pátek 14. února 2014

Pes bez obojku

Kdyby vás náhodou zajímalo, proč tyhle stránky tak dlouho ležely ladem. TOHLE je ten důvod. Psisko bylo zaneprázdněno milostnými problémy. Milostnými problémy tohoto (rozuměj hmotného) světa. A i když utržilo spoustu ran a pořád po svém páníčkovi pláče, je rádo, že dokázalo utéct, nebo spíš že páníček dokázal odepnout vodítko už napořád, protože jinak by nejspíš skončilo jako psychicky labilní jedinec v nějakém bohnickém kotci.



Věnováno D.
Snad půjde poznat, že s láskou



Co mám dělat? Co mám dělat?! CO MÁM DĚLAT?! Ztratil jsem páníčka! Můj Pán je PRYČ! Jsem zatoulanej pes! Nemůžu... nemůžu normálně uvažovat! Co si bez Něj počnu?! Neumím bejt sám! Nemůžu bejt sám! Pes je přece smečkový zvíře! A smečka potřebuje vůdce!
Teď už dokonale chápu, co se muselo odehrávat mým psům v hlavě, když se občas v parku pod zámkem nebo v třešňovce zapomněli u nějakýho zajímavýho pachu, fenky nebo krtince, a já se jim schválně schoval za strom, aby si mě naučili hlídat. Nejdřív se začali rozhlížet kolem sebe a větřit, pak často ztuhli a nakonec začali více či méně panicky pobíhat okolo, než se rozhodli úprkem běžet k místu, kde mě viděli naposled. Kdybych měl už tehdy zkušenost, jakou mám teď, asi bych jim tyhle psychické újmy nezpůsoboval. A třebaže obzvlášť Bendo občas vzbuzoval dojem, že se vlastně čas od času zatoulá rád (koneckonců, byl to pes z ulice, který poznal svobodu), i on mě vždycky nadšeně vítal, když jsme se šťastně shledali po pár hodinách doma, druhý den v útulku nebo po třech dnech na horské chatě.
Nevím, jestli by psi měli mít psy. Jasně, dokážou jim dobře porozumět. A nejspíš... teda určitě... se najde plno psů, co mají vůdčí schopnosti a dokážou být hlavou své chlupaté rodiny. Ale já to nejsem. Já jen vím, jak být vůdcem smečky. Teorii ovládám líp než třeba malou násobilku. Praxe ovšem silně pokulhává. A tak jsem nejspíš to nejhorší psí stvoření na světě, protože mám sklony v jednom kuse udílet dobré rady o tom, jak být vůdce smečky, a vysvětlovat, proč nejsem dostatečně oddaný hafištěk (protože vůdce smečky dělá to, ale ne ono).
Ne, já bych si nedovolil kritizovat Pána. Možná ani konstruktivně. Spíš bych mu diplomaticky a možná s trochou nadsázky (nesnáším vážný rozhovory, o to víc, že jsem si jich za poslední půl rok užil deset do měsíce!) ukázal svůj úhel pohledu. Vůdce smečky – v pravém slova smyslu – se prostě nekritizuje, protože taková smečka by neměla dlouhého trvání. Ani se s ním nepolemizuje. To prostě psi nedělají. Z prostého důvodu – neumí mluvit.
Jenomže... městský psi nežijou ve smečkách tvořených výhradně jen svým druhem a výběr vůdce tedy neprobíhá přirozenou cestou (kápo bude ten psychicky a ideálně i fyzicky nejsilnější). I spřežení malamutů musí uznávat autoritu svého muschera. Přesto všechno si myslím, že když žije víc psů pohromadě, mají větší šanci být spokojení i přes neschopnost svého člověka zaujmout alfa pozici, a to díky tomu, že si vytvoří hierarchii mezi sebou a majitele berou jako parťáka (i když on přesvědčeně tvrdí, že je všechny zvládá).
