čtvrtek 24. dubna 2014

Jarní úklid (část 1.)

Když se narodí nový dům, potřebuje veškerou péči svých obyvatel, aby získal duši a vzpomínky. Když se narodí lidská bytost, potřebuje od svého okolí to samé. S přibývajícími léty začíná povrch chátrat a dům i člověk vrůstá do příběhu, stává se jeho neodmyslitelnou, byť často jen okrajovou dějovou linií. Některé změny přichází rychleji než jiné. Snažíme se udržet fasádu v nejlepším stavu, lákáme na ni kupce, zatímco uvnitř máme zatuchlou kobku, která může poskytnout domov leda tak pavoukům a chmurám. Přitom stačí jen správný impuls od někoho zvenčí. Stačí jen potkat někoho, kdo otevře okna dokořán a pomůže nám pustit se do jarního úklidu.


Nikdy není tak špatně, aby nemohlo bejt ještě hůř. Tak třeba se můžete zamilovat. To vaší osobní tragédii nasadí trnovou korunu.
Vřelé city ke druhé osobě byly to poslední, co jsem ve svý situaci potřeboval. Nemohl jsem si je dovolit, neměl jsem na to dost peněz. Jenže svojí rozmařilost jsem vždycky krotil jenom hodně těžce. Nejhorší je, když objevíte něco, co nutně potřebujete – bezvadnej kabát ve slevě za „pouhý“ tři tisíce, boty, jaký jste vždycky chtěli, ale nikde je neměli, chlapa, kterej je ztělesněním vašich snů – a přitom si moc dobře uvědomujete, že jídlo a střecha nad hlavou jsou důležitější. Jak to dilema vyřešit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?
V případě hmotných statků lze vždy spojit příjemné s užitečným a jednoduše si je vydělat. Těžko si ale můžete jako odměnu za své služby účtovat svobodného (byť ženatého) jedince s vlastním myšlením. A to nemluvím o následcích. Nové topánky přinesete domů a jsou vaše, bez odmlouvání, bez znechucených ksichtů. Nikdy se nebudou snažit od vás utýct, ani se nepokusej udusit vás ve spánku polštářem. Ale pochybuju, že zrovna ON by ochotně opustil prodejnu, který říká domov, a stal se mým majetkem, jenž má ve svém osobním vlastnictví mě. Chtěl bych mu patřit. Chci někomu patřit. Bez peněz, bez dárků... bez oboustranýho opovržení... beze strachu.

