Nejsi
lopata a já nejsem tvý bahno.
-
Marilyn Manson, Overneath The Path Of Misery, 2012
Část 1.
Lovu zdar!
Beryho nezajímalo,
jestli se na pultech obchodů objevují neproclené
pomeranče, podměrečné banány nebo naopak příliš
těžké melouny, které by mohly být nebezpečné
dětem pod patnáct kilogramů živé váhy. On
totiž ovoce téměř nekupoval, a proto ho nařízení
Evropské unie ohledně tropických plodů nechávala
chladným. Co by ovšem rozhodně omezil, v ideálním
případě přímo zakázal, bylo rušení
domovního klidu před polednem.
Dnes zase! Sousedka z bytu
nad ním omilostnila svůj vysavač uvězněný v komoře
a nechala ho řádit jako utržený ze řetězu. Občas
se dokonce zdálo, že se pekelný lux zcela vymkl
kontrole a požírá svou majitelku i s domácími
trepkami. Strašlivá představa. Kam se hrabe Švankmajerův
Otesánek!
Bery si přehodil přes
hlavu polštář. Ne že by ho vyděsila vidina nenasytného
vysavače polykajícího pořádkumilovnou
hospodyni – už byl svědkem i nepěknějších událostí
– jednoduše se snažil eliminovat ten řev. Bohužel neúspěšně.
Bylo
teprve půl desáté a Bery se soukal z kanafasu,
nasupený jako sup. Končil další týden v tichém
domě.
Po důkladné meditaci
na míse, během níž ze zbavil všeho tíživého
a hmotného, si postavil vodu na kafe a chvíli
přemýšlel, jestli má hlad. Hlava hlásila Ne,
žaludek hlásil Ano. Tlusté střevo a konečník
jednohlasně volaly: Dnes prosím žádnou čočku!
Nemusely mu to vůbec připomínat, sám moc dobře
věděl, že by se měl poohlédnout po nějaké pracovní
příležitosti. A do jeho zaměstnání se
zažívací potíže rozhodně nehodily.
Znovu se přesunul do
koupelny, odložil hrnek svého životabudiče na umyvadlo a
(ne)kriticky zhodnotil odraz v zrcadle. Jo, tady to bude chtít
maličko přičísnout a tady zase víc rozcuchat. Trocha
tónovacího krému teď v zimě neuškodí,
aspoň nebude vypadat, jako by ho zrovna vytáhli z Vltavy. A
za každé ucho kapku parfému.
Uchopil flakonek a zjistil,
že ta loužička na jeho dně se opět zmenšila. O důvod víc
začít zase pracovat.
Jenže jemu se tak nechtělo!
Jo, kdyby si ta práce našla jeho... kdyby přišla až k němu
domů... kdyby zazvonila u jeho dveří, v obleku a s kufírkem,
kývla hlavou a řekla: Ahoj, já jsem tvoje nová
práce... pak by ji bez váhání přijal
a s patřičným zápalem se jí věnoval. S tím
zápalem, kterým si dokázal zařídit
poměrně pohodlný, spokojený život. Ale ani
zaměstnání z domova, které vykonával on,
za vámi do toho domova samo nenakráčí. Musíte
si ho sehnat, a to často není snadné.
Už samotné hledání
práce byla občas namáhavá práce. I když
on sám nazýval toto počáteční stadium
lov nebo shánění kořisti. Měl také
svá místa. Svá loviště.
Teritorium. A stejně jako houbař ví, kde rostou
klouzci, kde hřiby a kde křemenáci, on zase věděl, kde
najít ředitele firem, kde burzovní makléře a
kde politicky angažované muže středních let. Své
know-how si však pečlivě střežil, ostatně jako všichni, včetně
zmíněných houbařů.
Rozhodl se, že dnes by mohl
zkusit štěstí na jedné ze svých nejplodnějších
mýtinek, kde už několikrát narazil na dobrého
a zejména zámožného píchavku. Pravda,
taky na jednoho (sado)masáka. Na Lišku sice ještě ne, ale
jeden se mu představil jako Vrána.
Přemístil se ke
svému skromnému šatníku. Krom skutečnosti, že
byl vyroben z plechové nemocniční skříně
natřené na švestkově modrý odstín, na něm
bylo zajímavé například to, že obsahoval víc
oděvů opatřených krajkou či z krajky přímo ušitých
než šatník průměrné ženy (ženského
pohlaví). Na jeho dně se nacházel proutěný
košík švédsko-pakistánského původu,
tedy z Ikey, a z něj nyní Berry vytáhl černé
dámské kalhotky, pochopitelně krajkové. Ne že
by si – tak moc – liboval v transvetismu, podprsenky ho třeba
nechávaly zcela chladným. Měl rád dámské
spodní prádlo z mnohem praktičtějšího
hlediska – pod kalhotami nevytvářelo žádné
nevzhledné záhyby a faldy. Jeho fetišem nebyla tanga s
mašličkami, nýbrž upnuté oblečení. Čím
víc ho svíralo, tím blaženější pocity
to v něm vyvolávalo. Navíc byl jedním z těch
šťastlivců, kteří si mohli upnutou kalhotu dovolit. S
největším potěšením se nechal zašněrovat do
korzetu a na zimu se těšil jen díky tomu, že mohl nosit
kozačky.
