Jarní úklid (část 2.)

Druhá "půlka" povídky. Max se konečně chopí příležitosti a koštěte, aby nežil doslova a do písmene v bordelu.

Venku je tak odporný počasí! Slunečno, teplo a voňavo. V jednom kuse něco kvete – stromy, kytky, keře... něco, čemu se nejspíš říká láska... blbost nepočítám, ta kvete pořád. Jen moje obchody nekvetou ani trochu. Asi jsem marod.

Už třetí den snídám, obědvám a večeřím chleba s margarínem a gothajem. Abych se aspoň trochu udržel při životě, zapíjím ho večer sklenicí vody s rozpuštěnou tabletou vitamínu C. Kari bůhvíkde chytil blechy a já utratil svých posledních 250 korun za přípravek proti vnějším cizopasníkům. Jestli okamžitě nezačnu na někom cizopasit já sám, zdechnu úplně stejně jako Kariho kožichoví nájemníci. Jako blecha. Kdybych byl aspoň i šťastnej.

Nepracuju. Neučím se. Dělám úplný hovno. Oslabenej nějakým virem, kterej mě zahání do postele a nutí mě objímat mojí mazlící peřinu. Občas upadám do jakýhosi kómatu a ten nehybnej kus látky a mikrovlákna ožívá, mění se v lidskou bytost velice konkrétních tvarů a vzezření. Ale možná... možná že tohle není počáteční stadium šílenství, jak jsem si zezačátku myslel. Možná se jenom ze mě začíná stávat člověk.

Kluci nepláčou. A ani já bych neměl bulet. Blbý je, že asi neodolám. Neodolám příslibu chvilkovýho uvolnění a dočasnýho pocitu, že jsem si slzama vypláchnul hlavu a ona je zase čistá a prázdná. Vím, že katarze je nedílnou součástí každýho uměleckýho díla, dokonce i takovýho, který se vůbec nepovedlo. Jenže už jsem tak strašně dlouho nebrečel, až mám najednou strach, že moje slzný kanálky nějak zarostly, asi jako zarůstaj propíchnutý uši, když nenosíte náušnice. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle smejšlet. Co smejšlet! Že budu takhle psát!

Zkoušel jsem si to udělat, protože neexistuje lepší antidepresivum než orgasmus, jenže sotva jsem se sebe dotknul, uvědomil jsem si, jak je to vlastně všechno děsně ubohý, celej můj život, moje city k Cyrilovi... a ze mě vytekly tak akorát další slzy. A přitom jindy by to bylo tak snadný! Nadopoval bych se endorfinama a pak spokojeně usnul, jako každej vystříkanej sameček. Beru tenhle neurol pravidelně už od jedenácti, občas se jím láduju jen tak, zkrátka proto, že mi chutná a rád se sjíždím. Možná je to další paradox mýho bytí, ale když jsem v posteli jenom já a moje myšlenky, mám se vcelku rád. Jsem si poměrně jistej, že by mi nevadilo používat tohle tělo bez větších úprav do konce života, pokud by se našel někdo, kdo by ho nepovažoval za ženský. Ale to je právě ono: pokud by se našel. Kde vzít takovýho zvrhlíka, kterej by chtěl svýmu klukovi vylízat pipku?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že jsem prostě nahranej. Nemám šanci. Jó, to kdybych byl shemale... Já to chápu, on ten pinďour vypadá přece jenom zajímavějš než buchta. No a pinďour, nad kterým se dmou trojky kozy... to je zřejmě pro některý chlapy vrchol krásy, ze kterýho vyvrcholej jedna dvě. Jenže opačnej případ, nazvěme ho pro pořádek hefemale, je takovej trapně minimalisteckej. Nahoře nic, dole nic. Není čím zahoupat a co strčit do pusy. Bradavky a zvětšenej klitoris jsou zřejmě milovníkům hermafroditní estetiky málo.

Tak či onak, já o tom vlastně nemusím uvažovat, protože mě se to netýká. A jestli se mě to bude týkat za tři roky, tak si budu moct gratulovat. Jojo, gratuluju, teď je z tebe teprve ten pravej mutant.

Nevím, jestli má smysl... Ne, nic nemá smysl, bůůů! Jsem strašná chudinka a všichni mě musíte litovat! Povinně! Teď! Vypíšu se z toho na fejsbůčku, celou zeď budou zdobit moje emo shity! Proč já jsem jenom na světě? Asi by bylo lepší jít se střelit do hlavy! Určitě se někdo chytí, aspoň jeden z mých 138 přátel, někdo, koho vlastně vůbec neznám, a on přispěchá se slovy útěchy a účasti jako s lékárničkou. Projímadlo, to bych teď potřeboval.

