Oko za oko
Předškolní léta
strávil v dětském domově. Dodnes se mu zdávaly
noční můry o té betonové krupičce pod
centimetrovou vrstvou rozpuštěného másla, ze které
ho bolelo břicho tak, že večer nemohl zamhouřit oka. Dodnes
nezapomněl na řadu nočníků ve studené umývárně
a své bosé nožky na ledové dlažbě. A dodnes
vzpomínal na Miloška, o rok staršího kamaráda,
ke kterému vždycky po večerce vklouzl do postýlky a
oni se pak spolu krásně mazlinkali, tělíčka
rozdychtěný po dotycích, až spokojeně usnuli stočení
do klubka jako dvě koťata a ráno je našla pobouřená
vychovatelka s nesouhlasným výrazem ve tváři.
Na ten den, kdy ho
adoptovali jeho pěstouni, už si ale přesně nepamatoval. Zato
manželům Sedláčkovým se vryl do paměti
nesmazatelně. Ona byla herečkou v Tylově divadle, on uznávaným
akademickým malířem, jenž ilustroval dětské
knihy. Těch doma měli skutečně požehnaně, ale nikdo je nečetl.
Celých pět let se pokoušeli o potomka, a to i
několikrát týdně! Bezvýsledně.
Proto se rozhodli osvojit si
nějakého sirotka. Ředitelka dětského domova s nimi
probrala všechny náležitosti a doporučila jim ani ne
dvouletou holčičku, u které byla přeci jen větší
šance, že si na svou minulost v dospělosti už nevzpomene. A pak
je vzala přímo do samotného srdce domova, do veliké
herny, kde se všechny děti právě nalézaly.
Toho možná
pětiletého chlapce s uhlově černými vlásky a
divokýma očima si všiml jako první pan Sedláček.
Nejspíš proto, že měl kalhoty u kolínek a jiný
klučík zhruba stejného věku mu právě zaujatě
zkoumal zadeček.
„Rostíčku,
Milošku, co to zase děláte?!“ vyjela na ně vychovatelka.
„To se nedělá! Styďte se!“
„Jsem princezna
Pampeliška!“ dupl si černovlasý chlapeček rozdurděně
nohou. „A ty mě nezakleješ, zlá Ježibabo!“ Natáhl
si gaťky, vzal kamaráda za ruku a odběhl s ním na
druhý konec herny.
„Omlouvám se,“
povzdychla si vychovatelka. „Rosťa už je zkrátka takový.
Ubohé dítě, vypadá to, že má
narcistickou poruchu osobnosti a teď se začínáme
obávat, jestli nebude i transsexuální, totiž
jestli si o sobě nemyslí, že je holčička. Žije si ve
vlastním světě a neustále trvá na tom, že je
někdo jiný. Jak jste viděli, dneska je to princezna
Pampeliška. Navíc už skoro rok sexuálně obtěžuje
jiné děti, zvlášť Miloška. A ta jeho minulost...
Bojím se, že před sebou nemá ani moc dobrou
budoucnost.“
Pana Sedláčka její
vyprávění zaujalo. „Jak se sem dostal?“ zajímal
se.
„No... jeho matka ho dala
k adopci okamžitě po porodu, takže vyrůstal tady. Je to dítě
psychicky narušeného devianta, co jeho matku znásilnil
a přitom ji málem zabil. Takže asi chápete, proč teď
Rosťu velice důkladně pozorujeme a každého před adopcí
varujeme, i když bychom si pro něj samozřejmě přáli
milující rodiče. Ale nese si velkou genetickou zátěž.
Jeho matka totiž taky nebyla zcela v pořádku. Doneslo se k
nám, že se asi měsíc po porodu zabila. Možná
neunesla, že ho odložila. Přeci jen, i když jí připomínal
ten hrozný zážitek, pořád to bylo její
dítě.“
„To je strašné,“
uznala paní Sedláčková, ale mnohem víc
než Rostík ji zajímala Lucinka. „A kdy uvidíme
naši maličkou?“
„Právě
za ní jdeme,“ ujistila ji vychovatelka.
Pan Sedláček nemohl
toho padlého andílka dostat z hlavy. Co ho tak může
čekat? V osmnácti opustí jakožto neosvojitelný
adolescent domov a první, co udělá, bude jistě něco
nezákonného. Nejspíš se půjde prodat na
nádraží, aby si vydělal na chleba. Nebo na cigarety.
Ale kdyby se ho s manželkou ujali... kdyby mu věnovali lásku,
kterou si zaslouží... kdyby mu dali svou důvěru a pracovali
na tom, aby si získali tu jeho... kdyby mu ukázali, že
mají pochopení pro jeho svět fantazie... pak by třeba
nemusel skončit jako povaleč a běhna.
