Vzteklá mrcha, část 12.

Pohřeb, rozvod, svatba

Nachýlil se konec zimy a můj pejsáček neuvěřitelným způsobem ožil, třebaže ani do té doby jsem si u něj na nedostatek temperamentu a vitality rozhodně nemohl stěžovat. Chodil teď do Stromovky často i beze mě a cestou zpátky mě mnohdy vyzvedl v práci. Bylo jen otázkou času, kdy si některý z kolegů všimne toho jiskření mezi námi dvěma.

Jednoho dne si se mnou dal sraz přímo v parku, mezi balvany u rybníčku jako obvykle. Dorazil jsem na místo i s kusem grilovaného kuřete v papírovém sáčku a našel ho, jak zamyšleně bloumá po cestičce, tam a zpět, a kope do kamínků. Chvíli jsem ho pozoroval, částečně i proto, jak mu to slušelo v rozepnutém kabátě, ve vysokých botách, do kterých si zastrčil nohavice černých cigaretových riflí, s černo-modře kostkovaným šátkem kolem krku a s buřinkou na hlavě. Vybavilo se mi, jak jsem ho tu spatřil úplně poprvé, v tom olezlém hacafráčku, ve kterém by se nezpotil snad ani uprostřed léta, v botách, které propouštěly téměř tolik vody co sandále, a s šedo-modře pruhovanými, bezprstými rukavicemi až po loket, jaké o měsíc později na důkaz lásky daroval i mně. Najednou jsem zase nemohl uvěřit, že mi dovolil, abych se k němu přiblížil. Já, obyčejnej chlap po čtyřicítce, řádovej zaměstnanec se skoro prázdnou kapsou, plochejma nohama a krátkozrakýma očima.

Zamířil jsem k němu. Zaznamenal mou přítomnost a už z dálky ke mně vyslal první pozdrav v podobě svého úsměvu. Bez ohledu na maminu s možná pětiletým škvrnětem přibližující se k nám jsem ho pevně objal a on mi s razancí sobě vlastní vypáčil polibkem jazyk z čelistí.

„Pojď, Natálko. Tady radši hačat nebudeme,“ zaslechl jsem slova určená spíše našim uším, než dítku, které spokojeně dotlačilo svůj kočárek s panenkou k lavičce a nad dvěma strejdy, co si tu dávají pusinku, by se zřejmě vůbec nepozastavilo. Snad jednou nedopadne jako Lenka...

Všiml jsem si jeho melancholického výrazu, který velmi neúspěšně skrýval za úsměvem. A když i ten uvadl, zeptal jsem se: „Děje se něco, miláčku? Vypadáš, že tě něco trápí.“

Povzdychl si, zastrčil ruce hluboko do kapes a zadíval se na hladinu rybníčku. „Chris umřel,“ řekl jen.  

Zdálo se mi, že jsem se přeslechl. „Cože? Chris? Ten Chris?“

„Ten Chris,“ potvrdil Kazan a nespouštěl oči z rákosu na břehu. „Taky jsem tomu nejdřív nemoh uvěřit. Na netu psali, že celá radnice drží smutek za dceru primátora, která včera večer spáchala sebevraždu, ale pořád jsem doufal, že to byl někdo jinej. Jenže Chris měl vypnutej mobil a... pak mi volal Fify a jestli prej vím, co se stalo. Jenom nám oběma vrtá hlavou... proč. Nebo spíš proč teď. Protože Chris v poslední době vypadal tak spokojeně... napsal skvělou, vtipnou povídku plnou života, která měla ohromnej úspěch... a teď tohle. Ale demonstračka to asi nebyla, to by nepsal dopis na rozloučenou. Povidá Fify. Já se v tom houby vyznám.“

Mluvil pomalu a já v jeho hlase poznával ten zdánlivý chlad a neúčast, které se vkrádají do slov těm, kdo se mermomocí snaží skrýt svou bolest.

Mlčky jsem ho vzal za ruku, aniž bych se mu obtěžoval nabízet útěchu v podobě kuřecího stehna, a truchlil jsem s ním.

„Znali jsme se sotva měsíc. Tak jak je možný, že mě to tak sebralo?“ Po tváři mu začala stékat slza a on si ji rychle otřel do rukávu.

Zamyslel jsem se. Ti dva byli propojení víc, než se mohlo na první pohled zdát. Kazan se stal Jerichem, Chrisovým pravým Já. A kdyby mu teď připadalo, že část z něj zemřela spolu s tím ubohým hochem, nikterak bych se tomu nedivil.

„Jednou jsi mi řek, že každej musí mít svýho anděla smrti... Ale teď to vypadá, že já byl Chrisův anděl smrti, ne tvůj. Neměl jsem ani ponětí, jak se ten kluk musí cejtit, ale když jsem byl s ním, často mi připadalo... jako kdybych měl něco, co si vůbec nezasloužím. Někdy jsem dokonce měl skoro chuť – kdyby to šlo – dát Chrisovi svý tělo, protože on by ho určitě takhle neruinoval. Ne jako já. Až dodneška jsem si vůbec neuvědomoval, co vlastně mám. A když teď vidím, co může znamenat pár kostí a masa... a hezká tvářička... péro...“ Dlouze, přerývaně se nadechl. „Je to moje vina,“ prohlásil náhle a v jeho hlase i výrazu se zračilo poznání něčeho strašlivého. „To kvůli mně je Chris mrtvej. Můžu za to já.“

„Ne. Ne, nemůžeš,“ začal jsem ho okamžitě ujišťovat, protože sám vím, že neexistuje nic, co by člověka drtilo a ničilo víc než pocit zodpovědnosti za smrt našich bližních. „V žádným případě si nesmíš klást za vinu, že Chris umřel kvůli tobě.“

„A kvůli komu teda? Já mu ukrad to, co mělo patřit jemu, a ještě si nechal platit za to, že mu to ukážu! Chápeš to vůbec?!“

Objal jsem ho a nechal ho, ať se vypláče. „Chápu. Nemysli si, že ne. Ale to stejně neznamená, že by sis to měl do konce života vyčítat. Koneckonců tohle celý byl přece Fifyho nápad, ne tvůj,“ konejšil jsem ho tiše a vůbec si nedělal vrásky s tím, že jsem z Chrisova úmrtí právě obvinil jiného nevinného. Pokud to Kazana utěší... ukážu prstem na kohokoli, kdo jen projde okolo.

