Pošťák vždy zvoní dvakrát

A tím se také řídím. Pokud tedy najdu zvonek, že.

Ano, ano, tak už i já si našel stálé, legální zaměstnání. :-D Jsem poštovský panáček (i když plno lidí, zvláště těch starších, se na základě délky mých vlasů domnívá, že jsem poštovská panenka). Dopisy roznáším už celých osm (pracovních) dní! A pořád ještě žiju! Ono to zní jako sranda nebo jako nadsázka (neboli hyperbola), ale věřte mi, u zhýčkaného psa zvyklého celý den čekat v teple domova na návrat krále... totiž páníčka... a zpestřovat si dlouhou chvíli sladkostmi je pravděpodobnější, že ho taková nenadálá činnost zabije. :-) No, ne že bych to několikahodinové pobíhání po venku, v mrazu a sněhu, nijak neodnesl. Mám rýmu takového kalibru, že prakticky nic necítím, a to ani nosem, ani jazykem (což je ještě horší, protože máme doma hrozně moc dobrých věcí, ale já ztratil dočasně chuť, takže bych ani nepoznal, kdybych si na chleba místo nutely namazal něco jiného hnědého :-). Vychrchlávám jakýsi hnus a můj nos vypadá naprosto odporně. Sem tam mě bolí hlava, ale hlavně mě bolí záda od batohu. No, a s tímhle vstávám v pět hodin ráno a vracím se kolem páté odpoledne, protože zatím nestíhám tak rychle jako ostřílení poštmistři a poštmistryně. Celou dobu žasnu sám na sebou, jak je možný, že už jsem si nehodil mašli.

Ale ono je to tím, že ta práce, i když je mi blivno, hrozně rychle utíká a není ani zpoloviny tak na bednu jako práce v call centru, kde jsem vydržel necelé dva týdny a pak musel k psychologovi. Dá se dokonce říct, že mě i baví. I když by mě bavila víc, kdybych byl zdravý a kdyby nechumelilo. Jsem sice zahlcen informacemi, protože není dopis jako dopis, a někdy jsem fakt nasrán, když vidím, jaké pičusoviny si lidi nechávají posílat, resp. posílají (a ze všeho nejhorší jsou všelijaké slevové kupony a časopisy z Makra, které stejně většina lidí vyhodí, ale vy se s nimi musíte tahat), přesto všechno jsem si tu práci docela oblíbil. Kolegové z naší čety jsou milí a vždycky rádi poradí, když mám nějaký stupidní dotaz. Ono se totiž možná zdá, že dělat listonoše může kdejaká bílkovina, ale není tomu tak. Je to zodpovědná práce, která vám hlavně na začátku příšerně zamotá hlavu, až pomalu nevíte, jak se jmenujete. Nosíte u sebe velké částky peněz, za které zodpovídáte (po pravdě řečeno takový sraz Em Destinových jsem v životě neviděl :-D) a taky doručujete dopisy ze soudu nebo od exekutorů, pro které platí zvláštní "doručovací pravidla". Pokud byste udělali nějakou botu, byl by z toho průser jak kráva. No, já už se dvou menších "průserků" dopustil, ale vždycky jsme to nějak uhráli. Naštěstí se pořád ještě můžu vymluvit na to, že jsem nováček. 

Naprostým překvapením pro mě bylo, že největší potíže mi nedělá ani tak pochopení ukládacích dob různých druhů dopisů nebo samotné trasy pochůzky, ale... a teď se podržte... razítkování! Nevěřili byste tomu, ale bouchnout kulaté razítko na dopis správně, tak aby nebylo rozmazané a aby bylo celé, je kumšt. Chce to zvláštní grif, který ještě nemám, takže to podle toho vypadá. Většinou to mám rozmazaný, že to skoro nejde rozluštit. Ale to se prý taky časem poddá.

No, teď zrovna se s mým drahým chotěm chystáme do Všetat. Jedeme si tam pro další přírustek do rodiny - morče plemene peruánec. Před pár lety jsem měl doma malou morčecí zoo, choval jsem různá plemena, ale peruány ne, a přitom ti se mi líbili ze všech nejvíc. Náš prcek je ve zbarvení slate blue-zlato-bílý (slate blue se taky občas nazývá jako "břidlicová"), jeho rodiče jsou výstavně úspěšní, má PP a jeho "křestní jméno" zní Karamel, ale budeme mu říkat jinak (doteď jsme se ale ještě nerozhodli, které z těch cca pěti jmen, co nás napadla, vybereme). 

A já doufám, že tu cestu přežiju a budu moct jít zítra do práce, páč je mi fakt blbě.