I dnes se tedy nasoukal do
pantalonů tak těsných, že by je většina lidí
považovala spíš už za legíny, z černé
džínoviny, rafinovaně potrhaných na stehnech. V
dávných dobách blahobytu a hojnosti je pořídil
za 28 amerických dolarů na ebay, v sekci woman pants.
Nyní se obdivně prohlížel ve vysokém zrcadle
opřeném o stěnu, nakrucoval se před ním jako marnivá
posh totty a snažil se zaujmout takovou pozici, aby viděl svůj
zadek. Potěšilo ho, že přes zimu zřejmě nijak výrazně
nepřibral (jako by si o Vánocích kdovíjak
debužíroval), pohladil si vyčnělé kyčelní
kosti a vrátil se k šatníku. Výběr svršku byl
velice jednoduchý, protože se mu už čtrnáct dní
nechtělo prát. Zmuchlané v rohu skříně tu
našel jedno triko s dlouhým rukávem, na které
už si dobrý rok nevzpomněl, třebaže ho měl svého
času hodně rád – námořnicky pruhované, s
otvorem, kterým pak byl vidět kus paže, těsně pod levým
ramenem, Bylo to ohromně sexy, třebaže Beryho jemné, téměř
neexistující svaly by milovníky statné
muskulatury rozhodně neoslnily. Ve srovnání s jinými
muži byl totiž Berry vždycky o něco subtilnější, jemu
ale ta vytáhlost a hubenost velice slušela. A navíc
díky tomu mohl nosit dívčí oblečení,
aniž by v něm vypadal blbě.
Hodil na sebe ještě svůj
černý maxisvetr, který působil dojmem, jako by ho
dostal od Červeného kříže. Byl naprostým
opakem jeho gatí – velký tak, že mu na jedné
straně padal z ramene, což Bery kreativně vyřešil přišitím
jakéhosi ramínka z černé kulaté šňůrky.
Vypadalo to báječně, pokud pod ním nic neměl. Zatím
ale byla pořád moc velká zima na to, aby mohl honit
vodu.
Jeho dlouhý opršalý
kabát nutně potřeboval do důchodu a boty už před sebou
také neměly zrovna slibnou budoucnost. Přesto je Berry znovu
vytáhl ven. Jiné totiž neměl.
Nakonec
si kolem krku omotal černomodrou palestinu a na hlavu narazil černou
pletenou čepici z metalshopu. Pohlédl do zrcadla v předsíni
a provedl výstupní kontrolu: Vyhovuje, zboží
lze odeslat zákazníkovi.
Na jeho osvědčené
„mýtince“ nebyla ani noha. Ani klobouk od té nohy,
natož celá houba. Jen podhoubí dávala tušit,
že tu bují hřích. Bery však měl úroveň a
své telefonní číslo na dveře veřejných
toalet nikdy nepsal. Proto se otočil na patě a vyrazil zpět domů,
bez úlovku a bez peněz.
V životě existuje několik
zákonitostí, na které se můžete za každých
okolností spolehnout. Nikdy nezklamou. Tak například
všechny zajímavé výstavy, koncerty, představení
a jiné společenské akce se vždy konají v době,
kdy máte hluboko do košíku, a tím pádem
i do kapsy. Nejinak tomu bylo tento den, kdy Bery narazil na expozici
o japonské kultuře, která ho už nějakou dobu
zajímala. Vstupné stálo celých čtyři
sta korun českých! Za to by mohl dalších deset dní
jíst! Nebo si týden dopřávat kvalitní
tabák a víno! Ale huntovat si tělo vědomostmi bude
asi přece jenom lepší. A kdyby mu snad náhodou
hrozila smrt hladem, vždycky může zaskočit k Fifymu, k Lanceovi,
Dextrovi, Daveovi... nebo v nejhorším případě k
rodičům.
Prošel tedy kolem
papundeklové gejši, nejspíš v životní
velikosti, neboť mu sahala někam do půli prsou, a u poklady
opustil své dva poslední Jany Ámose Komenské.
V peněžence mu teď zbývala všehovšudy jedna
padesátikoruna, jedna pětikoruna a tři dvoukoruny. To by mu
mohlo stačit na nějakou pěknou placku s horou Fuji! Takovou ještě
nemá. Na jeho tašce by se mezi ostatními buttony dobře
vyjímala.
Prošel místností
věnované tradiční japonské kuchyni. Hm, čekal
víc než pár fotek suši a rýže. Zaplaťpámbů
za tu sbírku jídelních hůlek. Další
místnost. Kimona. Dozvěděl se například, že se
vyráběla z hedvábí. Kruci, kdo tuhle výstavu
pořádá? Základní škola v Měcholupech?
A on jim dal své těžce vydělané čtyři stovky! Aby
si mohli pořídit nějakýho dalšího vycpanýho
ptáka! S takovouhle jim brzo pošle toho svýho, protože
v urně už mu bude k ničemu.
Otráveně vešel do
stylizované čajovny a konečně trochu pookřál. Aspoň
tu bylo příjemně. Místnost byla zřejmě zasvěcená
japonskému umění a gejšám, ale on už neměl
náladu číst obecně známá fakta, která
se uvádí v každé encyklopedii pro zvídavé
školáky. Zamířil proto k pohovce uprostřed čajovny,
ale po pár krocích zjistil, že už ho někdo předběhl.
