Vzteklá mrcha, část 13.

Třináct

Nečekám, že bude celý národ plakat tak jako já. Nečekám, že někoho dojmu. A nečekal jsem to nikdy. Býval jsem svědkem okamžiků, kdy Jitka posmrkávala při sledování Modré laguny, Hříšného tance nebo Angeliky, někdy jsem jí ještě provokativně přinesl kapesník, ale sám neuronil slzu. A byl jsem také svědkem toho, jak krutě, nemateřsky odsoudila vlastní dceru za lásku, která – jak dnes už chápu – má tak vysoký „kvócient citovosti“, že se nachází mimo rozsah vnímání valné většiny lidí. A přesto jsem se rozhodl zaznamenat svůj příběh na papír, ne proto, aby v kožené vazbě zdobil police v domovech všech sečtělých rodin, nebo aby se na něj v knihovnách tvořily pořadníky, nýbrž jen a pouze... ze strachu. Ze strachu z toho, že bez hmatatelného důkazu už třeba za deset let neuvěřím. Že mi těhle pár závratných měsíců bude připadat jako sen. A Kazan jako fantazie, únik z reality, která už mě netěšila.

Slíbil jsem – sám sobě – že se svým psiskem zůstanu až do hořkého konce. Došlo na lámání chleba. Teď se uvidí, jestli ten slib dokážu dodržet.

Týden po svatbě. Pátek, třináctého května 2011. Ten den začal jako každý jiný – v posteli.

„Vstávej, manžílku,“ zavrněl mi do ucha důvěrně známý mužský hlas. Rozlepil jsem víčka a spatřil nad sebou svého kočkopsíka. Obkročmo se nade mnou skláněl a jeho černo-stříbrný chrouny mě lechtaly do tváře. Pohladil jsem je a přitáhl si za jeden pramen Kazanovu tvář blíž ke své.

„Dobré ráno, ženo má. Kolikpak je hodin?“ usmál jsem se na něj vyzývavě. „Mám poměrně slušnou erekci a nerad bych ji chudinku tahal do práce.“

„Všiml jsem si, žes tu postavil nějaký týpí,“ zapředl můj pes kočkovitý a pak se mi pronoroval pod deku. „Smetanu?“ přistrčil mi do ruky svůj penis.

„Dal bych si. Nebo ještě radši vyměnil. Abys nepřišel zkrátka.“

Kazan z nás pak odhodil pokrývku, přetočil se na mě do polohy 69 a já blaženě zanořil nos a rty mezi jeho voňavé, čerstvě okoupané půlky. Vždycky dokázal naplánovat několik tahů dopředu. Jako šachový velmistr.

Chvíli mé přirození jen olizovat a šťouchal do něj čumáčkem, jako telátko, které se přišlo napít k matčině struku. Slyšel jsem, jak se mu zrychluje dech, když jsem mu špičkou jazyka dráždil dírku a masíroval mu hýždě. A on si pak opatrně vzal můj úd do tlamičky a sál a sál... a já mu lízal řiťku a honil mu péro... Za chvíli telátko pocítilo první známky úspěchu, jeho sací reflex byl čím dál silnější... a brzy nato už polykalo prýštící mléko.

Samou rozkoší se pak samo udělalo, postříkalo mi krk, a když se otočilo zpět, tvářilo se vykuleně jako... no, jako to telátko.

„Vypadáš nějak překvapeně,“ řekl jsem.

„Fakt? No jo.“ Padl vedle mě a objal mě. „To asi proto, že normálně mi to přece v týhle poloze trvá dýl.“ Stulil hlavu v prohlubni mezi mou hlavou a ramenem. „Nechoď dneska nikam. Zůstaň doma,“ zaprosil.

„To nejde, pusinko moje.“

Povzdech. „Já vím. Ale... Mám takovej... divnej pocit.“

Zpozorněl jsem. „Divnej pocit? Chceš snad říct... že mi zase půjde o život?“ V takovém případě bych samozřejmě nevytáhl paty z domu. Natolik už jsem Kazanovým předtuchám věřil.

„Ne, to ne. To není tenhle pocit. Je to jinej pocit. Takovej... jako že by bylo lepší, kdybys zůstal doma. Jenom nevím proč. Kromě toho, že bysme se spolu mohli válet v pelechu a podívat se třeba na nějakej film nebo jít ven.“

„Nemysli na to,“ poradil jsem mu, protože nic jiného mě nenapadalo. „Taky mívám divný pocity, když od tebe odcházím. A přes den se mi někdy stejská tak, že kdybych ti nemoh zavolat, asi bych se zbláznil. Ale zatím se přece nikdy nic hroznýho nestalo.“

„Ne,“ dal mi za pravdu. „Víš... kdybych o tebe měl přijít... Nevím. Jsi to nejcennější, co mám. Vlastně první drahocenná v uvozovkách věc, kterou po strašně dlouhý době mám.“

„To's řekl výstižně,“ zasmál jsem se tiše. „Opravdu mě máš. Nikdy dřív jsem si nepřipadal tak něčí.“

„Protože jsme se vzali?“ zeptal se Kazan.

„Ne. Já byl tvůj dávno předtím.“ Pocuchal jsem mu vlasy a pak se podíval na nástěnné hodiny. „Ach jo. Abych radši vstal. Včera jsem to stihl jentaktak.“

Provedl jsem ranní hygienu, oblékl se a šel se do kuchyně nasnídat. Kazan seděl na parapetu okna a poněkud sklíčeně z něj hleděl dolů do ulice. Po nedávném orgasmu nebylo ani památky, a to mě trochu zneklidňovalo. Býval po něm přece vždycky tak veselý, hovorný... rozverný. Anebo sice nemluvný, ale zato extrémně mazlivý. A taky hladový! Ale nikdy ne zasmušilý.

„Miláčku. No tak. Netvař se, jako bys chtěl skočit. Nebo mi to urve srdce, já fakt zůstanu doma a pak budem pískat kudlu, než si najdu novou práci.“

Pokus o úsměv. „Tak jo. Budu statečnej. Já asi jenom... Asi mi jenom přijela teta Irma.“

„Ty vtipálku.“

„Přineseš mi z města tampóny?“ mrkl na mě.

„Ale ne že si je budeš dávat do uší, abys nemusel poslouchat Oasis,“ pohrozil jsem mu lžičkou, kterou jsem se právě pustil do bílého jogurtu s müsli.

„Vždyť já proti tvejm klukům nic nemám,“ ujistil mě Kazan. „To já si z tebe minule jenom tak utahoval. Láskyplně, abys věděl. Náhodou – takhle před usnutím, na mazlení, je to skvělá muzika.“ Seskočil z parapetu, posadil se naproti mně a nahnul se dopředu. „Ještě trochu jogurtu, prosím,“ řekl a otevřel ústa.

„Otesánku,“ okomentoval jsem jeho nenasytnost a podělil se s ním o svou snídani.

Rozloučili jsme se jako vždy polibkem, já si vzal ze stojanu deštník, protože předpovídali přeháňky, a Kazan mi pak ještě starostlivě upravil límeček na košili. „Úspěšný den, muži,“ popřál mi s drzým úsměvem.

„Děkuji, ženo,“ vrátil jsem mu to a vyhnul se jeho dlani, která se mi chystala uštědřit symbolickou facku. „Pečuj o naše hnízdečko, než se vrátím z roboty.“

„A nechoď s přáteli do hostince, muži!“ volal za mnou Kazan, když jsem scházel dolů po schodech.

