Vzteklá mrcha, část 5.

Požehnaný zoolog

Možná jsem za to mohl hlavně já sám, že se naše manželství ocitlo na počátku krachu. No... spíš jsem za to mohl určitě já sám. Moje výlety za „kamarádem“ byly poslední hřebíček do rakve. Ale já už se jich nedokázal vzdát. Jeblo by mi, v tom jsem musel dát Kazanovi chtě nechtě za pravdu.

Přesto jsem občas pochyboval. Mé racionálnější Já se mě snažilo přesvědčit, že to, co právě prožívám, je jen hezké, avšak prchavé dobrodružství, které se mi jeví jako zcela zásadní milník a počátek něčeho nového pouze kvůli tomu, že můj život byl až do setkání s Kazanem tak prázdný, zatímco v dobách, kdy mě zcela naplňovala rodina, zase poklidný, prostý jakýchkoli větších vzruchů. Asi každý chlap po čtyřicítce, nejpozději po padesátce, chytne druhou mízu. Začne mít pocit, že ho manželství připravilo o nejlepší léta života, že si nic neužil a je nejvyšší čas to napravit. Svým způsobem se vrátí do puberty, vyvádí jednu blbost za druhou a co hůř, i když si to uvědomuje, je mu to fuk. Místo toho, aby se vrátil na zem, ještě přidá plyn. Někdy dokonce nabude dojmu, že na všechny tyhle vylomeniny má právo! Že si přece může dovolit být jednou sobec a myslet jen na sebe, protože až dosud sekal latinu. Ale... když to tedy všechno vím... když vím, jak hloupě se chovám a že bych pravděpodobně byl všem pro smích... proč to nejde zastavit?! Proč mám pocit, jako bych prožíval první lásku? Neřestnou a tajnou. Scházíme se s Kazanem jako Romeo a Julie, doufáme, že na to nepřijdou naši rodiče (tedy moje manželka a jeho „patron“) a zdá se nám – nebo alespoň mě – že žádný tvor ani netvor na Zemi či kdekoli jinde nemůže prožít něco tak silného, hlubokého, opojného a mystického. Dvě nadřazené bytosti ve své věži ze slonoviny.

Nejsem náhodou na takovéhle vyšilování už trochu starý?

Nemyslím, že by pro mě bylo přátelství s Kazanem destruktivní, ačkoli mi tohle slovo on sám vkládal na úplném začátku do úst. Ne, dalo mi neskutečně moc. Začal jsem se znovu radovat ze života. A jestli tohle se někomu zdá málo, tak je mi ho skoro líto. Anebo mu naopak závidím, protože asi neví, jaké to je, ležet v posteli a ptát se sám sebe, jestli by třeba nebylo lepší dostat rakovinu a zabalit to. Pragmatici by ale mohli ocenit jiný Kazanův přínos – v kanceláři jsem si počínal mnohem efektivněji, tudíž rychleji. Dalo by se říct, že někdy mě moje práce i bavila. Ačkoli její náplň spočívala hlavně v nudném, ubíjejícím papírování a v komunikaci s byrokraty. Dostalo to ale všechno zase nějaký smysl. A mohl jsem se těšit na okamžik, kdy budu mít padla a budu moct vyrazit se psem za psem.

Bylo mi jasné, že tohle bych Jitce vysvětloval marně. A tak se mezi námi jen prohlubovala propast a my už teď spolu nejen nespali, ale ani nemluvili, nepočítám-li vlažné pozdravy ze slušnosti. Kazan přišel s teorií, že Jitka mi možná věří, co říkám, tedy že už mě nepodezírá z nevěry, ale že mi závidí, jak jsem šťastný. Že ji to trápí, protože to není ona, koho k tomu štěstí potřebuju. Nechal jsem ji samotnou, ať se se svými stíny a duchy potýká bez mé podpory. Opustil jsem ji duševně, a to ji možná bolí víc, než kdybych si jen tak s někým vyšukával.