Jenže paní
Sedláčková už chystala dětský pokojíček
s růžovými dekoracemi, vytáhla z půdy své
panenky, domeček pro ně a kočárek, nemluvila o nikom jiném
než o Lucince... a její manžel jí nechtěl kazit
radost.
V tom týdnu, kdy si
Sedláčkovi měli pro svou dcerušku přijet a vzít si
ji na pár dní domů „na zkoušku“, Lucinka dostala
zápal plic a museli ji převézt do nemocnice. Paní
Sedláčková usedavě plakala, protože se obávala
o život holčičky. A právem. Na konci měsíce měla
Lucinka pohřeb.
Pan Sedláček několik
dní trpělivě vyčkával, až se situace trochu
uklidní. Doufal, že by pak jeho žena mohla být
přístupnější myšlence vzít si Rostíka.
„Umíš si určitě představit, jak to s ním dopadne,
jestli zůstane v domově, bez rodičů, bez lásky... On ale
není svůj vlastní otec, určitě z něj nevyroste
násilník a zabiják, když bude mít svoji
rodinu, na kterou se bude moc spolehnout a která ho podrží.
Potřebuje jenom trochu pozornosti a péče. Někoho, koho by
měl jenom pro sebe. No a... jestli má vážně nějaké
homosexuální sklony... nemáme snad několik
takových přátel? To bychom přece zvládli.“
„Když... já bych
chtěla holčičku,“ řekla paní Sedláčková
tichounce.
„Vždyť bys měla
holčičku. Princeznu Pampelišku,“ usmál se její muž
povzbudivě.
Sice
mu ten úsměv opětovala, ale k jeho nápadu adoptovat
holčičku a chlapečka v jednom se nijak nevyjádřila. Aspoň
prozatím.
O měsíc později se
Rostík stěhoval do nového domova. No, stěhoval... byl
tam více méně deportován. Za žádnou
cenu totiž nechtěl opustit Miloška, vzpínal se jako kůň,
kterého se někdo snaží dostat do přepravního
boxu... jenže co jsou takové manévry platné
hříběti? Kdyby ho pan Sedláček neuplatil sladkostmi
– v množství, o jakém se tomu černému
hřebečkovi mohlo do té doby jen zdát –
pravděpodobně už by zasáhla ředitelka a od celé
„smlouvy“ by odstoupila.
Což by pana Sedláčka
jistě mrzelo, neboť on byl z Rostíka zcela naměkko. Jedině
tento fakt ostatně přiměl jeho ženu, aby na to vzpurné
mládě s čertem v těle hleděla očima matky. Uvědomovala
si, že ten chlapec je výjimečný. Možná až
moc výjimečný. Dokonce i pro ně, pro umělce. Ale měl
neskonalý výtvarný talent. Musel to být
dar od boha, jelikož ve svých pěti letech kreslil a maloval
jako třináctiletý nebo čtrnáctiletý.
Jejího manžela to pochopitelně nadchlo, ba přímo
okouzlilo. Vzedmula se v něm otcovská hrdost. Tohle bude můj
syn! Jednou mu předám pochodeň a on se stane ještě
slavnějším ilustrátorem, než jsem býval já!
Pan Sedláček se
vlastně Rostíkovi docela zamlouval. U paní Sedláčkové
ještě nevěděl. Zdála se mu jakási zaražená
a nemohl si nevšimnout jejího odmítavého
postoje, ačkoli navenek se tvářila jako hodná víla.
Ale ty karamelky mu tak chutnaly! A tam, kam jel, na něj prý
čekal dort... a hračky... a dokonce i houpací kůň! Řekl
si, že za ně Miloška na chvíli vymění, že bude
hodný chlapeček a bude poslouchat tyhle lidi, aby mu dávali
dobroty a hračky, které bude mít jen pro sebe. A až
se jich nabaží, zase se za Miloškem vrátí.
Určitě to půjde. A přinese mu i nějaké bonbóny a
třeba autíčko.
Malá,
prodejná kurvička, která lpí jen na jediném
člověku – na svém nejlepším příteli. A to
nejspíš pouze proto, že v něm má věrné páže.
Kdyby si toho tehdy Sedláčkovi všimli, možná by si
vybrali jinak.
Skutečně se snažil sekat
latinu. I když vytrvale protestoval proti školní docházce,
která mu na konci léta začala. A stýskalo se mu
po Miloškovi! V noci se tulil k obrovskému plyšovému
medvědovi, jehož panděro nedokázal ani celé
obejmout, jak bylo mohutné, a časem s ním navázal
velice důvěrný vztah.
