Venku
je tak odporný počasí! Slunečno, teplo a voňavo. V
jednom kuse něco kvete – stromy, kytky, keře... něco, čemu se
nejspíš říká láska... blbost nepočítám,
ta kvete pořád. Jen moje obchody nekvetou ani trochu. Asi
jsem marod.
Už
třetí den snídám, obědvám a večeřím
chleba s margarínem a gothajem. Abych se aspoň trochu udržel
při životě, zapíjím ho večer sklenicí vody s
rozpuštěnou tabletou vitamínu C. Kari bůhvíkde
chytil blechy a já utratil svých posledních 250
korun za přípravek proti vnějším cizopasníkům.
Jestli okamžitě nezačnu na někom cizopasit já sám,
zdechnu úplně stejně jako Kariho kožichoví
nájemníci. Jako blecha. Kdybych byl aspoň i šťastnej.
Nepracuju.
Neučím se. Dělám úplný hovno. Oslabenej
nějakým virem, kterej mě zahání do postele a
nutí mě objímat mojí mazlící
peřinu. Občas upadám do jakýhosi kómatu a ten
nehybnej kus látky a mikrovlákna ožívá,
mění se v lidskou bytost velice konkrétních
tvarů a vzezření. Ale možná... možná že
tohle není počáteční stadium šílenství,
jak jsem si zezačátku myslel. Možná se jenom ze mě
začíná stávat člověk.
Kluci
nepláčou. A ani já bych neměl bulet. Blbý je,
že asi neodolám. Neodolám příslibu chvilkovýho
uvolnění a dočasnýho pocitu, že jsem si slzama
vypláchnul hlavu a ona je zase čistá a prázdná.
Vím, že katarze je nedílnou součástí
každýho uměleckýho díla, dokonce i takovýho,
který se vůbec nepovedlo. Jenže už jsem tak strašně
dlouho nebrečel, až mám najednou strach, že moje slzný
kanálky nějak zarostly, asi jako zarůstaj propíchnutý
uši, když nenosíte náušnice. Nikdy by mě nenapadlo,
že budu takhle smejšlet. Co smejšlet! Že budu takhle psát!
Zkoušel
jsem si to udělat, protože neexistuje lepší antidepresivum
než orgasmus, jenže sotva jsem se sebe dotknul, uvědomil jsem si,
jak je to vlastně všechno děsně ubohý, celej můj život,
moje city k Cyrilovi... a ze mě vytekly tak akorát další
slzy. A přitom jindy by to bylo tak snadný! Nadopoval bych se
endorfinama a pak spokojeně
usnul, jako každej vystříkanej sameček. Beru tenhle
neurol pravidelně už od jedenácti, občas se jím
láduju jen tak, zkrátka proto, že mi chutná a
rád se sjíždím. Možná je to další
paradox mýho bytí, ale když jsem v posteli jenom já
a moje myšlenky, mám se vcelku rád. Jsem si poměrně
jistej, že by mi nevadilo používat tohle tělo bez větších
úprav do konce života, pokud by se našel někdo, kdo by ho
nepovažoval za ženský. Ale to je právě ono: pokud by
se našel. Kde vzít takovýho zvrhlíka, kterej by
chtěl svýmu klukovi vylízat pipku?
Čím
jsem starší, tím víc si uvědomuju, že jsem
prostě nahranej. Nemám šanci. Jó, to kdybych byl
shemale... Já to chápu, on ten pinďour vypadá
přece jenom zajímavějš než buchta. No a pinďour, nad
kterým se dmou trojky kozy... to je zřejmě pro některý
chlapy vrchol krásy, ze kterýho vyvrcholej jedna dvě.
Jenže opačnej případ, nazvěme ho pro pořádek
hefemale, je takovej trapně minimalisteckej. Nahoře nic,
dole nic. Není čím zahoupat a co strčit do pusy.
Bradavky a zvětšenej klitoris jsou zřejmě milovníkům
hermafroditní estetiky málo.
Tak
či onak, já o tom vlastně nemusím uvažovat, protože
mě se to netýká. A jestli se mě to bude týkat
za tři roky, tak si budu moct gratulovat. Jojo, gratuluju, teď
je z tebe teprve ten pravej mutant.
Nevím,
jestli má smysl... Ne, nic nemá smysl, bůůů! Jsem
strašná chudinka a všichni mě musíte litovat!
Povinně! Teď! Vypíšu se z toho na fejsbůčku, celou zeď
budou zdobit moje emo shity! Proč já jsem jenom na světě?
Asi by bylo lepší jít se střelit do hlavy! Určitě
se někdo chytí, aspoň jeden z mých 138 přátel,
někdo, koho vlastně vůbec neznám, a on přispěchá
se slovy útěchy a účasti jako s lékárničkou.
Projímadlo, to bych teď potřeboval.
Jo,
je mi trochu líp. Přinejmenším jsem to zase já.
Morous, co kolem sebe prská svý cynický poznámky
a sadisticky se vyžívá v zesměšňování
všeho, co lidem přináší radost, protože z nějakýho
záhadnýho důvodu dospěl k názoru, že je
pechfógl. Život má před sebou, ale už teď si je
jistej tím, že bude celej stát za hovno. Nedokáže
zkrotit svoji závist, když vidí, že někomu stačí
úsměv na správnou stranu a všechno mu spadne do
klína: titul, byt, holka, kluk... Není trpělivej. Když
nemám to, co Pepa nebo Franta, tak to nebudu mít nikdy!