Vkráčel jsem na osmicentimetrových šteklích do McCaffé na Václaváku. Spěšný průzkum pohledem: cca pět turistů, z nichž čtyři mě chtěj vojet a jeden se dívá na nabídku nápojů, takže ještě neví, že mě chce vojet. Jedna matka s malým usmrkancem v náručí, řekl bych Ruska žijící v Česku – taky by mě vojela, ale ještě si to neuvědomuje, protože závidí, že jsem hezčí než ona. Jeden Pražák, ne rodilý, jen obyčejná náplava – vojel by mě tady a teď. Personál: Tři ucha ve věku kolem dvaceti. Vojedou všechno, takže netřeba připomínat, že by mě tu s chutí ohnuli přes pult.
Je hrozný uvědomit si, že jste vlastně imrvére nahý, protože vás furt někdo svlíká pohledem. Ty všudypřítomný vyvalený oči mě obtěžujou. A možná ještě horší než tyhle hormonální pozdravy jsou výrazy pohoršení a odporu, který se stupňujou v přímý úměře k mindrákům a nevábnému tělesnému vzhledu. Kdybyste jenom věděli, jak strašně špatně je z tohohle těla mně samotnýmu! Jak nenávidím svoje křivky. Jak bych se někdy nejradši vrhnul na cirkulárku a nechal si odstranit ty věci, díky kterým můžu studovat, spát v teple a jíst.
Mohl bych se zhnusnit stejně jako se plno lidí zkrášluje. Nemejt si vlasy, nepečovat o pleť, nosit místo děrovaných skinny kalhot o dvě čísla větší tepláky s gumou až u krku. Jenomže, to bych za prvé musel začít chodit mezi lidi, doopravdy mezi lidi, na brigády, abych se při studiu nějak zaopatřil, nebo se studiem seknout a jít makat, což nepřipadá v úvahu, to bych si to šel radši hodit. No a za druhé... Obávám se, že jinak to neumím. Neumím bejt jinej, nevím, jak se to dělá. Někomu osud předurčil, že jeho hlavní zbraní bude rozum, někomu dal do vínku prachy a moc, někomu tak obrovský srdce, že se v něm schová celá hladovějící Afrika... no a já v týhle džungli přežívám díky svýmu tělu. Tělu, který má paradoxně úplně špatnej tvar.
Ale jednou, až změním titul ze „šlapka“ na „magistr“, ukážu všem chlípnejm paprikům fakáč. Pověsím kondomy a lubrikant na hřebík, stanu se hodným klukem, co má od nějaký babči pronajatej byt, v něm psa a v tom psovi nejlepšího kamaráda (jakože ho v něm najde, ne že ten pes toho kamaráda sežere, víme?). Svlíknu se ze svý starý, špatný kůže jako ten had, kterýho si hřejete na prsou, když si mě vydržujete.
Mekáč stejně dělá nejlepší – cenově dostupný – kafe. Sedím v koutě, abych tu byl jen s ním a s nikým jiným. Čekám na kolegyni z kruhu a zároveň mou nejlepší (rozuměj jedinou opravdovou) kamarádku, která mě sem vytáhla, protože se mnou potřebuje probrat „otázku života a smrti“. Nejspíš po mně bude chtít, abych jí v obchodě pomohl vybrat sukni nebo halenku, neboť se domnívá, že když vím, co sluší mně, vím i, co sluší ostatním.
A už ji vidím! Prodírá se mezi tůristy a zase je ověšená milionem cingrlat. Chodicí Claire's. Zdá se, že využila přívětivýho počasí, aby mohla bezostyšně vystavovat nohy, takže si po dlouhý době natáhla místo džínů pistáciově zelený minišortky a pod ně síťovaný punčochy. K nim si vzala skoro společensky vypadající bílý sáčko a obula žlutý conversky; je vidět, že mě poslouchala, když jsem říkal, že kombinace konformní a streetový módy je prostě nedostižná. Vlasy má pořád světle růžový, podomácku ošmikaný, zřejmě nůžkama na keře. Je to jediná holka, která se mi líbí.
Opře se o desku stolu a nakloní se přes ni. „Mám problém!“ začne bez úvodu. Teprve pak si odsune židli, aby se na ni mohla posadit.
Počkej, vezmu si zápisníček.“ Vytahuju imaginární notes a propisku. „Tak, můžeš.“
Potřebuju poradit-“
Jakou sukni z New Yorkera koupit?“ skočím jí vědoucně do řeči. „A pro jakou příležitost? Hádám, že rande.“
Ne, tak daleko tentokrát ještě nejsem.“ Poněkud zahanbený úsměv. „Tentokrát je to totiž těžší, on je tak trochu zadanej.“
Myslíš tak trochu ženatej,“ ušklíbnu se. Jo, holka, tak to jsi tady správně. Vítej v poradně pro děvčata, která chtějí mužům rozbít manželství.
No... spíš tak trochu zasnoubenej.“
Zasnoubenej? To se ještě dneska dělá? Zásnuby?“ Nepokrytě se divím.
No jo, je to džentlas. A myslím, že se mu líbím, ale... tentokrát je to prostě jiný, ne jenom v tom, že už někoho má. On je prostě... dokonalej!“ Oči jí svítí jako misionářce a já nepochybuju o tom, že by svému osobnímu Ježíši ráda předvedla mnohem víc misionářskýho než jen tlachy o svý dí... pardon, víře.
Hm, je to vážný? Povídej, přeháněj! Miluju drby!“ Ano, jsem bezvadná kamarádka.
Řeknu to asi takhle: ještě nikdy mi tak nezáleželo na tom, abych dostala chlapa, kterýho chci,“ přiznává.
Dávám si její sdělení do souvislostí. „Aha. Takže chceš svatbu a pět dětí.“
Prosím tě!“ vyprskne smíchy. „Ne,“ dodává vzápětí s pohledem provinilce, „jedno bude stačit.“
Ty deviante jeden! Tak svatby se nám zachtělo! A dětiček! Takový prasárny! Kde je tvoje morálka?!“
Řehtáme se na celý kolo, na celej Mekáč. Počítám, že to v mnoha hostech budí nelibost.
Jak ho mám sbalit, aby to nebyl jenom úlet a on se mnou zůstal?“
Mám co dělat, abych na sobě nedal znát, jak hloupinká a naivní mi teď připadá. Ach jo, Karčo, myslel jsem, že jsme na jedný lodi. Že víš, jak se na tohle všechno dívám, a že se na to díváš stejně.
Jako na celej život? Tak to běž do kina, tam ti to řeknou.“
Tam mi řeknou tak akorát, co dneska hrajou,“ odbude mě. „No? Tak se předveď. Šla jsem za odborníkem a žádám za svoje peníze odpovídající služby.“
Co na to říct? To jste si spletla obor, slečno. Já nejsem psycholog, já jsem jenom kurva. Nevím, jak se balej chlapi tak, aby se k vám nevraceli jen jejich dobří holubi, ale oni celí, včetně duše a srdce.
V tomhle nemám praxi, vždyť víš. Zkus to přes svůj intelekt, jsi chytrá. Máš sexy mozek.“
Ale no tak. Nevykládej mi, že jsi neměla žádnej normální vztah.“
Na tuhle průpovídku se dá reagovat jen zdviženým obočím. Jenže Karča asi nechápe.
Co? Ani třeba na střední?“
Jeden normální vztah jsem měl, jo.“
Tak vidíš.“ Nevermind. Ona si ani nevšimla, co udělala. „Ale nejdřív jsi toho kluka musel nějak sbalit, ne? A taky se nějak chovat, aby to vydrželo.“
Hele, proč se mě na to vůbec ptáš? Už v Brávíčku píšou, jak balit kluky a jak si udržet vztah.“ Facebookový status: Cítí se popuzeně.
Tak sorry, no,“ řekne dotčeně. „Nevím, co jsem udělala, že se zas tváříš, jako bys nejradši někoho zabila. Teda zabil. Promiň.“ Její hlas při posledních dvou větách změkne, je poznat, že ji ten přeřek mrzí. Jenže účinek už se dostavil a já bych byl nejradši doma. Abych nemohl nikoho zabít.
Mávnu rukou, protože mi v týhle chvíli připadá naprosto zbytečný začít další ze svejch sáhodlouhejch monologů na téma moje bezvýchodná situace způsobená nesouladem těla a duše. Přijde mi tak potupný jenom o tom mluvit. Chtěl bych vlastnit obraceč času a mít moc vymazat z historie všechny trapný okamžiky, co jsem zažil. Hm, jenže to bych musel vymazat celej svůj život.
Vždyť víš, že to nedělám schválně. A že ti držím palce. Jenom je to prostě ještě trochu nezvyk, řek jsi mi to teprv před nedávnem.“
Před sedmi měsíci,“ utrousím chladně. Cítím, jak se ve mně zvedá vztek, i když nechci. Karča je jedinej člověk, kterýmu jsem představil svý pravý Já. Maxmiliana A. Franklina (co znamená to A., to vám možná prozradím pozdějš, protože zatím to nevím ani já sám, jen se mi prostě líbila představa prostředního jména, ale nemohl jsem si žádný vybrat). Skamarádila se s ním snadno a rychle, jak podle příručky. Nakonec ho možná začala mít radši, než bych chtěl. Dneska jsou snad všechny holky bi.
Tak proč mám sto chutí na ní začít řvát jak neandrtálec? Proč mě tak nasral ten ženskej rod, když ho používaj ÚPLNĚ všichni? Ve škole, v obchodech, v metru... v posteli. Asi proto, že od Karči zkrátka čekám, že se bude bavit se mnou, ne s tou odpornou kreaturou, která mluví jak (k)anál a svý kozy ukazuje div že ne na potkání. Hnusí se mi stejně jako všem kolem, jako vám, jako mýmu bratrovi, ale nedokážu jí utýct, nedokážu přetvořit svý znetvoření, ne teď, možná, že ani za pár let to nezvládnu, protože nejsem zajatec svýho těla, ale zajatec svý hlavy.

