Kdyby vás náhodou zajímalo, proč tyhle stránky tak dlouho ležely ladem. TOHLE je ten důvod. Psisko bylo zaneprázdněno milostnými problémy. Milostnými problémy tohoto (rozuměj hmotného) světa. A i když utržilo spoustu ran a pořád po svém páníčkovi pláče, je rádo, že dokázalo utéct, nebo spíš že páníček dokázal odepnout vodítko už napořád, protože jinak by nejspíš skončilo jako psychicky labilní jedinec v nějakém bohnickém kotci.
Věnováno
D.
Snad
půjde poznat, že s láskou
Co
mám dělat? Co mám dělat?! CO MÁM DĚLAT?!
Ztratil jsem páníčka! Můj Pán je PRYČ! Jsem
zatoulanej pes! Nemůžu... nemůžu normálně uvažovat! Co
si bez Něj počnu?! Neumím bejt sám! Nemůžu bejt
sám! Pes je přece smečkový zvíře! A smečka
potřebuje vůdce!
Teď
už dokonale chápu, co se muselo odehrávat mým
psům v hlavě, když se občas v parku pod zámkem nebo v
třešňovce zapomněli u nějakýho zajímavýho
pachu, fenky nebo krtince, a já se jim schválně
schoval za strom, aby si mě naučili hlídat. Nejdřív
se začali rozhlížet kolem sebe a větřit, pak často ztuhli
a nakonec začali více či méně panicky pobíhat
okolo, než se rozhodli úprkem běžet k místu, kde mě
viděli naposled. Kdybych měl už tehdy zkušenost, jakou mám
teď, asi bych jim tyhle psychické újmy nezpůsoboval.
A třebaže obzvlášť Bendo občas vzbuzoval dojem, že se
vlastně čas od času zatoulá rád (koneckonců, byl to
pes z ulice, který poznal svobodu), i on mě vždycky nadšeně
vítal, když jsme se šťastně shledali po pár
hodinách doma, druhý den v útulku nebo po třech
dnech na horské chatě.
Nevím,
jestli by psi měli mít psy. Jasně, dokážou jim dobře
porozumět. A nejspíš... teda určitě... se najde plno psů,
co mají vůdčí schopnosti a dokážou být
hlavou své chlupaté rodiny. Ale já to nejsem. Já
jen vím, jak být vůdcem smečky. Teorii ovládám
líp než třeba malou násobilku. Praxe ovšem silně
pokulhává. A tak jsem nejspíš to nejhorší
psí stvoření na světě, protože mám sklony v
jednom kuse udílet dobré rady o tom, jak být
vůdce smečky, a vysvětlovat, proč nejsem dostatečně oddaný
hafištěk (protože vůdce smečky dělá to, ale ne ono).
Ne,
já bych si nedovolil kritizovat Pána. Možná ani
konstruktivně. Spíš bych mu diplomaticky a možná s
trochou nadsázky (nesnáším vážný
rozhovory, o to víc, že jsem si jich za poslední půl
rok užil deset do měsíce!) ukázal svůj úhel
pohledu. Vůdce smečky – v pravém slova smyslu – se
prostě nekritizuje, protože taková smečka by neměla
dlouhého trvání. Ani se s ním
nepolemizuje. To prostě psi nedělají. Z prostého
důvodu – neumí mluvit.
Jenomže...
městský psi nežijou ve smečkách tvořených
výhradně jen svým druhem a výběr vůdce tedy
neprobíhá přirozenou cestou (kápo bude ten
psychicky a ideálně i fyzicky nejsilnější). I
spřežení malamutů musí uznávat autoritu svého
muschera. Přesto všechno si myslím, že když žije víc
psů pohromadě, mají větší šanci být
spokojení i přes neschopnost svého člověka zaujmout
alfa pozici, a to díky tomu, že si vytvoří hierarchii
mezi sebou a majitele berou jako parťáka (i když on
přesvědčeně tvrdí, že je všechny zvládá).
