sobota 4. května 2013

Neobyčejná šlápota: Část 1.

Nejsi lopata a já nejsem tvý bahno.
- Marilyn Manson, Overneath The Path Of Misery, 2012
Část 1.
Lovu zdar!

Beryho nezajímalo, jestli se na pultech obchodů objevují neproclené pomeranče, podměrečné banány nebo naopak příliš těžké melouny, které by mohly být nebezpečné dětem pod patnáct kilogramů živé váhy. On totiž ovoce téměř nekupoval, a proto ho nařízení Evropské unie ohledně tropických plodů nechávala chladným. Co by ovšem rozhodně omezil, v ideálním případě přímo zakázal, bylo rušení domovního klidu před polednem.
Dnes zase! Sousedka z bytu nad ním omilostnila svůj vysavač uvězněný v komoře a nechala ho řádit jako utržený ze řetězu. Občas se dokonce zdálo, že se pekelný lux zcela vymkl kontrole a požírá svou majitelku i s domácími trepkami. Strašlivá představa. Kam se hrabe Švankmajerův Otesánek!
Bery si přehodil přes hlavu polštář. Ne že by ho vyděsila vidina nenasytného vysavače polykajícího pořádkumilovnou hospodyni – už byl svědkem i nepěknějších událostí – jednoduše se snažil eliminovat ten řev. Bohužel neúspěšně.
Bylo teprve půl desáté a Bery se soukal z kanafasu, nasupený jako sup. Končil další týden v tichém domě.
Po důkladné meditaci na míse, během níž ze zbavil všeho tíživého a hmotného, si postavil vodu na kafe a chvíli přemýšlel, jestli má hlad. Hlava hlásila Ne, žaludek hlásil Ano. Tlusté střevo a konečník jednohlasně volaly: Dnes prosím žádnou čočku! Nemusely mu to vůbec připomínat, sám moc dobře věděl, že by se měl poohlédnout po nějaké pracovní příležitosti. A do jeho zaměstnání se zažívací potíže rozhodně nehodily.
Znovu se přesunul do koupelny, odložil hrnek svého životabudiče na umyvadlo a (ne)kriticky zhodnotil odraz v zrcadle. Jo, tady to bude chtít maličko přičísnout a tady zase víc rozcuchat. Trocha tónovacího krému teď v zimě neuškodí, aspoň nebude vypadat, jako by ho zrovna vytáhli z Vltavy. A za každé ucho kapku parfému.
Uchopil flakonek a zjistil, že ta loužička na jeho dně se opět zmenšila. O důvod víc začít zase pracovat.
Jenže jemu se tak nechtělo! Jo, kdyby si ta práce našla jeho... kdyby přišla až k němu domů... kdyby zazvonila u jeho dveří, v obleku a s kufírkem, kývla hlavou a řekla: Ahoj, já jsem tvoje nová práce... pak by ji bez váhání přijal a s patřičným zápalem se jí věnoval. S tím zápalem, kterým si dokázal zařídit poměrně pohodlný, spokojený život. Ale ani zaměstnání z domova, které vykonával on, za vámi do toho domova samo nenakráčí. Musíte si ho sehnat, a to často není snadné.
Už samotné hledání práce byla občas namáhavá práce. I když on sám nazýval toto počáteční stadium lov nebo shánění kořisti. Měl také svá místa. Svá loviště. Teritorium. A stejně jako houbař ví, kde rostou klouzci, kde hřiby a kde křemenáci, on zase věděl, kde najít ředitele firem, kde burzovní makléře a kde politicky angažované muže středních let. Své know-how si však pečlivě střežil, ostatně jako všichni, včetně zmíněných houbařů.
Rozhodl se, že dnes by mohl zkusit štěstí na jedné ze svých nejplodnějších mýtinek, kde už několikrát narazil na dobrého a zejména zámožného píchavku. Pravda, taky na jednoho (sado)masáka. Na Lišku sice ještě ne, ale jeden se mu představil jako Vrána.
Přemístil se ke svému skromnému šatníku. Krom skutečnosti, že byl vyroben z plechové nemocniční skříně natřené na švestkově modrý odstín, na něm bylo zajímavé například to, že obsahoval víc oděvů opatřených krajkou či z krajky přímo ušitých než šatník průměrné ženy (ženského pohlaví). Na jeho dně se nacházel proutěný košík švédsko-pakistánského původu, tedy z Ikey, a z něj nyní Berry vytáhl černé dámské kalhotky, pochopitelně krajkové. Ne že by si – tak moc – liboval v transvetismu, podprsenky ho třeba nechávaly zcela chladným. Měl rád dámské spodní prádlo z mnohem praktičtějšího hlediska – pod kalhotami nevytvářelo žádné nevzhledné záhyby a faldy. Jeho fetišem nebyla tanga s mašličkami, nýbrž upnuté oblečení. Čím víc ho svíralo, tím blaženější pocity to v něm vyvolávalo. Navíc byl jedním z těch šťastlivců, kteří si mohli upnutou kalhotu dovolit. S největším potěšením se nechal zašněrovat do korzetu a na zimu se těšil jen díky tomu, že mohl nosit kozačky.
