Vzteklá mrcha, část 8.

Vítězící krása

Za necelý týden soužití s Kazanem jsem poznal několik dalších vlastností a charakterových rysů specifických pro druh pes divoký, poddruh městský. Za prvé: často trpí nespavostí. Abych byl přesnější, pes divoký městský prospí téměř polovinu dne, přičemž ke spánku se ukládá mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní a probouzí se zhruba jednu až dvě hodiny po poledni. Občas si dopřeje krátký odpočinek okolo osmé, deváté večer, kdy podřimuje ve svém pelíšku, nejraději při tlumeném světle stojací lampy. Donutí-li ho okolnosti pozměnit svůj denní režim, pak trpí zmíněnou nespavostí, neustále sebou mele a budí všechny živočichy ve svém dosahu. Pakliže musí vstát ještě před polednem, prodlužuje svůj večerní odpočinek až o dvě hodiny. A pokud je bezohledně vytažen z pelíšku v sedm či v osm v noci, dochází u něj k šoku, který se projevuje po celý zbytek dne, a to zvýšenou citlivostí na rušivé elementy, podrážděností či naopak skleslostí. Někdy dokonce žalostným vytím.

Za druhé: Potravní návyky tohoto druhu jsou natolik pozoruhodné, že by zasloužily samostatnou vědeckou studii. Často se u něj totiž projevuje nechutenství, které nijak nesouvisí s chorobou, neboť odmítat potravu může i zcela zdravý pes divoký městský. Důvod, proč v některé dny nepřijímá téměř žádnou potravu, je nám zatím neznámý.

Za třetí: Pes divoký městský je sice velice teritoriální a samotářský druh, dokáže se však překvapivě snadno adaptovat na jiné podmínky a žít v domácnosti. Zatím nevíme, zda se dovede takto přizpůsobit pro zbytek života, nebo jen na přechodnou dobu. Tým našich vědců (tzn. já) se však pokusí najít na tuto otázku uspokojivou odpověď.

Za čtvrté: Rozhodně se nenechte zmást přívlastkem městský a nesnažte se toto vzácné zvíře domestikovat. Ačkoli jsou jeho přirozeným stanovištěm parky uvnitř metropolí a lze jej poměrně často spatřit i v nejrůznějších nočních klubech, nákupních centrech či galeriích výtvarného umění, nesmíme jej považovat za opuštěného domácího mazlíčka. Pes divoký městský nepatří do kotce, na řetěz ani na kynologické cvičiště a v bytě (tj. s člověkem, nemáme na mysli jeho noru) se mu vede dobře pouze v případě, že tento prostor obývá dobrovolně. Pokud se vám tohoto podaří dosáhnout, je na místě zajistit šelmě dostatek aktivit (resp. her) a především ponechat jí prostor, a to jak fyzický, tak zejména psychický. Důležité je také smířit se s tím, že ačkoli k vám si bude pes divoký městský chodit pro pohlazení a občas vás možná i poslechne, nestrpí vedle sebe další členy domácnosti, ba ani jakékoli jiné lidi (proto doporučujeme „chov“ pouze osamělým osobám, které budou mít pro jeho vyhýbavou povahu pochopení). Donutíte-li ho, aby vás např. následoval do přeplněné tramvaje či metra, pravděpodobně dojde ke konfliktu mezi ním a cestujícími.

Za páté: Zatím nevíme o jiném živočišném druhu, který by vykazoval tak vysokou frekvenci páření jako pes divoký městský. Nejspíše kopuluje celoročně, bez ohledu na povětrnostní či životní podmínky, a to téměř každý den, průměrně pak šestkrát týdně. Samci mají velice citlivý a vzrušivý řitní otvor, přičemž vyžadují téměř výhradně anální styk. O jejich přirozených rozmnožovacích pudech nám zatím není nic známo.

Rád čtu nejrůznější články o živočišné říši, no. Polovinu knihovny ve starém bytě zabírají mé encyklopedie a už několik let odebírám National Geographic. Jistě i proto mě tak baví zkoumat Kazana jako zvířátko. Ostatně on se tomu nijak nebrání. Jinak by si sám nekoupil obojek se zvonečkem, necenil by na mě v posteli zubiska a nevrčel by u toho. (A já opravdu miluju to jeho frivolní „woof“.)

Když už jsem se k tomu dostal... On je ten můj psík skutečně vynalézavý a hravý. Nazval bych jeho přístup k milování sexuální kreativita. V současné době ani pořádně nevím, co se se mnou děje. Jsem tak trochu mimo. Ale aspoň konečně chápu, co se míní slovy „vyšukal(a) mu mozek z hlavy“, protože já se cítím přesně takhle. V práci už teď každý vidí, že se vznáším na růžovém obláčku zamilovanosti – ještě před týdnem si toho všimli jen opravdu dobří pozorovatelé, kteří mě lépe znali. Kolega, o kterém vím možná víc, než tuší, na mě při obědě v kantýně mrkl se slovy: „Už ti dala, co? Ta tvoje nová číča.“ Jo. Jo, dala. A jak!