„Přijdu do pekla,“ řekl najednou. Znělo to, jako by se s tímto faktem právě smířil. „Ne za to, že jsem šukal s půlkou Prahy. Ne za Oscarova tátu. Ale za Chrise. Tohle už je na peklo. To uznávám i já – chlap, co zamlada koketoval se satanismem.“

Usoudil jsem, že udělám nejlépe, když teď zůstanu zticha a budu jen naslouchat. Tento postup se mi ostatně osvědčil už několikrát. Kazan se potřeboval svěřit, dostat ze sebe všechno, co ho tíží, ale nestál o to, aby mu někdo radil, protože nikdo přeci nebyl obeznámen s jeho případem lépe než on. Jednou mi řekl: Každýmu takovýmu chytrolínovi bych doporučil, ať chodí tejden v mejch botách. Za chvíli by je zul a radši si rozdíral nohy o štěrk.

Následující den po obědě navštívil tetovací studio svého kamaráda a vrátil se s novým šperkem. Černým náramkem. Byl tvořen slovem Jericho a několika číslicemi – datem Chrisova úmrtí.

Tehdy jsem pochopil, z jakého důvodu se můj přítel nechává tetovat. Neposkytoval svou kůži umělcům místo plátna z frajeřiny, ani z nudy, jak jsem si myslíval, nýbrž proto, aby si navždy pamatoval důležité milníky ve svém životě. Smrtihlav na levé paži byl první – nechal si ho udělat v den, kdy ho pustili z léčebny, a symbolizoval nejen smrt jeho přítele (když jste se na můru zadívali pozorněji, zjistili jste, že její hlavu tvoří písmeno O a zbytek těla písmena SCAR), ale také smrt vévody z Yorkšíru, jak se Kazan nechával titulovat, když s Oscarem utekli do své věže ze slonoviny.

Za pár let se plně rozvinula Kazanova démonická podstata. Bylo mu dvaadvacet, četl satanistickou bibli (odtud jeho názory na sobectví a na uspokojování vlastních potřeb) a chodil v dlouhém černém plášti s kápí, ovšem jinak se ke své víře otevřeně nehlásil, nenosil ani obrácené kříže a pentagramy, protože on to bral dle svých slov vážně a většinu satanistů měl za bandu pozérů, co jen chtějí za každou cenu šokovat. On ale cítil, že ví mnohem víc. Že je možná vyvolený. Nezašel tak daleko, aby se považoval za Antikrista, připadal si spíš jako temný anděl uvězněný v lidském těle. A velice proto postrádal svá křídla. Nechal si je tedy alespoň vytetovat. Perutě mu narostly postupně, během asi dvou nebo tří návštěv tetovacího studia, protože tak veliký, náročný obrazec nelze vytvořit během jednoho dne. Nehledě na to, že při tetování páteře si projdete očistcem – je to jedno z nejbolestivějších míst na takovéto zkrášlování těla. Aspoň to říkal Kazan. Ale on prý tu bolest vnímal téměř rituálně. Možná i vykupitelsky. Za křídla démonů se zkrátka platí.

Někdy v pětadvaceti si uvědomil, že se nedal úplně správnou cestou. Myslel si, že svou vírou v satana potrestá svět za bolest, kterou mu způsobil, ale došlo mu, že místo toho, aby druzí trpěli, jen zatratil vlastní duši. A třebaže ještě ten samý večer vydal svou bibli ohni, něco z jejího učení v něm zůstalo. Stigma. Cejch zatracence, kterého každý raději obejde širokým obloukem, pokud to není právě tahle značka, co ho naopak přitáhne jako znamení.

O významu dalších dvou Kazanových tetování – jeleních kopýtek a textu v cyrilici, o níž jsem se zpočátku domníval, že je to azbuka – snad někdy příště. Teď už mě totiž zase tlačí čas.

Chrisův pohřeb byl jedním (Kazanovým) slovem blamáž. Vlastně to nebyl ani tak Chrisův pohřeb, jako spíš Kristýnin pohřeb. Do kremační síně směla pouze rodina a několik spolužáků – ta cháska z Pekla měla vstup zakázán. Pozůstalí nás nechali moknout venku na dešti a ještě na náš vrhali pohledy, které by nejednoho svědka uvedli v nejistotu, zda jsme Chrise náhodou nezavraždili nebo aspoň velkou měrou nepřispěli k jeho smrti. Ale pochybuju, že si Chrisova krkavčí matka nechala na zápěstí vytetovat jeho skutečné jméno a datum úmrtí. S největší pravděpodobností totiž neměla ani ponětí, co Jericho pro jejího potomka znamenal. Zajímalo by mě, jak to s ním dopadlo. Nejspíš se z něj opět stala obyčejná panenka, nádoba, která čeká, až do ní někdo znovu vloží duši.

„Pojďte, fakujem se,“ odfrkl si znechuceně Kazan za nás za všechny a my se rozešli do svých domovů, zamlklí, zbití jako beatníci. A stejně jako beatníci i naštvaní na ty takzvané „lepší lidi“.

