Vzteklá mrcha, část 9.

Veselé Vánoce!

Netušil jsem, jestli si byl Kazan vědom spojitosti mezi svým a mým chlebodárcem. Možná ani v nejmenším. Šéf si podle všeho velice chránil své soukromí (přišel si se mnou sice promluvit tváří v tvář, ale svou totožnost neodhalil, ba nechtěl ani prozradit název firmy, kterou vlastní) a Kazan byl zase diskrétní, přesně jak to profese společníka vyžaduje. Nemusel ani znát pravé jméno svého patrona. To malé, soukromé Japonsko se nacházelo na jeho adrese, takže je dost dobře možné, že sídlo svého danna-sama nikdy nenavštívil. A jestliže náš ředitel platil vždy jen cash a nikdy nepoužil kreditní kartu, pak se jeho vydržovaný Katsumi ani neměl k důvěrným údajům jak dostat.

Myslím si ale, že i kdyby věděl, s kým má tu čest, nechal by si to pro sebe, dokonce i poté, co by zjistil, u jakého zaměstnavatele pracuju. Byl zkrátka spolehlivý a mlčel jako hrob. Je pravda, že sem tam působil frivolně, na někoho možná i prolhaně, spoustě lidí musel připadat falešný jak pětník, ale věřím tomu, že svého patrona by nikdy nekompromitoval. To prostě gayši nedělají. Stejně jako hasiči nezakládají požáry a lékaři úmyslně nezabíjejí pacienty.

Podle mého názoru šéf své tajné neřesti až tak bezmezně nedůvěřoval, jestli jí odmítal sdělit své jméno a jiné informace, které měly pochopitelně cenu zlata. Bůhví, co všechno s Kazanem prováděl. Nebo spíš co Kazan prováděl s ním. Růžová plyšová pouta byla možná jen takový čajíček. Ale neznám detaily (ani po tom netoužím), takže nemůžu vědět, jestli byl Kazan obeznámen pouze se sexuálním životem svého patrona, nebo i s tím, který vede za zdmi jeho čajovny. Řekl bych, že šéf se svěřoval s kdečím, co se týkalo jeho choutek, ale záležitosti našeho světa nechával za dveřmi. A já vím naprosto přesně, jak se v Kazanově přítomnosti cítil. Jako by se ocitl vedle nadpřirozené bytosti.

Teď se ale nerozvážně odhalil, a to hned před svým zaměstnancem. Byl v pasti. Kdybych na to měl žaludek, mohl bych ho vydírat. Vyhrožovat mu, že promluvím o jeho pokoutných aktivitách s prostitutem, a chtít peníze za mlčení. Jenže nejsem žádný gangster, ba dokonce ani český politik, takže v tomto ohledu šéfovi nic nehrozilo. Mám takový dojem, že kdyby chtěl Kazanovi nějak ublížit, nejspíš bych zasáhl, i když by to byla předem prohraná rvačka, ale nemám nervy ani čas na to, abych někoho držel v šachu tím, že na něj něco vím.

A přesto mi šéf druhý den dopoledne volal a ujišťoval se, že nikomu nic neřeknu. Slíbil mi, že za to mě i Kazana nechá na pokoji, a jako „pozornost podniku“ přihodil malou vánoční prémii z vlastních zdrojů. Zdůraznil však, že to je vše, co od něj můžu čekat. Kdybych si snad chtěl vydupat víc, tak mě prý bez milosti propustí. Souhlasil jsem se všemi podmínkami. A proč si nevzít peníze, když vám je parchant nabízí? Koneckonců obrat zloděje, který škudlí na výplatách, není zločin.

Jenže jak jsem se teď měl tvářit? Prekérní situace! Především mi vrtalo hlavou, jak se šéf dostal ke Kazanově mobilu a kde vzal čas na to, aby vyhledal mé číslo, napsal mi zprávu a pak ji zase smazal, aby se o ní majitel telefonu nedozvěděl (nehledě na to, že nějaké naše sms musel i číst, aby vůbec zjistil, který z uložených kontaktů použít). Kéž bych se mohl zeptat, jestli se ti dva spolu viděli. Šéf musel Kazana navštívit. U něj doma. Jiné vysvětlení mě nenapadalo. Jenže kdybych se zeptal, Kazana by zajímalo, proč to chci vědět. A já bych opravdu nerad otevíral těsně před Vánoci rány, které se sotva zhojily, a vytahoval na světlo své pochybnosti, které vůči svému příteli mám, ačkoli bych si za ně nejradši jednu vrazil. Usoudil jsem, že mi zřejmě nezbývá nic jiného než se prozatím spokojit s domněnkami. Nejspíš se Kazan se svým patronem opravdu setkal. Ale jen proto, aby mu osobně sdělil, že si bude muset najít novou hračku. Pak si možná odskočil, šéf sebral ze stolu jeho mobil a pustil se do pátrání po svém sokovi. No jo, ale... to by musel být Kazan na toaletě sakra dlouho!