Ne vždy se mu však dařilo
dodržovat své předsevzetí, které si dal na
odchodu z domova. Občas podlehl tomu ponoukavému hlásku,
který ho nabádal k nekalostem. A tak se několikrát
měsíčně dostával do maléru, když například
vykradl krabici se sušenkami, rozstříhal paní
Sedláčkové módní magazíny a
udělal si z nich papírové divadlo, čůral z okna do
sousedčiných truhlíků s pelargoniemi... nebo roztrhal
svůj polštář i pokrývku a pak se radoval, že sněží.
„Rosťo!“ napomenul ho
pan Sedláček nevážně, když vešel do pokojíčku
a spatřil tu kalamitu. „Tady se zas z někoho stal Rošťa. Až
tohle uvidí maminka...“
Chlapeček seskočil z
postele, pokrytý peříčky, jako by se právě
proměnil z nebeského stvoření zpět v člověka, dal
si obě ruce za záda, pohupoval se na patách a tvářil
se jako Michelangelův andílek. Pan Sedláček neodolal,
zvedl ten dáreček do náruče a poprvé ho
políbil. Nečekal však, že ho děťátko neobyčejně
pevně ovine tlapkami kolem krku, stulí hlavičku na jeho
rameno a nebude se ho chtít pustit.
Vydržel u něj snad hodinu!
Pan Sedláček seděl v křesle, díval se na televizní
zprávy a čas od času ten raneček něžně pohoupal. Co
hlasatelka povídá, ani pořádně nevnímal.
Dnes se konečně cítil jako otec a nepřestával
žasnout. Proč mu nikdo neřekl, jak krásný je to
pocit? Anebo řekl? Možná že ano. Jen si to nedovedl
představit.
O půl osmé se
klubíčko samo od sebe rozbalilo, zívlo, vycenilo na
pana Sedláčka zoubky v téměř vyzývavém
úsměvu a beze slov z něj slezlo. Nazulo si jeho pantofle a
odšmajdalo v nich do pokojíčku, kde se pak ještě projelo
na svém medvědovi.
A
tak se Rosťa rozhodl, že u Sedláčkových zůstane
napořád.
Za rok už držel oba své
rodiče jako rukojmí. Aniž by si uvědomoval, co vlastně
dělá, zneužíval jejich několikaleté touhy po
dítěti, a obratně s nimi manipuloval. Žehlili za něj
všechny problémy ve škole, vždy se postavili na jeho
stranu, dokonce i tehdy, když věděli, že Rosťa není žádná
oběť.
A najednou mu bylo čtrnáct
a do jeho třídy přibyl v druhém pololetí nový
spolužák. Mezi ostatními chlapci značně vyčníval.
Ne svou výškou – svou uzavřenou, plachou, zasněnou
povahou. Jako by do školy chodilo jen jeho tělo. Učitelé ho
neustále peskovali za to, že nedává pozor, a
často se ho ptali, je-li vůbec přítomen. Rosťa
nepochyboval, že přítomen není. A velice ho zajímalo,
kam to tedy pořád mizí. Jeho mysl se totiž do školy
taky nijak zvlášť nehrnula, po většinu dní
zůstávala v jeho vlastním světě, který si
postupně vytvořil, jelikož pochopil, že tomuhle světu vládnout
nemůže. Ten malý vesmír tvořený rodiči mu
nestačil. Protože mu nedovolili, aby žil jen v něm.
Před školní
jídelnou vykvetl keř s kočičkami. Žáci dostali za
úkol pár jich natrhat a pak je o výtvarné
výchově co nejvěrněji zachytit pomocí pastelů.
Taková nuda! Rosťa obracel oči v sloup tak často, až se
zdálo, že trpí vadou zraku. Mnohem radši by nakreslil
sám sebe, jak cválá na vraném hřebci po
svých rozlehlých pozemcích v Yorku. Na konci
hodiny ho učitelka pověřila, aby všechny práce posbíral.
Obešel tedy třídu, přezíravě chňapl po každé
čtvrtce, jen u poslední lavice u okna se zastavil na delší
dobu.
„Za tohle ti úča
zakroutí krkem,“ předpověděl pološeptem kreslíři,
který zadané téma zcela ignoroval a na svém
výkresu rozehrál jakousi bitvu plnou spoře oděných
válečníků. „Mně se to líbí,“
ztišil hlas ještě víc, tudíž se musel naklonit
těsně ke svému spolužákovi. „Já bych ale to
oblečení zrušil úplně.“
Malíř mu věnoval
užaslý, zároveň však i jaksi spiklenecký
úsměv. „Faktyš? Ale... totiž... tohle není můj
výkres pro úču,“ zajíkal se maličko a rychle
zpod lavice vytáhl svoje kočičky ve váze. Evidentně
si na nich nedal záležet ani z poloviny tolik jako na té
polonahé řeži. „Kdybych odevzdal tohle, tak bych zas
dostal poznámku a táta by mě přerazil.“
„Sedláčku,
Pokorný, co to tam máte za diskuzní klub?!“
začala je hned sekýrovat ta stará bréca, která
dle Rosťova názoru rozuměla umění asi jako
kroužkovec žijící na zahradě u Rembrandtových.