Sám Kazan uznal, že „je to prekérní situace“. Venku už se smrákalo, seděli jsme spolu v kavárně, dívali se přes výlohu, jak ve světle pouliční lampy padá sníh, a já, zoufalstvím už úplně zdrcený a připravený na cokoli, včetně zatracení a exkomunikace ze společnosti řádných občanů, opíral hlavu o jeho rameno a mačkal mu ruku. Třebaže kolem našeho stolku každou chvíli proběhla servírka.

„Když jsem tě potkal,“ promluvil po chvíli mlčení Kazan, „vážně jsem netušil, že to máš tak složitý. Ale... já nehodlám pokládat žádnou oběť na oltář jakýhokoli manželství, ani toho tvýho. Upřímně a zcela sobecky ti říkám, že se o tebe hodlám rvát do krve a nenechám tě odejít kvůli někomu třetímu. To bys mě musel přesvědčit, že tví výčitky svědomí jsou tak strašně velký, že překonaj i to, jak bych ti chyběl. A já vím, že bych ti chyběl. Jsi hodně mizernej herec na to, abys zakryl, jak mě potřebuješ,“ usmál se. Vítězoslavně a poživačně. Démonicky.

„Já už se dneska domů nevrátím,“ vyslovil jsem, co mě právě napadlo. Zvedl jsem hlavu a zadíval se svému psisku do očí. Prozrazovaly, jak moc jsem ho svým prohlášením překvapil. „Je pátek – nemusím trčet doma. V pátek se přece všichni choděj bavit. Já... já za to přece nemůžu, že ona ne. Je mi to líto, ale... přece po mně nemůže chtít, abych se vzdal všeho hezkýho a držel s ní basu. Ne? Nebo jsem hyena, která si ani nezaslouží žít?“

„Hyena je moc sympatické zvířátko. Má roztomilej ksichtík. Takže buď v klidu,“ řekl Kazan a pohladil mě oběma rukama po tvářích. Tiše se zasmál. „Ty jsi taky ťuňťa, viď? Já vím, nemáš to snadný. Ale neboj, podle mě neděláš nic špatnýho. I když podle mýho názoru se hodiny řídit nedaj.“

Mýlil se. Kdyby mi teď začal tvrdit, že jsou čtyři ráno, zahodil bych své hodinky, které mi věrně slouží už víc jak deset let, coby šunt. Odkýval bych mu cokoli. Jeho slovo bylo zákon. Kazan, zástupce vyšší moci na zemi. Sklonil jsem hlavu a opřel čelo o jeho prsa, když vtom jsem s úžasem zjistil, že v rádiu zase hrajou Coldplay. A tu samou písničku jako tehdy. Jestli ji příště uslyším ve chvíli, kdy se mnou Kazan nebude, asi se mi po něm začne příšerně stýskat.

Políbil mě na temeno a řekl: „No, něco pro tebe mám. Chtěl jsem ti to sice dát až zejtra, ale... jeden den sem, jeden den tam. Na tom nesejde.“ Hodil si do klína svou plátěnou tašku – „žebradlo“, jak ji nazýval – rozepnul popruhy, zalovil dovnitř a vytáhl malý balíček v modrém hedvábném papíru převázaný bleděmodrou organzou, který mi poté podal.

Byl jsem v rozpacích. Dostal jsem dárek od gayši! Co to znamená? Předevčírem jsem úplnou náhodou zhlédl na HBO film Gejša a dozvěděl se, že když taková asijská umělkyně dala někomu koláček, znamenalo to, že je ještě panna a nabízí tento vzácný artikl dotyčnému ke koupi. Ale Kazan rozhodně panna nebyl. Kazan byl střelec a o panenství přišel už hodně dávno.

„To jsi neměl,“ mínil jsem.

„Ale no tak! Tys mi dal kabát! A já ti chci taky sem tam něco koupit, protože... Protože to normálně nedělám,“ zamumlal s pohledem stranou.

