Trocha venkova do velkoměsta

Možná to mnohé z vás překvapí, ale po dvou letech jsem se vrátil k povídce, kterou už většina čtenářů jistě oplakala nebo si ji ani nepamatuje. Vlastně to ani není moje povídka. Napsal, resp. rozepsal ji mladý, talentovaný autor, který se na české internetově-povídkové scéně objevil jako blesk z čistého nebe a stejně rychle zase zmizel. Když tento autor pocítil první příznaky tvůrčí krize, otázal se mě, jestli bych byl ochoten za něj povídku případně dokončit. Byla to pro mě výzva, o které jsem se domníval, že bych ji zvládl, takže jsem souhlasil. Fanoušci jeho tvorby ovšem byli jiného, opačného názoru, tvrdili, že máme naprosto odlišný styl, takže z předání štafety nakonec sešlo.

Já si nemyslím, že by můj styl byl tak moc odlišný od stylu mladíka, jenž si říkal Kid de Faune. :-) Vlastně jsem svého času psával hodně podobně jako on. A tento týden jsem se dostal do situace, kdy na ty doby hodně intentivně vzpomínám a... stýská se mi po nich. Byly to doby mé naivity a nezkaženosti. Doby, kdy jsem neměl net (a tudíž přístupnost k online pornu), doby, kdy jsem nechodil na vysokou školu, kde mě naučili opovrhovat svou ranou tvorbou kvůli její kýčovitosti. Jinými slovy byly to doby, kdy jsem byl šťastný, protože jsem zatím jenom tušil, že ten "velký svět tam venku" na mě rozhodně nečeká s otevřenou náručí. A nemusel jsem to řešit, protože jsem si pokojně chodil do školy a nemusel se starat o to, jestli budu mít příští měsíc na nájem.

Splnil se mi sen, přestěhoval jsem se do Prahy a jsem opravdu rád. Na druhou stranu posledních pár dní cítím, že mi chybí moje nevinnost. Chybí mi místa, kam jsme s Darrenem chodívali, když se ještě nejmenoval Darren. Čím se člověk stává "složitějším", tím víc se vzdaluje svému dětství. Komplikuje si život (na což jsem já expert) a ztrácí schopnost radovat se z maličkostí a z prostých, všedních prkotin.Nějak už mu to prostě nestačí, aby byl plnohodnotně spokojený.

A proto jsem se rozhodl po dvou letech dopsat Kidovu povídku Pravá chuť rajčat, bez ohledu na to, co si jeho čtenáři myslí (protože bůhví, jestli si na něj ještě pamatují). Pochopitelně po předchozí domluvě s autorem, kterého kontaktovat nebylo zas až tak složité. :-) Mám tu od března rozepsaný prequel ke Vzteklé mrše a uznávám, že v tomto případě je moje a Kidova tvorba opravdu odlišná. Ale s obrovskou chutí teď budu psát jako ten sedmnáctiletý kluk ze střední zemědělské školy, který vzhlížel ke svému o dvacet pět let staršímu příteli a učiteli. Vrátím se v čase a připomenu si, jak bylo pěkné rejpat se v hlíně. :-) A jak chutnají pravá rajčata.

Neradujte se předčasně, ale držte mi pěsti. :-)