„Vám nestačí, že sem vaše rodiče voláme
každý druhý týden? Chcete dvojky z chování?“
„Já už prosím
dvojku z chování dostal minulý pololetí,
pančelko,“ odvětil Rosťa s úsměvem Feriny Lišáka.
Třída ani nedutala, jen Pokornému cukalo v koutcích,
jako by do nich dostal tik.
„A zaslouženě! Za celých
třicet let, co učím, jsem nepoznala takového sígra!
A ty se přestaň pitvořit, Pokorný! Dala bych vám
oběma trojku z chování a doporučila vašim
otcům, ať vás doma pořádně seřežou řemenem. Ty
už jsi párkrát dostal, viď, Pokorný? To je
dobře. Zato pan Sedláček, to je tak hodný člověk...
A takhle ty se mu odvděčuješ?“
Rosťa jen trhnul rameny.
„Já se mu odvděčuju tím, že kreslím stejně
dobře jako on.“
Učitelka zesinala. „Dej
sem žákovskou! Okamžitě! Chudák pan Sedláček...
Hřát si na prsou takovýho hada... Rosteš pro
kriminál! A není divu. S tvou minulostí... Já
bych si nikdy nevzala z dětského domova dítě starší
dvou let.“
Tak tohle jsi přehnala, ty
stará škeble! Rosťa vztekle hodil výkresy na zem,
neobtěžoval se je ani překročit, takže na tom, co ležel zcela
nahoře, zůstal pruhovaný otisk podrážky jeho
přezůvky, a oddupal do své lavice. Učitelku, která
opět spustila svůj ječák, ignoroval. Co ty víš o
děcáku, ty krávo blbá? Co ty víš o mý
minulosti?! Nikdy jsem nepoznal svý pravý rodiče a asi
ani nepoznám, protože jsou už možná mrtvý.
Máma určitě. A ty tady bleješ o tom, kdo jsem! Vždyť to
nevím ani já sám! Od chvíle, co jsem se
narodil, ze mě děláte bestii. Tak jo! Tak já budu
bestie! Ještě větší, než vás kdy vůbec napadlo!
Vnímal svůj vztek
jako nějakou strašlivou příšeru, která se ze svého
kokonu dere na svět. Obrátil aktovku vzhůru nohama a vysypal
její obsah na lavici. Párkrát ty sutiny
prohrábl, rychle schoval do kapsy krabičku zápalek a
cigaretu, co večer ukradl svému pěstounovi, a za chvíli
už v rukou třímal žákovskou. Plnou poznámek,
pětek z fyziky, trojek z dějáku a jedniček z češtiny,
výtvarky a hudebky.
Fláknul s ní
na katedru a sjel učitelku pohledem, v němž se nakumulovala
veškerá jeho nenávist vůči světu. „Můj drahý
adoptivní otec by mi nikdy nevynadal za to, co jsem řek,“
zasyčel.
„Zmlkni!“ vylítla
ta škatule, po paměti nahmatala ukazovátko a pak se s ním
po Rosťovi ohnala. „A teď padej do ředitelny! Už tě dneska
nechci vidět!“
Na
nic nečekal a co nejdůstojněji se odporoučel. U řídi byl
pečený vařený, učitelé ho k němu posílali
každou chvíli. Vždycky si vyslechl kázání
o mládeži coby budoucnosti státu, nějaké ty
stesky po dobách minulých, kdy děti ještě měly úctu
k autoritě, a pak se zase vrátil do třídy, občas
vybaven nějakou novou důtkou do sbírky. Stávalo se to
už tak často, že úplně otupěl. Zpočátku se
ředitele bál, to ano, jenže to byl ještě bezmocné,
zranitelné robátko. A časy se mění. Dnes už
ho nějaká dvojka, ba ani trojka z mravů nedokázaly
zastrašit.
Po vyučování
se zdržel v šatně o něco déle a čekal, až se pomalejší
Pokorný obuje. „Tyjo, ty než se vyknótíš...“
okomentoval jeho tempo, opíraje se ležérně o futra
dveří, ruce v kapsách.
„Mamka vždycky říkala,
že želvy jsou chytřejší než zajíci,“ namítl
hoch.
„A už jsi někdy slyšel
o zaječí polívce?“ zeptal se Rosťa.
„A už jsi někdy slyšel
o želví paštice?“ vrátil mu to druhý
pohotově. Vypočítat rovnici nebo vylézt při
tělocviku na tyč mu trvalo celou věčnost, ale při slovních
přestřelkách byl velice mrštný a hbitý.
Pobavené uchechtnutí.
„Kreslíš fakt dobře,“ přešel Rosťa hladce k jinému
tématu.