„S radostí bych chodil bosej, kdyby moje bota zůstala v jejich prdeli,“ nechal se večer slyšet reinkarnovaný Allen Ginsberg, když si natíral svůj nový náramek hojivou kalciovou mastí na čerstvá tetování.

To pravé rozloučení s Chrisem se konalo až v Pekle, jakkoli ironicky to zní. Kazan tehdy pronesl jímavou, a přitom osobní, nestrojenou smuteční řeč, která mě rozplakala jako ženu v přechodu, třebaže občas zaváněla téměř černým humorem a rouháním (Můžeš tam nahoře předat můj vzkaz, prosím? Tak jo, piš si: Podělali jste to. Tečka. Ne, vykřičník.). Nakonec jsme všichni povstali na píseň od Chrisových oblíbených Erasure.

Take me back to the place

Where I once belonged

This could be any place

A place where you and I could sing this song

Take me back where I hear waterfalls flowing

(Vezmi mě zpět tam,

kam jsem kdysi patřil

Může to být kdekoli

Místo, kde ty a já můžeme zpívat tuhle píseň

Vezmi mě zpět tam, kde uslyším šumět vodopády.)

Věřím, že byl s naším výběrem mnohem spokojenější než s tím cajdákem, co mu údajně nechala zahrát rodina.

Jsem si vědom, že na někoho by to možná mohlo působit kapku morbidně, ale já se na tom našem soukromém pohřbu bez pohřbívaného do Kazana zase o trochu víc zamiloval. Viděl jsem ho teď v úplně jiném světle, a i když jsem nevěděl, jestli je to změna trvalá nebo jen přechodná, vnímal jsem ji velice intenzivně.

Dokonce se za celý večer ani nepochlubil svou novou kérkou. Pochopitelně, nenechal si ji totiž udělat proto, aby s ní honil vodu.

***

Upravil jsem si sako, překontroloval uzel na kravatě a s odvahou gladiátora vešel do arény. Tedy do soudní síně. Stačil však jediný pohled na Jitku v první lavici a na Jeho ctihodnost, která se monumentálně tyčila na stupínku vpředu, a mé sebevědomí zbaběle prchlo z budovy, jako by mu za patama hořela koudel.

Kolega Roman mě ještě včera ujišťoval, že celé stání jistě proběhne hladce, neboť náš rozvod je takzvaně nesporný, já souhlasil s veškerými podmínkami žalobkyně a navíc s ní nemám žádné nezletilé potomky. Mně to ale moc neuklidnilo a jen jsem čekal, kdy mě štěstěna podrazí. Zatím stála při mně. Ale jak známo, je to vrtkavá dáma, a nikde není psáno, že se ke mně nemůže obrátit zády třeba právě dnes.

Možná jsem na sebe ty nepříjemnosti, do kterých jsem se brzy po zahájení slyšení dostal, přivolal právě tou nedůvěrou ve vyšší mocnosti. Soudce si mě předvolal na lavici svědků, jako bych snad nezabil jen manželství, ale přímo manželku, a zeptal se, jestli jsem si zcela jistý, že mě má stále ještě zákonná choť už nikdy nebude přitahovat a že se k ní třeba za půl roku nebudu chtít vrátit. Jak jsem to ale asi měl vědět?! Copak jsem Nostradamus?

Pochopil jsem, že jde do tuhého a musím s pravdou ven. „Ctihodnosti, manželka uvedla v návrhu na rozvod mojí nevěru. Jenomže my už nesdíleli postel pět let. Naše manželství se začalo rozpadat od chvíle, kdy nám umřela dcera. Asi si teď řeknete, že by to šlo ještě vyřešit, když jsme to spolu vydrželi tak dlouho a překonali to nejhorší období, ale... jsem pod přísahou, takže nemůžu lhát. Já...“ Jazyk se mi lepil na patro. „Já nemám žádnou milenku.“

Jitka zkoprněla, soudce se tvářil stejně kamenně a komisně jako doposud. „V tom případě ale nemůžeme vaše manželství rozvést. K tomu, aby mohlo být manželství rozvedeno, musí být zjištěn kvalifikovaný rozvrat manželství, s čímž jste jistě obeznámen. A tento rozvrat musí být natolik hluboký a trvalý, že již není možné manželské soužití obnovit.“

„Ano, to já vím. Chtěl jsem jenom říct, že...“ koktal jsem. Tak sakra! Za co se stydíš? Za Kazana? To by se ti poděkoval!

„Ano?“ připomněl se soudce.

„Já mám milence!“ vyjelo ze mě. Jako bych se snažil udržet mokré mýdlo a ono mi vystřelilo z rukou.

A přitom zasáhlo Jitku... „COŽE?!“ vykvikla.

„Milence, nebo partnera?“ zaskočil mě soudce svou otázkou.

Chvíli jsem nevěděl, co odpovědět, a jen jsem ze sebe vydával jakési neartikulované zvuky jako ééé a uuuu. „Totiž... je to spíš přítel,“ řekl jsem, když jsem si konečně utřídil myšlenky a vjemy.

„Přítel, nebo kamarád?“

Začala mi docházet trpělivost. Připadal jsem si jako u výslechu na KGB. Teď se mě ten dědek plesnivej ještě zeptá, jestli jsem při sexu dole nebo nahoře, ne? A přitom... kdyby mého démona jen koutkem oka uviděl... dočista by ztumpachovatěl!

„Přítel. A já ho miluju,“ dodal jsem s gustem, ale tvářil se jako beránek, abych nakonec ještě nebyl obviněn z pohrdání soudem.