I dnes se tedy nasoukal do pantalonů tak těsných, že by je většina lidí považovala spíš už za legíny, z černé džínoviny, rafinovaně potrhaných na stehnech. V dávných dobách blahobytu a hojnosti je pořídil za 28 amerických dolarů na ebay, v sekci woman pants. Nyní se obdivně prohlížel ve vysokém zrcadle opřeném o stěnu, nakrucoval se před ním jako marnivá posh totty a snažil se zaujmout takovou pozici, aby viděl svůj zadek. Potěšilo ho, že přes zimu zřejmě nijak výrazně nepřibral (jako by si o Vánocích kdovíjak debužíroval), pohladil si vyčnělé kyčelní kosti a vrátil se k šatníku. Výběr svršku byl velice jednoduchý, protože se mu už čtrnáct dní nechtělo prát. Zmuchlané v rohu skříně tu našel jedno triko s dlouhým rukávem, na které už si dobrý rok nevzpomněl, třebaže ho měl svého času hodně rád – námořnicky pruhované, s otvorem, kterým pak byl vidět kus paže, těsně pod levým ramenem, Bylo to ohromně sexy, třebaže Beryho jemné, téměř neexistující svaly by milovníky statné muskulatury rozhodně neoslnily. Ve srovnání s jinými muži byl totiž Berry vždycky o něco subtilnější, jemu ale ta vytáhlost a hubenost velice slušela. A navíc díky tomu mohl nosit dívčí oblečení, aniž by v něm vypadal blbě.
Hodil na sebe ještě svůj černý maxisvetr, který působil dojmem, jako by ho dostal od Červeného kříže. Byl naprostým opakem jeho gatí – velký tak, že mu na jedné straně padal z ramene, což Bery kreativně vyřešil přišitím jakéhosi ramínka z černé kulaté šňůrky. Vypadalo to báječně, pokud pod ním nic neměl. Zatím ale byla pořád moc velká zima na to, aby mohl honit vodu.
Jeho dlouhý opršalý kabát nutně potřeboval do důchodu a boty už před sebou také neměly zrovna slibnou budoucnost. Přesto je Berry znovu vytáhl ven. Jiné totiž neměl.
Nakonec si kolem krku omotal černomodrou palestinu a na hlavu narazil černou pletenou čepici z metalshopu. Pohlédl do zrcadla v předsíni a provedl výstupní kontrolu: Vyhovuje, zboží lze odeslat zákazníkovi.
Na jeho osvědčené „mýtince“ nebyla ani noha. Ani klobouk od té nohy, natož celá houba. Jen podhoubí dávala tušit, že tu bují hřích. Bery však měl úroveň a své telefonní číslo na dveře veřejných toalet nikdy nepsal. Proto se otočil na patě a vyrazil zpět domů, bez úlovku a bez peněz.
V životě existuje několik zákonitostí, na které se můžete za každých okolností spolehnout. Nikdy nezklamou. Tak například všechny zajímavé výstavy, koncerty, představení a jiné společenské akce se vždy konají v době, kdy máte hluboko do košíku, a tím pádem i do kapsy. Nejinak tomu bylo tento den, kdy Bery narazil na expozici o japonské kultuře, která ho už nějakou dobu zajímala. Vstupné stálo celých čtyři sta korun českých! Za to by mohl dalších deset dní jíst! Nebo si týden dopřávat kvalitní tabák a víno! Ale huntovat si tělo vědomostmi bude asi přece jenom lepší. A kdyby mu snad náhodou hrozila smrt hladem, vždycky může zaskočit k Fifymu, k Lanceovi, Dextrovi, Daveovi... nebo v nejhorším případě k rodičům.
Prošel tedy kolem papundeklové gejši, nejspíš v životní velikosti, neboť mu sahala někam do půli prsou, a u poklady opustil své dva poslední Jany Ámose Komenské. V peněžence mu teď zbývala všehovšudy jedna padesátikoruna, jedna pětikoruna a tři dvoukoruny. To by mu mohlo stačit na nějakou pěknou placku s horou Fuji! Takovou ještě nemá. Na jeho tašce by se mezi ostatními buttony dobře vyjímala.
Prošel místností věnované tradiční japonské kuchyni. Hm, čekal víc než pár fotek suši a rýže. Zaplaťpámbů za tu sbírku jídelních hůlek. Další místnost. Kimona. Dozvěděl se například, že se vyráběla z hedvábí. Kruci, kdo tuhle výstavu pořádá? Základní škola v Měcholupech? A on jim dal své těžce vydělané čtyři stovky! Aby si mohli pořídit nějakýho dalšího vycpanýho ptáka! S takovouhle jim brzo pošle toho svýho, protože v urně už mu bude k ničemu.
Otráveně vešel do stylizované čajovny a konečně trochu pookřál. Aspoň tu bylo příjemně. Místnost byla zřejmě zasvěcená japonskému umění a gejšám, ale on už neměl náladu číst obecně známá fakta, která se uvádí v každé encyklopedii pro zvídavé školáky. Zamířil proto k pohovce uprostřed čajovny, ale po pár krocích zjistil, že už ho někdo předběhl. Seděl tu nějaký muž, odhadem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety, ovšem zachovalý a stále poměrně pohledný, se stříbrnými vlasy střiženými na George Clooneyho, kterého také v tlumeném světle čajových svíček trochu připomínal. Šedý oblek, šitý bezpochyby na míru, a saténová vázanka sladěná s košilí nenechaly Beryho na pochybách. Jeho čidlo peněz začalo divoce blikat a pronikavě pískat. Zničehonic se ocitl na pracovním pohovoru.