Seděl tu nějaký muž, odhadem mezi pětačtyřiceti a
pětapadesáti lety, ovšem zachovalý a stále
poměrně pohledný, se stříbrnými vlasy
střiženými na George Clooneyho, kterého také v
tlumeném světle čajových svíček trochu
připomínal. Šedý oblek, šitý bezpochyby na
míru, a saténová vázanka sladěná
s košilí nenechaly Beryho na pochybách. Jeho čidlo
peněz začalo divoce blikat a pronikavě pískat. Zničehonic
se ocitl na pracovním pohovoru.
Posadil se na druhý
konec pohovky, přehodil si nohu přes nohu a předstíral
nezájem, zatímco si jakože mimoděk pohrával
rukou s pramenem svých dlouhých, černých vlasů
a nabízel budoucímu zaměstnavateli k prohlédnutí
svůj poutavý profil:
- rovný, ani ne malý, ani ne velký nos,
- výrazné lícní kosti, které miloval každý objektiv, od umělohmotných „skel“ v mobilech, přes streetzoomy na laciných kompaktech, až po portrétní nikory se světelností 1.2,
- tak trochu drze vystrčenou bradu,
- rty vhodné do reklam na rtěnky.
Dal mu přesně tolik času,
kolik potřeboval, aby si ho pan šéf dobře prohlédl,
a pak k němu zničehonic otočil hlavu a krátce, přesto
intenzivně se mu podíval do očí, jakoby úplnou
náhodou. Byl si téměř jistý, že upoutal
pozornost.
Usmál se. Jen tak,
aby mu na okamžik vykoukla špička jedné trojky, horní
řezáky se na zlomek sekundy dotkly spodního rtu a zase
se schovaly. Gesto naučené již v dětství, předváděné
většinou z ryze zištných důvodů.
Muž mu oplatil podobným
pohybem mimických svalů, jen výsledek byl poněkud
rozpačitější. Bery přesto usoudil, že může ve štvanici
pokračovat, protože jinou stopu dnes stejně nezavětřil.
„Co na to říkáte?“
položil konverzační otázku a pohybem hlavy a očí
naznačil, že má na mysli výstavu.
„Ah, já ani
nevím,“ pokrčila kořist rameny. „Jsem tu z donucení.“
„Aha,“ řekl predátor
pobaveně. „Předpokládám, že vás sem dotáhla
manželka...?“
„Bingo,“ usmál se
muž a nejspíš úplně bezděky se natočil celým
tělem k Berymu. Vypadalo to nadějně. „Manželka a dcera. Jsou do
Japonska celé divé. Tak jsem si říkal: Je
víkend, udělám jim radost a vezmu je na výstavu.
Už je to možná půl hodiny, co se mi ztratily, a tohle
bylo jediné místo, kde mají něco na sezení.
Nedokážu sice posoudit kvalitu exponátů a
doprovodných textů, ale to, že tu mají jednu jedinou
pohovku, teda na pořadatele moc dobré světlo nevrhá.“
No né! Ono to umí
i souvisle a spisovně hovořit! Že by politik? Ale ne, ti už
dneska taky mluví, jak jim zobák narost, a bez
tiskovýho mluvčího si pomalu nejsou schopný ani
objednat polívku (a panáka) v kantýně. Ale musí
to bejt nějakej pracháč! Kdo jinej si bere drahej oblek na
výlety s rodinou? Řadovej zaměstnanec by měl na sobě
nějaký džíny a košili z Takko. V lepším
případě. Tedy... nic proti Takko, Berry v něm nakupoval
často a rád. Ale momentálně by si z něj nemohl
dovolit ani spodky. Což jistě nebyl případ jeho nové
oběti. Ta vypadala, že v saku možná i spí. Hm, měl
by to zjistit...
„Já myslel, že vás
tak zajímaj gejši,“ nadhodil Bery a na vysvětlenou se
zadíval na protější stěnu, kde visel obraz
znázorňující dívku s bíle
nalíčeným obličejem, rudými rty a ozdobnou
jehlicí ve vlasech. V jedné ruce držela černobílého
psíčka plemene japan-chin, v druhé vějíř.
„Ne, to ani ne.“
Bery se rozhodl maličko
přitlačit na pilu a zjistit, jestli by tu byla naděje, že ho ten
kravaťák přeřízne svou ohonkou. „Hm, a věděl
jste, že gejši bejvaly dřív chlapi?“ otázal se ,
opřel se loktem o zadní opěradlo pohovky a natáčel
si na prst pramen vlasů. Věděl však, jak zůstat přirozený.
Jak flirtovat a svádět spíše jen podprahově. Tak,
aby si lovná zvěř ani neuvědomovala, že na ni někdo číhá
a chystá se jí zatnout zuby do šíje.
„Vážně?“ Zdálo
se, že ho to zaujalo. „A jak to, že teď už jsou gejši jen
ženy?“
„Jó, to by mě taky
zajímalo!“ rozesmál se Bery. „Možná tehdy
nastala v Japonsku nějaká heterosexuální éra.“
„A do té doby tam
byla homosexuální éra?“ Ten pohled... Spojení!
Neklamné znamení!