Nikdy jsem neměl úctu k vlastnímu tělu. Začalo to ve čtrnácti, kdy jsem se poprvý pořezal žiletkou. Já vím. Takový klišé! V šestnácti jsem si sám defloroval zadek, a to způsobem, který by bylo lze nazvat „sebeznásilnění“. V osmnácti jsem propadl fetišismu a bdsm, aniž bych tušil, o co vlastně gou. Psal jsem si s jedním týpkem, kterej mě chtěl jako „otrokyni“, a kdyby na poslední chvíli nezasáhla moje matka, asi bych dneska už nebyl mezi živými. Myslím, že dotyčný to neměl v hlavě v pořádku.
Kdo vidí jen tuhle mojí slupku, ten se zřejmě nediví, že mě po maturitě vypakovali z domu. Bylo mi jednadvacet a Karlák mi právě nic netuše otevřel dveře. Můj ctěný starší bratr pravil mé matce, že mi nemá dávat peníze na kolej ani na stravu, protože si je můžu vyprcat. Prej budu šlapat tak jako tak a kupovat si za to módy, cíga a bůhvíco jinýho, takže nevidí důvod, proč bych měl mít nějaký „kapesný“ od rodiny. „Když chce bejt šlapka, tak ať se tím živí a nevycucává nás.“ Maminka to viděla stejně. Ne že by byla krutá – byla naopak až moc útlocitná. A tak dala na radu svého prvního (a dle většinového názoru jediného) synáčka, odpoutala se od minulosti, aby konečně žila spokojeněji, a vyhodila mě z hnízda bez jediný vindry. Prej hodně plakala. Ale já to neviděl, protože už jsem seděl ve vlaku. Kampak jedete, pani? - Ále, do Litoměřic. Tam bude Země živitelka. A kam vy? - Do Prahy. Tam bude ze mě kurva. Starej vtip, co mě vždycky pobaví.
Byl jsem až moc odtrženej od reality. Už jako škvrně. V tom, kdo jsem, jsem měl jasno opravdu brzy, snad už někdy ve třech letech. Ale k mý smůle se to nijak zvlášť neprojevovalo, protože když jsme si ve školce hráli na mámu, tátu a děti, byl jsem jejich pes. Připínali mě na vodítko a já byl štěstím bez sebe.
Jasně že v pubertě mi došlo, že nejsem ani fena, natož pes. Jen se ve mně začala pomalu klubat ta čubka. Všiml jsem si, že upoutávám pozornost kluků a že se s nima dá docela pěkně cvičit, hlavně před tělocvikem, když jsme se převlíkali. Představoval jsem si, že jsem luxusní prostitut, kterej všechny mate svým ženským vzhledem, a pak, když s ním jeho oběti v objetí vlezou do postele, je už pozdě. Zkrátka, heteráci, nejlíp zadaný, mě přitahovali odmalička. Měl jsem plán – přetáhnout co nejvíc chlapů na „temnou stranu síly“, nadělat ze všech buzny. Lstí je dostanu do ložnice, půjdou tam za mnou, za mým kulaťoučkým zadečkem, dlouhýma, štíhlýma nohama a rozkošnou tvářičkou, budou mě následovat jako krysaře, a až ze mě servou oblečení, budou až příliš nadržený na to, aby mohli utýct. Protože co vím, tak s tvrdým pérem toho fakt moc neuběhnete. Ostatně, až si je osedlám a jejich hetero-sexuální úd mě nabodne, už se jim utíkat ani nebude chtít. Budu nejlepší, všechny chlapy ošukám, budou teplí, do jednoho... a lidstvo vymře. Jupí!
Ale jinak jsem byl dítě hodné, tiché, skromné... až nenápadné. Všechny neřesti se odehrávaly jen v mojí hlavě a zůstaly v ní uzavřený až do nějakých devatenácti, kdy mě potkala moje první láska. Bylo mu sedmatřicet a byl to ten nejhodnější člověk na světě. Ano, takhle jednoduše to napíšu, protože v jednoduchosti je krása a protože to tak zkrátka bylo. Miloval jsem ho jako štěně, on mě miloval jako svýho mazlíka, a mně bylo poprvý v životě jedno, že ve mně někdo vidí holčičku. Protože jsem byl hlavně jeho zvířátko, o který se staral možná ještě líp než maminka. A pak, kde se vzala, tu se vzala, vetřela se mezi nás úplně obyčejná kravka, nehezká, nezajímavá, ale prej chytrá, její klín se stal klínem zatlučeným mezi nás a můj sen skončil. Poznal jsem, jaký to je, když vám někdo přeškrtá vaše plány, zničí vám tu budoucnost, kterou jste si představovali a který jste věřili... Pár měsíců jsem byl tak v hajzlu, že jsem neměl dost síly ani na to, abych se šel zabít. A když krize pominula, pocítil jsem v sobě něco novýho – zlost a pomstychtivost. Ne, radím vám dobře – než od sebe odeženete mládě, který jste připravili nejenom o panenství, ale i o srdce, uvědomte si, že nezůstane malý a slabý navěky. Jednou z něj vyroste silný zvíře a s největší pravděpodobností po vás půjde. Anebo začne napadat všechny a všechno.
Bylo to nespravedlivý a krutý. Tak jsem to vnímal. Já přece nikdy nic špatnýho neudělal! Jen jsem na to myslel. Copak i myšlenky jsou zločin, který je třeba potrestat? Dobře. Tak dobře! V tom případě nemá smysl, abych zůstával ve druhý řadě. Budu zlej, budu bezcitnej, budu sobeckej a zničím vaše životy, jako jste ho vy zničili mně! Teď je zase řada na mně, každej chvilku tahá pilku.
Cítil jsem se oprávněn chovat se jako bestie, vrátit lidstvu ty sračky, do kterejch jsem byl vrženej ještě v děloze. Bůh na mě evidentně nezapomněl jenom s ptákem, zřejmě si vůbec nevšim, že tu jsem, malá filcka plazící se po řiti světa. Možná nejsem předurčenej k dobru, napadlo mě tehdy. Možná jsem na světě proto, abych vyrovnával energii. Neexistuje nic jako omyl, když jde o něčí narození. Každej tu jsme z nějakýho důvodu. Bohužel, někdo holt dostane tu nevděčnou úlohu způsobovat lidem neštěstí, aby si nepřestali vážit štěstí. Moje dvacetileté Já bylo velice sebejisté, velice odhodlané a velice osamělé.
V posledním ročníku na střední jsem vykouřil plus mínus sto krabiček cigaret a padesát čuráků. Dostal jsem dvojku z chování, protože se provalilo, že jsem vyhulil i učitele na bižuli (rajcovalo mě, jak rrráčkuje, jen tak mimochodem), a prrrofesorrr Večerrrka dostal vyhazov, protože udělal tu chybu, že mi místo jedničky dal stovku.
Jednou jsem ve školní kopírce zapomněl otrockou smlouvu, jejíž druhé vyhotovení jsem pořizoval pro chlapíka, kterýžto nesmírně toužil být mým sluhou. Dohodli jsme si pravidla, já je sepsal a odnesl do knihovny, kde jsem se jal rozmnožovat (onen dokument). Už si nevzpomínám, co mě tehdy vyrušilo, možná zvonění na bižuli, každopádně mi nějak nedocvaklo, že bych měl odteď mít v ruce dva listy místo jednoho, a originál jsem tedy nechal volně přístupný celému našemu ústavu. Navrátil se ke mně asi po dvou vyučovacích hodinách. Přinesla mi ho spolužačka, s tím, že visel ve vstupní hale na nástěnce, a jestli je to prej moje písmo. Nezapíral jsem, i když jsem věděl, že se mým veledílem nejspíš pokochala půlka místního studentstva a čtvrtina učitelstva. Jen se divím, že ho nikdo nezkonfiskoval, bylo to boží masturbační čtivo. Přidal jsem originál ke kopii a na matice se tvářil, jako by se nechumelilo.
To jsou jen dvě z mnoha veselých příhod z natáčení. Bylo by to všechno o dost pikantnější, kdyby aspoň někdo tušil, že ta neřízená střela, která se po škole pohybuje, je ve skutečnosti kluk.