Takovou možnost ale nemá bišonek, který žije v panelovém pohodlí jako jedináček a panička mu kupuje oblečky, zdobené oboječky a plyšáky. Nenapadne ji, že její drahý Flafíček by raději chodil po svých, než se nosil v tašce od Diora, protože pro psy je přirozené jít odněkud někam a následovat při tom vůdce, jako když se vlci potulují krajem a hledají nové zdroje. Nemá ani ponětí, že ten malý muchlací drahoušek má napoleonský komplex z toho, jak ho neustále bere do náruče před jinými psy a tím ho nad ně vyvyšuje. Vůbec netuší, jak je ta chlupatá kulička k zulíbání nejistá z její roztěkanosti a hysterických výstupů. A hlavně nemá ani páru, jak je její milovaný mazlík frustrovaný. Frustrovaný z toho, že nemůže být psem, který žije svůj psí život s vyrovnaným, sebejistým vůdcem smečky. Takových případů je dvanáct do tuctu, potkáváme je na sídlištích a v parcích, útočí na větší psy i na lidi, vypadají nepříčetně... a kolemjdoucí jen říkají: „Podívejte na tu malou vzteklou mrchu, já bych ji nakop.“ Já říkám: „Podívejte na toho ubohýho pejska, kterej ztratil sám sebe.“
Nevím, jestli je pro antropomorfního psa lepší tohle všechno vědět a vyznat se tím pádem sám v sobě, ve svých potřebách a touhách, dokázat si na základě toho logicky odůvodnit, proč mu to s jeho současným partnerem neklape... anebo jestli je lepší žít sice v nevědomosti a trápit se pocitem „jsem špatnej a nevděčnej pes, zasloužil bych elektrickej obojek a kotec bez boudy“, ale nekazit vztah, který je občas neskonale krásný, tím, že budu permanentně kňourat a snažit se milovníka psů předělat na vůdce smečky. Protože mít rád psy neznamená rozumět jejich potřebám.
A proto... jsem si zavyl v pelechu, jako už tolikrát předtím, když jsme se „rozešli“, a rozhodl se začít zase psát, protože ruku na srdce, za poslední rok jsem toho moc nevyplodil, ačkoli psaní pro mě bylo pomalu dvacet let vším, a hlavně na vejšce.
Pociťuju určitou hořkost nad tím, že se do mě D. doopravdy a bezhlavě zamiloval ve chvíli, kdy začal číst moji tvorbu, že mezi námi vždycky viselo jeho nevyřčené přání, abych napsal i něco o nás... a mně to nikdy nešlo, protože jsem odjakživa vnímal psaní jako hluboce intimní projev, skoro na úrovni sexu (přinejmenším svléknutí), a bál jsem se, že cokoli bych o nás napsal hezkého, změnilo by se to jednoho dne ve hmatatelnou vzpomínku na něco, co už není. (Nebreč, ty bábovko, psi nepláčou!) Vždycky jsem žil spíš v literárních, fikčních světech. I když si teď nejsem jistej, jestli by mě víc bolelo vědomí, že někde na mým pevným disku se nachází grafémy zvěčněný zlomek mého života, nebo pohled na tenhle byt, na všechny ty věci, co jsme spolu kupovali v IKEA a byli při tom šťastný a plný očekávání a zamilovaný a... a naivní. (Sem ti řikal nebul, ne?!)
Asi bych radši odjel třeba do New Castelu s notebookem obsahujícím mimo jiné i jednu povídku o D., než být uvězněný v bytě plným vzpomínek, bez možnosti proběhnutí venku, protože mám angínu a jsem na neschopence. Ono se to snadno řekne, neutápěj se v minulosti. Psi v minulosti nežijí. Vlastně nežijí ani v budoucnosti, jsem téměř přesvědčený o tom, že něco jako budoucnost je pro ně natolik abstraktní pojem, že o ní nemají ani ponětí. Psi žijí v přítomnosti, to jen lidé jim minulost připomínají, protože se od ní nedokážou odpoutat a uvědomit si, že co bylo, bylo, a věci můžou být odteď jiný. Jenomže co psi naopak vnímají velice dobře, je energie. A v tomhle bytě se za ten bezmála půlrok nakumulovalo tolik negace, že by se z toho zbláznil i ten „pejsek náš, co je vesel stále“.