Posadil se na druhý konec pohovky, přehodil si nohu přes nohu a předstíral nezájem, zatímco si jakože mimoděk pohrával rukou s pramenem svých dlouhých, černých vlasů a nabízel budoucímu zaměstnavateli k prohlédnutí svůj poutavý profil:
  1. rovný, ani ne malý, ani ne velký nos,
  2. výrazné lícní kosti, které miloval každý objektiv, od umělohmotných „skel“ v mobilech, přes streetzoomy na laciných kompaktech, až po portrétní nikory se světelností 1.2,
  3. tak trochu drze vystrčenou bradu,
  4. rty vhodné do reklam na rtěnky.
Dal mu přesně tolik času, kolik potřeboval, aby si ho pan šéf dobře prohlédl, a pak k němu zničehonic otočil hlavu a krátce, přesto intenzivně se mu podíval do očí, jakoby úplnou náhodou. Byl si téměř jistý, že upoutal pozornost.
Usmál se. Jen tak, aby mu na okamžik vykoukla špička jedné trojky, horní řezáky se na zlomek sekundy dotkly spodního rtu a zase se schovaly. Gesto naučené již v dětství, předváděné většinou z ryze zištných důvodů.
Muž mu oplatil podobným pohybem mimických svalů, jen výsledek byl poněkud rozpačitější. Bery přesto usoudil, že může ve štvanici pokračovat, protože jinou stopu dnes stejně nezavětřil.
„Co na to říkáte?“ položil konverzační otázku a pohybem hlavy a očí naznačil, že má na mysli výstavu.
Ah, já ani nevím,“ pokrčila kořist rameny. „Jsem tu z donucení.“
„Aha,“ řekl predátor pobaveně. „Předpokládám, že vás sem dotáhla manželka...?“
„Bingo,“ usmál se muž a nejspíš úplně bezděky se natočil celým tělem k Berymu. Vypadalo to nadějně. „Manželka a dcera. Jsou do Japonska celé divé. Tak jsem si říkal: Je víkend, udělám jim radost a vezmu je na výstavu. Už je to možná půl hodiny, co se mi ztratily, a tohle bylo jediné místo, kde mají něco na sezení. Nedokážu sice posoudit kvalitu exponátů a doprovodných textů, ale to, že tu mají jednu jedinou pohovku, teda na pořadatele moc dobré světlo nevrhá.“
No né! Ono to umí i souvisle a spisovně hovořit! Že by politik? Ale ne, ti už dneska taky mluví, jak jim zobák narost, a bez tiskovýho mluvčího si pomalu nejsou schopný ani objednat polívku (a panáka) v kantýně. Ale musí to bejt nějakej pracháč! Kdo jinej si bere drahej oblek na výlety s rodinou? Řadovej zaměstnanec by měl na sobě nějaký džíny a košili z Takko. V lepším případě. Tedy... nic proti Takko, Berry v něm nakupoval často a rád. Ale momentálně by si z něj nemohl dovolit ani spodky. Což jistě nebyl případ jeho nové oběti. Ta vypadala, že v saku možná i spí. Hm, měl by to zjistit...
„Já myslel, že vás tak zajímaj gejši,“ nadhodil Bery a na vysvětlenou se zadíval na protější stěnu, kde visel obraz znázorňující dívku s bíle nalíčeným obličejem, rudými rty a ozdobnou jehlicí ve vlasech. V jedné ruce držela černobílého psíčka plemene japan-chin, v druhé vějíř.
„Ne, to ani ne.“
Bery se rozhodl maličko přitlačit na pilu a zjistit, jestli by tu byla naděje, že ho ten kravaťák přeřízne svou ohonkou. „Hm, a věděl jste, že gejši bejvaly dřív chlapi?“ otázal se , opřel se loktem o zadní opěradlo pohovky a natáčel si na prst pramen vlasů. Věděl však, jak zůstat přirozený. Jak flirtovat a svádět spíše jen podprahově. Tak, aby si lovná zvěř ani neuvědomovala, že na ni někdo číhá a chystá se jí zatnout zuby do šíje.
„Vážně?“ Zdálo se, že ho to zaujalo. „A jak to, že teď už jsou gejši jen ženy?“
„Jó, to by mě taky zajímalo!“ rozesmál se Bery. „Možná tehdy nastala v Japonsku nějaká heterosexuální éra.“
„A do té doby tam byla homosexuální éra?“ Ten pohled... Spojení! Neklamné znamení!