„Asi jo, když tam měli
gejšáky. Navíc... kdo produkuje nejvíc komiksů
s přihřátými zápletkami? Řekové měli
sochy, rytiny na nádobí, nějaký malby... ale
yaoi mangu vynalezli asi Japonci.“
„Nemám sice ponětí,
co je to yaoi mangu, ale budu vám věřit.“
„Yaoi manga. Dovolte mi,
abych vás poučil, pane,“ usmál se Bery svatouškovsky
a naklonil se o něco blíž. Muž se tvářil zvědavě
a přístupně, v očích zaujatý pohled dítěte,
kterému někdo předvádí novou hru. „Je to
komiksový žánr s tradiční japonskou
černo-bílou kresbou. Je určený výhradně
dospělým – anebo všem těm, co nerespektujou věkový
omezení a stejně se k němu nějak dostanou. Zápletka
nebejvá moc originální, protože v pornu o
zápletku stejně nejde. Většina obrázků znázorňuje
nahý kluky nebo chlapy a jejich více méně
stylizovaný pohlavní orgány, jak se spolu
kamaráděj. No, a místo klasickýho komiksovýho
BANG! nebo KŘACH! je tu AAAAH! a OOOOH.
Nebo občas STŘÍK, případně MLASK.“
Nyní si přehodil
nohu přes nohu i Beryho dnešní úlovek. Jiný
důkaz o úspěšnosti celého tažení už nebyl
nutný.
„A vy znáte nějakou
yaoi mangu o mužské gejše?“ zajímal se.
„Nó,“ zamyslel se
Bery. „Teď si nemůžu žádnou vybavit. Ale znám
přímo jednu mužskou gejšu. Gayšu,
takříkajíc.“
„Opravdu?“ Tentokrát
to překvapení určitě jen hrál.
„Opravdu,“ přikývl
Bery a nyní již se svým protějškem bez zábran
koketoval. „Jestli chcete, dám vám na ni kontakt.“
„To byste byl laskav.“
Vytáhl peněženku a
vyndal z ní poslední papírový předmět,
který se v ní nacházel – jednoduchou, bílou
vizitku, na níž nebylo nic kromě telefonního čísla.
Strčil si ji mezi ukazovák a prostředník a s grácií
šlapky z povolání ji podal natěšenému
byznysmenovi.
Ten ji přijal, prohlédl
si ji z obou stran a pak řekl: „Ale nevidím tu nikde její
jméno.“
Bery
se zvedl z pohovky, připraven k odchodu. „To proto, že si zatím
žádný nevybrala,“ odvětil hravě. A byl tentam.
Vrátil se domů a se
znaveným áááách se složil
na postel. Tak fajn, jednu povinnost by měl z krku. Po delší
době se mu bude večer dobře usínat. Dneska konečně hnul
zadkem a udělal něco pro to, aby ho BB příští měsíc
nevyrazila z bytu. Teď ještě aby se ten teplej ženáč taky
ozval! Ale on se ozve... Určitě. Vždyť byl nadrženej jak mladej
kanec, kterej už tejden dělá prubíře ve chlívku
plným prasnic. Zavolá. Nejspíš si teď myslí,
že si jednou vrzne a přileze zpátky do manželského
lože, jenomže chudák netuší, co se na něj chystá.
Možná teď autem odváží svou ženušku s
dceruškou do jejich krásné vilky na Vinohradech a ve
své sladké nevědomosti si představuje, jak přeřízne
poslední gayšu na světě, hodí jí k nohám
pár stovek a vesele si odskotačí s prázdným
pytlem k rodinnému krbu. To by se ti líbilo, co? Jenže
ty nevíš, s čím si zahráváš.
V žaludku mu zpívalo
jako na hodině hudební výchovy. Chyběl už jen nějaký
dechový nebo strunný nástroj, který by
ten sbor doprovodil. A on doma neměl ani kůrku chleba. Zbývalo
mu sice ještě nějakých šedesát korun, ale to by se
teď musel zvednout a jít do obchodu. Co s tím? Navíc
ho nelákal další večer o bramborách s opečeným
točeňákem. Měl chuť na něco onačejšího. Třeba
na pizzu. Nebo lasagne. Se sýrovou omáčkou nebo
špenátem. Ani tortilou s kuřecími kousky, salátem,
rajčaty a dresinkem by nepohrdl. Jenže kde je vzít a
nekrást? Na to mu těch pár drobných nestačí.
Usoudil, že prostě udělá
to, co mu jde nejlépe. Vydělá si na stravu svým
tělem. Ostatně jíst potřebuje zejména to tělo, tak
ať se trochu namáhá. Nebude přece sahat na svou
rezervu pro strýčka Příhodu! Ta je určená na
nepředvídané výdaje, jako je třeba prasklá
vodovodní trubka nebo rozbitý vibrátor.
Natáhl se pro svůj
mobil, který se právě dobíjel v zásuvce
vedle postele, a zapřemýšlel. Tak kohopak dneska pozveme na
večeři? Jaké menu si vybrat? Fify? Moc sladký. Dave?
Moc hořký. Dexter? Moc pikantní. Lance? Jo, Lance je
dobrá volba. Přesně na něj má dnes Bery chuť. V
každém případě Fifymu bude muset v nejbližší
době taky zavolat. Mohl by totiž prolézt svou garderóbu
a najít pro kamaráda něco, co by se podobalo kimonu. A
mohl by mu to rovnou věnovat jako sponzorský dar.
Vytočil Lanceovo číslo.
Na druhé straně to chvíli vyzvánělo a pak už
se ozval známý hlas: „Půjčovna vzducholodí.
Co si přejete?“ V pozadí bylo možné rozeznat
vytrvalý, bzučivý zvuk.