Vlastně ani nemá cenu se snažit, protože mně přece nikdy
nic nevyjde. Už ale nevidí, co všechno se mu povedlo. Nevidí
svoje přednosti. Třeba svojí inteligenci a literární
talent. A kdykoli si je uvědomí, mávne nad nima rukou,
protože přece „nejsou nic moc, nic extra“.
V
naší ulici nedávno zbořili dům. Ráno ještě
stál a za nějaký tři hodiny po něm zbyla jen hromada
suti a rozbitýho skla, ze který sem tam trčel kus
dřeva nebo železa. Ten pohled ve mně vzbudil nečekanou reakci.
Bylo mi smutno. Kdysi, ještě než zchátral, to musel být
něčí domov, každá cihla by mohla vyprávět
nějakej příběh, třeba o tom, jak se Evička Nováků
poprvý uspokojila se sprchou nebo jak pan doktor Schneider
vyskočil z okna. To je teď minulost, protože tyhle příběhy
jsou pohřbený pod tou haldou, kterou brzo taky odvezou. Možná
tu postavěj novej dům a jeho stěny budou nepopsanej list.
Nevím,
proč o tom tak přemýšlím, když bych se měl
zaobírat spíš otázkou postmoderní fikce.
Asi že obytný stavby považuju za symboly jejich obyvatel.
Neumím si představit, že by někdo zbořil dům, ve kterým
jsem vyrostl. V něm přežívá moje dětství,
velkej kus mojí duše, protože nikde jsem se necítil
tak moc doma jako tady. A přitom byl ten barák skrz naskrz
prolezlej plísní a na zimu se do něj stahovali
potkani. Byl hnusnej a pro smích všem kolem. Majitel se ho
snažil opravit, udělal plastový okna, odizoloval ho... ale
jenom tím postavil Potěmkinovu vesnici. Když chcete něco
opravit, musíte začít od základů a zevnitř.
Baráku, kterej má fešnou fasádu, ale vevnitř
to páchne zatuchlinou, se každej vyhne, i když vy ho vnímáte
jako svoje útočiště a je vám v něm dobře. Těžko
bude někdo štěstím bez sebe, když otevře nově natřený
dveře a najde temnou chodbu, která podle pachu vede do
spalovny mršin.
Tenhle
dům si nosím pořád v sobě. Tenhle dům jsem já
sám. Asi bych se měl pustit do uklízení. Ale
odkud sakra začít?
***
Karče
to sice s panem Dokonalým nevyšlo, ale myslím, že ji
to zas tak moc netrápí, neb objevila pana
Ještědokonalejšího. Už se mnou nejezdí do školy
sockou, má onačejší odvoz. Ale to vem čert. Kdybych
chtěl, určitě by se našel někdo, kdo by mi dělal soukromý
taxi. Stačilo by najít si zase nějakýho ateistu,
kterej touží po bohyni z masa a kostí. Jenže už na
to nemám žaludek, při myšlence na heterosexuální
styk se mi zvedá kufr, radši půjdu obracet hambáče
do McDonalda, než abych zas musel roztáhnout nohy nebo se
dívat na dalšího ztopořenýho ptáka. Což
mi připomíná...
„Dobrý
den, hmmm, chci se jenom zeptat... nehledáte nějaký
brigádníky?“
„Bohužel,
teď ne. Ale sledujte naše internetový stránky.“
„Aha.
Tak díky.“
Hm,
udělat kariéru ve fastfoodu není tak snadný,
jak jsem si myslel.
Zkouším
volat Karče, protože mám potřebu se vykecat, ale nebere to.
Takže zrovna sexuje. Kdykoli jindy by mi to zvedla, nejspíš
i na záchodě. Teď mi zvedá akorát mandle. To
není fér! Proč se mě všichni straněj? To jsem tak
odpornej? Nejspíš jsem lůzr od pohledu, když mě nechtěj
ani v mekáči. Ať mi nikdo neříká, že maj
plno! To není možný. Po celý Praze je tolik
poboček, je zcela nepravděpodobný, že by ani v jedný
nechyběla pomocná síla. Jenomže pro takový
jako já místo není. Stačí se na mě
podívat a hned je vám jasný, co by následovalo.
Místo práce bych šukal s obsluhou kávovaru.
Jsem
tak nasranej, že mám sto chutí někomu strašně
ublížit. Vyvolat bolest srovnatelnou s tou mojí. A zas
se mi vrací ta stará zarputilost, přesvědčení,
že mi není dáno bejt šťastnej... Nejspíš se
něco z toho odráží v mojí tváři,
protože lidi mi jdou dobrovolně z cesty, když spěchám do
metra. A já si to užívám. Užívám
si, jak můj černej kabát vlaje kolem mejch štíhlejch
stehen, a připadám si démonicky neodolatelnej.
Nastoupím
do vagonu, ležérně se opřu o sklo oddělující
prostor dveří od sedadel, vytáhnu mobil a píšu
esemesku, odpověď na Karčino Co se deje?. Každou klávesu
mačkám s takovou vervou, jako by to byla oční bulva
mýho úhlavního nepřítele: Uz nic,
sukej dal. Taky bych sukal, kdybych mel s kym.
Tak,
a teď mě klidně seřvi. Vynadej mi. Napiš, že se chovám
jak puberťačka. Nenávist není opakem lásky, je
to jen jiná forma zájmu. A pokud mě nemůžete
milovat, spokojím se s tím, když mě budete nenávidět.
Doopravdy mi ublížíte ve chvíli, kdy vám
začnu bejt lhostejnej.
