středa 29. července 2015

Vystřižené scény

Víte, jak poznáte, že jste na tom fakt blbě? Když máte potřebu publikovat dokonce i odpad ze svých povídek, jinými slovy pasáže, které jste po zralé úvaze vyškrtali (ale přesto uložili do zvláštního dokumentu pro případ, že by se přece jen mohly ještě hodit).
Pořád se hrabu v minulosti. Co jinýho je tenhle návrat k Chmůrolovci (který už sám o sobě byl návratem k minulosti, jen mnohem vzdálenější)? A včera jsem tomu nasadil korunu, když jsem políbil někoho, kdo už je pro mě nějaký tři roky "pouze kamarád". Nebo jsem se nechal políbit? Ani pořádně nevím, jak se to stalo, byl to zlomek vteřiny, ale jeho balzám na rty jsem ctil kolik minut a snažil se ho neslízat. Strávili jsme jeden den procházením po Vyšehradě, náplavce a centru, piknikem na Střeleckým ostrově a vzpomínáním na studentská léta v Karolinu. V sedm hodin už jsme stáli na nádraží a loučili se. Musel bych být hodně zapomnětlivý, abych neviděl podobnost s tou scénou, jak Vincent "odjíždí" do Brna, aby posléze odjel do Glasgow. Až na to, že tentokrát jsem nebyl Vincent, ale Bron. Co naplat, vlak odjel, můj králíček seděl v něm a mně se jak trubce mlžily oči a klepaly kolena z toho prchavýho polibku, co "svýmu strýčkovi", o třináct let mladšímu než on, věnoval. Za pár dní si řeknu, že je vlastně dobře, že odjel a nezůstal tu do konce týdne, jak jsem si bláhově přál (i když jsem věděl, že to nejde). Doufám, že si to řeknu. Protože jsem schizofrenik, který vlastně neví, kdo je. Štěně, nebo alfa-vlk? Uke, nebo seme? Možná obojí, a proto ani jedno z toho. Nic nedělám pořádně, nejsem dokonalý domácí mazlíček, ani dokonalý páníček. Rozhodně ne pro někoho, kdo potřebuje celého člověka, ne jen jeho část. Nemám svůj obojek, jen ten, co jsem si koupil, momentálně mi přijde, že mám akorát tak vzpomínky a výčitky. A boží mlýny melou. Někdy dokonce i dost rychle. Ani ne po roce, co jsem zklamal, zklamal někdo úplně stejným způsobem mě. Porušil slib, že mě neopustí, a šel jinam. To se štěňatům (ani králíčkům) nedělá.
Co je smyslem tohoto příspěvku? To se ptáte špatnýho člověka. Možná by vám to řekl nějakej psycholog. Třeba by vám vysvětlil i to, proč poprvé v životě ukazuju veřejnosti svůj myšlenkový odpad. Možná by bylo lepší nazvat to "vystřižené scény". Ty totiž většinou aspoň někoho zajímaj.
(V následujícím textu najdete nejen pasáže, které byly napsané do Chmůrolovce, ale také jednu z mé "sto let" staré sci-fi povídky, o které se ve Chmůrolovci hodně mluví a ze které jsem chtěl něco málo citovat, nakonec z toho však sešlo.)