Měl jsem do odpovědi napsat víc než Těším se na tebe. Kazan by si pak uvědomil, že je něco špatně, a šéfův zákeřný podfuk by byl odhalen. Zajímalo by mě, jestli tuhle možnost vůbec zvážil. Bylo přeci více než pravděpodobné, že na tu sms budu nějak reagovat, nejspíš způsobem, který u příjemce vyvolá otázky typu O čem to mluví, resp. píše?. Šéf musel být odhodlaný najít mě za každou cenu, když se uchýlil k takovému zoufalému činu bez valné naděje na úspěch. A ono to náhodou vyšlo.

Zřejmě mu na Katsumi opravdu hodně záleželo a jsem dokonce ochoten připustit, že k němu pociťoval něco jako lásku (a že to bylo oboustranné). Vlastně jsem pana ředitele docela chápal. Kdyby někdo odloudil Kazana mně, taky bych si ho rád prohlédl, zvlášť když bych byl dle svého mínění lepší než on. A šéf se jistě považoval za mně nadřazeného – vždyť přece cinkal zlaťáky a nezanedbatelné množství z nich skončilo právě u jeho malého Japonečka. Takže – v určitých směrech – jsme si neměli co vyčítat, protože jsme – opět jen v určitých směrech – byli stejní. Oba jsme byli připravení se o K. poprat a třeba při tom i padnout. Protože on stál za všechny šrámy, za každý vyražený zub, za každou kapku prolité krve. Věděl to už Oscar a za těch bezmála dvacet let se na tom nic nezměnilo. Fascinace démony je zkrátka věčná stejně jako jejich samotná existence.

Rozhodl jsem se probrat všechna závažná témata až po svátcích, ne jen kvůli Kazanovi, ale i kvůli sobě. Chtěl jsem si po šesti letech zase užít Vánoce, vrátit jim ztracené kouzlo, i když jsem nepochyboval o tom, že pod taktovkou mého psíka získají neotřelý buket. Uvítal jsem ale, že si budu moct opravdu odpočinout, protože náročné návštěvy celého širokého příbuzenstva u Kazana rozhodně nehrozily. Mí rodiče jsou již oba po smrti a sestra žije s rodinou v Kanadě (občas sem přiletí, ale spíš posílá dopisy a balíčky), takže ani já se nikam nechystal.

Skutečně jsem se těšil. Plánoval jsem, že koupíme ten nejkrásnější stromeček – měl to být stříbrný smrček – a na něj modré skleněné ozdoby, střapaté řetězy, možná korále a hlavně blikátka s ledovým světlem. Už před týdnem jsem v místním pekařství vyzvedl krabici cukroví a objednal vánočku. Dokonce jsem sehnal i purpuru, františky, vánoční čaj se skořicí a další sváteční drobnosti, které člověk obvykle přehlédne, a přitom právě ony dokreslují atmosféru. Při dalších nákupech jsem se ale musel krotit, jinak by pak Kazan hledal náš vyfintěný jehličnan pod hromadou dárků.

A nakonec to stejně dopadlo všechno trochu jinak.

Když jsme se dvacátého třetího zastavili před venkovní prodejnou stromků a já navrhl, že jeden, přesněji řečeno stříbrný, koupíme, Kazan mě popadl za rukáv a s laskavým, přesto nesmlouvavým Ne-ne-ne-ne-ne mě odtáhl do bezpečné vzdálenosti, ze které už jsem nemohl cítit tu opojnou vůni jehličí a smůly. Teprve pak mi vysvětlil, co ho k tomu vedlo:

„Žádnej živej stromek mi do bytu nepřijde, ani náhodou. Nechci se dívat, jak mi tu něco umírá. Čet jsi někdy pohádku Smrček od Andersena? Babička mi ji četla, když mi bylo pět. Měl jsem z toho takový trauma, že když naši před Štědrým dnem přitáhli z lesa nějakou jedli nebo co to bylo, chytil jsem takovej záchvat, že ji museli prodat sousedům a koupit takový umělý pometlo. A byl jsem spokojenej. Od tý doby jsme nikdy živej stromek neměli. A dřív, než začneš mluvit o kaprovi – ne, toho taky nechci. Ty si klidně kus kup, ale já ty nebohý ryby požírat nebudu. Nejen že chutnaj odporně, navíc jsou to výkrmový prasata vodního světa. A tisíce jich pak zabijou jenom kvůli nějaký přiblblý tradici. Já slavím Vánoce pohansky – jako svátky života. A k tomu rozhodně nepatří zabitej kapr ani umírající strom, co moh žít ještě několik desítek let.“