***

Moje první setkání s Cyrilem? Pravděpodobně u něj doma, nemůžu ale tušit, jestli jsem ho třeba nepotkal ještě dřív, v trafice nebo u pultu s uzeninama. Po chlapech se obvykle nedívám, stačí, že oni se dívaj po mně.
Aha, čtenáře by asi zajímalo, kdo je Cyril, celým jménem Cyril Bartoloměj Kovář. No, tento muž před nějakými deseti lety pojal za manželku Karčinu matku. Detaily neznám, neb jsem u toho nebyl, ale umím si docela snadno představit, jak mu to v obleku seklo. Svatba to ovšem musela být velkolepá, vezmeme-li v potaz jen to, jak širokým příbuzenstvem je Cyril Kovář vybaven. Doneslo se ke mně například, že je prostředním ze tří bratrů, ke kterým vyfasoval ještě čtyři sestry, v jakém věkovém rozmezí, to ale nemám ponětí. Za zmínku stojí možná i fakt, že na rozdíl od svých sourozenců, on zřejmě nemá stejný záměr jako jeho rodiče (postupně obsadit planetu), a nezplodil tedy žádné další malé Kovářky. Čili kdyby nevyženil Karču, byl by nejspíš ostudou celé své – vesměs katolické – rodiny a nikdo by ho už nezval na narozeniny, ba ani na pohřby. Tolik z historie rodu páně Kovářova.
Co říct o Cyrilovi dál? Co o něm napsat, aby to všechno nevyznělo jako klišé, jako přeslazený cancy z deníčku pubertální fanynky skupiny One Direction? Dívám se na kurzor, mlčenlivě tepe na obrazovce v rytmu mýho srdce, který prej nemám... nenapadá mně vůbec nic a zároveň všechno možný.
Museli byste ho vidět. Museli byste s ním strávit pár minut v jedný místnosti, na terase, na zahradě, v jeho dílně, zkrátka ve společném prostoru, abyste pochopili. On je... Příčí se mi to napsat, ne proto, že tomu nevěřím, že bych o tom pochyboval... ale proto, že bych to nebyl já. Poničil bych si svou pečlivě pěstovanou image teplýho kusu ledu, mraženýho fláku masa, a taková poničená image se napravuje mnohem hůř než poničenej účes. Myslíte si, že byste mě měli radši, kdybych byl citlivej, zranitelnej a trpěl pocitem opuštěnosti? Tak proč mě teda nesnášíte?
Dobrá, začnu něčím jednodušším. Něčím, co budu moct napsat bez ztráty cti a kytičky (tý poslední, která zbyla z mýho věnečku). Cyril Kovář vlastní malé starožitnictví specializující se na hračky čtyřicet a víc let staré. Novější nevykupuje ani nenabízí, protože by to byly pravděpodobně kousky, se kterými si jako prcek hrával i on, takže by mu pak připadalo, že taky patří do starožitnictví, ne-li rovnou do starýho železa. Jenže Cyril Kovář je ten poslední, koho bych nechal sešrotovat coby vrak.
Kdyby mu bylo pod pětadvacet, řekl bych o něm, že je hippster, ale osmatřicetiletý lidi jsou většinou natolik vyzrálý, že nemaj potřebu řadit se do nějakejch skupin, dokonce ani do skupin neexistujících (neb jejich existence by popírala základní myšlenku, a sice že jedinec žijící podle vlastních pravidel nemá dost rysů schodných s jinými jedinci, tudíž nemohou tvořit nějakou komunitu). Určitě by ale dokázal ovlivnit generaci českých hippsterů, kdyby o ní věděl nebo kdyby ho zajímala.
Jeho poznávací znamení: velký, černý, opravdu dioptrický brejle s kostěnou obroučkou (věřím, že je nosil ještě v dobách, kdy se pro tento „módní doplněk“ stávali lidé terčem posměchu, ne že byli hustý a cool jako dneska), kaštanově hnědý, lehce zvlněný vlasy na ramena, sedmdesátkama inspirovanej šatník plnej puntíkatejch, pruhovanejch a květovanejch košil, manšestráků, retro svetrů, sak se záplatama na loktech... nesmí chybět ani nadčasovej intelektuálskej kabát, černej a dlouhej, s vysokým límcem, na jehož klopu si připíná buttony dle momentální nálady (onehdá jsem si tak na jeho hrudi mohl přečíst hippiesácké Give peace a chance). Všiml jsem si, že kolem krku nosí stříbrnej řetízek s křížkem, vypadá už docela zašle, i když ho nejspíš sem tam vycídí, takže se domnívám, milý Watsone, že ho možná dostal ještě jako kluk.
Nedá se zrovna říct, že bych měl pamatováka na obličeje, ale jeho tvář je natolik... zajímavá... že se mi už po prvním setkání vryla do paměti. Je čtverhranýho tvaru, má poměrně silnou čelist, zato drobnou pusu a spíš nenápadnej nos, žádnej pršák nebo klika do ředitelny. Šedozelený voči a hnědý řasy. Závidím Cyrilovi jeho hezký, zdravý zuby; nevím, jak to dělá, ale vůbec se mu nekazej, ani moc nežloutnou. Přitom kouří. K tomuto účelu si kupuje jedině kvalitní cigára, nejčastěji značky Colts, většinou s příchutí. Jejich dým mi začíná vonět stejně jako orientální tyčinky v čajovnách a musím zahanbeně doznat, že už se mi párkrát stalo, že jsem se na ulici jako pes otočil za známým pachem, v domnění, že Cyril se vyskytuje někde poblíž mě.
