středa 8. května 2013

Neobyčejná šlápota: část 2.

Oko za oko
Předškolní léta strávil v dětském domově. Dodnes se mu zdávaly noční můry o té betonové krupičce pod centimetrovou vrstvou rozpuštěného másla, ze které ho bolelo břicho tak, že večer nemohl zamhouřit oka. Dodnes nezapomněl na řadu nočníků ve studené umývárně a své bosé nožky na ledové dlažbě. A dodnes vzpomínal na Miloška, o rok staršího kamaráda, ke kterému vždycky po večerce vklouzl do postýlky a oni se pak spolu krásně mazlinkali, tělíčka rozdychtěný po dotycích, až spokojeně usnuli stočení do klubka jako dvě koťata a ráno je našla pobouřená vychovatelka s nesouhlasným výrazem ve tváři.
Na ten den, kdy ho adoptovali jeho pěstouni, už si ale přesně nepamatoval. Zato manželům Sedláčkovým se vryl do paměti nesmazatelně. Ona byla herečkou v Tylově divadle, on uznávaným akademickým malířem, jenž ilustroval dětské knihy. Těch doma měli skutečně požehnaně, ale nikdo je nečetl. Celých pět let se pokoušeli o potomka, a to i několikrát týdně! Bezvýsledně.
Proto se rozhodli osvojit si nějakého sirotka. Ředitelka dětského domova s nimi probrala všechny náležitosti a doporučila jim ani ne dvouletou holčičku, u které byla přeci jen větší šance, že si na svou minulost v dospělosti už nevzpomene. A pak je vzala přímo do samotného srdce domova, do veliké herny, kde se všechny děti právě nalézaly.
Toho možná pětiletého chlapce s uhlově černými vlásky a divokýma očima si všiml jako první pan Sedláček. Nejspíš proto, že měl kalhoty u kolínek a jiný klučík zhruba stejného věku mu právě zaujatě zkoumal zadeček.
„Rostíčku, Milošku, co to zase děláte?!“ vyjela na ně vychovatelka. „To se nedělá! Styďte se!“
„Jsem princezna Pampeliška!“ dupl si černovlasý chlapeček rozdurděně nohou. „A ty mě nezakleješ, zlá Ježibabo!“ Natáhl si gaťky, vzal kamaráda za ruku a odběhl s ním na druhý konec herny.
„Omlouvám se,“ povzdychla si vychovatelka. „Rosťa už je zkrátka takový. Ubohé dítě, vypadá to, že má narcistickou poruchu osobnosti a teď se začínáme obávat, jestli nebude i transsexuální, totiž jestli si o sobě nemyslí, že je holčička. Žije si ve vlastním světě a neustále trvá na tom, že je někdo jiný. Jak jste viděli, dneska je to princezna Pampeliška. Navíc už skoro rok sexuálně obtěžuje jiné děti, zvlášť Miloška. A ta jeho minulost... Bojím se, že před sebou nemá ani moc dobrou budoucnost.“
Pana Sedláčka její vyprávění zaujalo. „Jak se sem dostal?“ zajímal se.
„No... jeho matka ho dala k adopci okamžitě po porodu, takže vyrůstal tady. Je to dítě psychicky narušeného devianta, co jeho matku znásilnil a přitom ji málem zabil. Takže asi chápete, proč teď Rosťu velice důkladně pozorujeme a každého před adopcí varujeme, i když bychom si pro něj samozřejmě přáli milující rodiče. Ale nese si velkou genetickou zátěž. Jeho matka totiž taky nebyla zcela v pořádku. Doneslo se k nám, že se asi měsíc po porodu zabila. Možná neunesla, že ho odložila. Přeci jen, i když jí připomínal ten hrozný zážitek, pořád to bylo její dítě.“
„To je strašné,“ uznala paní Sedláčková, ale mnohem víc než Rostík ji zajímala Lucinka. „A kdy uvidíme naši maličkou?“
„Právě za ní jdeme,“ ujistila ji vychovatelka.
Pan Sedláček nemohl toho padlého andílka dostat z hlavy. Co ho tak může čekat? V osmnácti opustí jakožto neosvojitelný adolescent domov a první, co udělá, bude jistě něco nezákonného. Nejspíš se půjde prodat na nádraží, aby si vydělal na chleba. Nebo na cigarety. Ale kdyby se ho s manželkou ujali... kdyby mu věnovali lásku, kterou si zaslouží... kdyby mu dali svou důvěru a pracovali na tom, aby si získali tu jeho... kdyby mu ukázali, že mají pochopení pro jeho svět fantazie... pak by třeba nemusel skončit jako povaleč a běhna.