„Páni,“ užasl jsem nad Kazanovým zapálením. Tvářit se u toho jen o něco vážněji, připomínal by ekologického ezoterika (nebo ezoterického ekologa). „A jak teda taková oslava svátků života vypadá?“ zeptal jsem se zvědavě.

Psisko se jen tajuplně usmálo. „Uvidíš.“

A viděl jsem. Na Štědrý den dopoledne mě Kazan vzbudil svým vlhkým jazykem, kterým mi olízl tvář. Probral jsem se a zjistil, že můj pejsáček vedle mě sedí celý nahý, nepočítám-li červenou mašli se zlatou rolničkou kolem krku a plyšové sobí parůžky na hlavě.

„Hele, Rudolf,“ prohodil jsem a pak už jen čekal, co bude následovat.

Moje šelmička, která se pro tuto chvíli přestrojila za kopytníka, se ke mně otočila zády... ne, beru zpět – otočila se ke mně zadkem, vyšpulila ho na mě a zmáčkla si jednu půlku, až bylo vidět i kousek dovnitř.

„Nechceš si rozbalit svůj první dárek?“

„Co je na něm k rozbalování? Vždyť on už se rozbalil sám,“ namítl jsem, ale neodpustil jsem si to masíčko rozkošnicky poplácat.

„Rozbalil a taky rozvalil,“ řekl Kazan hravě, lehl si na záda, roztáhl nohy a podržel si je ve vzduchu. „Tak pojď. Ošukej mě. Chci mít mžitky před očima. Chci vidět zlatý prasátka tančit kolem mý hlavy.“

Ten den jsem pochopil, proč se říká, že někdo má z něčeho Vánoce. Krátce jsem se s Kazanem pomazlil, a když se dostavila erekce, podložil jsem mu prdelku polštářem, v rychlosti ji promazal a pak mu ji za občasného zacinkání rolničky vymrdal s takovým potěšením a láskou, až mu spadly parůžky.

Kazan vůbec dodržoval samé hezké vánoční zvyky. Tak například chodil před obědem do přírody, kde potom ozdobil nějaký živý stromek pro zvířátka. Ani letos tomu nebylo jinak. Zabalili jsme si na cestu pár jablek, o kterých jsem si bláhově myslel, že jsou ke svačině (a vyjádřil jsem názor, že trocha cukroví nebo chleba se sýrem by byl jistě lepší), ale když Kazan přihodil i kapesní nůž a červené stužky, došlo mi, že jsem nejspíš vedle jak ta jedle.

Vyrazili jsme do Šárky, kde bylo příjemně liduprázdno, a rukavici v rukavici se procházeli mezi stromy. Sníh sice před pár dny roztál po příchodu teplé fronty a cesty se tak poněkud rozbahnily, ale to nevadilo. Uvědomil jsem si, že podobně kouzelné svátky jsem naposledy prožil možná v dávném dětství, když jsem ještě věřil na Ježíška a Vánoce nebyly „každý rok“, ale „za stráááášně dlouho, za tři sta osm sedm set tisíc let“. Chtěl jsem, aby to můj přítel věděl, ale netušil jsem, jak mu to sdělit. Naštěstí ústa lze použít i k jinému než jen slovnímu vyjádření. A tak jsem ho zničehonic zastavil, objal ho a pak už ho hluboce, procítěně líbal. Tak, jak jsem dokázal líbat jen jeho, protože byl muž, moje psisko a má královna. Tři rody v jednom. Všechno, co si smrtelník může přát od nesmrtelného.

Ještě chvíli jsme pak stáli přitisknutí k sobě a můj mozek dělal pomyslné kotrmelce, jak ho mátla vůně promáčené pěšiny a vracela ho do listopadu, do Stromovky, na samý začátek. Hrát nám k tomu Coldplay, vážně myslím, že by mi ukápla i nějaká ta slza dojetí. V takových chvílích jsem si vždycky ještě intenzivněji uvědomoval, jak moc Kazana miluju a jak je pro mě nenahraditelný, ať už to zní sebeotřepaněji. Koho by kdy napadlo, že budu cítit tolik lásky k chlapovi! Navíc k tak nepředvídatelnýmu chlapovi! A ono je to krásný a strhující a omamný a... a naše... jenom naše. Naplňuje mě to úžasem i pokorou, vírou v něco vyššího nad námi... Je snad právě tohle to nepolapitelné kouzlo Vánoc?