Takovou
možnost ale nemá bišonek, který žije v panelovém
pohodlí jako jedináček a panička mu kupuje oblečky,
zdobené oboječky a plyšáky. Nenapadne ji, že její
drahý Flafíček by raději chodil po svých, než
se nosil v tašce od Diora, protože pro psy je přirozené jít
odněkud někam a následovat při tom vůdce, jako když se
vlci potulují krajem a hledají nové zdroje. Nemá
ani ponětí, že ten malý muchlací drahoušek má
napoleonský komplex z toho, jak ho neustále bere do
náruče před jinými psy a tím ho nad ně
vyvyšuje. Vůbec netuší, jak je ta chlupatá kulička
k zulíbání nejistá z její
roztěkanosti a hysterických výstupů. A hlavně nemá
ani páru, jak je její milovaný mazlík
frustrovaný. Frustrovaný z toho, že nemůže být
psem, který žije svůj psí život s vyrovnaným,
sebejistým vůdcem smečky. Takových případů
je dvanáct do tuctu, potkáváme je na sídlištích
a v parcích, útočí na větší psy i na
lidi, vypadají nepříčetně... a kolemjdoucí
jen říkají: „Podívejte na tu malou vzteklou
mrchu, já bych ji nakop.“ Já říkám:
„Podívejte na toho ubohýho pejska, kterej ztratil sám
sebe.“
Nevím,
jestli je pro antropomorfního psa lepší tohle všechno
vědět a vyznat se tím pádem sám v sobě, ve
svých potřebách a touhách, dokázat si na
základě toho logicky odůvodnit, proč mu to s jeho současným
partnerem neklape... anebo jestli je lepší žít sice v
nevědomosti a trápit se pocitem „jsem špatnej a nevděčnej
pes, zasloužil bych elektrickej obojek a kotec bez boudy“, ale
nekazit vztah, který je občas neskonale krásný,
tím, že budu permanentně kňourat a snažit se milovníka
psů předělat na vůdce smečky. Protože mít rád
psy neznamená rozumět jejich potřebám.
A
proto... jsem si zavyl v pelechu, jako už tolikrát předtím,
když jsme se „rozešli“, a rozhodl se začít zase psát,
protože ruku na srdce, za poslední rok jsem toho moc
nevyplodil, ačkoli psaní pro mě bylo pomalu dvacet let vším,
a hlavně na vejšce.
Pociťuju
určitou hořkost nad tím, že se do mě D. doopravdy a
bezhlavě zamiloval ve chvíli, kdy začal číst moji
tvorbu, že mezi námi vždycky viselo jeho nevyřčené
přání, abych napsal i něco o nás... a mně to
nikdy nešlo, protože jsem odjakživa vnímal psaní
jako hluboce intimní projev, skoro na úrovni sexu
(přinejmenším svléknutí), a bál jsem
se, že cokoli bych o nás napsal hezkého, změnilo by
se to jednoho dne ve hmatatelnou vzpomínku na něco, co už
není. (Nebreč, ty bábovko, psi nepláčou!)
Vždycky jsem žil spíš v literárních, fikčních
světech. I když si teď nejsem jistej, jestli by mě víc
bolelo vědomí, že někde na mým pevným disku
se nachází grafémy zvěčněný zlomek
mého života, nebo pohled na tenhle byt, na všechny ty věci,
co jsme spolu kupovali v IKEA a byli při tom šťastný a plný
očekávání a zamilovaný a... a naivní.
(Sem ti řikal nebul, ne?!)