„Dobrý den. Měl
bych zájem o dva pořádný balóny a trochu
toho teplýho vzduchu na profouknutí mojí studený
ložnice,“ objednával Bery.
Mobil se rozesmál.
„Beruško... Ty máš hlad, co? Nakrmíme prdelku a pak
i bříško... Jenže já čekám ještě jednoho
zákazníka.“
„Ále,“ mávl
nad tím Bery rukou. „Vejmluvy, samý vejmluvy. A
přitom ti stojí klacek, sotva vidíš, že ti volám.“
Lance se vůbec nepřel. „To
je pravda. Ale ty taky nezanedbáváš svý
zákazníky.“
„Kvůli sexu?“ podivil
se Bery. „To snad ani nejde. Sorry, pane náměstku,
dneska mě nemůžete opíchat, neb si strašně potřebuju
zapíchat.“
Znovu smích z
opačného konce spojení. „Vydržíš to ještě
tak dvě hodiny?“
„Mám snad jinou
možnost?“ povzdychl si Bery.
„Jasně že jo. Můžeš
si říct někomu jinýmu.“
„Když já chci
zrovna tebe. Nosíš dobrý jídlo a bezvadně
šoustáš.“
„Hmm, a co kdyby...“
ztišil nyní Lance hlas a bzučení trochu zesílilo,
„... co kdybysme spojili jídlo a šoustání do
jednoho?“
„Když nepřineseš celý
grilovaný kuře...“
„Né? Nechceš?“
chechtal se Lance na celé kolo. „Ale mrkvičku pro svýho
koníčka přinýst můžu, ne?“
„Íhahá,“
zaržál Bery.
„Rozumím. Tak za
dvě hoďky. A začni beze mě, jo? Chci tě najít s umělákem
v zadku.“
„Rozkaz,
barone von Zeppeline!“ Těmi slovy se Bery rozloučil a ukončil
hovor. Hm, jenže za dvě hodiny taky může pojít hlady.
Lance ve skutečnosti žádnou
půjčovnu vzducholodí nevlastnil. Provozoval tattoo a
piercing studio, jen ho bavilo ohlašovat se přátelům do
telefonu nejrůznějšími kuriózními profesemi.
Zpočátku téměř každý naletěl a omluvil se,
že si spletl číslo. Bery už byl ale dávno zvyklý,
navíc se uměl velice rychle ujmout role, kterou dostal
přidělenou, a tak hrál s ním.
Za hodinu se musel sebrat a
jít důkladně prosmejčit kuchyň jako shánčlivá
myš. Po otevření špajzu objevil plechovku kompotovaných
broskví. Sláva! Kde se tu vzaly, to sice ani v
nejmenším netušil, ale v tu chvíli ho tato záhada
netrápila. Prohledal zásuvky s kuchyňským
náčiním, našel otvírák a pustil se do
pitvy konzervy. Víčko se zdálo v pořádku a
datum spotřeby hlásilo, že obsah bude ještě měsíc
poživatelný, takže otrava botulotoxinem (snad) nehrozila.
Za minutku už si
pochutnával na sladkých půlených broskvích.
Svým tvarem připomínaly jeho vlastní půlky,
mezi které si právě zasouval tenkou gumovou hadičku
vedoucí k balonku plnému vody. Byl přece profesionál!
A i když se chystal strávit večer s kamarádem, který
mu dělal všechny jeho čtyři kérky, neznamenalo to, že mu
nenabídne čisťoučkou, voňavou dírku. Naopak. Nerad
by totiž ztratil svého nejlepšího tatéra kvůli
tomu, že mu na ruce ulpěly nestrávené zbytky
včerejšího oběda.
Mobil pohozený na
Sněžce ze špinavého prádla začal vibrovat a brzy
nato vyhrávat rockovou skladbu s japonským textem.
Půjčovna vzducholodí to však nebyla, protože ta by
nevolala z neznámého čísla. Bery, uchazeč o
zaměstnání, to okamžitě zvedl. Co kdyby to byl
uchazeč o jeho zadek?
„Anó?“ zavrněl
do telefonu. Snad se z druhého konce neozve: Dobrý
den, tady Jana Nováková, zastoupení společnosti
T-Mobile. Máte minutku na monitorovaný hovor?
„Jsi to ty?“ zeptal se
mužský hlas, který velice připomínal dnešní
úlovek z výstavy.
„Hmm... pokud vím,
tak to jsem já. Leda by mě někdo vyměnil a nebyl
bych to já,“ hrál si s ním Bery.
„Musím tě vidět!“
zavzdychal volající toužebně. „Ještě dneska!“
A kruci! Moje jídlo!
Chci svoje jídlo! Buhuhu...
Bery však nepřemýšlel
kreativně jen v posteli. „Dobře. Tak za půl hodiny v sushi baru
na Smíchově? Je to jakoby naproti Nároďáku.
Teda naproti přes řeku.“
Vždycky se tam chtěl
podívat. A nejen podívat. Chtěl se tam najíst.
Všichni jeho kamarádi, kteří neměli tak hluboko do
koryta jako on a mohli si aspoň jednou v životě dovolit šest
kousků syrové ryby v octové rýži a řase za
pět stovek, nedali na tenhle podnik dopustit. Zdůrazňovali však,
že je třeba zajít si právě sem, případně do
jiné dobré restaurace nebo baru, kde o japonské
kuchyni něco vědí, jinak si člověk zkazí chuť a
nikdy už sushi nepozře. Říkal to dokonce i Fify. A jemu
Bery věřil, protože měli dosti synonymní jazyky.