Jitka vypadala, že brzy omdlí, a já na ni hleděl s lhostejností, která mě chvílemi skoro zarážela.

„Takže spolu intimně žijete? Můžete o sobě prohlásit, že jste homosexuál?“

Tentokrát už jsem ani nezalapal po dechu. „Ano. Ano, můžu to o sobě prohlásit.“ Byl jsem na sebe tak pyšný!

Jitka vzlykla. Skutečně vzlykla! Chuděra, ono ji to vážně vzalo. Ty uplynulé měsíce pro ni musely být pořádná zátěž. „T-to mi děláte schválně, že jo? Ty a Lenka... Jako kdyby bejt normální už vyšlo z módy.“

Nevěřil jsem vlastním uším.

„Prosím o klid,“ zastavil ji soudce dřív, než se stihla naplno projevit. A že ona by se projevila! Až donedávna jsem netušil, jak dovede hysterčit. Jenže si tím tak akorát podřezávala větev. Myslím, že kdyby si zachovala chladnou hlavu a jednala s rozvahou, vážil bych si jí mnohem víc a choval se k ní slušněji. Na druhou stranu ani já nepředstavoval právě příklad rozumně uvažujícího manžela, to jsem musel uznat. A možná jsem byl ještě větší hysterka než ona. Od listopadu to se mnou mávalo ze strany na stranu.

„Pakliže máte odlišnou sexualitu, není jiná možnost, než vaše manželství rozvést.“ Konečně to soudce pochopil! I když vlastně nepochopil vůbec nic...

Po dalších ani ne pěti minutách vyřkl ortel: Manželství se rozvádí ke dni 14.3.2011.

Stvrdili jsme svými podpisy, že se vzdáváme práva na odvolání, aby rozsudek rychleji nabyl právní moci. A já se pak bleskově odebral k východu ze soudní síně, aniž bych se na Jitku jen podíval, protože mě fackovala hanba. Zařekl jsem se, že Kazanovi o tom nikdy nepovím. Věděl jsem totiž, že by ho to ranilo, i když navenek by se nejspíš tvářil jako všech sedm statečných dohromady a přitom by vedl cynické řeči o ženách a ženáčích.

Vypadl jsem z budovy soudu jako cukrář, sundal si kravatu, strčil si ji do kapsy saka a povolil si límeček na košili, vítr nevítr. Vtom mi kdosi zakryl oči svými dlaněmi. „Hádej, kdo to je?“ zapředl mi do ucha důvěrně známý hlas.

„Někdo, kvůli komu jsem se dneska pěkně zapotil?“ usmál jsem se.

Dovolil mi, abych na něj konečně pohlédl. „Ty ses kvůli mně zapotil? Chudáčku,“ politoval mě upřímně. „To chce odměnu.“

„Už jsem ji dostal,“ řekl jsem a spontánně ho objal, přičemž jsem si téměř přál, aby nás tu takhle našla Jeho ctihodnost.

„A já dostal svojí odměnu. Nebo spíš výhru?“ dráždil mě můj pejsánek jako obvykle a já se jen bezmocně tiskl k jeho tělu a hořel a doufal a toužil a umíral láskou a... a... a tak strašně moc se chtěl zase oženit! Tak MOC, že jsem to v sobě neudržel a celý smyslů zbavený zavzdychal: „Kazane, vezmi si mě!“

Potměšile se zasmál. „Ale! Tebe ten rozvod nějak rozhicoval. Tak dobře. Pojedem domů a já si tě pěkně připravím a pak...“ šeptal smyslně, „pak tě hezky ošukám. Umm. Vážně to chceš zkusit? Nebojíš se?“

„Ne, miláčku, já to myslel trochu jinak. Já to myslel jako... vezmi si mě za muže. Nebo za ženu, to je mi jedno.“

Odtáhl se ode mě na délku paží, uchopil mě oběma rukama za ramena a prohlížel si mě, jako by na mně hledal příznaky choroby. V očích úžas, ale i dojetí. „Tobě už definitivně přeskočilo, viď? Ty seš normálně prásklej!“ Šťastnější jsem ten jeho ksichtík snad ještě neviděl.

„Že jo? Taky mám pocit,“ rozesmál jsem se.

„Ty si mě vážně chceš vzít?!“ vykulil na mě vočiska. „MĚ? Ehm, promiň, možná ti to uniklo, ale já jsem Kazan. Kazan, he? Pořád nic? Ten chlap, co jsi ho poznal na podzim. Jak jsi mu pořád tak úplně nevěřil, že si s tebou jenom nehraje.“

„Já vím, kdo jsi,“ ujistil jsem ho. „Psisko z ulice. A pochopím, když mi řekneš ne, protože... je mi jasný, že tobě nikdo nenavlíkne snubák ani násilím. Vlastně ani nevím, co mě to popadlo. To já jenom... jak jsem byl v úplný extázi z toho rozvodu... Promiň,“ omlouval jsem se a v duchu si nadával do naivních volů, pubertálních holek a dokonce i do paní Bowaryové.

Srdečně se rozchechtal a sevřel mě ve svém chlapském objetí. „Charlie. Charlie! Ty můj blbečku. Já tě miluju! A jestli seš vážně takovej sebevrah... tak si tě klidně i vezmu! Jo, vezmu si tě za muže! Třeba hned!“

11:35 – rozvod. 11:55 – svatba. Tomu říkám šílenost! Ale pokud vám svou tlapu přislíbí někdo tak nevyzpytatelný jako je Kazan... pak není čas ztrácet čas!