Aha, tak tohle značí dárek od gayši! Říká jím vlastně: Za běžných okolností by sis mě musel nejdřív koupit, abych tě měl rád, ale ty jsi jiný. Tebe mám rád i zadarmo.

Vděčně jsem se usmál a pustil se do rozbalování. „Óóó,“ užasl jsem, když na mě vykoukly dlouhé, modro-šedě pruhované rukavice bez prstů. Byl jsem dojatý. „Jako máš ty!“

„Jo,“ přitakal. „Není to sice zrovna nejpraktičtější věc, ale když si je vezmeš ještě přes jedny s prstama, tak -“

Nenechal jsem ho ani domluvit a dal mu pusu, až to mlasklo. „Úžasný,“ zaradoval jsem se a hned si rukavice natáhl. „Budu je pořád nosit. Děkuju.“ Mlask!

Neřekl jsem mu to, ale přišlo mi, že teď jsme si zase o něco blíž. Můj dojem, že spolu prožíváme... something special, jak by řekli Angličané, tímhle zdánlivě obyčejným dárkem ještě nabyl na intenzitě. Nosili jsme teď stejné rukavice. Jako znamení, že patříme k sobě. Bože, ani moje první láska nebyla tak archetypální a zároveň na hony vzdálená všemu, o čem jsem kdy slyšel. Vždyť já byl vlastně požehnanej! Směl jsem zažít něco, o čem jiní jen čtou, a ještě ke všemu s děvkou! Já byl dvojitě požehnanej!

Zaplatili jsme pak za kafe a koláčky, opustili vyhřátou kavárnu a vyrazili na noční tah. Kazan se chtěl podívat na Staroměstské náměstí, a tak jsme sedli na metro. Následoval bych ho kamkoli. Kdyby se rozhodl přestěhovat na Papuu Novou Guineu, neváhal bych ani minutu a zabookoval letenky.

Možná by si kdekdo klepal na čelo. Já to risknu. Zjistil jsem totiž, že ten adrenalin potřebuju. Že už bez něj nedokážu fungovat. A že už mi vlastně vůbec nevadí Kazanova minulost, protože právě ona ho zformovala do téhle podoby. Chápu, že někdo by spíš použil výraz zdeformovala. Ale... mně Kazan nepřipadal zdeformovaný. Zdeformované věci jsou přece už na pohled škaredé! A Kazan byl cokoli, jen ne škaredý. Ostatně stejný názor musely mít i ty dvě mladice, které s námi nastoupily do metra a neustále po mém šarmantním společníkovi pokukovaly. Když se na ně usmál, málem pod sebou udělaly loužičku. Chichotaly se jak dvanáctky, a přitom jim mohlo být dvacet i víc.

Už jsem věděl, že někde na periferii mého Já, tam, kde se na kus řeči schází démoni a hrají spolu v kostky o podíly z mé duše, mě jeho eskapády zajímají a přitahují. Včetně těch, se kterými se mi zatím nepochlubil. Ty možná ještě víc. Připadal jsem si jako dobrodruh, jako zoolog, který se zkouší přiblížit k extrémně nebezpečné šelmě, o jejímž chování máme jen pramálo informací, protože ho dosud nikdo nestudoval. Jistě že jsem se bál, že mě pokouše nebo podrápe. Ale vzrušení bylo silnější než strach. Kolovaly pověsti, že tohle plaché zvíře má tři řady zubů a celé tělo pokryté jedovými trny, ale já se přesto chtěl dostat co nejblíž k němu. A podařilo se mi to. Sledoval jsem ho a učil se. Pomalu získával jeho důvěru. A dotýkal se ho bez použití ochranných rukavic.

Samozřejmě, že mě sháněla Jitka. Volala mi vlastně už do kavárny, ale řekl jsem jí, že se do sedmi vrátím. Bylo 19:10 a mně opět začala vyzvánět kapsa kabátu. Vysvětlil jsem své manželce, že jsem venku s kamarádem a že se chceme trochu pobavit, protože si oba myslíme, že po těch letech na to mám nárok. Slíbil jsem jí, že žádné ženské spolu balit nebudeme, takže se nemusí bát. Neslíbil jsem jí ale, že nebudeme balit mužské. Ani že se nebudeme balit navzájem. Takový slib bych totiž dodržet nemohl.