Jeho zákazník
však vzal lihovou fixu a udělal mu tlustou čáru přes
rozpočet: „Ne, už žádná veřejná místa.“
Ach jo! Umře hlady! Umře
hlady a bude si moct vydělávat už jenom s nekrofilama!
„Ale jestli tvé
srdce opravdu prahne po tom japonském blafu... tak ti ho
přinesu,“ řekl ten blahosklonný muž a Bery pocítil
přival ryzí lásky k jeho portmonce. „Občas do toho
baru zavezu holky, takže vím, kde to je, a že tam dávají
jídlo i s sebou.“
„Děkuji vám! Peklo
vám to stokrát vynahradí. Už za chvíli.“
Ani si neuvědomoval, že se u toho vyzývavě usmívá,
jako by telefon přenášel vedle zvuku i obraz.
„To doufám! Jinak
bys byl teda pěkně drahá kurvička.“
„Naštěstí stojím
za každý zrnko rejže, který do toho sushi daj. Na to
vám můžu dát dvouletou záruku,“ omotával
si Bery pevněji a pevněji svou kořist. Brzy už se nebude moc
hnout jinak, než jak bude on sám chtít.
Uchechtnutí. Vcelku
dobromyslné. „Jistě, ale já nemám zájem
o sex po telefonu, takže to tady ukončíme, ano?“
„Ano, pane. Jak si
přejete, pane. Hmm... a pane? Nechtěl byste třebas mojí
adresu, když už ke mně jedete?“
Chvíle ticha. „Ano,
adresa by se hodila. Máš pravdu.“
Bery
mu ji nadiktoval, pak se rozloučil a počkal, až druhá
strana zavěsí. Změna plánu. Bude to muset
zatelefonovat Lanceovi. Asi ho to moc nepotěší. Ale on přece
taky nezanedbává své zákazníky,
že? Jo, hochu, kdo dřív přijde... ten dřív šuká.
Nejspíš vlastnil
batmobil nebo soukromou helikoptéru, popřípadě
cestoval potrubní poštou, protože rychlost, v jaké
celou cestu i se zastávkou v sushi baru zvládl, byla
vskutku úctyhodná. Bery téměř nestihl ani
poklidit trochu ten bordel ve svém bordelu a připravit si k
ruce vše potřebné: lubrikační gel, kondomy v dóze
na bonbony a soupravu análních kolíků, kdyby si
pán chtěl hrát. Sám si pak do své
čistoskvoucí zadničky zastrčil skleněné korále
a ven nechal čouhat jen šňůrku se střapcem na konci. Dráždily
mu prostatu a on se začal dostávat do formy. Na tohle sushi
jentak nezapomenete, pane!
Dorazil. Bery mu zabzučel,
aby se dostal do baráku, pak si svlékl župan,
naposledy trochu rozcuchal vlasy a postavil se ke dveřím.
Ťuk-ťuk-ťuk.
Kvííík.
Za denního světla už
nevypadal tolik jako George Clooney, ale aspoň jeho prkenice s ním
měla něco málo společného. Snad!
„Dobrý den. Ještě
jednou.“
Dlouhý, lačný
pohled, skenující celé jeho tělo od čela po
prsty na nohou. Chyba! Oblast od podbřišku k žaludu ochablého
přirození se nenačetla. Tak znovu!
„Kde máš postel?“
„Prosím, následujte
bílého králíka do jeho nory,“ vyzval ho
Bery. Ano, následujte bílého králíka
do jeho nory a odměnou vám bude jeho díra. Otočil se
a vydal se směrem ke své ložnici. Ocásek z análních
korálků mu bimbal kolem hýždí a on
nepochyboval, že je to právě tato část králíka,
kterou nyní Alenka bedlivě sleduje.
Nijak neokomentovala jeho
Říši divů, jíž vévodil plážový
slunečník nad pelechem ze dvou matrací položených
na podlaze, a rovnou si rozepla vzedmutý zip na kalhotách.
„Vlez si do postele. A na
kolena.“
Bery uposlechl, v očích
neuhasitelný plamínek.
„Jsi tak rajcovní.
Taková malá, rajcovní kurvička, co? Máš
hlad? Tak si dej. Dělej, vyhul mi péro!“ uspokojoval se teď
zákazník oplzlými, ponižujícími
řečmi, v ruce svůj obnažený, tvrdý penis s
výrazným, sukovitým hrotem.
Bery k němu vzhlédl,
drze se mu ze své pokořující pozice s hlavou
mezi jeho nohama vysmíval do brunátného obličeje
a pak mu neuspěchaně špičkou jazyka olízl klacek. Všichni
jeho démoni se teď semkli a hlasitě ho povzbuzovali.
„Tebe to baví, co?“
Téměř nad tím užasl.
Místo slovní
odpovědi se Bery jen křivě usmál a s přivřenýma
očima políbil mužův žalud.
„Tebe baví
hulit chlapům ptáky za prachy! Ty ses kurvou už narodil, že
jo?“
Potemnělý, tichý
smích. Kdybys věděl... Kdybys jenom tušil, s kým
máš tu čest! Máš čest s někým, kdo sám
zdánlivě žádnou čest nemá, a přitom bys
těžko hledal tvora, kterej by byl víc hrdej než já!
