Vysvětlení některých pojmů + vlastní reflexe

Strohých, až akademických vysvětlení pojmů jako bdsm, pet-play, role-play apod. je plný net. Takže já nebudu vysvětlovat. Já budu dávat do souvislostí to, co jsem si načetl z různých zdrojů, co jsem zažil na vlastní kůži, co cítím, co potřebuju a o čem sním. 

Od sepsání mojí povídky Vanilkový páníček, kterou jsem zveřejnil ještě pod starým nickem Lord Roderik Galant na webu O(braz)D(oriana)G(aye), uběhly právě čtyři roky, pokud se nepletu. Od té doby se ledacos změnilo. Třeba to, že jsem měl chvíli páníčka. Nebyl ideální, ale myslím, že mu opravdu záleželo na tom, abych byl šťastný. Což je vlastně základ všeho. O tom, jak jsem mu pomohl otevřít ty zrezivělý dvířka v jeho nitru, zainteresovat ho do bdsm a proč si nakonec stejně pořídil nové "zvířátko", se rozepisovat nebudu. Jistý pokus jsem učinil v článku Pes bez obojku, ale varuju vás, je to hodně expresivní, jelikož to tehdy bylo moc čerstvé. 

Ale k jádru pudla. Co vlastně obnáší být ten pudl (kokr, doga, kotě, poník, tygřík, králíček...) a zároveň žít lidský život, chodit do práce nebo do školy, mluvit, řídit auto, řídit kolektiv, firmu, zeměkouli...

Pet-play je i není bdsm  

Faktem je, že pet-play se do bdsm praktik řadí úplně běžně coby druh role-play. Jedna strana hraje zvířátko, druhá majitele/chovatele/ošetřovatele/trenéra/žokeje apod. Většinou je zvířátko v pozici submisivní a majitel v pozici dominantní, není to ale pravidlem. Zvířátko může dominovat svého majitele, většinou jsou to ale větší a silnější zvířata typu lev, vlk... nebo nějaké mytologické či úplně smyšlené zvíře. Vzácněji se objevují páry dvou zvířátek, např. štěně a alfa-pes. Já jakožto lehký switch (dovedu se přepnout i do opačné, tedy dominantní role) si například někdy rád zahraju na zvířecího (nejčastěji psího nebo vlčího) démona, který si pořídil "lidskou hračku". :-) Mám pocit, že být člověk dominovaný zvířetem je víc "ponižující" než být zvířátko, se kterým si hraje jeho majitel. A navíc se zřejmě nedokážu vzdát toho zvířete ve mně. Ani nevím, jestli bych zvládl být majitelem mazlíčka. Lidského, samozřejmě, jinak mám kocoura a pět morčat. :-) Na tomto místě se hodí zdůraznit: Pet-play nijak nesouvisí se zoofilií!

Může být také velice něžné a láskyplné, často se při něm ani nepoužívají typické bdsm pomůcky. Zvlášť koťata většinou nenosí kožené, nýbrž krajkové obojky a pouta na tlapky, často v pastelových barvách. BDSM nemusí být vždycky "dark and scary". Mně se moc líbí kočičí mávátka, co se prodávají ve zverimexech, ty s peříčky nebo kožešinkou a rolničkou. Dají se použít jako šimrátko nebo prostě jen jako hračka na navození atmosféry a lepší "splynutí s rolí". :-) Můj fetiš nikdy nebyla guma, latex nebo kůže, nýbrž krajky, šněrování, satén, kožešina (umělá!), podvazky, nadkolenky... a jen tak mimochodem, na chlapech se mi líbí velký brejle, hubenost, pěkný slim košile a mozek. :-)

