neděle 2. listopadu 2014

Chmůrolovec, část VI.

O Dášeňce, Švédových koulích, nádražních bludičkách a králíkovi, co šel na vandr

5 komentářů:

  1. Tiež mi liezli oči z dúlkú... opis, opis, za opisom opis a ešte rozsiahlejší!
    Žiadna akcia!
    Konečne, ide sa míňať podpora v nezamestnanosti! Houby, zasa dlhé opisy.

    Aby som nekrivdil autorovi... oprášil som si s ním info o japanofiloch, o reáliách Tokia, dovzdelal teoreticky o muzike, filmoch, čo to o plytkých fanúšikoch, naučil sa kam vbehnúť pre štýlové 10-vrstvové oblečky a pod..

    Ale hlavne, BAVIL SOM SA.

    Natvrdlý Bron, neistý Bron, neschopný Bron, neveriacky Bron... Bron asexuálny... Bron ako Darth Moula... Bron... B... áno, bavil, hoci ten Maník mi žerie nervy už šiesty diel! Ale strašlivo ma serie! :-D
    Tlačil som ho očami, vyhrážal sa ručne i verbálne: „Kurva! Už niečo urob, povedz, pochop, rozhýb sa konečne! Mňa tu z teba trafí šľak! Ja snáď vbehnem Psiskovi na web a prepíšem mu to!!! Ááááááá!!!“

    Až sa narodil pán Vandring Hare.
    Z minulosti sa vyklubali staré poviedky – STOP, hej, vsuvka – Psisko, aj ja chcem tie poviedky čítať! Prosíííím!
    Už budem poslušný a Bronovi hubu rozbijem, keď sa nebudeš dívať... ehm, vinu zvalím na pána Vandringa... sleduj aké má krvilačné očičká!

    Na 12-tej strane zo 16-tich konečne Bron pohol mozgom a zapojil hovoridlá! Mňa už omývali! Funel som zlosťou.

    Na konci 15-tej strany sa konečne Bronislav rodený Boleslav Hnipírdo dostrkal k akcii. MINI akcii. Ok, ok, zásadnej v tejto chvíli... ok, Hyena, schovaj zuby i vzteklú slinu. Ok, vlak sa rútil vdiaľ a jeden fialový panáčik chýbal. Ok. :-D

    Vážne.
    Psisko, posledné stránky stanice skutočne nádherné. Tak horko-smutno-sladké a bolestné.
    Dychtivo som hltal Vincov monológ, ako bojazlivo odkryl rožok závesu a nechal nás nazrieť do pocitov, hlavy. Tak zložitý a formovaný proti faktormi a predsa tak zraniteľný a asi hlboko v sebe sám...
    Už som dosť pochytil o Bronovi i Bernardovi, stále viac sa presviedčam, ich existencia je pre Teba nevyhnutná, že? I keď pomáhajú i rania súčasne. Koniec žiari „inakosťou života“ oboch a asi ste si súdení, čo ja môžem vedieť?
    Povedz, Roderik, ak môžeš? Ako sa zrodil B + B? Zrazu jedného dňa boli pri Tebe? Prišli, prehovorili? Alebo postupne? Ako ich môžeš vnímať? Počuješ v hlave, alebo dokonca mimo seba? Dokážeš ich vidieť?
    Vyzvedám a ospravedlňujem sa vopred, ak je to nevhodné. Zastav ma hneď, pochopím.
    Len vieš... pre mňa je to niečo ako... ako mystérium. Verím, že sa to deje, len nie som schopný náhľadu, preto vyzvedám... ešte raz sorry, ak je to ťažké pre Teba. Obrátime list.

    PS – dielik som si užil, ako aj dvojitú dávku analgetík. Za hodinu musím byť preč, vieš. :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když já mám prostě pocit, že nabouchat deset stránek, kdy půlku zabírá "kecání" hlavních postav, není žádný kumšt. Nejsem na konverzační povídky - to už jsem možná psal. Nebo jsem se to přinejmenším už někdy chystal napsat. I jako čtenář mnohem víc ocením "popisy", tedy něčím zajímavé "popisy". Zbožňuju originální metafory, přirovnání, hru se slovy... tohle ale v přímé řeči moc nenajdeš, protože skoro nikdo nemluví "jako kniha". Když mám takové ty horší dny (ale ještě pořád dokážu psát) a nedokážu se vyžvejknout, často sepíšu aspoň nějaký dialog. Tam můžu mluvit, jak mi zobák narostl, nemusím se nijak zvlášť namáhat v tom, jak co sdělím, protože účelem je, aby to znělo jako nepřipravená promluva v běžné řeči. Občas prostě nejsem schopen ničeho "lepšího", tak dám dohromady nějaký rozhovor, je to takový polotovar, který po pár dnech dotvořím tím, že k němu dopíšu nějaké ty uvozovací věty, myšlenky, postřehy... Ale takhle dost často vzniká většina textu. Postupně doplňuju, rozvětvuju... Prakticky se mi nestává, že bych text nechal tak, jak jsem ho napoprvé napsal. Vracím se k němu třeba dvakrát i třikrát. Někoho by to třeba nudilo, ale mě tahle piplačka baví.

