Jedno moudré české
rčení praví: Nikdy neříkej nikdy. Platí
to celosvětově, protože Angličané mají zase své
Never say never. A možná, že existuje i nějaký
japonský, tamilský či gruzínský
ekvivalent. Bože, kdyby mi někdo před měsícem věštil
budoucnost a sdělil mi, že budu úplně namol tančit v
jakémsi přísně utajovaném klubu v bývalém
protiatomovém krytu, do kterého mě mí přátelé
(transvestita a gayša) zavedou div že ne s páskou přes oči,
protože nejsem členem, tak bych tomu šarlatánovi doporučil,
ať se nechá vyšetřit, a odmítl za takovou věštbu
zaplatit byť jen halíř. Inu, život je plný
překvapení. A když ne život, tak Kazan určitě.
Ale hezky popořádku.
Když Fify nakoukl k nám
do doupátka a zeptal se, jestli bychom nešli s ostatními
do klubu, Kazan kvůli mně váhal, ale já nechtěl
vypadat jako prudér (a především propást na
dlouhou dobu možná poslední šanci, jak se v pátek
večer pořádně, nekřesťansky skvěle pobavit), takže jsem
řekl, že já osobně nejsem proti. „Ale varuju tě,“
usmál se dingo křivě, „to není žádná
taneční zábava v kulturáku. Seš si jistej, že
jsi připraven navštívit peklo? A že vydržíš
vysokou koncentraci nemorálnosti, úchylnosti a
zvrhlosti?“
Zapřemýšlel jsem a
dospěl k názoru, že koncentrace takovýchto látek
mi zřejmě nebude škodit ani z poloviny tak jako koncentrovaný
parfém mé ženy. Došel jsem až příliš
daleko. Dychtil jsem po životě a Kazan mi ho nabízel.
Neklidný, nepředvídatelný a zničující.
Opojný k smrti.
Já vím. Chápu,
jak to zní. Ale přestalo mi záležet na tom, co by
podle společenských měřítek měl či neměl dělat
muž v mém věku a rodinném stavu.
Kazan mě odhadl dobře –
opravdu jsem se zatím nejvíc odvázal na plese.
Když nám bylo s Jitkou -náct, raději jsme chodili na
louku venčit morčata a později do lesa „objevovat krásy
přírody“. V devatenácti jsme se vzali, v
jednadvaceti uvítali na světě Lenku. Nejdřív jsme na
anarchii neměli náladu, a pak už zase nebyl čas. Až dosud
mi telecí léta plná hádek s rodiči,
vzdorování, útěků z domova a tajného
kouření nechyběla. Nevadilo mi, že jsem si je neodžil. Ale
zřejmě nemůžete jen tak přeskočit kapitolu, vynechat vývojový
stupeň.
A tak jsem se najednou octl
několik metrů pod zemským povrchem, na místě, které
se nazývalo Peklo. Jen jsem si nedovedl tak zcela představit,
jaký smysl by mělo, kdyby se hříšníci bavili
víc než ty dobré duše nahoře v nebi. Tohle bylo
peklo jen pro lidi útlocitné a ctnostné, protože
ti pochopitelně neocení hlasitou hudbu, alkohol a (polo)nahá
těla na každém kroku – pro zvrhlíky byl zdejší
klub s biblickým jménem naopak ráj.
Tohle škatulkování
je ale beztak zcela nesmyslné, protože já sám
se už po nějaké hodině přesvědčil, že ani na zemi byste
pravděpodobně nenašli srdečnější bytosti, než jaké
mi představil Kazan v Pekle. Žasl jsem nad tím, jak
spokojeně a vyrovnaně působí. Žádné nakrklé
ksichty, žádné neurózy. Je sice možné,
že Kazan pečlivě vybíral, s kým se seznámím,
na druhou stranu mě nemohl neustále hlídat a bránit
mi v rozhovoru s někým jiným. Zvlášť když za
ním každou chvíli přišel nějaký z jeho
známých a on se mu musel chvíli věnovat.
Místní ho tu
oslovovali asi pěti různými jmény. Díky tomu
nastala i tato humorná situace:
Z jedné strany:
„Hectore!“
Z druhé strany:
„Jergushi!“
Já: „Kazane?“
Fify: „Cože, Bery?
Kazane?“
Pili jsme „hrušky“ od
Berentzenu, které mi zachutnaly do té míry, že
se můj psík snad poprvé změnil v hlídače a
bedlivě sledoval, kolik toho do sebe leju. Zároveň mě ale
nenechával na suchu moc dlouho, protože se mu určitě víc
než zamlouvalo, jak ztrácím zábrany a s nimi i
dobré vychování. U jednoho stolu nás
chlastalo celkem osm, a přitom by každý pozorovatel se
zdravým zrakem napočítal pouze pět osob. Jedna
zkrátka měla čtyři různé identity.