Kotěcí oboječky z Kittensplaypen

Když tvrdím, že pet-play je i není bdsm, mám tím na mysli, že některé vztahy mezi zvířátkem a jeho páníčkem jsou natolik láskyplné, že by běžného pozorovatele ani nenapadlo uvažovat o bdsm, dokonce ani tehdy, viděl-li by zvířátko "v plné výstroji". Nosit krajkový obojek a ouška je vlastně snadné, protože většina lidí si myslí, že je to nějaký druh cosplaye, součást lolita stylu... kožený obojek se dá uhrát jako punk-doplněk. Když jsme byli předloni s páníčkem na PraguePride, byl jsem sice na vodítku, ale stejně si nás skoro nikdo nevšímal, jelikož jsem šel po dvou, ne po čtyřech, neměl jsem žádnou koženou psí masku, holej zadek, ani jsem netáhl vozík jako slavný Altair, jenž se se svou vozatajkou pravidelně zúčastňuje a pravidelně se tak dostává do novin. :-) Loni jsem se sice vyfikl odvážněji, k obojku jsem přidal i uši a ocásek, ale i tak mi přišlo, že většině přítomných "úchyláků" vůbec nedochází, že jsem jeden z nich. :-D

Krom toho páníčci se od jiných dominantů liší. Tedy jak kteří. Ti opravdu "zažraní" ano. Přistupují ke svému partnerovi totiž jako ke svému mazlíčkovi, nechtějí ho týrat, trestají ho smysluplně (nebo vůbec, ale já se přiznám, že ač nejsem masochista, občas by mi výprask na holou prospěl :-D). Mají rozvinutou pečovnou stránku osobnosti, jsou skutečnými, klidnými vůdci smečky. Jejich zvířátko k nim vzhlíží proto, že obdivuje, jak se dovedou mít pod kontrolou. Jsou pro něj pozitivní vzor. Představují "místo", kde se cítí v bezpečí, milovaní a hýčkaní, a to třeba i tehdy, když jim páníček "vypráší kožich" - pokud se jim právě tohle líbí. Pokud se jim to nelíbí... páníček to nedělá! Maximálně za trest, s jejich svolením. Ale o rozdílech mezi výpraskem pro potěšení a za trest se teď rozepisovat nebudu.   

Pet-play není cosplay, nemusí to být ani role-play

Díky mangám a anime jako je třeba Loveless - a zejména díky jejim cosplayům - se plyšové uši, chvost, případně i návleky na ruce v podobě tlapek dostaly i do povědomí lidí mimo bdsm komunitu. Zásadní rozdíl mezi cosplayem a pet-play vidím v tom, že cosplayer dokáže přepínat z jedné postavy na druhou a taky z postavy na své reálné Já. Cosplayer netouží být celý život Ritsukou Aoyagim nebo třeba kotětem, ačkoli na druhou stranu cosplay může být způsob, jak se aspoň trochu realizovat. Já cosplay nikdy nedělal, ale ouška, ocásek a obojek na veřejnosti nosím, pokud jdu na sraz s podobně "švihlými" lidmi nebo se třeba koná PraguePride. Někde mezi cosplayem a pet-play leží role-play. Po pravdě řečeno mám dojem, že pet-play je většinou realizováno jen jako role-play při bdsm aktivitách. Poměrně málo sub jsou 100% zapálení do pet-play a střídají ho s jinými "rolemi" (otrok, prostitutka, pacientka u doktora atd.).  

Já jsem "pet" tak nějak pořád. Ne že bych doma lezl po čtyřech nebo jedl granule (krmit lidská zvířátka stravou pro kočky, psi nebo kanáry skutečně nedoporučuji - granule se dají nahradit třeba čokoládovými cereálními kuličkami). Ale líbí se mi mít obojek, někdy ho nosím i do práce, i když se to neobejde bez komentářů, spíš vtipných, ale laskavých. Často mluvím stylem: "Když jsem byl ještě malé štěňátko, maminka mi říkala..." Onehdy mi kolegyně nabízela dětské piškoty a já před ní "panáčkoval" s vyplazeným jazykem. Přišlo jí to vtipné a roztomilé, možná díky mému "náctiletému" vzhledu a faktu, že její dcera je jen o nějaké tři roky mladší než já. Bere mě skoro jako svého syna. A já ji jako náhradní maminku. O tom, co dělám v posteli, ale nikomu nevykládám. Nezapojuju se ani do debat o sexu. Všichni sice ví, že jsem na muže, za to se nestydím, ale detaily jim nesděluju. Jiná kolegyně se mě nedávno ptala, jestli nejsem náhodou puritán. :-D Ne, nejsem, milá Jano. Byla bys v šoku, kdybys věděla, co už jsem vyzkoušel a co ještě toužím vyzkoušet. A kdybys zjistila, co mám v kalhotách. :-D  

