Ježíšek nosí dárky všem hodným dětem. I těm, co už jsou dospělé. A taky zvířátkům.
Číst kapitolu zde
pátek 27. ledna 2017
neděle 15. ledna 2017
Prostě mi chybíš
Občas si vážně přeju, aby mi bylo zase šestnáct. Proč? Abych mohl být sentimentální. Abych mohl fňukat. Teď už se to vážně nehodí. A stejně to dělám. Sice jen v nouzi nejvyšší, veřejně sotva dvakrát do roka, ale přeci.
Nedokážu lidem vysvětlit svůj vztah k dětem. Oni si myslí, že jsem nějaký Herodes. Že děti nesnáším. Ve skutečnosti je to daleko horší. Já na ně totiž žárlím. Občas to asi vypadá jako nechuť nebo zášť, to připouštím.
Samozřejmě nežárlím na všechny. Nežárlím ani na nějaké konkrétní. Žárlím na obecné dítě se dvěma milujícími rodiči. Hm, vlastně spíš na obecné dítě s milujícím otcem.
Doteď mám před očima jeden obrázek, co se mi naskytl loni v létě. Vraceli jsme se s Míšou, mým hafanem, z výletu, zrovna jsme čekali v Senohrabech na vlak. Na nádraží s námi byl i malý chlapec, asi čtyřletý (nepoznám to), se svým tatínkem. Dostal svoje první kolo, ještě s postranníma kolečkama. No, možná byl dokonce mladší, možná mu byly jen tři. Trochu se na něm bál, neuměl ještě ani pořádně šlapat. Tatínek ho zezadu jistil, povzbuzoval ho a chválil ho za každý ujetý decimetr. Chvíli jsem je pozoroval a pak jsem musel odvrátit pohled. Nemohl jsem se na ně dívat, protože jsem si najednou uvědomil, že tenhle zážitek mi chybí. Jo, a na kole mimochodem vůbec neumím. Asi proto, že mě to tatínek nenaučil. Taky který, že jo?
Bylo by to k pláči, kdyby to nebylo k smíchu. Tolik dětí vyrůstalo bez jednoho nebo dokonce bez obou rodičů! Tak proč zrovna já musím bejt narušenej?
Bylo by mi to jedno. Bylo by mi to srdečně ukradený. Kdybys tady se mnou byl. Fyzicky. Vynadal bych ti, kdybych tě tak strašně nemiloval a kdybych dokázal vynadat svýmu Pánovi. Duchovní průvodce! Na víc ses nezmohl? Bernarde! Dal bych všechno na světě za to, abych se mohl jednou jedinkrát prohrábnout tvýma vlasama. Fakt. Obětoval bych cokoli, jen abych mohl zase cítit tvůj dech, tak jako v jednom z našich minulých životů. Klidně bych za to položil život, stejně bych od radosti umřel, tak co. Děsně mi chybí tvoje trojrozměrná verze a už mě vážně vyčerpává hledat ji na každým kroku. Dělám to, i když vím, že ji nenajdu, protože v týhle inkarnaci nejsi člověk - jsi můj duchovní průvodce. Jak vznešené. A bezútěšné. Objímat každou noc jenom polštář. Už nějakých osmnáct let. Ale pořád lepší, než kdybys tu nebyl vůbec.
Nedokážu lidem vysvětlit svůj vztah k dětem. Oni si myslí, že jsem nějaký Herodes. Že děti nesnáším. Ve skutečnosti je to daleko horší. Já na ně totiž žárlím. Občas to asi vypadá jako nechuť nebo zášť, to připouštím.
Samozřejmě nežárlím na všechny. Nežárlím ani na nějaké konkrétní. Žárlím na obecné dítě se dvěma milujícími rodiči. Hm, vlastně spíš na obecné dítě s milujícím otcem.