Prohlédli jsme si vánoční strom na Staroměstském náměstí, všechna blikátka, co jen jich na něm i okolo svítilo, a zamířili k řece. Líně sněžilo, takže nebyla tak velká zima jako včera, ale i kdyby Vltava zamrzla, že by se na ní dalo bruslit, a i lední medvěd v zoo se proměnil v ledovou sochu, nám by pravděpodobně všechny prsty zůstaly. Procházeli jsme se po Alšově nábřeží, Kazan byl do mě zavěšený jako dáma do svého chotě na promenádě a já se pokaždé, když jsem mu chtěl něco říct, nakláněl blízko k jeho tváři, mnohem blíž, než bylo nutné. Ne, milí spoluobčané, obyvatelé hlavního města Prahy – žádná gay pride! Prostě jen dva milující se lidé na večerní procházce.

Nad Kampou vykvetla s ohlušující ránou kytice zelených světélek, která se zrcadlila na černé hladině řeky. Zůstali jsme stát a dívali se, jak se její okvětní lístky snáší do vody.

„Ohňostroj?“ užasl Kazan. „To asi někomu chyběj v kalendáři dvě stránky, ne?“

„Nebo má třeba někdo narozeniny,“ napadlo mě. „Kulatý. Nějakej kapitán.“

„Kulatej kapitán? To mu kamarádi mohli pozvat aspoň striptérku – a ne takovouhle rachejtli.“

Vyprskl jsem smíchy. „Ještě ke všemu zelenou!“

Řehtali jsme se spolu jako už tolikrát. Bylo to úžasné. Za posledních šest let bez Kazana jsem se nenasmál tolik, jako za jeden měsíc s Kazanem. Jestli někdo rád číselné údaje a statistiky, tohle by ho mohlo přesvědčit, že jsem to psisko vážně potřeboval.

V jednom okamžiku jsme se spontánně objali. Cítil jsem, jak mě Kazan pevně drží, a já zase pevně držel jeho. Tiskli jsme se k sobě a nad řekou vybuchovala barevná světla. Lidé chodili kolem nás anebo se zastavovali, aby se také podívali na ohňostroj, ale nikdo si nevšiml, že tu stojíme a prožíváme něco ohromujícího. Jak by taky mohl, když jsme byli zase neviditelní?

Courali jsme se pak ještě asi hodinu po nábřeží a zašli i na Střelecký ostrov, kde mě Kazan zlíbal tak, že mi následně několik minut činilo potíže chodit vzpřímeně. Mou čest zachraňovalo jen tohle roční období, které není právě ideální na venkovní milenecké radovánky, ačkoli Lucka Bílá, resp. Gábina Oswaldová, je jiného názoru. Válet se ve sněhu se mi opravdu nechtělo, a tak jsem – prozatím – o svou „zadní nevinnost“ nepřišel. Být červen nebo i květen... nevím, možná už by mě Kazan támhle v tom křoví zbavoval šatstva.

Ba ne, asi by to nešlo zas tak rychle. Kazanovy polibky i doteky mi byly velice příjemné, to ano, někdy... často mě i lehce vzrušovaly, vlastně od včerejška už nejen lehce, ale přímo těžce, tak, že se mi z nich postavil... přesto jsem si nebyl jistý, jestli bych byl schopen... zajít ještě dál. Kdybych to nechal jen na svém těle a na svém nižším, živočišnějším Já, pak nejspíš ano. Ale nebyl jsem ještě na tak vysokém „levelu“ jako Kazan, abych dokázal zacpat pusu tomu druhému, vznešenějšímu, altruistickému Já, zvlášť když jsem celý život naslouchal de facto jen jemu.