Přemýšlím,
komu bych ještě moh znepříjemnit život, ale bohužel se
kolem mě pohybuje tak málo lidí, že mě další
oběť nenapadá. V příští vteřině si
uvědomím, že jsem na jednoho člověka úplně
zapomněl. Mohl bych třeba jet k němu do obchodu a během půl
hodiny mu rozbít manželství. Vsadím se, že v
krámě mu ho ještě nikdo nevykouřil. Vsadím se,
že kluk mu ho nevykouřil nikde a nikdy. Až na to... až na
to, že on by nepodlehl něčemu tak nízkýmu jako je
sexuální chtíč. Jedinej chlap, o kterýho
opravdu stojím... a jemu by se ani nepostavil. To by byla
taková potupa! Moje pochroumaný sebevědomí se
obnovuje jako ještěrčí ocásek, ale Cyrilovo
odmítnutí by mýmu egu rovnou setlo hlavu. A to
už nedoroste.
Takže
bych mu musel ublížit jinou formou. Momentálně mě
nic nenapadá, ale pár zastávek ještě zbejvá.
Panebože, o čem to vůbec uvažuju?! Jestli po týhle velký,
spermatem naplněný kouli, který se říká
Země, kráčí někdo, komu bych nedokázal
zkřivit ani vlásek, ani chlup na lýtku... je to Cyril.
Ach jo, stává se ze mě milující
stvoření, to je v řiti.
Představa,
že s ním mrdám... je pokořující.
Nechci, aby viděl mý tělo neoblečený. Možná,
že bych se mu líbil. Možná by si po čase dal i říct.
Možná by se do mě nějakým nedopatřením i
zamiloval. Jenomže bych ho ztratil. Nebyl bych to já, komu
patřej jeho polibky. Ukradla by mi ho moje ségra, která
může mít jakýhokoli jinýho chlapa. To s ní
by ležel ve vaně, jí by nosil palačinky do postele, jí
by píchal zadek, dokud by se neudělala... Ne, Cyril patří
mně. Je jedno, že o tom neví. Je jedno, že i kdyby se to
dozvěděl, nic by se tím nezměnilo, spíš by se mi
vyhýbal. Je jedno, že můj klučičí anál poznaj
zřejmě jenom výrobky z plastů. Hlavně když se Cyril nikdy
nesetká s mojí ségrou.
Tak
si říkám, že už jsem u něj nějak dlouho nebyl.
Celý čtyři dny.
Na
Můstku přestoupím a dojedu na Kobylisy. Začíná
se mi trochu zvedat nálada, mnohem víc se mi ale zvedá
žaludek, protože i když jsem přidal do kroku, moje nenáviděná
společnice je mi pořád v patách. A dneska víc
než jindy. Neumím si to vysvětlit.
Výloha
vypadá jako posledně, ten kočárek ze 30. let pořád
nikdo nekoupil. Nadechnu se. Tak, Maxi,
soustřeď se. Jsi tu jenom ty, teď opouštíš jeviště,
odkládáš roli, kterou ti vnutili, a vracíš se
domů. Můžeš bejt zas sám sebou.
Otevřu
dveře a nade mnou zacinká zvonek. Důvěrně známý
prostředí, který jsem si spojil se svým
chlapectvím, mi pomáhá zapomenout na svět
venku. Cítím se spokojeně, vesele, dokonce trochu
rozpustile. Nejradši bych na Cyrila vybafl. Položil mu ruce na oči
a zeptal se: „Kdo je?“
Jenže
za pultem stojí místo hubeného muže v saku
obtloustlá ženština v tričku.
„Dobrý
den. Přejete si?“
Jsem
tak vyveden z míry, že zapomenu pozdravit. „Umm... pan
majitel... tady není?“
„Není,
dneska si vzal volno.“
„Aha.“
Snad nevypadám moc sklesle, bůhví, co by z toho ta
matrona vyvodila. „Tak nic. Naschle.“
„Mám
mu něco vyřídit, slečno?“ volá za mnou.
Zprudka
se otočím. Třesou se mi kolena. Jak si můžeš dovolit...
Jak tě vůbec napadlo... „Ne,“ odseknu a snažím se odsud
co nejrychleji zmizet. Ať si klidně domejšlí všechno
možný, ať si třeba vykonstruuje příběh jak z péra
redaktora bulvárního plátku, je mi to fuck.
Venku
na ulici přemítám, co dělat. Vlastně se jen snažím
přemítat, protože moje myšlenky se hrnou jedna přes
druhou, šlapou po sobě a panicky ječej. Prosím, zachovejte
klid a pomalu postupujte k nouzovému východu!
Ne,
i kdyby se ta ženská zmínila, že se po něm sháněla
nějaká mladá holka, nemusím přece po
sobě kvůli tomu zahladit všechny stopy a odjet na mléčnou
farmu do Pensylvánie. To by Cyril nejdřív musel mít
podezření. Což nemá. Doufám! Tohle není
žádná trága, to se vsákne, hlavně se
musím tvářit, jako že o ničem nevím. Já
nic, já muzikant. Kde jsem byl odpoledne 4. června tohoto
roku? No přeci ve studovně, pane komisaři.
Takže
bysme se teď mohli uklidnit, ne? Ták, hezky nádech,
výdech... No tak, dýcháme zhluboka... Nefunguje
to! Nefungovalo by to, ani kdybych měl troje plíce a šest
nosních dírek!
No,
to bys byl teda krasavec – se šesti nosníma dírkama...
O
pár dírek navíc, co na tom záleží?
Ani teď nemám ten správnej počet! Hm, tak mě
napadá... že už asi vím, jak dneska nasrat co možná
nejvíc lidí a zároveň konečně vyřešit
všechny svý problémy. Plán zahrnuje metro a
mojí přejetou mrtvolu.