„Asi jo, když tam měli gejšáky. Navíc... kdo produkuje nejvíc komiksů s přihřátými zápletkami? Řekové měli sochy, rytiny na nádobí, nějaký malby... ale yaoi mangu vynalezli asi Japonci.“
„Nemám sice ponětí, co je to yaoi mangu, ale budu vám věřit.“
„Yaoi manga. Dovolte mi, abych vás poučil, pane,“ usmál se Bery svatouškovsky a naklonil se o něco blíž. Muž se tvářil zvědavě a přístupně, v očích zaujatý pohled dítěte, kterému někdo předvádí novou hru. „Je to komiksový žánr s tradiční japonskou černo-bílou kresbou. Je určený výhradně dospělým – anebo všem těm, co nerespektujou věkový omezení a stejně se k němu nějak dostanou. Zápletka nebejvá moc originální, protože v pornu o zápletku stejně nejde. Většina obrázků znázorňuje nahý kluky nebo chlapy a jejich více méně stylizovaný pohlavní orgány, jak se spolu kamaráděj. No, a místo klasickýho komiksovýho BANG! nebo KŘACH! je tu AAAAH! a OOOOH. Nebo občas STŘÍK, případně MLASK.“
Nyní si přehodil nohu přes nohu i Beryho dnešní úlovek. Jiný důkaz o úspěšnosti celého tažení už nebyl nutný.
„A vy znáte nějakou yaoi mangu o mužské gejše?“ zajímal se.
„Nó,“ zamyslel se Bery. „Teď si nemůžu žádnou vybavit. Ale znám přímo jednu mužskou gejšu. Gayšu, takříkajíc.“
„Opravdu?“ Tentokrát to překvapení určitě jen hrál.
„Opravdu,“ přikývl Bery a nyní již se svým protějškem bez zábran koketoval. „Jestli chcete, dám vám na ni kontakt.“
„To byste byl laskav.“
Vytáhl peněženku a vyndal z ní poslední papírový předmět, který se v ní nacházel – jednoduchou, bílou vizitku, na níž nebylo nic kromě telefonního čísla. Strčil si ji mezi ukazovák a prostředník a s grácií šlapky z povolání ji podal natěšenému byznysmenovi.
Ten ji přijal, prohlédl si ji z obou stran a pak řekl: „Ale nevidím tu nikde její jméno.“
Bery se zvedl z pohovky, připraven k odchodu. „To proto, že si zatím žádný nevybrala,“ odvětil hravě. A byl tentam.
Vrátil se domů a se znaveným áááách se složil na postel. Tak fajn, jednu povinnost by měl z krku. Po delší době se mu bude večer dobře usínat. Dneska konečně hnul zadkem a udělal něco pro to, aby ho BB příští měsíc nevyrazila z bytu. Teď ještě aby se ten teplej ženáč taky ozval! Ale on se ozve... Určitě. Vždyť byl nadrženej jak mladej kanec, kterej už tejden dělá prubíře ve chlívku plným prasnic. Zavolá. Nejspíš si teď myslí, že si jednou vrzne a přileze zpátky do manželského lože, jenomže chudák netuší, co se na něj chystá. Možná teď autem odváží svou ženušku s dceruškou do jejich krásné vilky na Vinohradech a ve své sladké nevědomosti si představuje, jak přeřízne poslední gayšu na světě, hodí jí k nohám pár stovek a vesele si odskotačí s prázdným pytlem k rodinnému krbu. To by se ti líbilo, co? Jenže ty nevíš, s čím si zahráváš.
V žaludku mu zpívalo jako na hodině hudební výchovy. Chyběl už jen nějaký dechový nebo strunný nástroj, který by ten sbor doprovodil. A on doma neměl ani kůrku chleba. Zbývalo mu sice ještě nějakých šedesát korun, ale to by se teď musel zvednout a jít do obchodu. Co s tím? Navíc ho nelákal další večer o bramborách s opečeným točeňákem. Měl chuť na něco onačejšího. Třeba na pizzu. Nebo lasagne. Se sýrovou omáčkou nebo špenátem. Ani tortilou s kuřecími kousky, salátem, rajčaty a dresinkem by nepohrdl. Jenže kde je vzít a nekrást? Na to mu těch pár drobných nestačí.
Usoudil, že prostě udělá to, co mu jde nejlépe. Vydělá si na stravu svým tělem. Ostatně jíst potřebuje zejména to tělo, tak ať se trochu namáhá. Nebude přece sahat na svou rezervu pro strýčka Příhodu! Ta je určená na nepředvídané výdaje, jako je třeba prasklá vodovodní trubka nebo rozbitý vibrátor.
Natáhl se pro svůj mobil, který se právě dobíjel v zásuvce vedle postele, a zapřemýšlel. Tak kohopak dneska pozveme na večeři? Jaké menu si vybrat? Fify? Moc sladký. Dave? Moc hořký. Dexter? Moc pikantní. Lance? Jo, Lance je dobrá volba. Přesně na něj má dnes Bery chuť. V každém případě Fifymu bude muset v nejbližší době taky zavolat. Mohl by totiž prolézt svou garderóbu a najít pro kamaráda něco, co by se podobalo kimonu. A mohl by mu to rovnou věnovat jako sponzorský dar.
Vytočil Lanceovo číslo. Na druhé straně to chvíli vyzvánělo a pak už se ozval známý hlas: „Půjčovna vzducholodí. Co si přejete?“ V pozadí bylo možné rozeznat vytrvalý, bzučivý zvuk.
„Dobrý den. Měl bych zájem o dva pořádný balóny a trochu toho teplýho vzduchu na profouknutí mojí studený ložnice,“ objednával Bery.