„Ale ne. Vůbec. Ty
kreslíš dobře.“
„Ne, já kreslím
skvěle,“ usmál se Rosťa domýšlivě. „Ale
ta tvoje dnešní kresba se mi líbila. Moh bys ji třeba
ukázat mýmu tátovi. On je totiž akademickej
malíř, víš?“
„Né, to né.
Teda, jo, vím, kdo je tvůj táta. Ale... ty mý
obrázky, co si kreslím jako ilustrace ke svejm
povídkám, nestojej za nic,“ vedl si chlapec dál
svou, zatímco si neohrabaně zavazoval tkaničky. Na dvě
smyčky jako čtyřleté dítě.
„Ále, blbost. A už
pojď,“ řekl Rosťa a pomohl spolužákovi s aktovkou.
„Jakže se vůbec jmenuješ křestním?“
„Zbyněk,“ zněla
odpověď.
„No fuj,“ odfrkl si
Rosťa. „Tak ti říkat nemůžu. Budéš... hele, na
to přijdem. A kdyby něco, já jsem Reginald Anthony Francis
Virginius Horace Plantagenet,
vévoda z Yorku. Zabil jsem svýho staršího
bratra – po tom, co jsem ho sved a strávil s ním noc
plnou vášně – jinak by hrabství zdědil on, a teď
si brousím oba svý meče na samotnýho krále,
protože mám zálusk na trůn. No... ale ty mi
můžeš říkat jenom Reginalde, nebo Regi.“
„Ty seš tak hodnej!“
popíchl si ho maličko Zbyněk a spontánně se do něj
zavěsil. „Takže incest a bratrovražda, jo? Tybrďo! To je dobrý.
To by chtělo sepsat. Něco jako Život Reginaldův anebo
životopis slavného šlechtice z rodu Plantagenetů. A kde
vlastně leží tvoje hrabství?“
Takový zájem
vévoda dosud nepoznal. Páni, ten kluk by se mu tak
hodil! A navíc ho přitahoval – měl krásný
zelenohnědý voči a rozkošně vykrojené rtíky
a útlý pas a... a vůbec všechno, co
správný jinoch nesmí postrádat.
Vlastně... Už teď do něj byl zamilovanej!
Zatvářil se
tajuplně. „Chceš se tam podívat?“
„Nó, chci!“
souhlasil druhý chlapec nadšeně. „A já bych tě pak
moh vzít do svýho království, jestli
chceš, Regi. Mí poddaní mi říkaj král
Oscar II. Ale musím tě varovat, protože mám stráž,
která mě hlídá, a já každýmu,
kdo mě napadne nebo na to jenom pomyslí, stínám
hlavy. Hele, čet jsi někdy něco od Oscara Wildea?“
A
tak se smilný, krvežíznivý vévoda z
Yorku a Jeho stejně neznabožská výsost stali
nejlepšími přáteli, spojenci v hříchu a
spřízněnými dušemi.
Velikonoční
prázdniny strávili na Reginaldově panství, kde
se věnovali všelikým aristokratickým radovánkám,
honem na lišku počínaje, nestřídmým pitím
červeného vína a brandy v salonku obloženém
dřevem konče.
„Drahý vévodo,
vaše vinné sklepy skrývají skutečný
poklad Anglie,“ prohlásila Jeho výsost Oscar II., v
ruce oprýskaný hrnek s šípkovým čajem.
„Och, ano, Vaše milosti,“
souhlasil Reginald Plantagenet a také si nalil sklenku, načež
se posadil na sofa vedle svého věrného druha. „A
představte si, že onehdy se nějaký ubohý,
prachbídný, ničemný vesničan pokusil mé
sklepy vykrást.“
„Ne!“ užaslo Jeho
veličenstvo. „Že by se někdo uchýlil k tak smělému,
leč pošetilému činu? Jistě jste ho patřičně ztrestal.“
„Ó, ano, vaše
královská nestoudnosti. Ponořil jsem ho do sudu plného
vína, ten jsem zatloukl a nechal ho utopit. Toto víno
jsem pak rozléval nicnetušícím vesničanům, a
teprve když ho pozřeli, prozradil jsem jim, co se stalo.“
„Vy jste tak zvrácený,
můj milovaný vévodo!“ zvolal Oscar II. okouzleně.
Reginald se naklonil velice
blízko ke svému společníkovi, nasadil svůj
pověstný zvrhlý úsměv s odhalenými
špičáky a podmanivě zapředl: „A to se vám líbí,
že ano, můj drahý? Nesnažte se mě obalamutit.“
Zbyněk Pokorný
vypadl z role, avšak vzhledem k tomu, že kamaráda nikdy
neoslovoval jeho občanským jménem, dokázal to
velice snadno zamaskovat, když přiškrceně vydechl: „Regi.“
Tvář mladého
vévody se již nacházela v tak těsné blízkosti
té jeho, že Jeho Veličenstvo objevilo malou pihu kousek od
Reginaldovy duhovky, o níž do té doby nemělo ponětí.