Jo, je mi trochu líp. Přinejmenším jsem to zase já. Morous, co kolem sebe prská svý cynický poznámky a sadisticky se vyžívá v zesměšňování všeho, co lidem přináší radost, protože z nějakýho záhadnýho důvodu dospěl k názoru, že je pechfógl. Život má před sebou, ale už teď si je jistej tím, že bude celej stát za hovno. Nedokáže zkrotit svoji závist, když vidí, že někomu stačí úsměv na správnou stranu a všechno mu spadne do klína: titul, byt, holka, kluk... Není trpělivej. Když nemám to, co Pepa nebo Franta, tak to nebudu mít nikdy! Vlastně ani nemá cenu se snažit, protože mně přece nikdy nic nevyjde. Už ale nevidí, co všechno se mu povedlo. Nevidí svoje přednosti. Třeba svojí inteligenci a literární talent. A kdykoli si je uvědomí, mávne nad nima rukou, protože přece „nejsou nic moc, nic extra“.

V naší ulici nedávno zbořili dům. Ráno ještě stál a za nějaký tři hodiny po něm zbyla jen hromada suti a rozbitýho skla, ze který sem tam trčel kus dřeva nebo železa. Ten pohled ve mně vzbudil nečekanou reakci. Bylo mi smutno. Kdysi, ještě než zchátral, to musel být něčí domov, každá cihla by mohla vyprávět nějakej příběh, třeba o tom, jak se Evička Nováků poprvý uspokojila se sprchou nebo jak pan doktor Schneider vyskočil z okna. To je teď minulost, protože tyhle příběhy jsou pohřbený pod tou haldou, kterou brzo taky odvezou. Možná tu postavěj novej dům a jeho stěny budou nepopsanej list.

Nevím, proč o tom tak přemýšlím, když bych se měl zaobírat spíš otázkou postmoderní fikce. Asi že obytný stavby považuju za symboly jejich obyvatel. Neumím si představit, že by někdo zbořil dům, ve kterým jsem vyrostl. V něm přežívá moje dětství, velkej kus mojí duše, protože nikde jsem se necítil tak moc doma jako tady. A přitom byl ten barák skrz naskrz prolezlej plísní a na zimu se do něj stahovali potkani. Byl hnusnej a pro smích všem kolem. Majitel se ho snažil opravit, udělal plastový okna, odizoloval ho... ale jenom tím postavil Potěmkinovu vesnici. Když chcete něco opravit, musíte začít od základů a zevnitř. Baráku, kterej má fešnou fasádu, ale vevnitř to páchne zatuchlinou, se každej vyhne, i když vy ho vnímáte jako svoje útočiště a je vám v něm dobře. Těžko bude někdo štěstím bez sebe, když otevře nově natřený dveře a najde temnou chodbu, která podle pachu vede do spalovny mršin.

Tenhle dům si nosím pořád v sobě. Tenhle dům jsem já sám. Asi bych se měl pustit do uklízení. Ale odkud sakra začít?

***

Karče to sice s panem Dokonalým nevyšlo, ale myslím, že ji to zas tak moc netrápí, neb objevila pana Ještědokonalejšího. Už se mnou nejezdí do školy sockou, má onačejší odvoz. Ale to vem čert. Kdybych chtěl, určitě by se našel někdo, kdo by mi dělal soukromý taxi. Stačilo by najít si zase nějakýho ateistu, kterej touží po bohyni z masa a kostí. Jenže už na to nemám žaludek, při myšlence na heterosexuální styk se mi zvedá kufr, radši půjdu obracet hambáče do McDonalda, než abych zas musel roztáhnout nohy nebo se dívat na dalšího ztopořenýho ptáka. Což mi připomíná...

„Dobrý den, hmmm, chci se jenom zeptat... nehledáte nějaký brigádníky?“

„Bohužel, teď ne. Ale sledujte naše internetový stránky.“

„Aha. Tak díky.“

Hm, udělat kariéru ve fastfoodu není tak snadný, jak jsem si myslel.

Zkouším volat Karče, protože mám potřebu se vykecat, ale nebere to. Takže zrovna sexuje. Kdykoli jindy by mi to zvedla, nejspíš i na záchodě. Teď mi zvedá akorát mandle. To není fér! Proč se mě všichni straněj? To jsem tak odpornej? Nejspíš jsem lůzr od pohledu, když mě nechtěj ani v mekáči. Ať mi nikdo neříká, že maj plno! To není možný. Po celý Praze je tolik poboček, je zcela nepravděpodobný, že by ani v jedný nechyběla pomocná síla. Jenomže pro takový jako já místo není. Stačí se na mě podívat a hned je vám jasný, co by následovalo. Místo práce bych šukal s obsluhou kávovaru.