Myslíš si, že každýmu připadá ponižující
brát si peníze za kouření? A co ty? Ubožáčku.
Manželka ti nedá a nikdo jinej nejspíš taky ne, když
musíš vytáhnout šrajtofli, aby ti to někdo udělal.
To je fakt smutný. Kdybych chtěl, moh bych mít
kohokoli. Zadarmo. V životě jsem nikomu za sex neplatil! Nejsem
takovej lúzr, umím to s chlapama. Umím to s nima
tak, že se tím i užívím. Můžou tohle říct
tvý holky? Úplně je vidím. Frigidky.
Ožužlával ten
naběhlý oud a jeho zvrácené sebevědomí
rostlo společně se zákazníkovým vzrušením.
„Kuř. Kuř, ty děvko. Vykuř mi čuráka, ty nadržená
couro.“ Á, paninka asi sprostý řečičky nerada, co?
Ty máš ale štěstí! Já si v nich totiž přímo
libuju.
Vytáhl až z paty
pořádný flusanec, plivnul ho na něj a se
zvrhlou potěchou se konečně pustil do práce. To předtím...
Jen předehra. Takový šolichání.
Tohle nebyl orál. To
byl anál, akorát že do pusy. Brzy klient začal
přirážet sám, šukal Beryho jako poustevník,
kterého po letech zachránila z malého ostrůvku
uprostřed Atlantského oceánu loď plná chlapů,
držel si jeho hlavu, jako by to byla prdel, a hekal u toho, až se
Bery chvílemi obával, jestli ho pak nebude muset
vzkřísit studenou vodou. Netrvalo dlouho a jeho tvář
pokrývala ta nejzdravější pleťová maska –
sperma v takovém množství a hustotě, že nebylo
pochyb o tom, jak tristní sexuální život jeho
dnešní úlovek vede.
„Kde tu máš
koupelnu?“
Maminka ti nikdy neřekla
nic o kouzelných slovíčkách? Jedno z nich zní
děkuju. Hm, tak asi ne.
„Za dveřma doleva,“
odpověděl Bery. „A kde mám jídlo?“
„Nechal jsem ti ho v
předsíni.“
Počkal, až se uspokojený
klient odebere do koupelny smýt ze sebe zbytky semene a jeho
sliny, pak se zvedl a nahý si došel pro svou odměnu. Zalezl
si s ní zpátky do pelechu, rozbalil přiložené
waribashi – jídelní hůlky na jedno použití –
a zvědavě otevřel krabičku, v níž tušil vzácný
obsah.
Skutečně tam byly! Šest
maki rolek s oranžovo-žlutým středem. Najednou mu skoro
přišlo líto je sníst. Možná je to nejen
první, ale i poslední sushi, které na vlastní
oči vidí. Kdyby teď držel v ruce diamant o velikosti pěsti,
zřejmě by se mu netajil dech o moc víc.
V tašce se nalézala
i účtenka. Zjistil, že jeho pokrm se nazývá
Sake-mango a stál 250 Kč. Šmejd jeden! Určitě mu koupil to
nejlevnější, co měli. Ale to se dalo čekat.
Škrt se vrátil z
očistné kůry. „Peníze ti dávat nebudu. To
jídlo stálo za dvě takovýhle kuřby.“
Lepší vtip snad Bery
ještě neslyšel. Vyprskl smíchy a zamával účtenkou.
„Tak to těžko, Anežko.“
„Hele, nedovoluješ si
trochu na to, že seš obyčejná šlápota?“
Hm, ty asi budeš mít
s kurvama bohatý zkušenosti, co? Taková slovní
zásoba!
Bery se ušklíbl.
„Právě se vám podařilo urazit mě. Gratuluju,“
řekl téměř uznale. „Obyčejná šlápota?
To bolí! Já jsem neobyčejná šlápota!
A možná, že kdybyste tak se mnou zacházel, tak byste
to i zjistil.“
Chvíli stál
nehnutě na místě a očividně hledal přiléhavý
výraz, kterým by Beryho počastoval. „Víš co?
Polib si.“ A s tím se otočil a dal se na odchod.
„S radostí. Deset
na vaše místo!“ volal za ním Bery a bůhvíproč
se u toho řehtal, jako by od chvíle, kdy si naposledy vyhodil
z kopýtka a zapálil si hašiš, neuběhly dva týdny,
ale dvě hodiny.
Zaslechl, jak za sebou jeho
jídlonoš přibouchl dveře, a spokojeně se usmívaje
pustil se do ochutnávky. Mohl snad dnešní večer
skončit líp? No... mohl. Třeba příslibem další
zakázky. Ale člověk nesmí být malicherný,
jak říkával Sebastian. Moudrý chlapec. Šestnáct
let – a už tak zkušený. Jednou to po Berym celý
převezme. Možná už hodně brzy. A možná už se
stalo. Vždyť kdy naposledy slyšel od vystříkanýho
zákazníka Polib si? Ano, správně. Nikdy.
Něco se děje. Možná...
možná stárne. Koneckonců je mu čtyřiatřicet! Brzo
bude jeho pusa opravdu stát jenom za tři Sake-mango sushi.
125 korun! Za takovou směšnou částku si dřív ani
nesvlíknul ponožky!