Myslím, že žárlí. Kolega samozřejmě. Kdysi na vánočním večírku jsem se lehounce namazal, ne moc, protože si pamatuju úplně všechno – na rozdíl od své pekelné noci – a prozradil mu na sebe kdeco, především to, co mělo zůstat raději nevyřčeno. On se nadrátoval ještě víc, obracel do sebe jednoho panáka za druhým a pochopitelně hledal zpovědníka. Tak jsem se tedy dozvěděl, že i on žije v nefunkčním manželství; s ženou, která se po potratu jejich prvního a jediného dítěte stala frigidní. Brečel mi na rameni, že si neustále vyčítá, že nedělá dost a že není Petrušce dostatečnou oporou. A že jí hlavně nechce zahejbat, ale smířit se s tím, že je odsouzen až do konce života jen onanovat, taky nedokáže. Přiznal se mi pak, že občas kouří trávu a jednou, když se zase zhlulil, vyjel po jejich labradorovi. Byl to sice on, nikoli ona, ale použitelný otvor mají přece obě pohlaví. Prostě ošukal svýho psa! Ošukal ho poprvé, za pár dní podruhé... a teď už ho prý šuká pravidelně a bez drog. Doporučil mi, ať si taky pořídím nějakou tu němou tvář, která nikomu nepoví, že ji znásilňuju. I přes všechen alkohol v krvi jsem byl šokovaný.

Obávám se, že kdyby se tohle doneslo k Petrušce, sama by začala svému neukojenému muži hledat milenku. Anebo by ho spíš vypakovala z domu.

Vzpomněl jsem si na tohle Romanovo špinavé tajemství, když mě v půlce týdne navštívila v práci Jitka. Víc než kdy jindy jsem teď ocenil, že mám vlastní kancelář. Nejprve na mě zkusila slzy, mluvila o tom hezkém, co jsme spolu prožili, přičemž se zdálo, jako by posledních šest let neexistovalo. Když pochopila, že jsem už pevně rozhodnutý opustit ji, vysmrkala se, zalovila do kabelky a s upjatým výrazem mi podala papíry k rozvodovému řízení. Jako důvod našeho rozchodu uvedla mou nevěru! To, že mě několik posledních let nepovažovala za manžela, ale spíš za syna, jí nejspíš nepřišlo relevantní.

Připomněl jsem si, že někde jinde na mě čeká bytost, která si mě navzdory své přirozenosti váží, se kterou mě spojuje jedinečné pouto a která by mě určitě nevyhnala na šest let na samotku. Dobře, ať je tedy po tvém, Jitko. Podvedl jsem tě. To já nesu vinu. Tak ať si na mě celej svět smlsne!

Vzal jsem do ruky pero a blahosklonně to lejstro podepsal. Koneckonců, dostal jsem, co jsem chtěl, a to bylo nejdůležitější.

Na odchodu se má ex-manželka otočila a skoro zklamaně řekla: „Až se ti zasteskne po uklizený pracovně, vypraným oblečení a domácích knedlíkách, tak za mnou nechoď.“

Nejspíš usoudila, že momentálně žiju s nějakou dvacetiletou rajdou, která je přesvědčena, že kuchyňská linka slouží pouze k sexuálnímu dovádění. A já přitom žil s čtyřiatřicetiletým bohémem, který měl obvykle na kuchyňské lince typický umělecký výbuch sestávající převážně z kelímků, tub a plechovek s barvami a ředidly, ze štětců, z použitých špachtlí a bůhví z čeho ještě. Možná že to u soudu vytáhnu. Ať se ctihodnost nenudí. Jitka by ze mě udělala tuctový případ, ale to já rozhodně nejsem!

Těšil jsem se dnes do Kazanova doupěte ještě víc než obvykle. Pokud to vůbec bylo možné. Nemohl jsem se dočkat, až mu povím tu skvělou novinku, tedy že brzy budu rozvedený, z čehož jednoznačně plyne, že vyhrál. Byl jsem si téměř jistý, že se mu na ksichtíku objeví ten spokojený, samolibý úsměv, který nasazoval pokaždé, když jsem slovně dokazoval, že mu dávám přednost před kýmkoli jiným, včetně manželky.

Když jsem dorazil z práce a odemkl klíčem, který mi Kazan nechal udělat, ani jsem si nesvlékl kabát, jen jsem se zul, a hned jsem vyrazil do ložnice, odkud se linul tvrdý japonský rock. Už teď mi bušilo srdce. Nepochyboval jsem o tom, že naše přivítání bude velice spontánní a že svého přítele celého zulíbám. Ke své smůle (nebo štěstí?) jsem však zapomněl, jaká dokáže být Kazan kost.