Asi
bych radši odjel třeba do New Castelu s notebookem obsahujícím
mimo jiné i jednu povídku o D., než být uvězněný
v bytě plným vzpomínek, bez možnosti proběhnutí
venku, protože mám angínu a jsem na neschopence. Ono
se to snadno řekne, neutápěj se v minulosti. Psi v minulosti
nežijí. Vlastně nežijí ani v budoucnosti, jsem téměř
přesvědčený o tom, že něco jako budoucnost je pro ně
natolik abstraktní pojem, že o ní nemají ani
ponětí. Psi žijí v přítomnosti, to jen lidé
jim minulost připomínají, protože se od ní
nedokážou odpoutat a uvědomit si, že co bylo, bylo, a věci
můžou být odteď jiný. Jenomže co psi naopak vnímají
velice dobře, je energie. A v tomhle bytě se za ten bezmála
půlrok nakumulovalo tolik negace, že by se z toho zbláznil i
ten „pejsek náš, co je vesel stále“.
Trvá
mi dlouho, než začnu někomu důvěřovat. Sice jsem se naučil
svoji introverzi trochu oslabit, když jsem v kolektivu, a dokonce
jsem i rád středem pozornosti, když cítím, že
je ten kolektiv dobrý a má o mě zájem, ale
absolutně se neumím seznamovat. Tedy – seznamovat za účelem
získání partnera. Dodnes nechápu, kde se
ve mně před pěti lety vzala všechna ta odvaha, abych napsal
inzerát do seznamky. A ono to vyšlo. Nebo... ale jo, vyšlo.
Sice se objevil až po měsíci, bydlel čtyři sta kilometrů
ode mě a byl to takový plyšový králíček,
subátko hledající “tatínka“, ale to
mi nevadilo, protože a) co je měsíc proti věčnosti, b) co
je čtyři sta kilometrů proti nekonečnu, c) v té době jsem
tušil jen matně, že i já jsem submisivní, jen jsem
věděl, že chci být součásti d/s vztahu, v němž
jeden bude „opuštěný chlapeček“ a druhý jeho
„hodný strejda“, co ho rozmazluje, opečovává,
ochraňuje... a večer ho ošuká tak, už mu spadnou plyšový
ouška.
Ten
vztah fungoval – více méně na dálku – čtyři
roky. A to i přesto, že už jsem si někdy po roce začal
uvědomovat, že by mi víc vyhovovalo, kdyby se někdo staral
o mně. Jenže... vztahy jsou prostě složitý. A hlavně, z
nějakýho důvodu se neumím rozcházet. Je to
nejspíš tím, že podvědomě hledám někoho „do
smečky“, byť by to byl jen „malej“ kluk, co pejska vnímá
spíš jako svého obranáře a důvěrníka,
jehož péči by nejraději svěřil někomu jinému (což
se později skutečně stalo). (Ironií je, že přes svou
dětskou dušičku byl A. dokonce o několik let starší než
já.)
Mám
pocit, že nějak odbíhám od hlavního tématu
a úplně bourám syžet, ale můj život je zamotanej
jako uvařený špagety a všichni víme, jak je obtížné
jíst tyhle těstoviny nějak úhledně. Naštěstí,
opravdu nemám ambice stát se E. L. James v mužském
podání, ne, děkuji pěkně.
No,
napsal jsem o A., měl bych napsat i o B. a pak o D. (C. jsem jaksi
přeskočil, nebo spíš C. přeskočilo mě.) Nicméně
opravdu netuším, jak začít o B., protože B. je někdo
natolik specifický a zvláštní, někdo pro mě
natolik důležitý, že by to vydalo na dvě knihy o 834
stránkách na křídě a tzv. „v prknech“.
Pravděpodobně by tento titul nesl název jako
„Psychopatologie asociálního jedince“ a většina
kapitol by se týkala studií na téma imaginární
světy a imaginární přátelé. Důvtipný
jedinec nejspíš začíná chápat, neb
důvtipný jedinec chápe i narážky...
Psát
o D. bude v určitých směrech snazší, v určitých
směrech zase obtížnější, protože je to všechno až
moc čerstvý. Seznámili jsme se způsobem, který
by asi většině lidí připadal přitažený za vlasy.