Když jsem se pak Kazana
ptal, z jakého důvodu si dává tolik jmen,
vysvětlil mi, že: „Jména jsou jako voňavky. Používáš
je s nějakým člověkem a ono se ti to spojí
dohromady. A když ti ten člověk třeba ublíží, tak
se tý voňavky zbavíš, aby ti ho ta vůně
nepřipomínala. Jenže na ni můžeš narazit někde jinde a
ono se to zase oživí. Proto já v každým období
života používám jinej parfém a jiný
jméno. Když ten člověk, co to jméno používal,
odejde, tak už pak to jméno nikdy neslyším.“
„Takže tebe každej
oslovuje jiným jménem?“ užasl jsem.
„No... skoro. Kamarádi
mě hodně oslovujou Bery, je to jedno z mejch nejstarších
jmen. Ale když cítím, že ten člověk, kterýmu
se chystám představit, je nějak výjimečnej, tak
vyberu něco novýho. Kazana jsem taky vymyslel speciálně
jen pro tebe,“ mrkl na mě.
„Tak proto jsi tak dlouho
přemejšlel!“
„Dlouho? To bych neřek.
Kazane mi sice říkáš jenom ty, ale to jméno
samotný jsem měl vymyšlený už delší dobu.
Pojmenoval jsem tak toho psa v obýváku, pamatuješ? A
když jsem tě potkal, napadlo mě, že by bylo fajn nosit tohle
jméno s tebou, protože...“ Najednou se odmlčel. Zřejmě
nemohl přijít na správná slova.
„Protože... jsi jako
toulavej pes a já tě našel v parku?“ napověděl jsem mu s
lehce ovíněným úsměvem, bez ohledu na to, že
jsme vůbec nepili víno.
„Přesně,“ souhlasil
Kazan. „Ale měl bys vědět, že moje invence už se nevztahuje na
vymýšlení jmen pro druhou stranu. To jsem udělal
poprvý s tebou.“ Povzdechl si. „Když já bych tě
vážně nedokázal oslovovat Zdeňku.
Nebo Zdendo. Zdeňo. Fuj!“
„Náhodou, já
to začínám chápat. Když slyším
Charlesi... víš... to je něco... úplně jinýho
než když slyším Zdeňku. Charles... Nikdo mi neříká
Charles. Jenom ty. Jenom ty! Víš... Kazane – ty seš tak
skvělej!“ Chtěl jsem mu ještě povědět o tom, jak výjimečné,
důležité místo zaujímá v mém
životě naše přátelství. Říct mu, že mě
jeho psí společnost přenáší do úplně
jiného světa a je tedy jen přirozené, že se v něm
jmenuju jinak. Ale můj slovník zasypaly hrušky a já
ho nedokázal ani otevřít, natož z něj vybrat nějaké
výstižné výrazy.
O odvahu k nonverbálním
projevům náklonnosti jsem naopak neměl nouzi. Pnul jsem se
po Kazanovi jako vinná réva, i když v mém
případě by se možná jakožto přiléhavější
adjektivum jevilo navinulá. Myslím ale, že si
to užíval. Už vidím Jitku, jak je blahem bez sebe, že
ji v podnapilém stavu objímám a strkám jí
jazyk tu do ucha, tu do pusy. Nemluvě o tom, že jsem se na Kazana
nerozpakoval tisknout ani zezadu. Otíral jsem si přitom klín
o jeho zadek a hladil mu prsní svaly a pevné břicho. V
jedné chvíli jsem se dotkl dokonce i jeho poklopce.
Tvrdil totiž, že nosí jen džíny na knoflíčky,
protože džíny na zip jsou pasé. A já se chtěl
přesvědčit, jestli je to pravda.
Tančili jsme. Že tančí
Kazan, nad tím jsem se nijak nepodivoval, protože tanec je
způsob uměleckého vyjádření a jedna z
nejpůsobivějších metod, jak svést svůj protějšek,
tudíž estetický pohyb při hudbě byl pro takovou
šelmičku jako stvořený. Ovšem že jsem se odhodlal k tanci
i já, nejprkenější prkno z celého truhlářství,
to mě skutečně udivilo. Vždyť jsem jako kluk nenáviděl
taneční! Ano, jenže důvodem, proč jsem do nich tak nerad
chodil, nebyla ani tak moje vrozená topornost na parketu, jako
spíš odpor ke kravatám. Dnes večer jsem měl na sobě
volnočasovou košili s rozepnutým límečkem a v krvi
tolik promile, že bych si kravatu neuměl už ani uvázat. A
proto... Let's dance!