Seděl před vyřezávanou toaletkou, na sobě krátký, černý saténový župánek, který mu dráždivě spadal z jednoho ramene, nohu přes nohu, pudřenku v ruce. Dlouhé havraní vlasy nadýchané jako mohér, vyčesané a nalakované jako by patřily Lady Gaga, se stříbrnou čelenkou, která se v nich studeně třpytila a propůjčovala Kazanovi vzezření královny. Zrcadlo ukazovalo z poloprofilu jeho tvář s temnými, kouřovými stíny kolem očí a rty rudě nalíčenými do srdce. Nemohl jsem pomalu ani dýchat, jak mě okouzlil. Kdyby byl žena, slušelo by mu to. Jenže on byl muž. A nejspíš proto mi připadalo, jako bych před sebou měl stvoření z jiného světa. Nádherné, palčivě vzrušující, dechberoucí stvoření, pro jehož krásu se umírá i zabíjí.

Zvedl se a já si okamžitě všiml, že je vyšší než obvykle. Narostla mu kopýtka? Ne, jen si obul kozačky na možná deseticentimetrovém jehlovém podpatku. Překvapilo mě, že štekle mu vůbec neubírají na mužnosti nebo síle, možná proto, že byly tak nablýskané, špičaté, ostré... a tudíž nebezpečné pro každého, kdo by se ocitl pod nimi.

Vyzývavě na mě pohlédl a pak zúžil oči. Mrcha jedna! Moc dobře věděl, že mě tyhle jeho ospalé štěrbiny zbavujou soudnosti. A dneska obzvlášť, protože ty stíny a... a peříčkové, dokonale glamourové řasy, které vypadaly, jako by byly vyrobené z černé labutě... bože! Kazane! Ty šukézní, šukézní čubko! Chceš mě zničit? Posluž si!

Rozchlípl tlamičku ve svůdně zlověstném úsměvu a nasadil další ze svých pohledů, kterým mě dokázal odzbrojit rychleji než cvičené komando zabijáků. Vždycky s ním vypadal trochu šíleně. Jako psychicky vyšinutý deviant. Kdyby mi řekl, že šuká zvířátka, věřil bych mu to spíš než svému navenek slušnému kolegovi.

„K-Kazane!“

Potemnělý smích. „Co?“

„Já... Ty... panebože... jsi tak...“ koktal jsem.

Přistoupil ke mně a začal mě svlékat, nebo spíš rvát ze mě oblečení. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo bezbožné bože, bože, bože. Naše hudební kulisa se opět změnila a já si ji po delší době znovu pořádně uvědomil. Můžu najisto říct, že to byla Animal Mania, protože neznám jinou rockovou skladbu se zvuky džungle. Lepší hudbu na sex neseženete. Kam se hrabou ploužáky z osmdesátých let!

 

Jakmile jsem byl na kost nahý, můj animální, maniakální drahoušek mě zatáhl do svého pelechu, shodil ze sebe župan a po krátkém, mokrém orálu za účelem lubrikace mého penisu mě obsedl. Držel jsem ho za boky a on na mě jezdil, muselo to vypadat jako zrychlený záznam jezdce na koni, černý perličkový náhrdelník kolem jeho delikátního krku mu pleskal o prsa a chřestil stejně jako dlouhé náušnice... a můj pejsáček s choutkami i půvaby fenečky šukal čím dál zaníceněji, sténal neuvěřitelný prasárny, díky kterým jsem dokonale věděl, co se děje s jeho povolnou a povolenou, neustále nadrženou prdelkou... Stačil jediný pohled na jeho zuby zaťaté do opuchlého spodního rtu, rozmazanou rtěnku, pocuchané vlasy, nepřítomný výraz v očích... a já se udělal stejně prudce a silně jako včera, jako předevčírem... jako před týdnem.

Kazan byl tak trochu posedlý spermatem. Miloval ho na sobě a miloval ho v sobě. S chutí při orálu polykal, nebo spíš měl rád, když jsem mu nastříkal do tlamky a on si pak nechal semeno přetékat přes jazyk, nejlépe tak, abych to viděl. Stejně nadšeně ale přijímal i ejakulaci do análu. Vlastně bych řekl, že takhle ho to vzrušovalo úplně nejvíc. Nezřídka se pak udělal sám. Proto jsme se asi po třech dnech dohodli, že kondomy zrušíme. Proč jsem souhlasil, že budu mít nechráněný anální styk s bývalou prostitutkou? Protože ta bývalá prostitutka byla můj přítel a protože jsem ztratil hlavu. Prosté.

Nemůžu ale říct, že by můj pejsánek s prvním sexem naprosto zdivočel a my do toho od té doby jen „bušili“. To v žádném případě. Otužilecké procházky v prosincových mrazech stále patřily k naší oblíbené společné zábavě, ač je pravda, že jsme je mnohdy zkracovali, jak jen to šlo, a cílem naší cesty se stávala kavárna nebo čajovna, kde jsme mohli nabýt zpátky normální tělesnou teplotu. Abych pravdu řekl, Kazan nyní nejen že neztratil nic ze své něžné, láskyplné stránky, ale byl teď naopak ještě přítulnější. Nenechal si ujít jedinou příležitost, aby se mě dotkl, byť by to měl být dotyk jen letmý a společensky i zdravotně zcela nezávadný. Ale i kdyby se na veřejnosti nespokojil jen s nepostřehnutelnými gesty náklonnosti a políbil mě na ústa, spíš bych ho ještě objal, než abych se odtáhl a zděšeně se rozhlížel okolo, jestli nás náhodou někdo neviděl.