„Neboj se, drahá!“ křikl jsem zpět a se smíchem seběhl do přízemí. Byl jsem nejšťastnější ženáč pod sluncem. A věřil, že budu i večer.

Ten den jsme se připravovali na pravidelné pondělní zasedání rady, takže se nikdo nezastavil. Vždycky jsem tvrdil, že by bylo rozumnější začít všechno chystat už ve čtvrtek, ještě lépe ve středu, ale má přímá nadřízená na mě hleděla, jako bych pocházel z jiné planety, nebo aspoň z jiné firmy. Hlavně že si do práce tahala svého ufuněného, nevrlého buldoka, který již několikrát posloužil jako skartka důležitých dokumentů. Bohužel vždy neplánovaně a rozhodně bez toho, aby se ho o to někdo prosil. Rufuska se ovšem nikdo nesměl dotknout, slovně, natož snad rukou.

Nestihl jsem si ani dojít na oběd, jaký jsem měl frmol. Mou kanceláří proudily téměř davy, najednou si všichni vzpomněli, že ode mě něco potřebují, a do toho mi zazvonil mobil. Nemohl jsem to ale vzít, protože jsem právě vysvětloval šéfové, jak funguje nová kopírka. Ukázal jsem jí, kde se zapíná a jak se vkládá papír do zásobníku, když mi ten někdo zavolal znovu. A pak, u výkladu o oboustranném kopírování, zase.

„No tak si to vemte,“ vyzvala mě šéfová podrážděně. „Rozčiluje mě, když lidem pořád zvoní mobil.“

„Omlouvám se, to bude asi...“ Hmátl jsem po telefonu a podíval se na zmeškané hovory. Měl jsem pravdu. Zaráželo mě jen, s jakou intenzitou se mi zkouší dovolat. Obvykle počkal aspoň čtvrt hodiny. Snad se nic nestalo!

„Ještě jednou se omlouvám, ale tohle vypadá naléhavě.“

„Dobře,“ rozhodila šéfová ruce. „Tak si zavolejte a pak na mě ťuknětě.“

Vytočil jsem Kazanovo číslo. Z úvodní melodie, která měla volajícímu zpříjemnit čekání, jsem tentokrát zaslechl jen první tón.

„Miláčku, co je?“ zeptal jsem se laskavě. „Já tu mám strašně moc práce a -“

„Ch-Char-lie?“ Přerývaný dech. „M-můžeš... mů-žeš s-sem p-přijet?“ Okamžitě jsem věděl, že Kazanovi se jen nestýská.

„Co se stalo?!“ vyhrkl jsem.

Táhlé zaúpění. Vzlyky.

„Kazane! Co je ti?!“

„P-rosím tě p-při-jeď! J-já tě h-hroz-ně pot-řebuj-ju!“

„A-ano, ano, přijedu,“ ujišťoval jsem ho, bez ohledu na to, jaký blázinec tu dnes byl. „Ale řekni mi, co se stalo!“

Přímo se dusil slzami. „N-nemů-žu. M-musíš p-při-jet.“

„Dobře. Dobře, miláčku. Už jedu! Za chvíli jsem doma, neboj se.“

„A-ale jeď r-rych-le.“

„Neboj. Tak... tak já teď zavěsím, ano? A ty prosím tě vydrž, ať už se stalo cokoli.“

Na druhém konci spojení Kazan potáhl nudli. „T-tak j-jo. A-le!“ zarazil mě ještě.

„Co je?“

„S-slib m-mi... že... ž-že mě n-nezab-biješ! S-slib mi t-to!“

„Slibuju,“ řekl jsem bez rozmýšlení. Bylo to snadné. Proč bych proboha zabíjel svýho pejsánka? Vždyť jsem ho miloval! Ať už udělal jakoukoli hovadinu... určitě to není nic, za co by zasloužil trest smrti. A už vůbec ne z mé ruky.

„D-Dobře,“ upokojil se trochu.

„Tak já jedu domů, ano? Udělej si zatím čaj, určitě bude všechno dobrý,“ kecal jsem nehorázně, protože jsem absolutně nevěděl, co říct.

„B-budu na t-te-be ček-kat.“

Zavěsil jsem a celý vyklepaný šel „ťuknout“ na svou šéfovou.

Přesvědčit ji, aby mi dala půldenní dovolenou právě dnes, byl téměř nadlidský úkol. Když mi však vyhrkly pravé, nefalšované slzy zoufalství a já byl téměř připraven podat výpověď, pookřála i tahle herdekbaba. V rychlosti jsem pověřil kolegyni, aby školení o kopírce dokončila místo mě, a vyrazil jsem na metro rychlostí olympijského sprintera.

Jako naschvál mi samozřejmě ujelo přímo před nosem, a já tak musel vymýšlet katastrofické scénáře o dvě minuty déle, než jsem doufal. Potil jsem se tak, že jsem měl mokrá celá záda. Proboha, co se mohlo stát?! Jestli Kazan takhle vyšiluje kvůli nějaký prkotině... třeba kvůli tomu, že se neudržel a prodal se... tak ho snad přerazím! Ne, samozřejmě, že bych nebral na lehkou váhu, kdyby se zapomněl, ale... ale asi by mě to nesebralo tolik, jako kdyby mi před lety za peníze zahnula Jitka. Smířil jsem se zkrátka s tím, že Kazanova minulost nás bude pronásledovat jako stín, a možná že jednou zase nabude konkrétnější obrysy. Plno vyléčených alkoholiků se neovládne, když před ně postavíte plnou lahev. Proč by to tedy mělo u bývalé gayši fungovat jinak?

Do stanice Vltavská vjela další souprava ve směru Letňany. Nastoupil jsem a posadil se do kouta. Začal mi vyzvánět mobil. Opět Kazan.

„Miláčku, už jsem na cestě. Teď jedu metrem,“ ohlásil jsem mu svou polohu tlumeným hlasem, ačkoli ta záškolačka s nasazenými sluchátky, sedící vedle mě, se netvářila, že by ji zajímalo, co vykládá nějakej dědek.

„T-tak jo.“

Riskl jsem to a zeptal se: „Poslyš, miláčku... nevoláš mi náhodou kvůli... kvůli nějakýmu chlapovi?“ Nikdo v celém metru by teď zřejmě nehádal, že nehovořím se svou záletnou manželkou, nýbrž se svým registrovaným partnerem, který se ještě před pár měsíci živil prodejem vlastního těla. Lidé zkrátka nevidí nic, co je trochu komplikovanější. Nebo to nechtějí vidět.

„N-ne,“ zněla odpověď.

Na jednu stranu mě to uklidnilo, na druhou stranu ještě víc znervóznělo.

„No dobře. Za chvíli budu doma a ty mi všechno povíš, ano?“

„Uhm,“ kníkl jako děcko a já se slovy Zatím pa, miláčku zavěsil.

Vystoupil jsem jako vždy na zastávce Nádraží Holešovice a spěchal domů. Cesta z práce mi obyčejně trvala pár minut, i s kódováním budovy možná deset, dnes se mi ale zdálo, že dojíždím na druhý konec republiky.

Odemkl jsem vchodové dveře.

Vyběhl po schodech.

Odemkl další dveře.

Zavolal.

Ticho jako v hrobě.