Jenže paní Sedláčková už chystala dětský pokojíček s růžovými dekoracemi, vytáhla z půdy své panenky, domeček pro ně a kočárek, nemluvila o nikom jiném než o Lucince... a její manžel jí nechtěl kazit radost.
V tom týdnu, kdy si Sedláčkovi měli pro svou dcerušku přijet a vzít si ji na pár dní domů „na zkoušku“, Lucinka dostala zápal plic a museli ji převézt do nemocnice. Paní Sedláčková usedavě plakala, protože se obávala o život holčičky. A právem. Na konci měsíce měla Lucinka pohřeb.
Pan Sedláček několik dní trpělivě vyčkával, až se situace trochu uklidní. Doufal, že by pak jeho žena mohla být přístupnější myšlence vzít si Rostíka. „Umíš si určitě představit, jak to s ním dopadne, jestli zůstane v domově, bez rodičů, bez lásky... On ale není svůj vlastní otec, určitě z něj nevyroste násilník a zabiják, když bude mít svoji rodinu, na kterou se bude moc spolehnout a která ho podrží. Potřebuje jenom trochu pozornosti a péče. Někoho, koho by měl jenom pro sebe. No a... jestli má vážně nějaké homosexuální sklony... nemáme snad několik takových přátel? To bychom přece zvládli.“
„Když... já bych chtěla holčičku,“ řekla paní Sedláčková tichounce.
„Vždyť bys měla holčičku. Princeznu Pampelišku,“ usmál se její muž povzbudivě.
Sice mu ten úsměv opětovala, ale k jeho nápadu adoptovat holčičku a chlapečka v jednom se nijak nevyjádřila. Aspoň prozatím.
O měsíc později se Rostík stěhoval do nového domova. No, stěhoval... byl tam více méně deportován. Za žádnou cenu totiž nechtěl opustit Miloška, vzpínal se jako kůň, kterého se někdo snaží dostat do přepravního boxu... jenže co jsou takové manévry platné hříběti? Kdyby ho pan Sedláček neuplatil sladkostmi – v množství, o jakém se tomu černému hřebečkovi mohlo do té doby jen zdát – pravděpodobně už by zasáhla ředitelka a od celé „smlouvy“ by odstoupila.
Což by pana Sedláčka jistě mrzelo, neboť on byl z Rostíka zcela naměkko. Jedině tento fakt ostatně přiměl jeho ženu, aby na to vzpurné mládě s čertem v těle hleděla očima matky. Uvědomovala si, že ten chlapec je výjimečný. Možná až moc výjimečný. Dokonce i pro ně, pro umělce. Ale měl neskonalý výtvarný talent. Musel to být dar od boha, jelikož ve svých pěti letech kreslil a maloval jako třináctiletý nebo čtrnáctiletý. Jejího manžela to pochopitelně nadchlo, ba přímo okouzlilo. Vzedmula se v něm otcovská hrdost. Tohle bude můj syn! Jednou mu předám pochodeň a on se stane ještě slavnějším ilustrátorem, než jsem býval já!
Pan Sedláček se vlastně Rostíkovi docela zamlouval. U paní Sedláčkové ještě nevěděl. Zdála se mu jakási zaražená a nemohl si nevšimnout jejího odmítavého postoje, ačkoli navenek se tvářila jako hodná víla. Ale ty karamelky mu tak chutnaly! A tam, kam jel, na něj prý čekal dort... a hračky... a dokonce i houpací kůň! Řekl si, že za ně Miloška na chvíli vymění, že bude hodný chlapeček a bude poslouchat tyhle lidi, aby mu dávali dobroty a hračky, které bude mít jen pro sebe. A až se jich nabaží, zase se za Miloškem vrátí. Určitě to půjde. A přinese mu i nějaké bonbóny a třeba autíčko.
Malá, prodejná kurvička, která lpí jen na jediném člověku – na svém nejlepším příteli. A to nejspíš pouze proto, že v něm má věrné páže. Kdyby si toho tehdy Sedláčkovi všimli, možná by si vybrali jinak.
Skutečně se snažil sekat latinu. I když vytrvale protestoval proti školní docházce, která mu na konci léta začala. A stýskalo se mu po Miloškovi! V noci se tulil k obrovskému plyšovému medvědovi, jehož panděro nedokázal ani celé obejmout, jak bylo mohutné, a časem s ním navázal velice důvěrný vztah.