Po letech v manželském exilu, kdy jsem spal na jednolůžku, jsem najednou usínal každý večer pevně obmotán tlapkami svého kočkopsíka a většinou se probouzel ve stejné či hodně podobné pozici. To za předpokladu, že se Kazan v noci nevyplížil z pelechu a nestrávil noc u malířského stojanu (říkal, že jeho výtvarné schopnosti dosahují vrcholu mezi třetí a čtvrtou ranní). V takovém případě mi pak udělal velmi příjemný budíček, o minutu nebo dvě dřív, než můj mobil spustil svou vlezlou melodii. Jednou mi dokonce se slovy Občas udivím sám sebe přinesl snídani až do postele. Bylo mi jasné, že se právě překonal. Že jsem možná od Oscarových dob první, koho si tak předchází. Ten lehounce připálený toast s máslem a medem, kafe a malé mlíčko na mě tak zapůsobily (a já chtěl tak moc vyjádřit svůj vděk), že jsem přišel pozdě do práce.

Oblíbili jsme si i společné sledování filmů. Podotýkám, že většina z nich byla mládeži přístupná, tedy žádné porno. Dívali jsme se z postele a den ode dne se zlepšovali v tom, jak velkou plochu těla dokážeme přitisknout k druhému. Občas jsme museli do promítání zařadit přestávku, protože Kazan už většinu filmů minimálně jednou viděl, tudíž se tolik nesoustředil na příběh ani postavy, nepočítám-li tu mou. Po pár minutách jeho laskání pod peřinou i mě přestalo zajímat, co se na té obrazovce děje, a my se pak buď pomilovali nebo si zašukali. Ano, Kazan znal i milování. Jednou při něm dokonce měl slzy v očích.

Po nějakých dvou týdnech mi naše štěstí přišlo příliš dokonalé na to, aby v nezměněné podobě vydrželo delší čas...

Byl to předposlední den před Vánoci. Kazan mi do práce poslal sms, že by se se mnou rád sešel v kavárně na rohu, a zakončil tuto textovku svým oblíbeným Pac a haf. Neměl jsem jediný důvod pochybovat. Což se ovšem změnilo, jen co jsem dorazil na smluvené místo a po nějakých třech, možná pěti minutách se mě místo mého přítele ujal můj nejvyšší nadřízený, ředitel firmy, v níž pracuju.

Každý věděl, že je to arogantní zmetek. Pohrdal všemi svými zaměstnanci, přičemž nezáleželo, jestli jde o uklizečku, nebo produktového manažera. Byl pověstný také tím, že si nepamatoval tváře svých podřízených, možná jen tří nebo čtyř, se kterými se dostával pravidelně do styku. Vypadalo to téměř, jako by se nás štítil, jako by nás spíš jen trpěl, než si nás vážil pro práci, kterou pro něj odvádíme. Na vánoční večírky zásadně nechodil, ale upřímně řečeno – nikomu na nich nechyběl. Já ho sice párkrát viděl, když se snesl ze svých skleněných výšin v nejvyšším patře, aby zkontroloval poddané, ale pochybuju, že mě nebo kohokoli z mých kolegů registroval jinak než jako součást kancelářského vybavení.

Proto mě zcela vyvedlo z konceptu, když ke mně dnes suverénně zamířil v kavárně. Vůbec jsem netušil, co po mně může chtít. Kdyby se mě rozhodl vyhodit, jistě by se neobtěžoval s osobním setkáním a už vůbec ne na tak neformálním místě. Ne, poslal by doporučený dopis psaný úředním stylem.

Posadil se naproti mně. Perfektní oblek s drahou košilí a saténovou vázankou, tipoval bych tak Armaniho nebo Hugo Bosse, stříbrné vlasy střižené strojkem, hladce oholená tvář, větší nos. Věk zhruba mezi pětačtyřiceti a padesáti.

„Vím, že jste čekal někoho jiného, ale váš přítel dneska nepřijde,“ začal bez pozdravu nebo jakéhokoli jiného úvodu. „Tu zprávu jsem vám poslal já. Omlouvám se, ale jinak bych se s vámi sejít nemohl.“

Nechápal jsem, která bije. Ani zdaleka. Přítel? Zpráva? To myslí... Kazana? Ale jak...? Odkud ho zná? A odkud ví, že já znám jeho? Vždyť se o své zaměstnance nikdy nezajímal! A jak se proboha dostal ke Kazanově mobilu?! Ta textovka mi přece přišla z jeho čísla! „Promiňte, ale... já ničemu nerozumím.“

„Chtěl jsem vás vidět,“ řekl chladně. „Poznat člověka, kterému dal Katsumi přednost před tím, kdo ho dokázal zajistit, aby se už nemusel namáhat.“

Bylo to jasné! Jak jsem vůbec mohl ještě před minutou tak tápat?! Ten kravaťák za mnou nepřišel jako šéf – pravděpodobně ve své nadutosti ani neví, že mluví s člověkem, který pro něj dře. Přišel za mnou jako Kazanův odkopnutý patron! Určitě. Teď to teprve dává všechno smysl. Ach bože! Když si vzpomenu, jak o něm Kazan mluvil... Když si vzpomenu, co k němu cítil...