Strčil jsem rukou do kuchyňských dveří a ty se pomalu otevřely do místnosti. Mým očím se naskytl pohled, na nějž zřejmě do konce života nezapomenu. Kazan. Seděl na zemi vedle sporáku, dvířka plynové trouby sklopená dolů, jako by se snad pokoušel otrávit, opíral se o stěnu... a jeho ruce... jeho vlasy... jeho tvář... jeho světle fialová košile s tmavším proužkem, kterou jsem mu před týdnem koupil... to vše bylo pokryté temně rudou, na oblečení až černou, zasychající krví. Vedle něj ležel stejně zakrvácený mobil.

V první chvíli mě napadlo, že všechen ten hemoglobin patří jemu. Že se zranil. Člověk asi vždycky doufá v tu lepší variantu. V menší zlo.

„K-Kazane? Co...“ Rozhlížel jsem se okolo. Až nyní jsem si všiml, že krvavé šmouhy se nachází i na podlaze a na lince, zejména okolo dřezu, ve kterém leželo něco, co jsem se neodvažoval identifikovat. Ve vzduchu visel pach něčeho zabitého a hluboko uvnitř mě začal blikat výstražný vykřičník. Najednou jsem věděl, že ta všechna krev nepochází z žádného prasete ani králíka, kterého by mi Kazan chystal k večeři.

Naše kuchyně byla rozdělená na část pro přípravu jídel a část jídelní kamenným pultem, který mi nyní zakrýval výhled na stůl a židle kolem něho. Ale já náhle ani nechtěl vidět, jak to tam vypadá. Měl jsem neodbytný pocit, že by mě to mohlo stát i ten poslední zbytek nervů.

„J-já n-nech-těl!“ zaštkal Kazan a schoval tvář do dlaní. Už jsem chápal, jak se na ni dostala ta rudá.

„CO jsi nechtěl?“ zeptal jsem se. Můj žaludek plaval na vodě jako korek a kolena se mi třásla tak, že jsem se musel chytit linky, abych neupadl. Na ruce mi v té chvíli ulpěla krev a já se na ni díval s hrůzným poznáním. Byl jsem si čím dál víc jistý tím, kdo ji tu prolil.

Musel jsem se přesvědčit. Prostě musel! Ujistit se, že se mýlím, pokusit se probudit, protože tohle se až příliš podobalo noční můře... No tak! Když budu doopravdy chtít, tak se proberu! Budu ležet vedle Kazana, který bude spokojeně oddychovat, a já ho políbím na zátylek a řeknu mu Dobré ráno, miláčku. Pak se pomilujem a já půjdu do práce... Odkroutím si svých osm hodin a vrátím se zase domů... Kazan mě překvapí nějakou dobrotou a my pak zhlédneme další díl Californication... Tak PROČ už se sakra neprobouzím?!

Žalostné vytí mého pejsánka se rozléhalo po celé kuchyni a já ho toužil obejmout a konejšit, zároveň mě ale nějaká síla držela na místě. Dovolila mi pohnout se teprve v okamžiku, kdy jsem sebral odvahu, nebo spíš její pozůstatky, a zamířil k jídelnímu stolu.

Jeden krok.

Druhý krok.

Třetí krok.

Šedé, dámské kotníčkové boty na nízkém podpatku. Hladká lýtka.

Čtvrtý krok.

Popelavá sukně ohrnutá nad kolena.

Pátý krok.

Tmavě modrá halenka, stříbrný prsten s antracitem na bělostné ruce.

Krev, krev, krev, krev.

Odbarvené vlasy plné krve.

Krev, krev, krev, krev.

Chytil jsem se za ústa, otočil se, ale nestihl jsem doběhnout ani ke dřezu a vyzvrátil obsah žaludku na podlahu. Klopýtal jsem pryč, ani mi nevadilo, že jsem do těch zvratků šlápl, chtěl jsem jen... odsud. Být někde jinde. V jiné místnosti. Doufal jsem, že když se zavřu v ložnici, tak se z toho nočního lišaje probudím. Ale nevěděl jsem ani, jak se do té ložnice dostat.

„Char-lie, j-já op-rav-du n-nech-těl!“ bědoval za mnou Kazan.

Nechtěl? Panebože, a jak je pak možný, že z obličeje mojí ex-manželky zbylo... zbylo... Proboha!

Opřel jsem se o dřez a chtěl si pustit vodu, abych si opláchl tvář. Ruka se mi ale třásla tak, že jsem za nic na světě nebyl schopen uchopit kohoutek.

„Od-pusť m-mi t-to!“ kvílel Kazan. „N-nemů-žu b-bejt b-bez t-te-be! T-to mě r-rad-ši z-zabij!“ Po čtyřech lezl ke mně a zanechával na podlaze další krvavé otisky, tentokrát od svých dlaní. Těch dlaní, které jsem ještě včera večer líbal. Natáhl ke mně ruku. Nedokázal jsem cuknout. Nedokázal jsem udělat krok stranou. Nedokázal jsem nic.

Dotkl se mého kolene. Téměř nábožně. Shlížel jsem na něj a bojoval s protichůdnými pocity. Je to vrah! On vraždil! Zabíjel! Tak proč mu chci umýt tu uslzenou, zakrvácenou tvář, našamponovat mu vlasy... vyfénovat je a učesat, jak jsem to už jednou dělal? Proč mám na jazyku, že to bude dobrý?! Vždy'ť to už NIKDY nebude dobrý! I kdybych snad nakrásně chtěl. Panebože, co si ten šílenec myslel, že dělá?!

Pravděpodobně si nemyslel vůbec nic. Nejspíš mu jednoduše ruplo v bedně. Jako... jako před osmnácti lety.

A jestli se mezi nás bude zas někdo srát, tak ho zabiju, jako jsem zabil Oscarova tátu.

Z uzamčené komnaty mé paměti vystoupila vzpomínka na silvestrovskou noc a hluboce se uklonila. Potlesk! Opona.

Znovu jsem viděl Kazanovy rty, jeho oddané oči, nahé tělo... cítil teplo, které vysílalo... vůni hašiše i jeho chuť... a byl jsem ochoten odpřisáhnout, že mý srdce praská jako jablko v lisu na mošt, ne kvůli člověku, kterýho můj neviditelnej dingo zamordoval, ale kvůli tomu, že oddělal naši budoucnost.

„N-ne-odchá-zej o-ode m-mě!“ zanaříkal, pevně objal mé nohy a přitiskl mi tvář do klína. Ráno ji měl v těch samých partiích. A mně to připadalo jako v nějaké jiné dimenzi, v jiném životě. Možná v tom příštím, ve kterém Kazan nebude trpět žádnými skrytými psychickými poruchami. V nějakém lepším vesmíru, ve kterém Kazan nemá nutkání zavraždit každého, kdo ho chce připravit o jeho lásku.

Prej mám sklony k fetišismu a vytváření model. Já! Chápeš to? Furt mlel něco o tom, že jsem na Oscarovi závislej, že ho nekriticky zbožňuju...

Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale Kazanův dětský psychiatr byl možná větší machr, než jsem si kdy myslel. Jenže ono je těžké poznat nekritické zbožňování a uctívání pod vším tím předstíraným egoismem a bezohledností. Vždycky jsem měl za to, že se vraždí pro Kazana. Ne že Kazan vraždí pro někoho. Chtěl jsem nepopiratelný důkaz o jeho citech, ale pochyboval, že ho někdy dostanu. A teď tu leží, přímo vedle jídelního stolu, a já se na něj nedokážu podruhé podívat.