V rychlosti: díky jednomu z mých koníčků jsem
poznal plno lidí, včetně jisté slečny, která
chodila s jistým mladíkem. Vypadali zamilovaně, moc
jsem jim záviděl, když se přede mnou oblejzali v čajce,
protože já v té době poměrně bolestně toužil po
„lidském teple“. Po pár měsících mi
onen mladík dal první důležitou věc. Věc, kterou
jsem z existenčního hlediska potřeboval daleko víc
než lásku, neboť láskou se nenajíte – sehnal
mi práci v podniku, ve kterém byl zaměstnaný i
on. A tak se z nás stali kolegové. Dostal mě na
starost a zaučoval mě. Tehdy jsem z něj poprvé vycítil
něco zvláštního, co mě stejným dílem
přitahovalo i trochu děsilo – razanci, vůdcovské sklony,
velkou mužnost... Tak jsem ho do té doby neznal. Jelikož se
naše práce odbývá z větší části
venku, za chůze, cítil jsem se jako pes, který
následuje vůdce smečky za nějakým cílem, a
jelikož jsem tak trochu podivín a on to vždycky věděl,
vtipkoval jsem o tom – že bych měl dostávat piškotky a
být na vodítku... Připadal jsem si přitom dost
často... přinejmenším trapně. Ale něco ve mně – a já
už dva roky věděl co - mě nutilo ty věci říkat dál.
Občas mě pochválil slovy „Vidíš, jak jsi šikovnej
pejsek“ a já zažíval nepopsatelný pocity,
který bych se asi přece jenom měl pokusit popsat, když si
říkám (amatérský) spisovatel. Byla to
směs rozkoše z toho, že dostávám, po čem už dlouho
toužím, zahanbení, že podle všeho nemám svou
hrdost a chci někomu dělat čubku, zklamání, že je
to z jeho strany myšleno jen jako žert, vztek na sebe sama, že
neumím ovládat svoje pocity, strach z toho, že se mi
to vymkne z rukou...
Byl
jsem v tý době taková šedá myška. Žádná
vykroucená buznička s hadrama z H&M a účesem jak
z módního magazínu. Většina lidí si
myslela, že jsem hetero. A to i přes mojí křehkou tělesnou
stavbu a celkový „zranitelný dojem“, kterým
– prý – působím. Vždycky jsem ale chtěl bejt
krásnej. Neodolatelnej, sexy a žádanej. Mít
někoho, kdo po mně bude toužit a já mu budu dělat děvku,
jeho osobní kurvičku a domácího mazlíčka,
ženušku v domácnosti... mám strašně moc ženskejch
vlastností a hodně dlouho jsem nevěděl, jak se s nima
vlastně srovnat. Kór s ohledem k mojí minulosti, ale o
tom snad někdy příště.
Zaměstnání
má ovšem zásadní dopad na psychiku, jak
člověka, tak psa, tak lidského psa. Když máte práci,
zvedne se vám sebevědomí, obzvlášť po víc
jak roční pauze, kdy hledáte a čím dál
víc si začínáte říkat, že jste nejspíš
k ničemu. Kromě sebevědomí se vám zvedne i cifra na
účtu (no, v práci, jakou mám já, vám
pravidelně zvednou i mandle, ale to už k tomu asi patří).
Uzdravené sebevědomí a dostatek peněz u mě měly za
následek nadšené nákupy v obchodních
centrech i na ebay, kupoval jsem si věci, který bych si dřív
neodvážil vzít na sebe (asi proto, že jsem žil na
maloměstě, ale teď jsem byl v Praze), po čase jsem překonal
dokonce svůj odpor k focení sebe sama a cvaknul si pár
autoportrétů... Je pravda, že mě k tomu dohnala žádost
jisté osoby.