Přesto jsem se potřeboval ještě ujistit: „Katsumi? Vy myslíte -“

„Myslím toho člověka, na kterého jste tu čekal,“ skočil mi šéf do řeči. „Nevím, jak si říká s vámi. Mně se představil jako Katsumi. Chci vědět, v čem jste lepší. Proč si vybral vás.“

Jo, hošánku, to bys nepochopil. A buď rád, že nevíš, s kým tu teď vlastně sedíš. Žádnej samozvanej ředitel zeměkoule by asi nechtěl, aby jeho kurvička opovrhla jeho penězi a utekla s jedním z těch ubožáků z dolních pater potravní pyramidy.

„No... tak asi už je někde jinde. Asi se změnil,“ mínil jsem.

Pohodlně se opřel, položil předloktí na područky křesílka a zatvářil se, jako by si o mně a mně podobných myslel své. „Nechtějte mě rozesmát. Ten se nikdy nezmění, to mi věřte. Já ho znám od února. Odkdy ho znáte vy?“

Diskriminační otázka! Ale můžu ji nechat nezodpovězenou? Koneckonců, proč ne? Beztak už odpověď určitě zná. Takže mě teď jen ponižuje.

„Jestli se nemýlím, tak od listopadu, že?“ popostrčil mě trochu.

Chtě nechtě jsem musel přikývnout.

„Tak vidíte. A vy byste kvůli tak krátké známosti zahodil celý svůj předcházející život.“ Odmlčel se, když mu servírka donesla espreso, prázdnou sklenku a třičtvrtělitrovou lahev té nejdražší minerální vody odněkud z Alp. Když se opět vzdálila, neuspěchaně si nasypal cukr do kávy a zamíchal ho. Pohled na jeho upravené nehty a snubní prsten mě dráždil k nepříčetnosti. Tyhle ruce se dotýkaly Kazanovy kůže! Proplétaly se jeho hřívou a vnikaly do jeho výstavní prdelky...

„Já vám to neříkám proto, abych dostal Katsumi zpátky,“ přetrhl šéfův hlas mé myšlenky. „To stejně nejde, protože on chce vás. A když si Katsu postaví hlavu, nehne s ním ani stádo volů, natož moje peníze. Taky proto jsem mu je dával – protože se tak moc odlišuje od všech těch šlapek, který jsem měl a ještě mohl mít, navíc mnohem levněji. Můžete si ho koupit, ale nemůžete si ho ochočit. Nikdy si nemůžete být jistý, že vám ty peníze nehodí k nohám a nebude se další týden živit jen plackami z mouky a vody. Má svou hrdost a peníze jsou pro něj druhořadé. Chce se hlavně pobavit. Tím si mě získal.“

Proč mi o tomhle Kazan nikdy neřekl? Proč se nikdy nezmínil, že by radši pošel hlady, než aby někomu dal z existenčních důvodů? Vážně přistupoval na tyhle „obchody“ jen a pouze pro své vlastní potěšení? Jemu bych to snad i věřil.

„A zkusil jste to naopak?“ odfrkl jsem si. „Třeba kdybyste mu hned nedával peníze, tak by se ochočit nechal. Možná by se do vás i zamiloval. Jako do mě,“ řekl jsem a nijak přitom nezakrýval pýchu ani nadřazenost, kterou jsem pociťoval vůči člověku, jenž si musel Kazanovu něhu i divokost zaplatit stejně jako služby maséra nebo kadeřníka.

Kupodivu se vůbec netvářil uraženě nebo naštvaně. „Tak za tohle bych mu nejradši urazil obě ruce,“ prohlásil a dokonale mě tím vyvedl z míry. „Za to, že vás takhle zblbnul! Milý příteli,“ oslovil mě s falešným úsměvem, „mně je jasné, že mi nebudete věřit ani slovo, ale pořádně jste naletěl. Neříkám, že vám chtěl Katsu nějak ublížit, to asi ne. Myslím, že jenom chtěl zkusit být lepší a zažít čistou lásku, možná dokonce pořád ještě věří, že to půjde. Ale já tyhle jeho náhlé záchvaty dobrodiní znám. Na začátku listopadu mezi námi došlo k takové menší hádce a on řekl, že už mě nechce nikdy vidět, že odteď začne žít slušně. Ale po pár dnech mi volal, že to tak nemyslel a jestli bych ho prý ještě chtěl.“

Napadlo mě, jestli náhodou nejednal právě takhle proto, že jsem ho zklamal. Možná se pohádal se svým patronem kvůli mně, možná doufal, že zrovna já na něj budu mít ozdravný vliv. Ale když jsem se před ním dalších pár dní zbaběle skrýval ve snaze zachránit manželství a nepouštět se na stará kolena do nějakých vylomenin, pomyslel si, že jsem stejný jako všichni ostatní, že se bojím opustit stádo, a on tudíž neměl sílu nebo spíš důvod cokoli ve svém životě změnit. Jen se upevnil v přesvědčení, že svět si prostě takovou změnu nezaslouží, protože právě svět ho vždycky nechá na holičkách. To svět se k němu pokaždé obrátí zády. Proč by ho tedy měl zbavit nepotřebné vzteklé mrchy? Proč by měl hrát podle jeho pravidel?