Než jsem se stačil zcela
společensky znemožnit, zadýchal jsem se a musel si jít
odpočinout. Znovu jsem nasadil hruštičky, nejlepší
ovoce v tekuté formě, jaké kdy pámbů ráčil
stvořit, a zálibně sledoval svýho psího
démona, kterej si zatím podmanil Peklo.
„Hej, pane diskžokej!“
zaštěkal po chvíli. „Hoď tam nějakou pořádnou
muziku a ne tyhle sračky!“ Myslím, že zrovna hráli
Scootery.
DJ musel být s
Kazanem nějak spřízněn nebo aspoň znal jeho hudební
vkus, protože okamžitě vyměnil vinyly a pustil do reprobeden mně
nijak nepovědomou věc se zrádně pomalým rozjezdem.
„To je mnohem lepší,
danke schön!“ zavolal mu Kazan v odpověď.
A tak jsem na sklonku roku
2010, ve svých jednačtyřiceti, zjistil, že jsem fanoušek
skupiny Marilyn Manson. Skupiny, jejíž frontman byl přijat
do satanistické církve. Skupiny, kterou poslouchali
kluci, co v 90. letech odešli ráno do školy nikoli se
svačinou, nýbrž se zbraněmi, a postříleli své
spolužáky i učitele. Zítra si asi půjdu udělat
kérku. A pozítří zkusím šňupat koks!
Točila
se mi hlava. Repráky duněly a decibely naklepávaly můj
mozek jako kus syrový flákoty. I'll
be your lover, I'll be forever, I'll be tomorrow, I am anything when
I'm high.
Záblesky světel. Prázdná lahev od
Berentzenu. Kazan v záplavě mužských i ženských
těl. Jeho pružné, víc kočičí než psí
pohyby. Jeho křivý, zhýralý úsměv,
zatnuté zuby a nakrčený nos. Jeho chlípný,
vyzývavý pohled zúžených, smyslností
zastřených očí. Jeho vlasy poletující
mu kolem tváře. Moje tepající erekce.
Don't
you want some of this?
Don't
you need some of this?
„V nahotě je spasení!“
vykřikl Kazan náhle. „Kdo souhlasí, ať se svlíkne!“
A s tím si začal rozepínat knoflíčky na
košili.
Davová psychóza
se opět ukázala jako reálný jev, nikoli pouze
jako lékařský pojem. Nevěřil jsem vlastním
očím, kolik lidí kolem něj, včetně dívek,
které si „nějakým nedopatřením“ zapomněly
obléct před návštěvou klubu podprsenku, uposlechlo
jeho výzvu a zbavilo se svých fíkových
listů v podobě košil, triček, často i kalhot. Pozoroval jsem ty
orgie s narůstajícím sexuálním vzrušením
a přímo bolestně si přál, aby Kazan přišel blíž
a... a... něco udělal.
Místo toho objal
nějakou nahou dívku, ta si sundala bohaté, černé
boa, které bylo tím posledním, co si na sobě až
doteď nechávala, přehodila mu ho přes hlavu a držíc
oba jeho konce, přitáhla si tak Kazana ještě blíž k
sobě. Nevím, co bych o ní řekl, snad jen to, že jí
nemohlo být víc než něco málo přes dvacet a
osobně se mi moc nelíbila, protože neměla skoro žádná
prsa ani boky (Kazan byl zřejmě jiného názoru, podle
toho, jaký s ní předváděl hříšný
tanec). Já ale stejně hltal jejího partnera. To
boa mu tak neskutečně, snad až trestuhodně slušelo! Dokonale se
doplňovalo s jeho vlasy a korespondovalo s image krále
podsvětí. Nebo možná spíš královny
podsvětí.
Jeho mužnost se s ženskostí
nijak netloukla, jak tomu bývá v případě
mnohých transvestitů po třicítce. Ne, všechny ty
feminní rysy a prvky – dlouhé vlasy, boa, řasy jako
u mrkací panny, křehké, štíhlé ruce –
jeho mužnost ještě víc podtrhovaly. Umožňovaly jí
vyniknout a dát jí zcela nový rozměr.
Způsobovaly, že ani heterák jako já nemohl z Kazana
spustit oči a udělil mu čestnou výjimku: S nikým
jiným bych do postele nevlez, ale s ním jo. Když
se pak na parketu zjevil naprosto nalitej Fify a zmaloval kamarádovi
pusu rudou rtěnkou, s úžasem jsem zjistil, že Kazan je ta
nejnádhernější, nejrajcovnější ženská,
jakou jsem kdy viděl!
S rozkoší
se dotkl svých rtů a ještě víc si tu rtěnku
rozmazal. Bože, vypadal tak... lacině! Zkaženej skrz naskrz,
prožranej hříchem... slastí, kterou celej svůj život
dával i přijímal. Děvka, která se neprodává
z nutnosti. Kurva, která nevolí mezi ctí a
smrtí, ale mezi zábavou
a nudou. Běhal mi z toho mráz po zádech. Příjemnej
mráz.
