Psisko má psisko

Tak už je nás od soboty o jednoho víc. Rodinka se opět rozrostla. Tentokrát o téměř přesnou psí kopii Henriho z Vanilkového páníčka. Představuji vám Mischu.

Je mu asi 11 let, takže v lidském měřítku přes padesát (jako Henrimu). Má černou prošedivělou srst (jako Henri). Je to velká osobnost (jako Henri). Často držkuje, když se mu něco nelíbí (jako Henri), a už i pokousal do krve, ne tedy mě. Navzdory tomu všemu je neuvěřitelně hravý a sám se přijde pomazlit, okamžitě pochopil, k čemu je postel, je chápavý, velice rychle se orientuje v nových situacích, je učenlivý a tak strašně moc chce žít v klidu a harmonii, mít svýho páníčka, kterej pochopí jeho kapku složitou osobnost... prostě Henri.

Mischu jsem si vyhlédl na FB. Byl už půl roku umístěn v jednom malém, rodinném středočeském útulku (okres Benešov). Neměl se tam vůbec špatně, nebydlel v kotci, ale v místnosti, chodil na pravidelné procházky se smečkou, "teta" ho měla velice ráda, i přesto, že jí první den prokousl ruku. Minulost psů z útulku bývá pestrá a vesměs smutná, u Mischy to je stejné. Nejspíš celých deset let živořil v malém kotci za domem nějakých socek spolu s dalšími typově podobnými psy, zřejmě příbuznými. Nepouštěli je ven, takže se brodili ve vlastních výkalech a v blátě. Pokud měli nějaký přístřešek, tak do něj určitě zatékalo a byl bez podestýlky. Mischa to odnesl chronickým zánětem průdušek, který se mu stále vrací. O stravě si taky nedělám iluze, jelikož před dvěma měsíci mu byla diagnostikována cukrovka (tu způsobují jednak genetické dispozice, jednak strava během života). Zatím mu stačí speciální dieta, granule a konzervy pro diabetiky, ale je dost možné, že časem bude potřebovat píchat inzulin.
Je stále dost aktivní, asi jako běžný jedenáctiletý pes menšího vzrůstu (má 9 kg), moc rád dovádí s hračkami, což mě u takového psa velmi překvapuje, rád chodí na delší procházky, zvládne i čtyři hodiny v lese, odpočinkovým tempem, s občasnými přestávkami. Není to žádný bláznivý magor, který by se zmítal na vodítku a snažil se vám urvat ruku, ale zatím to není ani žádný senil, co se vleče kolem domu jako šnek. Jeho tempo mi zcela vyhovuje, vlastně včera do kopce byl rychlejší než já. :-) Praha 8, kde bydlím, má nejvíc psích hřišť a výběhů, dva máme kousek od baráku a tam chodíme běhat bez vodítka. Mimo oplocený prostor ho pustím až za dlouho, on je schopný si postavit hlavu, že se mu už dál nechce, a jít domů. Nebo se urazí. Jako když mu "teta" z útulku vynadala, když sebral použitý toaleťák, a on se otočil a hrdě si to kráčel s hajzlpapírem v hubě domů. :-D
Jak asi víte, mám dvouletého kocoura. Což hrálo při výběru psího parťáka důležitou roli. Kamijo je tak trochu jako já - plachý introvert, který nemá rád vměšování do soukromí a změny v životním stylu. To mi ukázal loni, když jsem přinesl osmiměsíční kotě z ulice. Byl z něj na prášky, a tak Toshiro musel jít do jiného domova. Kamijo ale mezi psy vyrostl, v době vtiskávání se jim batolil mezi tlapami, tak jsem doufal, že s příchodem klidného, tolerantního psa nebude problém. Mischa kočky ignoruje. Dokonce s nimi v útulku bydlel pod jednou střechou. Mezi kočkami i spal. Když jsem ho přivedl domů, prošel kolem Kamija, jako by byl ze dřeva. Ani si ho nevšiml. Kamijo byl per-plex, předvedl mi přesně to samé, co při příchodu Toshira, trucoval, syčel na mě, když jsem ho chtěl pohladit. Vylezl si na kočičí strom a pozoroval. Pohyboval se jen po nábytku, na zem odmítal seskočit. První noc byla náročná, skoro jsem nespal. Jednak Mischa úplně nepobral, že v bytě se nevenčíme, takže udělal tři loužičky, byť v útulku vydržel osm hodin bez venčení, jednak si Kamijo zalezl pod postel a Mischa se k němu z mně neznámého důvodu snažil vecpat. Taky dost chodil po bytě a kňoural. Nechci si ani představit, jak by to vypadalo, kdybych za ním celý červenec nejezdil do útulku a nepůjčoval si ho na procházky. Na nich jsme se totiž postupně spřátelili a útulková "teta" při předání pravila: "Vy se mu ale vážně líbíte. Tak hezky se na vás dívá."