To
byl zlomovej okamžik. V ten den, kdy jsem dal fotky mého
nového Já na facebook, se začaly dít
neuvěřitelný věci. Můj kolega D. mi je okomentoval. Velmi
lichotivě okomentoval. Vždycky jsem věděl, že je i na kluky,
nebo spíš hlavně na kluky, netajil se svými
dřívějšími vztahy, ba nepřišlo mu ani nic špatnýho
na tom, že vedle svojí slečny má milence. Po pravdě
řečeno, považuju se za bytost monogamní a trochu mě
pobuřovalo, jak mojí kamarádce bezostyšně zahejbá
a ještě se tím chlubí na FB. Ale ještě víc
mě hnětlo, že on má na kolem sebe spoustu lidí,
spoustu lásky (nějak jsem neřešil, jestli je pravá
nebo levá), zatímco já mám tak akorát
kulový s přehazovačkou, a když chci mít pocit, že
mě někdo miluje, musím si ho vymyslet.
Do
Prahy dorazila povodeň, zavíraly se některé stanice
metra, už několikátej den lilo jak z konve, ale my museli
pracovat, protože lidi naši práci potřebujou. Ta povodeň
jako kdyby byla i uvnitř mě. Bylo to v podstatě poprvý v
mým životě, co mě někdo doopravdy balil. A bylo to úžasný.
Stal jsem se středem něčí pozornost. Varovný cedule
s nápisy „Vrať se k B.“, „Neblbni, je přelétavej,
ublíží ti“, „Budeš jenom další zářez
na pažbě, vole!“ smetla voda. Říkal jsem si, že nevinnej
flirt mi neublíží, budu na těch vlnách
serfovat, nenechám se utopit. Hmm...
Jsem
slabej. Vlákal mě do pasti pod záminkou, že se půjdem
podívat do novejch míst, kde měl příští
týden pracovat, a já šel. Pojď si pro piškotek, náá,
hodnej pejsek... Bylo to rande jak vyšitý, po cestě jsme
poslouchali mýho guru Marilyna Mansona a taky Killer Pilze...
byli jsme v tý největší díře Prahy zvaný
Dolní Počernice, dva buzici, co se vedou za ruce, jeden v
leopardích skinny kalhotách a stínama kolem očí,
druhej... už jsem zapomněl, co jsem měl na sobě, asi svoje
červený skinny, nějaký triko a buřinku. Protáhlo
se to až do večera, seděli jsme na lavičce, já věděl, že
bych měl jít domů, vrátit se do bezpečí svýho
vlastního světa, kde mi nikdo nemůže ublížit,
protože je tam můj „medvěd strážný“, ale on mě
vemlouvavým hlasem přesvědčoval o tom, že se nic nestane,
že si moc přeje, abych zůstal přes noc... A když člověk řekne
zůstaň, dobře vychovaný pes to udělá.
A tak
jsme spolu začali chodit. Někdy i na procházky, na vodítku,
po celý Praze. „Koukej, našel jsem pejska. Můžu si ho nechat?“ Takhle mě D. prezentoval před svou slečnou, když si mě na řetěze přivedl k nim domů. „No jasně, ale ať se kouká chovat čistotně,“
děla na to ona se smíchem. Žárlivost pro ni byla zřejmě jen heslo ve
slovníku. Anebo svýho "muže" nikdy doopravdy nemilovala - k čemuž se mi
ostatně nedlouho potom sama přiznala. Měl jsem ji rád, konec konců byla
to moje kamarádka, ale D. jsem měl radši. A on si k mýmu nevýslovnýmu
štěstí začal čím dál víc uvědomovat, že ke mně cítí mnohem víc než ke
svojí slečně. Po jedný slzavý noci konečně vyměnil
paničku za pejska.
„Víš,
že nerad dávám sliby, o kterých nevím,
jestli je budu moct splnit. Ale... Slibuju ti, že se o tebe budu
starat. Jsi můj pejsek, ano?“
Ano,
můj drahý Pane. A vím, že jsi to myslel vážně.
Že bys svůj slib dodržel, kdybych to nepodělal.
Pohádka
o pejskovi a páníčkovi netrvala dlouho proto, že
pejsek začal být nespokojenej.
Něco
mi chybělo, ale nedokázal jsem to zpočátku definovat.