Oslnil mě a oslepil. Jako
příliš ostré světlo, které prudce zasvítí
uprostřed úplné tmy. Mohl jsem ho omlouvat nebo
přemlouvat. Mohl jsem mu domlouvat. Ale došlo mi, že tady žádný
prosby ani hrozby nebudou nic platný. Pochopil jsem, že Kazan
prostě zůstane svůj, což zahrnuje i jeho nemorálnost.
ON problém neměl. Problém měli všichni kolem –
když nedokázali přijmout fakt, že nestojí o jejich
pomoc a samaritánství. Připravil mě o iluze. Znova.
Poznal jsem, že jeho duše je zřejmě mnohem temnější, než
jsem myslel. A že jako gayša je asi vážně šťastnej. Že
jinej život nechce.
Co teď budu dělat?
Cože? A proč bych jako měl
něco dělat?
Nechal jsem si nalít
ještě jednoho panáka. Bože, proč se mi nikdo neobtěžoval
říct, že muzika od MM je tak skvělá?! Nálada
na parketu gradovala. Zdálo se mi, že vidím nějaké
souložící dvojice (trojice, čtveřice... ), ale nebyl
jsem si úplně jistý, protože mi čas od času
vypovídal zrak. Jindy mi zase sloužil až příliš
dobře. Když se ke mně Kazan na chvíli otočil zády,
přísahal bych, že jeho kůží pod tetovanými
křídly proráží černé peří.
Opravdu jsem to viděl! Náhle roztáhl perutě – měly
neuvěřitelné rozpětí, možná pět metrů i
víc! – jednou s nimi máchl a zvířil horký
vzduch. V tý chvíli mi připadalo, že jsem se udělal.
Ale když jsem si sáhl do klína, můj penis pořád
stál a v trenkách jsem měl sucho.
„Bakchanálie!“
zvolal nějaký mužský hlas.
„Bakch-análie!“
zvolal Kazan. „Kdo z vás starejch chlíváků má
chuť na můj anál?!“
Já! Já, já,
já, JÁ! Já mám chuť na tvůj anál,
ty krásná, krásná, KRÁSNÁ
děvko! Ty neřestná a prohnilá čubko! Mám na
tvůj anál takovou chuť, že bych ti ho snad i... i vylízal!
Líbal bych ti řiť, jako čarodějnice při sabatu líbaly
řiť kozlovi!
Šílenství
získalo jméno. Pro mě začínalo písmenem
K. Bez Kazana mi jebne, s Kazanem mi hrábne. V tom případě
si vybírám možnost číslo dvě.
Dopotácel jsem se k
němu a padl mu do náruče, částečně i proto, že už
jsem se neudržel na nohou.
„No ty vypadáš!“
zhodnotil můj stav, ale pořád se usmíval. „Kdybych
chtěl, tak bych tě tu teď moh přede všema vojet a ty bys o tom
ráno ani nevěděl, co?“
„Ale věděl,“ namítl
někdo vedle Kazana. „Bolela by ho prdel.“
Políbil mě na špičku
nosu. „Ne, já se postarám, aby sis první
šukání se mnou pamatoval ještě na smrtelný
posteli. Pocem,“ řekl a něžně mě objal. „Ty seš takovej
čisťoučkej, viď? Takovej neviňoučkej, že jo? To už se dneska
skoro nevidí. Musíme tě chránit, jak nejdýl
to půjde. Ty seš takový moje světýlko, který
je škoda hned zhasnout.“
„Páni, Jergushi, ty
seš z něj dost hotovej, co?“
„Hotovej tak strašně, že
jsem s ním ještě ani nešukal. Nechci si ho hned ušpinit. I
když furt musím myslet na to jeho nádherný
péro.“ Skousl si ret. Na zubech mu okamžitě ulpěla rtěnka
a on teď vypadal ještě „použitěji“ než předtím.
Zavzdychal jsem, natáhl
se k jeho bradě a olízl ji. „P-pojď š-šukat. K-Kaza-ne,
pojď šu-šukat. Já... chci tvůj... a-anál.“
„Jééé,“
rozněžnil se kdosi, „ten je ale krásně nadrbanej! Tak mu
přece dej! Koukni, jak trpí!“
„Ne,“ odmítl mě
Kazan a místo sexu mě aspoň políbil hluboko do pusy.
„Já chci, aby byl při smyslech, až dojde na věc. Svý
nejlepší šoustání si přece chceš pamatovat,
ne? To bych mu neudělal – dát mu poprvý ve chvíli,
kdy je tak namol, že by moh mít ráno vokno.“
„A to nechceš kvůli
němu, anebo kvůli sobě?“
Potměšilý smích.