Vyhlédli jsme si pak jeden jehličnan, nakrájeli na plátky jablka a pomocí stužek je rozvěsili po větvích. „A nějak takhle asi slavili Vánoce, teda vlastně zimní slunovrat, v předkřesťanských dobách,“ řekl Kazan, když jsme byli hotovi. „Zdobili živý stromy, který si pěkně rostly v lesích, tančili kolem ohně a sexovali až do rána. No není to nádhera?“

Položil jsem mu hlavu na rameno. „Neskutečná nádhera,“ dal jsem mu za pravdu. „Ale my tančit kolem ohně nebudeme, že ne?“

„Ne, my si doma zapálíme pár svíček a nějakýho toho tvýho frantu. A jestli chceš, tak ti pak trochu zatancuju. Ne kolem ohně, ale třeba kolem tyče.“

„Vždyť žádnou nemáme!“ rozesmál jsem se.

„Pravda. Vánoce prostě nikdy nemůžou bejt dokonalý,“ posteskl si na oko.

Políbil jsem ho na tvář. „Ale pro mě tyhle jsou dokonalý. I když mi nezatancuješ kolem tyče.“

„Vážně?“ ujišťoval se s tím nejprůzračnějším pohledem v očích. „Protože pro mě jsou tohle taky ty nejlepší Vánoce za strašně dlouhou dobu. To víš, když spíš s ženáčema, jsi odsouzenej trávit Vánoce sám. A kamarádi taky většinou maj někoho, kdo je pro ně důležitější. Ty... ty jsi vlastně od Oscara první člověk, kterýmu ze všech lidí na světě záleží nejvíc na mně. Aspoň mi to tak připadá. A... doufám, že se nepletu.“

Schoval hlavu v mém objetí a já ho líbal do vlasů, protože jsem neuměl jinak vyjádřit, jak nesmírně moc si vážím toho, že jsem se stal součástí něčeho tak důležitého. Nemohl jsem samozřejmě Oscara nahradit. Ale mohl jsem tu být pro Kazana stejně jako kdysi on.

Ještě chvíli jsme pak čekali, jestli náš vánoční stromeček nepřiláká nějakého ptáka nebo veverku, ale nejspíš jim naše přítomnost bránila v přiblížení. „Neboj, až odejdem, tak ho očešou,“ ubezpečoval mě Kazan. „Klidně sem můžem zejtra zase zajít. A uvidíš, že tu nezbude ani ň.“

Po návratu domů jsme skočili do vany a během několika minut proměnili koupelnu v Troubky. „Koukni, co's udělal! Koukni se!“ hořekoval Kazan při pohledu na talířek s několika promočenými vanilkovými rohlíčky. „Postříkal's nám cukroví!“

„Ještě řekni, že ti to vadí! Kdo si tady stěžoval, že tomu cukroví něco chybí? No?“ smál jsem se a znovu na Kazana šplouchnul trochu vody s pěnou. Načež on vykopnul nohou a způsobil tak hotové tsunami, které z okraje vany spláchlo nejen mýdlo, ale i lahev s šamponem.

„A kdo to teď bude uklízet?“ zeptal jsem se.

„Počkáme, až voda opadne, a pak nám pošlou humanitární pomoc,“ odpověděl Kazan bezstarostně. „Vždyť víš – rukavice, savo, lopaty, balenou vodu, deky... A možná i nějaký to zařízení na sanaci zdiva.“

Jelikož však nikdo od Červeného kříže, ba ani Armády ČR nebo hasičů nedorazil, museli jsme se s živlem popasovat sami. Použili jsme k tomu hadr na podlahu a jednu Kazanovu starou košili – z podlahy jsme takhle vysáli patnáct litrů vody (jeden a půl kýblu o objemu deset litrů).

