Lesk a bída estétů

Využiju času a vetřu se se svým článkem. Předem upozorňuju, že to není povídka, ani verše. Je to jenom taková úvaha. Postesknutí. Zakňučení. A možná i tak trochu zavrčení, protože já to jinak neumím.

Pocházím z umělecký rodiny. Tedy abych byl přesnější, rodina z matčiny strany je umělecká, z otcovy zase zemědělská. Příbuzenstvo z matčiny strany mám radši a skvěle si s ním rozumím (jeden magor větší než druhej), otce jsem neviděl hezkou řádku let, stejně jako jeho rodiče, tedy moje prarodiče. V dobách, kdy jsem k nim do Václavova ještě jezdíval, jsem si u nich připadal dost nepatřičně. Nevěděl jsem, o čem s nimi mluvit. Občas mezi náma dokonce vznikaly menší spory jakožto výsledek úplně odlišnýho pohledu na svět a životní hodnoty. A to už někdy v mých deseti letech. Odmítal jsem prostě jejich předpotopní názor, že pes patří do boudy a zvíře, který se nedá sežrat, zapřáhnout, nehlídá barák, nesnáší vejce, nedává mlíko ani vlnu, je k ničemu. A když se plně zformovala moje osobnost, přestal jsem se s otcem a jeho rodinou stýkat úplně, protože jsem se s nimi dusil.

Neohrnuju nos nad hovnem, fakt ne. Klidně ho i seberu (přes igelitový pytlík!). Čtyři roky jsem se učil, jak pěstovat pšenici, brambory a jiný zemědělský plodiny, jak chovat skot, prasata i koně. Mám řidičák na traktor a možná bych ještě věděl, jak k němu připojit rotační žací lištu, rozmetadlo statkových hnojiv nebo pluh (a snad bych si ještě vzpomenul na jeho součásti i jednotlivé "partie" radlice). Jo, jsem agropodnikatel s maturitou, kdo by to řek. Taky jsem studoval na vejšce. Literaturu a český jazyk. Ale žádnej titul nemám. Seknul jsem s tím.

Je to dobrej úlet - představa Psiska s holinkama na nohou, kterak "pevně rozkročen na rodné hródě" kontroluje, jestli má vojtěška správnej počet lístků. Však jsem se nikdy nechtěl věnovat zemědělství, jen jsem v těch patnácti nenašel lepší střední, která by mě - s mojí láskou k domácím mazlíčkům - bavila. A taky mám blízko ke koním, takže škola se stájemi a jízdárnou byla jasná volba.

Dodnes se rád podívám na venkov (nikoli však na venkovany). Baví mě procházky do přírody a fascinuje mě její koloběh a řád. Ale všeho s mírou! Většinu času potřebuju k životu (velko)město a na "proběhnutí"  mi bohatě stačí parky jako je Stromovka. No a Prokopák nebo Šárka - to už je pro mě skoro divočina! :-)
Miluju industriál! Z estetického hlediska - ne že bych toužil být zaměstnán ve slévárně, to ani omylem. Industriální prostředí považuju za velice "fotogenické", zvlášť když ho fotograf použije jako exteriér při fotografování aktů nebo portrétů. Co může být krásnějšího než nahá žena u lisu? A to myslím smrtelně vážně, protože já jsem skutečný romantik. Ze seminářů o literatuře 19. století vím, že pro romantismus byly typické kontrasty - noc a den, světlo a tma, krása a ošklivost... Na mě kontrasty taky působí velice silně. Takže zobrazení křehkosti a intimity nahého těla v hrubém, veřejném prostředí je pro mě velký estetický zážitek. A vůbec jakýkoli akt "mezi trubkami", v továrně, ve starém skladu... ale stejné (a přece jiné) kouzlo pro mě mají i vybydlené domy, zříceniny budov, sklepy, opadané a špinavé omítky (se kterými tak rád pracuje Jan Saudek :-) a jiné pěkné kulisy, kterých si oko běžného fotografa málokdy povšimne, neb běžný fotograf s digitálem fotí radši idylické krajinky (na kterýchžto já nespatřuji nic zajímavého a nudí mě). Pro ilustraci jedna fotografie od MecuroBCotto z deviantArtu, před jejímž uměním se hluboce klaním. Rozhodně doporučuju prohlédnout si celou její galerii, je to vizuální obžerství.

Asi je to troufalé - s mými současnými fotografickými výsledky, které nejsou nijak oslnivé - ale jednou bych chtěl fotit aspoň trochu jako ona. Vím ale, že žádný učený z nebe nespadl (maximálně talentovaný), takže se snažím neustále zlepšovat. Ze začátku mi pojmy jako expoziční čas, závěrka, clona, clonové číslo, expozice, ISO atd. neříkaly zhola nic. Tak jsem se pustil do studia, přečetl si spoustu článků na digimanii a jiných stránkách pro fotografy, půjčil si odbornou literaturu a především zkoušel teorii v praxi. Zatím nic moc, ale přijde mi, že s každým setem se o něco zlepšuju.

A nyní pozor - přichází pointa. Proč jsem si vůbec dal tu námahu a napsal tenhle článek. Protože se občas dostanu do situace, kdy to vypadá, jako by bylo něco špatnýho na tom milovat skutečný umění a chtít ho sám tvořit. Být estét není žádná sranda. Estéti trpí! Protože jich je tak málo a "těch druhých" tak hodně.  A vůbec přitom nezáleží na tom, jestli mají smysl pro krásno v literatuře, malířství, fotografii, odívání... nebo ve všem dohromady. Úplně nejhorší ale je, když se estét moří se svým dílem a smetanu slízne někdo, kdo nemá estetického cítění, ani co by se za nehet vlezlo. To mě dokáže vážně nasrat naštvat. I když vím, že bych měl zůstat v klidu, být shovívavější, tolerantnější... blá blá blá. 

Nevím, jestli já sám umím tvořit krásné věci. Ale umím je poznat mezi těmi ne tak krásnými až ošklivými. Asi je to tím, že mám dost rozvinutou ženskou stránku. Potřebuju kolem sebe krásu, tak jako ji potřeboval Oscar Wilde. Vyznávám dekadenci a lartpourlartismus. Nespokojím se s ledasčím a osobně to považuju za plus, ale plno lidí můj názor nesdílí. Pro ně jsem jenom perfekcionista. A snob. 

Jo, jsem snob. Jsem snob a jsem na to hrdý!

Ex Machina X by fotoEZO on deviantArt