Táhlo mě to zpátky k bodu B., do mě, začal jsem se
uzavírat ve svým světě, na místě, kde jsem
zažíval klid a odkud jsem čerpal svoji rovnováhu. D.
nebyl od začátku našeho vztahu psychicky nevyrovnanej, byl
veselej, až ulítlej, možná trochu roztěkanej a
neukotvenej, ale snažil se na tom zapracovat. Rozhodl se znovu
přihlásit na vejšku, učit se jazyky... To mi imponovalo,
mám rád muže, co na sobě pracujou. Dokonce se začal
i jinak oblíkat – leopardí gatě vyměnil za
manšestráky, tričko s nápisem „Keep calm and fuck
j-rockers“ za volnočasovou košili z naprosto luxusního
materiálu. Svojí hlavu, která po Prague pride
bez nadsázky hrála všema barvama, si obarvil na
hnědo a začal víc nosit brýle na dálku.
Přiblížil se tím k B., i když to asi nebyl záměr,
protože ho neměl moc v lásce, přece jen to byl sok, značně
náročný soupeř, se kterým se v podstatě
nedalo soutěžit. Bál jsem se, že ta změna je jenom snahou
o to, získat mě zpátky. Ale vždycky mi to vyvracel.
Byly
to šťastný dny. Připadal jsem si jako kurtizána,
pořád mi kupoval nějaký malý dárky –
dort, kytky... dával mi je i v práci, líbali
jsme se před kolegama... nevím, co si o tom museli myslet.
Ale je mi to jedno, protože drtivá většina z nich žije v
nefunkčním manželství, takže jakýkoli jejich
možný odpor jsem vždycky považoval za bledou závist.
A za
nějaký měsíc to zase začalo jít do kopru.
Bývaly chvíle, kdy jsem si přál, aby mě nikdy
nesved. Ač jsem tvor maximálně mazlivý a fyzicky
založený, bylo mi nepříjemný, když se mě
dotýkal. Od začátku do mě viděl jak do hubený
kozy, hnedka poznal, že se mi honí hlavou něco nepatřičnýho,
něco, v čem hraje první housle B. A nastalo peklo. Nemůžu
říct, že bychom se hádali. Bylo to... psychodrama.
Dlouhý rozhovory, který nikam nevedly a nebo vedly
jenom k pláči, k poznání, že by asi bylo lepší
od toho dát ruce pryč, ale ani jeden z nás to
nedokáže... bylo to vyčerpávající a v
kombinaci s naší fyzicky a i psychicky náročnou prací
až zdraví nebezpečný. Nejednou jsem byl na pokraji
zkroucení a D. mi musel v práci pomáhat tak, že
udělal až půlku mých povinností za mě. To je
ostatně jedna z věcí, kterou jsem na něm od začátku
obdivoval – jeho výkonnost v zaměstnání.
Nevím,
jestli je to ukázka nechápavosti nebo naopak
trpělivosti a víry, když to dva pořád zkouší,
i přesto, že to opakovaně nevychází. Ale my už
pochopili (nebo ztratili trpělivost a víru). Nejsme
kompatibilní, i když nás k sobě něco přitahuje. D.
mi nikdy nedá pocit jistoty a bezpečí, kterej
potřebuju, abych mohl normálně fungovat, protože D. ten
pocit zřejmě nedokáže zprostředkovat ani sám sobě.
Má v sobě až příliš moc neklidu, až moc démonů,
se kterýma se ještě nedokáže dorozumět. A já
mu nemůžu dát obdiv, kterej potřebuje, aby mohl fungovat
on, protože k němu necítím patřičnej respekt. Ten u
mě vyvolávají jen klidní, vyrovnaní
lidé, vůdci smečky. Hledám něco diametrálně
odlišnýho než je D. a on zase hledá... nejspíš
sám ještě pořádně neví. Ale určitě to
časem zjistí, já věděl ve dvaadvaceti taky skoro
kulový (vždyť jsem si myslel, že můžu bejt páníček!).