„Víš, co je pro mě asi nejhorší? Když si uvědomím, že moje divnost nespočívá jenom v tom, jakej jsem na povrchu. Že to jde mnohem hloubš. Byl bych divnej a osamělej, i kdybych se narodil s bimbasem a nemusel podstupovat žádný operace. To mi tak jednou došlo… a od  doby si připadám strašně… já nevím, jako bych tu neměl bejt. Jsem takovej bezprizorní.“ 
„Zatoulané štěňátko.“ 
„zatoulaný štěňátko se šesti nohama, dvěma hlavama a jedovejma trnama, podle toho, jak se mě všichni straněj. Nemůžu si nikoho najít ne proto, že bych měl vysoký nároky, ale proto, že… že prostě… já nevím… někdy mi přijde, že je vysokej nárok už jenom to, chtít po někom, aby mě měl rád proto, kdo jsem, a ne i přesto, kdo jsem. Víš… mít někoho… kdo bude mít rád moje prdlý nálady stejně jako ty vážný, komu se budou líbit mí kérky a styl oblíkání, kdo bude číst moje povídky… Fakt, já si vůbec neumím představit, že bych žil s někým, kdo ode mě nic nečet! A taky bych chtěl, abych se dotyčnýmu líbil, abych ho přitahoval… Takže… jo, asi mám vysoký nároky.“ 
„Vím přesně, o čem mluvíš. Ačkoli tu fyzickou přitažlivost už jsem nucen oželet.“ 
„A nejsmutnější na tom je… že já už to vlastně zažil. Akorát jsem si toho ještě neuměl vážit. A hlavně jsem ani nepoznal, že prožívám něco velkýho a neobyčejnýho.“ 
„Teď mluvíš… o kom?“ 
Protočil oči v sloup. „O kom asi? No hádej. Používej ten svůj brilantní mozek, kterej jsem na tobě vždycky tak obdivoval!“ 
Leč můj mozek se právě rozhodl přejít do úsporného režimu se zachováním pouze nezbytných životních funkcí. 
„Nejsem si jistý… Nerad bych vyvozoval závěry, které-“ 
„Panebože, Brone!“ skočil mi do řeči. „Mluvím o tobě, o kom jiným?! Ježiši… vždyť… ty jsi byl ten, koho jsem v životě nejvíc chtěl! A… a pořád pro mě představuješ všechno, po čem toužím. Tys po mně nikdy nechtěl, abych se něčeho vzdal, bylo ti jedno, jestli jsem holka nebo kluk…“ 
„Já jsem jen chtěl, abys byl. A přátelil se se mnou. Abys za mnou chodil a něco mi vyprávěl… Víc jsem ani nepotřeboval.“ 
„A to je právě to – po tobě už nikomu nestačilo, že prostě jsem. A čím jsem byl starší, tím víc mi docházelo, že existovat je prostě málo na to, aby tě někdo miloval.“ 
„Myslel jsem… že jsi mi nikdy nevěřil, jak moc… co k tobě cítím,“ zakončil jsem to neohrabaně. 
„Nevěřil,“ přikývl. „Jenomže to asi ani nešlo, protože jsem si to nedovedl představit. Myslel jsem si, že láska je… víc vidět. Že se musí projevovat nějak tělesně. A tys mě nikdy nechtěl, tak jsem si prostě myslel, že mě nemáš dost rád. Až za strašně dlouhou dobu mi došlo, že tys mě měl rád asi nejvíc a že to vlastně nebyl vůbec paradox, když jsi se mnou nechtěl spát ani se mnou jenom ve vší počestnosti randit. Akorát že… mi to došlo pozdě. Kdyby mi to došlo dřív… tak… tak jsem tu teď nemusel sedět a brečet jak ňáká patnáctiletá kráva. Jo, nemusel bych brečet jak patnáctiletá kráva, kdybych v patnácti nebyl kráva.“ 
„Minulost už ale nezměníš, tak se kvůli ní netrap.“ 
„A jak to mám asi udělat, když si uvědomuju, že jsem si posral život?! Kdybych nebyl takovej pičus, tak jsem si moh ušetřit všechny ty trapný inzeráty v seznamkách. Moh jsem bejt s tebou a zůstat F-Filip. A úplně n-nejvíc na h-hovno je, že už to nejde vzít zpátky! P-protože… protože teď už mě fakt n-nechceš! Já to cejtím. Vidím to na tobě. A nedivím se ti. Tys mě m-miloval, když jsem byl v podstatě ještě dítě. A já vím, že to nebylo proto, že bys byl úchyl! Ty jsi totiž uvnitř taky pořád dítě – čistej a nezkaženej. A dítě nemůže bejt úchyl. Ale já už ten malej kluk nejsem. Strašně bych chtěl, ale už mi to n-nejde, v-víš? Jsem… z-zkaženej. Ne proto, že už nejsem panic ani panna. Ale proto, že… že… že už se dívám úplně jinak na svět. Už mě nerozbrečí, když ve zprávách ukážou tuleně uprostřed ropný skvrny. Maximálně se naseru. Prostě… když jsi dospělej… tak začneš bejt víc nevšímavej. Protože těch sraček je všude tolik, že by ses musel zbláznit, kdybys to všechno prožíval. Jenomže ty k sobě potřebuješ někoho, kdo v sobě má ještě takovou tu nevinnost. Protože jsi citlivější než většina dospělejch a… až moc dobrej pro tenhle svět.“  