To
nemyslíš vážně...
Myslím.
Ale jak sis určitě stačil všimnout, můj drahý, nejsem
zrovna muž činu.
Musel
bych tě zabít, kdyby ses zabil. Ne. Už bych na tebe v životě
nepromluvil! V životě, ani po něm.
To
bych nechtěl... Dobře, nikam skákat nebudu, stejně už jsem
ti to jednou slíbil, ne?
A
tak mě znovu zachraňuje moje narušená hlava, která
si v šeru svého předškolního věku vybrala
nejlepšího kamaráda nikoli mezi svými
vrstevníky, ale v nehmotném světě. Říkám
mu Jack. Pár měsíců jsem chodil i k psychologovi, a
ten byl toho názoru, že bych měl Jacka vyměnit za skutečné
přátele, protože ve dvaceti už si s imaginárními
skřítky nikdo nepovídá. Ale kde teď ty
skutečný přátelé jsou? Jsem si nevšim, že by
mi teď byť jedinej z nich vymlouval skok pod vlak.
Ne
že bych se nikdy nepokoušel bejt normální, to
jste si snad všimli. Ale pochopil jsem, že za takovouhle snahu vás
nikdo neodmění. Lidi si totiž myslej, že bejt slušňák
je samozřejmost. Za prvý neviděj to úsilí,
který musíte vynaložit, když chcete sekat latinu, za
druhý se nikdy nikdo neptá, proč místo latiny
sekáte jeden průser za druhým. Takovej přístup
totiž vyžaduje schopnost myšlení a ta zase vyžaduje mozek.
Zjednodušeně řečeno, samozřejmě je mi známo, jakej vliv
může mít na úsudek rodinný zázemí
a sociální vrstva, ze který pocházíte.
Bla bla. Důležitý je, že mě nikdy nikdo nepochválil
za chlapy, který jsem odmítnul, když jsem měl zrovna
sebezpytovací období a šel do sebe. Kdoví,
třeba bych na tu pochvalu časem stejně zapomněl. Doteď vlastně
nevím, jak moc ztracenej jsem případ.
***
Zapomínám.
Zapomínám, jak přihřátě dokáže
vypadat, když začne gestikulovat. Jak si v jednom kuse upravuje
vlasy, aby mu nepadaly do očí. Jak si co dvacet sekund
posouvá brejle blíž ke kořeni nosu. Snažím si
to udržet v paměti, ale disk hlásí chybu při zápisu.
Už si ani nedokážu přesně vybavit jeho úsměv, vím
jenom, že na mě vždycky působil skoro dětsky upřímně.
To, že už po čtrnácti dnech u mě dochází k
částečný amnézii, zřejmě vypovídá
jen a pouze o tom, jak důležitou, resp. nedůležitou roli v mým
životě sehrál.
Kam
se podělo celý to velký tradá? Neviděli jsme
se víc jak desetkrát a já si myslel... bůhvíco.
Proběhl kolem mě a teď už je zas někde v zatáčce.
Připadalo mi... ano, nejspíš opravdu jenom připadalo, že
pro mě něco znamená... že je to el-á-es-ká-á.
A přitom... vím úplný houby. Nejsem ten, kdo po
Cyrilovi uklízí jeho propocený ponožky do
pračky, kdo v noci poslouchá jeho chrápání
a nemůže se vyspat. Nikdy jsem ho neviděl nemocnýho,
neviděl jsem, jak objímá záchodovou mísu
a zvrací. Neznám jeho rodiče, takže je nemůžu
nesnášet. Nevím, jestli zbytečně nelpí na
nějakým harampádí, který bych nejradši
naházel do konťáku, a nemusím se s ním
kvůli tomu hádat.
Ono
se to možná může jevit jako výhoda. Ve skutečnosti
je to hrubej nedostatek, kvůli kterýmu jsou moje kecy o
hlubokejch citech jenom jedna velká červenokni-hovnová
masturbace. Až půjdu po Cyrilovi na onu stranu a nepomyslím
si nic o praseti, pak teprv budu moct říct, že ho miluju.
Jak
jsem k tomuhle všemu došel? Nebuďte netrpěliví a čtěte
dál.
Bál
jsem se, že po mý poslední návštěvě
starožitnictví prosákne na povrch nějaká
špína, ale zároveň jsem měl obavy, aby Cyril nezačal
přemýšlet, proč se mu vyhýbám. Bylo to
naprosto iracionální, to uznávám. Holt
zamilovanost už taková je. Navíc mi chyběla jeho
společnost. A tak jsem si druhý den – byla to sobota –
ověřil, že je Karča bezpečně mimo domov, a pod záminkou,
že si od ní potřebuju vypůjčit poznámky, jsem se
infiltroval ke Kovářovým domů. Srdce nás někdy
přiměje dělat děsný pičoviny.
Tehdy
jsem poprvý a snad i naposled spatřil Cyrilovu manželku.
Přišla mi otevřít. Nejdřív jsem nechápal,
kde se tu vzal ten zmalovanej chlap, pak mi ale došlo, že to vůbec
žádnej chlap není. Paní Kovářová
byla zkrátka jen strašně vysoká, hranatá a
krátkovlasá. Dostat od ní facku, odvezli by mě
rovnou do márnice. Netroufal jsem si ani představit, jak na
ní Cyril v noci rajtuje, protože výsledný
obrázek by se musel nápadně podobat mému
zážitku z dětství, kdy mě, pětiletýho,
vysadili na pivovarskýho valacha.
