Vzteklá mrcha, část 3.

Hrdý, svůj a neprodejný...

První sníh. Nečekal jsem, že přijde tak brzy. Jeden den jen odporně lilo, druhý den odklízeli silničáři na Václaváku bílé nadělení. Dorazil jsem domů z práce, ani se nezul, jen vyměnil kabát za teplejší a kožené rukavice za pletené. Místo obvyklé vyskakující kuličky bílých chlupů mě přivítalo ticho a lístek přichycený na ledničku magnetkou ve tvaru cibule: Přišla jsem z práce dřív a vzala Baryka ven. Jsem hodná, viď? Aspoň už nikam nemusíš. :-) J.

Tohle ovšem byla čára přes rozpočet. Ale já ven musím! Ať už s Barykem, nebo bez Baryka. Nemám totiž jen jeho – mám ještě jednoho psa. V parku. A ten mě taky potřebuje.

Našel jsem píšící fixu a z druhé strany Jitčina vzkazu načmáral: Děkuju, to jsi mi opravdu pomohla. Mám totiž ještě nějaké vyřizování. Vrátím se asi v sedm. Z.

Věděl jsem, že jsem si mohl vymyslet něco věrohodnějšího, nebo aspoň blíže specifikovat, co a kde budu vyřizovat, ale nechtělo se mi s tím ztrácet čas. Jediné, na čem teď záleželo, byla tramvajová zastávka Strossmayerovo náměstí. Rád bych chytil nějaký spoj, protože představa, že v tomhle marastu půjdu pěšky, když bych se mohl svézt, se mi opravdu nezamlouvala. Závěje mokrého sněhu na chodnících zpomalovaly jako písčité duny. Naštěstí jsem opravdu nepotřeboval jet daleko, jen dvě stanice, takže jsem se dopravil ke Stromovce velice rychle.

Kazan stál pod lampou a já v jejím světle viděl, jak přešlapuje a dýchá si na ruce. Rychle jsem k němu přiskočil, zastrčil si jeho zmrzlé tlapky do kapes svého kabátu a dal mu pusu s příchutí jeleního loje.

„To nemáš nic teplejšího na sebe?“ zeptal jsem se starostlivě.

„N-ne,“ zadrkotal zuby. „Můj teplý kabát konvertoval a stal se heterosexuálním. Takže teď už vůbec nehřeje. Zrádce! Za trest dostal zaracha a už se mnou nikam nesmí.“

Zasmál jsem se, vzal ho za ruku a zavelel: „Pojď!“

„Kam? Stěhujem se do teplých krajin? Třeba do San Francisca?“

„Kéž by to šlo! Odletět si jako ta vlašťovka...“ zasnil jsem se pateticky.

„Odtáhnout... To by se některým lidem líbilo. Měli by od nás pokoj.“

„Jenže to nejde. Křídla nikde neprodávaj. Zato ale skoro všude prodávaj zimní kabáty. Takže ti půjdeme jeden koupit,“ rozhodl jsem.

„Ale já nemám peníze!“ vysmekl se mi Kazan. „BB, chci říct baba bytná, mi zvedla nájem a...“

„Já peníze mám,“ ujistil jsem ho a znovu ho čapnul za ruku. „Pojď a neodmlouvej! Říkal jsi, že mám bejt sobec, tak budu sobec.“

„Koupit někomu kabát je sobecký, jo? To je pro mě novinka.“

„Je to sobecký, když ho koupíš proto, že nechceš, aby dotyčný dostal zápal plic a tři tejdny ležel doma.“

„To stejně pořád není sobecký, nezlob se na mě!“ vedl si dál svou Kazan, ale vyškubnout se mi už nesnažil. Poslušně mě následoval a po chvíli dokonce sám vklouzl rukou do mé kapsy.

„Tak si představ, co by se mnou bylo, kdybys byl marod.“

„Nic. Jeblo by ti,“ řekl Kazan pokojně. „Páč beze mě nemůžeš žít,“ dodal samolibě, ale já mu to okamžitě prominul. Za pravdu nelze nikoho trestat. „Ahá!“ zvolal. „Už tomu chápám! Jo, jsi sobec. Největší na světě! Běžnému občanovi by z tebe bylo špatně. Vidíš támhle toho člověka?“ ukázal bradou na siluetu osoby, která nějakých dvacet metrů od nás venčila siluetu psa. „Půjdem mu říct, co jsi právě udělal, jo? Určitě se z toho pozvrací.“

„Vidíš?“ nenechal jsem se vyprovokovat. „Dělám pokroky, ne?“

„Je to malý krůček pro psa, ale velký krok pro člověka,“ pronesl Kazan s rétorickým patosem a pokýval hlavou.

A tak jsme sedli na první tramvaj jedoucí příhodným směrem, vystoupili na Náměstí Republiky a šli se ohřát do Paladia.