Je dost vyčouhlej, myslím, že bez podpatků bych si mu mohl pohodlně položit hlavu na rameno, ale to není nic zvláštního, když mám jenom metr sedmdesát pět. Hm, takže ani nevím, proč to píšu. (Protože mu chceš pokládat hlavu na rameno, ty pako!) Jeho postava nebudí zrovna mužnej dojem, je spíš hubená a subtilnější, jak to tak u intelektuálů, co hodně kouřej, málo jeděj a pořád pobíhaj od jednoho zájmu k druhýmu, bejvá. V každým případě je to udržovaný, elegantní a zároveň nekonvenční člověk. Má styl, má jiskru, má podmanivej, hřejivej baryton... má skvělou práci, má vlastní dům, má podle všeho milou rodinu... možná má dokonce i Víru, která ho činí šťastným... má všechno, má se prostě skvěle, a to poslední, co by si zasloužil, jsem já.
Aspoň jednou v životě bych moh bejt správňák, zkusit si zahrát taky kladnou roli, a v zájmu nejen missis Smith1 (ta mi může bejt ukradená), ale hlavně jejího chotě, přestat dolejzat. Jediné, co mě hřeje u srdce, je skutečnost, že jsem se ještě ani jednou nepokusil dostat Cyrila pod peřinu. Nebo o tom aspoň nevím. Často teď vzpomínám na rozhovor, který jsme s Karčou vedli jedný dubnový soboty v McCaffé. Tentokrát je to jiný. Uvědomuju si to čím dál víc, čím dál... krucinál! Čím dál bolestnějš. Občas mě opouští pud sebezáchovy a já si říkám, že bych byl schopnej i přestat šlapat, kdyby mě pak chtěl. Jojo, tak vážný to je. A v příštím okamžiku se musím sám sobě vysmát do ksichtu (pomiňme fakt, že k tomu potřebuju zrcadlo, ale většinou ho nemám po ruce, protože ho nesnáším). Tohle není Pretty Woman ani Pygmalion, vole! Budeš rád, když doděláš školu, aniž by tě vykopli kvůli nějakýmu skandálu, kterej vrhá špatný světlo na univerzitu, a jestli pak dokážeš zvednout svojí holou prdel z postele, nasoukat ji do gatí a přemístit ji i zbytek těla k sexuologovi, tak to bude nejšťastnější okamžik tvýho života. Takže se teď laskavě soustřeď na tohle, opakuj si látku, opakuj si, že na sobě chceš po škole začít makat, aby ses na sebe dokázal podívat bez znechucení, a nech si ten sentiment. Třeba jednou budeš mít kliku, štěstí občas sedne i na vola, a potkáš někoho, kdo bude ještě lepší než Cyril. A hlavně (si) tě bude brát jako kluka. Ty přece nechceš bejt něčí milenka. Ty chceš bejt milenec. Přítel. Partner. Nebyl bys spokojenej, i kdyby tě Cyrda miloval víc než vlastní dceru. To už sis přece ujasnil. Tehdy po rozchodu s Radkem ti došlo, že jsi nepřišel jenom o jeho lásku, ale i o iluze. Nenávidíš se, tak jak by tě moh někdo milovat?
Víš co? Zklapni, jo?
Mám nervy v prdeli i bez těhle myšlenek. Ještě rok. Ještě rok budu studovat a teprv pak se sebou můžu začít něco dělat. Přijde mi, jak kdybych měl čekat do důchodu. A s diplomkou samozřejmě nemůžu už měsíc hnout. No, neva, poslední tejden před odevzdáním to jistí. Nebo radši dva, za tejden jsem zvládnul bakalářku, ta měla poloviční rozsah.
Soukromě, tj. jen sám před sebou, vyslovuju jeho jméno anglicky, tedy [:siril]. Myslí si, že jsem kluk. Chci říct, VÍ, že jsem kluk. Karča o mně vždycky mluvila jako o svým kamarádovi, takže když jsem jednou zašel k nim domů, abysme si spolu zopákli valenční syntax, došlo k poněkud svízelné situaci, neboť pán domu se vrátil dřív, než předem avizoval, a místo kluka jako buka našel odbarvenou bukvičku připomínající britskýho školáka, a to nejen účesem. Nijak zvlášť si mě neprohlížel, nezkoumal můj staženej hrudník, ani se nepozastavil nad výškou mýho hlasu, a nejspíš tím si u mě získal svoje první plus. Energicky a srdečně mi potřás rukou, prej o mně Karča hodně mluví a on je rád, že mě konečně poznává. Ptal se, v jakým jsem ročníku, asi ho přece jenom poněkud udivil můj nezletilej vzhled. Každá holka, která se snaží vypadat jako kluk, omládne až o deset let. Já jsem kluk, co se mimo službu snaží nevypadat jako holka, a tak ve svých pětadvaceti představuju tu nejlepší partii pro milovníky zajíčků.
Po krátkém rozhovoru jsem se cítil o něco jistější v kramflecích, a tak jsme zůstali v obýváku. Přinesl si tam kafe, a zatímco my živě diskutovali o tom, kolikavalenční je sloveso zaběhnout, on zamyšleně upíjel z bílého hrnku od Ikea. Trochu přitom vraštil čelo, jako by se mu ta chuť zdála „jakási stuchlá“. Jen horko těžko jsem se soustředil. Připadal mi mnohem zajímavější než celá lingvistika. Byl to po dlouhý době první chlap, kterej na mě nevejral, vlastně o mně skoro nezavadil pohledem. Když se mnou mluvil, díval se mi do tváře a přitom se přátelsky usmíval, nečučel mi na prsa ani do rozkroku, neblekotal a neslintal. Bylo úžasný uvědomit si, že když se nic neposere, nikdy nepoužije v souvislosti se mnou ženskej rod. Nikdy se nepřeřekne, protože o mně bude od začátku smejšlet jako o kamarádovi svý schovanky. Nikdy nepozná mý občanský jméno, za který se stydím a který je mi stejně odporný jako menses. Bude to prostě super, poprvý poznám, jaký to je, nevláčet za sebou jako kouli na noze tu děvku.
Jenže já nehraju za bílý, vždycky táhnu (s) černejma, král a královna v jedný figurce.