Bohužel jsme žádný rekord do Giunessovy knihy vytvořit nemohli, protože jsem musel ještě měsíc čekat, až rozhodnutí soudu nabude právní moci, a protože by nás stejně tak rychle asi neoddali. Aspoň jsme měli čas na přípravy. A taky na rozmyšlenou, čehož jsem si byl vědom, takže jsem téměř každý den odcházel z práce v obavách, že doma najdu sbalenou tašku se svými věcmi. Většinou jsem však nacházel něco mnohem příjemnějšího – vyspinkanou šelmičku při chuti, vystavující své vnady na stoprocentně bavlněném prostěradle.

Prvních pár večerů jsme trávili surfováním po internetu a hledáním těch pravých a jediných prstenů. Shodili jsme se, že budou z chirurgické oceli, protože já ani žádný jiný kov na holé kůži nosit nemůžu. Zkrátka alergie. Ze stejného důvodu jsem svůj první snubní prsten musel hned po svatbě schovat do krabičky. Když jsem to Kazanovi vyprávěl, chechtal se jak blázen: „Teda lepší výmluvu, proč sundavat snubák, jsem ještě neslyšel! A já vždycky myslel, že si ho sundaváš jenom na ty chvíle, kdy jsi se mnou, abys mě s ním nepohoršoval.“

Po nedlouhém pátrání jsme narazili na stránky obchodu, který nás zaujal velkým množstvím zboží a možností levného rytí do vnitřní nebo vnější strany prstenu. Trvalo nám však celý víkend, než jsme si konečně vybrali ty své. Tehdy jsem se dozvěděl, že Kazan má ascendent ve Vahách. Ano, už dřív jsem si všiml, že se neumí honem rychle rozhodnout mezi dvěma – nota bene vícero! – jídly, košilemi, filmy, značkami barev atd. Občas bezradně postával u regálu s jogurty, dokud nebyl celý zmrzlý, a stejně jsem pak musel přijít já a hodit do košíku něco, o čem jsem věděl, že mu chutná. (Nemluvě o tom, že ten pitomeček se zdráhal říct si o něco dobrého, pokud to bylo dražší než průměrná věc stejného druhu. Že prý mě nechce „vyžírat“.)

V neděli jsme se však přeci jen dobrali nějakého výsledku. Postupně jsme náš výběr zúžili na čtyři prsteny a nakonec padla volba na 3 mm široké ocelové kroužky v nezvyklé měděné barvě, s dvěma rýhami po obvodu. Na jejich vnitřní stranu jsme si nechali vyrýt svá jména, tedy Kazan a Charles. Dřív bych si asi kladl otázku, co si o tom pomyslí rytec nebo ten, kdo bude prsteny balit a připravovat k odeslání, ale poté, co jsem pod přísahou prohlásil, že miluju chlapa, už mi bylo srdečně ukradený, jestli si někdo nevšiml, že žije na začátku 21. století v evropském, demokratickém státu.

Prstýnky dorazily ve čtvrtek. Kazan je dopoledne převzal od pošťačky, ale s pitvou zásilky čekal na mě. Těšil jsem se ten den domů víc než obvykle, neboť jsem o polední pauze absolvoval poměrně nepříjemný telefonát se svou ex-manželkou. Oznámila mi, že pro zbytek věcí si můžu přijít o víkendu, a pak mě požádala o mou novou adresu, údajně kvůli úřední korespondenci. Vyhověl jsem jí, ale zdůraznil jsem, že si nepřeju, aby sem bez mého vědomí chodila. Odpověď, kterou mi poskytla, nyní doslovně cituji: „Myslíš, že stojím o to vidět tu tvojí buznu?“

Jeden by si myslel, že se z Lenčiny smrti poučí. Já nevím, opravdu tomu nerozumím a byl bych vděčný, kdyby mi nějaký kvalifikovaný psycholog prozradil, co se té holce dělo v hlavě. Možná byla tak zlá jen ze zoufalství. Kazan ji připravil o to poslední, co jí zbývalo, žádný div, že se o něm nevyjadřovala právě pochvalně. To bych po ní ani nemohl chtít. Ale proč jí vůbec tak záleželo na manželství, které dávno nefungovalo? Mohla teď začít nanovo, třeba s panem Františkem. Jenže ona asi o žádný nový začátek nestála.

Když jsem se vyčerpaný vrátil z práce, hupsli jsme s mým snoubencem do postele, lehli si vedle sebe na břicho, já uchopil balíček z Hradce a začal se do něj opatrně dobývat.

„Honem, honem! Otevři to!“ povzbuzoval mě můj nastávající nedočkavě, načež mi pečlivě zabalenou zásilku chamtivě uzmul a roztrhal ji jako pitbull.

S fakturou se vůbec nezahazoval, rovnou ji odložil stranou na polštář. A já nyní se zatajeným dechem sledoval, jak vytahuje na světlo boží bílo-stříbrnou krabičku, v níž se ukrývá šperk, který by nejspíš ještě před měsícem nenosil ani v nejhrůznější fantazii. A pokud by namaloval svůj autoportrét, na kterém by se vypodobnil jakožto „vdaný muž“, jednalo by se o čistokrevný surrealismus.

Otevřel krabičku a chvíli zaraženě hleděl na její obsah. Pak vytáhl jeden prstýnek z molitanu a prohlédl si ho. Vypadal jinak než na fotografii – především nebyl tak červený, připomínal spíš už zašlou měď, než novou. Nedalo se ale říct, že by nebyl hezký. Jen jsme si ho zkrátka představovali jinak. A hlavně jsme očekávali, že bude sedět.