Ne vždy se mu však dařilo dodržovat své předsevzetí, které si dal na odchodu z domova. Občas podlehl tomu ponoukavému hlásku, který ho nabádal k nekalostem. A tak se několikrát měsíčně dostával do maléru, když například vykradl krabici se sušenkami, rozstříhal paní Sedláčkové módní magazíny a udělal si z nich papírové divadlo, čůral z okna do sousedčiných truhlíků s pelargoniemi... nebo roztrhal svůj polštář i pokrývku a pak se radoval, že sněží.
„Rosťo!“ napomenul ho pan Sedláček nevážně, když vešel do pokojíčku a spatřil tu kalamitu. „Tady se zas z někoho stal Rošťa. Až tohle uvidí maminka...“
Chlapeček seskočil z postele, pokrytý peříčky, jako by se právě proměnil z nebeského stvoření zpět v člověka, dal si obě ruce za záda, pohupoval se na patách a tvářil se jako Michelangelův andílek. Pan Sedláček neodolal, zvedl ten dáreček do náruče a poprvé ho políbil. Nečekal však, že ho děťátko neobyčejně pevně ovine tlapkami kolem krku, stulí hlavičku na jeho rameno a nebude se ho chtít pustit.
Vydržel u něj snad hodinu! Pan Sedláček seděl v křesle, díval se na televizní zprávy a čas od času ten raneček něžně pohoupal. Co hlasatelka povídá, ani pořádně nevnímal. Dnes se konečně cítil jako otec a nepřestával žasnout. Proč mu nikdo neřekl, jak krásný je to pocit? Anebo řekl? Možná že ano. Jen si to nedovedl představit.
O půl osmé se klubíčko samo od sebe rozbalilo, zívlo, vycenilo na pana Sedláčka zoubky v téměř vyzývavém úsměvu a beze slov z něj slezlo. Nazulo si jeho pantofle a odšmajdalo v nich do pokojíčku, kde se pak ještě projelo na svém medvědovi.
A tak se Rosťa rozhodl, že u Sedláčkových zůstane napořád.
Za rok už držel oba své rodiče jako rukojmí. Aniž by si uvědomoval, co vlastně dělá, zneužíval jejich několikaleté touhy po dítěti, a obratně s nimi manipuloval. Žehlili za něj všechny problémy ve škole, vždy se postavili na jeho stranu, dokonce i tehdy, když věděli, že Rosťa není žádná oběť.
A najednou mu bylo čtrnáct a do jeho třídy přibyl v druhém pololetí nový spolužák. Mezi ostatními chlapci značně vyčníval. Ne svou výškou – svou uzavřenou, plachou, zasněnou povahou. Jako by do školy chodilo jen jeho tělo. Učitelé ho neustále peskovali za to, že nedává pozor, a často se ho ptali, je-li vůbec přítomen. Rosťa nepochyboval, že přítomen není. A velice ho zajímalo, kam to tedy pořád mizí. Jeho mysl se totiž do školy taky nijak zvlášť nehrnula, po většinu dní zůstávala v jeho vlastním světě, který si postupně vytvořil, jelikož pochopil, že tomuhle světu vládnout nemůže. Ten malý vesmír tvořený rodiči mu nestačil. Protože mu nedovolili, aby žil jen v něm.
Před školní jídelnou vykvetl keř s kočičkami. Žáci dostali za úkol pár jich natrhat a pak je o výtvarné výchově co nejvěrněji zachytit pomocí pastelů. Taková nuda! Rosťa obracel oči v sloup tak často, až se zdálo, že trpí vadou zraku. Mnohem radši by nakreslil sám sebe, jak cválá na vraném hřebci po svých rozlehlých pozemcích v Yorku. Na konci hodiny ho učitelka pověřila, aby všechny práce posbíral. Obešel tedy třídu, přezíravě chňapl po každé čtvrtce, jen u poslední lavice u okna se zastavil na delší dobu.
„Za tohle ti úča zakroutí krkem,“ předpověděl pološeptem kreslíři, který zadané téma zcela ignoroval a na svém výkresu rozehrál jakousi bitvu plnou spoře oděných válečníků. „Mně se to líbí,“ ztišil hlas ještě víc, tudíž se musel naklonit těsně ke svému spolužákovi. „Já bych ale to oblečení zrušil úplně.“
Malíř mu věnoval užaslý, zároveň však i jaksi spiklenecký úsměv. „Faktyš? Ale... totiž... tohle není můj výkres pro úču,“ zajíkal se maličko a rychle zpod lavice vytáhl svoje kočičky ve váze. Evidentně si na nich nedal záležet ani z poloviny tolik jako na té polonahé řeži. „Kdybych odevzdal tohle, tak bych zas dostal poznámku a táta by mě přerazil.“
„Sedláčku, Pokorný, co to tam máte za diskuzní klub?!“ začala je hned sekýrovat ta stará bréca, která dle Rosťova názoru rozuměla umění asi jako kroužkovec žijící na zahradě u Rembrandtových. „Vám nestačí, že sem vaše rodiče voláme každý druhý týden? Chcete dvojky z chování?“
„Já už prosím dvojku z chování dostal minulý pololetí, pančelko,“ odvětil Rosťa s úsměvem Feriny Lišáka. Třída ani nedutala, jen Pokornému cukalo v koutcích, jako by do nich dostal tik.
