdo měl první homosexuální vztah až po čtyřicítce, i když se mu muži líbili od puberty. Co by ne? Mně to ostatně nejspíš čeká taky. Pokud budu mít to neskonalý štěstí. Což mi taky dává určitou naději. Ano, mám se na co těšit. Až se objeví Bernard z masa a kostí, já budu na hony vzdálenej představě o roztomilým štěněti. Sakra, vždyť já si svůj osud napsal sám. Henri, že? Opravdová láska až po padesátce...

Prut se má ohejbat, dokud je mladej. Mně sice bolej záda tak, že se ohnu jen stěží, ale ohnout bych se nechal. Vypadám o deset let mladší, jednou to bude výhoda, pokud teda nezačnu zničehonic strašně rychle stárnout. Drahý Pane, jestli tu někde jsi, měl by sis pospíšit. Takhle nebudu vypadat navěky.

Pořád mi zkrátka zbývá nějaká naděje. Bohužel. Dokonce i tenhle blog přežívá hlavně díky mojí naději. Říká se, že lidi naději potřebujou. Já ne. Naděje je pro optimisty, což já nejsem. Radši mi rovnou řekněte, že něco nejde, já se s tím smířím. Stejně jako jsem se smířil s tím, že ze mě nebude slavný spisovatel. A až nebudu mít naději ani na to, že najdu spřízněnou duši, oslavím to pláčem a pak budu šťastně a spokojeně žít, dokud neumřu. Tak, jak jsem si to ostatně představoval na střední. Dobře skrytej sám v sobě, ve svým trochu neohrabaným a vcelku vysokým ženským těle. Už toho z něj moc nezůstalo, splnil jsem si sen, stal se ze mě štíhlej, křehkej kluk. Asi až moc křehkej.

Nebýt Jirky, nejspíš bych k tomu nikdy nenašel odvahu. Tak teda děkuju, pane magistře.

Zní to, že svýho rozhodnutí lituju, což je přece něco neslýchanýho. Psát o mně Novinky.cz, celej národ mě odsoudí. Jenže ani jeden člověk z toho národa mi nevidí do hlavy, vlastně dost pochybuju, že by to dokázal, i kdyby to bylo možný. To je prostě úděl nás podivínů. Věčně nepochopený. Nesnáším tenhle svůj "teenagerovskej pocit", kterej by dospělý lidi mít neměli! Normální je do třiceti splynout s davem. Já nevím, jak se to dělá. Nemůžu, jsem až moc duhovej na to, abych splynul s šedí a jejíma padesáti odstínama ve zbytku světa. Vždyť moje barvy nejsou schopný poznat ani na PraguePride. Jsem demiboy, těší mě. Chápu, že jste to v tomhle zapadákově nikdy neslyšeli. Prosím, použijte Google.

Je to až moc osobní. To nevadí, stejně si to přečte tak deset lidí, a to si možná ještě fandím. Mám daleko radši svůj blog na tumblr, kterej je z pohledu běžného občana jedna velká lež. No a? Lžu celej život. Ale aspoň ne sobě.