Když o tom tak přemýšlím, dochází mi, že ten večer jsem měl poslední možnost z toho všeho – snadno – vycouvat. Jasně, i teď bych moh, nemám pocit, že jsem loutka v rukou osudu, nechci se stavět do role tragickýho hrdiny, kterej je pod vlivem svýho srdce a nemůže si pomoct. Vždycky jsem se ze všeho nakonec vyhrabal, dokázal se ukáznit a srovnat si priority. Někdy jsem se k tomu vyloženě nutil. Zas a znovu obětuju svý city ve prospěch rozumu, protože tak se to přece dělá, když jste chlap. Dokážu nějak překousnout, že vypadám jako ženská, zvládnu s tím nějak existovat. Ale už bych se sebou nemohl žít, kdybych se jako ženská i choval.
Co na tom, že si připadám prázdnej? Že je ve mně pusto jak v nočním baru kolem poledne. Přestávám věřit, že umím mít rád, milovat v tom smyslu, v jakým se tohle slovo obvykle chápe. Občas cítím nutkání se tou prázdnotou nějak prokřičet, jenže ve vzduchoprázdnu se zvuk nepřenáší, tak k čemu by mi to bylo? Předstírám, před váma i před sebou, že jsem nihilistickej sketa, že mám všechno na háku, a přitom bych si přes ten hák nejradši přehodil provaz. Koho to ale zajímá? Vždyť si za to můžu sám, že jo? Nemám právo fňukat, a už vůbec ne s 55 kily tělesný váhy. Co by jiný ženský daly za to, kdyby vypadaly jako já! Místo toho, abych si vážil schránky, kterou mě příroda obdařila, bleju něco o tom, že ji nenávidím, a přitom mám tolik drzosti, že ji vystavuju celý Praze na odiv a kšeftuju s ní jak na jarmarku. Kdybych svý tělo opravdu tak proklínal pro jeho ženský tvary a orgány, nenechal bych na něj nikoho šáhnout, tak to přece je, to si přece myslíte. Jen ať zvedne ruku každej, kdo má jinej názor. A nehlaste se všichni.
Tak jsem si po přestěhování z koleje do „vlastní“ garsonky pořídil aspoň kočku, vlastně kocoura. Každej volnej večer mi leží v klíně, přede a já mu drbu tvářičky, to ho přivádí do extáze. Psa jsem nechtěl, protože by na mně byl až moc závislej, a to bych mu nemohl udělat. Psi, konkrétně čubky, by neměli vlastnit psy. Když se nevracíte do prázdnýho bytu, ale někdo na vás čeká a mňouká, jako by si přiskřípnul ocásek (je jedno jakej), je to mnohem veselejší. Pak si nalejete misku polívky, svalíte se do křesla a házíte tý zrzavý mrše, co vás vzbudila ve čtyři v noci, zmačkaný listy papíru popsaný vašima plitkejma výlevama, což je bezvadná hra a aspoň někdo má užitek z toho, že si po večerech snažíte vypsat srdce, ale ráno se vám to nelíbí. Blbý je, že mě Kari připravil o jednoho stálýho zákazníka, protože tento měl alergii na kočky a manželku na mateřský dovolený, čili stále doma.
Žádný připomínky, jo? Není moje vina, že náš kyslík dejchá tolik sviní, co předstíraj, že se chtěj projet na kole, ale ve skutečnosti vojedou mně. Já nikoho nenutím. Neklečím na zemi a nespínám ruce v němý prosbě, aby u mě zůstali. Já klečím na zemi a kouřím jejich neuspokojený ptáčky. Jestli si chcete svojí zlost a frustraci vylejvat na tom, kdo za vás jenom dělá špinavou práci, tak prosím, směle do toho. Ale uvědomte si, že když tu nebudu já, bude tu někdo jinej, za kým váš testosteronem překypující manžílek poběží. Možná si dokonce najde milenku, kterou nebude opovrhovat, protože jí nebude platit. Zamiluje se do ní a ukáže vám záda. To byste chtěli?