Nevydělávám zrovna padesát tisíc měsíčně, přesto mě překvapilo, že Kazanovi připadal kabát za osmnáct set drahý. Podle mě by si zasloužil lepší, ale já za á na dražší neměl, a za bé by mi Kazan stejně nedovolil, abych do něj narval tolik peněz. Už takhle byl celý v rozpacích a dušoval se, že mi celou částku vrátí do poslední koruny, jen asi ne najednou, nýbrž „na splátky“. Souhlasil jsem, ale jen proto, aby měla psí dušička pokoj a necítila se jako vydržovaná kurva. Doufal jsem, že ho časem přesvědčím, aby mi nic nedával. Možná bych to mohl uhrát na vánoční dárek... Opravdu mi nepřipadalo, že bych si jedním hloupým kabátem Kazana nějak zavazoval. Kazana si přece nikdo koupit nemůže...

Doteď mi neřekl, jak a čím si vydělává na chleba. Bylo mi trapné pokládat mu tuhle otázku, protože jsem nějak vycítil, že pro bohéma jako je on by to mohlo být trochu ponižující. Nikdy o žádném zaměstnání nemluvil. Jen párkrát jsem od něj zaslechl nějakou narážku, jako třeba že se omlouvá za zpoždění, ale měl nějakou práci. A pak mě pozval na kafe a zaplatil za něj tisícovkou.

Zakázal jsem si o tom přemýšlet. Rozhodl jsem se Kazanovi důvěřovat a nevyptávat se, protože co by to sakra bylo za přátelství bez důvěry? Přesto přese všechno... Občas mě trápily pochybnosti. Nechtěl jsem si připustit, že by Kazan dělal něco nelegálního, zároveň jsem ale věděl, k čemu všemu může člověka dohnat chudoba. A jak je pak těžké vzdát se vysokých výdělků, když si na ně zvyknete. Tak trochu jsem to zažil na vlastní kůži. Když jsem byl kluk, ukradl jsem doma deset korun, protože jsem si moc přál nějaké malé autíčko. Vyšlo to a mě napadlo, že bych to mohl zkusit znovu. Postupně jsem našim takhle vzal asi stovku. Víc ne, protože mě přistihla sestra a chtěla „podíl za mlčení“. Ale znáte malé holky! I kdybyste jim slíbili hory doly i s horákama, stejně jednoho dne podlehnou pokušení a všechno vyklopí. Milují zkrátka senzace a drby. Takže se svěří kamarádce, ta to řekne další kamarádce, ta to řekne sestřenici, která zná vašeho učitele... a průšvih je na světě. Já vím, nelze srovnávat drobné domácí krádeže s prodejem drog nebo prostitucí. Ale princip je v podstatě tentýž.

Nechtělo se nám courat po ulicích, protože ani teplý kabát nezaručuje, že neprochladnete. Navíc Kazanovy boty nebyly v o moc lepším stavu než jeho podzimní „hacafráček“, brzy mu ve sněhu promokly, a tak navrhl, že bychom mohli jet k němu domů, kde se prý nalézá i něco k snědku. Tedy snad.

Bydlel moc pěkně. V posledním patře staré zástavby, která nabízela překvapivě rozlehlé byty se zámecky vysokými stropy. Muselo být obtížné takový obrovský prostor vytopit. Co mě ale zcela nadchlo, byl arkýř v obývacím pokoji. A Kazanovo neobvyklé estetické vnímání bytového designu. Nábytek i výzdoba naprosto odpovídaly nájemníkovi – myslím, že nic originálnějšího jsem asi nikdy neviděl. Designéři z pořadu Bydlení je hra by upadli do hluboké deprese, protože by nutně museli zjistit, že vlastně nemají vůbec žádnou fantazii. Stěny si Kazan vytapetoval jednoduše na bílo, a to proto, aby je mohl použít jako velké malířské plátno. Byly tu abstraktní vzory v šílených, řvavých barvách, které připomínaly halucinace po požití LSD, plameňák s jednou nohou („Růžobrk,“ představil mi ho malíř), lev s banánem v tlamě, beránek ostříhaný jako výstavní pudl, dva – panebože, zřejmě souložící! – my little ponny, kolem kterých poletovalo hejno barevných motýlků a za nimi se jako slavobrána vypínal oblouk duhy... černý, rozcuchaný pes cenící zuby téměř v chlípném úsměvu, s příliš velkou královskou korunkou, která mu padala přes jedno oko.

„Kazan,“ bylo mi řečeno.

Zadíval jsem se na něj pozorněji. Ano, podoba tu byla. Až neuvěřitelná. Dokonce jsem zjistil, že bych ten obrázek měl rád doma – ve zmenšené verzi a na papíře. Kazane, ty jedno ďábelský stvoření! Nakonec ze mě neuděláš jen homosexuála, ale i zoofila!