Mobil se rozesmál. „Beruško... Ty máš hlad, co? Nakrmíme prdelku a pak i bříško... Jenže já čekám ještě jednoho zákazníka.“
„Ále,“ mávl nad tím Bery rukou. „Vejmluvy, samý vejmluvy. A přitom ti stojí klacek, sotva vidíš, že ti volám.“
Lance se vůbec nepřel. „To je pravda. Ale ty taky nezanedbáváš svý zákazníky.“
„Kvůli sexu?“ podivil se Bery. „To snad ani nejde. Sorry, pane náměstku, dneska mě nemůžete opíchat, neb si strašně potřebuju zapíchat.
Znovu smích z opačného konce spojení. „Vydržíš to ještě tak dvě hodiny?“
„Mám snad jinou možnost?“ povzdychl si Bery.
„Jasně že jo. Můžeš si říct někomu jinýmu.“
„Když já chci zrovna tebe. Nosíš dobrý jídlo a bezvadně šoustáš.“
„Hmm, a co kdyby...“ ztišil nyní Lance hlas a bzučení trochu zesílilo, „... co kdybysme spojili jídlo a šoustání do jednoho?“
„Když nepřineseš celý grilovaný kuře...“
„Né? Nechceš?“ chechtal se Lance na celé kolo. „Ale mrkvičku pro svýho koníčka přinýst můžu, ne?“
Íhahá,“ zaržál Bery.
„Rozumím. Tak za dvě hoďky. A začni beze mě, jo? Chci tě najít s umělákem v zadku.“
„Rozkaz, barone von Zeppeline!“ Těmi slovy se Bery rozloučil a ukončil hovor. Hm, jenže za dvě hodiny taky může pojít hlady.
Lance ve skutečnosti žádnou půjčovnu vzducholodí nevlastnil. Provozoval tattoo a piercing studio, jen ho bavilo ohlašovat se přátelům do telefonu nejrůznějšími kuriózními profesemi. Zpočátku téměř každý naletěl a omluvil se, že si spletl číslo. Bery už byl ale dávno zvyklý, navíc se uměl velice rychle ujmout role, kterou dostal přidělenou, a tak hrál s ním.
Za hodinu se musel sebrat a jít důkladně prosmejčit kuchyň jako shánčlivá myš. Po otevření špajzu objevil plechovku kompotovaných broskví. Sláva! Kde se tu vzaly, to sice ani v nejmenším netušil, ale v tu chvíli ho tato záhada netrápila. Prohledal zásuvky s kuchyňským náčiním, našel otvírák a pustil se do pitvy konzervy. Víčko se zdálo v pořádku a datum spotřeby hlásilo, že obsah bude ještě měsíc poživatelný, takže otrava botulotoxinem (snad) nehrozila.
Za minutku už si pochutnával na sladkých půlených broskvích. Svým tvarem připomínaly jeho vlastní půlky, mezi které si právě zasouval tenkou gumovou hadičku vedoucí k balonku plnému vody. Byl přece profesionál! A i když se chystal strávit večer s kamarádem, který mu dělal všechny jeho čtyři kérky, neznamenalo to, že mu nenabídne čisťoučkou, voňavou dírku. Naopak. Nerad by totiž ztratil svého nejlepšího tatéra kvůli tomu, že mu na ruce ulpěly nestrávené zbytky včerejšího oběda.
Mobil pohozený na Sněžce ze špinavého prádla začal vibrovat a brzy nato vyhrávat rockovou skladbu s japonským textem. Půjčovna vzducholodí to však nebyla, protože ta by nevolala z neznámého čísla. Bery, uchazeč o zaměstnání, to okamžitě zvedl. Co kdyby to byl uchazeč o jeho zadek?
„Anó?“ zavrněl do telefonu. Snad se z druhého konce neozve: Dobrý den, tady Jana Nováková, zastoupení společnosti T-Mobile. Máte minutku na monitorovaný hovor?
„Jsi to ty?“ zeptal se mužský hlas, který velice připomínal dnešní úlovek z výstavy.
„Hmm... pokud vím, tak to jsem já. Leda by mě někdo vyměnil a nebyl bych to já,“ hrál si s ním Bery.
„Musím tě vidět!“ zavzdychal volající toužebně. „Ještě dneska!“
A kruci! Moje jídlo! Chci svoje jídlo! Buhuhu...
Bery však nepřemýšlel kreativně jen v posteli. „Dobře. Tak za půl hodiny v sushi baru na Smíchově? Je to jakoby naproti Nároďáku. Teda naproti přes řeku.“
Vždycky se tam chtěl podívat. A nejen podívat. Chtěl se tam najíst. Všichni jeho kamarádi, kteří neměli tak hluboko do koryta jako on a mohli si aspoň jednou v životě dovolit šest kousků syrové ryby v octové rýži a řase za pět stovek, nedali na tenhle podnik dopustit. Zdůrazňovali však, že je třeba zajít si právě sem, případně do jiné dobré restaurace nebo baru, kde o japonské kuchyni něco vědí, jinak si člověk zkazí chuť a nikdy už sushi nepozře. Říkal to dokonce i Fify. A jemu Bery věřil, protože měli dosti synonymní jazyky.