Trvá mi dlouho, než začnu někomu důvěřovat. Sice jsem se naučil svoji introverzi trochu oslabit, když jsem v kolektivu, a dokonce jsem i rád středem pozornosti, když cítím, že je ten kolektiv dobrý a má o mě zájem, ale absolutně se neumím seznamovat. Tedy – seznamovat za účelem získání partnera. Dodnes nechápu, kde se ve mně před pěti lety vzala všechna ta odvaha, abych napsal inzerát do seznamky. A ono to vyšlo. Nebo... ale jo, vyšlo. Sice se objevil až po měsíci, bydlel čtyři sta kilometrů ode mě a byl to takový plyšový králíček, subátko hledající “tatínka“, ale to mi nevadilo, protože a) co je měsíc proti věčnosti, b) co je čtyři sta kilometrů proti nekonečnu, c) v té době jsem tušil jen matně, že i já jsem submisivní, jen jsem věděl, že chci být součásti d/s vztahu, v němž jeden bude „opuštěný chlapeček“ a druhý jeho „hodný strejda“, co ho rozmazluje, opečovává, ochraňuje... a večer ho ošuká tak, už mu spadnou plyšový ouška.
Ten vztah fungoval – více méně na dálku – čtyři roky. A to i přesto, že už jsem si někdy po roce začal uvědomovat, že by mi víc vyhovovalo, kdyby se někdo staral o mně. Jenže... vztahy jsou prostě složitý. A hlavně, z nějakýho důvodu se neumím rozcházet. Je to nejspíš tím, že podvědomě hledám někoho „do smečky“, byť by to byl jen „malej“ kluk, co pejska vnímá spíš jako svého obranáře a důvěrníka, jehož péči by nejraději svěřil někomu jinému (což se později skutečně stalo). (Ironií je, že přes svou dětskou dušičku byl A. dokonce o několik let starší než já.)
Mám pocit, že nějak odbíhám od hlavního tématu a úplně bourám syžet, ale můj život je zamotanej jako uvařený špagety a všichni víme, jak je obtížné jíst tyhle těstoviny nějak úhledně. Naštěstí, opravdu nemám ambice stát se E. L. James v mužském podání, ne, děkuji pěkně.
No, napsal jsem o A., měl bych napsat i o B. a pak o D. (C. jsem jaksi přeskočil, nebo spíš C. přeskočilo mě.) Nicméně opravdu netuším, jak začít o B., protože B. je někdo natolik specifický a zvláštní, někdo pro mě natolik důležitý, že by to vydalo na dvě knihy o 834 stránkách na křídě a tzv. „v prknech“. Pravděpodobně by tento titul nesl název jako „Psychopatologie asociálního jedince“ a většina kapitol by se týkala studií na téma imaginární světy a imaginární přátelé. Důvtipný jedinec nejspíš začíná chápat, neb důvtipný jedinec chápe i narážky...
Psát o D. bude v určitých směrech snazší, v určitých směrech zase obtížnější, protože je to všechno až moc čerstvý. Seznámili jsme se způsobem, který by asi většině lidí připadal přitažený za vlasy. V rychlosti: díky jednomu z mých koníčků jsem poznal plno lidí, včetně jisté slečny, která chodila s jistým mladíkem. Vypadali zamilovaně, moc jsem jim záviděl, když se přede mnou oblejzali v čajce, protože já v té době poměrně bolestně toužil po „lidském teple“. Po pár měsících mi onen mladík dal první důležitou věc. Věc, kterou jsem z existenčního hlediska potřeboval daleko víc než lásku, neboť láskou se nenajíte – sehnal mi práci v podniku, ve kterém byl zaměstnaný i on. A tak se z nás stali kolegové. Dostal mě na starost a zaučoval mě. Tehdy jsem z něj poprvé vycítil něco zvláštního, co mě stejným dílem přitahovalo i trochu děsilo – razanci, vůdcovské sklony, velkou mužnost... Tak jsem ho do té doby neznal. Jelikož se naše práce odbývá z větší části venku, za chůze, cítil jsem se jako pes, který následuje vůdce smečky za nějakým cílem, a jelikož jsem tak trochu podivín a on to vždycky věděl, vtipkoval jsem o tom – že bych měl dostávat piškotky a být na vodítku... Připadal jsem si přitom dost často... přinejmenším trapně. Ale něco ve mně – a já už dva roky věděl co - mě nutilo ty věci říkat dál. Občas mě pochválil slovy „Vidíš, jak jsi šikovnej pejsek“ a já zažíval nepopsatelný pocity, který bych se asi přece jenom měl pokusit popsat, když si říkám (amatérský) spisovatel. Byla to směs rozkoše z toho, že dostávám, po čem už dlouho toužím, zahanbení, že podle všeho nemám svou hrdost a chci někomu dělat čubku, zklamání, že je to z jeho strany myšleno jen jako žert, vztek na sebe sama, že neumím ovládat svoje pocity, strach z toho, že se mi to vymkne z rukou...