Místo sedačky si můj divý čoklík pořídil polstrovanou zahradní houpačku i se stříškou, zřejmě funkční, protože ji odsunul dál od stěny, která ve dvou bodech jevila známky intenzivních nárazů. A když mě vzal do ložnice, užasl jsem, jak je oproti obýváku málo barevná. Převládaly v ní béžové odstíny. Chyběla tu postel, Kazan spal jen na dvou matracích, které položil vedle sebe na zem. A nad nimi... se tyčil rozevřený plážový slunečník, na jehož kostře byla zespodu zavěšená dvě ramínka s oblečením. Připadal jsem si jako Alenka v Říši divů.

„Nepůjdem se vykoupat?“ zeptal se náhle Kazan. Stejně nezáludně, jako by mi navrhoval, abychom si upekli pizzu.

„Vykoupat?“ vytřeštil jsem oči. „Jako... my dva? Spolu?“

„Né, jestli chceš, můžeš se vykoupat s mým sedmdesátiletým sousedem. Neboj, je zachovalej – každej den cvičí. A já skočím ven, poprosit nějakou malou holčičku.“

„Ty seš hroznej holomek!“ vynadal jsem mu, aniž bych to dokázal myslet vážně. A on to určitě moc dobře věděl.

„No ták. Nebudu na tebe nic zkoušet, neboj,“ přesvědčoval mě. Opřel se o futra, založil si ruce na prsou a usmál se skoro stejně lascívně jako jeho psí alter-ego v obývacím pokoji. „Jednou budeš sám prosit, abych tě vzal na svojí pláž,“ ukázal očima na svůj pelech pod slunečníkem. „A na ten den si rád počkám.“

„Kazane...“ vzdychl jsem, došel až k němu a odevzdal se jeho milosti. „Já... Já vím. To bylo jasný od prvního dne.“

„No vidíš. To je tvůj osud. A tomu neutečeš,“ usmíval se potutelně. „Takže na jednom koupání už nesejde.“

„Ne, asi ne,“ přitakal jsem lehce omráčeně.

„Vždyť o nic nejde, ne? Bude to jako ve vířivce, akorát že bez plavek. Jo, a bez šampusu, no. A bez ovocnejch salátů. A bez bublinek. Ale jinak... Úplný wellness studio. A zadarmo!“

„No nekup to,“ zadrmolil jsem.

„Tak já jdu připravit lázeň,“ řekl Kazan vesele. „Chceš do ní relaxační pěnu?“

Uvědomil jsem si, jaké vynikající vlastnosti taková pěna má, a souhlasil jsem: „Ano prosím. To by od tebe bylo velkorysé.“

„Velkocože? Proboha, ještě že jsi mě na to upozornil!“ rozesmál se. „S velkorysostí opatrně. Jako s chilli. Větší množství bych taky nemusel přežít.“ Odhalil pravý špičák, blýskl očima a zmizel.

Vstoupil jsem do koupelny možná trochu ostýchavě. Voněla po levanduli a ve vaně se vršil kopec třpytivé pěny.

„Zapnul jsem i přímotop, aby nám to tak rychle nevychládlo,“ oznámil. „A uvařil jsem čaj,“ ukázal na dva půllitrové hrnky, z nichž čouhala visačka s nápisem Tesco.

„Bezva,“ hlesl jsem jenom.

„Tak vzhůru do hlubin!“ zvolal Kazan a bez uzardění si začal rozepínat košili. Stál jsem pořád u dveří, zarůstal do vykachlíkované podlahy a – jak se říká – nebyl „štont“ udělat jediný pohyb.

Ne že bych se štítil Kazanova nahého těla. Ne že by mi byla odporná představa, jak se s ním tísním ve vaně. To, co mě brzdilo, byl strach z neznámé situace, z toho, že nechtěně udělám něco špatně, že budu reagovat jinak, než bych čekal... že se ztrapním, že Kazana nezáměrně urazím... Bylo tu iks věcí, se kterými jsem si dělal starosti.

„Budeš se koupat oblečenej?“ mrkl na mě a odhodil košili do prádelního koše. Páni, měl takových tetování! Jako mafián. Tedy až na to, že mafiáni, ať už italští nebo třeba japonští, si asi nenechávají tetovat otisky jeleních kopýtek a psích tlapek. Smrtihlava už možná ano. A nápis v azbuce? Pokud patří do ruského podsvětí ovládajícího Karlovy Vary, tak proč ne?

Na chvíli se ke mně otočil zády a já spatřil černá křídla. Věděl jsem to! Je to padlý anděl. Démon.

Rozepnul si opasek. „Tak co? Haló! Ale no tak, nestyď se.“ A pak začal zničehonic zpívat. Vrtěl u toho pozadím a boky skoro jako tanečnice samby.