(…) 
Acuši Sakurai, tak se jmenuje ten zpěvák, je strašně úžasný pán. Z něho jsem vždycky tak trochu učůrával,“ nechal se Vincent slyšet, když jsme vystoupili z tramvaje. Autobus žádný nejel, takže dál jsme museli pěšky. „Možná proto, že je ročník šedesát šest,“ dodal vzápětí a významně na mě pohlédl, kdyby se snad ukázalo, že jsem imunní vůči jeho podprahovým signálům. 
„Hm, a není na tebe už trochu starý?“ Já jsem zase nejspíš už trochu starý na to, abych přistoupil na podobné hry. Bohužel.  
„Ani náhodou, spíš možná ještě moc mladý,“ zasmál se lehkomyslně.  
Zakroutil jsem hlavou. „Jak zní antonymum ke slovu pedofil?“ 
„Hm,“ zamyslel se. „Že by Vincent? Ne, je to gerontofil, ale to já nejsem. Takže máš kliku a vyhráváš první cenu – mě.“ Zavěsil se do mě a s dětskou bezstarostností mě letmo políbil na krk – výš totiž nedosáhl. „Adoptuješ mě?“ zeptal se našpuleně a nezapomněl přitom pečlivě mrkat řasami. Byl tak výmluvný a přesvědčivý. V tuhle chvíli by mě nejspíš dokázal přemluvit i k pozření steaku nebo mi vnutit roční zásobu Herbalifu. Ne, bylo to mnohem horší – nenabízel mi žádné zázračné tablety na hubnutí ani sadu nerezových hrnců, nabízel mi sebe. Úplně zdarma.     

(…) 
Svezli jsme se od domu kousek autobusem na Kavalírku a přestoupili na tramvaj. Vincent si užasle prohlížel celou zastávku včetně proskleného přístřešku, jako by tu čekal spíš zmrzlinářský vůz nebo velbloudí karavanu, zvídavě se zadíval i na tabuli s jízdními řády, nad níž přeblikávaly číslice znázorňující počet minut zbývajících do odjezdu spoje, s údivem právě vylíhnutého kuřátka vzhlížel k oknům v nejvyšších patrech domů lemujících Plzeňskou… a já využívaje jeho nepozornosti opět hltal očima obraz. A byl to neobyčejně ostrý obraz! Před lety vysílání tohohle programu ukončili, ale opět se vrátil na obrazovky. S novými díly. S novými interiéry i exteriéry, jak se tak znovu dívám na ten plochý, chlapecký hrudník. S novými snovými představami. Představami, které u diváka umí vyvolat jen dva hrdinové – Filip Krátký a jeho starší bratříček jménem Vincent Buckminster 
„Ale stejně je to děsná haluz.“ 
Zamrkal jsem. „Co prosím?“ 
„Vrátit se sem po jedenácti letech, bejt zase s tebou… je to… skoro jako kdyby těch jedenáct let ani nebylo.“ 
Jemu to tak možná připadalo. 