Byl jsem v tý době taková šedá myška. Žádná vykroucená buznička s hadrama z H&M a účesem jak z módního magazínu. Většina lidí si myslela, že jsem hetero. A to i přes mojí křehkou tělesnou stavbu a celkový „zranitelný dojem“, kterým – prý – působím. Vždycky jsem ale chtěl bejt krásnej. Neodolatelnej, sexy a žádanej. Mít někoho, kdo po mně bude toužit a já mu budu dělat děvku, jeho osobní kurvičku a domácího mazlíčka, ženušku v domácnosti... mám strašně moc ženskejch vlastností a hodně dlouho jsem nevěděl, jak se s nima vlastně srovnat. Kór s ohledem k mojí minulosti, ale o tom snad někdy příště.
Zaměstnání má ovšem zásadní dopad na psychiku, jak člověka, tak psa, tak lidského psa. Když máte práci, zvedne se vám sebevědomí, obzvlášť po víc jak roční pauze, kdy hledáte a čím dál víc si začínáte říkat, že jste nejspíš k ničemu. Kromě sebevědomí se vám zvedne i cifra na účtu (no, v práci, jakou mám já, vám pravidelně zvednou i mandle, ale to už k tomu asi patří). Uzdravené sebevědomí a dostatek peněz u mě měly za následek nadšené nákupy v obchodních centrech i na ebay, kupoval jsem si věci, který bych si dřív neodvážil vzít na sebe (asi proto, že jsem žil na maloměstě, ale teď jsem byl v Praze), po čase jsem překonal dokonce svůj odpor k focení sebe sama a cvaknul si pár autoportrétů... Je pravda, že mě k tomu dohnala žádost jisté osoby.
To byl zlomovej okamžik. V ten den, kdy jsem dal fotky mého nového Já na facebook, se začaly dít neuvěřitelný věci. Můj kolega D. mi je okomentoval. Velmi lichotivě okomentoval. Vždycky jsem věděl, že je i na kluky, nebo spíš hlavně na kluky, netajil se svými dřívějšími vztahy, ba nepřišlo mu ani nic špatnýho na tom, že vedle svojí slečny má milence. Po pravdě řečeno, považuju se za bytost monogamní a trochu mě pobuřovalo, jak mojí kamarádce bezostyšně zahejbá a ještě se tím chlubí na FB. Ale ještě víc mě hnětlo, že on má na kolem sebe spoustu lidí, spoustu lásky (nějak jsem neřešil, jestli je pravá nebo levá), zatímco já mám tak akorát kulový s přehazovačkou, a když chci mít pocit, že mě někdo miluje, musím si ho vymyslet.
Do Prahy dorazila povodeň, zavíraly se některé stanice metra, už několikátej den lilo jak z konve, ale my museli pracovat, protože lidi naši práci potřebujou. Ta povodeň jako kdyby byla i uvnitř mě. Bylo to v podstatě poprvý v mým životě, co mě někdo doopravdy balil. A bylo to úžasný. Stal jsem se středem něčí pozornost. Varovný cedule s nápisy „Vrať se k B.“, „Neblbni, je přelétavej, ublíží ti“, „Budeš jenom další zářez na pažbě, vole!“ smetla voda. Říkal jsem si, že nevinnej flirt mi neublíží, budu na těch vlnách serfovat, nenechám se utopit. Hmm...
Jsem slabej. Vlákal mě do pasti pod záminkou, že se půjdem podívat do novejch míst, kde měl příští týden pracovat, a já šel. Pojď si pro piškotek, náá, hodnej pejsek... Bylo to rande jak vyšitý, po cestě jsme poslouchali mýho guru Marilyna Mansona a taky Killer Pilze... byli jsme v tý největší díře Prahy zvaný Dolní Počernice, dva buzici, co se vedou za ruce, jeden v leopardích skinny kalhotách a stínama kolem očí, druhej... už jsem zapomněl, co jsem měl na sobě, asi svoje červený skinny, nějaký triko a buřinku. Protáhlo se to až do večera, seděli jsme na lavičce, já věděl, že bych měl jít domů, vrátit se do bezpečí svýho vlastního světa, kde mi nikdo nemůže ublížit, protože je tam můj „medvěd strážný“, ale on mě vemlouvavým hlasem přesvědčoval o tom, že se nic nestane, že si moc přeje, abych zůstal přes noc... A když člověk řekne zůstaň, dobře vychovaný pes to udělá.