„Nó...“
„Nó... Je nám
to jasný.“
Najednou jsem stál na
ulici, klepal se od hlavy k patě jako oholená polární
liška uprostřed ledových plání a zaboha si
nemohl vybavit, jak a kdy jsem opustil klub. Vtom si mě někdo
přitáhl blíž k sobě a pevně mě objal, jako by se
mě snažil zahřát. Tu vůni připomínající
vonné tyčinky z taoshopu jsem znal. Přitiskl jsem tvář
do heboučké, kašmírové šály
(nepochybně dárek od nějakého patrona) a zavzdychal
jméno toho omamného parfému: „K-Kazane.“
„Jsi unavenej? Neboj,
zalezeš si ke mně do postýlky a budeš spinkat jako miminko.
Hele, támhle je zrovna taxík, co vypadá, že
čeká akorát na nás.“
Neochotně jsem Kazana
propustil a on přeběhl na druhou stranu ulice, kde parkoval vůz
taxislužby. Zaťukal mu na okénko. Chvíli si něco
povídal s taxikářem, pak mu ukázal neslušné
gesto a vrátil se ke mně.
„Kretén. Prej že
vožralý buzny nebere. Tak proč stojí tady?! Tady je
vožralejch buzen mraky!“
Nakonec nám štěstí
přeci jen přálo. Narazili jsme na řidiče, který
homofobií netrpěl, nebo měl aspoň rád teplé
peníze, a po téměř nekonečně dlouhé cestě,
při které se mi zvedal žaludek tak moc, že jsme museli v
jedné chvíli neplánovaně zastavit, abych mohl
vyhodit obsah žaludku z mostu do Čertovky, jsme dojeli ke psí
boudě.
Vyjít všechny schody
s mžitky před očima a neposlušně se pletoucíma nohama byl
ten nejnáročnější sportovní výkon,
jaký jsem kdy předvedl. Dopotácel jsem se s Kazanovou
pomocí do ložnice, kde mi upadlo tělo, zaplaťpámbů
velmi příhodně – do postele – a za pár sekund
jsem už o sobě nevěděl.
***
Když jsem se vzbudil a
otevřel oči, můj pohled padl na prazvláštní strop.
Béžový, jakoby plátěný, s dřevěnými
lamelami. V té chvíli mi došlo, že jsem strávil
noc kalbou středoškolského rázu a že jsem se
pravděpodobně vůbec nevrátil domů. Že jsem spal u Kazana.
A možná dokonce... s Kazanem. Pod jeho slunečníkem.
Ležel vedle mě, prameny
rozcuchaných vlasů spadlé do obličeje, a jednou rukou
mě objímal kolem pasu, jako kdyby mi chtěl zabránit v
útěku. Decentně pochrupával.
Nadzvedl jsem deku, kterou
jsme byli přikrytí, a zjistil jsem, že můj spolunocležník
má na sobě – stejně jako já – pouze spodní
prádlo. Byl jsem opravdu zmatený. Došlo k něčemu? A
proč si vůbec musím tuhle otázku pokládat?!
Proboha, jak jsem se moh takhle ztřískat?! Jak jsem se moh
vožrat tak příšerně, že ani nevím, jestli jsem
šukal nebo nešukal s chlapem?! A navíc s Kazanem! To bych si
snad musel pamatovat, kdybych byl aspoň trošilinku střízlivej,
ne? Vždyť v posledních dnech jsem nemyslel skoro na nic
jinýho než na to, jestli by mě vzrušovalo milování
s mým přítelem, který pro mě sice znamená
všechno, ale zároveň... přeci jen... je... pohlaví
mužského. Chtěl jsem mít v tomto ohledu jasno, a to
tak moc, že jsem si jednoho večera vyhledal na internetu nějaké
informace o análním sexu a zkusil si pak podle nich
pohrát se svým konečníkem. Nezamlouval se mi
ani jeden prst a dost jsem pochyboval, že s penisem by to bylo jiné.
Jenže... třeba by to bylo jiné s Kazanem... ?
Pohladil jsem ho po vlasech
a také po nahém rameni, přes které mu splýval
jeden pramen. „Ahoj,“ zašeptal jsem, když se probral.
„Ahoj,“ opakoval po mně,
šťastně se zazubil a se zíváním si protáhl
končetiny.
„Em... jenom by mě
tak zajímalo... Neudělal jsem ti včera nějakou ostudu, že
ne?“ ujišťoval jsem se.
„Myslíš kromě
toho, jak ses svlíknul do naha a dělal holubičku na baru?“
Polilo mě horko. „COŽE?!
To jsem dělal?! Panebože... Panebože!“
Propukl v bujarý
smích.