Nemyslel jsem si, že on, pan Nezávislý, který podle popisu v nabídce pejsků člověka moc nepotřebuje a nemá rád objímání a pusinky (vrčí u toho), se mnou někdy bude spát v posteli. Realita je jiná. K čemu je postel, pochopil už první večer. Šel jsem si lehnout a najednou hup a už byl u mě. Láska jako trám. :-) Strávili jsme spolu už tři noci, spí jak mimino, myslím, že se tu cítí doma. Ráno se mazlí a vůbec nevypadá jako pes, kterého do útulku přivedli na odchytové tyči, protože chtěl všechny sežrat. Já vím, zní to skoro jako pohádka od Disneyho. :-)
I ty loužičky snad časem vychytáme. Zatím jich udělal asi šest. Vzal jsem ho hned v neděli ráno s sebou do obchodu (a ne do ledajakého, ale do zverimexu v nákupním centru - zvládl to jako ostřílený Pražák), aby nemusel být doma sám a kocour se mu nerozhodl v mé nepřítomnosti vysvětlit, kdo je tu pan domácí. Nebo aby zase neudělal louži. Koupil jsem odstraňovač biologických skvrn, aby mu to tu nevonělo a nesvádělo ho to k použití stejného místa. Chápu, že jako diabetik to má složitější - víc pije, takže i víc čůrá. Ale v útulku vydržel, takže je to prý jen otázka času. Než si zvykne na nový režim. Dneska zvládl celou noc (9 hodin) a nepočůral se. Až bude ještě starší, nejspíš to bude chtít plínky. Prý bych je mohl používat už teď, ale zatím ho nechci mordovat.
Mám 14 dní dovolené a za tu dobu se tu snad plně aklimatizuje. Už i odcházím na pár minut z domu, je v klídku. Neslyšel jsem žádný vytí ani škrábání. To byla taky moje podmínka adopce - pes bez separační úzkosti. V opačném případě by mě sousedi určitě nepochválili.
MHD zvládáme, ale je to nutné zlo. Tak se mu tu cestu snažím pokaždé spojit s něčím příjemným, resp. udělat mu z toho předzvěst hezké procházky. Aby věděl, že když se někam cestuje, děje se to proto, abychom si mohli užít nová místa. A taky mu občas už za jízdy sundávám košík a krmím ho. Zatím jen granulemi, ale už jsem mu objednal pamlsky pro diabetiky, protože granule, kterou má pes každý večer v misce, je pro něj asi taková odměna, jako pro dítě polívka nebo brambory.
Dokonce jsem ho včera vzal i na točku do práce, musel jsem něco odevzdat. Kolegové z něj byli naměkko, všichni se na něj sesypali a Mischa byl skvělý. Ani jsem jim neřekl, že je to pes, který má na kontě minimálně dvě hryznutí, protože by se ho nejspíš začali bát, on by to vycítil a právě proto by se mohl chovat nevhodně. Lidi rádi nálepkují. A kdo byl zlý v minulosti, je pro ně zlý už nadosmrti. Ale zejména u zvířat platí, že se můžou změnit. Je to složitý proces a je důležité pochopit jeho princip. Všechno, co zvíře dělá, dělá proto, že z toho má nějaký užitek. Chování, které přináší výhody, má zvíře tendenci opakovat, zatímco chování, po kterém následuje nepříjemná zkušenost nebo po něm nezíská to, co chtělo, se postupně vytrácí. Kousající pes taky kouše proto, že mu to přináší výhody - např. může kousat ze strachu (podle mě případ Mischy). Kousne a zbaví se zdroje strachu (podezřelého člověka). Podruhé to zopakuje, protože se to osvědčilo.
Mischa ale není a nikdy nebyl "psychopat". Myslím, že jeho sociální zkušenosti jsou na velmi dobré úrovni, přestože žil v tak otřesných podmínkách. (Což mě vede k myšlence, že byl možná nějaký čas, třeba v mládí, chován v normálních, ne-li rodinných podmínkách.) Není konfliktní se psy, moc dobře pozná, ke kterému se může přiblížit a kterého je lepší bez povšimnutí obejít. Nedoráží na štěkající psy za plotem, nesnaží se je "přeřvat". Umí komunikovat. Možná by byl dobrý učitel pro bojácné psy, na druhou stranu i on má své slabiny, takže by asi nebylo dobré, kdyby bázlivého psa naučil vrčet na lidi.