My sami se usušili před akumulačkami a já pak šel uvařit velice jednoduchý a lehký oběd, s čímž mi Kazan pomáhal tak, že mi dělal společnost. Odpoledne jsme se váleli v posteli, cpali se cukrovím a sledovali tematické filmy, jako třeba Lásku nebeskou. A když nadešel čas štědrovečerní večeře, osmažili jsme si pár vinných klobás (Alles gutte! Ať žijí německé tradice! zvolal můj psík, když jsem „šneky“ nakládal vedle bramborového salátu vlastní výroby) a otevřeli si lahev modrého portugalu. Kazan k tomu zapálil vánoční aroma-svíčku v hliněné nádobce s otvory ve tvaru hvězdiček, které se v přítmí okamžitě promítly na všechny stěny. Víno jsem ještě ani neochutnal a už jsem si připadal opile.

Po večeři u nás přistál Ježuch. Tak mu říkal Kazan, ale nejspíš to nebyl moc velký hřích, protože jinak by přeci nedostal žádný dárek. Pokud si na něj ovšem nevzpomněl přespolní Santa Claus. Možná se ráno nějaký z jeho sobů do Kazana zakoukal, a tak přemluvil svého pána, aby se zastavili i na naší adrese. Takhle jsem to aspoň psisku podal, když pod stromečkem našel dva balíčky pro sebe. On stejně věděl, že jsem mu ty hodinky a tělové mléko koupil já.

Mým Ježíškem/Santou/Dědou Mrázem/(kdo nosí dárky třeba Malajcům? A mají Eskymáci Vánoce, když nemůžou nazí tancovat kolem ohně?) byl jednoznačně Kazan, protože nikdo z jmenovaných neumí kreslit, resp. malovat. Rozhodně ne stejným stylem, jaký používá můj pejsáček. Ano, dostal jsem obraz. Věděl jsem, že Kazan na nějakém už delší čas pracuje, několikrát jsem ho ráno našel zadumaného u malířského stojanu, se šmouhami od barvy na plášti, ale odmítal mi ukázat plátno. Prý až přijde ta správná chvíle. A já se teď tedy díval na výjev, který jsem si už tolikrát představoval a občas o něm i žertem mluvil, ale nikdy by mě nenapadlo, že ho můj přítel umělecky ztvární.

Dílo se jmenovalo Hodina mezi psem a člověkem a byla to olejomalba ve vkusném, jednoduchém, dřevěném rámu bez skla, pravidelného čtvercového formátu s rozměry možná 50x50 cm. Ústřední motiv tvořila lidská postava – hnědovlasý muž v tmavém kabátě sedící na lavičce – a černý, rozcuchaný, trochu přikrčený pes pouliční rasy, který se obezřetně natahuje k ruce, jíž mu onen muž nabízí k očichání. Já a Kazan. Téměř opadané stromy v pozadí, kus mokré dlažby pokryté uschlými listy v popředí i samotná lavička dávaly tušit, že se tato scéna odehrává v parku. Ve Stromovce.

„Původně jsem do toho chtěl zakomponovat i tvou oblíbenou tramvaj v křovinách, ale... no, tramvajáci zrovna stávkovali a nic nejelo,“ pokrčil rameny a letmo se usmál. „Tak proto tu žádná tramvaj není. Ani křoviny.“

„Já tramvaj i křoviny oželím,“ ubezpečil jsem ho. „Ale co bych určitě neoželel, je můj nenahraditelnej podvraťák. Jenom mi ještě pověz – má to nějakej hlubší smysl, že sis namaloval tak dlouhej ocásek?“

„Dovol!“ urazil se Kazan jen jako. „Já si nemusím nic kompenzovat. No ne, doktore Freude?“

Můj hluboký polibek a tiché děkuju snad byly dostatečnou odpovědí na otázku, která vyžadovala srovnání, jež jsem neměl. Nedokázal bych se vyjádřit k rozměrům Kazanova nádobíčka. Věděl jsem jen, že jiné bych do ruky nevzal. A to má doufám větší váhu než prosté přeměřování deseti neexistujících frantíků stojících vedle sebe v mé paměti.

***

V následujících dnech jsem si hned několikrát pomyslel, že ač tvrdím opak, ve skutečnosti nemám vůbec nic pod kontrolou. Připadal jsem si jako dítě, které neposlechlo rodiče, hrálo si se sirkami a teď se diví, že jeho pokojíček lehnul popelem. A co víc, maminka při tom požáru zahynula taky, takže se z něj stal hotový dickensovský sirotek bez domova. Asi bych si měl sypat popel z toho spáleniště na hlavu, chodit brečet na hrob svého manželství a odprošovat nebesa, ale já to neudělal. Místo toho jsem utekl se svým kamarádem z mokré čtvrti, se kterým jsem to hnízdečko lásky podpálil. Žiju teď s ním, jím blafy (pokud neuvařím – to pak jím o něco lepší blafy), šukám s ním ostošest a netroufám si ani představovat, co se stane, až v něm znovu zahoří láska k pyrotechnice a on mi zdrhne s nějakým jiným začínajícím žhářem, kterému už jeho domov připadá příliš chladný.