Obtočil si mě kolem prstu, nechal mě, abych kvůli němu vyváděl jednu skopičinu za druhou, rozvedl se a znovu „oženil“... S uspokojením poslouchal všechny mý komplimenty, všechny ty šelmičky, královny a taky miláčky... Díval se, jak se pro něj den za dnem měním, jak se stávám bez nadsázky jeho druhým Já... Jak se všeho vzdávám, abych mohl získat značně nestálé city toulavýho psiska... A já mu vždycky odpustil všechno, co udělal i neudělal.

Kvůli tomu mě tak zbožňoval? Kvůli tomu, že já zbožňoval jeho?

Nehledě na to, jak pokřivené to je... copak si neuvědomil, že vraždou už jednoho obdivovatele ztratil?

„Z-za-bij m-mě,“ fňukl. „P-pro-sím. V-vím, že jsem p-po to-bě chtěl, a-bys m-mi s-slíb-bil, ž-že mě n-ne-zabiješ, a-le t-teď ch-chci um-řít. P-proto-že tě p-poř-řád m-milu-ju, a-le t-ty mě u-už n-ne. Z-zabij m-m-mě, p-prosím. Řek-neš, ž-že to b-bylo z p-pom-sty, a d-dos-taneš n-niž-ší t-trest,“ překvapil mě teď svým racionálním uvažováním.

„T-to n-nemůžu,“ promluvil jsem po dlouhé době. Hlas se mi chvěl.

„P-proč n-ne? J-je to s-snad-ný. J-já u-už to u-děl-lal d-dvak-rát.“

Vytryskly mi slzy. Právě nyní! Ve chvíli, kdy se Kazan doznával, že mi lhal o své nevině. Moje partnerka, po jejímž boku jsem strávil většinu života, byla mrtvá... zavražděná!... a já brečel kvůli tomu, že jsem se zmýlil v člověku, kterého jsem poznal před půl rokem. V člověku, který si dle měřítek naší společnosti možná ani nezasloužil tohle pojmenování.

„A-le t-tys ří-kal, ž-žes ni-koho ne-zabil!“ připomněl jsem mu, zdrcený, na pokraji zhroucení.

„N-nezáměr-ně.“

„C-Co zna-mená n-nezáměr-ně?“

Otíral si tvář o můj klín, zřetelně jsem to cítil na svém penisu, ale ten jako by odumřel. „O-Os-car... Os-car t-to z-za-čal. N-nevěděl jsem o t-tom!“ zapřísahal se. „Z-zdálo se m-mi to. A... a k-dyž jsme p-pak... nak-ládali m-mrtvolu do auta... o-on se p-rob-ral! Z-panikařil jsem! V-vzal j-jsem h-hasák, c-co tam l-ležel, a...“

Nemusel to ani dopovědět. Dokázal jsem si všechno živě představit. Prostě ho umlátil! Chladnokrevně, surově ho ubil, až mu z obličeje nezůstalo téměř nic. Vypadal podobně jako teď Jitka.

Rozvážně, jako by to bylo úplně poprvé, jako bych se blížil k dravci, jsem nechal svou ruku, aby se dotkla jeho temene. Užasle, vděčně ke mně vzhlédl, přerývaně dýchal s pootevřenými ústy, ani nedutal. Kdybych se mohl vidět, asi bych se chytil za hlavu a řval sám na sebe: „Ty kreténe! Co to děláš, ty debile?! Kopni ho do držky a uteč!“

Ale to bych nedokázal. Odešel jsem od něj, když mi řekl o svém živobytí. Potřeboval jsem na vzduch, když kšeftoval s fotkami svého nahého těla. Ale dnes... když přede mnou klečel zbrocený krví ženy, kterou jsem třicet let miloval a s níž jsem měl dceru... jsem se od něj nemohl hnout, i když uvnitř sebe jsem byl zakrvácený mnohem víc než on.

Démon zvítězil. Na plné čáře.

Stál jsem u umyvadla a drbal si ruce kartáčkem. Smýt všechnu tu krev! Smýt ze sebe vinu! Vinu, která na mě ležela od chvíle, kdy jsem vzal Baryka a vyrazil do Stromovky, najít tu toulavou bestii a říct jí, nebo aspoň ukázat, jak mě to první setkání s ní ovlivnilo. Doživotně.

Nebyl jsem o nic méně vrah než Kazan. To já dal Jitce svou novou adresu. To já ji přivedl na smrt. A... to já nezůstal doma, když mě o to Kazan ráno žádal! Přitlačil jsem na kartáček a rozdíral si kůži kolem nehtů, až do chvíle, kdy se má střeva sevřela v křeči a já vystřelil k míse. Doběhl jsem jentaktak. Šplouchlo to a já měl pocit, že ze mě vyletěly veškeré vnitřnosti. Kéž by mezi nimi bylo o mý srdce!

Zůstal jsem bezvládně sedět, jako feťák, co si na hajzlu šlehnul zlatou dávku a teď stojí tváří v tvář svým nejhrůznějším můrám. Pojď, Charlesi... ukážu ti peklo. And I have to look up just to see Hell.

Ťuk, ťuk! Neměl jsem ani sílu říct Dále. Můj Lucifer se beztak vždycky pozval sám. Do mého objetí, do mých myšlenek, do celého mého života. Nepotřeboval žádnou vstupenku, propustku, ani VIP průkazku – prostě si otevřel a vešel. Tady mě máš a zbožňuj mě! A já byl skvělý hostitel i uctívač.

Dnes poprvé vstoupil pokorně, bez fanfár a červeného koberce. Opatrně, beze slov překročil mé nohy natažené přes cestu a zamířil k vaně. Měl jsem na ni z toho druhého vesmíru tolik krásných vzpomínek! Tady jsem se ale jen díval, jak Kazan pouští vodu, strká pod ni ruce a ta se okamžitě barví do červena a odtéká do odpadu. Dokáže ale obyčejná voda a mýdlo odstranit i vinu?

„Měl bych se asi... vykoupat celej,“ promluvil přidušeným hlasem.

Nebránil jsem mu. Pozoroval jsem, jak se svléká, sledoval jeho nahá, pevná stehna, jejichž hebké osrstění jsem bůhvíproč tak rád hladíval bříšky prstů, a chtěl se jich znovu dotknout, znovu pocítit to vzrušení, znovu žasnout nad sebou samým... jenže jsem věděl, že už by mi to žádnou závrať nezpůsobilo. Odpustil jsem mu, že mě připravil o manželství – toho jsem se přece vzdal dobrovolně. Ale nevěděl jsem, jestli mu dokážu odpustit, že mě připravil o to okouzlení z celé jeho bytosti. Protože jsem na něm byl závislý! Drželo mě nad vodou. A teď už nemám ani rodinu, ani partnerku... ani to opojný šílenství, kvůli kterýmu stálo zato převrátit si život vzhůru nohama. Jestli myslel, že mu to projde... tak se ošklivě přepočítal.

Leželi jsme v posteli a snažili se zapomenout. Kazanova mysl se vracela do stavu před zatměním a jeho tělo se celé chvělo, jak se vypořádávalo s šokem. Zabalil jsem ho do deky, abych ho udržoval v teple, přitiskl se k jeho zádům a objal ho. Vypadalo to, jako bych se jen staral o nemocného přítele. A on skutečně byl nemocný, možná od narození, jenže já až dosud netušil, jak vážná ta choroba je.