„Tyjo... dyť je to velký jak kráva,“ vyjádřil Kazan zhruba i mou myšlenku. Cvičně si zkusil snubák navléknout. Visel mu na prstu, jako by přes noc zhubl o dvacet kilogramů. „Teda to ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle není pětašedesátka. To je aspoň pětasedmdesátka.“

Ona by ta velikost byla perfektní – kdybychom si objednali prsteny na palec. A já se nemohl ubránit dojetí, když jsem viděl Kazanovo zklamání.

„Tak je pošlem zpátky,“ navrhl jsem. „Určitě to půjde reklamovat.“

„Ach jó!“ zavyl můj pejsáček. „Já chci svůj snubák! A chci ho nosit tam, co všichni!“ překvapil mě svým výrokem, ačkoli mu tváří prokmitával úsměv cirkusového špice.

„Ty seš prdelka,“ rozněžnil jsem se. Učebnicový příklad gaye!

„Viď?“ souhlasil Kazan a se smíchem mě zalehl. „Ale vážně... Já se těšil a oni nám pošlou místo prstýnků náramky.“

„Třeba si mysleli, že si je budem navlíkat... na ně,“ nadhodil jsem vyzývavě.

Užasle na mě pohlédl. „Jo táák! To mě nenapadlo! Vidíš. No... ale to o nás teda nemaj moc valný mínění. A zrovna ty bys potřeboval spíš ten náramek,“ zamručel se rty těsně u mých.

„Nech toho.“ Možná jsem se i lehce rděl. To ale můj penis stejně neodradilo od toho, aby se zdržel všech komentářů a nijak o sobě nedával vědět.

O pár minut později jsme mu uspořádali svatbu, neboť jsem se za něj vyslovil a požádal „o ruku“ Kazanovu prdelku. Beztak do sebe byli vždycky zamilovaný!

„Vážený pane Charlesův Ptáku, berete si zde přítomnou Kazanovu řiťku za svou zákonnou manželku?“ řehtal se můj vořech na celé kolo, zatímco já se do něj v otřesech smíchu pokoušel vstoupit.

„Říká, že jo,“ promluvil jsem za své přirození, které bylo o několik kroků napřed a myslelo už jen na svatební noc.

„Vážená slečno Kazanovo Řiťko, be-berete... berete si zde přítomného pana P-Ptáka za svého zákonného manžela a budete mu sloužit věrně, dokud nebudete zcela vyjetá?“

Smích prý omlazuje a sex je výborný sport. Myslím, že my dva se jen díky těmto několika měsícům dožijeme sta let.

***

A byla svatba!

Tančilo se, zpívalo se, jedlo se, pilo se... a tipuju, že i souložilo a hulilo na WC, protože v Pekle už to tak zkrátka chodí.

Opět se ukázalo, že Kazan zná půlku Prahy. Bez něj bychom se... Moment, právě se chystám napsat úplný nesmysl. Tak jinak – kdyby půlku Prahy neznal, nejspíš by nás oddala nějaká brejlatá úřednice v kostýmku, navíc na magistrátu. Za předpokladu, že by neomlela, jen co by můj značně viditelný dingo vkráčel na podpatcích do budovy. My však měli štěstí (stejně jako nebohá úřednice, kteroužto jsme tímto ušetřili šoku s doživotními následky).

Své ano jsme si řekli před jedním z Kazanových bývalých patronů! To jsou paradoxy, pane Vaněk. Ale já nemohl žárlit, protože tento dobrý muž, jenž zastával důležitý post na radnici Prahy 5, nám uspořádal svatbu snů. A hlavně – věděl jsem, že dnes se Kazan nestal „mým“ jen na papíře. Teď už mě nikdo nemohl ohrozit.

Bylo to velkolepé, neotřelé, spontánní a překrásné. Možná už jsem jen zapomněl, jak jsem se cítil na své první svatbě, protože jsem téměř v pokušení říct, že tuhle druhou jsem si užil víc. A mám dokonce dojem, že i z nevěsty jsem byl víc „vyprdlý“ dnes než tehdy.

Když před čtrnácti dny došlo na výběr oblečení pro tento slavnostní den, prohodil jsem, že si neumím představit Kazana v obleku. Pozvedl jeden koutek, udělal chm a s tajuplným výrazem kastelána na hradě v Karpatech mi sdělil: „Taky že mě v obleku neuvidíš. Vím přesně, co si vezmu.“ Když jsem se z něj ale pokoušel dostat bližší info, odmítl mi ho podat se slovy, že vidět svou nastávající v šatech před obřadem přece nosí smůlu a určitě to platí i pro případy, kdy ženich pouze tuší, jakého střihu ty šaty budou.

I kdyby mi však něco naznačil, ani omylem by mě to nemohlo připravit na okamžik, kdy se otevřely brány Pekla a vstoupila jeho „panenská“ královna, která se chystala provdat za „nepřítele sezhora“ a které patřil celý tento den. Její přátelé z undergroundové rockové skupiny Oedipal Syndrome hrábli do strun svých elektrických kytar a začali hrát Svatební pochod z Mendelssohnova baletu. Děkoval jsem v té chvíli všem bohům a bůžkům, že nestojím na radnici, neboť ženich s rýsující se erekcí v kalhotách asi nevypadá zrovna na to, že by měl počestné úmysly. Tady by ale nejspíš nikomu nevadilo, ani kdybych Kazana obtáhl přímo na oltáři. A věřím tomu, že plno svatebčanů by se muselo hodně držet, aby se tu nestrhl skupinový sex připomínající scénu ze Süskindova Parfému.