„Na světě je krásně,

když jsme nahatí.

Pějme o tom básně,

nelezme do gatí!

Bůh nás stvořil z lásky,

abychom žili v míru,

chlapcům dal ocásky

a holčičkám víru.

Že v nahotě je spasení,

zlého na ní nic není,

muslimové, křesťani,

nebraňme se svlékání!“

Odkopl kalhoty do kouta, po nich i trenky, zaujal sošnou pózu uprostřed koupelny, aby ho viděl i kartáček na zuby, natáhl ruku do prostoru a pokračoval:

„Svlékání nám

život změní.

Při rození

buďme přirození.

Při rození

odhalme přirození.

Při rození

buďme přirození.“

Chtě nechtě jsem se musel smát, až mi tekly slzy, a přijmout poselství této hymny za své. Je to pravda, přirození je přirozené. Tak nač z toho dělat drama?

Přestal jsem být líný a svlékl si šat, jak mě Kazan nabádal v další sloce, protože přece ani činčila či kuna prádlo nenosí. Jen jsem trochu pochyboval o tom, že pankáči a skini začnou se milovat. Nemůžu ovšem popřít, že píseň to byla hlubokomyslná a jistě by se líbila všem filantropům a humanistům:

Eskymáci, černoši,

hubení i tlusťoši,

árijci a cikáni,

nebraňme se svlékání!

„To byli Unifiction,“ poučil mě Kazan, když jsme spolu zahučeli do vody. „Znáš je? Jsou odsud z Prahy. Já prostě žeru jejich koncerty! A ne jenom proto, že se na nich svlíkaj.“

Bezradně jsem pokrčil rameny. „Jsem mimo. To bude asi underground, co?“

„Pssst!“ položil si náhle Kazan prst na rty. „Slyšíš?“ šeptal.

„Co mám slyšet? Kape kohoutek.“

„Né, né. Mám pocit, že se něco blíží,“ řekl se smrtelně vážným výrazem.

Trochu mě tím vyděsil. Přinejmenším znejistěl. „A co?“

„Myslím, že ponorka, kapitáne Charlesi.“

„Cože? Kde by se tady -“ Dřív než jsem stačil svou otázku dokončit, prorazil pěnou periskop a otáčel se nad hladinou ze strany na stranu. Bál jsem se, že se udusím smíchy.

„Zamávej kolegovi Nemovi,“ vyzval mě můj kapku potrhlý přítel, který byl nakonec možná jediný rozumný člověk široko daleko. Právě proto, že byl tak zdravě cvaklej. „To nevíš, co je to slušnost?“

„Máš pravdu. Hluboce se stydím,“ hrál jsem zahanbeného, na okamžik vytáhl jednu ruku z vody a patřičně pozdravil nástavec od sprchy, chci říci periskop ponorky Nautilus.

„Zkoušel's na to někdy troubit?“ položil mi Kazan další ze svých absurdních otázek, díky kterým jsem pro něj měl takovou slabost.

„Troubit na co?“

„Na to,“ zvedl sprchový nástavec celý nad hladinu a pak ho odšrouboval z hadice.

„Né, to nezkoušel,“ usmál jsem se a zaujatě pozoroval jeho počínání.

„Zní to jako nádražní rozhlas. Sleduj. Teda – poslouchej.“ Přiložil si nástavec na ústa podobně jako trubku a zahlásil: „Vážení cestující, na nástupiště číslo 82 přijede rychlík číslo 659753210751 (nebo tak ňák, to je fuk – je to prostě ten dlouhej zelenej). Jídelní kozy – eh, pardon, vozy – jsou... tedy vlastně byly – ještě před tou havárií – řazeny na začátku soupravy. Vlak zde jízdu končí, prosíme, vystupte.“

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem dostal záchvat smíchu. V posledních šesti letech to ale určitě nebylo. „V-vystupte, jo? Z toho vlaku, co teprve přijede...“

„Nó... Tak teda prosíme, vystupte, až vlak přijede do stanice.“

Díval jsem se na něj a nedokázal se ubránit rostoucímu úžasu. Úžasu nad tím, jak je mi s ním skvěle. Nad tím, že tu ležím ve vaně s úplně nahým chlapem, kterýho jsem navíc ještě před dvěma týdny ani neznal jménem. Vlastně... doteď nevím, jak ho nechali jeho rodiče zapsat do matriky. Zapomněl jsem se podívat na štítek na dveřích. A přesto mi připadá, že je to nejbližší člověk, kterého mám.

„Ty jsi tak krásně střelenej,“ rozněžnil jsem se.

„Děkuji ti!“ zatroubil opět do nástavce.

„Ne. To já děkuji tobě.“

„A teď ti ukážu pěnové divadlo! Chochó!“ nadchl se Kazan znovu.