(…) 

Rozsvítil jsem si noční lampičku, došel ke knihovničce a z jednoho regálu vytáhl lehce zaprášený sešit v kroužkové vazbě. Nevzal jsem ho do ruky možná rok a za tu dobu jsem úplně zapomněl, že jsem k jeho deskám posledně přicvakl i svou oblíbenou propisovací tužku. Hledal jsem ji po celém bytě kolik měsíců. 
Vrátil jsem se do postele, chvíli zápasil se studem z vlastních nápadů, které by slušely spíš zápisníku v majetku poněkud zoufalého tvůrce fantasy seriálů, ale dlouho jsem v sobě své představy potlačovat nedokázal. Koneckonců stejně jako je při rýmě žádoucí hodně smrkat, je při náhlém přílivu inspirace vhodné hodně tvořit, byť by výsledný produkt nebyl o moc lepší než kapesník plný hlenů. Možná že nějak takhle pracují moderní výtvarníci, kdoví.  

(…) 
Jako spodní pyžamový díl mu sloužily světle šedé, přiléhavé boxerky s bílými puntíky a nějakým roztomilým, zrzavým zvířátkem na zadečku (od jeho tlamičky šla komiksová bublina se slovy I love you). 
Cítím se jako loutka ovládaná přírodou, jako nějaký pitomý plch, který je celý tumpachový touhou po rozmnožování… a ani trochu se mi to nelíbí. Nechci, aby něco tak něžného a spirituálního jako je láska k mé hyence špinil pouhopouhý chtíč. Byť by měl tu nejláskyplnější podobu. 

(…) 
Takováhle lovestory je vysoce nepravděpodobná – ano, já vím, děkuji za připomenutí. Jenže stejně přitažený za vlasy by mohl být i příběh o nekastrovaném samci bez zájmu o samičky, dokonce i jiné samečky nebo pánovu nohu. Když nepočítám tu Kubovu třetí nohu, to byla výjimečná situace, která se nejspíš už nikdy nebude opakovat, stejně jako se neopakuje krize středního věku. Jinak jsem vlastně nikdy tak úplně nevěděl, jestli bych měl být zaměřen na holky, nebo na vdolky, a u mužů jsem skončil nejspíš hlavně proto, že nebylo moc z čeho vybírat. Dvě možnosti jsou zatraceně málo!  
Vincent.  
Bytost obojího, nebo spíš třetího pohlaví. Kluk a holka v jednom. Štěňátkoťátko, které si spolu upletli pejsek a kočička.  
Vincent. 
Všechno krásné a roztomilé, na co si vzpomenete a na co vám vaše svědomí dovolí myslet. To celé v závorce krát další závorka a v ní počet lahviček, krabiček a tubiček s kosmetikou + počet kusů oblečení + plyšový králík, jelikož to všechno samozřejmě jeho půvab násobí. Jednoduchá matematika, vždycky totiž dojdete ke stejnému výsledku – zamilujete se raz dva. A máte to spočítané. 

(…) 
„Chvíli jsem si psal s jedním docela milým pánem,“ vyprávěl dál, „ale… prostě… prostě jsem to posral, protože jsem měl moc vysoký nároky.“ 
„Jako třeba?“ Lepší je informovat se předem, aspoň budu vědět, čeho se vyvarovat a v čem se případně zlepšit.  
„Jako třeba aby byl úplně ve všem jako jistý nedostižný pán, kterýho jsem potkal, když jsem byl malej,“ řekl s bezelstným úsměvem. A já mu ho slíbnul ze rtů. 
„Ano, s tím pánem jsem mluvil. Povídal, že mu moc chybíš a že je mu jedno, kdy a v jakém stavu se vrátíš, hlavně že se vrátíš.“ 
Potěšeně se zatelil a zase se mi jednou otřel tváří o rameno jako mazlivý kocourek. „Já věděl, proč mám tohohle pána tak rád. On totiž nekouká jenom na zevnějšek, ale i na vnitřek. Sice jsem se trochu bál, když jsem se před ním objevil v tomhle oblečení a namalovanej… měl jsem strach, že si o mě bude myslet, že jsem se zkazil víc než ve skutečnosti… ale on mě vždycky učil, že je špatný soudit knihu podle přebalu, a já už mu teďka věřím, že… že on je jedinej, kdo vidí moje skutečný Já.“ 
Myslím, že ještě nikdy jsem se za sebe tak nestyděl. Kdyby jen tušil, jaké představy se mi honily hlavou po jeho opětovném příchodu na scénu. Netroufám si odhadovat, co by následovalo, kdyby se dozvěděl o té hojné úrodě předsudků, kterou jsem si za ta léta vypěstoval, a které jsem se nedokázal tak rychle zbavit ani v jeho případě.   