Jsem tak nasranej, že mám sto chutí někomu strašně ublížit. Vyvolat bolest srovnatelnou s tou mojí. A zas se mi vrací ta stará zarputilost, přesvědčení, že mi není dáno bejt šťastnej... Nejspíš se něco z toho odráží v mojí tváři, protože lidi mi jdou dobrovolně z cesty, když spěchám do metra. A já si to užívám. Užívám si, jak můj černej kabát vlaje kolem mejch štíhlejch stehen, a připadám si démonicky neodolatelnej.

Nastoupím do vagonu, ležérně se opřu o sklo oddělující prostor dveří od sedadel, vytáhnu mobil a píšu esemesku, odpověď na Karčino Co se deje?. Každou klávesu mačkám s takovou vervou, jako by to byla oční bulva mýho úhlavního nepřítele: Uz nic, sukej dal. Taky bych sukal, kdybych mel s kym.

Tak, a teď mě klidně seřvi. Vynadej mi. Napiš, že se chovám jak puberťačka. Nenávist není opakem lásky, je to jen jiná forma zájmu. A pokud mě nemůžete milovat, spokojím se s tím, když mě budete nenávidět. Doopravdy mi ublížíte ve chvíli, kdy vám začnu bejt lhostejnej.

Přemýšlím, komu bych ještě moh znepříjemnit život, ale bohužel se kolem mě pohybuje tak málo lidí, že mě další oběť nenapadá. V příští vteřině si uvědomím, že jsem na jednoho člověka úplně zapomněl. Mohl bych třeba jet k němu do obchodu a během půl hodiny mu rozbít manželství. Vsadím se, že v krámě mu ho ještě nikdo nevykouřil. Vsadím se, že kluk mu ho nevykouřil nikde a nikdy. Až na to... až na to, že on by nepodlehl něčemu tak nízkýmu jako je sexuální chtíč. Jedinej chlap, o kterýho opravdu stojím... a jemu by se ani nepostavil. To by byla taková potupa! Moje pochroumaný sebevědomí se obnovuje jako ještěrčí ocásek, ale Cyrilovo odmítnutí by mýmu egu rovnou setlo hlavu. A to už nedoroste.

Takže bych mu musel ublížit jinou formou. Momentálně mě nic nenapadá, ale pár zastávek ještě zbejvá. Panebože, o čem to vůbec uvažuju?! Jestli po týhle velký, spermatem naplněný kouli, který se říká Země, kráčí někdo, komu bych nedokázal zkřivit ani vlásek, ani chlup na lýtku... je to Cyril. Ach jo, stává se ze mě milující stvoření, to je v řiti.

Představa, že s ním mrdám... je pokořující. Nechci, aby viděl mý tělo neoblečený. Možná, že bych se mu líbil. Možná by si po čase dal i říct. Možná by se do mě nějakým nedopatřením i zamiloval. Jenomže bych ho ztratil. Nebyl bych to já, komu patřej jeho polibky. Ukradla by mi ho moje ségra, která může mít jakýhokoli jinýho chlapa. To s ní by ležel ve vaně, jí by nosil palačinky do postele, jí by píchal zadek, dokud by se neudělala... Ne, Cyril patří mně. Je jedno, že o tom neví. Je jedno, že i kdyby se to dozvěděl, nic by se tím nezměnilo, spíš by se mi vyhýbal. Je jedno, že můj klučičí anál poznaj zřejmě jenom výrobky z plastů. Hlavně když se Cyril nikdy nesetká s mojí ségrou.

Tak si říkám, že už jsem u něj nějak dlouho nebyl. Celý čtyři dny.

Na Můstku přestoupím a dojedu na Kobylisy. Začíná se mi trochu zvedat nálada, mnohem víc se mi ale zvedá žaludek, protože i když jsem přidal do kroku, moje nenáviděná společnice je mi pořád v patách. A dneska víc než jindy. Neumím si to vysvětlit.

Výloha vypadá jako posledně, ten kočárek ze 30. let pořád nikdo nekoupil. Nadechnu se. Tak, Maxi, soustřeď se. Jsi tu jenom ty, teď opouštíš jeviště, odkládáš roli, kterou ti vnutili, a vracíš se domů. Můžeš bejt zas sám sebou.

Otevřu dveře a nade mnou zacinká zvonek. Důvěrně známý prostředí, který jsem si spojil se svým chlapectvím, mi pomáhá zapomenout na svět venku. Cítím se spokojeně, vesele, dokonce trochu rozpustile. Nejradši bych na Cyrila vybafl. Položil mu ruce na oči a zeptal se: „Kdo je?“

Jenže za pultem stojí místo hubeného muže v saku obtloustlá ženština v tričku.