Najednou jsem začal mnohem lépe rozumět jednání a pohnutkám sebevrahů.

Těch pár dní, týdnů, možná měsíců, které mi zbývaly do chvíle, kdy si v Baumaxu koupím provaz, jsem ale byl odhodlán prožít naplno. V údivu nad tím, co jsem to probohaživýho udělal za nádhernou kravinu, nad tím, jak bylo snadné se po téměř třiceti letech naprosté a bezvýhradné heterosexuality zamilovat do chlapa. Ještě nedávno jsem nechápal zhola nic a chtěl najít jediný rozumný důvod, proč jsem se rozvedl kvůli prodejnýmu klukovi, do kterého budu od nynějška s velkou pravděpodobností cpát všechny své peníze, protože on je nepoužitelný v jakémkoli legálním zaměstnání. A nechápu to doteď. Jediný rozdíl je v tom, že jsem to nechal plavat. Možná nám není souzeno chápat všechno, co si zamaneme. Možná se v posledních několika stech letech snažíme chápat až příliš. A možná nás mají všechny naše neomluvitelné seky, které uděláme zdánlivě bez motivu a bez důvodu, naučit, že nejsme všemocní. Já tedy ne a jsem víc než ochoten to přiznat. A také přiznávám, že neustále hledám nějaké ospravedlnění pro své činy z této doby...

Osobně se domnívám, že jsem Kazana zajímal právě pro tuhle mou romantickou, tak trochu tragickou stránku osobnosti, o to víc, že jsem ji objevil až s ním. Vždycky ho přitahovali ženatí a jinak nedostupní muži, ne že on přitahoval je. Jako kdyby jen oni dokázali vyplnit tu prázdnotu, která mu zbyla po Oscarově smrti. Nestačily mu běžné vztahy s nezadanými gayi nebo bisexuály (a už vůbec ne se svobodnými ženami!), protože nebyly tak silné. On potřeboval horskou dráhu, aby vůbec poznal, že se s ním něco děje. Na řetízáku by nejspíš usnul. A proto se ochotně nabízel mužům jako byl můj šéf, bral je na výlety do samého nitra Japonska, kde jim nezbylo nic jiného než plakat, stříkat a platit. Nežil ani tak z jejich peněz, jako spíš z jejich emocí. Živil se jejich zničující, zapovězenou, tělesnou láskou a užíval si jejich pokoření, se kterým se vraceli do jeho náruče, protože si zkrátka nemohli pomoct. Jeho zlomená dušička sílila s každým důkazem o moci, kterou nad nimi měl. Musel ale přece vědět, že když někdo říká Jsi lepší než moje manželka, může to být lež. Ačkoli... kdyby to opravdu byla lež, proč by si dotyčný Kazana vydržoval? Možná že zaměstnání kurvy má i své světlé stránky – vždycky víte, na čem jste. Nikdo vám nebude věšet bulíky na nos, nikdo vám nebude vykládat, jak jste úžasní, pokud si to opravdu nebude myslet. Protože kdybyste stáli za starou belu, nikdo by s vámi neriskoval ztrátu dobré pověsti a neplatil vaše výdaje.

Tak proč se ale Kazan rozhodl zrovna pro mě? Pro chlapa, ze kterého mu nic moc nekápne? A co můžu čekat teď, když získal, co chtěl, tedy můj rozvod? Bývalo to opravdu vzrušující, když jsme se scházeli ve Stromovce a já ze sebe s každým polibkem setřásal kus svého starého Já, které mi přece tak vyhovovalo a se kterým jsem byl vždycky plně spokojený. Byla to jízda na horské dráze, když jsem utekl z domu a my se poflakovali po noční Praze. Když jsem si vypínal mobil, aby mi „maminka“ nemohla neustále volat a psát sms. Nebyla chvíle, kdy bych na Kazana nemyslel, v práci si ze mě začali dobrosrdečně utahovat a já se jen připitomněle usmíval a vyvracel domněnky, že jsem si někoho našel. Dělám to doteď, na tom se vůbec nic nezměnilo, Kazan stále jako správný pes hlídá každou mou myšlenku, aby se nezatoulala od něj, není nic, na co bych se v práci těšil víc než na něj, mám pocit, že mi co nevidět doopravdy přeskočí, protože všeho moc škodí, i štěstí, lásky a sexu... Jen zkrátka nevím, čím jsem si to zasloužil. Nevidím důvod, proč by se mnou někdo jako Kazan chtěl ještě zůstávat, když to nejzajímavější máme asi za sebou. Vím, že šéf mi říkal jen pravdu. Vím, že Kazana nikdy nebude těšit trvalý vztah, budování domova, svatba, příchod dětí a všechny tyhle „provinční přežitky“, jak to nazývá. Ani bych to po něm nechtěl, protože i kdyby na to snad v nějakém deliriu přistoupil, už by to nebyl on. A já zkrátka miluju ten jeho úděsný, nespoutaný charakter, který mi na jednu stranu nahání strach, na druhou stranu mě vzrušuje k zešílení (a na třetí stranu je předmětem mého obdivu).

