Co bůh spojil... aneb Vzteklá mrcha potřetí

Co bůh spojil, člověk nerozlučuj. V nemocí i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, na svobodě i na útěku před spravedlností - a před minulostí.

Znovu se setkáváme s hrdiny Vzteklé mrchy, vypravěčem Charlesem a jeho závislostí, neobyčejnou šlápotou Kazanem. Charlesova manželka je nenávratně pryč a vyrovnat se s tím nelze. Přestože se vzali, Charles zanechává Kazana nehezkému osudu a opouští zemi. Zapomnění a nový začátek hledá ve Švédsku. Jenže co když se nelze vyrovnat nejen se zločinem, ale ani s trestem? Co když jste nakažení nemocí šílených psů a pomalu zabíjíte sami sebe? Co když osudové lásky skutečně existují?!

O pokračování Vzteklé mrchy jsem uvažoval de facto od chvíle, co jsem ji dopsal (jaro 2012). Vzniklo pár kapitol povídky Neobyčejná šlápota, osvětlující Kazanovu minulost, ale (zatím) jsem ji nedopsal. Nevěděl jsem, jak by měl Charlesův a Kazanův příběh pokračovat, protože takovéhle příběhy většinou pokračování nemívají. Dokonalý zločin spáchat nelze. Pokud ovšem nemáte nějaké eso v rukávu. A Kazan ho měl. 

Tento příběh je každopádně zcela smyšlený, zaplaťpámbů. :-) Pokud se někdy odehrál, podobnost je čistě náhodná. Nicméně skutečnost, že Charlesův předobraz odjel na nějaký čas do Stockholmu, aby tam našel zapomnění a možná i nový život se spolubydlícím Larsem, vycucaná z prstu není. A snad ani švédské reálie nebudou tak úplně mimo mísu, snažil jsem se. :-)

Ukázka:

Lars přede mě pokládá na stůl úctyhodně velkej hrnek ovocnýho čaje s červenou visačkou. Taky cukřenku, lžičku a tácek na vylouhovaný sáček. Sedá si naproti mně s úplně stejným hrnkem s visačkou a útrpně se na mě dívá. Je mu asi čtyřicet, čili můj vrstevník, a je tak plavovlasej, jak jenom Skandinávec může bejt. Vím, že i on bejval registrovanej. A že na to stejně jako já dojel. Je to snad šest let dozadu a od tý doby nebyl zamilovanej. Dokud… mu jeho švagr nehodil na krk mě. Jeho švagr byl můj kolega z práce, kterej ochotně podpořil můj nápad přesídlit se na nějakej čas do chladnějších krajin a trochu tam vychladnout. Jaká ironie, že mi domluvil bydlení zrovna u teplýho bráchy svojí manželky. Asi nic netuší.

„Musíš s tím přestat, Zdeňku. Nemá cenu, aby ses kvůli němu ničil ještě víc,“ domlouvá mi Lars měkce. Jeho angličtina je perfektní, k nerozeznání od angličtiny pravověrnýho Londýňana a jeho hlas má hebkej přídech, jako by každý ráno vypil panáka aviváže.

„To říká ten pravej,“ odfrknu si.

„Právě že říká. Já vím, jak ti je. A taky vím, jak to končí.“

„Jak? Tak, že si šest let nezapícháš?“

Zkoumavě na mě hledí. „Tohle tě trápí?“

„Ne,“ předejdu jeho nabídce. „Klidně bych se nechal vykastrovat, žádnej problém. Nepíchal jsem skoro půl roku a nechybí mi to.“

„Tobě podle všeho nechybí vůbec nic, ty ses prostě rozhodl zničit sám sebe.“

„A co je ti do toho? Prostě mě vyhoď a máš po starostech.“

„Mluvíš z cesty.“

„Jo? Tak jakej je podle tebe nejlepší lék na zlomený srdce? Nechám si poradit, ty seš odborník.“

Povzdech.

Zlomený srdce, pch. Jo, kdysi jsem se bál, že přesně tohohle se od Kazana dočkám. Že mě prostě vymaže se svýho života, přejmenuje se a bude hrát nějakou novou roli, s někým jiným, někde jinde.

Zlomený srdce. Krvácející srdce. Srdce rozemletý do karbanátků. Jenom básnický obraty. Ze zlomenýho srdce krev neteče. Opravdová krev, zvlášť ta, co teče z cizího, vás taky nezabije, ale život vám sebere během okamžiku.

Jsou prostě daleko horší věci než zlomený srdce. A já rycklovanej puberťák jsem si to neuvědomoval. Přitom v mým životě se pro pro lásku umíralo běžně. Vždyť pro co jinýho umřela moje dcera Lenka, když ne pro lásku? Snad jedině pro hloupost svý matky. Tu stejnou hloupost a lásku, která se pak stala osudnou i jí, Jitce.

Pro hloupost hraničící až s debilitou teď umírám i já. Ne pro lásku. Láska možná hory přenáší, ale neměla by přenášet skříně s mrtvolama. Lásku jsem zabil sám, když jsem ji vyměnil za blbost a touhu. A myslel si, já vůl, že Kazan mi přinese stejnou oběť. Nevím, kdo z nás dvou je víc narušený. Jestli on, dvojnásobný vrah, nebo já, idiot, kterej si ho vzal.