Začal jsem čím dál víc chápat, co tehdy myslel tím, když říkal, že je psí. Pomohl mi k tomu vlastně i Baryk, který během pár týdnů zapadl do naší domácnosti jako nic a vůbec na sobě nedával znát, že ztratil paničku. Psi se dovedou radovat z přítomnosti, i když minulost stála za pendrek. Nezahoděj celej život jen proto, že není dokonalej (jak zaznělo ve filmu Seabiscuit, ačkoli ten se odehrával v prostředí koňských dostihů). Snad každý pes je nezmar – drží se života zuby nehty, nevzdává se a bojuje. Když přijde o nohu, rozchodí to (doslova) a dalších deset let šťastně běhá po třech. Nikdy si nestěžuje. Nikdy není nakrklý. A pořád si dokáže hrát jako štěně.

Neznal jsem Kazanovu minulost. Zatím. Ale jeho zvláštní osobnost mě nenechávala na pochybách, že není bez poskvrnky. Spíš jsem tušil, že bych našel hodně velký, černý flek. A mastný film, který všechno pokrývá. Jinak by mi přece Kazan neříkal, že mi jednou všechno vyklopí.

Nemusel jsem ani příliš dlouho čekat. Už příští týden mě můj nejlepší přítel odchytil v parku s pohřebním výrazem a sdělil mi, že takhle to dál nejde a musí s pravdou ven. Cítil jsem, že mu na tom skutečně záleží, že se potřebuje zbavit nějakého břemene. Změna jeho nálady oproti předchozím dnům, které jsme strávili v podstatě v jednom dlouhém záchvatu smíchu a během nichž jsme neřešili nic závažného, byla natolik markantní, že jsem se začal trochu strachovat, co uslyším.

Jeli jsme k němu domů. Kazan byl zamlklý a Baryk kňučel, přičemž chtěl na každé zastávce vystoupit. Nebyl zvyklý cestovat hromadnými dopravními prostředky a vůbec se mu nelíbilo, že se mu země hýbe pod nohama.

Když jsme dorazili na místo, Kazan se svalil do křesla, které se tu od mé poslední návštěvy zčistajasna objevilo, a stále držel bobříka mlčení. Jako by ho někdo vyměnil.

„Dáš si něco? Kafe?“ zeptal se jen unaveně.

Posadil jsem se na houpačku. „Ne. To by nás jenom zdržovalo. To máš jako s tím zubem, víš?“ usmál jsem se, abych trochu odlehčil situaci. „Když je to akutní, musí to ven.“

Na okamžik se mu vrátil život do očí. „Trefný příměr. Vzhledem k tomu, že v noci mě to zase bralo.“

„Vidíš. Příště ještě vyřídíme tohle. Ale teď mi povíš, co máš na srdci, jo?“

„Dobře,“ souhlasil Kazan s viditelným přemáháním. „Musím... musím ti říct něco o tom, jak si vydělávám na tohle všechno,“ udělal úsporné gesto rukou, kterým naznačil, že má na mysli své bydlení a věci kolem sebe.

Tak je to tu. Tušil jsem, že Kazan nezískává peníze tak zcela poctivě. Obrnil jsem se trpělivostí a shovívavostí, povzbudivě se usmál a řekl: „Jen do toho.“

Trvalo mu poměrně dlouho, než ze sebe vydal nějaký zvuk. Možná půl minuty. Zdálo se mi to ale jako věčnost. Pak si přehodil nohu přes nohu a nerozhodně začal: „No... Víš... předem musím podotknout, že kdyby to šlo... kdybych se nerozhod, že tobě nebudu lhát, tak bych ti řek, že to, co dělám, dělám proto, že nemám jinou možnost. Tím by se totiž třeba dalo ještě něco zachránit. Jenomže, jak jsem říkal, nechci ti v ničem lhát. Takže ti povím pravdu, i když se šíleně bojím, že mnou začneš pohrdat. Ale zase... kdybych ti lhal, tak bych sebou asi musel pohrdat já sám. Což je něco, co běžně nedělám, takže by se dalo říct, že jsi ve mně probudil moje lepší Já.“

„Vidíš, a ty jsi ve mně zase probudil mý horší Já. To je pěkný, ne?“ snažil jsem se ho trochu rozveselit. Nevím, jestli se mi dařilo.