„Dobrý den. Přejete si?“

Jsem tak vyveden z míry, že zapomenu pozdravit. „Umm... pan majitel... tady není?“

„Není, dneska si vzal volno.“

„Aha.“ Snad nevypadám moc sklesle, bůhví, co by z toho ta matrona vyvodila. „Tak nic. Naschle.“

„Mám mu něco vyřídit, slečno?“ volá za mnou.

Zprudka se otočím. Třesou se mi kolena. Jak si můžeš dovolit... Jak tě vůbec napadlo... „Ne,“ odseknu a snažím se odsud co nejrychleji zmizet. Ať si klidně domejšlí všechno možný, ať si třeba vykonstruuje příběh jak z péra redaktora bulvárního plátku, je mi to fuck.

Venku na ulici přemítám, co dělat. Vlastně se jen snažím přemítat, protože moje myšlenky se hrnou jedna přes druhou, šlapou po sobě a panicky ječej. Prosím, zachovejte klid a pomalu postupujte k nouzovému východu!

Ne, i kdyby se ta ženská zmínila, že se po něm sháněla nějaká mladá holka, nemusím přece po sobě kvůli tomu zahladit všechny stopy a odjet na mléčnou farmu do Pensylvánie. To by Cyril nejdřív musel mít podezření. Což nemá. Doufám! Tohle není žádná trága, to se vsákne, hlavně se musím tvářit, jako že o ničem nevím. Já nic, já muzikant. Kde jsem byl odpoledne 4. června tohoto roku? No přeci ve studovně, pane komisaři.

Takže bysme se teď mohli uklidnit, ne? Ták, hezky nádech, výdech... No tak, dýcháme zhluboka... Nefunguje to! Nefungovalo by to, ani kdybych měl troje plíce a šest nosních dírek!

No, to bys byl teda krasavec – se šesti nosníma dírkama...

O pár dírek navíc, co na tom záleží? Ani teď nemám ten správnej počet! Hm, tak mě napadá... že už asi vím, jak dneska nasrat co možná nejvíc lidí a zároveň konečně vyřešit všechny svý problémy. Plán zahrnuje metro a mojí přejetou mrtvolu.

To nemyslíš vážně...

Myslím. Ale jak sis určitě stačil všimnout, můj drahý, nejsem zrovna muž činu.

Musel bych tě zabít, kdyby ses zabil. Ne. Už bych na tebe v životě nepromluvil! V životě, ani po něm.

To bych nechtěl... Dobře, nikam skákat nebudu, stejně už jsem ti to jednou slíbil, ne?

A tak mě znovu zachraňuje moje narušená hlava, která si v šeru svého předškolního věku vybrala nejlepšího kamaráda nikoli mezi svými vrstevníky, ale v nehmotném světě. Říkám mu Jack. Pár měsíců jsem chodil i k psychologovi, a ten byl toho názoru, že bych měl Jacka vyměnit za skutečné přátele, protože ve dvaceti už si s imaginárními skřítky nikdo nepovídá. Ale kde teď ty skutečný přátelé jsou? Jsem si nevšim, že by mi teď byť jedinej z nich vymlouval skok pod vlak.

Ne že bych se nikdy nepokoušel bejt normální, to jste si snad všimli. Ale pochopil jsem, že za takovouhle snahu vás nikdo neodmění. Lidi si totiž myslej, že bejt slušňák je samozřejmost. Za prvý neviděj to úsilí, který musíte vynaložit, když chcete sekat latinu, za druhý se nikdy nikdo neptá, proč místo latiny sekáte jeden průser za druhým. Takovej přístup totiž vyžaduje schopnost myšlení a ta zase vyžaduje mozek. Zjednodušeně řečeno, samozřejmě je mi známo, jakej vliv může mít na úsudek rodinný zázemí a sociální vrstva, ze který pocházíte. Bla bla. Důležitý je, že mě nikdy nikdo nepochválil za chlapy, který jsem odmítnul, když jsem měl zrovna sebezpytovací období a šel do sebe. Kdoví, třeba bych na tu pochvalu časem stejně zapomněl. Doteď vlastně nevím, jak moc ztracenej jsem případ.

***

Zapomínám. Zapomínám, jak přihřátě dokáže vypadat, když začne gestikulovat. Jak si v jednom kuse upravuje vlasy, aby mu nepadaly do očí. Jak si co dvacet sekund posouvá brejle blíž ke kořeni nosu. Snažím si to udržet v paměti, ale disk hlásí chybu při zápisu. Už si ani nedokážu přesně vybavit jeho úsměv, vím jenom, že na mě vždycky působil skoro dětsky upřímně. To, že už po čtrnácti dnech u mě dochází k částečný amnézii, zřejmě vypovídá jen a pouze o tom, jak důležitou, resp. nedůležitou roli v mým životě sehrál.