A tak jsme spolu začali chodit. Někdy i na procházky, na vodítku, po celý Praze. Koukej, našel jsem pejska. Můžu si ho nechat? Takhle mě D. prezentoval před svou slečnou, když si mě na řetěze přivedl k nim domů. No jasně, ale ať se kouká chovat čistotně, děla na to ona se smíchem. Žárlivost pro ni byla zřejmě jen heslo ve slovníku. Anebo svýho "muže" nikdy doopravdy nemilovala - k čemuž se mi ostatně nedlouho potom sama přiznala. Měl jsem ji rád, konec konců byla to moje kamarádka, ale D. jsem měl radši. A on si k mýmu nevýslovnýmu štěstí začal čím dál víc uvědomovat, že ke mně cítí mnohem víc než ke svojí slečně. Po jedný slzavý noci konečně vyměnil paničku za pejska.
„Víš, že nerad dávám sliby, o kterých nevím, jestli je budu moct splnit. Ale... Slibuju ti, že se o tebe budu starat. Jsi můj pejsek, ano?“
Ano, můj drahý Pane. A vím, že jsi to myslel vážně. Že bys svůj slib dodržel, kdybych to nepodělal.

Pohádka o pejskovi a páníčkovi netrvala dlouho proto, že pejsek začal být nespokojenej.
Něco mi chybělo, ale nedokázal jsem to zpočátku definovat. Táhlo mě to zpátky k bodu B., do mě, začal jsem se uzavírat ve svým světě, na místě, kde jsem zažíval klid a odkud jsem čerpal svoji rovnováhu. D. nebyl od začátku našeho vztahu psychicky nevyrovnanej, byl veselej, až ulítlej, možná trochu roztěkanej a neukotvenej, ale snažil se na tom zapracovat. Rozhodl se znovu přihlásit na vejšku, učit se jazyky... To mi imponovalo, mám rád muže, co na sobě pracujou. Dokonce se začal i jinak oblíkat – leopardí gatě vyměnil za manšestráky, tričko s nápisem „Keep calm and fuck j-rockers“ za volnočasovou košili z naprosto luxusního materiálu. Svojí hlavu, která po Prague pride bez nadsázky hrála všema barvama, si obarvil na hnědo a začal víc nosit brýle na dálku. Přiblížil se tím k B., i když to asi nebyl záměr, protože ho neměl moc v lásce, přece jen to byl sok, značně náročný soupeř, se kterým se v podstatě nedalo soutěžit. Bál jsem se, že ta změna je jenom snahou o to, získat mě zpátky. Ale vždycky mi to vyvracel.
Byly to šťastný dny. Připadal jsem si jako kurtizána, pořád mi kupoval nějaký malý dárky – dort, kytky... dával mi je i v práci, líbali jsme se před kolegama... nevím, co si o tom museli myslet. Ale je mi to jedno, protože drtivá většina z nich žije v nefunkčním manželství, takže jakýkoli jejich možný odpor jsem vždycky považoval za bledou závist.
A za nějaký měsíc to zase začalo jít do kopru. Bývaly chvíle, kdy jsem si přál, aby mě nikdy nesved. Ač jsem tvor maximálně mazlivý a fyzicky založený, bylo mi nepříjemný, když se mě dotýkal. Od začátku do mě viděl jak do hubený kozy, hnedka poznal, že se mi honí hlavou něco nepatřičnýho, něco, v čem hraje první housle B. A nastalo peklo. Nemůžu říct, že bychom se hádali. Bylo to... psychodrama. Dlouhý rozhovory, který nikam nevedly a nebo vedly jenom k pláči, k poznání, že by asi bylo lepší od toho dát ruce pryč, ale ani jeden z nás to nedokáže... bylo to vyčerpávající a v kombinaci s naší fyzicky a i psychicky náročnou prací až zdraví nebezpečný. Nejednou jsem byl na pokraji zkroucení a D. mi musel v práci pomáhat tak, že udělal až půlku mých povinností za mě. To je ostatně jedna z věcí, kterou jsem na něm od začátku obdivoval – jeho výkonnost v zaměstnání.