Co bych teď měl udělat?

Ani v nejmenším jsem to nevěděl. Byl bych vděčný za jakýkoli nápad, který by mi nějaká vyšší moc vnuknula. Nepřicházelo v úvahu, abych zavolal policii. Nepřicházelo v úvahu, abych si sbalil saky-paky a nechal tu Kazana samotného. Bůh ví, že by v tomhle stavu byl schopen ublížit ještě i sobě. A pokud to neví bůh... pokud už toho vlka vyškrtl ze svého adresáře a nezajímá ho, co s ním bude, protože si odmítl nasadit rohy a bečet jako ostatní... pak já to vím určitě.

Za oknem se setmělo. Můj močový měchýř trpěl a dožadoval se vyprázdnění, ale všechno ostatní, co ze mě ještě zbývalo, se nedokázalo ztotožnit s myšlenkou, že bych snad opustil postel, natož ložnici. Stala se mým posledním útočištěm, bezpečným úkrytem před skutečností, ačkoli ta se tlačila na dveře a protékala pod nimi jako velká voda. Jestli se jí povede ty dveře vyrazit a vytopit nás... Možná bychom se mohli zabít oba. Spáchat společnou sebevraždu. Vzít se za ruce a skočit z mostu. Spolykat prášky, zapít je vínem a naposled se pomilovat. Naše mrtvoly, propletený do sebe, pokrytý semenem a zvratkama, by mohly vypadat docela romanticky.

Sebevrazi prý do nebe nepřijdou. To je dobře. Protože já nechci do nebe, pokud v něm nejsou psi. Zvlášť ti vzteklí.

Půlnoc. Opět jsem potřeboval na záchod, ačkoli jsem byl před pár hodinami a od druhé odpolední nepozřel kapku vody ani sousto jídla. Jestli tohle byla opravdu jen noční můra a já tvrdě spal, pak jsem se možná i pomočil. Jenže všechno vypadalo tak skutečně – žádné kiksy, kterých se režiséři snů často dopouští – že už jsem v probuzení ani nedoufal.

Přelezl jsem Kazanovo nehybné tělo a šel se vyprázdnit. Čůral jsem sytě oranžovožlutou. Stál jsem nad mísou, sledoval svůj proud dopadající na porcelán a nechápal, co tu vlastně ještě dělám. Proč už nesedím na policejní stanici, s hrnkem kafe (nebo co tam dávají) v ruce, a nelíčím trpělivému vyšetřovateli, jak jsem našel mrtvolu své ex-manželky.

Ne, věděl jsem, proč nikdy nikomu nic nepovím. Protože by mě každý druhý odsoudil taky. Ne za vraždu – za to, jak mi v listopadu prdlo v kuli. Za to, že jsem odešel od ženy kvůli pochybnému románku s chlapem, který mě od samého začátku varoval. Proč už to ale všechno nevyprchalo?! Proč si v koutku duše přeju, abychom se přes všechen ten dnešní marast dokázali přenést a jít dál? Spolu, ne každý zvlášť. Je to láska, co je silnější než smrt... láska, kterou už Kazan jednou poznal... nebo jsem přišel o rozum?

Spláchl jsem, zastrčil ho do trenek a vrátil se pod náš slunečník, který by mohl za dlouhých zimních večerů vyprávět příběhy na pokračování. Kazan se ke mně otočil a s provinilým pohledem se mi nasoukal pod pokrývku. Nejsem na to hrdý, ale... maličko jsem se zachvěl. Ne přímo vzrušením, rozhodně ne sexuálním, spíš psychickým. Má amygdala začala pracovat podobně jako ráno, jako včera, jako před týdnem, vysílala ke mně jasné signály, a kdyby mé svědomí mohlo mluvit, nejspíš by to teď znělo nějak takhle: Haló! Nechci dělat křena, ale v kuchyni máte mrtvolu. Nevadí ti to?

Samozřejmě že mi to vadilo. Ale jen proto, že představovala tlustou, železobetonovou zeď mezi přítomností a budoucností!

Bylo zcela vyloučené, abychom tu schovávali Jitčino tělo příliš dlouho. Chtěl jsem se ho zbavit, odstranit ho tak rychle, jak jen to bude možné, protože jsem si zoufale přál vrátit všechno do starých kolejí. Zuby nehty jsem se držel své víry, že když ne zítra, tak třeba za týden, za měsíc – nebo za rok, bylo mi to jedno! – s Kazanem povedeme stejně šťastný, i když občas náročný život. Jenže dokonalý zločin přece spáchat nelze! Aspoň se to říká. A i když vím, že kriminální seriály jsou více či méně přitažené za vlasy... jak dlouho asi může policii trvat, než nás dopadne? Kolik máme času? Možná pár hodin, možná pár let. Brzy začnou Jitku pohřešovat, nejdřív asi její přátelé nebo rodina, možná i pan František. Za pár dní začne být i jejímu zaměstnavateli podezřelé, že přestala chodit do práce. Vyhlásí se po ní pátrání. Naštěstí není tříleté dítě, aby ji hledaly celé oddíly s termokamerou a se psy, pročesávaly kvůli ní lesy a potápěly se do přehrad... Ale až uplyne nějaká doba, jistě se její zmizení začne vyšetřovat! A za kým kriminalisté půjdou nejdřív? Pochopitelně za jejím bývalým manželem, o kterém už se rozneslo, že teď žije s chlapem. A s jakým chlapem? Nevíte, paní Kropáčková? Rostislav Sedláček, ano, píšu si. Tak vám moc děkujeme. Podívají se do svých záznamů, zjistí, že Kazan už jeden nepěkný vroubek má... sice mu tehdy ještě nebylo osmnáct, ale kde je psáno, že nezletilý vrah nemůže zabít znovu? Vždyť opak bývá pravdou.

A bude to. Případ uzavřen. Kdo může mít lepší motiv zabít nevinnou ženu než milenec jejího manžela? Nikoho asi nebude zajímat, že jsme s Jitkou už dávno nebyli svoji a že Kazan neměl nejmenší důvod zabíjet mou ex-manželku poté, co mu mě „postoupila“. Noviny to i tak rozmáznou, protože takovéhle vraždy u nás rozhodně nejsou na denním pořádku, Kazan vyfasuje bůhvíkolik let natvrdo a já budu rád, když z toho vyváznu s čistým štítem. Budu muset změnit práci, možná i bydliště, odstěhuju se do jiného města a svého přítele budu moct vídat jen přes sklo, jestli vůbec. A až ho pustí... budu už starej, olezlej dědek a Kazan – můj hrdej, divokej Kazan! – jen troska, kterou vojížděla celá věznice včetně bachařů.

Pročetl jsem si tenhle scénář a zděsil se. Hlavně jeho konce. Ne! Ne, to nedopustím! Nikdy! Radši mě zastřelte! No tak, střílejte, rovnou do srdce! Nebo do hlavy! Poslužte si! Kam je libo!

Sevřel jsem toho maniaka ve svých pažích, mačkal ho, drtil... a štkal do jeho vlasů. „C-co b-bu-dem děl-lat? Co bud-dem d-dělat?“ opakoval jsem ještě několikrát.

„M-my?“ zeptal se jen.