„Za nějaké tři týdny se situace opakovala. To už se se mnou sice nehádal, ale výsledek byl stejný – chtěl to prostě ukončit. Říkal, že kvůli vám. Ale za pár dní mě zase pozval k sobě. Vy jste za ním tenkrát přišel a on si okamžitě vybral vás, i když nutně potřeboval peníze.“

Ano, to bylo tehdy, když se mi přiznal, že se prodává. Říkal, že toho kvůli mně nechá, jestli je to pro mě důležité. Nechtěl, aby mě jeho minulost tížila. Nechtěl mě stáhnout do stejné společenské žumpy, v jaké se už léta nacházel on sám. A já znovu selhal. Nechal jsem ho několik dní žít v nejistotě. Možná si dokonce myslel, že už ho nemám rád. Žádný div, že potřeboval někoho, kdo mu ten pocit vlastní nenahraditelnosti zase vrátí. Zavolal tedy svému patronovi a ten nadšeně přispěchal, aby mu mohl zlíbat nohy a rozplakat se nad jeho krásou. K tomu Kazan získal jako bonus nějaké peníze. Byl znovu „milován“ a obdivován a měl na živobytí. Chtěl bych ale věřit, že se mu po mně aspoň trochu stýskalo. Že se mu stýskalo po lásce bez uvozovek. Ale kdyby se mu nestýskalo, tak by mi přeci nedal přednost před svým patronem s naditou peněženkou; nebo šrajtoflí, mám-li použít jeho výraz. Nedávalo by to smysl.

„Říkal jsem si, chudák Katsu.“ Šéf pokýval hlavou. „On radši sám sebe zahubí, než aby se jednou vzdal toho, co chce. Momentálně jste to vy a v rámci možností slušný život s vámi. Vážně by mě zajímalo, jak se teď hodlá uživit.“

„Jak asi?“ vylítl jsem. „Bude pracovat! Jako všichni ostatní!“ Pravda ovšem je, že jsme spolu na toto téma ještě pořádně nehovořili a Kazan zatím podle všeho ani nevyvíjel žádnou iniciativu, byť jen docházením na pracovní úřad. Vypadalo to, jako by prostě očekával, že teď ho budu živit já. Když u něj bydlím...

„Hm, no jistě,“ ušklíbl se šéf skepticky. „Tak dva dny, pak se poštěká s nadřízeným a poletí. Řeknu vám – já sám jsem majitel velké firmy a jeho bych nezaměstnal, ani kdyby to po mně chtěl místo peněz. Rozložil by mi podnik zevnitř. Je to anarchista a buřič, nemá absolutně žádnou úctu k autoritám, smysl pro zodpovědnost a už vůbec si neumím představit, jak vstává v sedm ráno. Což jsou samozřejmě všechno vlastnosti, které jsou žádoucí u vydržované známosti, ale rozhodně bych něco takového nechtěl vidět na pracovišti. To nikdo. Jsou lidé, kteří se hodí na pozici zaměstnance, lidé, kteří se hodí na pozici manželky, a lidé, kteří se hodí na pozici milence. Měl byste k nim mít odlišný přístup. Možná nebudete s takovým kastováním souhlasit, ale věřte mi, že až Katsu trochu poznáte, dáte mi za pravdu. Užívejte si ten jiný svět, ale nesnažte se ho přenést do toho našeho. Nikomu by to neprospělo. A jestli Katsu milujete, tak po něm nechtějte, aby byl jako všichni ostatní.“

Byl jsem v šoku. I když jsem se ze všech sil bránil pohlížet na šéfa jinak než jako na samolibého parchanta, najednou jsem lépe chápal, proč si ho Kazan vybral za patrona. On měl ve všem jasno – na rozdíl ode mě. Jeho slova na mě silně zapůsobila, a třebaže jsem si je odmítal připustit, vsakovala se do mě. Náhle jsem si uvědomil, že... možná... možná jsem se mýlil. Úplně ve všem. Ve svém pohledu na Kazana... vlastně Katsumi... Co když... Co když mu nakonec ubližuju? Snažím se sloučit neslučitelné, chtěl bych přivést do tohoto světa démona, naučit ho v něm žít lidským způsobem a zároveň toužím, aby si zachoval svou osobnost...

Teď se ale nemůžu vzdát! Nemůžu se sklonit před Kazanovým bývalým patronem a dovolit mu, aby odešel s pocitem převahy. Já měl přece od samého začátku ty nejlepší úmysly. A vůbec – co on může vědět o souznění duší? O spojení démona a anděla? Možná se mě jen snaží zmást. Možná zavětřil příležitost. Nesmím dopustit, aby získal dojem, že o sobě nebo o Kazanovi pochybuju.