„Tobě to připadá
vtipný?“
„Ne. Ale... já jsem
si dělal srandu, promiň.“
„Ty!“ Posadil jsem se,
abych ho zbil polštářem, ale zjistil jsem, že nemůžu. Měl
jsem teď úplně jiné starosti. A to se svou hlavou, do
které v noci nejspíš někdo zaťal sekeru a
neobtěžoval se ji vyndat. „Já tě jednou fakt zabiju!“
zaúpěl jsem. „Já tě zabiju! Bože, já mám
kocovinu jak prase!“
„Já vím!“
řehtal se. „Ale neboj, i když jsi byl úplně na šlupky,
choval ses mravně. Za celej večer sis neodložil ani košili.
Jenom... jenom jsi byl trochu povolnější, no. Hezky ses na
mě lepil,“ zapředl. „Kdyby to tak fungovalo i bez chlastu!“
Padl jsem zpět do
horizontální polohy, protože vertikální
mi nedělala dobře. „Bože. A... kromě toho... ?“
„Buď bez obav,“
pochopil Kazan okamžitě, co znamená všechna ta moje nynější
nejistota, „nikdo z nás dvou neotěhotněl. Leda že by do
něj vstoupil Duch svatý.“
„Takže... my...“
„Ne,“ ubezpečil mě.
„Jenom jsem tě svlíknul, abys nespal v tom smradlavým
oblečení. Jestli chceš, můžeš se jít vykoupat. A
já ti zatím udělám zaručenýho
vyprošťováka.“
„A pak... se půjdeš
koupat se mnou?“
V očích se mu
objevily jiskřičky a na rtech zvlčilý úsměv. „Chtěl
bys?“
Navzdory bolesti, která
diktátorsky ovládala celou mou hlavu, jsem ho na ten
křivý úsměšek políbil. Jen krátce a
prchavě, protože jsem si uvědomoval, že nemám vyčištěné
zuby. „Uhm, chtěl. Posledně se mi to hrozně líbilo a
trochu jsem litoval, že pak už jsi mi to nikdy nenabídnul.“
„To sis měl říct!
Pamatuj – když něco chceš, musíš se o to přihlásit.
Jinak ti nikdo nic nedá.“
„Dobře. Tak já se
teda hlásím,“ zvedl jsem pravou ruku do vzduchu.
„Pane učiteli, můžu se s váma prosím pěkně
vykoupat?“
„Ale jistě, Charlie,“
souhlasil poťouchle. „Ale o těch koulích se mamince radši
nezmiňuj.“
Rozesmál jsem se.
„Nebojte, nebudu. Jenom ještě...“ zvážněl jsem opět,
„nevíš, kolik je hodin?“
„Nemám páru.
Hodně?“ hádal rozverně.
„Měl bych asi -“
„Zavolat mamince?“
dořekl za mě.
„Jo. Mám nějak -“
„Špatný svědomí?“
Klidně by mohl nastoupit na místo mého tiskového
mluvčího. „Dělej, jak myslíš. Ale jestli se chceš
v tomhle stavu harcovat domů, tak to tě musím varovat. Páč
jestli tě takhle máti uvidí, trefí ji šlak.“
„To ne, já bych se
jenom podíval, kolikrát mi v noci ještě volala a...
No... Já nevím. Třeba mě něco osvítí,
až mi to bude líp myslet. Zatím bych si kdyžtak vlez
do tý vany.“
„To zní rozumně,“
souhlasil Kazan. „A já tě zatím dám do
pořádku.“
Snídal jsem už
kdeco, ale lák z okurek se špetkou jedlé sody ještě
nikdy. To bude asi tím, že obvykle nechlastám jako
duha nad Dánskem a neprobouzím se vedle zkušeného
průvodce po klubech a barech, kterýžto pochopitelně
absolvoval též kurz první pomoci.
Po této medicíně
následoval skutečně silný turek, původně bez cukru,
ale podařilo se mi Kazana obměkčit aspoň natolik, aby mi dovolil
jednu kostku. Na podnose, který přinesl do koupelny, se kromě
kávy nalézalo i nějaké jídlo, ale stačil
jediný pohled na něj a můj žaludek mi dal jasně najevo, že
tohle už je vážně vrchol. Nejdřív lák z
okurek, pak kafe, ve kterým je víc lógru než
vody, a teď nějakej toast s marmeládou? Ses zbláznil,
ne?!
Bylo krátce po
poledni. Šplouchali jsme se s Kazanem ve vaně a on s chutí
snídal, protože se v noci očividně nezřídil tolik
jako jiní. „Já rád jím ve vaně,“
řekl a zakousl se do kulaté sušenky s kousky čokolády.