Jeho zákazník však vzal lihovou fixu a udělal mu tlustou čáru přes rozpočet: „Ne, už žádná veřejná místa.“
Ach jo! Umře hlady! Umře hlady a bude si moct vydělávat už jenom s nekrofilama!
„Ale jestli tvé srdce opravdu prahne po tom japonském blafu... tak ti ho přinesu,“ řekl ten blahosklonný muž a Bery pocítil přival ryzí lásky k jeho portmonce. „Občas do toho baru zavezu holky, takže vím, kde to je, a že tam dávají jídlo i s sebou.“
„Děkuji vám! Peklo vám to stokrát vynahradí. Už za chvíli.“ Ani si neuvědomoval, že se u toho vyzývavě usmívá, jako by telefon přenášel vedle zvuku i obraz.
„To doufám! Jinak bys byl teda pěkně drahá kurvička.“
„Naštěstí stojím za každý zrnko rejže, který do toho sushi daj. Na to vám můžu dát dvouletou záruku,“ omotával si Bery pevněji a pevněji svou kořist. Brzy už se nebude moc hnout jinak, než jak bude on sám chtít.
Uchechtnutí. Vcelku dobromyslné. „Jistě, ale já nemám zájem o sex po telefonu, takže to tady ukončíme, ano?“
„Ano, pane. Jak si přejete, pane. Hmm... a pane? Nechtěl byste třebas mojí adresu, když už ke mně jedete?“
Chvíle ticha. „Ano, adresa by se hodila. Máš pravdu.“
Bery mu ji nadiktoval, pak se rozloučil a počkal, až druhá strana zavěsí. Změna plánu. Bude to muset zatelefonovat Lanceovi. Asi ho to moc nepotěší. Ale on přece taky nezanedbává své zákazníky, že? Jo, hochu, kdo dřív přijde... ten dřív šuká.
Nejspíš vlastnil batmobil nebo soukromou helikoptéru, popřípadě cestoval potrubní poštou, protože rychlost, v jaké celou cestu i se zastávkou v sushi baru zvládl, byla vskutku úctyhodná. Bery téměř nestihl ani poklidit trochu ten bordel ve svém bordelu a připravit si k ruce vše potřebné: lubrikační gel, kondomy v dóze na bonbony a soupravu análních kolíků, kdyby si pán chtěl hrát. Sám si pak do své čistoskvoucí zadničky zastrčil skleněné korále a ven nechal čouhat jen šňůrku se střapcem na konci. Dráždily mu prostatu a on se začal dostávat do formy. Na tohle sushi jentak nezapomenete, pane!
Dorazil. Bery mu zabzučel, aby se dostal do baráku, pak si svlékl župan, naposledy trochu rozcuchal vlasy a postavil se ke dveřím.
Ťuk-ťuk-ťuk.
Kvííík.
Za denního světla už nevypadal tolik jako George Clooney, ale aspoň jeho prkenice s ním měla něco málo společného. Snad!
„Dobrý den. Ještě jednou.“
Dlouhý, lačný pohled, skenující celé jeho tělo od čela po prsty na nohou. Chyba! Oblast od podbřišku k žaludu ochablého přirození se nenačetla. Tak znovu!
„Kde máš postel?“
„Prosím, následujte bílého králíka do jeho nory,“ vyzval ho Bery. Ano, následujte bílého králíka do jeho nory a odměnou vám bude jeho díra. Otočil se a vydal se směrem ke své ložnici. Ocásek z análních korálků mu bimbal kolem hýždí a on nepochyboval, že je to právě tato část králíka, kterou nyní Alenka bedlivě sleduje.
Nijak neokomentovala jeho Říši divů, jíž vévodil plážový slunečník nad pelechem ze dvou matrací položených na podlaze, a rovnou si rozepla vzedmutý zip na kalhotách.
„Vlez si do postele. A na kolena.“
Bery uposlechl, v očích neuhasitelný plamínek.
„Jsi tak rajcovní. Taková malá, rajcovní kurvička, co? Máš hlad? Tak si dej. Dělej, vyhul mi péro!“ uspokojoval se teď zákazník oplzlými, ponižujícími řečmi, v ruce svůj obnažený, tvrdý penis s výrazným, sukovitým hrotem.
Bery k němu vzhlédl, drze se mu ze své pokořující pozice s hlavou mezi jeho nohama vysmíval do brunátného obličeje a pak mu neuspěchaně špičkou jazyka olízl klacek. Všichni jeho démoni se teď semkli a hlasitě ho povzbuzovali.
„Tebe to baví, co?“ Téměř nad tím užasl.
Místo slovní odpovědi se Bery jen křivě usmál a s přivřenýma očima políbil mužův žalud.