A tak jsem se do něj pustil: „Vy prostě odmítáte přijmout fakt, že už vás Kazan nepotřebuje. Že vám ho přebral někdo, kdo mu ani nemusel zaplatit. Chudáčku, to je vážně smutný. Když si představím, jak vám teď musí bejt... Musí vás hrozně žrát, že vám vaší vydržovanou známost přebral chlap, co vydělává dvacet sedum hrubýho, co? A že ji teď má každej den a úplně zadarmo.“ Mé sebevědomí rostlo s každým slovem. Připadal jsem si jako alfasamec, který si vytřel zadek s kastrátem. Cítil jsem se jako Chlap. A pak že za všemi konflikty mezi dvěma muži nestojí sex a peníze.

Kamenný ksicht. Jediné, co teď šéfa odlišovalo od sochy, bylo jedno obočí, které se mu vyšplhalo nad úroveň druhého. „To si vážně myslíte? Že žárlím? Ne,“ zakroutil hlavou, „mě je vás jenom líto, protože se chystáte udělat hroznou blbost. Já vím, Katsu je divokej, je nevyzpytatelnej, je žádoucí... je zkrátka úplně jiný než kdokoli, koho známe. A hlavně úplně jiný než naše manželky. Ale nechte si otevřená zadní vrátka. Nerozvádějte se kvůli němu. Nebo vy si snad myslíte, že až vaše okouzlení trochu pomine a vám se zasteskne po poklidném životě, že začne stavět hnízdečko a že vám bude vařit teplé večeře a žehlit vám košile do práce? On není na takový život uzpůsobený. On se tím, co je, nestal – on se tím narodil.“

Ano, to jsem někde hluboko v sobě věděl také. Už delší dobu. Navenek jsem však nemohl souhlasit: „Ale já slyšel něco jinýho. Vy nevíte, co se mu stalo v minulosti. Že ho tahali po psychiatrech a dělali z něj horšího, než je. To kvůli tomu je takovej. Protože se tak svobodně rozhod. Chtěl, aby pro to, co se o něm říkalo, byl důvod.“ (I když to asi na věci nic nemění.)

„To vám řekl kdo? On?“

Znejistěl jsem: „No... jo.“

Shovívavě se usmál, usrkl kávu tak, jak to umí jen snobové, a když ten miniaturní šáleček postavil zpět na podšálek, urovnal ouško, aby směřovalo pěkně rovnoběžně s hranou stolu. „Dám vám nevyžádanou radu, ano? Nikdy nevěřte tomu, kdo střídá jména. Zvlášť u Katsumi to totiž nejsou jména, ale postavy, které hraje. Ostatně, víte, proč zrovna Katsumi? Je to japonské ženské jméno, které by se dalo přeložit jako vítězící krása. Zkrátka si se mnou hrál na gejšu a já myslím, že v nějakém minulém životě opravdu gejša byl. Rozhodně to má v krvi. Umění všeho druhu – malířství, tanec, literaturu... a také herectví. A nezapomeňte, že i jeho matka byla herečka. On po svých rodičích nezdědil jen talent na kreslení.“

Cítil jsem se zahnaný do kouta. Jeho argumenty se zdály příliš logické na to, abych mohl přijít s vlastními. Musel jsem ale něco říct. CHTĚL jsem něco říct! „Heleďte... Jestli tady někdo něco hraje, tak jste to vy. To je můj názor. Prostě chcete Kazana zpátky, ale víte, že on k vám sám nepřijde, tak se mě aspoň pokoušíte od něj odradit. Možná si myslíte, že to, co mi tady povídáte, mě přiměje, abych ho nechal, a on pak přileze s prosíkem zpátky k vám.“ Tvrdošíjně jsem tomu věřil. Ostatně nic jiného mi nezbývalo.

Ani teď neztratil šéf nervy. Svým způsobem to bylo fascinující a úctyhodné. A vysvětlovalo se tím, proč mě osobně povýšili v práci jen jednou. Já totiž nedokážu být za všech okolností tak klidný a přesvědčivý, neumím manipulovat s lidmi, ani je netřídím do kast. A především nejsem predátor. Jsem spíš býložravec. Což by mě mohlo vedle Kazana stát krk. Asi bych to měl konečně začít brát vážně, protože fakt, že se hyena nechá obskočit antilopou, ještě neznamená, že si na ní druhý den nepochutná. Proč nevyužít svou kořist pro trochu zábavy?