Nevím, jestli je to ukázka nechápavosti nebo naopak trpělivosti a víry, když to dva pořád zkouší, i přesto, že to opakovaně nevychází. Ale my už pochopili (nebo ztratili trpělivost a víru). Nejsme kompatibilní, i když nás k sobě něco přitahuje. D. mi nikdy nedá pocit jistoty a bezpečí, kterej potřebuju, abych mohl normálně fungovat, protože D. ten pocit zřejmě nedokáže zprostředkovat ani sám sobě. Má v sobě až příliš moc neklidu, až moc démonů, se kterýma se ještě nedokáže dorozumět. A já mu nemůžu dát obdiv, kterej potřebuje, aby mohl fungovat on, protože k němu necítím patřičnej respekt. Ten u mě vyvolávají jen klidní, vyrovnaní lidé, vůdci smečky. Hledám něco diametrálně odlišnýho než je D. a on zase hledá... nejspíš sám ještě pořádně neví. Ale určitě to časem zjistí, já věděl ve dvaadvaceti taky skoro kulový (vždyť jsem si myslel, že můžu bejt páníček!).
Je to další z těch paradoxů, kterejch byl náš vztah plnej – teď, když jsem si od D. získal odstup a už vím, že mu ani trochu nepatřím, dívám se na něj jinou optikou. Už nevidím člověka, co mě rozčiloval svým cholerickým temperamentem, svými pubertálními projevy, tím, jak tříštil síly kvůli patnácti věcem najednou a jen málokdy dokázal nějakou dovést do konce... Ne, vidím zajímavou bytost, tak jako na začátku. Bytost, který si teď vážím možná mnohem víc, než když jsem byl její pejsek. Možná že kdybych ho dokázal milovat i s těmihle charakterovými rysy... kdybych ve svým životě pořád nehledal tu otcovskou autoritu, kterou jsem v dětství v podstatě neměl... kdybych nebyl antropomorfní pes, kterej k sobě potřebuje psychicky silnou osobnost... kdybych... tak bych byl někdo úplně jinej.

Vždycky jsem si myslel, že bych nemohl sepsat náš příběh, protože by to bylo za á moc dlouhý, za bé bych to určitě napsal zkresleně a za cé by se z toho pravděpodobně stala primární literatura pro studenty psychologie, což bych vážně nerad. Proto ode mě žádnej román ani novelu nečekejte. Ale když to shrnu – bylo to osm měsíců plných nedorozumění, očekávání a následnýho zklamání, marnýho doufání, přesvědčování sebe sama i druhýho, znechucení a hlavně z toho všeho plynoucích psychicky vypjatých situací, při kterých došlo újmy pár předmětů, o našich citech nemluvě... Ale bylo to taky osm měsíců objevování a osobního růstu, osm měsíců vyplněných spoustou hezkých, někdy až krásných okamžiků, i když jich jen ubývalo... Asi navždycky budu vzpomínat na ten jeden letní den, v dobách, kdy ještě chodil se svojí slečnou. Jak si mě poprvý připnul u sebe doma na vodítko, já mu poklekl k nohám a oddaně mu vzhlížel do očí... vypadal tehdy tak okouzleně a překvapeně nad sebou samým... To, co mi tehdy řekl, bylo asi to nejkrásnější vyznání, jaký jsem kdy slyšel nebo četl: „Moje máma vždycky tvrdila, že se mi vztahy rozpadaj proto, že si chci z každýho udělat domácího mazlíčka. A měla pravdu. Teda měla i neměla. Protože až díky tobě jsem pochopil, že to, že si chci z někoho udělat mazlíčka, ještě neznamená, že ho nemiluju.“
Je zvláštní, že tyhle vzpomínky bolej víc než ty, jak jsem kolikrát nemohl kvůli nervům usnout a musel si vzít neurol, jak jsem na tom byl tak špatně, že jedinej způsob, jak si ulevit, bylo rozbít sklenici, třebaže jsem NIKDY dřív nic takovýho neudělal. Jak si opakovaně hledal podnájem, aby se ode mě mohl odstěhovat. Jak jsme se před Vánocema rozešli a on tu měl nakvartýrovanýho kamaráda, ležel s ním ani ne dva metry ode mě na gauči a mazlil se s ním... Jak kvůli našemu rozchodu nepřišel do práce, protože byl na dně, a já to za něj od kolegů schytal... Jak jsem musel poslouchat drsný hlášky typu „Ale mě je úplně jedno, že jste se rozešli!“, který na mě chrlila ta kráva a vůbec nebrala ohledy na to, že jsem na sesypání... ono jí totiž dělá děsně dobře ponižovat osoby druhého pohlaví (ale domina by z ní byla mizerná, nemá totiž slitování).