Když jsme už byli zmrzlí jako preclík a nepomáhalo ani vzájemné zahřívání, rozhodli jsme se schovat někam do tepla. Okamžitě mě napadla Duhová čajovna a Kazan nebyl proti. Horký čaj ho zlákal stejně jako mě.

Úplnou náhodou jsme tu potkali skupinku Kazanových přátel, přesněji řečeno dva Kazanovy přátele a jejich partnery, přátele jejich partnerů, partnery přátel jejich přátel... no a tak podobně. Celkem osm osob mnoha pohlaví. Asi nejvýraznější z nich byl muž zhruba v mém věku, možná ještě o něco starší, s nápadnými očními stíny v ABBA stylu a růžovou rtěnkou. Narazili jsme na něj hned za dveřmi. Objal Kazana a pozdravil ho tónem, o kterém jsem si myslel, že jím mluví jen gayové v homofobních filmech a vtipech: „Bery! Já už tě tak dlouho neviděl!“

Kazan, totiž Bery, ho poplácal po zádech a stejně přátelsky se s ním přivítal: „Fify! Jak se vůbec máš, ty starej buziku?“ Když jsem teď jeho hlas mohl porovnat s hlasem jiného gaye, znovu jsem si uvědomil, jak je hluboký a jak velice mužně zní.

„Mám se dobře! Pamatuješ na Lukáše? No, tak jsme si spolu pronajali byt! Představ si to!“ vykládal Fify afektovaně a já sám sebe překvapil, protože jsem si najednou moc přál, aby mu mě Kazan představil a seznámil nás spolu.

Jako by slyšel mé myšlenky: „Já se mám taky dobře. Díky tomuhle fešákovi.“ Otočil se ke mně, usmál a řekl: „To je Charles, Fify. A tohle je Fify, Charlesi.“

Podali jsme si ruce a řekli si ahoj. „Božíčku,“ vzdychl pak Fify. A to jsem si myslel, že tenhle výraz gayové ve skutečnosti vůbec nepoužívají – že je to jen další klišé. „Ty máš ale štěstí, Bery! No jo, na tyhle vlasy dostaneš každýho.“

Celou dobu jsem se musel usmívat. Kazanovi přátelé byli vlastně moc fajn. Rozhodně víc než všichni ti rádoby slušní občané, se kterými se pravidelně scházela Jitka. Civilisti! S těma se MY nepaktujeme!

„Půjdete si sednout k nám?“ zeptal se Fify.

Nebyl bych proti, ale Kazan odpověděl dřív, než jsem stačil cokoli říct: „Možná za chvíli. Ale půjdem ostatní aspoň pozdravit.“

„No jo, chcete bejt spolu, vy dvě hrdličky,“ mrkl na nás Fify. „Hlídej ho,“ obrátil se pak ke mně. „Už hrozně dlouho neměl nikoho na úrovni a je trochu zdivočelej. Potřebuje pevnou ruku.“

„Fify,“ našpulil Kazan rty. „Buď tý dobroty a nestraš ho, ano, lásko?“

Rozhodl jsem se oběma ukázat, že já se v žádném případě z míry vyvést nenechám. A navíc tohle byla ideální příležitost, jak Kazanovi sdělit, k čemu jsem během dnešního večera došel: „Já vím, že je zdivočelej. Ale to je právě věc, která mě na něm přitahuje nejvíc.“

Fify vykulil oči. „Žejo?! Je jako divoký, nezkrotný hřebec!“ rozvášnil se. „Na kterém můžeš cválat prérií, bez uzdy a bez sedla... A nikdy nevíš, kdy tě shodí.“

„Přesně,“ přitakal jsem s úsměvem, ačkoli teď už jsem přeci jen trochu vyvedený z míry byl. Kazan a Fify? Žeby? Někdy? Zní to tak (kyno)logicky...

„Já se z vás dvou poseru,“ prohlásil můj cynický pejsáček a rozhrnul závěs, ke kterému jsme právě došli.