„Kdy?“ vydechl Kazan. „A kde se schovává? Ne vážně, řek bych, že máš zaděláno na svatořečení.“

„Kašlu na svatořečení!“ zvolal jsem. „A ujišťuju tě, že jen tak se mě nezbavíš. I kdybys mi řek, že jsi někoho zabil.“

Pohlédl na mě s nedůvěrou v očích. „Tak to asi těžko.“

„No dobře, trochu jsem přeháněl,“ připustil jsem. „Ale... jestli je tu něco, co třeba není úplně košer, ale neumíraj u toho lidi ani zvířata, tak...“

„No,“ zavrtěl se Kazan v křesle, „lidi u toho občas umíraj. Rozkoší.“ Zahanbeně uhnul očima. „Možná tě to samotnýho už napadlo. Ne? Že jsem... kurva.“

Takovou upřímnost a pravdomluvnost nebylo možné oplatit lží, zvlášť když stačilo tak málo a sám bych si několik lží vyslechl. Ano, jednou nebo dvakrát ve mně červíček zahlodal. Ale nechtěl jsem si nic z toho, co mi našeptával, připustit. Odmítal jsem uvěřit, že by někdo... že by Kazan byl schopný... Neřekl jsem to nahlas, ale byl jsem zklamaný. Zklamaný z toho, že jsem se nemýlil, a hlavně z toho, že jsem přišel o iluzi Kazana coby hrdého psiska, které je za každých okolností samo sebou a neprodá se za klobásu. Kterou mu nota bene dotyčný „uzenář“ strčí do tlamičky jen na chvíli a pak mu ji zase sebere.

„Ale já to nechápu,“ řekl jsem popravdě. „Jak se takovej... svobodymilovnej a taky... někdo s takovou sebeúctou může snížit k něčemu tak ponižujícímu?“

„Ponižujícímu?“ podivil se Kazan (což zase uvedlo v úžas mě). „Já to nepovažuju za až tak ponižující. Víš, já nejsem žádná laciná děvka, která jde s každým. To zas ne! Tak hluboko jsem ještě neklesnul. Teda... No, dřív jsem chodil s kdekým,“ přiznal potupně. „Ale to mi vážně nic jinýho nezbejvalo! Teď je to jiný. Jsem spíš jako gejša, víš? Anebo... gayša. Věnuju se umění a mám jednoho stálýho zákazníka, patrona, kterej si mě... no, vlastně vydržuje. Já vím, že tě to asi šokuje a... a že mi za chvíli řekneš, že už musíš domů. Já to chápu. Nemusíš přede mnou nic hrát.“

Gejša. Vzpomněl jsem si na jeden citát: Gejša, to je taky kurva, jenže není zdejša. A co teď s tím? Jak zareagovat? Jak se tvářit? Nemělo by mi to být dokonce jedno? No, minimálně bych neměl žárlit. Vždyť... Kazan a já... nic mezi námi není. Nic fyzického. Do toho, s kým spí, je mi prd. Jenomže... on s nikým nespí. On šoustá za prachy.

Díval se stranou a zakrýval si tvář dlaní, kterou si podpíral bradu. Napadlo mě, že možná pláče. Už pár dní jsem si všímal, že je mnohem senzitivnější a zranitelnější, než jak se tváří. Občas mi připadalo, že všechno to proklamované sobectví, egoismus a bohémství jsou z velké části pouhá image. Jen jsem zatím nechápal, proč si vybral zrovna takovouhle masku.

„Kazane,“ oslovil jsem ho měkce. „Já tě neodsuzuju. Jenom bych chtěl vědět... znát důvod. Copak... copak ty jsi nikdy nedělal nic... nic jinýho? Ty nemáš žádnou školu? Vždyť... Podle mě jsi velice chytrej.“

Vzdychl a promnul si oči, jako by probděl celou noc. A nejspíš také ano. Bolavý zub dokáže pořádně potrápit a narušit nebo dokonce úplně znemožnit spánek. „Mám takový to minimum, bez kterýho už se dneska neobejdeš – maturitu. Ale ze střední umělecký školy. Naši chtěli, abych šel na konzervatoř, ale... no, nevyšlo to. Vlastně, to je další věc, kterou ti chci jednou říct, ale vůbec nevím, jak na to, protože je to ještě těžší než přiznat se k tomu, jak prodávám zadek.“

„A nechceš si to odbýt všechno najednou?“ navrhl jsem.

„Ani náhodou!“ zděsil se Kazan. „Nemám tak velkej mrazák, abych moh ukrýt tvoji mrtvolu.“ Á, začíná se to lepšit. Už se mu vrací jeho cynismus a černý humor.

„Tak mi to povíš, až si ho koupíš, jo?“

„Domluveno,“ usmál se trpce.

„A dneska mi řekneš jenom to, co uznáš za vhodný.“

„Tak jo. Uff! No, takže... Takže mám maturu za kreslení obrázků a rozpoznávání malířskejch směrů a škol. Chtěl jsem se tím živit, ale... prostě to nějak nešlo,“ řekl jen vyhýbavě. „A navíc... No... Když ono je to teď všechno takový vytržený z kontextu!“

„To nevadí,“ ubezpečil jsem ho. „Máme spoustu času. Za deset let mi třeba všechno vyklopíš. A já ti taky vyklopím, co mám za sebou. Slíbil jsem ti to, pamatuješ?“

Usmál se téměř nevinně. Jako dítě. „Pamatuju. Na to se přece nedá zapomenout!“

„Nevadí mi, co děláš,“ vrátil jsem se zpět k našemu ožehavému tématu. Mermomocí jsem se snažil vsugerovat si, že prodávat své tělo není o moc horší než kšeftovat s kradenými notebooky a mobily, ale moc se mi nevedlo. Ač Kazan tvrdil opak, tahle „živnost“ ho ponižovala, a já se nemohl dívat, jak můj nejlepší přítel, kterého tolik obdivuju, zrazuje své vlastní ideály.