„Jo, m-my! J-je-dem v t-tom s-spo-lu! T-ty a j-já.“ Proboha, copak si ten pitomec myslel, že ho v tom nechám plácat samotnýho?! Srovnával mě s Oscarem... A Oscar by teď přece roha nevzal.

„T-ty m-mě n-neo-pus-tíš?“ rozplakal se znovu.

„Ne! P-protože... protože... Já nevím proč!“ zavyl jsem zoufale.

„P-protože m-mě... m-miluješ?“ pomohl mi velice nesměle.

Hluboce jsem vydechl. „Skoro to tak vypadá. Ale... Ale chci vědět, co se stalo! A jestli mi budeš lhát... Jestli mi budeš ještě někdy v životě lhát... tak ti garantuju, že to ani jeden z nás nepřežije.“

„N-ne,“ řekl Kazan rozhodně. „Já už ti nikdy nebudu lhát. Slibuju ti to! Slyšíš? Slibuju ti to.“

Popadl jsem tu jeho pošahanou hlavu a zahryzl se mu do rtů. Dravý kapr líbal pokrotlou piraňu.

***

S tím nápadem přišel Kazan. Zpočátku se mi moc nezamlouval, ale druhý den ráno, když jsem otevřel dveře ložnice a přes nos mě praštil odporný puch, jsem pochopil, že jinak to nepůjde. Na rozčtvrcení těla a vyhození jednotlivých částí na různá místa totiž ani jeden z nás neměl žaludek. Nemusel jsem se na Jitčinu mrtvolu ani podívat, aby se mi udělalo nevolno a já byl zelený jako sedma. I Kazan už se pozvracel, což mě zas o něco víc utvrdilo v tom, že nebudu jeho příští oběť. Že už nikdo nebude jeho příští oběť. Protože JÁ mu to nedovolím!

Zajel jsem do obchodu s nábytkem a vybral tam pěknou, bílou šatní skříň s dvoukřídlými dveřmi z mléčného skla. Pátek třináctého je možná nešťastný den, ale aspoň po něm následuje víkend. Čtyřicet osm volných , během nichž se můžete pokusit napravit napáchané škody, vyžehlit průsery svých milovaných... nebo sepsat dopis na rozloučenou a skočit z mostu. Ale tuto třetí variantu jsme si nechávali jen jako pojistku, kdyby náš plán selhal

Kazan sehnal zbytek – dodávku, kobercovou pásku, motouz, řetěz, pracovní rukavice... lahev skotské. Poté, co uklidil a vydezinfikoval celou kuchyň, se ujal – ač nerad – i úkolu připravit Jitku na její poslední cestu. Zabalil její tělo do prostěradel, přelepil ho páskou a nakonec ho dosmýkal do chodby, kde již čekala jeho stará překližková skříň, která s ním žila v ložnici od chvíle, kdy se sem přistěhoval. Jitčina rakev. Uložil mrtvolu dovnitř, zavřel dveře a pevně je zajistil motouzem proti otevření. Pak čekal.

Vrátil jsem se z obchodu, zaparkoval před domem, Kazan si navlékl pracovní rukavice a pomohl mi vyložit náš nový kus nábytku z kamarádovy Toyoty Avensis. Naše počínání neuniklo pozornosti zvědavé důchodkyni z prvního patra, která celý den proseděla za záclonou a špehovala jako stará udavačka. Tentokrát otevřela okno a pokusila se navázat kontakt: „Vidím, že jste si koupili skříň! Pěkná, pěkná! Můj švagr měl podobnou, ale upadly jí dveře!“

Kazan na okamžik vzhlédl, nasadil svůj odzbrojující úsměv a odehrál další ze svých životních výstupů, za který by ho přijali i na Broadway: „To víte, paní Strnadová. Stará už dosloužila, tak se jí zbavujem.“

Měl jsem sto chutí pustit mu naši novou na nohy, zmlátit ho a... a jak se znám, nakonec bych ho stejně ohnul přes postel a ošukal mu prdel. Tisknul by se mi pak do náruče a beze slov mi dával najevo svou lásku... Lásku, kterou ničí stará nemohla nahradit, ani zničit.

Donesli jsme skříň do bytu, protáhli se kolem té v předsíni a postavili ji na prázdné místo v ložnici.

„Připravenej, Charlie?“ pohlédl na mě Kazan.

„Na tohle připravenej nikdy nebudu.“ Cítil jsem, jak mi valem ubývá sil. A ne zrovna proto, že jsem právě dotáhl do třetího patra nějakých směšných dvacet kilo – proto, že jsem se nemohl zbavit představy posmrtně bledého těla své bývalé ženy zabandážovaného v prostěradlech a kobercové pásce.

Jitko! Proč jsi sem chodila?! Proč ses prostě nemohla vzdát?! Vím, že nemáme na dveřích ceduli s nápisem Pozor, zlý pes!, ale copak ti nedošlo, že s tímhle chlapem není radno si zahrávat? To sis vážně myslela, že ještě něco zmůžeš? Že ti mě Kazan opět milostivě vrátí a ještě se ti omluví za tvou újmu? Kdybys mě jenom poslechla... Neříkal jsem ti snad, že už je konec? Nežádal jsem tě, abys sem nechodila bez mého vědomí? Bože, proč jsi musela bejt taková blbá kráva?! Tohle vědět... tak jsem ti sem zakázal chodit úplně. Ale mně vůbec nenapadlo, že takovou hovadinu uděláš! Že se budeš s Kazanem hádat! Že ho budeš urážet. Vždyť jsi vždycky byla tak rozumná holka! Panebože, co sis myslela, když ses na něj vrhla a bušila do něj pěstma jak malá?! Žádný div, že tě odstrčil. Jenže si neuvědomil svou sílu a tvou ženskou křehkost, tys ztratila rovnováhu a při pádu se udeřila do hlavy o hranu stolu... Je to tak, Jitko? Vztáhla jsi k němu ruku, mlčky jsi ho prosila o pomoc... ale on už jednou něco podobného zažil, víš? Připomnělo se mu to. Popadl první věc, kterou měl po ruce – tu železnou, hanbatou sošku, kterou jsme dostali od Fifyho coby svatební dar – sehnul se nad tebou a udeřil tě do obličeje. A pak znovu. A ještě jednou.

„Charlie,“ oslovil mě Kazan měkce a dotkl se mé paže. „Víš, že to musíme udělat... A za světla, aby to nevypadalo podezřele.“

„Já vím. Já vím. Tak...“ Nadechl jsem se. „Tak jdem na to. Ať je to za náma.“

Kazan uchopil skříň za horní okraj a naklonil ji k sobě. Ozval se dutý náraz, jak tělo sklouzlo na vnitřní stěnu. Já to nedokážu! Nezvládnu to! Ale žít tu s mrtvolou taky nemůžu!

„Charlie,“ připomněl se Kazan jemně.

Sehnul jsem se a zvedl skříň za dolní okraj. Ticho.

Dostat se s břemenem dolů bylo mnohem náročnější než dostat se s ním nahoru. Nejen že jsem neviděl na cestu, protože jsem musel jít pozpátku, ale nesl jsem také mnohem větší váhu. Sama skříň byla nejspíš těžší než ta nová, navíc nebyla prázdná. A pak ještě ta tíha mé viny. To vše způsobovalo, že jsem v jedné chvíli nábytek upustil, naštěstí v mezipatře, na rovném povrchu. Dřevo zadunělo o dlažbu, skříň ale naštěstí zůstala celá a ani se neotevřela.