Pejsi, kočičky, poníci... a zvířátka bez preference druhu

Začínal jsem jako pes a preferoval tudíž dog-play. To mi vydrželo až donedávna, kdy jsem si začal uvědomovat, že jsem vlastně nikdy nebyl konkrétní plemeno a že už mi přestává záležet i na tom, jestli jsem pes, kotě, ochočená hyena... nebo třeba mýval. Nevnímám se jako konkrétní zvířecí druh, jsem prostě jen domácí mazlíček. Specifický, tak trochu one of a kind. :-) Možná za to může i fakt, jak vnímám svoje tělo, pohlaví a gender. Nedokážu se zařadit do konkrétní škatulky. Jsem prostě Já, to je celé. To nebo ten Psisko. Ale nikdy ne "ta". Ženský mluvnický rod nesnáším.  

Není časté neřadit se ke konkrétnímu druhu, ale není to ani vyloženě neobvyklé. Někteří z nás se identifikují jako kožeměnci se schopností vzít na sebe podobu jakékoli zvířete. Můžete se třeba dozvědět i toto: "Většinou jsem pes, ale někdy morfuju do poníka." 

Furry fandom

S pet-play může souviset i fandom furry. Furríci jsou antropomorfní zvířátka s lidskými vlastnostmi, schopností mluvit, chodit po zadních, často jsou oblečení a najdete je v podstatě všude kolem nás. Jsou s námi odnepaměti, v bajkách a pohádkách. Vlk z Červené Karkulky je furrík, stejně jako král Jelimán z Madagaskaru. Za furríky se označují i lidé, kteří se za takováto zvířátka převlékají (do tzv. fur-suitů) nebo se jimi jen cítí. Mají svou furry idetitu, tzv. fursonu, kterou často malují, kreslí nebo jinak umělecky ztvárňují a vystupují jako ona na sociálních sítích nebo na srazech. Pro kreslené furríky jsou typické i lidské proporce - třeba delší, "skrčené" zadní nohy.

Furry fandom nevznikl jako součást bdsm komunity, být furrík není považováno za "úchylku" (rozhodně ne v pravém slova smyslu :-). Kromě toho je v něm spousta dětí a mladistvých. Přesto i furry fadom má svou "dospěláckou podobu", říká se jí yiff ("yiff" je údajně zvuk, který vydává polární liška při páření). Ať už si o tom myslíme cokoli, webové stránky s "yiffacími" obrázky jsou dost rozšířené, a najdeme na nich jak hetero yiff, tak gay yiff. Dokonce i transgender. Furríci bývají často panssexuální a na pohlaví jim takříkajíc nesejde, důležitá je pro ně osobnost.   

Ne každý furrík má ale potřebu provozovat pet-play a ne každý, kdo má rád pet-play, inklinuje k furry. To je třeba si uvědomit a tyto dvě záliby nezaměňovat. 