Doufám, že tu se mnou ještě pár let pobude, i když to asi nebude víc jak pět (ale kdoví). Nevím sice, co bude za těch pět let, kde nebo s kým budu, ale rozhodně se nehodlám přidat k těm, co "z rodinných důvodů" dají psa pryč. Měl jsem za život celkem čtyři psy (Baka nepočítám, toho měl spíš můj táta a já ho viděl naposledy někdy ve čtyřech letech) a ani jeden ode mě, potažmo od nás, neodešel proto, že bychom chtěli. Archie umřel jako půlroční štěně, Foxe, kterého jsme našli v parku, jsme museli po třech týdnech vrátit původnímu majiteli. Bendo a Chamboa u nás zestárli, prožil jsem s nimi celý svoje dospívání, od jedenácti až do pětadvaceti, kdy jsem se odstěhoval do Prahy. Zůstali doma u rodičů (nehodil jsem jim je na krk, protože jsme se o ně starali společně a navíc byli v jejich majetku, jen jsem odešel z domova, jak to prostě dospělé děti dělávají).
Kdybych se měl Mischy vzdát, byla by to pro mě rána. Musel bych žít s vědomím, že jsem mu nedokázal ani na stará kolena dát klidný a bezpečný domov a ještě ke všemu jsem udělal přesně to, co mi vadí i u jiných lidí, protože těch případů psů odložených z "rodinných důvodů" čím dál přibývá a útulky praskají ve všech. Neumím si ani představit, že bych měl dítě, když cítím tolik zodpovědnosti i vůči "pouhému psovi".
Doma mi vštípili přímo exuperyovskou výchovu: "Jsi navždy zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal." (Jak řekla liška Malému princi) Když byli naši psi asi v půlce jejich života, tak dům, ve kterém jsme bydleli, koupili sousedi z přízemí, stali se našimi domácími a rozhodli se zavést nové pořádky. Zkusili nás dokonce donutit zbavit se psů. Míra, mamky dlouholetý přítel, zaujal jasné stanovisko: "To se radši všichni přestěhujem do Boletic, do mýho 1+1." Sousedi - vlastně majitelé nemovitosti, za které se moc rádi považovali a dávali to neustále najevo - si zřejmě uvědomili, že náš nájem potřebují, aby měli z čeho platit hypotéku, a tak vzali svůj požadavek ohledně psů zpět. Po pár letech jsme se stejně odstěhovali do Boletic, protože jejich představa o výši nájemného za plesnivý, nevytopitelný byt byla zcela mimo mísu. Bylo mi asi dvacet tři, když jsme dali výpověď, ale mluvilo se o ní už kolik let předtím, takže to nějaký výchovný vliv určitě mělo. Kdyby se naši rozhodli souhlasit s novými podmínkami, já bych s tím jako puberťák nic nenadělal a dneska bych měl zkreslenou představu o tom, co znamená zodpovědnost. Nebo možná ne, ale tohle bych jim nedokázal odpustit. Kdyby měli všichni takové rodiče, možná by nemusely vznikat nové a nové útulky, depozita a občanská sdružení pro opuštěná zvířata. Může se stát cokoli, páníček může ochrnout a pak husky není to pravé ořechové. Může ztratit práci a pak i nárok na podporu, takže sotva uživí rodinu, natož bernardýna s dysplazií kyčelního kloubu. Jenže tyhle případy se podezřele množí a já už jim nedůvěřuju. Ani nevím, co je horší: jestli lhát o alergii dítěte, když pes přitom z nedostatku vyžití likviduje byt a páníčci už toho mají dost, nebo přinést psa do útulku se slovy "pouští chlupy" a odejít (i takovýhle případ jsem viděl na FB).
Tak se modlím, aby mě, nebo spíš Mischu, tohle nepotkalo. Pronajímatel už naštěstí nesmí ve smlouvě zakázat domácí zvířata a kvůli partnerovi, který má problém se psy, bych ho nevyměnil. Andělé mě snad budou i nadále chránit před újmou na zdraví, no a pošta snad bude vždycky potřebovat svoje "otroky". :-)
Mohl bych snad Mischovi tohle zase vzít?