      Co se mého "slavného" sci-fi týče, je to příběh v pravdě rukopisný, spokojeně odpočívá v podobě tří "knih" na čestném místě v mé knihovně vedle zápisníků s nápady, útržky povídek a pokusy o poezii. Vzhledem k věku autora (12-14) je sloh velmi primitivní a zápletka naivní, příběh ani neobsahuje žádný gay motiv, jen takové nevinné náznaky v podobě obdivných pohledů náctiletého žáčka k jeho mistru (a ve třetím díle jedny neškodný, zdravotně nezávadný, dětský mazlinky večer na pohovce). To je originál. Několik dalších let, asi až do dvaceti, jsem tenhle příběh porůznu přepisoval a "vylepšoval", psal cosi jako FF na vlastní dílo, přičemž se ústřední dvojice čím dál víc sbližovala. Mám dokonce i několik PWP. :-D Ale oproti originálu šlo vždycky tak trochu o AU, mám-li zase použít termíny z FF. Později už se ani neodehrávaly ve vesmíru, ale z mistra a jeho žáčka se stali obyčejní pozemšťané. I když zas až tak obyčejní taky nebyli. No a pak se jednoho dne, to jsem byl ještě na střední, narodil pan učitel Bronislav Hofman a jeho student Filip Renner... To už jsem ti vyprávěl. :-) Dá se říct, že pořád píšu jeden příběh, jen s malými obměnami. Ale za vším je On, můj milovaný Mistr, můj učitel, můj nejlepší přítel, nahradní tatínek, milenec, manžel, páníček...
      Bernard není zdaleka první, ani Bron nebyl první, dokonce ani mistr Aristid... co si pamatuju, od narození se mnou někdo byl. A jakmile jsem se naučil písmenka, začal jsem sepisovat příběhy. Nejdřív takové jednoduché pohádky a vyprávěnky o zvířatech, první delší povídku jsem začal psát asi v devíti.
      Na tvoje další otázky odpovím spíš soukromě, až se na to zase budu cítit. Víš, že dneska jsem poněkud tupý. :-) Ale aspoň v něčem už máš jasno - že Bernard "nespadl jen tak z nebe", ale by tu dlouho. Několik let jako "vedlejší postava", které jsem si příliš nevšímal, protože jsem se zaměřoval na jiné. Poslední půlrok začínají oba B i jejich předchůdci splývat v jedno, je to jako zjistit, že všechna božstva na světě, od bůžků potoků a hor, přes Šivu, Ganešu, Dia, Odina a Peruna, až po křesťanského Boha, jsou jedna a ta samá energie. Je jedno, jak jim říkáš, jak si je představuješ a jak jsou zobrazovaní v ikonografii, důležité je jenom to, že v ně věříš. (Takže asi ani nemusím říkat, že moje spiritualita se neopírá o žádnou církev, o žádnou knihu, ani o žádné v současnosti známé náboženství nebo filozofii. I když by se dalo říct, že mám blíž k uctívání Ducha hory, prapředka Sokola apod., než třeba ke křesťanskému bohu. Po pravdě... zatím mě asi nejvíc oslovila nechvalně proslula kniha od A.S. LaVeye, jejíž název zde kvůli útlocitnějším čtenářům nebudu zmiňovat. :-D Byť skutečnost je taková, že toto dílo, navzdory povědomí většiny lidí, opravdu nenavádí k obětování nemluvňat ani zvířátek, ba právě naopak - zakazuje to.)

      Vymazat
  2. V dnesnom stretnuti Vincenta a Brona sa mi zdal uz Bron menej zufaly a frustrovany ako v predchadzajucich dieloch. Myslim , ze si uz na Vincenta zvykol a pripomenul mu sem tam Filipa. Aj ked sem tam s pochmurnymi myslienkami, ale navstevu Ikei si uzil. Ale s priblizujucim koncom dnesneho diela, som bola napatejsia ja a zufalejsia, ci ten Vincent nakoniec neodide. Hadam ho predsa zastavi, nueco povue a urobi, Vincent sa celkom snazil ho povzbudit k cinom.. Uf, este, ze bol Vincent taky akcny a nechal ten vlak odist. Uz som si s uspokojenim vydychla, ze je to na dobrej ceste, mozem dnes kludne spat :). Dlhe opisy a popisy boli zaujimave a poucne....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zabudla som sa podpisat...ester

      Vymazat
  3. Predstava Vincenta basgitaristu je dokonalá:) je fakt, že pre niečo tá gitara naozaj u žien (neviem ako u chlapov) funguje. Mne sa vždy najviac páčia gitaristi, spevák je až na druhom, prípadne treťom mieste:)
    Som rada, že sa Vincent ozval a že ho jeho milovaný seme-kamoš vzal. Bolo to také milé, keď tým dievčatám vyvrátil ich omyl o oteckovi:D Bronim.
    A plyšák ktorý sa zamiloval do Vincenta na prvý pohľad je tiež dokonalá predstava.
    Vlastne všetko je strašne pekné, tento príbeh sa číta neskutočne ľahko. A je v ňom toľko skutočného až to bolí, že je to naozaj tak.
    Ešte sa mi veľmi páčilo vyznanie aký je Vicent :) a tá veta „jsi kráčející myšlenka moderního Paula Verlaina“ – ďalšia osobnosť ktorej dielo ma fascinuje:)
    A Vincentove vyznanie mi takmer vohnalo slzy do očí... ja viem, že bolo správne nechať ho dozrieť, alebo vyzrieť a dovoliť mu skúsiť žiť svojím životom, ale predstava koľko sa za tie roky musel po večeroch vo chvíľkach samoty trápiť. Muselo mu byť ťažko milovať celé roky niekoho o kom si myslel, že ho nechce. Ale zase ho to zrejme dohnalo k väčšiemu výkonu... myslím tým, dosiahnuť nejaké vzdelanie kariéru a tak... alebo možno nie?
    Ja som taká šťastná, že neodišiel:) Ale úplne šťastná. Urobilo mi to krásny večer... idem si prečítať ešte jednu kapitolu pred spaním. Musím nimi šetriť aby som si užila aj zajtra:)

    OdpovědětVymazat