Kam se podělo celý to velký tradá? Neviděli jsme se víc jak desetkrát a já si myslel... bůhvíco. Proběhl kolem mě a teď už je zas někde v zatáčce. Připadalo mi... ano, nejspíš opravdu jenom připadalo, že pro mě něco znamená... že je to el-á-es-ká-á. A přitom... vím úplný houby. Nejsem ten, kdo po Cyrilovi uklízí jeho propocený ponožky do pračky, kdo v noci poslouchá jeho chrápání a nemůže se vyspat. Nikdy jsem ho neviděl nemocnýho, neviděl jsem, jak objímá záchodovou mísu a zvrací. Neznám jeho rodiče, takže je nemůžu nesnášet. Nevím, jestli zbytečně nelpí na nějakým harampádí, který bych nejradši naházel do konťáku, a nemusím se s ním kvůli tomu hádat.

Ono se to možná může jevit jako výhoda. Ve skutečnosti je to hrubej nedostatek, kvůli kterýmu jsou moje kecy o hlubokejch citech jenom jedna velká červenokni-hovnová masturbace. Až půjdu po Cyrilovi na onu stranu a nepomyslím si nic o praseti, pak teprv budu moct říct, že ho miluju.

Jak jsem k tomuhle všemu došel? Nebuďte netrpěliví a čtěte dál.

Bál jsem se, že po mý poslední návštěvě starožitnictví prosákne na povrch nějaká špína, ale zároveň jsem měl obavy, aby Cyril nezačal přemýšlet, proč se mu vyhýbám. Bylo to naprosto iracionální, to uznávám. Holt zamilovanost už taková je. Navíc mi chyběla jeho společnost. A tak jsem si druhý den – byla to sobota – ověřil, že je Karča bezpečně mimo domov, a pod záminkou, že si od ní potřebuju vypůjčit poznámky, jsem se infiltroval ke Kovářovým domů. Srdce nás někdy přiměje dělat děsný pičoviny.

Tehdy jsem poprvý a snad i naposled spatřil Cyrilovu manželku. Přišla mi otevřít. Nejdřív jsem nechápal, kde se tu vzal ten zmalovanej chlap, pak mi ale došlo, že to vůbec žádnej chlap není. Paní Kovářová byla zkrátka jen strašně vysoká, hranatá a krátkovlasá. Dostat od ní facku, odvezli by mě rovnou do márnice. Netroufal jsem si ani představit, jak na ní Cyril v noci rajtuje, protože výsledný obrázek by se musel nápadně podobat mému zážitku z dětství, kdy mě, pětiletýho, vysadili na pivovarskýho valacha.

Zeptal jsem se tedy, jestli je doma Karča, vysvětlil, co mě sem přivádí, a obdržel očekávanou odpověď. Paní Valachová se usmívala a pozvala mě dál. Asi už ale nepředpokládala, že její nabídku přijmu.

„Nechci otravovat, jenom skočím pozdravit pana Kováře,“ ubezpečoval jsem ji. „Známe se hlavně z obchodu.“

„Jasně, je v obýváku,“ ukázala mi rukou směr, jako bych bez její pomoci netrefil. Podle jejího úsměvu by si člověk myslel, že jsem nějakej Karel Vomáčka, starej známej, se kterým Cyril sbírá známky. Musela vidět můj líbeznej ksichtíček, musela si všimnout, že mám pevný stehna, možná dokonce zaznamenala i to, že disponuju malou, oválnou prdelkou a nebojím se ji použít, ale zřejmě si byla Cyrilem – a hlavně sama sebou! – natolik jistá, že mě nepovažovala za konkurenci. Věřila si vlastně mnohem víc, než jsem si kdy věřil já sám.

V mým plánu se objevila trhlina. Když jsem se totiž na Cyrilovu velkou lásku pořádně podíval, abych zvážil další taktiku, musel jsem uznat, že není vyloženě ošklivá. Že má i několik velmi hezkých rysů. A hlavně – vyzařovala z ní laskavost a pozitivní energie, tedy to, čím oplývá i Cyril, ale co já postrádám. Jen velmi nerad jsem si musel přiznat, že přes ten tělesný nesoulad jsou jistě velice souladný pár. A v tom okamžiku mozek přehodil výhybku. Začal jsem si uvědomovat svoje pohyby, vyzývavý až ke zblití, svůj přezíravej pohled a drze vystrčenou bradu, svůj postoj děvky, která s napoleonským komplexem přišla dobýt tuhle domácnost. A missis Smith se jen znovu usmála, načež se slovy kdybys chtěla něco k pití, tak houkni odkráčela na svých chlapských nohách velikosti 43 do kuchyně.