„A zaslouženě! Za celých třicet let, co učím, jsem nepoznala takového sígra! A ty se přestaň pitvořit, Pokorný! Dala bych vám oběma trojku z chování a doporučila vašim otcům, ať vás doma pořádně seřežou řemenem. Ty už jsi párkrát dostal, viď, Pokorný? To je dobře. Zato pan Sedláček, to je tak hodný člověk... A takhle ty se mu odvděčuješ?“
Rosťa jen trhnul rameny. „Já se mu odvděčuju tím, že kreslím stejně dobře jako on.“
Učitelka zesinala. „Dej sem žákovskou! Okamžitě! Chudák pan Sedláček... Hřát si na prsou takovýho hada... Rosteš pro kriminál! A není divu. S tvou minulostí... Já bych si nikdy nevzala z dětského domova dítě starší dvou let.“
Tak tohle jsi přehnala, ty stará škeble! Rosťa vztekle hodil výkresy na zem, neobtěžoval se je ani překročit, takže na tom, co ležel zcela nahoře, zůstal pruhovaný otisk podrážky jeho přezůvky, a oddupal do své lavice. Učitelku, která opět spustila svůj ječák, ignoroval. Co ty víš o děcáku, ty krávo blbá? Co ty víš o mý minulosti?! Nikdy jsem nepoznal svý pravý rodiče a asi ani nepoznám, protože jsou už možná mrtvý. Máma určitě. A ty tady bleješ o tom, kdo jsem! Vždyť to nevím ani já sám! Od chvíle, co jsem se narodil, ze mě děláte bestii. Tak jo! Tak já budu bestie! Ještě větší, než vás kdy vůbec napadlo!
Vnímal svůj vztek jako nějakou strašlivou příšeru, která se ze svého kokonu dere na svět. Obrátil aktovku vzhůru nohama a vysypal její obsah na lavici. Párkrát ty sutiny prohrábl, rychle schoval do kapsy krabičku zápalek a cigaretu, co večer ukradl svému pěstounovi, a za chvíli už v rukou třímal žákovskou. Plnou poznámek, pětek z fyziky, trojek z dějáku a jedniček z češtiny, výtvarky a hudebky.
Fláknul s ní na katedru a sjel učitelku pohledem, v němž se nakumulovala veškerá jeho nenávist vůči světu. „Můj drahý adoptivní otec by mi nikdy nevynadal za to, co jsem řek,“ zasyčel.
„Zmlkni!“ vylítla ta škatule, po paměti nahmatala ukazovátko a pak se s ním po Rosťovi ohnala. „A teď padej do ředitelny! Už tě dneska nechci vidět!“
Na nic nečekal a co nejdůstojněji se odporoučel. U řídi byl pečený vařený, učitelé ho k němu posílali každou chvíli. Vždycky si vyslechl kázání o mládeži coby budoucnosti státu, nějaké ty stesky po dobách minulých, kdy děti ještě měly úctu k autoritě, a pak se zase vrátil do třídy, občas vybaven nějakou novou důtkou do sbírky. Stávalo se to už tak často, že úplně otupěl. Zpočátku se ředitele bál, to ano, jenže to byl ještě bezmocné, zranitelné robátko. A časy se mění. Dnes už ho nějaká dvojka, ba ani trojka z mravů nedokázaly zastrašit.
Po vyučování se zdržel v šatně o něco déle a čekal, až se pomalejší Pokorný obuje. „Tyjo, ty než se vyknótíš...“ okomentoval jeho tempo, opíraje se ležérně o futra dveří, ruce v kapsách.
„Mamka vždycky říkala, že želvy jsou chytřejší než zajíci,“ namítl hoch.
„A už jsi někdy slyšel o zaječí polívce?“ zeptal se Rosťa.
„A už jsi někdy slyšel o želví paštice?“ vrátil mu to druhý pohotově. Vypočítat rovnici nebo vylézt při tělocviku na tyč mu trvalo celou věčnost, ale při slovních přestřelkách byl velice mrštný a hbitý.
Pobavené uchechtnutí. „Kreslíš fakt dobře,“ přešel Rosťa hladce k jinému tématu.