Zeptal
jsem se tedy, jestli je doma Karča, vysvětlil, co mě sem přivádí,
a obdržel očekávanou odpověď. Paní Valachová
se usmívala a pozvala mě dál. Asi už ale nepředpokládala,
že její nabídku přijmu.
„Nechci
otravovat, jenom skočím pozdravit pana Kováře,“
ubezpečoval jsem ji. „Známe se hlavně z obchodu.“
„Jasně,
je v obýváku,“ ukázala mi rukou směr, jako
bych bez její pomoci netrefil. Podle jejího úsměvu
by si člověk myslel, že jsem nějakej Karel Vomáčka,
starej známej, se kterým Cyril sbírá
známky. Musela vidět můj líbeznej ksichtíček,
musela si všimnout, že mám pevný stehna, možná
dokonce zaznamenala i to, že disponuju malou, oválnou
prdelkou a nebojím se ji použít, ale zřejmě si byla
Cyrilem – a hlavně sama sebou! – natolik jistá, že mě
nepovažovala za konkurenci. Věřila si vlastně mnohem víc,
než jsem si kdy věřil já sám.
V
mým plánu se objevila trhlina. Když jsem se totiž na
Cyrilovu velkou lásku pořádně podíval,
abych zvážil další taktiku, musel jsem uznat, že
není vyloženě ošklivá. Že má i několik
velmi hezkých rysů. A hlavně – vyzařovala z ní
laskavost a pozitivní energie, tedy to, čím oplývá
i Cyril, ale co já postrádám. Jen velmi nerad
jsem si musel přiznat, že přes ten tělesný nesoulad jsou
jistě velice souladný pár. A v tom okamžiku mozek
přehodil výhybku. Začal jsem si uvědomovat svoje pohyby,
vyzývavý až ke zblití, svůj přezíravej
pohled a drze vystrčenou bradu, svůj postoj děvky, která s
napoleonským komplexem přišla dobýt tuhle domácnost.
A missis Smith se jen znovu usmála, načež se slovy kdybys
chtěla něco k pití, tak houkni odkráčela
na svých chlapských nohách velikosti 43 do
kuchyně.
Dobře,
možná si myslíš, že první kolo jsi vyhrála.
Jenže já ještě ani nezačal hrát.
Nechtěl
jsem, aby mě obtěžovaly tyhle myšlenky. V tomhle rozpoložení
se obzvlášť nenávidím a vím, že
ostatní pak odpuzuju taky. Včetně toho, koho bych chtěl
přitahovat.
Blížil
jsem se k otevřeným zašupovacím dveřím,
následoval zvuk kytar linoucí se z dřevěných
bedýnek se subwooferem a
snažil se najít sám sebe, toho kluka, kterej zatím
nepřišel o poctivost ani o svědomí.
Cyril
si vleže hověl na pohovce, jedna noha mu trčela přes područku a
její bosý chodidlo dirigovalo kapelu v přehrávači.
Byl naprosto pohrouženej do hudby, zavřený oči, ve tváři
výraz, jako by tu píseň spíš degustoval než
poslouchal... Asi nikdy v životě jsem neviděl nic tak obyčejnýho
a zároveň k pláči překrásnýho. Takhle
vypadá člověk, co žije. Na mě se nedívejte.
I
don't know why nobody told you
How
to unfold your love
I
don't know how someone controlled you
They
bought and sold you1
Zpíval
si. A jeho hřejivej hlas pro mě získal úplně novej
rozměr. Neměl jsem ani ponětí o jeho muzikálnosti,
vůbec jsem netušil, jak skvěle umí pracovat se svýma
hlasivkama. Měl jsem slzy na krajíčku. Až moc dobře jsem
si totiž uvědomoval to plexisklo oddělující jeho
rozměrnej svět a můj betonovej výběh v útulku pro
nepovedený experimenty.
No a
v tý chvíli mi došlo, že už nemůžu čekat. Že už
nemůžu odkládat to, co jsem měl udělat před několika
lety, protože víc jak čtvrtina života je za mnou a nikdo mi
ji nevrátí. I kdybych se měl připlazit zpátky
ke svý rodině a prosit o odpuštění a pomoc... i
kdybych se měl o svůj byt dělit s dalším studentem... i
kdybych měl vstávat ve čtyři ráno a jezdit na
brigádu někam do Kralup... nehodlám ztratit už ani
jedinej den, zejtra zavolám na to číslo, co mám
už rok uložený v mobilu... snad bude ještě aktuální.
Jasně, že se do mě kvůli tomu Cyril nezblázní. Ale
Cyril snad není na světě jedinej, kdo... kdo tak krásně
zpívá. Ach jo.
Still
my guitar gently weeps.
Byla
by to dokonalá tečka za tímhle prapodivným,
jednostranným lovestory. Udělat něco tak opovážlivýho...
Někdo by si možná myslel, že jsem ocucal stovky chlapů, že
jeden polibek už mě nemůže zvednout ze židle... Ani jedno z toho
není pravda, protože jsem... protože jsem byl kurva,
co svojí pusu používala jenom tehdy, když jiný
otvory byly mimo provoz.
„Maxi?“
Jeho šedozelený oči si mě ustaraně prohlížej.
Prohlížely. Bohužel, i to hezký už patří
minulosti. Rychle se posadil. „Co se děje?“ ptal se starostlivě
a já věřil, že ho to opravdu zajímá.