Je to
další z těch paradoxů, kterejch byl náš vztah plnej
– teď, když jsem si od D. získal odstup a už vím,
že mu ani trochu nepatřím, dívám se na něj
jinou optikou. Už nevidím člověka, co mě rozčiloval svým
cholerickým temperamentem, svými pubertálními
projevy, tím, jak tříštil síly kvůli patnácti
věcem najednou a jen málokdy dokázal nějakou dovést
do konce... Ne, vidím zajímavou bytost, tak jako na
začátku. Bytost, který si teď vážím
možná mnohem víc, než když jsem byl její
pejsek. Možná že kdybych ho dokázal milovat i s
těmihle charakterovými rysy... kdybych ve svým životě
pořád nehledal tu otcovskou autoritu, kterou jsem v dětství
v podstatě neměl... kdybych nebyl antropomorfní pes, kterej k
sobě potřebuje psychicky silnou osobnost... kdybych... tak bych
byl někdo úplně jinej.
Vždycky
jsem si myslel, že bych nemohl sepsat náš příběh,
protože by to bylo za á moc dlouhý, za bé bych
to určitě napsal zkresleně a za cé by se z toho
pravděpodobně stala primární literatura pro studenty
psychologie, což bych vážně nerad. Proto ode mě žádnej
román ani novelu nečekejte. Ale když to shrnu – bylo to
osm měsíců plných nedorozumění, očekávání
a následnýho zklamání, marnýho
doufání, přesvědčování sebe sama i
druhýho, znechucení a hlavně z toho všeho plynoucích
psychicky vypjatých situací, při kterých došlo
újmy pár předmětů, o našich citech nemluvě... Ale
bylo to taky osm měsíců objevování a osobního
růstu, osm měsíců vyplněných spoustou hezkých,
někdy až krásných okamžiků, i když jich jen
ubývalo... Asi navždycky budu vzpomínat na ten jeden
letní den, v dobách, kdy ještě chodil se svojí
slečnou. Jak si mě poprvý připnul u sebe doma na vodítko,
já mu poklekl k nohám a oddaně mu vzhlížel do
očí... vypadal tehdy tak okouzleně a překvapeně nad sebou
samým... To, co mi tehdy řekl, bylo asi to nejkrásnější
vyznání, jaký jsem kdy slyšel nebo četl: „Moje
máma vždycky tvrdila, že se mi vztahy rozpadaj proto, že si
chci z každýho udělat domácího mazlíčka.
A měla pravdu. Teda měla i neměla. Protože až díky tobě
jsem pochopil, že to, že si chci z někoho udělat mazlíčka,
ještě neznamená, že ho nemiluju.“
Je
zvláštní, že tyhle vzpomínky bolej víc
než ty, jak jsem kolikrát nemohl kvůli nervům usnout a
musel si vzít neurol, jak jsem na tom byl tak špatně, že
jedinej způsob, jak si ulevit, bylo rozbít sklenici, třebaže
jsem NIKDY dřív nic takovýho neudělal. Jak si
opakovaně hledal podnájem, aby se ode mě mohl odstěhovat.
Jak jsme se před Vánocema rozešli a on tu měl
nakvartýrovanýho kamaráda, ležel s ním
ani ne dva metry ode mě na gauči a mazlil se s ním... Jak
kvůli našemu rozchodu nepřišel do práce, protože byl na
dně, a já to za něj od kolegů schytal... Jak jsem musel
poslouchat drsný hlášky typu „Ale mě je úplně
jedno, že jste se rozešli!“, který na mě chrlila ta kráva
a vůbec nebrala ohledy na to, že jsem na sesypání...
ono jí totiž dělá děsně dobře ponižovat osoby
druhého pohlaví (ale domina by z ní byla
mizerná, nemá totiž slitování).