„Ale ne. Vůbec. Ty kreslíš dobře.“
„Ne, já kreslím skvěle,“ usmál se Rosťa domýšlivě. „Ale ta tvoje dnešní kresba se mi líbila. Moh bys ji třeba ukázat mýmu tátovi. On je totiž akademickej malíř, víš?“
„Né, to né. Teda, jo, vím, kdo je tvůj táta. Ale... ty mý obrázky, co si kreslím jako ilustrace ke svejm povídkám, nestojej za nic,“ vedl si chlapec dál svou, zatímco si neohrabaně zavazoval tkaničky. Na dvě smyčky jako čtyřleté dítě.
„Ále, blbost. A už pojď,“ řekl Rosťa a pomohl spolužákovi s aktovkou. „Jakže se vůbec jmenuješ křestním?“
„Zbyněk,“ zněla odpověď.
„No fuj,“ odfrkl si Rosťa. „Tak ti říkat nemůžu. Budéš... hele, na to přijdem. A kdyby něco, já jsem Reginald Anthony Francis Virginius Horace Plantagenet, vévoda z Yorku. Zabil jsem svýho staršího bratra – po tom, co jsem ho sved a strávil s ním noc plnou vášně – jinak by hrabství zdědil on, a teď si brousím oba svý meče na samotnýho krále, protože mám zálusk na trůn. No... ale ty mi můžeš říkat jenom Reginalde, nebo Regi.“
„Ty seš tak hodnej!“ popíchl si ho maličko Zbyněk a spontánně se do něj zavěsil. „Takže incest a bratrovražda, jo? Tybrďo! To je dobrý. To by chtělo sepsat. Něco jako Život Reginaldův anebo životopis slavného šlechtice z rodu Plantagenetů. A kde vlastně leží tvoje hrabství?“
Takový zájem vévoda dosud nepoznal. Páni, ten kluk by se mu tak hodil! A navíc ho přitahoval – měl krásný zelenohnědý voči a rozkošně vykrojené rtíky a útlý pas a... a vůbec všechno, co správný jinoch nesmí postrádat. Vlastně... Už teď do něj byl zamilovanej!
Zatvářil se tajuplně. „Chceš se tam podívat?“
„Nó, chci!“ souhlasil druhý chlapec nadšeně. „A já bych tě pak moh vzít do svýho království, jestli chceš, Regi. Mí poddaní mi říkaj král Oscar II. Ale musím tě varovat, protože mám stráž, která mě hlídá, a já každýmu, kdo mě napadne nebo na to jenom pomyslí, stínám hlavy. Hele, čet jsi někdy něco od Oscara Wildea?“
A tak se smilný, krvežíznivý vévoda z Yorku a Jeho stejně neznabožská výsost stali nejlepšími přáteli, spojenci v hříchu a spřízněnými dušemi.
Velikonoční prázdniny strávili na Reginaldově panství, kde se věnovali všelikým aristokratickým radovánkám, honem na lišku počínaje, nestřídmým pitím červeného vína a brandy v salonku obloženém dřevem konče.
„Drahý vévodo, vaše vinné sklepy skrývají skutečný poklad Anglie,“ prohlásila Jeho výsost Oscar II., v ruce oprýskaný hrnek s šípkovým čajem.
„Och, ano, Vaše milosti,“ souhlasil Reginald Plantagenet a také si nalil sklenku, načež se posadil na sofa vedle svého věrného druha. „A představte si, že onehdy se nějaký ubohý, prachbídný, ničemný vesničan pokusil mé sklepy vykrást.“
„Ne!“ užaslo Jeho veličenstvo. „Že by se někdo uchýlil k tak smělému, leč pošetilému činu? Jistě jste ho patřičně ztrestal.“
„Ó, ano, vaše královská nestoudnosti. Ponořil jsem ho do sudu plného vína, ten jsem zatloukl a nechal ho utopit. Toto víno jsem pak rozléval nicnetušícím vesničanům, a teprve když ho pozřeli, prozradil jsem jim, co se stalo.“
„Vy jste tak zvrácený, můj milovaný vévodo!“ zvolal Oscar II. okouzleně.
Reginald se naklonil velice blízko ke svému společníkovi, nasadil svůj pověstný zvrhlý úsměv s odhalenými špičáky a podmanivě zapředl: „A to se vám líbí, že ano, můj drahý? Nesnažte se mě obalamutit.“
Zbyněk Pokorný vypadl z role, avšak vzhledem k tomu, že kamaráda nikdy neoslovoval jeho občanským jménem, dokázal to velice snadno zamaskovat, když přiškrceně vydechl: „Regi.“
Tvář mladého vévody se již nacházela v tak těsné blízkosti té jeho, že Jeho Veličenstvo objevilo malou pihu kousek od Reginaldovy duhovky, o níž do té doby nemělo ponětí. Než se však na ni stačilo zeptat, byla ta sotva znatelná hnědá skvrnka tím posledním, s čím si lámalo hlavu.