„Teď možná ještě ne. Ale jestli to mezi náma bude pokračovat ve stejným duchu, tak ti to brzo vadit začne. A proto jsem se rozhod... že kdybys chtěl... že bych toho nechal. Kvůli tobě.“

Zalapal jsem po dechu. Nevěděl jsem, co říct.

A tak Kazan pokračoval: „Už jsem svýmu současnýmu patronovi řek, že je tu možnost, že brzo skončím, tak ať se připraví. Není z toho moc nadšenej, protože... asi budeš namítat, že je to pitomost, ale myslím, že mě má dost rád. Jeho manželství bylo od začátku jenom formální, ale rozvíst se nechce. On by se mnou stejně nemoh žít jako partner, já... neumím s někým žít. Pod jednou střechou. No a tak... jsem prostě jeho drahý hobby. Chodí ke mně už skoro rok.“

„A ty... Ty ho máš taky rád?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Skutečnost, že by to eventuelně mohla být pravda, mě sebrala víc, než jsem si troufal odhadovat.

„Rád? No...“ Sám pro sebe se tiše zasmál. „Tohle bude znít děsně plytce, ale... já si až donedávna myslel, že už vlastně ani neumím mít rád nikoho kromě sebe. Myslím opravdu rád. Jen tak. Bezdůvodně, víš? Takže... jo, dalo by se říct, že ho mám rád. Mám ho rád, protože... je příjemnej a většinou se ke mně vůbec nechová jako ke kurvě, ale jako k milenci. Když... když spolu spíme, je na něm vidět, jak strašně mě zbožňuje. Víš, že při tom někdy brečí? To se mi... líbí, víš, mám pocit... jako kdybych měl přítele, kterej mě miluje nejvíc na světě. Já vím,“ ušklíbl se, „není to zrovna Lesk a bída kurtizán. A je mi jasný, že dozvědět se něco takovýho... Musíš mnou teď určitě opovrhovat. Asi si říkáš, jak jsem zkaženej a jakej jsem beznadějnej případ, když jsem schopnej se roky prodávat a cejtit nějakou lítost teprv teď. Ale... je to tak. Nebudu ti lhát, protože nechci, aby sis o mně zase udělal obrázek, kterej nebude odpovídat skutečnosti.“

Zatínal jsem pěsti a vůbec kdejaký sval, abych potlačil ten třas. Ne. Neměl jsem vztek. Asi nejsem zas až tak chlap, abych ho měl. Asi jsem spíš baba. Protože jediné, co jsem teď cítil, byla lítost. A po vzoru Rosamunde Pilcher prohlašuji, že ta lítost přecházela v nebetyčnou bolest. Můj Kazan... můj pejsek... Doprdele, to tak kurevsky bolelo! A já si díky tomu uvědomil, že mi na něm asi záleží přece jenom víc než na kamarádovi, když jsem tak vyřízenej z toho, že má rád někoho, kdo si ho úplně obyčejně koupil jako nějakou věc. Bylo to zoufalství toho nejvyššího stupně, protože už jsem ani nemohl doufat, že Kazan cítí to samé, co já. Je zkrátka umělec. Vnímá úplně jinak než my, příslušníci prostého lidu. A já ho mám přesto všechno rád, nebo možná... proto všechno rád! Jen bych si teď přál, aby mě to tak neničilo.

„Jsem prostě mrcha,“ řekl. Nejspíš se snažil, aby to znělo lehkovážně a cynicky, ale já v těch slovech slyšel něco jiného. „I když... posledních pár dní začínám o všem pochybovat. Vždycky jsem říkal, že mě nikdo nezmění, a už vůbec ne k lepšímu, ale ty... Abys tomu rozuměl, dělám to kvůli tobě. Ne kvůli sobě. Ať už to zní, jak chce. Víš, já jsem vlastně hrozně sebedestruktivní – klidně se teď připravím o nejlepšího přítele, jakýho můžu mít, a to jenom proto, že mu na sebe vykecám kdejakej – pro něj nechutnej – detail. Ale říkám si, že nejlepší přítel by měl vědět, s kým se vlastně přátelí. No a ty... ty se přátelíš s člověkem, kterýmu vážně nepřipadá ponižující se prodávat. Mně připadá ponižující mít někoho, komu platím za sex. Já jsem ten, kdo je tak skvělej, že si může za svojí božskou prdel účtovat prachy – ta druhá strana jsou chudáci, který musej vysolit majlant, aby si mohli zašukat. Což je přece něco, co by mělo bejt samozřejmý, ne? Kdyby byli co k čemu, mohli by mít někoho zadarmo, ne? Anebo by si aspoň našli někoho levnějšího – takže já jsem asi vážně něco extra, když do mě nacpou iks tisíc měsíčně.