Vypadal jako vampírská nevěst(k)a. Jeho jemně utvářený, smyslný ksichtík s decentně vystouplými lícními kostmi a naopak trochu propadlými tvářemi, který by mu záviděla každá druhá fotomodelka, rámovala profesionálně upravená, nadýchaná hříva pod stejně nadýchaným, krvavě rudým, tylovým... závojem! Černě podmalovaný „emo“ voči se mnou koketovaly a vábily k sňatku s tím nejneřestnějším stvořením, jaký jsem měl tu čest poznat. Krk zdobil několikařadý bižuterní obojek z černých skleněných korálků, následovala nahá prsa a paže (jedna s krajkovou, potrhanou rukavičkou po loket, druhá bez, protože rukavici č. 2 si Jeho výsost nejspíš zapomněla v posteli, když se narychlo oblékala po divoký rychlovce se svým sluhou). Trupu vévodil vínový korzet. Obepínal to pružný, šlachovitý tělo, který mi vždycky připadalo tak velký, protože jsem byl ještě pořád nastavený na ženské měřítko, a já se toho pohledu nemohl nabažit. Na nohy si můj démon nazul nepostradatelný kopyta, kozačky na vysokém podpatku, s rudými stuhami místo tkaniček. A aby mu nebyla zima (nebo spíš aby se neřeklo, že přišel skoro nahej), natáhl si i potrhaný síťovaný punčochy, přesněji řečeno jednu potrhanou síťovanou punčochu a jednu černou, nepotrhanou nadkloneku, který si připnul k podvazkovýmu pásu. Nesmím zapomenout na spodní prádlo! I když takový list lopuchu by ho nejspíš zakryl spolehlivěji.

Tak. To jsem si nevycucal z prstu, ani jsem nepopsal kostým Marilyna Mansona, ve kterém pobíhal na jevišti roku 1999. Tohle zkrátka měl Kazan v náš den D na sobě. A já se začal v duchu zaobírat otázkou, jestli tu seženu jehlu a nit, až mi rupne zip na gatích. Bestie jedna! Asi chtěl rychle dědit.

Pominu-li skutečnost, že jsme si prsteny nakonec skutečně navlékali na palce, obřad proběhl více méně tradičně. Jen ten první manželský polibek byl asi o něco vášnivější, vlhčí a delší. A pak začala pršet rýže a kluci z Oedipal Syndrome spustili Vivaldiho Primaveru a všichni tleskali a Fify v první řadě popotahoval a ronil krokodýlí slzy, které si utíral do své růžové róby, v níž vypadal jako plameňák. Tiskl se však k Lukášovi a usmíval se přitom tak přesvědčivě, že mi spadl kámen ze srdce a já si přestal připadat jako někdo, kdo druhého připravil o všechny naděje a životní lásku.

Pořádat svatbu v klubu má své výhody – nemusíte se po obřadu nikam přesouvat. A tak jsme plynule navázali bujarou veselkou, kterou si myslím všichni užili, ačkoli útrata šla z velké části na vlastní účet každého zúčastněného. My koupili jen dvoupatrový dort s jahodami a šlehačkou, ze kterého si každý mohl kus dát, a pár lahví s červeným a bílým vínem, hrušky od Berentzenu a šampaňské, přesněji řečeno Bohemia sekt.

První tanec patří podle zvyklosti novomanželům a nejinak tomu bylo i na naší velice nekonvenční svatbě. Klub osvítily tisíce mihotavých světlušek, na zem se promítly hvězdičky a já už podle prvních tónů, které se začaly linout z reprobeden, poznal The Miracle Of Love od Eurytmics. No páni! Když jsem psal seznam svých oblíbených interpretů, čekal jsem, že mi od nich sem tam něco zahrají během večera, ale skutečně mě nenapadlo, že s nimi začnou. Já byl připravený spíš na japonštinu.

Třásla se mi kolena, slzy na krajíčku. Kazan stál uprostřed parketu, s lehce schýlenou hlavou ochočeného, ale nepokořeného vlka čekal, až si pro něj přijdu, já, černá ovce rodiny, a tak trochu zmateně se uculoval, jako by netušil, co dělat. Jako by měl téměř trému. Byl nádhernej, byl k pomilování, byl můj... jen můj a zároveň nikoho... A já šel. Jako ve filmu, kterej končí tím nejkýčovitějším happyendem, jakej si můžete představit, a stejně při něm bulí celý kino. Včetně mě.

„Můžu svou nevěstu požádat o první tanec?“ zeptal jsem se rozechvěle.

Oplatil mi můj úsměv, přikývl a podal mi ruku. Hodil jsem etiketu i hru na hetero pár za hlavu a přitáhl si ho k sobě jako dělníka, protože jsem šíleně toužil cítit jeho pevný, mužský tělo a přesvědčit se, že se mi to všechno jen nezdá. Že jsem se opravdu zrovna oženil s chlapem. Že jsem se zaregistroval.

Ploužili jsme, já Kazanovi na jeho podpatcích dosahoval někam po bradu a byl šťastnej a zamilovanej a strašně vděčnej za to, že tohle smím zažít, s ním, s pouličním vořechem a zpustlou courou... i kdyby to mělo trvat jen chvíli. I kdyby se po měsíci probudil a zjistil, že mě má plný zuby.

Brzy se k nám přidaly další taneční páry. Zahlédl jsem plameňáka Fifyho, kterak opět smrká do vyšívaného kapesníčku, a když si všiml, že se na něj s Kazanem díváme, široce se přes všechny slzy usmál a ukázal, jak nám drží palce. V příštím okamžiku byl i on vyzván k tanci svým partnerem a my se opět naplno věnovali jen sobě.

Vytáhl jsem se maličko na špičky a nechal Kazana udělat otočku. „To je úžasný!“ rozesmál se najednou. „Já vůbec nechápu, co to dělám! Jako bych byl sjetej! A přitom nejsem! Teda pokud vím.“

„Tak teď aspoň víš, jak se už od listopadu cítím,“ řekl jsem.