Ne,
vím, že tohle všechno se dělo, ale momentálně to
nevnímám tak bolestně. Možná je to dobře,
říká se, že po rozchodu maj zůstat jenom hezký
vzpomínky. Zůstaly. Nikdo ale nemluví o tom, jaká
je to brutální – a ani trochu příjemná
– penetrace srdce.
Možná nebudu objektivní, možná jsem ani nikdy nebyla... jednou na nádraží jsem ti řekla, že nejlepší věci, cos napsal, byly tvoje osobní prožitky. Tvoje psaní mi umožňovalo víc tě poznat, i když to nebyla vždycky jen autobiografie. Věřím, že pomůže i D. hodně pochopit. Zvenku mám za to, že vás oba těch 8 měsíců dost naučilo o vás samotných. Něco důležitého jste si dali a teprve časem to budete schopní docenit. Bez penetrace srdce by to nemělo žádný význam. Třeba na tebe nějaké C. někde čeká. :o) Mám vás ráda, oba! ♥
OdpovědětVymazatF.
Ahoj, je to asi dost blbý psát, nebo komentovat, když se osobně vubec neznáme. No musím říct, že tvá tvorba je fakt originální a jedinečná a i když jsem tohle četl spíš jen proto, že jsem obdržel "link" a žádost, abych si to přečetl... tak mě překvapilo jakej máš úžasnou schopnost popsat věci tak přesne a trefně. D. nelhal, že máš obrovskej talent. Možná se teď naštve, že ti vubec píšu ( či už z duvodu, že tě to rozhodí, nebo prostě proto, že by nechtěl aby jsi vědel, že mi to dal přečíst, protože je to vaše soukromá věc a tenhle článek asi není určený lidem jako já, kteří tě neznají osobne), no cítím to tak. Chci říct, že ti děkuju za to cos napsal, protože mě to rozhodně pomohlo se na D. začít dívat trochu jinak než do teď. Nebo spíš... díváš se na to stejně jako já, no já to neuměl popsat, či pojmenovat. V mnohem jsem jako ty. Taky jsem introvert, taky spíš žiju někde medzi realitou a imaginárním světem, no pořád se snažím držet při zemi a být více realista. A co se týče "komplikovanosti", mohli by jsme si podat ruce :) Každopádne, je jedno že se neznáme osobně, svá slova neberu zpět. Obdivuju tě. Tvou tvorbu, Tvoje cítení a vnímaní. A přeju Ti v živote hodně štěstí. I když to zní... jako klišé. A co se týče B., tak někdy jsou ti imaginárni přátele nejlepší, to se musí uznat. Protože dávají to, co člověk bytostně potřebuje a ubližují jen do míri, do které jim to sami dovolíme. No... stejně, nikam nás osobnostně neposouvají. To dokážou jen skuteční lidé, se svými kladmi i zápory... To dokáže jen skutečná láska, nebo nenávist. I když to vše prostě někdy nesnesitelně bolí... svět je prostě podivné místo... Přeju Ti hodně síly, abys to tu ustál a našel si co v životě hledáš :) S upřimným pozdravem, N. (Promiň za mou češtinu.... je mizerná -_-)
OdpovědětVymazatNathanael to napísal všetko aj za mňa. Som na tom podobne len s jednou vecou s ním nesúhlasím:!někdy jsou ti imaginárni přátele nejlepší, to se musí uznat. Protože dávají to, co člověk bytostně potřebuje a ubližují jen do míri, do které jim to sami dovolíme." pretože môj imaginárny priateľ si už robí čo chce, neviem ho ovládať. Rada by som sa niekoho spýtala ako je to možné, ale myslím, že odpoveď je celkom jednoduchá, mám to zrejme v hlave pomiešané tak, že už sama seba neposlúcham...
OdpovědětVymazatNeviem ako vyjadriť myšlienku, že som rada, že píšeš, lebo podľa tohoto čo si tu napísal, keď nepíšeš, tak si šťastný. Tak ja Ti prajem aby si bol šťastný, ale sebe prajem aby si sa naučil písať aj vtedy:)