(…) 
Připadal jsem si jako pouhopouhý smrtelník v přítomnosti něčeho, co na tomto světě přebývá od jeho počátků. Něčeho, co se jednou za tisíc let objeví mezi lidmi, vezme to na sebe podobu pohlavně neurčitého stvoření a pak se to v noci prochází ulicemi. Proč to zatoužilo právě po mé společnosti, to netuším.  

(…) 

„To by… to by asi bylo…“ Vysychalo mi v ústech.  
„To by bylo hlavně velmi nečekané. Od tebe. Od kohokoli jinýho by to bylo naopak vcelku… no, lidský. Ale já už přece dávno vím, že nejsi člověk.“ 
Hm, tak už to vidí i on. Není cesty zpět. Tohle mi už nikdo neodpáře. 
„Ty jsi můj bůh,“ vypadlo z něj.  A v těch slovech nebyla znát ani stopa nadsázky! Kčertu. „A já nechci vidět svýho boha padnout. Nechci ani, aby klesnul ve svejch očích. Má svý zásady, svůj životní styl… a já už nejsem ten malejrozmazlenej fracek, kterej chce všechno jenom pro sebe, kterej by klidně už ve čtrnácti svedl svýho boha a pak se díval, jak ho lidi rvou na kusy, protože i kdybych s tím něco chtěl udělat, nic bych nezmoh a hlavně by mě nikdo neposlouchal… Víš? I když to tak většinou nevypadá, už mi není čtrnáct. Ani patnáct. A nechci, abys dělal něco, co pro tebe není přirozený…“  
Neměl jsem slov 



Pán Thorů se připravoval na další setkání s Damary a dělal, že se o svého učně zatím vůbec nezajímá. Bylo tomu však naopak. Cítil se úplně mizerně, tak hrozně, jak mu ještě nebylo, nejraději by se teď rozplakal nad zradou Thorského řádu, nad ztrátou svého učně, které tolik miloval. Věděl, co ho za to čeká – smrt.  
„Mistře,“ promluvil konečně Ben.  
Aristid k němu zvedl smutkem potemnělé oči. „Proč, Bene? Proč jsem to udělal?“ vzlykl přidušeně a sedl si vedle něj na kanape. „Slib mi, že budeš dobrým vládcem, lepším, než jsem byl já,“ řekl a zadíval se mu do očí.  
„Ne, protože ty budeš pánem Thorů dál. Přimluvím se za tebe, i kdyby mě to mělo stát všechno, protože…“ Ben se odmlčel. „Protože tě nechci ztratit, mistře. Ne kvůli takové hlouposti.“  
Zadíval se na jeho hezké ruce, které mu volně spočívaly v klíně, a chvíli se rozmýšlel, jestli by se jich směl dotknout. Žárlil na Aglaju jako na nikoho ve svém životě. Jestli se chtěl jeho drahý mistr s někým pomazlit… proč si kčertu nevybral jeho?! Nic se nemuselo stát. Nemusel by tu teď sedět a čekat, až někdo z řádu přijde a řekne: „Tak pojďte, ať to máme rychle za sebou.” Prostě je všechno špatně. Kdyby alespoň ta příroda dávala smysl. Jenže ona nedává. Ne, když dovolí chlapci, aby tak nebezpečně miloval muže, který by pro něj měl být tím samým, co náhradní otec.  
Aristid zakroutil hlavou, povzdychl si a vstal. „Omluv mě, jdu se podívat na Jasmínku,“ řekl zničehonic. 