Než se však na ni stačilo zeptat, byla ta sotva znatelná
hnědá skvrnka tím posledním, s čím si
lámalo hlavu.
„Co tě to popadlo?“
užasl Zbyněk, natolik vyvedený z míry, že si ten
klukovský polibek na svých rtech ani nesetřel.
„T-to... To nemůžeš! Táta by...“
„A jsme zase u toho,“
zatvářil se vévoda znuděně, na okamžik pohlédl
na trámy jejich komnaty (podkroví v činžáku,
kde bydlel se svými adoptivními rodiči) a teatrálně
se zhroutil do polstrování odrbané pohovky, kterou sem před bůhví kolika lety dotáhli sousedi. „Kdy už se
začneš rozhodovat sám za sebe?“
Druhý chlapec se
zatvářil ublíženě. „Až tě tvůj táta
párkrát seřeže za to, žes nechal na schodech válet
tenisky, tak si o tom popovídáme.“
To vévodu obměkčilo.
„No jo. Máš pravdu. Kdybych tak moh... něco udělat...“
Mimoděk zatnul ruku v pěst.
„Jako třeba zatlouct tátu
do sudu s vínem?“ usmál se zničehonic Oscar II.
Reginald Plantagenet
ohromeně vzhlédl a také se pobaveně ušklíbl.
V očích mu doutnaly jiskry, které rozhodně neměly
nic společného se svatým ohněm. „Ale napřed bych
ho nechal vláčet ulicema, drtit v kole, pak bych mu usekal
ruce a nohy, zaživa mu vykuchal střeva a nakonec bych mu...“
Nedopověděl, protože si všiml, jak jeho jinak otrlý
kamarád lehce zezelenal.
„Nestačilo by mu prostě
setnout hlavu?“ zeptal se trochu roztřeseně.
„Když myslíš,“
pokrčil vévoda rameny. „Ale seš k němu moc milosrdnej.“
***
Berymu bylo zrovna třicet,
když se dopátral své biologické matky. Opravdu
zemřela krátce po jeho narození – důkazem bylo
druhé datum na jejím náhrobku. O biologickém
otci neměl ale žádné informace. Jak by taky mohl,
když o něm nic nevěděla ani jeho matka? V porodnici uvedla, že
otec je neznámý, že ji znásilnil a případ
už vyšetřuje policie. Když se dozvěděl, za jakých
okolností vlastně přišel na svět, nesebralo ho to tolik,
jak by se předpokládalo. Netoužil sice poznat toho devianta,
jehož odkaz si v sobě nesl přes veškerou pozornost, péči
a náklonnost svých pěstounů, na druhou stranu ho ale
ani nedokázal nenávidět. Už z principu přeci
nemůžete nenávidět někoho, kdo vám daroval život,
i když třeba ne takový, jaký byste si zrovna
představovali.
Bery svému zploditeli
nezazlíval, že to po něm nejspíš zdědil svou
nepoddajnou povahu a sklony k hříchu všeho druhu. On si s
ním přece v osmé třídě nesedl ke stolu a
neřekl mu: „Synu, je na čase, abys začal uvažovat o svém
budoucím povolání. Je to samozřejmě jen na
tobě, ale s maminkou si myslíme, že by ses měl stát
pražskou hoblenou a pracovat na pověsti nejlepší vydrždíry
ve středních Čechách.“ Ne, jeho drahý
tatíček s největší pravděpodobností ani
netušil, že po sobě zanechal ten nejpřesvědčivější
důkaz o znásilnění, tedy dítě. Ale s tím
už se Bery popasoval. Ne každý je holt plodem lásky.
Neodpustil však svému
otci, že na něj přenesl tu nutkavou potřebu dorazit toho, koho už
„načal“ a ke komu cítí silnou zášť.
Určitě to měl po něm. Po kom jiném? Když v šestnácti
bezcitně umlátil člověka, který jemu a Oscarovi stál
v cestě za štěstím, trvalo pár dní, než mu
došlo, co provedl, a než se u něj projevily výčitky
svědomí. Zbytek dospívání strávil
v ústavu a podstupoval léčbu, která nebyla
vždycky úplně humánní, aspoň podle jeho
vkusu. Ale zabralo to. I když by to nahlas nikdy nevyslovil, děkoval
všem, kteří ho tehdy mučili elektrošoky a násilím
mu cpali do krku léky, protože on je odmítal polknout
a jen je po nich flusal jako lama.
Navíc... Pochyboval,
že by ještě někdy poznal někoho, jako býval Oscar.