A tak jsem se tedy rozhodl. Rozhodl jsem se, že nebudu té šelmičce odporovat a nechám se zahubit, pokud to znamená, že si se mnou bude o to dýl hrát. Třeba během toho hraní zjistí, že jí můžu být užitečný i jinak než jen jako další kus žvance.

***

Od první chvíle, co jsem byl svědkem interakce mezi Kazanem/Berym a Fifym, se mi zdálo, že Fify je do toho psiska blázen. A potvrdilo se mi to krátce po Štěpánu, přesněji řečeno 28. prosince. V ten den nás totiž navštívil druhý Ježíšek. Vypadal poněkud zváleně, jako by strávil noc v otočných dveřích, hospoda z něj táhla na sto honů a očividně trpěl žaludeční nevolností. To mu však nebránilo, aby se u nás zastavil, strčil Kazanovi jazyk do krku a předal mu pomačkanou kartonovou krabici. „Veselý Vánoce, krasavče!“ zahlaholil, okázale mě ignoruje.

Kazan dárek ochotně převzal a uvedl kamaráda do kuchyně. „Ale já pro tebe nic nemám, Fifynko,“ omluvil se nonšalantně.

„Fak ne? Ani erekci a trochu spermátka?“ zamrkal Fify.

Kazan si založil ruce na prsou a ležérně se opřel o linku. „Spermátko jsem před chvilkou daroval na vědecké účely jednomu experimentujícímu heterosexuálovi, je mi líto,“ usmál se neodolatelně.

Fifyho pohled okamžitě padl na mě. Pokrčil jsem rameny a vyzývavě si olízl koutek rtů, tak jak by to určitě udělal můj drzý pejsáček, a to i přesto, že se na našem prostěradle skvěly dvě čerstvé, ještě mokré skvrny. Orál aktivně jsem dosud nezkoušel. Ale to Fify nemusel vědět.

„Vždycky přijdu pozdě,“ povzdychl si. „Ale aby bylo jasno, budu si to pamatovat. Příště už se z toho nevykroutíš, fešáku.“

„Zapíšu si to do svého diáře,“ zakřenil se fešák. „Budu se týden postit, aby toho bylo hodně.“

„Jó, tak to určitě vydržíš. TY jo,“ ušklíbl se Fify ironicky. „Tak dělej. Rozbal si to, nebo ti tu udělám striptýz a strejda Charles ti uteče se mnou.“

„Tsche! Strejda Charles je mi plně oddaný, toho mi nepřebereš,“ prohlásil Kazan sebevědomě.

„A jsi ty plně oddaný strejdovi Charlesovi? Jako že bych přebral tebe jemu.“

Zvědavě jsem na svého přítele pohlédl. Tvářil se pobaveně. „Nejdřív se rozveď s manželkou. Pak spolu můžeme obchodovat.“ Kazanovitější odpověď bych snad ani nevymyslel. Mohl jsem jen doufat, že si z nás zase jen střílí.

„Tak obchodovat, jo?“ ozval jsem se konečně. „To si s tebou vyřídím. Počkej večer,“ řekl jsem zlověstně a šel toho vořecha pořádně obejmout. „Můj majetek nebude s nikým obchodovat, na to zapomeň,“ pošeptal jsem mu do ucha a políbil ho na něj.

„Omlouvám se,“ nasadil Kazan psí oči a jako správný obchodník mi vrátil drobné, když mi olízl tvář.

„Ale no tak!“ vmísil se do toho Fify. „Jestli to není předehra k trojce – o čemž pochybuju – tak toho nechte.“

„Ano, už se chovám slušně,“ umravnil se můj nemrava. „A hlásím, že mi vůbec nestojí pták. Takže jsem ti ušetřil práci a nemusíš to kontrolovat.“

„Mně prosím taky ne,“ přidal jsem se a přesunul se za stůl, abych skryl tu bouli v kalhotách.