„Vy nevíte, co mluvíte,“ řekl šéf. Mohl být jen o pár let starší než já, ale jednal se mnou jako s adolescentem. „Za měsíc, nejpozději dva budete rád, že jste se ho zbavil, to mi věřte. A on zase bude rád, že se zbavil vás, a vrátil se k někomu, kdo se o něj postará.“

„To jako myslíte sebe?“ vysmál jsem se mu. „Vždyť vy byste ho nechal zmrznout! Kdo mu koupil zimní kabát? Já!“

„Ano!“ vybuchl konečně ten zdánlivě chladnokrevný vládce našeho malého impéria. Zdálo se, že jsem právě objevil jeho slabinu. „Ano, koupil jste mu zimní kabát, protože on se mi vůbec nezmínil, že ho potřebuje! A jak já to moh čuchat, když si jindy o všechno řek? Kupoval jsem mu i pitomý ponožky! Nosil mu hromadu prášků proti bolesti, protože on by nešel k zubaři ani za zlatý prase! Ono to totiž bylo hrozně pohodlný, vymlouvat se na bolavej zub, když se mnou nechtěl spát, víte? Tehdy, jak jste se zachoval jako pravej kazišuk, jsme byli zrovna v posteli – po měsíci! – a on mě tam prostě nechal. Ale já za něj stejně zaplatil nájem! To si fakt myslíte, že bych mu nekoupil kabát, kdybych věděl, že žádnej nemá? To si myslíte...“ zarazil se, jako by mu užuž vyklouzlo něco, co rozhodně nepatřilo na světlo. Pohlédl se na mě téměř útrpně a možná poprvé v životě ukázal svou lidskou stránku: „To si myslíte, že jsem k němu nic necítil? Že v tom bylo jenom píchání? Ano, máte pravdu. Máte pravdu v tom, že mi chybí a nejradši bych ho dostal zpátky. A vy si jen tak přijdete a myslíte si, že máte patent na lásku... Že prokazujete lidstvu nějakou službu, když děláte z kluka, co se prodává, lepšího člověka... Myslíte si, že jste dostal víc než já a že se teď můžete nade mě vyvyšovat, ale to by platilo, kdybychom se tu hádali o nějakou obyčejnou štětku, ne o Katsumi. Ale víte co? Stejně vám dám ještě jednu radu, i když o ní nestojíte: Vraťte se ke své ženě, s tou vám bude líp. Ta vaše ušlechtilost je zčásti jenom přetvářka, z části naivita a Katsu ani jedno z toho nesnáší. Brzo vám to omlátí o hlavu. Teď je váma možná unešenej, ale on u ničeho nevydrží dlouho. Ani u jednoho jména. A až ho omrzíte... až ho omrzí tahle role, odhodí vás doslova jako hračku.“

Tohle jsem opravdu neměl zapotřebí poslouchat. A už vůbec se mi nechtělo dumat nad tím, jestli se náhodou ve všech těch slovech vyřčených v afektu a žárlivosti neskrývá kus pravdy. Možná že mé odstoupení z boje vypadalo jako prohra, možná si ho šéf vyložil dokonce jako zbabělost, jako strach podívat se na věc realisticky, bez sentimentu a bez příkras. Ale útěk není vždy projevem slabošství – často bývá i projevem zdravého rozumu.

A tak jsem se tedy sebral, zaplatil za svůj džus, který jsem ve velké žízni vypil ještě předtím, než se ke mně přidal můj zaměstnavatel, rozloučil se... a na odchodu se rychle ohlédl za sebe a s pocitem zadostiučinění prohodil: „Mimochodem, víte, že dělám ve vaší firmě?“

Na ten užaslej ksicht do smrti nezapomenu!   

Když jsem se ocitl na ulici, už jsem si ale tak neohroženě nepřipadal. S přísunem čerstvého, mrazivého vzduchu začal můj mozek okamžitě zpracovávat vjemy z uplynulé půlhodiny. A to, co z nich vyhodnocoval, nebylo ani trochu povzbudivé.

Kazan určitě něco jenom hraje. Jenže co? Buď tu svou zkaženost a amorálnost, nebo – a to je snad ještě horší – ty své světlé chvilky, kdy se zdá, že se mu v příštím okamžiku objeví kolem hlavy svatozář. Ať už jeho životopis tvrdí cokoli, myslím, že má hodně vysoké IQ, a navzdory tomu, co říká o psychologii, rozumí jí podle mě moc dobře. Mohl by toho využít k snadnému dosažení svých cílů. Použít strategii napraveného hříšníka, kterého přivedl na správnou cestou teprve jeho nejlepší přítel. Jenže teď mi někdo vysvětlete – Co by z toho měl?! Chápu, že by zkoušel všelijaké triky na své zákazníky, aby z nich dostal ještě víc peněz, ale ze mě mu přece nic moc nekápne! Dal jsem mu kabát. V něm by sice byl nejstylovější a nejlépe oblečený bezdomovec v celé Praze, ale nevím, jestli by ho to zvlášť těšilo. Já mu totiž střechu nad hlavou nezaplatím. Ani kdybych chtěl. Prostě nemůžu. Nemám na to finance.

Nevěřím, že by si Kazan na začátku toho všeho řekl: Hele, támhleten moula vypadá, že by se o mě mohl postarat, aniž by za to něco chtěl, tak já na něj půjdu zavrtět ocasem, a když tak pak ještě zkusím trochu zakulhat a brnknout na jeho city. Něčemu takovému prostě odmítám věřit! Odmítám věřit, že bych byl tak blbej a skočil někomu na takovýhle fígle.

Možná přeneseme přes srdce spíš to, že jsme se v druhém zklamali, než že jsme se sami v sobě zmýlili.