Dobře, možná si myslíš, že první kolo jsi vyhrála. Jenže já ještě ani nezačal hrát.

Nechtěl jsem, aby mě obtěžovaly tyhle myšlenky. V tomhle rozpoložení se obzvlášť nenávidím a vím, že ostatní pak odpuzuju taky. Včetně toho, koho bych chtěl přitahovat.

Blížil jsem se k otevřeným zašupovacím dveřím, následoval zvuk kytar linoucí se z dřevěných bedýnek se subwooferem a snažil se najít sám sebe, toho kluka, kterej zatím nepřišel o poctivost ani o svědomí.

Cyril si vleže hověl na pohovce, jedna noha mu trčela přes područku a její bosý chodidlo dirigovalo kapelu v přehrávači. Byl naprosto pohrouženej do hudby, zavřený oči, ve tváři výraz, jako by tu píseň spíš degustoval než poslouchal... Asi nikdy v životě jsem neviděl nic tak obyčejnýho a zároveň k pláči překrásnýho. Takhle vypadá člověk, co žije. Na mě se nedívejte.

I don't know why nobody told you

How to unfold your love

I don't know how someone controlled you

They bought and sold you¹

Zpíval si. A jeho hřejivej hlas pro mě získal úplně novej rozměr. Neměl jsem ani ponětí o jeho muzikálnosti, vůbec jsem netušil, jak skvěle umí pracovat se svýma hlasivkama. Měl jsem slzy na krajíčku. Až moc dobře jsem si totiž uvědomoval to plexisklo oddělující jeho rozměrnej svět a můj betonovej výběh v útulku pro nepovedený experimenty.

No a v tý chvíli mi došlo, že už nemůžu čekat. Že už nemůžu odkládat to, co jsem měl udělat před několika lety, protože víc jak čtvrtina života je za mnou a nikdo mi ji nevrátí. I kdybych se měl připlazit zpátky ke svý rodině a prosit o odpuštění a pomoc... i kdybych se měl o svůj byt dělit s dalším studentem... i kdybych měl vstávat ve čtyři ráno a jezdit na brigádu někam do Kralup... nehodlám ztratit už ani jedinej den, zejtra zavolám na to číslo, co mám už rok uložený v mobilu... snad bude ještě aktuální. Jasně, že se do mě kvůli tomu Cyril nezblázní. Ale Cyril snad není na světě jedinej, kdo... kdo tak krásně zpívá. Ach jo.

Still my guitar gently weeps.

Byla by to dokonalá tečka za tímhle prapodivným, jednostranným lovestory. Udělat něco tak opovážlivýho... Někdo by si možná myslel, že jsem ocucal stovky chlapů, že jeden polibek už mě nemůže zvednout ze židle... Ani jedno z toho není pravda, protože jsem... protože jsem byl kurva, co svojí pusu používala jenom tehdy, když jiný otvory byly mimo provoz.

„Maxi?“ Jeho šedozelený oči si mě ustaraně prohlížej. Prohlížely. Bohužel, i to hezký už patří minulosti. Rychle se posadil. „Co se děje?“ ptal se starostlivě a já věřil, že ho to opravdu zajímá.

Svezl jsem se k němu na kanape, pověsil se mu křečovitě kolem krku a konečně poznal, jaký to je, když jste zmatenej, nezkušenej kluk, co poprvý objal svýho idola. Nevěděl jsem, jestli brečím proto, že Cyrilovi je to nejspíš úplně jedno a nejradši by to už měl za sebou, nebo jestli proto, že to byl právě on, kdo mně přiměl vzít osud do svých rukou doopravdy a ne o tom jen kecat, anebo jestli proto, že díky němu jsem po iks letech přestal bejt sarkasmus na nožičkách a dostalo se mi stejnýho „privilegia“ jako všem ostatním – nešťastný lásky.

„Já vím. Všechno vím,“ konejšil mě a poplácával jemně po zádech, jako poplácáváme kámoše, kterej se ztřískal v putyce a teď nám vykládá dojemnej příběh svýho života. I to mi stačilo. Pořád to byl dotek jeho dlaně.

„C-co všech-no?“ fňukl jsem.