„Co tě to popadlo?“ užasl Zbyněk, natolik vyvedený z míry, že si ten klukovský polibek na svých rtech ani nesetřel. „T-to... To nemůžeš! Táta by...“
„A jsme zase u toho,“ zatvářil se vévoda znuděně, na okamžik pohlédl na trámy jejich komnaty (podkroví v činžáku, kde bydlel se svými adoptivními rodiči) a teatrálně se zhroutil do polstrování odrbané pohovky, kterou sem před bůhví kolika lety dotáhli sousedi. „Kdy už se začneš rozhodovat sám za sebe?“
Druhý chlapec se zatvářil ublíženě. „Až tě tvůj táta párkrát seřeže za to, žes nechal na schodech válet tenisky, tak si o tom popovídáme.“
To vévodu obměkčilo. „No jo. Máš pravdu. Kdybych tak moh... něco udělat...“ Mimoděk zatnul ruku v pěst.
„Jako třeba zatlouct tátu do sudu s vínem?“ usmál se zničehonic Oscar II.
Reginald Plantagenet ohromeně vzhlédl a také se pobaveně ušklíbl. V očích mu doutnaly jiskry, které rozhodně neměly nic společného se svatým ohněm. „Ale napřed bych ho nechal vláčet ulicema, drtit v kole, pak bych mu usekal ruce a nohy, zaživa mu vykuchal střeva a nakonec bych mu...“ Nedopověděl, protože si všiml, jak jeho jinak otrlý kamarád lehce zezelenal.
„Nestačilo by mu prostě setnout hlavu?“ zeptal se trochu roztřeseně.
„Když myslíš,“ pokrčil vévoda rameny. „Ale seš k němu moc milosrdnej.“
***
Berymu bylo zrovna třicet, když se dopátral své biologické matky. Opravdu zemřela krátce po jeho narození – důkazem bylo druhé datum na jejím náhrobku. O biologickém otci neměl ale žádné informace. Jak by taky mohl, když o něm nic nevěděla ani jeho matka? V porodnici uvedla, že otec je neznámý, že ji znásilnil a případ už vyšetřuje policie. Když se dozvěděl, za jakých okolností vlastně přišel na svět, nesebralo ho to tolik, jak by se předpokládalo. Netoužil sice poznat toho devianta, jehož odkaz si v sobě nesl přes veškerou pozornost, péči a náklonnost svých pěstounů, na druhou stranu ho ale ani nedokázal nenávidět. Už z principu přeci nemůžete nenávidět někoho, kdo vám daroval život, i když třeba ne takový, jaký byste si zrovna představovali.
Bery svému zploditeli nezazlíval, že to po něm nejspíš zdědil svou nepoddajnou povahu a sklony k hříchu všeho druhu. On si s ním přece v osmé třídě nesedl ke stolu a neřekl mu: „Synu, je na čase, abys začal uvažovat o svém budoucím povolání. Je to samozřejmě jen na tobě, ale s maminkou si myslíme, že by ses měl stát pražskou hoblenou a pracovat na pověsti nejlepší vydrždíry ve středních Čechách.“ Ne, jeho drahý tatíček s největší pravděpodobností ani netušil, že po sobě zanechal ten nejpřesvědčivější důkaz o znásilnění, tedy dítě. Ale s tím už se Bery popasoval. Ne každý je holt plodem lásky.
Neodpustil však svému otci, že na něj přenesl tu nutkavou potřebu dorazit toho, koho už „načal“ a ke komu cítí silnou zášť. Určitě to měl po něm. Po kom jiném? Když v šestnácti bezcitně umlátil člověka, který jemu a Oscarovi stál v cestě za štěstím, trvalo pár dní, než mu došlo, co provedl, a než se u něj projevily výčitky svědomí. Zbytek dospívání strávil v ústavu a podstupoval léčbu, která nebyla vždycky úplně humánní, aspoň podle jeho vkusu. Ale zabralo to. I když by to nahlas nikdy nevyslovil, děkoval všem, kteří ho tehdy mučili elektrošoky a násilím mu cpali do krku léky, protože on je odmítal polknout a jen je po nich flusal jako lama.