Sex jako přidaná hodnota aneb asexuální stránka pet-play

Dost lidí si myslí, že pet-play je jen zvláštní sexuální aktivita. Bohužel, na žádných českých stránkách o bdsm se nedočtete o asexuálních vztazích O/p (zaužívaná zkratka pro vztah Owner/pet), pokud vím. A přitom i takové existují. Ne všechna zvířátka vyžadují sex, občas se jejich soužití s páníčkem mnohem víc podobá společnému životu člověka a čtyřnohého psa, až na to, že tenhle pejsek chodí do zaměstnání, studuje, třeba i uvaří, poklidí... jen u toho nosí ouška a pán mu říká smyšleným, psím jménem a k narozeninám mu kupuje dárky, které by manželka asi neocenila. Mám dojem, že stejně jako některé lidi neuspokojuje být lidmi, tak některé lidi neuspokojuje být běžnými manžely/partnery, chtějí mít ve vztahu větší právo rozhodovat, ale nevadí jim ani větší zodpovědnost, která tím pádem přichází. Nemusí to být nutně egoisti, narcisti, despotové a zakuklení násilníci. Takoví lidé nikdy nebudou dobří dominantni. Chovat se jako kretén z vás nikdy neudělá dominantna - udělá to z vás jen a pouze kreténa. Páníčci v pet-play mají blíž k hodnému, zodpovědnému otci, než k přísnému otrokáři. 

Nikdy jsem nebyl něčím sluhou, otrokem nebo věcí, ani mě to nijak neláká, jen jsem před nějakými deseti lety málem získal jiného muže do svých "služeb" (nedošlo to dál než k jednomu "rande" a líbání mých nohou pod širým nebem).Takže nemám srovnání. Vím, že i "otrokyňka" může být v běžném životě milovanou manželkou, tedy... četl jsem o tom na mnoha bdsm serverech. Přesto všechno... já se těch nebezpečně vypadajících chlapů v kůži prostě bojím. :-) Bojím se i domin, zejména profi-domin. Proto nechodím na srazy do Ateliéru ani na Flóru, byť jsem dostal pozvání a loni v létě už jsem se málem vypravil na sobotní grilování v "Aťasu". Tedy - vypravil jsem se, ale ten klub jsem prostě nenašel. Připadalo mi, že hledám Grimauldovo náměstí číslo 15. :-D

Každému, co jeho jest. Já miluju muže, co se umí upřímně, hřejivě usmát. Muže, co dovedou projevit něhu a nestydí se za to. Muže, co mě naučí něco nového, obohatí mě o nové vědomosti jako když mistr učí žáčka. 

Líbí se mi mazlení, líbí se mi, když můžu složit hlavu do páníčkova klína a on mě drbe za ouškama. Mám rád dárky, hlavně zabalené. Každý pes miluje trhat papír z dárků. Kočky zbožnují krabice. Líbí se mi oslovení "štěně" nebo prostě jen "zvířátko". Nic z toho nemusí být součástí sexu nebo předehry. Rád bych chodil častěji na procházky na vodítku, po dvou - po čtyřech mě to moc nebere. Je to pro mě dost "rituální" a líbí se mi to spíš jen jako součást sexuální hry. Ale být večer v parku na vodítku a ťapkat za páníčkem nebo po jeho boku, poslouchat, jak mi vypráví něco obyčejného, třeba co celý den dělal... to je snad ještě lepší než sex. Protože vím, že nejsem jen šukací hračka s plyšovýma ušima.

Jak už jsem ale říkal, puritán nejsem. V pelechu jsem rozmazlený dekadent, co si rád rozverně hraje. Mám rád pohodlí, hodně polštářů a teplo. Asi bych nevydržel dlouho přivázaný k trestné lavici. Potřebuju někoho, kdo to nebude brát tak strašně "vážně", kdo se rád zasměje a upustí nějaký ten vtip, ale ne zlomyslný. Někoho, kdo se nestydí mluvit zvrhle. Slovo je taky můj fetiš, jinak bych nepsal povídky. :-) Klidně budu štěkat a kňučet na povel, na povel se třeba i udělám nebo neudělám, tohle je ostatně věc, kterou pro páníčka dělám strašně rád... Dává mi to pocit, že jsem hodné, poslušné zvířátko. No a miluju "zasouvací ocásky". Přesně jako Vincent Buckminster, roztomilé, androgynní pet z povídky Chmůrolovec. Nejradši bych doma měl celou sbírku ve všech možných barvách, tvarech a velikostech. Až budu slavný a bohatý, udělám na Kittensplaypen a Spankacademy zakázku v hodnotě mého současného měsíčního platu. :-D