No a... teď, když mám vždycky jenom jednoho zákazníka a žádnýho jinýho... je to skoro jako... mít milence. Kterej mě zabezpečí, dává mi na nájem, na jídlo, kupuje mi oblečení, kosmetiku a jiný dárky... prostě si mě hejčká. Je mi jasný, že to dost odporuje všemu, co si lidi o prostituci myslej, ale... líbí se mi bejt rozmazlovanej jako nějaká metresa, mít plno času pro sebe, nemuset chodit do práce... Vážně! Nemysli si o mně, že to říkám proto, abych o tom sám sebe přesvědčil. Je mi jasný, že plno lidí by si to myslelo. Páč plno lidí si myslí, že jsou psychologové. Ale... víš, já prostě... jsem takovej. Štětka, který tenhle život vyhovuje. Doteď mi nic nechybělo. Moh jsem si spát do oběda, celej den kreslit, navštěvovat kamarády, chodit do parku... Nikdy by mě ale nenapadlo, že tam jednou potkám někoho tak... krásnýho, tělesně i duševně, jako jsi ty. Ale já ti to říkal. Říkal jsem ti, že jsem sobecká mrcha. A že nemám žádný morální zásady, jenom ty svý. Průšvih je, že... že tě mám až moc rád. Jen tak. Bezdůvodně. Bojím se, že s tím, jakej jsem, nedokážeš žít. Je to docela... zvláštní, protože se vlastně známe jenom chvíli. Ani ne měsíc.

A taky... tak trochu průser je, že hodně lidí o mně ví, že jsem děvka. Teda – tuší to. Kolujou drby, že jsem se kdysi prodával a bůhví co horšího. Ty mý poslední chlapi byli sice všichni natolik vlivný nebo aspoň zbabělý, že se postarali o to, aby se to nikde neprovalilo, ale lidi stejně věděj, že čím hrnek načuchne poprvé, tím smrdí pořád. Prostě pověsti pánský kurvy už se nezbavím. Ale mně to nevadí. Já se bojím, že to bude vadit tobě. Že nebudeš chtít, aby si na tebe lidi ukazovali prstem a říkali Hele, to je zas ten s tím psem a s tou svojí kurvou. Kolik mu asi platí za noc? Tohle jsem nikdy řešit nemusel. Až donedávna jsem nestál o přátelství žádnýho civilisty. Stýkal jsem se jenom se svejma zákazníkama a s lidma na mý úrovni – s teplejma umělcema, co se scházej v klubech. Takže... Dalo by se říct, že jsi mi obrátil život vzhůru nohama. A i když vůbec nevím, jestli o mě ještě stojíš, tak... ti za to strašně děkuju, protože... protože to bylo vážně... krásný... to, co jsme spolu v posledních tejdnech prožili... takový jako ve snu... a... a už děsně melu a ten můj proslov je už dlouhej jak Lovosice, tak se omlouvám. Promiň.“

Potřeboval jsem získat od toho všeho odstup a také jsem to Kazanovi řekl. Sice jsem ho ujistil, že to určitě za pár dní strávím – že jen máloco by dokázalo změnit můj pohled na něj do té míry, abych se s ním přestal stýkat – ale připadalo mi, že jsem ho moc nepřesvědčil. Nevěděl jsem, jak mu vysvětlit, že nejsem naštvaný a že jím ani nepohrdám, ale že mě tenhle vývoj jen neskutečně mrzí. Že si ze všeho nejvíc přeju, abych se ráno vzbudil a zjistil, že je mi srdečně ukradený, kolikrát Kazan nabídl svoje tělo výměnou za pár stovek a parfém, že mi nezáleží na tom, co přitom cítil, protože nejdůležitější je, co cítí v téhle chvíli a co cítím já. Možná to bude znít šíleně, ale už teď jsem byl rozhodnutý nelámat nad ním hůl a stále mu důvěřovat. Chtěl jsem to zkusit. Zjistit, jestli mám pravdu, když si myslím, že si něčí důvěru zaslouží.

Možná jsem se měl stát sociálním pracovníkem. Nebo terapeutem pro drogově závislé.

Poznámky:

Unifiction: Onaho Tětěla (odkaz na stránky, kde si lze tuto i další skladby poslechnout). Ti, kteří sledovali castingové díly Česko Slovensko má talent, znají. :-)