Tak jsem tedy poznal dalšího Kazanova kamaráda. Říkali mu Nietzsche, protože studoval filozofickou fakultu a údajně neustále pokoušel osud citacemi ze spisku Tak pravil Zarathrusta, které už všem kolem lezly na nervy; snad kromě Kazana, ale ten ho také vídal jednou za uherský rok. Dále jsem se seznámil s Fifyho přítelem Lukášem, který se mě hned zeptal, jestli si taky myslím, že queer parade je hovadina na entou. Nevěděl jsem. Řekl bych, že ho to zklamalo.

A nakonec nám Fify oběma, mně i Kazanovi, představil zbytek sestavy – Nietzcheho (možná sexuálního, pravděpodobně však jen konverzačního) partnera s nefalšovanou máničkou na hlavě, jeho spolužačku vyznávající naopak styl rastaman, resp. rastawoman, Lukášova kamaráda, který byl dle mého soukromého názoru fyzicky kamarádka, ale co na tom záleží? Taky kamarádku Lukášova kamaráda/kamarádky, která mi trochu připomínala Audrey Tatou, a přítelkyni kamarádky Lukášova kamaráda/kamarádky, o které Kazan s úžasem zjistil, že je to jeho bývalá sousedka. (Bydleli v jednom domě, když jim bylo náct. Dala mu za pravdu a dodala, že se v létě vždycky dívala z okna, když se on a jeho kamarád na zahradě polonazí sprchovali hadicí. Okamžitě mě napadlo, jestli to byl ten kamarád, o němž mi Kazan vyprávěl.)

Snažil jsem se zapamatovat si, kdo je kdo a v jakém je s kým vztahu, ale ztratil jsem se. „To neřeš, já taky,“ prozradil mi Kazan, když jsme si zalezli do doupátka.

Nakonec jsme si neobjednali znovu karkade, jak jsme měli v úmyslu, ale horkou medovinu. V pátek večer se totiž chlastá! Srkat čajíčky můžeme přes týden.

„Fify je vážně moc zvláštní osobnost,“ podotkl jsem, když nám naše rytířské nápoje přinesli. „Ale líbí se mi! Chci říct,“ zamotával jsem do svých slov, „že je mi sympatickej. Ne že se mi líbí jako ty.“

Rozesmál se. „Ale! Já se zas dozvídám věci! Takže starej Kazan se ti líbí, jo?“ zapředl vyzývavě, rty těsně u mé tváře.

„Líbí,“ hlesl jsem. Znělo to spíš jako vzdech než jako řeč.

„No né,“ podivoval se Kazan. Určitě jen na oko. Dokázal si se mnou obratně pohrávat od samého začátku a já, místo toho, abych se uvedl do stavu nejvyšší bdělosti, mu jen víc a víc propadal. „A copak se ti na tom nezbedném vořechovi tak líbí?“

Uštědřil jsem mu skutečně velmi symbolický políček. „Netropte si ze mne žerty, pane! Mé city k vám jsou velice vroucí, avšak stále ještě příliš křehké,“ předstíral jsem teď měšťanskou dívku z devatenáctého století.

Uchopil mou ruku a políbil ji na klouby prstů. „Přijměte mou omluvu, drahá Eulálie. Slibuji, že již nikdy více na vás nebudu naléhat v této – comme ils disent? – choulostivé záležitosti. Ctím vaši čest, stejně jako ctím vaši drahou matku, a přísahám při všem, co je mi na tomto světě drahé, že vás již nikdy neuvedu do žádné situace, v níž by se pravá dáma jako vy neměla vůbec ocitnout.“ Následoval dovětek řečený zcela odlišným tónem. Tónem, který byl pro Kazana mnohem typičtější: „Ač je pravda, že bych s tebou nejradši promrdal noc, zlato.“

Zalapal jsem po dechu a Kazan se rozchechtal. Musel jsem rudnout jako drahá Eulálie. I když ta by se ve své době domnívala, že s ní chce její jinoch od soumraku do svítání rychle provozovat nějakou činnost, např. mrdat peří, tedy škubat husu. To je totiž původní význam slova mrdat. 