Svezl
jsem se k němu na kanape, pověsil se mu křečovitě kolem krku a
konečně poznal, jaký to je, když jste zmatenej, nezkušenej
kluk, co poprvý objal svýho idola. Nevěděl jsem,
jestli brečím proto, že Cyrilovi je to nejspíš úplně
jedno a nejradši by to už měl za sebou, nebo jestli proto, že to
byl právě on, kdo mně přiměl vzít osud do svých
rukou doopravdy a ne o tom jen kecat, anebo jestli proto, že díky
němu jsem po iks letech přestal bejt sarkasmus na nožičkách
a dostalo se mi stejnýho „privilegia“ jako všem ostatním
– nešťastný lásky.
„Já
vím. Všechno vím,“ konejšil mě a poplácával
jemně po zádech, jako poplácáváme
kámoše, kterej se ztřískal v putyce a teď nám
vykládá dojemnej příběh svýho života.
I to mi stačilo. Pořád to byl dotek jeho dlaně.
„C-co
všech-no?“ fňukl jsem.
„No...
všechno možný. O tý šlamastice s tvým tělem.
O tom, co děláš mimo školu... A nejspíš i o tom...
no, proč se mě tu teď snažíš uškrtit, místo toho,
abys mi všechno normálně řek.“
Pochopil
jsem, co tím myslí. Mluvil měkce a soucitně, ale jen
proto, že byl tak neskonale hodnej. Ve skutečnosti ho moje obětí
uvádělo do rozpaků a jen se ho snažil přetrpět. Jenže já
na něm byl závislej, bylo mi jedno, jak moc se ztrapním...
Nezáleželo na tom, co bude následovat, i kdybych si
svým chováním měl vykoledovat soudní
zákaz styku. Ta krátká chvíle fyzický
blízkosti mi ani zdaleka nestačila, chtěl jsem víc,
zkopírovat si tvar jeho těla nejen do paměti, ale rovnou pod
kůži, zakódovat do svejch nervů... Nepochyboval jsem o tom,
že s žádným jiným mužem už tohle neprožiju,
protože všichni ostatní jsou k uzoufání
obyčejný a ubohý. Zamiloval jsem se do něj sladkou
klučičí láskou, ze začátku tajnou a navždycky
neopětovanou, byl to jeden z nejstarších milostnejch
příběhů, co svět světem stojí, romantika až na
půdu a za roh... Tohle je jedna z těch životních etap, co
se nikdy neopakujou, protože každá další velká
nebo menší láska nás činí imunními
vůči tomuhle dětskýmu, neorganizovanýmu bláznění.
Existujou jen první lásky – a ty další.
Žádnej jinej Cyril Bartoloměj Kovář není a
nikdy nebude. Proto jsem ho propustil ze svýho objetí s
pocitem, že moje chlapectví právě teď skončilo.
Dveře se zabouchly, je načase přesunout se do dalšího
patra. Uvolnil jsem sevření a rozloučil se s Cyrilovým
tělem horečnatým polibkem... na tvář.
Rychle
jsem si otřel slzy. „Jak ses to o mně dozvěděl? Karča, že jo?
No jasně.“
„Nezlob
se na ni, to já se pořád vyptával.“
„Proč?
No to je jedno,“ mávl jsem unaveně rukou.
„Chtěl
jsem o tobě vědět víc,“ přiznal se skloněnou hlavou.
„Nic mě tak nezajímá, jako záhadný
lidi.“
Netvrdím,
že mi to nepolichotilo, jenže na rozdíl od mojí
ségry, která by v těhle slovech hledala příležitost,
jsem jim nepřikládal žádnou váhu.
„A
jak dlouho už to všechno víš?“
„Asi
čtrnáct dní.“
Užasle
jsem na něj pohlédl. „A to tě ani nenapadlo zeptat se mě,
jestli je to všechno pravda?“
„Napadlo.
Ale neudělal jsem to, protože mi to přišlo nevhodný.
Jednak by tím Karča asi přišla o jedinýho kamaráda,
jednak jsem si říkal, že kdybys chtěl, abych to věděl,
přišel bys za mnou sám. A jen tak mezi náma, kdo
jsem, abych tě tady poučoval o morálce? K tomu, co děláš,
máš určitě svůj důvod, a pokud jde o to, kým se
cítíš být, tak to je taky jenom tvoje věc a já
budu tvojí osobnost respektovat, i kdybys mi řek, že jsi...
já nevím... Goro Bílý Pes.“
Nenapadla
mě žádná duchaplnější odpověď než „Haf
haf“. Zasmál se a k mýmu naprostýmu překvapení
mi skoro otcovsky načechral vlasy. Tak tohle byl Cyril, jeden ze
sedmi potomků manželů Kovářových, vychovanej v
křesťanský víře, ve víře, že je hřích,
když muž ulehne s mužem jako se ženou a když člověk zasahuje
do božího díla. Vždycky jsem si myslel, že katolík,
nebo někdo, kdo vyrůstal v katolický rodině a pořád
při sobě nosí kříž, snad proti ďáblu, je
ten poslední, od koho můžu čekat pomoc nebo aspoň
porozumění. Mýlil jsem se. A přitom zrovna já
bych měl vědět, jak je špatný soudit knihu podle obalu a
dům podle fasády.
„Takže
budeš v pohodě? Nebudeš se nikde trávit ani skákat z
mostu?“ ujišťoval se.
„Ne,
to už mám za sebou,“ řekl jsem přesvědčeně.
„To
je dobře. Nevím, jestli bych tě mohl pustit ven ve stavu,
kdy máš chuť skoncovat se životem.“
„Nemám,“
ujistil jsem ho, i když ta slza, co mi začala stejkat po tváři,
asi nepůsobila zrovna věrohodně. „Teda pokud tím
skoncovat se životem nemyslíš skoncovat se starým
životem.“
„To
se povoluje,“ usmál se. „Jdi, a nakopej životu prdel!