Někoho, na kom by mu záleželo tolik, aby kvůli němu
vraždil. Spřízněnou duši potkáte jen jednou za
život a on tu svou ztratil. Devadesát devět procent jeho
zákazníků bylo ženatých nebo aspoň zadaných
a devadesát osm procent nikdy neprojevilo zájem opustit
kvůli němu svou manželku/přítelkyni, odejít od
rodiny a žít s ním. Kdo by o to taky stál, že
jo? Zašukat si, zadovádět, užít si dobrodrůžo,
cejtit se na chvíli jako největší borec, se kterým
touží píchat samo peklo... to ano. Beze všeho. Bery
byl vynikající iluzionista. Uměl vytvářet
dojem. Čehokoli. Nejčastěji však po něm zákazníci
chtěli, aby jim předváděl vášeň a zamilovanost.
Občas se do své role ponořil tak, že jí sám
uvěřil. Zvlášť když ho někdo chodil šoustat pravidelně.
Ale spíš než do toho člověka se zamilovával do
iluze, kterou zase vytvářel on. A do jeho kreditky.
Samozřejmě.
Říkali o něm, že
je prokletý. Že má zneklidňující auru.
Že všechno zničí. Že svede k hříchu i světce. Že
je jako ďábel. Že je tohle a že je tamto... A on to
nevyvracel. Naopak. Když objevil své kořeny, když se
dozvěděl, jaká událost doprovázela jeho
početí, pochopil, že ten démon se v něm neusídlil
kvůli „smilstvu“ spáchanému s Oscarem, jak zněla
„oficiální verze“, nýbrž už v okamžiku,
kdy spermie jeho otce pronikla do vajíčka jeho matky.
V ústavu pro
mladistvé delikventy mu všechny ty šeptandy, co slýchával
v dětském domově i později u náhradních
rodičů, začaly dávat smysl. Nikdo ho neadoptuje. Vždyť
je jako malej Antikrist. Někdy se tváří, že by se ho
člověk až bál.
Už teď má v sobě
tolik nenávisti. Nikoho nechce poslouchat, vzteká se,
je pyšný...
S jeho krví je
div, že ještě nějak vážně neublížil jinému
dítěti.
Drahoušku, nevšiml sis
na Rostíkovi něčeho zvláštního?
Musíš s ním
promluvit. Tohle nemůže dělat! Minule se zase svlíkal před
návštěvou. A Karel říkal, že si před ním
dokonce hrál s bimbasem!
Che, kdyby jen před Karlem!
Taky před Lubošem, před Jirkou, před oběma Pepama, před dědou,
dokonce i před matčiným režisérem. A před Standou.
Před ním obzvlášť. Protože si nemohl nevšimnout,
jak moc ho jeho vystoupení zaujalo. Jak přímo hltá
očima jeho nevyvinutý, nahaťoučký tělíčko.
Vyškrábal se mu pak do klína a poprvý v životě
ucítil na svých půlkách erekci. Bylo mu sedm a
svý rtíčky prodal za velikou čokoládu s oříšky
ze západu. Mami, co to velkým pánům teče z
pindíka za bílou věc? To je mlíčko? Ale proč
je tak hořký? – Kde jsi k tomu přišel, miláčku?
– Nikde. – Jožko, pojď sem! Šepty-šepty-šepty. Odkud to má?
Šepty-šepty-šepty. – Rostíčku... tobě... tobě někdo
dával do pusinky... pindíka? – Nóóó!
Za nějakých deset
let se Bery od rodičů dozvěděl, že Standu sebrala policie dřív,
než stihl prásknout do bot, a on se o pár dní
později oběsil ve své cele. Spoluvězni mu prý dávali
pořádnou sodu. Těžko by tomu někdo uvěřil, ale Bery za
něj zapálil svíčku a v duchu se mu omluvil, že byl
tehdy tak prostořeký. Jo, měl mu dát ještě jednu
čokoládu. Za mlčení.
A tak si uvědomil, že
hřích mu byl nejspíš předurčen. Že byl jediné
dítě, které se nenarodilo nevinné. Na druhou
stranu to, že si v sobě nesl jisté predispozice, přece
nemuselo nutně znamenat, že roste pro kriminál, jak mu
neustále otloukali o hlavu ve škole. Kdyby ho všichni
nechali na pokoji... kdyby mu umožnili, aby se vybil s Oscarem, v
jejich fantazijním světě... nemusel skončit jako nafukovací
panna a kasička bez možnosti zpětného získání
peněz v jednom, o nebezpečné zbrani, která už
jednoho člověka zabila, nemluvě. Nelíbilo se vám, že
se miluju s jedním klukem? Že popravuju svý
neexistující poddaný, protože skutečný
lidi – bez ohledu na to, jak mi někdy pijou krev – zlikvidovat
nemůžu a ani doopravdy nechci? Fajn. Tak co kdybych si zapíchal
s půlkou chlapů v Praze? Co kdybych nějakýho umlátil
k smrti? Lepší? Jo?