Ne, vím, že tohle všechno se dělo, ale momentálně to nevnímám tak bolestně. Možná je to dobře, říká se, že po rozchodu maj zůstat jenom hezký vzpomínky. Zůstaly. Nikdo ale nemluví o tom, jaká je to brutální – a ani trochu příjemná – penetrace srdce.


3 komentáře:

  1. Možná nebudu objektivní, možná jsem ani nikdy nebyla... jednou na nádraží jsem ti řekla, že nejlepší věci, cos napsal, byly tvoje osobní prožitky. Tvoje psaní mi umožňovalo víc tě poznat, i když to nebyla vždycky jen autobiografie. Věřím, že pomůže i D. hodně pochopit. Zvenku mám za to, že vás oba těch 8 měsíců dost naučilo o vás samotných. Něco důležitého jste si dali a teprve časem to budete schopní docenit. Bez penetrace srdce by to nemělo žádný význam. Třeba na tebe nějaké C. někde čeká. :o) Mám vás ráda, oba! ♥
    F.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, je to asi dost blbý psát, nebo komentovat, když se osobně vubec neznáme. No musím říct, že tvá tvorba je fakt originální a jedinečná a i když jsem tohle četl spíš jen proto, že jsem obdržel "link" a žádost, abych si to přečetl... tak mě překvapilo jakej máš úžasnou schopnost popsat věci tak přesne a trefně. D. nelhal, že máš obrovskej talent. Možná se teď naštve, že ti vubec píšu ( či už z duvodu, že tě to rozhodí, nebo prostě proto, že by nechtěl aby jsi vědel, že mi to dal přečíst, protože je to vaše soukromá věc a tenhle článek asi není určený lidem jako já, kteří tě neznají osobne), no cítím to tak. Chci říct, že ti děkuju za to cos napsal, protože mě to rozhodně pomohlo se na D. začít dívat trochu jinak než do teď. Nebo spíš... díváš se na to stejně jako já, no já to neuměl popsat, či pojmenovat. V mnohem jsem jako ty. Taky jsem introvert, taky spíš žiju někde medzi realitou a imaginárním světem, no pořád se snažím držet při zemi a být více realista. A co se týče "komplikovanosti", mohli by jsme si podat ruce :) Každopádne, je jedno že se neznáme osobně, svá slova neberu zpět. Obdivuju tě. Tvou tvorbu, Tvoje cítení a vnímaní. A přeju Ti v živote hodně štěstí. I když to zní... jako klišé. A co se týče B., tak někdy jsou ti imaginárni přátele nejlepší, to se musí uznat. Protože dávají to, co člověk bytostně potřebuje a ubližují jen do míri, do které jim to sami dovolíme. No... stejně, nikam nás osobnostně neposouvají. To dokážou jen skuteční lidé, se svými kladmi i zápory... To dokáže jen skutečná láska, nebo nenávist. I když to vše prostě někdy nesnesitelně bolí... svět je prostě podivné místo... Přeju Ti hodně síly, abys to tu ustál a našel si co v životě hledáš :) S upřimným pozdravem, N. (Promiň za mou češtinu.... je mizerná -_-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nathanael to napísal všetko aj za mňa. Som na tom podobne len s jednou vecou s ním nesúhlasím:!někdy jsou ti imaginárni přátele nejlepší, to se musí uznat. Protože dávají to, co člověk bytostně potřebuje a ubližují jen do míri, do které jim to sami dovolíme." pretože môj imaginárny priateľ si už robí čo chce, neviem ho ovládať. Rada by som sa niekoho spýtala ako je to možné, ale myslím, že odpoveď je celkom jednoduchá, mám to zrejme v hlave pomiešané tak, že už sama seba neposlúcham...
    Neviem ako vyjadriť myšlienku, že som rada, že píšeš, lebo podľa tohoto čo si tu napísal, keď nepíšeš, tak si šťastný. Tak ja Ti prajem aby si bol šťastný, ale sebe prajem aby si sa naučil písať aj vtedy:)

    OdpovědětVymazat