Doteď mám před očima jeden obrázek, co se mi naskytl loni v létě. Vraceli jsme se s Míšou, mým hafanem, z výletu, zrovna jsme čekali v Senohrabech na vlak. Na nádraží s námi byl i malý chlapec, asi čtyřletý (nepoznám to), se svým tatínkem. Dostal svoje první kolo, ještě s postranníma kolečkama. No, možná byl dokonce mladší, možná mu byly jen tři. Trochu se na něm bál, neuměl ještě ani pořádně šlapat. Tatínek ho zezadu jistil, povzbuzoval ho a chválil ho za každý ujetý decimetr. Chvíli jsem je pozoroval a pak jsem musel odvrátit pohled. Nemohl jsem se na ně dívat, protože jsem si najednou uvědomil, že tenhle zážitek mi chybí. Jo, a na kole mimochodem vůbec neumím. Asi proto, že mě to tatínek nenaučil. Taky který, že jo?
Bylo by to k pláči, kdyby to nebylo k smíchu. Tolik dětí vyrůstalo bez jednoho nebo dokonce bez obou rodičů! Tak proč zrovna já musím bejt narušenej?
Bylo by mi to jedno. Bylo by mi to srdečně ukradený. Kdybys tady se mnou byl. Fyzicky. Vynadal bych ti, kdybych tě tak strašně nemiloval a kdybych dokázal vynadat svýmu Pánovi. Duchovní průvodce! Na víc ses nezmohl? Bernarde! Dal bych všechno na světě za to, abych se mohl jednou jedinkrát prohrábnout tvýma vlasama. Fakt. Obětoval bych cokoli, jen abych mohl zase cítit tvůj dech, tak jako v jednom z našich minulých životů. Klidně bych za to položil život, stejně bych od radosti umřel, tak co. Děsně mi chybí tvoje trojrozměrná verze a už mě vážně vyčerpává hledat ji na každým kroku. Dělám to, i když vím, že ji nenajdu, protože v týhle inkarnaci nejsi člověk - jsi můj duchovní průvodce. Jak vznešené. A bezútěšné. Objímat každou noc jenom polštář. Už nějakých osmnáct let. Ale pořád lepší, než kdybys tu nebyl vůbec.
úterý 3. ledna 2017
Jelen s cínovými parohy: Kouzlo Vánoc, část 1.
Vánoční speciál se starými známými i novými neznámými. Přečtěte si, jak slavili Renar a Foxtail své první Vánoce, a to přímo u Renara doma. Rodina má být totiž na Štědrý den pohromadě. Upozornění: Vtipné a nekonvenční.
Číst kapitolu
Číst kapitolu
neděle 1. ledna 2017
Dobří jeleni se vracejí
Jelen je zpět!
A s ním i lišák. Přečtěte si, jak prožili Vánoce, a seznamte se s dalšími postavami, které znáte zatím jen z doslechu.
A s ním i lišák. Přečtěte si, jak prožili Vánoce, a seznamte se s dalšími postavami, které znáte zatím jen z doslechu.
úterý 24. května 2016
Změna je život
Dnešní příspěvek bude velice stručný, ale říkal jsem si, že tohle tu zveřejnit musím. V únoru tomu byly tři roky, co jsem začal doručovat poštu, a přišlo mi, že je čas na změnu. Že profese poštovního panáčka není a nemůže být můj osud. Že to není nic, čím bych chtěl vyplnit zbývajících cca čtyřicet let života. Takže jsem odmítl prodloužení smlouvy a odešel. Bylo to skoro dojemné, dostal jsem plno hezkých dárků od svých kolegyň, někteří lidé na mém okrsku byli dokonce smutní, že už jim nikdy nepřinesu rekomando nebo důchod.
Jaro jsem si ohromně užil, hlavně na vycházkách s Mischou, a parádně jsem si odpočinul. A v dubnu přišel silný impulz - Týden talentů v IKEA. Přihlásil jsem se na všechny worskhopy, pak i na přijímací řízení, byl jsem na assessment centru, na dvou pohovorech... shrnuto a podtrženo, i když tomu stále nemůžu uvěřit, od prvního června budu pracovat na místě, kam jsem se léta chtěl dostat. Sice ne v prodeji, jak jsem původně plánoval, ale co není, může časem být. A do té doby mě budete moct vidět v restauraci na Zličíně.
Ať žijí masové koule!
sobota 2. ledna 2016
sobota 14. listopadu 2015
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)