6 komentářů:

  1. Tie vystrihnuté scény vôbec nepatria do odpadu, náhodou sa čítajú dobre. Len ešte lepšie by sa čítali nové príbehy alebo kapitoly :) snáď raz:) ale teším sa aj z takýchto malých vecí, lebo som kľudná, že tu niekde si...

    OdpovědětVymazat
  2. Aj mne sa pacili😊 od teba je aj odpad zaujimavy a citatelny😉

    OdpovědětVymazat
  3. Opravdu krásné a to říkám i přesto, že povídky neznám. Žádný odpad, jsi mistr slova a pera o tom žádná.Chmůrolovce si přečtu ale čekám až budu naladěná. Pro jistotu jsem si ho stáhla,vyděsil jsi mě, když jsi nebyl dostupný, tak se jistím :) Je mi líto, že máš tak život zamotaný a bolavý. Přeju ti, ať se to změní a je zas krásný.

    OdpovědětVymazat
  4. Psisko,
    tahle povídka mi otevřela oči. Donutila mě skoncovat s předstíráním, že jsem něco, co nejsem. Hledal jsem někoho neochvějného, a našel jsem Filipa. Teď se ocitám ve stejné situaci jako on.
    Skutečnost mého pravého pohlaví jsem v sobě dusil asi od dvanácti let. Že vztahy jsou důležitější, a já později hodně narazím, mi tenkrát nějak nedošlo.
    Díky Filipovi jsem si uvědomil, že i jako předělaná holka můžu najít partnera.
    Děkuju, že jsi stvořil člověka, který mi dal odvahu.
    Remi

    P. S. Jestli jsem to dobře pochopil, zajímají tě FtM. Dokázal bys ty sám s takovým mužem chodit? Víš o více lidech, kterým by to nevadilo? Přece jenom, gay je gay... a já jako většina dalších nechci podstoupit faloplastiku ze zdravotních důvodů. Myslíš si, že to může vztah nějak ovlivnit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Remi. Neustále narážím na to, že moje povídky jsou chybně interpretovány. :-) Ale to nevadí. Já Filipa nestvořil. Já JSEM Filip. Já stvořil Brona, vypravěče. Stvořil jsem někoho, kdo mě bude milovat. Chmůrolovec je autobiografie, jen ta ich-forma lehce zavádí. :-) Ne vždycky se autor stylizuje do vypravěče. Ale jinak... ano, chodil jsem s FtM. Vlastně rovnou se třemi. A s žádným "biologickým" mužem. Nevnímám ten rozdíl za až tak velký, já mám jiné požadavky, bohužel zřejmě nesplnitelné. Pro mě by bylo těžké najít někoho, kdo by se mnou byl kompatibilní, i kdybych byl dokonalá (a heterosexuální) třicítka. Myslím, že to z mých povídek jde poznat. :-)

      Vymazat
    2. Pozdě se omlouvám za chybu. Nepročetl jsem si všechny příspěvky na blogu, a uniklo mi tak dost podstatných informací :-).
      I já mám v sobě (vyšší) já, které střídá jména a identity a vyvíjí se společně se mnou. V dětství to byl bratr, v jedenácti letech chlap z mojí knížky, teď je tu Dý. A každý mě svým způsobem miluje a ochraňuje. Musím se nějak utěšit, aby to zase nedopadlo blbě, protože výhled do zářivý budoucnosti je vždycky mizivej.
      Jasně, že tě v povídkách poznávám, ale nečekal jsem, že bys do nich opravdu vkládal svůj život. Když se o to pokouším sám, nikdy se mi to nepovede. Nejspíš potřebuju vyzrát :-).
      Děkuju za odpověď.
      Remi

      Vymazat