Navíc... Pochyboval, že by ještě někdy poznal někoho, jako býval Oscar. Někoho, na kom by mu záleželo tolik, aby kvůli němu vraždil. Spřízněnou duši potkáte jen jednou za život a on tu svou ztratil. Devadesát devět procent jeho zákazníků bylo ženatých nebo aspoň zadaných a devadesát osm procent nikdy neprojevilo zájem opustit kvůli němu svou manželku/přítelkyni, odejít od rodiny a žít s ním. Kdo by o to taky stál, že jo? Zašukat si, zadovádět, užít si dobrodrůžo, cejtit se na chvíli jako největší borec, se kterým touží píchat samo peklo... to ano. Beze všeho. Bery byl vynikající iluzionista. Uměl vytvářet dojem. Čehokoli. Nejčastěji však po něm zákazníci chtěli, aby jim předváděl vášeň a zamilovanost. Občas se do své role ponořil tak, že jí sám uvěřil. Zvlášť když ho někdo chodil šoustat pravidelně. Ale spíš než do toho člověka se zamilovával do iluze, kterou zase vytvářel on. A do jeho kreditky. Samozřejmě.
Říkali o něm, že je prokletý. Že má zneklidňující auru. Že všechno zničí. Že svede k hříchu i světce. Že je jako ďábel. Že je tohle a že je tamto... A on to nevyvracel. Naopak. Když objevil své kořeny, když se dozvěděl, jaká událost doprovázela jeho početí, pochopil, že ten démon se v něm neusídlil kvůli „smilstvu“ spáchanému s Oscarem, jak zněla „oficiální verze“, nýbrž už v okamžiku, kdy spermie jeho otce pronikla do vajíčka jeho matky.
V ústavu pro mladistvé delikventy mu všechny ty šeptandy, co slýchával v dětském domově i později u náhradních rodičů, začaly dávat smysl. Nikdo ho neadoptuje. Vždyť je jako malej Antikrist. Někdy se tváří, že by se ho člověk až bál.
Už teď má v sobě tolik nenávisti. Nikoho nechce poslouchat, vzteká se, je pyšný...
S jeho krví je div, že ještě nějak vážně neublížil jinému dítěti.
Drahoušku, nevšiml sis na Rostíkovi něčeho zvláštního?
Musíš s ním promluvit. Tohle nemůže dělat! Minule se zase svlíkal před návštěvou. A Karel říkal, že si před ním dokonce hrál s bimbasem!
Che, kdyby jen před Karlem! Taky před Lubošem, před Jirkou, před oběma Pepama, před dědou, dokonce i před matčiným režisérem. A před Standou. Před ním obzvlášť. Protože si nemohl nevšimnout, jak moc ho jeho vystoupení zaujalo. Jak přímo hltá očima jeho nevyvinutý, nahaťoučký tělíčko. Vyškrábal se mu pak do klína a poprvý v životě ucítil na svých půlkách erekci. Bylo mu sedm a svý rtíčky prodal za velikou čokoládu s oříšky ze západu. Mami, co to velkým pánům teče z pindíka za bílou věc? To je mlíčko? Ale proč je tak hořký?Kde jsi k tomu přišel, miláčku? – Nikde. – Jožko, pojď sem! Šepty-šepty-šepty. Odkud to má? Šepty-šepty-šepty. – Rostíčku... tobě... tobě někdo dával do pusinky... pindíka? – Nóóó!
Za nějakých deset let se Bery od rodičů dozvěděl, že Standu sebrala policie dřív, než stihl prásknout do bot, a on se o pár dní později oběsil ve své cele. Spoluvězni mu prý dávali pořádnou sodu. Těžko by tomu někdo uvěřil, ale Bery za něj zapálil svíčku a v duchu se mu omluvil, že byl tehdy tak prostořeký. Jo, měl mu dát ještě jednu čokoládu. Za mlčení.
A tak si uvědomil, že hřích mu byl nejspíš předurčen. Že byl jediné dítě, které se nenarodilo nevinné. Na druhou stranu to, že si v sobě nesl jisté predispozice, přece nemuselo nutně znamenat, že roste pro kriminál, jak mu neustále otloukali o hlavu ve škole. Kdyby ho všichni nechali na pokoji... kdyby mu umožnili, aby se vybil s Oscarem, v jejich fantazijním světě... nemusel skončit jako nafukovací panna a kasička bez možnosti zpětného získání peněz v jednom, o nebezpečné zbrani, která už jednoho člověka zabila, nemluvě. Nelíbilo se vám, že se miluju s jedním klukem? Že popravuju svý neexistující poddaný, protože skutečný lidi – bez ohledu na to, jak mi někdy pijou krev – zlikvidovat nemůžu a ani doopravdy nechci? Fajn. Tak co kdybych si zapíchal s půlkou chlapů v Praze? Co kdybych nějakýho umlátil k smrti? Lepší? Jo?