***
Začal jsem za ním chodit do práce. Došlo k tomu „úplnou náhodou“, když jsem projevil upřímný zájem o to, co dělá. Vážně jsem to chtěl vědět, nekecám! Do tý doby mi bylo jedno, jestli mě píchá obchodní ředitel nebo popelář, pro mě bylo směrodatný, jestli má dost prachů. Jak k nim přišel, o to jsem se nestaral. Jenže Cyril mě zaprvý nepíchá, zadruhý mě naprosto fascinuje všechno, co s ním nějak souvisí. Úplně bezděčně do mě proniknul a já ho chci celýho vstřebat, vědět o něm první poslední – jaká byla jeho nejoblíbenější dětská knížka, jakým jídlem mu uděláte největší radost, kam by se chtěl podívat, co si myslí o holinkách jakožto módním doplňku... Kdybych se neznal, vážně bych si myslel, že jsem se zabouchnul. No, člověk se prej v sobě doopravdy vyzná až po třicítce.
Chodím k němu i dvakrát tejdně. Dolejzám. Vtírám se. Jsem děsně nenápadnej, jak schody ve výtahu. Ale... nemůžu si pomoct. A je to tady!
Jeho starožitnictví pro mě představuje svébytný mikrosvět, do kterýho má moje odpudivá ségra vstup zakázán. Nechávám jí venku šlapat chodník, ve větru dešti, a tvářím se, že ji neznám. Nevím, jestli to způsobujou všechny ty hračky ve vitrínách a na policích, ale nějak se v tomhle prostředí vracím do dětství. Ne do předškolních let, spíš někam do sedmý osmý třídy. Znova objevuju neznámý místnosti v důvěrně známým domě, stejně jako jsem to dělával ve snech, když mi bylo okolo třinácti. Tehdy jsem nacházel pokoje plný postelí, symboly svý sexuality, dneska otvírám pokoj plnej plyšovejch medvědů, porcelánovejch panenek, dřevěnejch autíček a houpacích koníků. Ale můžu bejt ještě nevinnej chlapeček, když moje nevinnost hlásí vyprodáno?
Za pultem, jemuž vévodí prastará pokladna snad ještě z První republiky, se nachází kamrlík o velikosti většího domku pro panenky, a tam teď Cyril staví na čaj a krájí kávovou roládu z Alberta. Nemluvíme, ale ticho tu nemáme. Pouštíme si totiž na gramci Davida Bowieho, jeho oblíbenýho zpěváka, kterýho jsem díky němu „objevil“ i já a posledních pár dní usínám při Space Oddity.
Mám v sobě učebnicovej zmatek dospívajícího kluka, kterej si začíná uvědomovat, že ho to netáhne k jeho pěkný kamarádce, ale k jejímu tátovi. K jejímu otci z křesťanský rodiny, kterej líp než já ví, že tahle láska je hřích, ach bože. Možná že teprve teď mě dohnala moje správná, klučičí puberta. Možná mi dodatečně zhrubne hlas, na tvářích mi vyraší nějaký trapný chmýří a naroste bimbas! I když asi spíš ne. Náct mi bylo ještě ve 20. století, ale nikdy nebudu Cyrilův 20th Century boy, jeho 20th Century toy2.
Pokládá šálky přímo na pult, vypadaj secesně, ale nejspíš se tak jenom tvářej. Cukřenka patří do setu, talířky s roládou už ne, na jednom jsou růžičky, na druhým konvalinky. Děkuju za pohoštění a nejspíš se při tom uculuju jak trapka. Oh, Cyrile, dej mi autogram! Podepiš se mi do památníčku! Podepiš se mi na prdel! Na, tady jsou mý kalhotky! No, to na něj určitě udělá dojem jak vodojem.
Bere moučník do svých dlouhých, štíhlých prstů a pak se do něj způsobně, přesto jako chlap a ne jako fajnovka, zakousne. Moje roláda zůstává netknutá, nepotřebuju jídlo, nepotřebuju pití, dokážu žít jenom ze vzduchu, když bude naplněnej vůní jeho deodorantu od Dove a kouřem z višňovejch coltsek. Uvažuju nad tím, jak asi vypadám, když naslouchám jeho vyprávění. Radši to nechci vědět, už jen ta představa je strašná. Chce se mi něco udělat, jenže nevím přesně co, vždyť je mi třináct a jemu o dvacet pět víc. Nejsem už ve věku, kdy bych mohl zralýmu muži hupsnout do náruče a dětsky se k němu tulit, ale nejsem ani ve věku, kdy bych si mohl dovolit sápat se po něm jako po sexuálním objektu. Chrání mě stát, chrání mě před sebepoznáváním, před přirozeným zkoumáním neprozkoumanýho domu...
Chtěl bych mu dokázat, jak moc mě najednou zajímá celej svět – hltám jeho „poučování“, můžu se po něm utlouct jako Monty Jack po sýru, s každou další návštěvou starožitnictví jsem zas o něco chytřejší chlapeček a bůhvíproč mi záleží na tom, aby to věděl. Miluju, když mi vysvětluje, čím se od sebe lišej dvě myšky na klíček, vždycky se nechá unýst, zabíhá do podrobností a pak se omlouvá... netuší, že se třesu na každou větu, že bych z něj nejradši vysál každý slovo, který mu prolítne hlavou... přímo od zdroje bych ho vysál, z jeho pusy do svý, slova chutnající jako roláda a ovocnej čaj... utěsnil bych jeho ústa svejma klukovskejma rtíčkama, abych nepřišel o jedinou hlásku... Dožadoval bych se vědění tak náruživě, až bych přetrhl jeho řetízek s křížkem, on by vzal jeho ostatky do ruky a v příští vteřině s nimi mrštil do odpadkovýho koše... „Čert to vem!“ zvolal by rezignovaně a vášnivě zároveň. „Je mi jedno, že přijdu do pekla! Chci tě. Tak moc tě chci, ty můj neřestnej miláčku! Budeš můj teplej mazlík a já budu tvůj teplej páníček.“
Myslím, že občas až příliš podléhám kouzlu imaginace. Moje ségra si ze mě kvůli tomu utahuje, jak jen může. Ale moje ségra tu teď naštěstí není...
Cyril mi zrovna ukazuje nejnovější kousek, kterej získal před pár dny. „Asi nebude na prodej. Beztak by ho nikdo nechtěl, podívej, jak vypadá.“ Musím mu dát za pravdu. Je to malej olysalej pejsek, žlutá srst mu vylínala až na sypkovinu, a když ho nešikovně uchopíte, chudák malá kaká piliny. Navíc přišel o jedno skleněné oko. Vypadá fakt zuboženě a já s ním z nějakýho důvodu strašně soucítím.
Ty seš ale chudáček,“ žvatlám infantilně a natáhnu pravačku, abych ho pohladil po hlavičce. Špičkama dvou prstů přitom lehce zavadím o ruku, která psí zrůdičku drží, o ruku, která se neštítí ošklivosti, o ruku, která chrání rozbitý hračky před další újmou.
Jsem panenka, kterou si kvůli jejím továrním vadám nikdo nechce vzít domů. Pletou si mě s nafukovací pannou, a přitom jsem vyrobenej z toho nejkřehčího porcelánu. Když se pořádně podíváš, třeba to uvidíš, Cyrile.