A proto osušil slzy, oblékl
se do černé a zasvětil svůj život podkopávání
systému, znevažování hodnot jako manželství,
rodina či zaměstnání a hanobení všeho, co si
společnost tak útlocitně hýčkala. Připravili jste
mě o přítele? Vzali jste mi to jediný, na čem mi
záleželo víc než na sobě? Tak já vám
ukážu, jak moc to bolelo! Taky vám něco zničím.
A začnu třeba u rodiny, co vy na to? Vyšukám těm vašim
manžílkům mozek z hlavy, donutím je trhat svatební
fotky a rvát prachy do mý prdele místo do vašich
fakanů! Teď jste na řadě zase vy. Oko za oko, zub za zub.
Brzy se stal velice žádaným,
prvotřídním zbožím. Stačilo, aby se po
setmění párkrát prošel ulicemi, a druhý
den měl na jídlo, cigarety, někdy i hašiš. Mohl utratit
všechno, co si vydělal, protože ho neobíral žádný
pasák. Nepotřeboval ho. Postaral se o sebe sám.
Mrdal snad úplně
všude – v bytech, na zadních i předních sedačkách
automobilů, v podchodech i nadchodech, v depu mezi odstavenými
vagony, v parcích, ve skladu se zeleninou i ve skladu s
konzervami pro psy a kočky, v desítkách kanceláří,
na záchodech všech kategorií, na jachtě i na
hausbótu, v zubařské ordinaci, na školní
lavici, v tělocvičně opřený o kladinu, v truhlářství
opřený o rakev, v garáži, ve stodole, ve stáji...
a určitě by mu stačily obě ruce, kdyby chtěl spočítat,
kolikrát to jen přetrpěl, aniž by si to aspoň trochu
neužil. Často proto říkával, že jeho zadek byl
primárně stvořen k šuku, až pak k vyprazdňování.
Nezáleželo na tom, jak zákazník vypadá,
ani když ho ojížděl zepředu, aby mu viděl do jeho
líbeznýho ksichtíčku staženýho slastí.
Klacek v análu a vidina brzký výplaty dokázaly
Beryho vzrušit téměř spolehlivě.
Navíc miloval ten
pocit moci, kterej nad svejma píchačema má. Nejednou
si představoval, jak jim při jejich finiši vráží do
krku nějaký ostrý, dlouhý předmět, třeba
krejčovské nůžky. Stejným způsobem se ostatně
vévoda z Yorkšíru zbavil svého staršího
bratra, prvního dědice celého hrabství. Byli
tak bezbranní, když stříkali do jeho díry,
nebo spíš do šprcky. Tak slabí. A ty držky, co u
toho někteří předváděli! Bery se kolikrát
musel držet, aby nevyprskl smíchy. Jen se křivě, zlomyslně
šklebil a zákazník řval jako píchlá
svině, protože ho ten čubčí úsměšek ještě víc
rozrajcoval.
Svět si myslel, že Beryho
ponižuje, a přitom Bery ponižoval svět. Svým odhodláním
nenechat se nikým ponížit. Svou hrdostí, s níž
přijímal každýho ptáka, ze kterýho mu
káplo nejen sperma, ale i prachy. Rajcoval a zároveň
děsil svou zkažeností. Nikdo ho nemohl zprznit tak, jak
si to děvka zaslouží, protože pro něj nic jako prznění
neexistovalo. On byl prznění samo, ztělesněná
špatnost – všichni si to mysleli a on to věděl. Nemohli ho ale
pokořit. Aspoň ne obvyklým způsobem. Nevěděli, jak na to.
A Bery se ze všeho nejvíc
bál, že na to jednou někdo přijde. Že někdo odhalí
jeho jedinou slabinu.
Člověče já tě žeru. Mám toho načteno mrtě, ale Vzteklá mrcha je spolehlivě nejlepší čtení =D
OdpovědětVymazatDěkuji, resp. děkujeme převelmi, anonymní čtenáři. :-D
VymazatTak to je sila. To decko bolo stvorené vládcom pekla alebo čo. Nedokážem ho ani poľutovať, lenže on by to asi aj tak nechcel. Dostal skvelých rodičov a predsa sa im nepodarilo zachrániť ho pred svetom. Naozaj je tak cynický a necitlivý? Nahnevaný na celý svet? Je v ňom nejaké dobro? Cíti smútok? Lásku? Dokáže mať niekoho rád? To čo cítil k Oscarovi bola láska? Alebo ho len chcel lebo mu vyhovoval? Trpel keď ho stratil? Alebo cítil len zlosť?
OdpovědětVymazatSkvelé čítanie... ale ťaží na duši:)