Ale ne. Zrcadlo nelže. A to
jeho tvrdí, že je pořád kus. Má spoustu
předností! Třeba vlasy. Není dne, kdy by se za nima
někdo neotočil – ženský se závistí,
chlapi... většinou s úžasem. Anebo jeho nohy – kolik
dědků i mladejch hřebečků už mu oslintávalo stehna,
lýtka a chodidla? A nesmí zapomenout ani na svou
přitažlivou tvářičku, kterou zdědil asi spíš po
mamince než po tatínkovi.
Jestli někdo přišel o
zrak a nic z toho nevidí... je to jeho smůla. Slunce vyjde i
zítra a nikde přece není psáno, že se na
Beryho neusměje štěstí. A zatím... zatím si
užije pěkný večer s přídechem luxusu.
Obyčejná
šlápota žije ze dne na den. Neobyčejná šlápota
žije okamžikem.
Zajímavé, nikdy mi nepřišlo na mysl, že by jsi napsal (začal psát) co bylo před "Vzteklo mrchovském období". Čekala jsem pokračování, ale zdá se, že jsem se báječně přepočítala. Baví mne Tvé psaní. Moc se na Berryho těším. :-) Marta
OdpovědětVymazatVážně ne? :-) Mě to zase napadlo hned. Zajímavé na tom všem je spíš to, že jsem u toho příběhu tak dlouho vydržel. :-) Je teda pravda, že jsem na něj třeba několik měsíců nesáhl, ale de facto jím pořád žiju. Pořád mám s Kazanem hodně společnýho. Vlastně bych teď ocenil, kdybych toho s ním měl společnýho trochu míň, protože mě nesnesitelně bolí zub a stejně jako on se děsím zubaře. Ale už to došlo tak daleko, že tam dneska musím. :-(
VymazatGratuluju k vtipu a grácii! Houbařská hantýrka mně fakt pobavila - řehtal jsem se, až mi zaskočilo kafe:-).
OdpovědětVymazatA za to v závěru moc děkuji - stanu se nesmrtelným! Možná... Ale člověk nesmí být malicherný:-).
Oh, díky, tvůj komentář jsem tu nečekal. :-) A už jsi čet... ne, Mladý svět, ale Vzteklou mrchu? Tahle povídka je psaná jako prequel (tedy to, co se stalo před první částí, ale čte se to až jako druhé v pořadí, pokud jsem tedy správně pochopil význam slova prequel). Když budeš číst jako první tohle, tak ti a) pár věcí nebude dávat smysl a plno jich vyzní do ztracena, b) až budeš číst Vzteklou mrchu, nebudeš v šoku. :-) Spousta věcí, o kterých se tady mluví se samozřejmostí, je ve Vzteklé mrše odkrývána postupně (doufám, že k velkému překvapení čtenáře :-D). Mým cílem tedy bylo nejdřív čtenáře vyšokovat (Vzteklá mrcha) a pak mu podat vysvětlení (Neobyčejná šlápota). I když na to musel čekat rok. :-)
VymazatDobrá, tak já už to číst nebudu:-). Když si to přeješ:-).
VymazatAle vzhledem k různému tvůrčímu sdílení, myslíš, že budu v šoku? Já? :-)
Nechám se překvapit.
No, zakazovat ti to nebudu. :-D A kdybys to náhodou nepochopil, já jsem rád, že sis ode mě něco přečetl. Je pravda, že jsem ti už leccos prozradil, takže TY asi úplně v šoku nebudeš, ale ostatní o to nemůžu připravit. :-)
Vymazatpageysflower: Vtipné, sarkastické, ironické, geniální!
OdpovědětVymazat"Půjčovnu vzducholodí" odněkud znám! A jak říká Sebastian- houbařská hantýrka je vskutku perla! Viz Sado-masák a Liška, ze které se vyklubal Vrána!
Těžko říct, co se mi líbilo nejvíc- každá věta má v sobě něco neotřelého. Možná ani nebudu přehánět, ale řekla bych, že Nabokov Tě asi ovlivnil nejvíc. Možná Ti jednou budou říkat "Nabokov ze Smíchova" - nebo z Proseka? :D BTW- kolega se mě zas ptal, jestli ses už domluvil nějak s tou paní- to sem teda nepatří, ale abych na to nezapomněla :)
No prostě moc se mi to líbilo a teď nafárám na druhou část. :)
No, mně budou říkat tak leda "Nabokov po amputaci poloviny mozku" (a jak to tak poslední dny pozoruju, i "poloviny zubů"). :-D Vůbec netuším, jestli budu po roce schopen vymáčknout ze sebe něco, co nebude vedle těch starších odstavců vypadat, jako by to psal někdo úplně jiný (i když do určitý míry jsem někdo jiný, Praha a pošta mě dost změnily :-D). Každopádně musím znovu zopakovat, co jsem psal Sebastianovi: Čtěte nejdřív Vzteklou mrchu. Jinak mi kazíte autorský záměr. :-D
VymazatP.S.: Musím zavolat dneska, dyť já se v pondělí dostal domů ve čtvrt na osm a včera jenom o hodinu dřív.
Oh, aký bol ten chlap z múzeo odporný:( dúfam, že mu jeho ženská nedá aspoň rok:( Ale aspoň si dal sushi:)
OdpovědětVymazatNeviem zabudnúť na to, čo tento krehký krásny chlapec urobil ale aj tak som naštvaná na toho "Georga Clooonyho"