„Promiň,“ omlouval se pak Kazan upřímně. „Já vím, že na tebe nesmím spěchat. To měl bejt jenom takovej vtip.“

„Ty tvoje vtipy mě jednou zabijou,“ řekl jsem a rozechvěle ho políbil na ústa. No může si snad člověk přát lepší smrt?

Ochutnali jsme medovinu (byla vynikající, jen tak mimochodem) a pokračovali v započaté činnosti. Leželi jsme spolu mezi polštářky, tulili se k sobě jako tuleni a vnímali teplo druhého. Pročesával jsem Kazanovy dlouhé, černé, šedinami melírované vlasy svými prsty a on mi přitom skoro oddaně hleděl do očí. Dotýkal se mě. Líbal mě na spánky a zavřená oční víčka. Opřel se o loket, přehodil si jednu nohu přes mou a zpola mě zalehl. Ochutnal můj krk. Všechno prováděl s takovou ohleduplností a téměř starosvětskou něhou, že jsem ho skoro nepoznával. Když jsem si uvědomil, že se tulení s občasnými dotyky a polibky proměnilo v mazlení, bylo už pozdě a moje tělo bylo nastartované na další fázi. Na fázi draní peří.

Kazan to cítil stejně, o tom nebylo pochyb. Jeho pero se téměř dralo z kalhot. „Já tě chci,“ šeptal mi do ucha. „Bože, Charlie, já tě tak chci! Chci tě od první chvíle. Chci tě pořád. A čím dál víc. Ani nevíš, jak mě ta tvoje... plachost a nezkaženost vzrušuje. A jak moc... tě mám rád. Kdybys řek... že se mnou ještě nechceš spát, nasadil bych si pás cudnosti a každej den běhal deset kilometrů, abych se zbavil tý touhy. Teda... no, asi bych běhal bez toho pásu. To by mohlo bejt trochu nepohodlný.“

Tiše, roztřeseně jsem se zasmál. Můj penis ale nechtěl o pásu cudnosti ani slyšet. Eulálie se proměnila v Červenou Karkulku a pomalu začala přijímat možnost, že ji dnes v noci připraví o věneček zlý vlk, který ji sexuálně obtěžoval už v lese a s chutí by sežral její babičku (ale ještě raději její matku).

Přitáhl jsem si Kazanovu hlavu blíž a nabídl mu svůj jazyk k ochutnávce. Když ho začal zkoumat svými chuťovými pohárky, doopravdy jsem se bál, že vypravěč téhle pohádky přeskočí nejméně tři další dějství, a než mě zachrání myslivec, budu už mít zaděláno na vlčata.

Nakonec to nebyl švarný hajný v zelené kamizole, ale Karkulčina maminka. Bůh jí žehnej! (Ano, správně, to byla ironie.) Opět se totiž rozhodla se svou dceruškou spojit a zkontrolovat ji, jestli nikde neztratila svou buchtu.

Jakmile můj mobil začal vyzvánět, Kazan leknutím nadskočil, překulil se na záda a zasténal: „Šmarjapanno, to je zas tvoje máma!“

Položil jsem jí to, aniž bych s ní vůbec mluvil.

„Proč je to pokaždý stejný?“ Vyhodnotil jsem tu větu jako řečnickou otázku, a tak jsem na ni neodpovídal. Stejně bych nevěděl jak.

V rychlosti jsem Jitce naklepal sms – Jsem v poradku, ale uz mi prosim nevolej. Diky. – a znovu se přitulil ke Kazanovi s tichým Promiň.

„To přece není tvoje vina. Ale jednu věc stejně nechápu – proč si to nevypneš?“

Proč? Protože... protože... To bych sám nedokázal vysvětlit. Možná mi na Jitce pořád hodně záleželo. A neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo, ale já se to dozvěděl až ráno, protože jsem se zapíral a užíval si s perverzním vlkem.

„Dobře,“ řekl jsem ztěžka. „Tak já ho vypnu.“ A opravdu jsem to udělal!