***
Zas doma, povinnosti volaj. Poslouchám Redhotty a připravuju se do práce. Nejdřív pracovní oděv: krajkový tanga, podvazkovej pás, síťovaný punčochy, průsvitná košilka z černýho šifonu. Pracovní obuv bez špičky a s pořádným podpatkem. Pracovní nadšení ponechávám pošťačkám.
Pár kilometrů ode mě zamyká Cyril Bartoloměj Kovář svý starožitnictví. „Dobrou noc,“ loučí se se všema svýma hračkama a ani si nevšimne, že jedna chybí. Jak by taky mohl, když mě do inventáře nepočítá?
Ušklíbnu se nad svým sentimentem, čímž si rozmažu poslední tah rtěnky. Vypadám, jako by mě zrovna někdo použil. Jenom si povzdechnu, dokonce ani sprostě nenadávám. Připadám si totálně rezignovaně.
Položme si zásadní otázku: Proč by měl muž Cyrilových kvalit chtít mě? Tik, tik, tik... máte ještě pět vteřin. Tududuntun. Někdo jiný, kdo by chtěl odpovědět? Hrobový ticho.
Soutěž končí a začíná soulož, nedílná součást programu. Se soustrastí nepočítám.

Už vím, kde je moje „šťastný místo“, na který se můžu přenýst, když moje tělo musí zůstat tam, kde je. Co vím, spousta lidí si dřív nebo později svou práci aspoň trochu zautomatizuje a myslí při ní na něco jinýho. Vylezu na parapet, otevřu okno... a vyletím ven, nahej a bezpohlavní jako anděl. Budu plachtit nad panelákama a nad Vltavou, vyhnu se žižkovskýmu vysílači a nakonec se snesu na prošlapanej koberec uprostřed starožitnýho hračkářství. Ahoj, kdopak jsi? - Nevím. Asi zhmotněná esence podivnosti.
Zvuky, který sem nepatřej. Nemůžete se trochu ztišit? Já tady fantazíruju!
Ty jedna rajcovní kobylo! Vymrdám ti kundu! Vymrdám ti mozek z hlavy!“
Už aby to bylo! Nechci mít v hlavě ani dekagram mozku, pokud i ten dekagram bude vnímat tvoji přítomnost.
Dělej, sténej! Tohle se ti přece musí líbit!“
Bože, to je votrava. No co mám s tebou dělat? „Ach, ach, opíchej mě, ááách!“ Nemoh bych to příště pouštět z cédéčka?
Budeš moje panenka, ano? Opravím si tě. Budu ti kupovat oblečky a botičky, česat tvý vlásky...
Choulím se svýmu zachránci do náruče, jsem ještě menší, než si vzpomínám, nahej až na kost a Cyrila to vůbec nevzrušuje, protože nic tak oplzlýho jako sex ho nezajímá. Cyril je můj světec, můj věrozvěst – zvěstuje mi víru, že i mně, rozbitou hračku, může někdo milovat.
Nejspíš jsem fakt vyšinutej, když místo toho, abych si užíval divokou mrdačku, sním o chlapovi, kterej mi připomněl tátu. Nebo spíš vzpomínky na časy, kdy jsem byl desetiletej špunt a táta mi chyběl?

Poznámky: 
1Smith – angl. kovář
2Narážka na píseň 20th Century Boy od T.Rex, která v podání skupiny Placebo zazněla v hudebním filmu Velvet Goldmine: https://www.youtube.com/watch?v=kGHZpReVct0

3 komentáře:

  1. Pageysflower :Tak jdu zase jednou takhle okolo a čtu, že je tady nová povídka :) . Tak jsem neodolala a přečetla si první kapitolu. Jsem zrovna v půlce a úpélně jsem zapomněla na prádlo v pračce i na to, že mám ještě dělat něco k jídlu, tak moc mě to uchvátilo. Dokonce si troufám říct, že je to nejlepší věc, co jsem od Tebe viděla. Jak to, že ještě nemáš svou knížku na pultech? A to nepíšu proto, že jsem Tvoje maminka- to myslím naprosto upřímně. Máš ohromný talent a jsem na Tebe hrdá. A BTW Cyril mi přijde jako Jarvis Cocker- nebo se pletu? :D

    OdpovědětVymazat
  2. Maminka má vždy pravdu a ani teraz sa nemýli, má byť na čo hrdá:) Píšeš tak pekne a hlavne ma to vtiahne do deja až po končeky prstov na nohách. Nevnímam okolie...
    Veľmi dúfam, že sa Maxovi podarí nejakým zázrakom zbaviť svojej "šlapkoidnej sestry" a získa si svojho Cyrila... aj keď by som to nemala priať jeho manželke, lenže tú nepoznám tak sa hrám na to, že jej je to jedno...

    OdpovědětVymazat
  3. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60 % větší pravděpodobnost ziskovosti

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat