Vzteklá mrcha, část 4.

Druhá šance

Následujících několik dní znamenalo těžkou zkoušku jak pro mě, tak pro všechny zúčastněné. A to včetně Jitky. Nebyla přece hloupá. Došlo jí, že moje odpolední expedice do Stromovky mají nějaký důvod, a věděla, že venčení Baryka je jen zástěrka. Když jsem se ale pokusil o diskuzi na toto téma, odmítla ji.

Na rovinu říkám: Stýskalo se mi po Kazanovi přímo úděsně! Kdyby se mě někdo zeptal, do z něj postrádám nejvíc, neuměl bych odpovědět. Chyběl mi on jakožto celek a chyběla mi taky radost, spokojenost a pocit jakéhosi duchovního souznění, které mi dával, i když si to nejspíš vůbec neuvědomoval. Protože kdyby si to uvědomoval, nemohl by si myslet, že bych ho dokázal tak snadno odsoudit a opustit. Jinými slovy měl jsem ho rád mnohem víc, než tušil. A možná i mnohem víc, než jsem až doteď tušil já sám.

Kdybych se rozhodl spočítat, kolik hodin jsem strávil vzpomínáním na uplynulé dny, možná bych po chvíli neúspěšných pokusů zjistil, že bude mnohem snazší vzít to z druhého konce a spočítat chvíle, kdy jsem se v myšlenkách zaobíral něčím jiným. V sobotu odpoledne, když jsem bloumal po bytě, padl můj pohled na Lenčinu fotografii a já s úžasem zjistil, že se mi na mou dceru díky Kazanovi téměř povedlo... tak jaksi... zapomenout. Ne že by mi už nevadilo, že tu není, ale můj zármutek překrylo něco jiného. Abych byl upřímný, v posledních dvou týdnech se mi stalo už několikrát, že jsem na Lenku buď vůbec nemyslel, nebo na ni myslel, spíš jako by se odstěhovala na druhý konec světa, kde se má moc dobře a kde založila rodinu, ale bohužel nemůže přijet na návštěvu.

Zbavil jsem se stínu, který mi chodil v patách, a nepomohl mi k tomu nikdo jiný než pes, který ho viděl na vlastní oči. Už jen kvůli tomu jsem ho od sebe nemohl odehnat se znechuceným kšššá, táhni, ty mrcho zablešená, špinavá. Jenže to mě nikdy ani nenapadlo, to na tom bylo asi nejhorší. Nedokázal jsem se zachovat jako zhrzený milenec a všechno zahodit... jen proto, že to není dokonalé. Možná... Kdybych strávil s Kazanem ještě nějaký čas... kdyby se přestal prodávat a našel si zaměstnání... Možná by zjistil, že takhle mu to vyhovuje mnohem víc.

Věděl jsem, že tohle není román o prostitutce, potažmo prostitutovi, který našel Boha. A že Kazan není žádná Soňa. Určitě by mi to sám řekl. Nenáviděl klišé. Nenáviděl, když se v něm někdo, dokonce i já, snažil vidět člověka, který je v hloubi duše dobrý, čistý a nezkažený. Bůhví, proč ho to tak iritovalo. Já to každopádně dělal – viděl jsem v něm vedle démonů i nějakého toho anděla a spoléhal jsem na to, že spolu dokážou vyjít a udržet Kazana jakžtakž na uzdě. Ne moc. Protože kdyby se Kazan příliš umravnil... už by to nebyl on. Neměl jsem v úmyslu udělat z něj domácího mazlíčka, který mi bude aportovat bačkory. Chtěl jsem, aby zůstal divoký a částečně neochočený. Protože mi ve skutečnosti neuvěřitelně lichotilo, že se mnou se chová téměř domestikovaně. Připadalo mi, že jsem dostal mnohem víc než kdokoli jiný. Já si Kazana nemusel podplatit potravou, aby za mnou přišel a dovolil mi, abych si ho pohladil. Možná... možná by mi dal ještě víc, kdybych projevil zájem. A úplně zadarmo. Bylo to něco výlučného. Něco, co jsem směl zažít jenom já.

Trávil jsem teď každé odpoledne a oba víkendové dny s knihou, s novinami nebo na internetu, protože počasí dlouhým procházkám s Barykem nepřálo. Beztak by se mi nechtělo nikde courat. A tak jsem v neděli po obědě opět zasedl k počítači a prošel došlou poštu (jedna upomínka z knihovny a tři spamy nabízející výhodnou půjčku na bydlení, sadu krásných nerezových hrnců a zaručené pilulky na zvětšení penisu). Otráveně jsem prolétl zprávy na Novinkách a pak jsem chvíli jen tak civěl na monitor. Hm, wallpaper jsem si vybral pěkný. Stromečky, kopečky, ovečky... Ale něco mi tu přeci jen chybělo. Pes!

Z nedostatku jiného zaměstnání a především ze stesku po Kazanovi jsem zadal jeho jméno do překladače a zkoušel, jestli toto slovo existuje i v jiných jazycích. Albánština – kotel. No, nic moc. Jediné, co mě napadlo, byla spojitost mezi Kazanem a kotli v pekle. Ázerbájdžánština – vyhrát. To už znělo líp. Jen jsem si nebyl tak zcela jistý, jestli pro mě Kazan skutečně znamená nějakou výhru. On každopádně vyhrával každou chvíli. Určitě. Nade mnou vyhrál rozhodně. Japonština – sopka. Zarazil jsem se a zíral na ta písmena jako na zjevení. Náhoda? Nebo naopak nomen omen? Sedělo to dokonale. Kazan = vulkán. A já se ocitl v rizikové oblasti. Pošle mi někdo humanitární pomoc, jestli mě vybuchlá sopka připraví o rodinu a střechu nad hlavou? Pochybuju. Spíš mi každý řekne, že jsem vůl a že jsem se kolem ní neměl motat.

K večeru jsem se rozhodl zjistit si ještě něco o gejšách. Opět jsem byl úspěšný a dozvěděl se velice zajímavé informace. Vůbec jsem například netušil, že gejši byli až do 1. poloviny 18. století muži. První gejšu-ženu spatřili Japonci teprve roku 1751 a nejspíš slavila ohromné úspěchy, neboť o padesát let později „gayšové vymřeli po meči“. Nevěřím ale, že se po nich nikomu nestýskalo. Jeden obzvláště povedený exemplář se totiž objevil o cca dvě stě let později ve střední Evropě a bohatí (i chudí) mužové mu padají k nohám. Bez ohledu na dosavadní manželství a neutrální vztah ke stejnému pohlaví.

Neobyčejně krásné a nadané gejši měly zpravidla svého sponzora, tzv. danna. Kazanův patron byl podle všeho pouze jiné označení téhož. Pochopil jsem, že „vlastnit“ gejšu znamenalo prestiž. Gejša byla symbolem úspěchu a vysokého postavení, z čehož vyplývá, že nešlo zrovna o laciný špás. Danna jí kupoval kosmetiku, hradil její nákladná kimona, platil jí studium a podobně. Peníze na bydlení jí ale dávat nemusel, na rozdíl od Kazanových patronů. Většinou s ní i spal, nebylo to však vždy pravidlem. Gejša totiž opravdu není kurva. Gejša je v první řadě umělkyně. Na sex může přistoupit, a taky nemusí. Bohužel, obávám se, že přes veškeré klady, kterými Kazan disponoval, by si on na živobytí nevydělal, kdyby se svými patrony pracoval víc v ateliéru než v ložnici.

Scházel mi a já vůbec nevěděl, jak se teď k němu přiblížit. Jak se k němu chovat. Představoval jsem si, že jsem nějaký nechutně prachatý, zároveň ale i charakterní papaláš s velice filantropickým myšlením (science-fiction, já vím), který potkal Kazana v doprovodu svého stejně majetného, avšak velmi hrabivého bratrance nebo švagra. Nabídl jsem Kazanovi ty samé peníze co on, ale bez nároku na sex. Chtěl jsem jen jeho společnost. Kupovat mu dárky, rozmazlovat a kazit tu už takhle nevycválanou bestii, aniž bych si vzal její tělo. Stačily by mi polibky a doteky. Kazan byl totiž příliš nadpozemský na to, aby s ním někdo šoustal. Šuká snad někdo anděly? Ne. Tak proč by měla pro démony platit jiná pravidla?

Bylo mi mizerně. Věděl jsem, že kdyby mě Kazan nikdy nepotkal, nic by se tím pro něj nezměnilo. Nepotřeboval mě. Tvrdil sice opak, ale kdybych se už nikdy neukázal, nesl by konec našeho přátelství snáz než já. Nebylo pro něj tak důležité jako pro mě, on byl šťastný i přede mnou. Nebo aspoň spokojený. Poslední rok určitě.

Ale já taky celý život jen netrpěl, ba naopak – kdyby nezemřela Lenka, mohl jsem klidně v důchodu vzpomínat na všechna ta léta s pocitem, že líp už je snad ani prožít nešlo – a přitom mi teď připadalo, jako by všechno krásné přišlo až s Kazanem. Svým způsobem ano. Nic podobného jsem ještě nikdy k nikomu necítil. Až jsem se často sám divil, kde se ve mně bere všechna ta něha a jak je možné, že ji ve mně vzbuzuje čtyřiatřicetiletý chlap s „vychováním řeznickýho psa“, jak o sobě rád prohlašoval. Nerozuměl jsem svým reakcím, občas jsem se za ně styděl a ptal se sám sebe, jestli takhle dopadá každý čtyřicátník v nefunkčním manželství, ale nemohl jsem si vybavit jeden jediný příklad, kdy tomu tak bylo. 

Nikdy jsem nepomyslel na únik v podobě milenky. A přitom jsem tu šanci dostal. Na firemním večírku loni v létě. A najednou... Najednou si přijde potulný psisko se skicákem plným kreseb a... a já mám chuť skákat s ním do kaluží a radovat se z bláta jako malej. Nechat se překvapit i okouzlit jeho živelnou povahou, žasnout nad jeho nonkonformností, bavit se jeho osobitým humorem, zmizet s ním z tohohle časoprostoru, aspoň na pár hodin denně... a donekonečna přemýšlet, jestli je to jeho fyzická krása, co mě k němu tak přitahuje, nebo jeho osobní kouzlo. A taky... líbat ho. Na ústa. Asi se nikdy nedozvím, co přesně dělá sliny neviditelných dingů tak léčivými.

To ale není důležité. Důležité je nepřestat medicínu užívat, i když se vám zdá, že už se váš stav lepší.

***

Setkali jsme se o druhé adventní neděli. Ne že by mě očekával. Rozhodl jsem se ho navštívit bez upozornění, z náhlého popudu. Jel jsem právě tramvají a kus před zastávkou, kde jsme vždy s Kazanem vystupovali a šli pak k němu domů, jsem pocítil tak silnou touhu spatřit ho, že jsem pak skutečně opustil soupravu. Ačkoli jsem si naplánoval, že mu večer napíšu sms a poprosím ho, aby zítra přišel do parku.

Před domem, kde Kazan bydlel, jsem potkal nějakou ženu s nákupními taškami. Právě odmykala dveře, tak jsem ji poprosil, jestli by mě mohla pustit. Vysvětlil jsem jí, že tu bydlí můj kamarád, kterého jdu navštívit, ale že je to překvapení, takže nemůžu zvonit. Zpočátku se sice tvářila podezíravě, ale můj bezelstný úsměv ji zřejmě ukolébal.

Pomohl jsem jí s taškami do prvního patra, což ji nejspíš zcela přesvědčilo, že nejsem žádný vrah stařenek, a dál už jsem pokračoval sám. Druhé patro. Třetí. Konečně jsem stál přede dveřmi se jmenovkou, na níž se zlatým, ozdobným písmem skvělo Rostislav Sedláček. Pro nadpřirozenou bytost poněkud nešťastně zvolené jméno.

Zazvonil jsem. Žádné odezvy jsem se ale nedočkal.

Přesto jsem se tak rychle nevzdal. Na schodech totiž stály dvoje boty, z nichž jedny byly bezpečně Kazanovy. Druhé... Ano, samozřejmě, napadlo mě, že by vůbec nemusely patřit jemu, ale nechtěl jsem být přehnaně paranoidní.

Znovu jsem stiskl zvonek a pro jistotu jsem i zaklepal, i když jsem dobře slyšel, že zvonek funguje. Další dlouhá chvíle ticha. Napadlo mě, že se tedy prozradím a použiju mobil, ale nějaký šestý smysl mě od toho odrazoval. Možná ani nechci, aby se Kazan ukázal. Možná to tak bude lepší.

V té chvíli se na štěrbinu otevřely dveře.

„Ahoj,“ užasl Kazan. Nato si skousl ret. „A kurva.“

„Jdu nevhod?“ zeptal jsem se. I ten úzký pruh, který mi ze sebe Kazan ukázal, říkal, že jsem si mohl vybrat lepší chvíli. Ostatně jak jinak si vysvětlit situaci, kdy vám někdo v půl čtvrté odpoledne otevře jen na řetěz a má na sobě župan?

„Ne. Ne, počkej. Nechoď nikam.“ Jeho oči mě o to úpěnlivě prosily.

„Dobře, ale...“

„Já se oblíknu a někam půjdem, jo?“

„A...“ Nadechl jsem se. „On ti to dovolí?“

„Já se nemusím dovolovat. V nejhorším jenom nedostanu na nájem a budu žebrat na nádraží, no. Tak tu na mě prosím tě chvíli počkej.“

„Dobře,“ hlesl jsem.

„Ale vážně. Neutečeš, že ne?“ ujišťoval se.

„Neuteču. Ale musíš si pospíšit.“ Začal jsem se strachovat, že ten nápor nevydržím. Když Kazan zmizel za zavřenými dveřmi, hryzl jsem se do rtu, až jsem sykl bolestí, a seběhl dolů po schodech před dům, kde jsem se zhluboka nadechl.

Dělal to pořád. Ale proč taky ne, když jsem se vůbec nevyjádřil, jestli se s ním chci ještě scházet, nebo je mezi námi konec? Proč by měl opustit dobrou „živnost“, když by mě tím stejně nezískal zpátky?

Za pár minut vyběhl na ulici, rozhlédl se na obě strany, a když mě spatřil, viditelně mu spadl kámen ze srdce. „Tady jsi! Já se bál, že jsi přece jenom utek.“

„Ne,“ vzdychl jsem. „To bych nedokázal.“

Došel ke mně, ale zastavil se už v zóně pro přátele. Do intimní mi dnes nevstoupil. „Zlobíš se na mě? Přišel jsi mi dát druhou šanci a já jí propásnul?“

Jak bych mohl odpovědět, když jsem vlastně sám nevěděl? A když tak hustě sněžilo a on vypadal tak žalostně. Možná jsem měl vzít nohy na ramena, protože kdyby Kazan chtěl, mohl by si se mnou hrát jako s loutkou. A tím, že jsem nevěřil, že by byl něčeho takového schopen, jsem jen potvrzoval, jak slepá je moje náklonnost k němu. No a co?!

Vrhl jsem se k němu a uprostřed ulice ho políbil tak vášnivě a procítěně, až zavrávoral. Neuvěřitelné! Způsobil jsem srdcebušení a mžitky před očima zkušené gayše!

Objímal mě... ne, držel se mě jako klíště, rty pootevřené, a oddaně skláněl hlavu. Hladil jsem ho po zádech a tiskl pravou tvář k jeho teplým vlasům. Asi bych měl cítit nějaké zadostiučinění. Ale já byl jen rád, že ho zase můžu vidět a slyšet. No, a taky... že se ho zase můžu dotýkat.

Vzal mě pak do jedné čajovny na Letné, o jejíž existenci jsem vůbec neměl ponětí, nejspíš proto, že se jmenovala Duhová a byla více méně queer. I když heteráky do ní pouštěli také, což Kazan oceňoval, protože – jak mi vysvětlil – neměl rád tahleta dobrovolná ghetta, která si pro sebe GLBT lidé vytváří. A já s ním musel zcela souhlasit, protože kdyby bylo po mém, ani by se nerozlišovaly jednotlivé druhy sexuální orientace. Způsobuje to jen zmatky. Láska je pořád láska. Když kluci choděj s holkama, když kluci choděj s klukama a holky s holkama. A eskymáci s černochy. Ale to už je zase jiná písnička.

V „Duhovce“, jak ji Kazan nazýval, se mi líbilo od první chvíle. Neměl jsem tu ten nepříjemný pocit, že na nás pořád někdo zírá. Navíc si tu lidé mohli zalézt do soukromí, Kazan těm malým kójím s polštářky a čajovými svíčkami říkal „doupátka“. Do jednoho takového jsme se schovali a objednali si konvičku karkade.

Seděli jsme možná třicet čísel od sebe a mlčeli. Bylo to ale úplně jiné ticho, než jaké jsem znal z domova. Skoro uklidňovalo. I když jsme si měli s Kazanem hodně co vysvětlovat, nebál jsem se, že bychom se nakonec vzájemně nepochopili. Možná k tomu velkou měrou přispěla i meditační hudba.

Odhodlal jsem se natáhnout ruku a dotknout se té Kazanovy. Sevřel mi ji. Chvíli se zdálo, že v sobě něco přemáhá. Pak mě uchopil za špičky prstů, otočil mou pravačku dlaní vzhůru, pozvedl si ji o něco blíž k obličeji a políbil ji jako David Thewlis políbil dlaň Leonarda DiCapria ve filmu Úplné zatmění. Nevím, co bych si vybral, kdyby mě nechal volit mezi svou duší a tělem. Zjišťoval jsem, že začínám být psychicky závislý na jeho výjimečné osobnosti i na jeho polibcích, a tudíž potřebuju obojí. Duševní stránku i tu tělesnou.

„Hrozně se omlouvám, že jsi mě tam viděl v tak pitomý situaci,“ promluvil tiše. „Já vím, že jsi asi doufal, že toho nechám, ale... já vůbec nevěděl, jestli tě ještě někdy uvidím...“

Zakroutil jsem hlavou. „Už se tím netrap. Zapomenem na to, jo?“

Nejistě na mě pohlédl. „Fakt? Tobě to... nevadí?“

Povzdech. „Nemůžu říct, že mi to nevadí, ani že mi to vadí.“

„Víš, já bych nechtěl, aby sis připadal nějak... jako že mi taky musíš kupovat věci, abych tě měl rád. Já tě mám rád doopravdy! Nejsem s tebou z čistý lásky k tvý kreditce. Jasně, nebudu pokrytecky tvrdit, že nemám rád dárky, ale dárky nejsou to, kvůli čemu jsem s tebou. Jsem s tebou, protože... mi připomínáš... No, ten náš vztah mi připomněl mojí první lásku ze střední,“ usmál se. Skoro to vypadalo, jako by se za svou nostalgii styděl. „Bylo to úžasný, víš, všichni kolem se tvářili, že je to něco špatnýho a pak nám i zakazovali se stýkat, ale my si nepřipadali nějak prokletý a nehodný daru života. My si připadali spíš jako požehnaný. Vzniklo mezi náma... zvláštní pouto, zdálo se nám, že jsme nějak nadřazený ostatním... Četli jsme spolu dekadentní básníky a schovávali se spolu ve věži ze slonoviny, kam na nás nikdo nemoh a odkud jsme mohli shlížet na ty ubožáky, co nám nesahali... ani pod práh, natož třeba pod balkón. Pořád jsme kreslili – co se nám zachtělo, často i jeden druhýho a někdy jenom... určitý části těla. On taky psal krátký povídky a básničky. Ale,“ posmutněl teď Kazan znovu, „netrvalo to moc dlouho. Zasáhla debilita doby a všech kolem nás, snad až na mý rodiče. Tenkrát se stal dost velkej průser. Ale... ještě nejsem připravenej... mluvit o tom s tebou.“

„Já na to nespěchám,“ ujistil jsem ho a na okamžik se dotkl jeho kolene. Užasle na mě pohlédl, jako by pomalu ani nemohl uvěřit, že z něj nic nepáčím, nebo že mi není odporné sahat mu na nohu. „Navíc – dneska je asi řada na mně, ne?“

„Fakt? No, tak asi jo. Ale nemusíš, jestli nechceš!“

Jenže já chtěl. Chtěl jsem ještě víc prohloubit náš zvláštní vztah důvěrou, kterou Kazanovi projevuju, i když by mě od toho možná plno lidí zrazovalo. Podle nich si asi kurvy nezasloužej víc než svoje těžce vydřený peníze. Nevím, proč jsem se rozhodl dát Kazanovi šanci dokázat, že všechny tyhle předsudky jsou neopostatněné a zbytečné. Nejspíš jsem se chtěl zbavit předsudků hlavně já sám.

Navíc jsem zjistil, jak moc se člověku uleví, když si může promluvit s někým, kdo chápe. Kdo ví. Kdo stejně jako já cítí, že tohle byla...

„Taková zbytečná smrt,“ prohlásil Kazan, když jsem mu dovyprávěl celý svůj příběh. „Ale je fakt, že to mohlo dopadnout i hůř.“

Dost jsem pochyboval, že by existovalo ještě nějaké tragičtější rozuzlení téhle zápletky. „Hůř? Copak to jde?“

„Cokoli může dopadnout ještě hůř,“ ujistil mě Kazan s chmurným úsměvem. „Víš, mohla ti umřít i manželka.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. Vrátit se domů jen o pár minut později, byl by teď ze mě vdovec.

„Taky že málem umřela,“ řekl jsem. „Vzala si prášků na spaní, že by to na dva dny uspalo slona.“

„Hmm... To je prej oblíbenej způsob sebevraždy u žen. Chlapi se prej radši oběsej nebo skočej z mostu. To jsem někde čet, ale možná je to blbost. Já jenom... že jsem znal kluka, co se oběsil.“

„Někdo blízkej?“

„No... jo,“ řekl Kazan vyhýbavě. „Vlastně docela dost. V tý době umřeli dva lidi. Ale ten druhej mi naštěstí zas až tak nechyběl.“

„Dva pohřby?!“ vyhrkl jsem. „I jeden je hodně, ale dva... Jak jsi to vydržel?“

„Jak?“ usmál se ponuře. „Nasral jsem se na celej svět a osvobodil svý nižší Já. Řek jsem si totiž, že když jsem podle všech nebezpečnej a narušenej jedinec, tak jim udělám tu radost a opravdu takovej budu, aby neměli bordel ve svejch lejstrech s diagnózama. Čím víc se mě snažili zpacifikovat a nějak vyléčit, tím hůř jsem se choval. Po pár letech jsem se trochu... uklidnil, ale některejch zvyků jsem se už zbavit nedokázal. Třeba toho šlapání.“

„Vlastně tě docela chápu,“ řekl jsem po chvíli mlčení. „Mě sice nikdo nechtěl nikam zavřít – to spíš Jitku, když se zkusila zabít – ale ten vztek jsem měl taky. I když asi trochu jinýho druhu. Ale i tak si myslím, že člověk nemusí ze zoufalství vždycky jenom někde truchlit v koutě, případně se trávit práškama. Některý lidi třeba brečej jenom chvíli a pak se naserou.“

„Jo,“ povzdychl si Kazan. „Ale... ty už se teď chováš slušně. A to ti Lenka umřela před šesti rokama. U mě to bude za chvíli dvacet let, a jak vidíš, po spořádaným životě ani vidu, ani slechu. Protože já se tak rozhod.“

Zamyslel jsem se. „Hm, možná jsi těm, co ti ublížili, ještě neodpustil.“

Tiše, potemněle se zasmál. „Charlesi... Charlesi! To je na mě moc vysoká psychologie. A víš, já na to nikdy moc nebyl. Psychologů a psychiatrů jsem si užil ažaž. Vlastně je nenávidím. A vlastně je mi i jedno, jestli jsem jim odpustil nebo neodpustil, protože... protože já už prostě jinej nebudu. On je dost velkej pokrok i to, že se kvůli tobě už nechci prodávat, ale moje povaha asi zůstane pořád stejná.“

„Ideální stav,“ ohodnotil jsem jeho rozhodnutí. Dokonce jsem byl o tom, co jsem právě řekl, vnitřně přesvědčený.

Upřel na mě svůj pohled a já v jeho očích znovu spatřil tu dychtivost, nenasytnost a frivolnost, vlastnosti mého zvráceného pejsánka vulkanického původu, které mě přitahovaly a děsily zároveň, podobně jako jeho zdánlivá lacinost a způsob, jakým ji prezentoval. „Pojďme někam ven! Do víru velkoměsta! Vykalíme se! Tady to na mě začíná bejt nějaký moc klidný.“

Šel bych s ním hned! I když jsem tušil, do jakého podniku by mě asi tak vzal – víno a pivo by tu rozlévali nazí hoši s podvazky, na rožni by se opékalo lidské maso a hosté by jezdili na ďábelských ocasech. Sodoma a Gomora vyzvednuté z prachu, znovuzrozené z popela jako fénix. Ale... musel jsem odmítnout: „To asi nepůjde. Ráno vstávám do práce.“

„No jo vlastně. Ty jsi uvědomělý, spořádaný občan,“ povzdychl si Kazan. Kupodivu to vůbec neznělo ironicky. „A co třeba... malá procházka po nábřeží? Mně se hrozně líbí, jak vždycky před Vánocema vyzdoběj celý město těma různejma blikátkama... a když je navíc sníh... To je tak hezký!“ Kde se vzalo, tu se vzalo, sedělo teď vedle mě zase malé štěně, které se jen zvědavě dívá do světa a jehož hry jsou zcela nevinné. Štěně, které sice umí rafnout do krve, ale ne se zlým úmyslem.

Ach bože, jak rád bych řekl ano! Jak rád bych se s ním celou noc procházel po zasněžené Praze, ohříval mu ruce ve svých kapsách, jedl s ním hranolky od Mekáče z jedné krabičky a pozoroval „blikátka“! Ale věděl jsem, že nemůžu. Ne proto, že se potřebuju vyspat na další den v kanceláři – proto, že Jitka by nikdy nepochopila, proč jsem se až do rána potloukal po městě s „kamarádem“.

Stačilo, že s ním každý den trávím celé odpoledne a vracím se domů až k večeru, mnohdy dávno po začátku jejích oblíbených seriálů, a to ještě teprve tehdy, když se po mně začne shánět. Stejně jako dnes.

Kazan právě trucoval, že jsem zaplatil za náš čaj, když mi Jitka zavolala. Ujistil jsem ji, že už jsem na cestě, ale moc ji to neuspokojilo, protože „na cestě“ neznamená „bezpečně doma, s pantoflemi na nohou a novinami v ruce“. Navíc jsem lhal. Nebyl jsem na cestě, nýbrž na odchodu. A to ještě ne tak zcela. Zatím jsem na sobě ani neměl kabát.

„Ty bláho, nahání tě, jako bys byl její čtrnáctiletej syn,“ řekl Kazan, když jsem ukončil telefonický hovor se svou znepokojenou ženou. „To dělá od tý doby, co umřela Lenka, že jo?“

„Jo. Jednou neměla rodinu pod kontrolou a zaplatila za to, takže teď by mi nejradši dala obojek s vysílačkou.“

„A ty jí?“ zaskočil mě Kazan.

„No...“ Zdálo by se, že odpověď je nasnadě. Jenže já to cítil jinak. „Je to zvláštní, ale ne. Když se zdrží o půl hodiny dýl v krámě, nevyšiluju. Jednou,“ uchechtl jsem se, „jednou se zakecala u kamarádky a přišla skoro o dvě hodiny pozdějš. Hrozně se omlouvala, že jsem si kvůli ní dělal starosti, a když jsem řekl, že to zas tak hrozný nebylo, ještě mi to vyčetla. Že to prej skoro vypadá, jako by mi na ní nezáleželo.“

„No to teda potěš mop. Musíš to s ní mít těžký.“

Zamyslel jsem se. „Mně to vlastně nikdy ani nepřipadalo. To až teď v poslední době... Když si uvědomuju, že jsem celý dny seděl buď v práci nebo doma, nikam nechodil... Posledně se tvářila tak zvláštně... jako by čekala, že mi z kapsy vypadnou rudý tanga. Doufám, že nemá podezření, že mám milenku. Nevím, jak bych vysvětlil, že chodím... za tebou.“

Já totiž ani nedokázal charakterizovat, čím mi Kazan je. Jak nazvat náš vztah? A jak označit jeho účastníky? Nejlepší přátelé? Ale s nejlepšími přáteli se přece běžně nekoupeme ve vaně a nelíbáme je na pusu. Ne když jsme dvacet dva let ženatí a i druhý je dospělý chlap.

Milenci? Abych mohl Kazana považovat za svého milence, musel bych s ním spát, ne? Takže se jako nejvhodnější jevil model, který jsem přijal za svůj už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, jak tomu tajuplnému kreslíři ze Stromovky říkat. On byl prostě „můj“ pejsek, kterého jsem našel a který ke mně z důvodů mně neznámých jednoho dne sám přišel. A protože jsem si ho nemohl vzít domů, ani kdyby psisko chtělo (což jistě nechtělo), začali jsme se aspoň pravidelně vídat v parku. Sblížili jsme se a on se ode mě nechal laskat, někdy i krmit. Kdybych tohle vykládal Jitce, asi by mě objednala ke svému doktorovi. A možná, že přesně to by udělali všichni jen trochu rozumní lidé.

„Spíte spolu ještě?“ zeptal se Kazan. Nezdálo se mi, že by žárlil. Vypadal, že ho to prostě jen zajímá.

„Ne. A už pět let máme oddělený ložnice. Spím teď v pokoji po Lence.“

„Takže ty máš dětskej pokoj? Hmm... Tak se mi zdá, že ona už tě vážně bere spíš jako dítě než jako manžela. Možná hledá náhradu za Lenku, ale jak říkám, psychologie není můj koníček.“

„Já myslím, že jsi uhodil hřebíček na hlavičku,“ řekl jsem. „Taky mě to v poslední době párkrát napadlo. Mluví se mnou, jako bych byl nesvéprávnej. Snaží se mi kázat. Myslel jsem, že je chyba ve mně – že se mnou jedná jako s pubičem, protože se jako pubič chovám. Víš, někdy... se vrátím domů a mám chuť pustit si nahlas muziku nebo si třeba ráno u snídaně zpívám... a vůbec se teď cejtím hrozně spokojenej a takovej bezstarostnej... a ona...“ provinile jsem svěsil hlavu, „mi občas leze na nervy a skoro mi... překáží. Fakt jako máma. Je to se mnou hrozný, jestli to bude takhle dál pokračovat... Sakra, vždyť mi za chvíli bude dvaačtyřicet! Co's to se mnou udělal?“

„Hmm,“ zasnil se Kazan viditelně. „Nic. To je v tomhle věku normální. Krize středního věku je druhá puberta. A keď príde láska... No,“ usmál se, když jsem se začal tvářit pochybovačně, „fakt. Je to jasný. Normálně ses do mě nenormálně zamiloval.“

Tak je to potvrzeno. Já to tušil! Ale jak se to mohlo stát? Já přece nejsem... Nebo jsem?

A není to vlastně jedno? Není jedno, jestli se ženatej člověk zamiluje do ženský nebo do chlapa? Správně by se totiž neměl zamilovat do nikoho! Správně by měl bejt pořád zamilovanej do svý manželky!

„Co ty vůbec víš o krizi středního věku? Vždyť jsi ještě úplně mladej,“ namítl jsem.

„Náhodou, vím toho o ní dost. S krizí středního věku mám bohatý zkušenosti. Posledních pár let sloužím jako terapeut pro ty, co ji maj. A ty příznaky jsou překvapivě úplně stejný.“

Bylo to tu zas. Mluvil o své „práci“, jako by se za ni vůbec nestyděl. Jako by na ni byl naopak skoro hrdý. Bodalo mě z toho pod srdcem. Připadal jsem si jako pečená kachna, do které píchaj vidličkou. „Aha. Takže... já jsem taky stejnej? Jako ty tvý...“ Ani jsem je nedokázal pojmenovat.

„Ne!“ řekl Kazan rázně. „V žádným případě! Ať tě ani nenapadne takhle uvažovat.“ Objal mě, odhrnul mi pramen vlasů z ucha a políbil mě na něj s tichým mlask. Už zase mě nenápadně okrádal o rozum. Kdybych mu tak dokázal odolat! Měl bych to dokázat. Vzmužit se a zakázat si tyhle teploušský nesmysly. Krize středního věku, tsche! Nic takového neexistuje. Je to jenom dost pitomej vynález někoho, kdo se začal po čtyřicítce nudit. A já se nenudím.

Ne. Já se trápím. Teda vlastně... trápil jsem se. Dokud jsem nepoznal Kazana. Snad to nezní moc hystericky.

Vyhledal jsem jeho pohled. Díval se na mě s očekáváním a zároveň s naprostou odevzdaností v těch hlubokých, hlubokých očích a já ho vzal za bradu... a nedočkavě ho políbil, v hlavě zatmění, o jakém se mohlo Verlainovi s Rimbaudem jen snít. Slyšel jsem i cítil, jak se nám oběma zrychluje dech, Kazan mě k sobě vší silou tiskl a snažil se propracovat jazykem do mých úst... nevydržel jsem ten nápor dlouho a pustil ho dovnitř... Zasténal jsem. Ztrácel jsem půdu pod nohama a jen na půl si uvědomoval, že bych to asi měl zastavit, protože Kazan by určitě šel až nadoraz... Možná dokonce tady. Anebo by mě přiměl, abych s ním jel k němu domů. Vzal by mě na svou pláž... pod slunečník... do teplých krajin... Náhle mi silně zacukalo v tříslech. Tak silně, až jsem se polekal nejen já, ale i Kazan.

„Panebože!“ vyhrkl.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svůj mobil. SMS od Jitky.

Byl jsem ještě celý dezorientovaný a rozechvělý, chvíli jsem ani nevěděl, jak si tu zprávu přečíst, a když jsem se k ní konečně dostal, pochopil jsem, že tu otálím déle, než myslím.

Rozloučili jsme se tedy se sympatickou slečnou servírkou a vyrazili na tramvajovou zastávku. Mrzlo, až praštělo.

Spoj naštěstí přijel brzy, sedli jsme si úplně dozadu, Kazan opřel hlavu o zadní sklo a zavřel oči. Otřel jsem si na zamženém okně kolečko a díval se jím ven. Tma. Světla. Monochromatické objekty v bundách a kabátech.

Otočil jsem hlavu na druhou stranu.

Kazan s pokojným výrazem ve tváři. Vypadal, skoro jako by usnul. V té chvíli otevřel jedno oko a pozvedl pravý koutek rtů. Po stehnu blíž k němu mi začalo cosi cupitat. Maličko jsem se lekl, rychle se podíval na svou nohu a zjistil, že to se jen Kazanova tlapka vydala na průzkum nového teritoria. Na obhlídku nového loviště. Obezřetně, zlehka našlapovala na dvou prstech a její neomylný instinkt i zkušenosti ji vedly ke kořisti.

Zanořil jsem se hlouběji do sedačky a usnadnil dingovi postup, když jsem trochu oddálil kolena od sebe. Nevěděl jsem, kam s očima. V tramvaji s námi cestovalo několik dalších lidí, kteří si nás sice nevšímali, ale já se přesto bál, že bych mohl být nápadný.

Kazan se blížil k cíli. Nebohá kořist už věděla o jeho přítomnosti a celá se chvěla. Prudce jsem vydechl, když se ji zmocnil, ale zpanikařil jsem, uchopil Kazanovu ruku a odtáhl ji ze svého klína. Pozdě. Erektivní tělíska už plnila svou funkci.

Vystoupil jsem o dvě zastávky dřív. Raději jsem Kazanovi ani nedovolil, aby mě políbil na rozloučenou, a rychle jsem vyskočil na chodník. Díval jsem se pak, jak mi mává přes sklo, zatímco tramvaj mi ho odváží pryč, a bylo mi zatraceně trudno. V klíně mi ještě pořád trochu trnulo, uvnitř mě baladično, zmrzlý na kost, a přece teplý.

Zmobilizoval jsem všechny své síly a vydal se na cestu domů. Chtělo se mi tam asi jako do pasťáku.

Místo obvyklé večeře na stole mě uvítalo zlověstné ticho. Svlékl jsem si šálu a rukavice, zul si boty, pověsil kabát na věšák a pořádně se pozdravil s Barykem, když už o to nikdo jiný nestál. Posléze jsem s nezvyklou, tíživou cihlou na prsou vešel do obývacího pokoje.

„Ahoj,“ pozdravil jsem Jitku, která bez hnutí seděla v křesle a dívala se do prázdna. Dával jsem si záležet, aby v mém hlase nezazněl ani jeden tón provinilosti. Kazan mě totiž varoval, že by jí to mohlo být podezřelé: Žádný kytky, líbání na dobrou noc ani "Nemáš novou rtěnku? Ta ti moc sluší." Ona vytuší, že se něco děje. Že máš špatný svědomí. A pak si začne tuplem myslet, že máš milenku. Páč přesně takhle se chová chlap, kterej si našel bokovku. Obzvlášť když se takhle začne chovat někdo, kdo si tý svý už hodně dlouho nevšim.

„Bavil ses?“ zeptala se vyčítavě.

„Miláčku,“ uklouzlo mi. Hned bych si za to jednu vrazil. „Hele... Já vím, co si myslíš. Ale tak to není. Opravdu, přísahám. Já jenom...“ Došel jsem k závěru, že nejlepší bude v této situaci zvolit taktiku upřímný, avšak utrápený manžel neboli 2UM. „Po těch letech už nedokážu bejt pořád zavřenej doma a týrat se vzpomínkama. Takže teď chodím ven s jedním kamarádem. Neboj se, nevymetáme bordely. Ani hospody, jak sis mohla sama všimnout.“

„S jakým kamarádem? S Vaškem? Nebo s Lubošem?“

„Ne. S jiným.“

„A se kterým teda? Tolik kamarádů jsi nikdy neměl! Co spolu vůbec pořád děláte?“ Ty bláho, jak by řekl Kazan. Tohle byl úplný gestapácký výslech!

„Potkal jsem ho nedávno při venčení. A nějak jsme... no, padli jsme si do noty. Hodně si povídáme, třeba i o Lence, víš? Dost mi pomoh.“ Znejistěl jsem. „To přece můžu, ne? Mít kamaráda.“ Bože, obhajuju se tu jako žák 9.A před svou „úplně nechápavou, blbou matkou“.

„Samozřejmě že můžeš,“ řekla, ne zcela přesvědčivě.

„Dík,“ neodpustil jsem si své kousavé poslední slovo a odešel do kuchyně, poohlédnout se po něčem k snědku.

Právě jsem si krájel bílou papriku na proužky, když se Jitka objevila ve dveřích. Přistoupila blíž ke mně, stále však mlčela. Znervózňovalo mě to. Najednou se mi upřeně zadívala na rameno a odstranila z něj dlouhý, černý vlas.

„Jak můžeš tvrdit, že chodíš za kamarádem? Jak mi můžeš lhát?!“ zeptala se plačtivě.

Vzdychl jsem. „Ale já ti nelžu. Hele... já vím, že to bude znít dost trapně, ale... tohle vážně není vlas žádný mý milenky. To je vlas mýho kamaráda. Možná sis nevšimla,“ byl jsem opět sarkastický, „ale i chlapi dneska nosej dlouhý vlasy.“

„To je vážně dost chabá výmluva.“ Tušil jsem, že bude takového názoru. „A kde se vlas tvýho kamaráda vzal na tvým rameni? Pokládá ti snad kamarád hlavu na rameno? Já mám takovej dojem, že spíš než za kamarádem chodíš za kamarádovou sestrou. Nebo dokonce manželkou?!“

„Jituš... Co kdybych... co kdybych ho o víkendu pozval na oběd? Mohla by ses ho na cokoli zeptat.“ Tomu se prosím říká akt zoufalství.

Nechtěla o tom ani slyšet. „To určitě! Já budu vařit pro někoho, s kým seš domluvenej, aby ti poskytoval alibi. Vůbec se mi ho sem nenamáhej vodit.“

„Fajn,“ procedil jsem skrz zuby. „Tak ne.“ Popadl jsem talíř s večeří, oddupal do svého pokoje a zamkl se.

Z manželství už nezbyla ani jeho iluze.

Poznámky:

1) Duhová čajovna: http://www.duhovacajovna.cz/