„Dobrý? Nestalo se ti nic?“ strachoval se Kazan a už mě ohledával, jestli nemám nějaká zranění. Člověk by v té chvíli těžko věřil, že před pár hodinami porušil páté přikázání. Dokonce podruhé.

„Jsem v pořádku, neboj. Pojď, nechci tu s tím stát,“ kývl jsem na skříň, jako by v ní vůbec nebyla pohřbená matka mého jediného dítěte, byť již také pohřbeného (ale aspoň řádně).

„Dobrej nápad. Tak fajn. Na tři, jo?“ Zaujal pozici. „Raz, dva, tři.“ Znovu ta rána uvnitř skříně.

Naložili jsme naši maskovanou rakev do pohřební dodávky. A mně se v té chvíli vybavila věta, kterou jsem Jitce řekl, když jsem se před pár měsíci naposledy vrátil k ní domů: Odstěhovala jsi mě z ložnice jak nějakou almaru.

A já tě teď jako almaru odstěhuju z povrchu zemského, má drahá.

Život nikdy nebyl víc ironický.

Jeli jsme daleko za město. Mlčeli jsme. A já čas od času po očku pohlédl na svého přítele, v touze zjistit, zda prožívá nějaký flashback. Dával jsem si velice záležet, abych v obci nepřekračoval povolenou padesátku, nepřejížděl plnou čáru, ani stopky, u semaforů jsem pro jistotu zpomaloval, i když mi svítila zelená, několikrát jsem dal přednost i těm, kteří ji správně měli dát mně, zastavoval jsem každému chodci... a co dva kilometry vystoupil z vozu, abych se přesvědčil, že mi svítí všechna světla.

Pro jistotu nebudu uvádět přesnou polohu ani souřadnice místa, kde jsme zastavili naposledy. Bylo to nedaleko jednoho srázu nad nejmenovanou řekou, to musí stačit. Zaparkovali jsme na odpočívadle u lesa a šli se trochu projít. Schválně jsme ale na zadní sedačce „zapomněli“ termosku, svačinu a plyšového medvěda, aby se případní čmuchalové domnívali, že auto patří obyčejné rodince s dítětem, která si vyrazila do přírody. To vymyslel taky Kazan. Vždycky měl smysl pro detail. Co se v mládí naučíš... pomyslel jsem si tehdy hořce.

V každém případě jsme se moc nevzdalovali. Mezi větvemi stromů jsme na vůz stále viděli. A když se za nějakou hodinu setmělo, nasedli jsme zpět a vyjeli po prázdné silnici ke srázu.

„Slyšel jsem, že dneska maj z nebe padat nějaký malý meteority,“ promluvil Kazan poprvé od chvíle, co jsme opustili Prahu.

„A bude to vidět?“ zeptal jsem se, protože jsem byl neskonale vděčný, že už tu není to – doslova hrobové – ticho.

„Za městem prej jo.“

Na to už jsem neřekl nic, jen jsem zhasl motor. Stáli jsme na místě posledního rozloučení.

Vytáhli jsme skříň z nákladního prostoru auta a Kazan z něj pak vzal i rezervní kolo. Připevnil k němu řetěz. Přeřízl motouz a otevřel skříň. Odešel jsem stranou, abych se nemusel dívat na její obsah. A on pak podle plánu připoutal rezervu k Jitčině tělu, aby ani náhodou nevyplavalo, pokud by se snad dostalo ven ze skříně. Poslouchal jsem chřestění řetězu, zády k vrahovi své ženy, a hleděl dolů do temnoty. Jako ptáče, které se nemůže rozhodnout, jestli skočit, protože se bojí, že přes veškerou svou touhu nevzlétne.

„Hotovo,“ ozvalo se za mnou. Tón byl velice pietní.

„Dobře,“ řekl jsem s přemáháním a vrátil se k Jitčině rakvi. Její dveře opět zajišťoval motouz.

„Chceš to udělat sám?“ zeptal se Kazan ohleduplně.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, udělej to ty. Já... já bych nemoh.“ Jak je možný, že nebrečím? To jsem se za těch pár hodin proměnil v led? Vždyť když se podívám na Kazana... k ledu bych se rozhodně nepřirovnal.

„Jak chceš, Charlie. A... no... já nevím... Chceš třeba něco říct? Většinou se něco říká... ale nevím, jestli i v takovejhle chvílích. Takhle daleko jsem se na poprvý nedostal.“ Uvědomil si, jak to vyznělo, a okamžitě se začal omlouvat: „Promiň! To bylo nevhodný. Prosím tě, odpusť mi to.“

„Nech to být,“ mávl jsem nad tím rukou zmoženě. Udělal jsem krok ke skříni. Vypadala úplně obyčejně, všedně. „Seš si ale jistej, že jsme na dobrým místě, že jo?“

„Jsem. Ale... Víš... teď mě napadlo...“ začal opatrně, „že by možná bylo lepší vyhodit skříň a... no, ji... zvlášť. Ryby... už se o všechno postaraj. Ale ve skříni... víš, to by k ní nemohly. Bude to rychlejší.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem s ním, ačkoli představa, že jsem svou manželku, třebaže bývalou, pohřbil tak, že jsem ji nechal sežrat nějakými štikami, mi rozhodně nepřidávala. Ve skříni to pro mě bylo o něco stravitelnější. Protože takovýhle „obřad“ připomínal pohřeb na otevřeném moři. A Jitka milovala moře. Lodě. Vždycky chtěla žít na pobřeží, probouzet se za křiku racků... žertovala, že bych jí k snídani kupoval briošky v nedaleké pekárně a nosil jí je do postele... Jenže žádný z těch snů se jí nevyplnil. Protože se nikdy nepokusila. Neměla natolik dobrodružného, svobodného ducha, aby uskutečnila své představy. I kvůli tomu jsem se zamiloval do Kazana – protože on dokázal přetvářet fantazii ve skutečnost. A teď tu stojím a přemýšlím, jak se zbavit mrtvoly.

Za všechno se platí.

„Takže... já ji zas otevřu, jo?“

„Máš mý svolení,“ řekl jsem. „Ale vidět to nechci.“ Odvrátil jsem se a šel se posadit do auta.

Položil jsem hlavu na volant. Proč pořád nebrečím? Co se to se mnou stalo? Ne! Ne, počkat! Na Lenčině pohřbu jsem taky nedokázal plakat! Stál jsem tam jako tvrdé Y a pořád nechápal, co se děje. Cítil jsem pohledy všech ostatních pozůstalých, kteří truchlili mnohem ukázkověji než já, a připadal si jako vyvrhel. Koukněte na něj! Umřela mu dcera a on neuroní jedinou slzu. Cynik! A druhý den... druhý den jsem se sesypal. Realita mě konečně dohnala. Jestli mě tohle čeká i teď... jestli se ráno vzbudím a zjistím, že Kazana nenávidím... pak opravdu nevím, jestli se sem ještě nevrátím a neskočím za svou ženou.

Třikrát mi zaťukal na okénko. Otevřel jsem dveře. „Charlie, miláčku... já bych potřeboval pomoct s tou skříní,“ řekl omluvně.

„Už jdu,“ povzdechl jsem si. „A... ona... už je... ?“

„Je,“ přikývl. Jako bych mluvil s knězem, který vykonal obřad a nyní mi přišel osobně vyjádřit soustrast.