Budu ti držet všechny palce, i na nohou. A kdybys cokoli
potřeboval... můžeš se na mě kdykoli obrátit, jasný?“
Přikývl
jsem, až příliš dojatej na to, abych se zmohl na slovní
odpověď.
„Samozřejmě
mě můžeš navštívit i jen tak, víš přece, že
jsem rád, když za mnou přijdeš do obchodu.“
Pokus
o úsměv. Jak bych za ním mohl chodit, jak bych vedle
něj mohl sedět, bezstarostně mu užírat svačinu a vědět
přitom, že si vzpomíná na tenhle den stejně dobře
jako já? To prostě nejde.
„Měl
bych jít,“ řekl jsem. Jak nápadité!
Přikývl,
ani se mě nesnažil zdržet. I to mě přesvědčilo o tom, že
navzdory všemu, co tu zaznělo, se naše cesty musej rozejít.
Možná si myslí, že se nic nezměnilo, že jsme pořád
kamarádi... ne, nejsme. A já bych ani nechtěl. Už
nehodlám nic předstírat, dokonce ani to, že můžu
vedle Cyrila klidně dejchat. Udusil bych se s ním, udusil
bych se touhou po dalším polibku na tvář... obtěžoval
bych ho, sváděl ho, i když často proti vlastní vůli,
a nakonec bych mu ublížil, jemu a jeho bezva ženě, ať už
bych je od sebe oddělil, nebo se jim pomstil za to, že mi Cyril
odmítl dát to, co chci. Takhle by žádný
přátelství skončit nemělo.
Rozloučili
jsme se stejně jako už tolikrát předtím, moucha na
stěně by si myslela, že všechno zůstalo při starém a že
jsem tu za pár dní jako na koni. Zajímalo by mě,
jak se na to díval Cyril. A ještě víc by mě
zajímalo, jestli doufal, že se zas brzo ukážu, nebo
že mě už nikdy neuvidí.
Vždycky
mi připadalo zhola nemožný, aby někdo byl vděčnej za
bolest, kterou prožívá. Považoval jsem to leda tak za
výraz psychickýho masochismu – a nic na tom nezměnil
ani můj „rozchod“ s Cyrilem. Nikdy nebudu nikomu, ani osudu,
děkovat za pocit, že mojí duši někdo přehazuje vidlema
jako hnůj, že někdo pižlá mý srdce plastovým
nožem.
Ale
dokážu už pochopit, proč to tolik lidí říká.
Protože když jsem se blížil k zahradní brance s
vědomím, že z tohohle úhlu už ji nejspíš
nikdy neuvidím, dům rodiny Kovářových za zády,
uvědomil jsem si po iks měsících, že i já
žiju. Nebyl to zrovna život, jakej bych si vybral z nabídky
v katalogu, ale nebyla to ani ta prázdnota, to pocitový
vakuum, který jsem znal dřív. Nějak takhle to asi
vypadá, když jste živá bytost a ne kus šutru.
Opustil
jsem zahradu, zavřel za sebou a vyrazil na autobus. Jasně, že mi
bylo smutno. Jasně, že mi bylo zase do breku. Děsně. Ale
uvědomoval jsem si, že tohle není konec světa – jen
prostě Májům došel kalendář. Teď si můžu vyrobit
svůj vlastní. Už se nebudu muset řídit podle
harmonogramu ani hormonogramu někoho jinýho, přichází
novej věk, věk Vodnáře.
Naproti
přes ulici nějaká žena v květovaný zástěře
vyklepávala starej, perskej koberec. Stoupal z něj oblak
prachu a já si bezděčně vzpomněl, jak jsem nenáviděl
jarní úklid.
Občas
se stane, že někoho potkáte a bez zvláštní
příčiny uvěříte, že jste si souzeni. Prostě to
víte a nikdo vám to nevymluví. Možná
že po čase začnete víc nebo míň pochybovat, protože
události se nevyvíjej správným směrem.
Přestáváte důvěřovat osudu, říkáte
si, že byste asi měli něco udělat, nebo jste to možná už
i udělali. A ono pořád nic. Máte vztek, jste
zoufalí... A ve svý zaslepenosti si ani nevšimnete, že
dotyčná osoba vám opravdu změnila život, jen ne tak,
jak jste si představovali nebo jak jste doufali.
Cyrila
jsem měl poznat, o tom není pochyb. Neopustil kvůli
mně ženu, ani si se mnou nedopřál krátký,
postranní románek, takže pragmatik by řekl, že jsem
z našeho setkání měl kulový. Není to
pravda. Cyril pro mě nejspíš navždycky zůstane
nejdůležitější člověk, jakej se v mým životě
vyskytnul, protože právě ta láska, kterou mi
nedokázal oplatit, mě donutila zvednout zadek a začít
jednat. Nemusel jsem mu dát, aby mi něco dal i on. Bez
jedinýho dotyku dokázal uvést do pohybu věci,
se kterými nikdo předtím nehnul. Něco uvnitř mě
přerovnal, odsunul nějakej velkej kus nábytku, kterej mi
zacláněl ve výhledu a bránil v rozletu.
Na
jaře je vhodný pořádně větrat, takže jdu
otevřít... oči.