A proto osušil slzy, oblékl se do černé a zasvětil svůj život podkopávání systému, znevažování hodnot jako manželství, rodina či zaměstnání a hanobení všeho, co si společnost tak útlocitně hýčkala. Připravili jste mě o přítele? Vzali jste mi to jediný, na čem mi záleželo víc než na sobě? Tak já vám ukážu, jak moc to bolelo! Taky vám něco zničím. A začnu třeba u rodiny, co vy na to? Vyšukám těm vašim manžílkům mozek z hlavy, donutím je trhat svatební fotky a rvát prachy do mý prdele místo do vašich fakanů! Teď jste na řadě zase vy. Oko za oko, zub za zub.
Brzy se stal velice žádaným, prvotřídním zbožím. Stačilo, aby se po setmění párkrát prošel ulicemi, a druhý den měl na jídlo, cigarety, někdy i hašiš. Mohl utratit všechno, co si vydělal, protože ho neobíral žádný pasák. Nepotřeboval ho. Postaral se o sebe sám.
Mrdal snad úplně všude – v bytech, na zadních i předních sedačkách automobilů, v podchodech i nadchodech, v depu mezi odstavenými vagony, v parcích, ve skladu se zeleninou i ve skladu s konzervami pro psy a kočky, v desítkách kanceláří, na záchodech všech kategorií, na jachtě i na hausbótu, v zubařské ordinaci, na školní lavici, v tělocvičně opřený o kladinu, v truhlářství opřený o rakev, v garáži, ve stodole, ve stáji... a určitě by mu stačily obě ruce, kdyby chtěl spočítat, kolikrát to jen přetrpěl, aniž by si to aspoň trochu neužil. Často proto říkával, že jeho zadek byl primárně stvořen k šuku, až pak k vyprazdňování. Nezáleželo na tom, jak zákazník vypadá, ani když ho ojížděl zepředu, aby mu viděl do jeho líbeznýho ksichtíčku staženýho slastí. Klacek v análu a vidina brzký výplaty dokázaly Beryho vzrušit téměř spolehlivě.
Navíc miloval ten pocit moci, kterej nad svejma píchačema má. Nejednou si představoval, jak jim při jejich finiši vráží do krku nějaký ostrý, dlouhý předmět, třeba krejčovské nůžky. Stejným způsobem se ostatně vévoda z Yorkšíru zbavil svého staršího bratra, prvního dědice celého hrabství. Byli tak bezbranní, když stříkali do jeho díry, nebo spíš do šprcky. Tak slabí. A ty držky, co u toho někteří předváděli! Bery se kolikrát musel držet, aby nevyprskl smíchy. Jen se křivě, zlomyslně šklebil a zákazník řval jako píchlá svině, protože ho ten čubčí úsměšek ještě víc rozrajcoval.
Svět si myslel, že Beryho ponižuje, a přitom Bery ponižoval svět. Svým odhodláním nenechat se nikým ponížit. Svou hrdostí, s níž přijímal každýho ptáka, ze kterýho mu káplo nejen sperma, ale i prachy. Rajcoval a zároveň děsil svou zkažeností. Nikdo ho nemohl zprznit tak, jak si to děvka zaslouží, protože pro něj nic jako prznění neexistovalo. On byl prznění samo, ztělesněná špatnost – všichni si to mysleli a on to věděl. Nemohli ho ale pokořit. Aspoň ne obvyklým způsobem. Nevěděli, jak na to.
A Bery se ze všeho nejvíc bál, že na to jednou někdo přijde. Že někdo odhalí jeho jedinou slabinu.

3 komentáře:

  1. Člověče já tě žeru. Mám toho načteno mrtě, ale Vzteklá mrcha je spolehlivě nejlepší čtení =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, resp. děkujeme převelmi, anonymní čtenáři. :-D

      Vymazat
  2. Tak to je sila. To decko bolo stvorené vládcom pekla alebo čo. Nedokážem ho ani poľutovať, lenže on by to asi aj tak nechcel. Dostal skvelých rodičov a predsa sa im nepodarilo zachrániť ho pred svetom. Naozaj je tak cynický a necitlivý? Nahnevaný na celý svet? Je v ňom nejaké dobro? Cíti smútok? Lásku? Dokáže mať niekoho rád? To čo cítil k Oscarovi bola láska? Alebo ho len chcel lebo mu vyhovoval? Trpel keď ho stratil? Alebo cítil len zlosť?
    Skvelé čítanie... ale ťaží na duši:)

    OdpovědětVymazat