„No... všechno možný. O tý šlamastice s tvým tělem. O tom, co děláš mimo školu... A nejspíš i o tom... no, proč se mě tu teď snažíš uškrtit, místo toho, abys mi všechno normálně řek.“

Pochopil jsem, co tím myslí. Mluvil měkce a soucitně, ale jen proto, že byl tak neskonale hodnej. Ve skutečnosti ho moje obětí uvádělo do rozpaků a jen se ho snažil přetrpět. Jenže já na něm byl závislej, bylo mi jedno, jak moc se ztrapním... Nezáleželo na tom, co bude následovat, i kdybych si svým chováním měl vykoledovat soudní zákaz styku. Ta krátká chvíle fyzický blízkosti mi ani zdaleka nestačila, chtěl jsem víc, zkopírovat si tvar jeho těla nejen do paměti, ale rovnou pod kůži, zakódovat do svejch nervů... Nepochyboval jsem o tom, že s žádným jiným mužem už tohle neprožiju, protože všichni ostatní jsou k uzoufání obyčejný a ubohý. Zamiloval jsem se do něj sladkou klučičí láskou, ze začátku tajnou a navždycky neopětovanou, byl to jeden z nejstarších milostnejch příběhů, co svět světem stojí, romantika až na půdu a za roh... Tohle je jedna z těch životních etap, co se nikdy neopakujou, protože každá další velká nebo menší láska nás činí imunními vůči tomuhle dětskýmu, neorganizovanýmu bláznění. Existujou jen první lásky – a ty další. Žádnej jinej Cyril Bartoloměj Kovář není a nikdy nebude. Proto jsem ho propustil ze svýho objetí s pocitem, že moje chlapectví právě teď skončilo. Dveře se zabouchly, je načase přesunout se do dalšího patra. Uvolnil jsem sevření a rozloučil se s Cyrilovým tělem horečnatým polibkem... na tvář.

Rychle jsem si otřel slzy. „Jak ses to o mně dozvěděl? Karča, že jo? No jasně.“

„Nezlob se na ni, to já se pořád vyptával.“

„Proč? No to je jedno,“ mávl jsem unaveně rukou.

„Chtěl jsem o tobě vědět víc,“ přiznal se skloněnou hlavou. „Nic mě tak nezajímá, jako záhadný lidi.“

Netvrdím, že mi to nepolichotilo, jenže na rozdíl od mojí ségry, která by v těhle slovech hledala příležitost, jsem jim nepřikládal žádnou váhu.

„A jak dlouho už to všechno víš?“

„Asi čtrnáct dní.“

Užasle jsem na něj pohlédl. „A to tě ani nenapadlo zeptat se mě, jestli je to všechno pravda?“

„Napadlo. Ale neudělal jsem to, protože mi to přišlo nevhodný. Jednak by tím Karča asi přišla o jedinýho kamaráda, jednak jsem si říkal, že kdybys chtěl, abych to věděl, přišel bys za mnou sám. A jen tak mezi náma, kdo jsem, abych tě tady poučoval o morálce? K tomu, co děláš, máš určitě svůj důvod, a pokud jde o to, kým se cítíš být, tak to je taky jenom tvoje věc a já budu tvojí osobnost respektovat, i kdybys mi řek, že jsi... já nevím... Goro Bílý Pes.“

Nenapadla mě žádná duchaplnější odpověď než „Haf haf“. Zasmál se a k mýmu naprostýmu překvapení mi skoro otcovsky načechral vlasy. Tak tohle byl Cyril, jeden ze sedmi potomků manželů Kovářových, vychovanej v křesťanský víře, ve víře, že je hřích, když muž ulehne s mužem jako se ženou a když člověk zasahuje do božího díla. Vždycky jsem si myslel, že katolík, nebo někdo, kdo vyrůstal v katolický rodině a pořád při sobě nosí kříž, snad proti ďáblu, je ten poslední, od koho můžu čekat pomoc nebo aspoň porozumění. Mýlil jsem se. A přitom zrovna já bych měl vědět, jak je špatný soudit knihu podle obalu a dům podle fasády.

„Takže budeš v pohodě? Nebudeš se nikde trávit ani skákat z mostu?“ ujišťoval se.

„Ne, to už mám za sebou,“ řekl jsem přesvědčeně.

„To je dobře. Nevím, jestli bych tě mohl pustit ven ve stavu, kdy máš chuť skoncovat se životem.“

„Nemám,“ ujistil jsem ho, i když ta slza, co mi začala stejkat po tváři, asi nepůsobila zrovna věrohodně. „Teda pokud tím skoncovat se životem nemyslíš skoncovat se starým životem.“

„To se povoluje,“ usmál se. „Jdi, a nakopej životu prdel! Budu ti držet všechny palce, i na nohou. A kdybys cokoli potřeboval... můžeš se na mě kdykoli obrátit, jasný?“

Přikývl jsem, až příliš dojatej na to, abych se zmohl na slovní odpověď.

„Samozřejmě mě můžeš navštívit i jen tak, víš přece, že jsem rád, když za mnou přijdeš do obchodu.“

Pokus o úsměv. Jak bych za ním mohl chodit, jak bych vedle něj mohl sedět, bezstarostně mu užírat svačinu a vědět přitom, že si vzpomíná na tenhle den stejně dobře jako já? To prostě nejde.