„Tak... teď ještě tu skříň, viď?“ Vystoupil jsem z auta a po tmě zamířil k temnému obrysu na kraji srázu. Hlavně nespadnout.

Vzali jsme almaru každý z jedné strany, zvedli ji a poslali ji na věčnost za Jitkou. Několik sekund ticha. ŠPLOUCH! A zase ticho.

Sbohem, má milovaná ženo. Odpočívej v pokoji. Je-li to vůbec možné. A děkuju ti za všechno. Musím ti to říct teď, protože my dva už se asi nikdy nesetkáme. Já mám totiž namířeno dolů.

***

Seděli jsme v nákladním prostoru auta, dveře dokořán, a s výhledem na celou soutěsku a noční nebe se zpíjeli do němoty skotskou. Chouli jsme se k sobě pod dekou, kterou Kazan sundal ze zadních sedaček, ztracení a vyděšení jako Jeníček s Mařenkou, a vzájemně se konejšili roztřesenými dotyky a polibky. Kdybych k tomu měl odvahu, napsal bych, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků v mém životě, na který určitě nikdy nezapomenu.

„Koukej, Charlie,“ vyzval mě Kazan a sám se zadíval na oblohu, na které se objevil slibovaný meteorologický jev. Tvář měl zmáčenou slzami. „Nebe nám posílá znamení, že na nás ještě nezapomnělo.“

„A víš to jistě, miláčku?“ zeptal jsem se pochybovačně, vzal mu z ruky lahev a napil se. Já měl totiž poněkud jiné vysvětlení – To se hvězdy dobrovolně vrhají z oblohy, protože už se na nás nemohou dívat.

„Nevím,“ přiznal můj pejsánek, položil mi hlavu na rameno a objal mě kolem pasu. „Ale je mi to jedno, protože jsi zůstal se mnou.“

Ano, zůstal. Vybral jsem si, za kým a hlavně kam odejde moje duše, až opustí tohle tělo. A nejvíc mě na tom všem udivuje, jak poměrně snadný ten výběr byl.

Znovu mi sebral lahev a pořádně si z ní zavdal. Odtrhl jsem mu ji od úst. „Nechlastej tak, ty vožungre,“ pokáral jsem ho láskyplně. „Nebo na mě nic nezbude. A já se dneska chci vožrat do bezvědomí.“

Decentně si odříhl. „Promiň,“ omluvil se. „Jen si dej.“

Ležel jsem naznak, ruce rozhozené do prostoru jako padlý voják, a poslouchal, jak můj opilý šakal venku tklivě vyje na ubývající měsíc:

Now we're running to the edge of the world,

running, running away.

We're running to the edge of the world,

but I don't know if the world will end today.

(Teď běžíme na kraj světa,

utíkáme, prcháme.

Běžíme na kraj světa,

ale já nevím, jestli dnes nastane jeho konec.)

Po čtyřech jsem dolezl až ke dveřím auta a namáhavě z něj vystoupil. Vrávoral jsem k němu, k okraji srázu, na samý kraj světa, z nějž by bylo tak snadné spadnout do nicoty. A on mě objal, v jedné ruce stále naše pití, opřel čelo o mé a trochu falešně mi tiše zpíval:

Remember when I took you

up to the top of hill?

We had our knives drawn

They were as sharp

as we were in our love

If god crossed us,

we'd take all his drugs,

burn his money

and his house down,

and wait for the fire to spread

(Pamatuješ, jak jsem tě vzal

na vrchol hory?

Tasili jsme svý nože,

byly vostrý

tak jako naše láska.

Jestli nás bůh sved dohromady,

měli bysme si vzít všechny jeho drogy,

podpálit jeho prachy

a jeho barák

a čekat, až se požár rozšíří.)

A najednou jsme my i naše poloprázdná flaška v Kazanově ruce tančili, nebo se spíš jen tak potáceli v obětí na melodii uvnitř nás... a já si uvědomil, že takový byl náš vztah od samého začátku – tanec na okraji propasti.

Z mé paměti vystupovaly útržky našich rozhovorů: Jednou toho všeho budeš litovat. Jednou se budeš sám sebe ptát, jak je možný, že jsi kvůli mně všechno zahodil. – S tím počítám. – Ty jsi vážně šílenec, víš to? – Vím. Díkybohu za to. Teď už si vůbec nedovedu představit... že bych tě neznal a ty bys mi nemoh ničit život.

Anebo: Být na tvým místě, nevedl bych takovýhle řeči. Uvědom si, že mám v ruce litinovou pánev.

A ještě z listopadu: Většina lidí by ti asi poradila, aby ses od takový vzteklý mrchy držel dál, nebo tě v tý nejnečekanější chvíli pokouše.

Jenže já pořád nelituju. Stala se snad ze mě stejná mrcha? Musí se člověk nakazit vzteklinou, aby miloval nemocnou lišku?

Usnuli jsme. Zdálo se mi, že mě pronásleduje muž s klapkou a volá: „Závěrečná scéna po desátý! Akce!“

Ne! Ne, to je nějakej omyl! Tohle nemůže být konec. A jestli ano... určitě někdo natočí ještě druhý díl. Musí!

Přimlouvám se za to. Kleknu si třeba na kolena, vzdám se celýho svýho honoráře, upíšu se na deset let režisérům reklam...

Ale natočte někdo Vzteklou mrchu 2!

Prosím.

KONEC

Remember when I took you

up to the top of hill?

We had our knives drawn

They were as sharp

as we were in our love

If god crossed us,

we'd take all his drugs,

burn his money

and his house down,

and wait for the fire to spread

But sometimes hate is not enough

to turn this all to ashes

Together as one,

against all others

break all of our wings to

make sure it crashes

Now we're running to the edge of the world

Running, running away

We're running to the edge of the world

But I don't know if the world will end today

I had no choice,

I erased the debt of our family,

let you say goodbye

with lips like dynamite

and everyone

turned their backs,

because they knew,

when we held on tight

to each other,

we were something fatal,

that fell into the wrong hands

I can see a new beginning,

rise behind the sun,

but we can never catch up to it,

as fast as we run.

(Pamatuješ, jak jsem tě vzal

na vrchol hory?

Tasili jsme svý nože,

byly vostrý

tak jako naše láska.

Jestli nás bůh sved dohromady,

měli bysme si vzít všechny jeho drogy,

podpálit jeho prachy

a jeho barák

a čekat, až se požár rozšíří.

Ale někdy nenávist nestačí,

aby všechno lehlo popelem.

Spolu jako jeden,

proti všem ostatním,

zlomit všechny křídla

a ujistit se,

že se to zřítí.

Neměl jsem na vybranou.

Smazal jsem dluh rodiny,

nechal jsem tě říct sbohem

se rtama jak dynamit,

a každej se otočil zády,

protože věděl,

že když jsme jeden druhýho pevně drželi,

představovali jsme něco osudovýho,

co padlo do špatnejch rukou.

Vidím novej začátek,

kterej vychází za sluncem,

ale my ho nikdy nemůžem dostihnout,

jakkoliv rychle běžíme.)

Poznámky:

Použitá píseň – Marilyn Manson: Running To The Edge Of The World (album: High End of The Low)

And I have to look up just to see Hell – lehká parafráze na název písně od MM (I Have To Look Up Just To See Hell)