„Ty se máš!“ zvolal závistivě a znovu se rozchechtal.

„Že jo?“ souhlasil jsem a přijal jeho druhý manželský polibek. Rosamundo Pilcherová, jděte se vycpat! TOHLE je romance! TOHLE je Miracle Of Love.

Moc dlouho jsme v klubu nepobyli. Naše svatba zapůsobila na Kazana jako ženšen v čokoládě s celerem navrch a její afrodisiakální účinky se projevovaly pokaždé, když jsem se ocitl v jeho blízkosti. Čili můj pejsáček byl téměř permanentně „šukuchtivý“, jak svůj stav nazval. A já ho přece nemohl nechat dlouho trápit.

Proto jsme odjeli domů, já mu píchnul do zadničky „uspávací injekci“ a nechal ho blaženě pojít na rozkoš, kterou mu způsobila. Nezemřel mi ale navždy. Po několika minutách jsem ho pokropil živou vodou a on vstal z mrtvých. Za hodinu už jsem klečel mezi nohama Jeho výsosti královny a v klášterním světle svíček uctíval ten pomazaný, bohem posvěcený falus. Poprvé v životě. Cítil jsem se jako novicka a šíleně mě vzrušovala představa, že Kazan je Matka představená, ze které se vyklubal Otec představený. Nebo že jsem páže či podkoní a sloužím své Paní, do níž jsem byl už dlouho tajně zamilovaný, aniž bych znal její malé tajemství. Dnes jsem ho však odhalil. Zjistil jsem, že se pod jejím korzetem skrývá mužský hrudník a pod krinolínou penis. Okamžitě jsem pochopil, proč jsem nikdy nesnil o jiných ženách, jen o Jejím veličenstvu. A ono mě teď pozvalo na své lože, dráždí mě k nepříčetnosti svým nahým, překrásným tělem a já roztřesenými polibky pokrývám jeho ztuhlý úd...

„Vaše výsosti,“ uniklo mi ze rtů, když se Kazan slastně prohnul v zádech a otřel se stehnem o mou tvář. „Má královno!“ zavzdychal jsem okouzleně, beze studu a přitiskl ústa na potrhanou punčochu, která hovořila spíš pro královnu kurtizán než pro královnu zemí koruny české.

„Ano, můj drahý Charlesi?“ položil se Kazan okamžitě do role, aniž bych mu musel cokoli vysvětlovat. Pokud uměl takhle číst myšlenky i svým zákazníkům a patronům, pak se skutečně nedivím, že ho zahrnovali „květinami, šperky a kožichy“. Bože... Mý psisko jako Venuše v kožichu... Nahý tělo zahalený do pravýho norka... Perly kolem krku... Rukavičky nad loket... Hoví si na sametové lenošce, jemně švihá jezdeckým bičíkem do jejích nohou, kouří cigaretu z dlouhé, stříbrné špičky a tváří se přezíravě a znuděně, přesycený tabákem, vínem i sexem... Dekadence na entou.

A já si ho vzal! Ne, on si vzal mě! Dobrovolně se mnou vstoupil do svátosti manželské a teď si nejspíš brousí zuby na mou směšně malou životní pojistku. Bože, jak já ho miluju!

Přijal jsem celý jeho penis a snažil se to nosem udýchat. Nedostatek kyslíku však nebylo to hlavní, co mě trápilo.

„Udělej si dobře, no. Ták, to je ono,“ povzbuzoval mě Kazan ještě, když jsem se začal rukou uspokojovat. „Umm, teda... tomu říkám svatební noc. Tak pojď. Vykuř svojí královnu, ty můj panoši!“

Jeden by té jeho hravosti vážně propadl. Jeden té jeho hravosti propadl už dávno!

Před velkým finále se náhle zvedl a přiměl mě, abych si lehl na jeho místo. „Postříkám si tě. Aby všichni věděli, komu patříš,“ zazubila se ta moje hyena potměšile, pak zaujala nejvhodnější pozici, vzala si do tlapky svůj ocas a majetnicky si mě označkovala přímo do obličeje. Ach, můj bože! Děkuju, že jsi mě postříkal! Děkuju, že jsi svým semenem potřísnil mou tvář! A děkuju, že jsi mi ještě předtím dovolil, abych ti lízal zadek a řitní otvor! Těmahle svýma rukama ti postavím kostel... ne, katedrálu falického tvaru!

V příští chvíli jsem své díky pronášel nahlas, protože Kazan ponořil hlavu do mého klína a vyžužlal ze mě ten večer už druhý orgasmus. S chutí po něm zahladil všechny stopy a vyčerpaně padl.

„Bejt manželka je tak namáhavý!“ postěžoval si a to už se ke mně lísal a dožadoval se něžností.

„Lituješ toho?“ zeptal jsem se spíš jen z legrace a olízl mu špičku palce se snubním prstenem.

„Ne,“ řekl s tím nejupřímnějším výrazem, jaký jsem u něj kdy pozoroval. „Teďka už nejsem pes. Teď jsem psí blecha. Ta je šťastnější. Teda dokud na ni nezaprší biokill, no.“

Chechtali jsme se, jako kdybychom se zase sjeli. A možná že ano. Možná jsme se sjížděli každý den už od listopadu.

Použitá hudba:

Tentokrát je toho víc, takže to dávám takhle nakonec.

1) Erasure: Take Me back (album: I Say, I Say, I Say)

2) Felix Mendelssohn-Bartholdy: Svatební pochod (balet Sen noci svatojánské); rocková verze :)

3) Antonio Vivaldi: La Primavera; rocková verze v podání Nels & Mels

4) Eurytmics: The Miracle Of Love (album: Revenge)