„Můžu tu totiž drobit, aniž by mě ty drobky píchaly.“
Že lák a kafe
zabírají, jsem poznal ve chvíli, kdy si Kazan
oloupal banán a s pohledem upřeným na mě si ho vzal
do úst tím nejvýmluvnějším způsobem,
jakým to šlo. Jeho smyslná, měkká držtička
ho někde v první čtvrtině obemkla a chvíli mu dělala
dobře. Hořely mi uši. Mezi mnou a oním tropickým
ovocem došlo k jakémusi telepatickému propojení
a já ucítil Kazanův jazyk na svém žaludu.
Sevřel jsem okraj vany a tiše zasténal.
Raf! Ve zcela nečekaném
okamžiku Kazanovy zuby projely banánem a ukously jeho špičku.
Nebolelo mě to, i když jsem skoro čekal opak – jen mi teď ještě
silněji cukalo v klíně. Nemazlete se s narušenými
psy, protože vás mohou v nestřeženém okamžiku
napadnout a ošklivě poranit. Jako ten můj nádhernej,
zvrhlej čoklík. S potěchou žvýkal svoje sousto, v
očích žár, který by dokázal vysušit
všechnu vodu z vany během několika sekund, a soustředěně mě
sledoval, jako by si vybíral vhodné místo, do
kterého se zahryzne příště. Doufal jsem, že mu
kapitán Nemo půjčí šnorchl.
Vůbec se mi nechtělo domů.
Nechtělo se mi tam vlastně ani volat.
„Soundtrack“ k této
kapitole:
Peklo v kombinaci s MM je tak živý, že to snad ani víc nejde! (Ale dobře ses mi trefil do rány, zrovna jsem dostahovala jeden nějaký oncert, už se na něj ... dneska těším..:-D)
OdpovědětVymazatKaždopádně tohle bylo úplně ... TAKHLE!
Tohle se určitě někdy někde stalo nebo stane. JE to tak pravděpodobný, že to snad není možný! Charlie se pěkně rozjel..^^
A Kazan zase ukazuje další stránku sobectví.
Kdyby měl Marilyn takového fanouška (jakože asi nemá, jinak je to divný)..určitě by tu svoji cestu z a do Pekel rozšířil ještě o nějakou kapitolu.. (Což mi připomíná, že vím, co chci na Vánoce..:-D)
Děkuji!
Vždycky se vyplatí čekat..:-)
Hodně neřestná kapitolka ;-)
OdpovědětVymazatZdenda byl pěkně " jetej ". Naštěstí měl kazan víc rozumu než on chtíče !
Ten banán a vana ... to bylo krásně vzrušující !
Po téhle kapitole je Kazan 50:50 . Jako jin a jang. Temný i světlý. Zlý i hodný. Ďáběl i anděl.
Vážně jsem zvědavá jak tohle celé dopadne. Zatím se Zdenda vrhl do bezhlavé lásky ...
Kazan se k Charlesovi zachoval férově.
OdpovědětVymazatJsem zvědavá, jak to bude dál.
U téhle povídky se člověk zasměje, popřemýšlí, i skoro rozbrečí. Jsou v tom všechny emoce, to se často nepodaří.
To s tou kocovinou mi teď připomnělo "veselý" zážitek s mamkou, babičkou a cestou domů. U nás (skoro u nás) je pivovar (Holba prosím), každoročně se pořádají pivní slavnosti a naši tam nemůžou chybět. Maminka se pro prohýřené noci probrala a bylo jí príma. Byla spokojená, žádný bolesti a hladová. Babička jakožto dobrá duše jim připravila pořádnou snídani (párečky, míchaná vajíčka..etc).. A maminka cestou domů dostala kocovinu jak prase (čtěte zastavovali v každý zatáčce, vzhledem k tomu, že tam jsou serpentiny se divým, že dojeli domů ještě dopoledne..xD)...XDD Tak jsme se všichni pobavili a mamka ještě v pondělí ráno s/zkuhrala,.."To ty pááárkyyyy"...XDD Vemte si z toho prosím ponaučení..Nejezte párky od svojí tchýně..XD
OdpovědětVymazatAno, čtu to už po milionté páté, nemůžu se nabažit..a stejně si myslím, že vždycky zapomenu, co jsem ti chtěla pěkného říct..:-)
1) Peklo mi až neuvěřitelně připomíná jeden klub kam občas chodím, že by náhoda?:)
OdpovědětVymazat2) Jitka musí být na mrtvici a nejspíš už obvolala všechny nemocnice a policejní stanice. Nebo Zdenkovy sbalila kufry?
3) Charles má štěstí,že když se nalije má okno. Já když dělám ostudu pamatuju si všechno. L.P.
Docela by mě zajímalo kam by Kazan zašel,než se k němu připotácel Charles.Ta jeho nespoutaná povaha.Taneční orgie a hlavně tančící Kazan ,rozmazávající si rtěnku mě tak vtáhli do děje ,že jsem tam řádila taky. Hnusná rána den poté a ta nevědomost,peklíčko.Je vidět ,že Kazan má Charlese opravdu rád,mluvil o něm tak krásně až mě dojal.Dík ,opravdu jsem si to užívala.