„Takže už se můžeme soustředit na Beryho dárek?“ zeptal se Fify.

„Není v tom knížka o sexu? Já jenom že si o ni píšu Ježuchovi od svejch dvanácti a pořád nic. I když teď už to není tak naléhavý, to je fakt.“

„Není v tom knížka o sexu. Tak blbej nejsem.“

„A co v tom teda je? Aha, mám se podívat sám,“ došlo Kazanovi, co znamená Fifyho pohled. Otevřel proto krabici a s našpuleným jůůůů z ní vyndal černou buřinku s červeným saténovým vnitřkem. „Kde's to splašil? To je bohovský!“

Účinnější protijed na mou erekci mi nikdo podat nemohl. Touhu po sexu přebila touha zakroutit Fifymu krkem. Ten osten žárlivosti bych nedokázal ignorovat, ani kdybych chtěl. Sakra! A já se TAK snažil vybrat Kazanovi dárek, ze kterého bude celý pryč! Týden jsem chodil po obchodech a sháněl ty pravé hodinky. A když jsem je konečně našel, zjistil jsem, že stojí dvanáct tisíc. Vytáhl jsem tedy platební kartu a připravil se na „sedm let v debetu“, jak svou finanční situaci nazval kolega Roman.

A teď si přijde Fify s nějakou hučkou, která vypadá, že pochází z pozůstalosti jeho pradědečka, a Kazan projevuje skoro větší nadšení než z mého dárku, za který by mohl zaplatit nájem.

„To našel Lukáš. Na jejich půdě. Hned mě napadlo, že by se ti to mohlo líbit.“

No co jsem říkal?

„Vždycky jsem chtěl buřinku. Teda abych byl přesnější, chtěl jsem ji jako kluk, pak jsem na ni zapomněl, a když ji začal nosit Marilyn Manson, tak jsem ji chtěl zas.“

A kdyby Marilyn Manson nosil hodinky za dvanáct táců, mohl jsem být miss Vánoční víla já.

„Co vy na to?“ zeptal se Kazan, chtivý komplimentů a superlativ, když si klobouk nasadil a posunul si ho trochu stranou a do čela. V té chvíli jsem Fifymu téměř odpustil.

„Sluší ti to,“ řekl jsem okouzleně. „Marilyn Manson by šel tu svoji reklamovat, protože by určitě zjistil, že jemu to nesekne tolik jako tobě.“

„Vrrrr,“ udělal jen Kazan, což v jeho řeči znamenalo: Děkuju mnohokrát za pochvalu mého zevnějšku. A co takhle sexík?

„No jo, tak já se pakuju. Vidím, že tu máte práci...“

„Fify,“ zastavil kamaráda Kazan. „Díky,“ řekl upřímně a pak ho přátelsky, skoro dětsky políbil na rty. Rád bych věděl, co v tom okamžiku proběhlo Fifymu hlavou. Mně jako obvykle něco v tom slova smyslu, že mě Kazan asi nikdy nepřestane udivovat.

Mohl jsem vyzvídat, jak by to udělala například má bývalá partnerka, ale jsem beznadějný salámista, což je ostatně jedna z věcí, kterou mi právě Jitka často vyčítala. Ve skutečnosti jsem spíš jen prozíravý. Což mě taky naučila Jitka. Díky ní vím, že nemám dělat scény člověku, se kterým se chci v nejbližší době vyspat.

Kazan ale začal sám: „Prosím tě, neber Fifyho vážně. On to takhle zkouší na každýho. Je to děsná buzna.“

„Mně se ale zdá, že na tebe to zkouší mnohem víc. Tak třeba mně si dneska skoro nevšim. Podle mě je do tebe zabouchnutej,“ mínil jsem vážně.

„Není, věř mi. Fify není narcis. Fify má rád pěkný, namakaný, mladý hřebečky, který si z něj udělaj svojí holku a budou ho třikrát denně brousit do řiťky. Což já tedy nejsem.“

„Hm, a já měl, když jsme se poznali, rád pěkný, mladý kozatice, který bych mohl brousit do jejich vyholený julči,“ namítl jsem. „Inu, časy se mění, drahý.“

„Jářku,“ dal mi Kazan za pravdu a zaklapal na mě řasama zpod krempy své buřinky. Doufal jsem, že ji bude nosit co nejčastěji. Zejména doma.