KONEC
1While
My Guitar Gently Weeps, původně od The Beatles; Cyril poslouchal
verzi od Erica Claptona
Hehe, zrovna nedávno jsem četla 70% a ten kousek o Londýnu a říkala jsem si jaká škoda je, že už nepíšeš. A teď zjišťuju, že prostě už nezvládám vůbec reagovat na něčí psaní. Každopádně... Mám z toho více méně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se bála, že Max Cyrilovi pokazí jeho harmonický život (a třeba se za to sám prokleje) na druhou jsem mu přála pěkný konec. I když v závěru ho vlastně dostal. Nebo dostal aspoň pěkný začátek. A kdo ví, třeba ho čeká ještě lepší pokračování. :)
OdpovědětVymazatDíky, že ses překonala. :-D
VymazatZjistil jsem, že nemůžu psát a zároveň žít s někým z tohoto světa, to prostě nejde. :-) Přesněji řečeno nemůžu žít v tomto světě a zároveň v příběhu. Jenže když nežiju v příběhu, tak žádnej nenapíšu. Leda tak nějaký cancy jako v únoru. No nic. :-)
Každopádně, lidi se strašně měněj. Včetně lidí, co se někdy ochomejtali kolem ODG. Vidím to hlavně na sobě, protože se sebou trávím každej den. :-) Začínal jsem s "veřejnou tvorbou" v necelých dvaadvaceti, teď je mi 27 (a říkám si "kurňa, za chvíli mi bude třicet, co se to děje?!"), v matice jsem nikdy nebyl moc dobrej, ale do pěti ještě počítat umím. I když mně to přijde víc jak pět let, událo se toho za tu dobu strašně moc.
Doufám, že jsem se nemusela překonávat naposledy! ^^ Ale rozhodně ti přeji spíš pěkný reálný příběh. :)
VymazatNo jasně, pořád rosteme. A na tvým psaní je to hodně vidět. A i když se pořád ráda vrátím k tvým začátkům, tak stejně nadšeně uvítám i další příběhy. I když už je asi slovně neocením nijak důkladně, protože klapání pusou se těžko přepisuje do písmenek.. :D (můj slovní růst padá do mínusu..uf)
Jo, pěkný reálný příběh... je myslím v mým případě nereálný. :-) Ale stejně děkuju.
VymazatHluboké... to je slovo, co mě napadá jako první. Skvěle napsané a asi nemůžu říct víc. Ostatně bylo by to zbytečné, plýtvat slovy na něco, co se nedá popsat. Pro něco tak vyjímečného neznám jiná slova.
OdpovědětVymazatMám husí kůži. Nejspíš kvůli tomu překvapivému konci a směsi autobiografie a fikce. Neumím vysvětlit proč, ale tohle dílko je pro mě důvěrnější, než fůra našich rozhovorů. Některé věty mi připomínaly tvoji hravost z dob minulých, jiné jsem četla víckrát, protože v nich je hluboká pravda. Budu se opakovat, ale zraješ. :o) Doufám, že malý počet komentářů tě neodradí od dalšího psaní.
OdpovědětVymazatF.
PS: Jen ten psychedelický look stránek mi tentokrát docela rušil. Není ještě čas na změnu? :o)
OdpovědětVymazatF.
Je dobre, ze jsi znovu zacal psat. :-)
OdpovědětVymazatSung
Vezmu to "hromadně", ať si tu nerozmnožuju komentáře (vysoké číslo je hezké, ale ne když je za něj z poloviny zodpovědný sám autor). :-)
OdpovědětVymazatChtěl bych poděkoval za vaše reakce, škoda jen, že je ta radost z nich zkalená pocitem, že jsem si je "vydupal". :-( Asi nejsem tak dospělý a "zralý", jak si F. myslí.
P.S.: Změnu vzhledu jsem chtěl provést už před několika měsíci, ne-li před rokem, ale z nějakého záhadného důvodu mi to blogger nedovolil, tak nevím, jak ochotný bude tentokrát. Ale třeba ho ukecá nový noťas, který už na mě čeká v Alze. :-)
Pageysflower: Ty budeš mít nový notebook? No to je bájekné! Já se jenom modlím, aby ten můj stařeček ještě chvilku vydržel a nezkolaboval :D
VymazatPageysflower:Poznávám v tom spoustu věcí tak podobných Tvému životu-je to náhoda? Myslím, že ne... překrásná povídka, právě jsem přečetla druhou kapitolu. Řekla bych, že z Tvých povídek se o Tobě dozvím víc než cos mi kdy řekl- a že toho nebylo málo. Těším se na něco dalšího, bude něco?
OdpovědětVymazatSom rada aj nerada za ten koniec. Uvedomujem si, že lepšie a krajšie sa to ani skončiť nemohlo, ale zvrhlo, alebo len obyčajne zvedavo som čakala aké to bude keď sa Cyril zaláskuje do Maxa. Vlastne sa možno aj trochu zamiloval, ale dokázal to urobiť s gráciou a nevyskúšal čo by bolo keby. Úplne pekne odolal, nemyslím si, že ho to nepriťahovalo aspoň skúsiť (nedávno sa mi čiste hetero kamarát, ktorý o homosexualite zvykol mať tie "chlapské" narážky, priznal, že by si to s chlapom chcel vyskúšať... ktovie koľkí sú na tom tak, že sa hrajú na niečo len aby vyzerali "normálne" a pritom túžia po niečom úplne inom), ale bol natoľko čestný a zásadový, a zrejme si svoju ženu tak vážil, že to neurobil a to je vlastne dobre. Takto nikomu neublížil a dokonca zrejme Maxovi dodal silu začať žiť možno lepšie.
OdpovědětVymazatĎalší príbeh na zamyslenie. Ďakujem.