OdpovědětVymazatSe zpožděním několika dní děkuju všem za komentáře. Neberte prosím tohle zpoždění jako nezájem nebo neúctu, jen mám teď myšlenky někde jinde a musím se soustředit na pár zádrhelů, které se vyskytly v mém životě. Když na to chci na chvíli zapomenout, jsem se svými psy (všemi třemi :). Doufám, že se všechno brzy vyřeší, abych měl čistou hlavu a mohl dopsat další dvě kapitoly, které už sice z větší části mám hotové, ale ještě tam něco málo chybí. Děkuju za pochopení. :)
OdpovědětVymazatJá sem lezu průběžně pořád, abych neopomenula kdy bude další díl ;-) Hlavně si vyřeš všechno v životě ! Na to zlé zkus méně myslet, protože zapomenout se nedá. leda bychom si to vyndali z hlavy do Myslánky ;-)
OdpovědětVymazatMartina
Jinak přeji všem tady krásné a klidné svátky plné lásky a zdraví ;-)
OdpovědětVymazatOd Jackie: trochu mě irituje tenhle způsob komentu, nechce se mi nikam přihlašovat nebo co.
OdpovědětVymazatK povídce: je krásná! Přečetla jsem všech šest kousků jedním dechem, to je tak, když se člověk vykašle na šmátrání po internetu po nějakém lordstvu. A pak toho mám hodně.:-) Ještě tápu - povídku napsal Darren a lord je pes. Takže jestli je to tak, tak Psisku laju, koukej psát a Darrena můžu vyzdvihnout až do nebes. Povídka je ohromná. Vtipná, napínavá, hrdinové jsou atraktivní nejen pro sebe, ale i pro čtenáře. Málem jsem se párkrát zbořila smíchy. Je to taková anatomie zamilování se a hledání štěstí. Už jsi Darrene dlouho nepřidával, nebo nepřidávala. Tohle snad není poslední díl? To by mě vážně mrzelo.
Kdyby na světě neexistovaly šifry, značky a jména, měla bych toho teď tolik, co říct. Ale bohužel existují. Proto se schyluji ke strohému okomentování příběhu.
OdpovědětVymazatZajímavý a strhující děj(napsala bych "klasicky", ale mohu snad?), postavy propracované do detailů a tak věrohodné, citově působící a, bože, milovatelné!
Já...já to cítím, vážně. Jen to neumím dát do slov.
Wow :D Som naozaj zvedavá ako bude "maminka" reagovať keď sa to dozvie, teda ak sa to dozvie :)
OdpovědětVymazatreakce na oznámení --> No hurá! Už se těším:-)
OdpovědětVymazatStrašne sa mi páčila tá teória s menami. Je to vynikajúci nápad:) A veľmi pekné bol aj dôvod, prečo sa predstavil Zdenkovi ako Kazan. Mne z toho vyplynulo, že pripomienka toho ako ho oslovuje Charlie, mu nebude vadiť nikdy, chce ju mať na očiach, keby ju už aj náhodou nemohol počuť...?
OdpovědětVymazatMM milujem. Je to jediná skupina, jediný spevák, ktorý ma dokáže úúúplne rozbesnieť. Keď som nemala s kým ísť, teraz v lete na koncert do Prahy, (bolo to presne na moje narodeniny) tak som nahovorila bývalého spolužiaka, ktorý nikdy nič tvrdšie ako Queen alebo prípadne Kabát nepočúval, ale keďže je to môj najlepší kamarát už strašne veľa rokov a miluje ma a vie, že by som bola schopná odísť na ten koncert aj sama, tak tam šiel, a bol podobne šokovaný ako Charles :D A nabudúce už pôjde so mnou bez strachu z toho ako to tam prežije. Bože ako by som do takého „pekla“ šla... vďaka za pripomenutie tej dokonalej atmosféry:)
To ako Kazan odmietol sex s Charlesom, sa takmer rovná vyznaniu lásky:) Som zvedavá či si to Zdenko uvedomí, ale asi ani nie keď si to nepamätá:DDD
To kúpanie teda to hlásenie sa o kúpeľ a „koule“ ma rozosmiali:D kam na to chodíš. Píšeš tak skvelo, nedá sa prestať čítať. To zase bude hnusné ráno, keď budem vstávať do práce:)
Hm, tak ty jsi tu teorii o jménech ještě rozvedla dál. :-)
VymazatDíky za kompliment, inspirace přichází tak nějak sama (ale ne každý den, mám dny, týdny i měsíce, kdy nejsem schopen vyplodit víc než status na FB :-D). Hodně často taky zvěčňuju svoje vzpomínky.