„Tebe baví hulit chlapům ptáky za prachy! Ty ses kurvou už narodil, že jo?“
Potemnělý, tichý smích. Kdybys věděl... Kdybys jenom tušil, s kým máš tu čest! Máš čest s někým, kdo sám zdánlivě žádnou čest nemá, a přitom bys těžko hledal tvora, kterej by byl víc hrdej než já! Myslíš si, že každýmu připadá ponižující brát si peníze za kouření? A co ty? Ubožáčku. Manželka ti nedá a nikdo jinej nejspíš taky ne, když musíš vytáhnout šrajtofli, aby ti to někdo udělal. To je fakt smutný. Kdybych chtěl, moh bych mít kohokoli. Zadarmo. V životě jsem nikomu za sex neplatil! Nejsem takovej lúzr, umím to s chlapama. Umím to s nima tak, že se tím i užívím. Můžou tohle říct tvý holky? Úplně je vidím. Frigidky.
Ožužlával ten naběhlý oud a jeho zvrácené sebevědomí rostlo společně se zákazníkovým vzrušením. „Kuř. Kuř, ty děvko. Vykuř mi čuráka, ty nadržená couro.“ Á, paninka asi sprostý řečičky nerada, co? Ty máš ale štěstí! Já si v nich totiž přímo libuju.
Vytáhl až z paty pořádný flusanec, plivnul ho na něj a se zvrhlou potěchou se konečně pustil do práce. To předtím... Jen předehra. Takový šolichání.
Tohle nebyl orál. To byl anál, akorát že do pusy. Brzy klient začal přirážet sám, šukal Beryho jako poustevník, kterého po letech zachránila z malého ostrůvku uprostřed Atlantského oceánu loď plná chlapů, držel si jeho hlavu, jako by to byla prdel, a hekal u toho, až se Bery chvílemi obával, jestli ho pak nebude muset vzkřísit studenou vodou. Netrvalo dlouho a jeho tvář pokrývala ta nejzdravější pleťová maska – sperma v takovém množství a hustotě, že nebylo pochyb o tom, jak tristní sexuální život jeho dnešní úlovek vede.
„Kde tu máš koupelnu?“
Maminka ti nikdy neřekla nic o kouzelných slovíčkách? Jedno z nich zní děkuju. Hm, tak asi ne.
„Za dveřma doleva,“ odpověděl Bery. „A kde mám jídlo?“
„Nechal jsem ti ho v předsíni.“
Počkal, až se uspokojený klient odebere do koupelny smýt ze sebe zbytky semene a jeho sliny, pak se zvedl a nahý si došel pro svou odměnu. Zalezl si s ní zpátky do pelechu, rozbalil přiložené waribashi – jídelní hůlky na jedno použití – a zvědavě otevřel krabičku, v níž tušil vzácný obsah.
Skutečně tam byly! Šest maki rolek s oranžovo-žlutým středem. Najednou mu skoro přišlo líto je sníst. Možná je to nejen první, ale i poslední sushi, které na vlastní oči vidí. Kdyby teď držel v ruce diamant o velikosti pěsti, zřejmě by se mu netajil dech o moc víc.
V tašce se nalézala i účtenka. Zjistil, že jeho pokrm se nazývá Sake-mango a stál 250 Kč. Šmejd jeden! Určitě mu koupil to nejlevnější, co měli. Ale to se dalo čekat.
Škrt se vrátil z očistné kůry. „Peníze ti dávat nebudu. To jídlo stálo za dvě takovýhle kuřby.“
Lepší vtip snad Bery ještě neslyšel. Vyprskl smíchy a zamával účtenkou. „Tak to těžko, Anežko.“
„Hele, nedovoluješ si trochu na to, že seš obyčejná šlápota?“
Hm, ty asi budeš mít s kurvama bohatý zkušenosti, co? Taková slovní zásoba!
Bery se ušklíbl. „Právě se vám podařilo urazit mě. Gratuluju,“ řekl téměř uznale. „Obyčejná šlápota? To bolí! Já jsem neobyčejná šlápota! A možná, že kdybyste tak se mnou zacházel, tak byste to i zjistil.“
Chvíli stál nehnutě na místě a očividně hledal přiléhavý výraz, kterým by Beryho počastoval. „Víš co? Polib si.“ A s tím se otočil a dal se na odchod.
„S radostí. Deset na vaše místo!“ volal za ním Bery a bůhvíproč se u toho řehtal, jako by od chvíle, kdy si naposledy vyhodil z kopýtka a zapálil si hašiš, neuběhly dva týdny, ale dvě hodiny.
Zaslechl, jak za sebou jeho jídlonoš přibouchl dveře, a spokojeně se usmívaje pustil se do ochutnávky. Mohl snad dnešní večer skončit líp? No... mohl. Třeba příslibem další zakázky. Ale člověk nesmí být malicherný, jak říkával Sebastian. Moudrý chlapec. Šestnáct let – a už tak zkušený. Jednou to po Berym celý převezme. Možná už hodně brzy. A možná už se stalo. Vždyť kdy naposledy slyšel od vystříkanýho zákazníka Polib si? Ano, správně. Nikdy.
Něco se děje. Možná... možná stárne. Koneckonců je mu čtyřiatřicet! Brzo bude jeho pusa opravdu stát jenom za tři Sake-mango sushi. 125 korun! Za takovou směšnou částku si dřív ani nesvlíknul ponožky!
Ale ne. Zrcadlo nelže. A to jeho tvrdí, že je pořád kus. Má spoustu předností! Třeba vlasy. Není dne, kdy by se za nima někdo neotočil – ženský se závistí, chlapi... většinou s úžasem. Anebo jeho nohy – kolik dědků i mladejch hřebečků už mu oslintávalo stehna, lýtka a chodidla? A nesmí zapomenout ani na svou přitažlivou tvářičku, kterou zdědil asi spíš po mamince než po tatínkovi.