„Měl bych jít,“ řekl jsem. Jak nápadité!

Přikývl, ani se mě nesnažil zdržet. I to mě přesvědčilo o tom, že navzdory všemu, co tu zaznělo, se naše cesty musej rozejít. Možná si myslí, že se nic nezměnilo, že jsme pořád kamarádi... ne, nejsme. A já bych ani nechtěl. Už nehodlám nic předstírat, dokonce ani to, že můžu vedle Cyrila klidně dejchat. Udusil bych se s ním, udusil bych se touhou po dalším polibku na tvář... obtěžoval bych ho, sváděl ho, i když často proti vlastní vůli, a nakonec bych mu ublížil, jemu a jeho bezva ženě, ať už bych je od sebe oddělil, nebo se jim pomstil za to, že mi Cyril odmítl dát to, co chci. Takhle by žádný přátelství skončit nemělo.

Rozloučili jsme se stejně jako už tolikrát předtím, moucha na stěně by si myslela, že všechno zůstalo při starém a že jsem tu za pár dní jako na koni. Zajímalo by mě, jak se na to díval Cyril. A ještě víc by mě zajímalo, jestli doufal, že se zas brzo ukážu, nebo že mě už nikdy neuvidí.

Vždycky mi připadalo zhola nemožný, aby někdo byl vděčnej za bolest, kterou prožívá. Považoval jsem to leda tak za výraz psychickýho masochismu – a nic na tom nezměnil ani můj „rozchod“ s Cyrilem. Nikdy nebudu nikomu, ani osudu, děkovat za pocit, že mojí duši někdo přehazuje vidlema jako hnůj, že někdo pižlá mý srdce plastovým nožem.

Ale dokážu už pochopit, proč to tolik lidí říká. Protože když jsem se blížil k zahradní brance s vědomím, že z tohohle úhlu už ji nejspíš nikdy neuvidím, dům rodiny Kovářových za zády, uvědomil jsem si po iks měsících, že i já žiju. Nebyl to zrovna život, jakej bych si vybral z nabídky v katalogu, ale nebyla to ani ta prázdnota, to pocitový vakuum, který jsem znal dřív. Nějak takhle to asi vypadá, když jste živá bytost a ne kus šutru.

Opustil jsem zahradu, zavřel za sebou a vyrazil na autobus. Jasně, že mi bylo smutno. Jasně, že mi bylo zase do breku. Děsně. Ale uvědomoval jsem si, že tohle není konec světa – jen prostě Májům došel kalendář. Teď si můžu vyrobit svůj vlastní. Už se nebudu muset řídit podle harmonogramu ani hormonogramu někoho jinýho, přichází novej věk, věk Vodnáře.

Naproti přes ulici nějaká žena v květovaný zástěře vyklepávala starej, perskej koberec. Stoupal z něj oblak prachu a já si bezděčně vzpomněl, jak jsem nenáviděl jarní úklid.

Občas se stane, že někoho potkáte a bez zvláštní příčiny uvěříte, že jste si souzeni. Prostě to víte a nikdo vám to nevymluví. Možná že po čase začnete víc nebo míň pochybovat, protože události se nevyvíjej správným směrem. Přestáváte důvěřovat osudu, říkáte si, že byste asi měli něco udělat, nebo jste to možná už i udělali. A ono pořád nic. Máte vztek, jste zoufalí... A ve svý zaslepenosti si ani nevšimnete, že dotyčná osoba vám opravdu změnila život, jen ne tak, jak jste si představovali nebo jak jste doufali.

Cyrila jsem měl poznat, o tom není pochyb. Neopustil kvůli mně ženu, ani si se mnou nedopřál krátký, postranní románek, takže pragmatik by řekl, že jsem z našeho setkání měl kulový. Není to pravda. Cyril pro mě nejspíš navždycky zůstane nejdůležitější člověk, jakej se v mým životě vyskytnul, protože právě ta láska, kterou mi nedokázal oplatit, mě donutila zvednout zadek a začít jednat. Nemusel jsem mu dát, aby mi něco dal i on. Bez jedinýho dotyku dokázal uvést do pohybu věci, se kterými nikdo předtím nehnul. Něco uvnitř mě přerovnal, odsunul nějakej velkej kus nábytku, kterej mi zacláněl ve výhledu a bránil v rozletu.

Na jaře je vhodný pořádně větrat, takže jdu otevřít... oči. 

KONEC

Poznámky: 

1While My Guitar Gently Weeps, původně od The Beatles; Cyril poslouchal verzi od Erica Claptona