Jestli někdo přišel o zrak a nic z toho nevidí... je to jeho smůla. Slunce vyjde i zítra a nikde přece není psáno, že se na Beryho neusměje štěstí. A zatím... zatím si užije pěkný večer s přídechem luxusu.
Obyčejná šlápota žije ze dne na den. Neobyčejná šlápota žije okamžikem.

9 komentářů:

  1. Zajímavé, nikdy mi nepřišlo na mysl, že by jsi napsal (začal psát) co bylo před "Vzteklo mrchovském období". Čekala jsem pokračování, ale zdá se, že jsem se báječně přepočítala. Baví mne Tvé psaní. Moc se na Berryho těším. :-) Marta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně ne? :-) Mě to zase napadlo hned. Zajímavé na tom všem je spíš to, že jsem u toho příběhu tak dlouho vydržel. :-) Je teda pravda, že jsem na něj třeba několik měsíců nesáhl, ale de facto jím pořád žiju. Pořád mám s Kazanem hodně společnýho. Vlastně bych teď ocenil, kdybych toho s ním měl společnýho trochu míň, protože mě nesnesitelně bolí zub a stejně jako on se děsím zubaře. Ale už to došlo tak daleko, že tam dneska musím. :-(

      Vymazat
  2. Gratuluju k vtipu a grácii! Houbařská hantýrka mně fakt pobavila - řehtal jsem se, až mi zaskočilo kafe:-).
    A za to v závěru moc děkuji - stanu se nesmrtelným! Možná... Ale člověk nesmí být malicherný:-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, díky, tvůj komentář jsem tu nečekal. :-) A už jsi čet... ne, Mladý svět, ale Vzteklou mrchu? Tahle povídka je psaná jako prequel (tedy to, co se stalo před první částí, ale čte se to až jako druhé v pořadí, pokud jsem tedy správně pochopil význam slova prequel). Když budeš číst jako první tohle, tak ti a) pár věcí nebude dávat smysl a plno jich vyzní do ztracena, b) až budeš číst Vzteklou mrchu, nebudeš v šoku. :-) Spousta věcí, o kterých se tady mluví se samozřejmostí, je ve Vzteklé mrše odkrývána postupně (doufám, že k velkému překvapení čtenáře :-D). Mým cílem tedy bylo nejdřív čtenáře vyšokovat (Vzteklá mrcha) a pak mu podat vysvětlení (Neobyčejná šlápota). I když na to musel čekat rok. :-)

      Vymazat
    2. Dobrá, tak já už to číst nebudu:-). Když si to přeješ:-).
      Ale vzhledem k různému tvůrčímu sdílení, myslíš, že budu v šoku? Já? :-)
      Nechám se překvapit.

      Vymazat
    3. No, zakazovat ti to nebudu. :-D A kdybys to náhodou nepochopil, já jsem rád, že sis ode mě něco přečetl. Je pravda, že jsem ti už leccos prozradil, takže TY asi úplně v šoku nebudeš, ale ostatní o to nemůžu připravit. :-)

      Vymazat
  3. pageysflower: Vtipné, sarkastické, ironické, geniální!
    "Půjčovnu vzducholodí" odněkud znám! A jak říká Sebastian- houbařská hantýrka je vskutku perla! Viz Sado-masák a Liška, ze které se vyklubal Vrána!
    Těžko říct, co se mi líbilo nejvíc- každá věta má v sobě něco neotřelého. Možná ani nebudu přehánět, ale řekla bych, že Nabokov Tě asi ovlivnil nejvíc. Možná Ti jednou budou říkat "Nabokov ze Smíchova" - nebo z Proseka? :D BTW- kolega se mě zas ptal, jestli ses už domluvil nějak s tou paní- to sem teda nepatří, ale abych na to nezapomněla :)
    No prostě moc se mi to líbilo a teď nafárám na druhou část. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, mně budou říkat tak leda "Nabokov po amputaci poloviny mozku" (a jak to tak poslední dny pozoruju, i "poloviny zubů"). :-D Vůbec netuším, jestli budu po roce schopen vymáčknout ze sebe něco, co nebude vedle těch starších odstavců vypadat, jako by to psal někdo úplně jiný (i když do určitý míry jsem někdo jiný, Praha a pošta mě dost změnily :-D). Každopádně musím znovu zopakovat, co jsem psal Sebastianovi: Čtěte nejdřív Vzteklou mrchu. Jinak mi kazíte autorský záměr. :-D
      P.S.: Musím zavolat dneska, dyť já se v pondělí dostal domů ve čtvrt na osm a včera jenom o hodinu dřív.

      Vymazat
  4. Oh, aký bol ten chlap z múzeo odporný:( dúfam, že mu jeho ženská nedá aspoň rok:( Ale aspoň si dal sushi:)
    Neviem zabudnúť na to, čo tento krehký krásny chlapec urobil ale aj tak som naštvaná na toho "Georga Clooonyho"

    OdpovědětVymazat