Následujících
několik dní znamenalo těžkou zkoušku jak pro mě, tak pro
všechny zúčastněné. A to včetně Jitky. Nebyla
přece hloupá. Došlo jí, že moje odpolední
expedice do Stromovky mají nějaký důvod, a věděla,
že venčení Baryka je jen zástěrka. Když jsem se ale
pokusil o diskuzi na toto téma, odmítla ji.
Na rovinu říkám:
Stýskalo se mi po Kazanovi přímo úděsně!
Kdyby se mě někdo zeptal, do z něj postrádám nejvíc, neuměl bych
odpovědět. Chyběl mi on jakožto celek a chyběla mi taky radost,
spokojenost a pocit jakéhosi duchovního souznění,
které mi dával, i když si to nejspíš vůbec
neuvědomoval. Protože kdyby si to uvědomoval, nemohl by si myslet,
že bych ho dokázal tak snadno odsoudit a opustit. Jinými
slovy měl jsem ho rád mnohem víc, než tušil. A možná
i mnohem víc, než jsem až doteď tušil já sám.
Kdybych se rozhodl spočítat,
kolik hodin jsem strávil vzpomínáním na
uplynulé dny, možná bych po chvíli neúspěšných
pokusů zjistil, že bude mnohem snazší vzít to z
druhého konce a spočítat chvíle, kdy jsem se v
myšlenkách zaobíral něčím jiným. V
sobotu odpoledne, když jsem bloumal po bytě, padl můj pohled na
Lenčinu fotografii a já s úžasem zjistil, že se mi
na mou dceru díky Kazanovi téměř povedlo... tak
jaksi... zapomenout. Ne že by mi už nevadilo, že tu není,
ale můj zármutek překrylo něco jiného. Abych byl
upřímný, v posledních dvou týdnech se mi
stalo už několikrát, že jsem na Lenku buď vůbec nemyslel,
nebo na ni myslel, spíš jako by se odstěhovala na druhý
konec světa, kde se má moc dobře a kde založila rodinu, ale
bohužel nemůže přijet na návštěvu.
Zbavil jsem se stínu,
který mi chodil v patách, a nepomohl mi k tomu nikdo
jiný než pes, který ho viděl na vlastní oči.
Už jen kvůli tomu jsem ho od sebe nemohl odehnat se znechuceným
kšššá, táhni, ty mrcho zablešená,
špinavá. Jenže to mě nikdy ani nenapadlo, to na tom
bylo asi nejhorší. Nedokázal jsem se zachovat jako
zhrzený milenec a všechno zahodit... jen proto, že to není
dokonalé. Možná... Kdybych strávil s Kazanem
ještě nějaký čas... kdyby se přestal prodávat a
našel si zaměstnání... Možná by zjistil, že
takhle mu to vyhovuje mnohem víc.
Věděl jsem, že tohle není
román o prostitutce, potažmo prostitutovi, který našel
Boha. A že Kazan není žádná Soňa. Určitě by
mi to sám řekl. Nenáviděl klišé. Nenáviděl,
když se v něm někdo, dokonce i já, snažil vidět člověka,
který je v hloubi duše dobrý, čistý a
nezkažený. Bůhví, proč ho to tak iritovalo. Já
to každopádně dělal – viděl jsem v něm vedle démonů
i nějakého toho anděla a spoléhal jsem na to, že
spolu dokážou vyjít a udržet Kazana jakžtakž na
uzdě. Ne moc. Protože kdyby se Kazan příliš umravnil... už
by to nebyl on. Neměl jsem v úmyslu udělat z něj domácího
mazlíčka, který mi bude aportovat bačkory.
Chtěl jsem, aby zůstal divoký a částečně
neochočený. Protože mi ve skutečnosti neuvěřitelně
lichotilo, že se mnou se chová téměř domestikovaně.
Připadalo mi, že jsem dostal mnohem víc než kdokoli jiný.
Já si Kazana nemusel podplatit potravou, aby za mnou přišel
a dovolil mi, abych si ho pohladil. Možná... možná by
mi dal ještě víc, kdybych projevil zájem. A úplně
zadarmo. Bylo to něco výlučného. Něco, co jsem směl
zažít jenom já.
Trávil jsem teď
každé odpoledne a oba víkendové dny s knihou, s
novinami nebo na internetu, protože počasí dlouhým
procházkám s Barykem nepřálo. Beztak by se mi
nechtělo nikde courat. A tak jsem v neděli po obědě opět zasedl k
počítači a prošel došlou poštu (jedna upomínka z
knihovny a tři spamy nabízející výhodnou
půjčku na bydlení, sadu krásných nerezových
hrnců a zaručené pilulky na zvětšení penisu). Otráveně jsem prolétl zprávy na Novinkách
a pak jsem chvíli jen tak civěl na monitor. Hm, wallpaper
jsem si vybral pěkný. Stromečky, kopečky, ovečky... Ale
něco mi tu přeci jen chybělo. Pes!
Z nedostatku jiného
zaměstnání a především ze stesku po Kazanovi
jsem zadal jeho jméno do překladače a zkoušel, jestli toto
slovo existuje i v jiných jazycích. Albánština
– kotel. No, nic moc. Jediné, co mě napadlo, byla
spojitost mezi Kazanem a kotli v pekle. Ázerbájdžánština
– vyhrát. To už znělo líp. Jen jsem si nebyl
tak zcela jistý, jestli pro mě Kazan skutečně znamená
nějakou výhru. On každopádně vyhrával každou
chvíli. Určitě. Nade mnou vyhrál rozhodně.
Japonština – sopka. Zarazil jsem se a zíral na ta
písmena jako na zjevení. Náhoda? Nebo naopak
nomen omen? Sedělo to dokonale. Kazan = vulkán. A já
se ocitl v rizikové oblasti. Pošle mi někdo humanitární
pomoc, jestli mě vybuchlá sopka připraví o rodinu a
střechu nad hlavou? Pochybuju. Spíš mi každý řekne,
že jsem vůl a že jsem se kolem ní neměl motat.
K večeru jsem se rozhodl
zjistit si ještě něco o gejšách. Opět jsem byl úspěšný
a dozvěděl se velice zajímavé informace. Vůbec jsem
například netušil, že gejši byli až do 1. poloviny 18.
století muži. První gejšu-ženu spatřili Japonci
teprve roku 1751 a nejspíš slavila ohromné úspěchy,
neboť o padesát let později „gayšové
vymřeli po meči“. Nevěřím ale, že se po nich nikomu
nestýskalo. Jeden obzvláště povedený exemplář
se totiž objevil o cca dvě stě let později ve střední
Evropě a bohatí (i chudí) mužové mu padají
k nohám. Bez ohledu na dosavadní manželství a
neutrální vztah ke stejnému pohlaví.
Neobyčejně krásné
a nadané gejši měly zpravidla svého sponzora, tzv.
danna. Kazanův patron byl podle všeho pouze jiné
označení téhož. Pochopil jsem, že „vlastnit“
gejšu znamenalo prestiž. Gejša byla symbolem úspěchu a
vysokého postavení, z čehož vyplývá, že
nešlo zrovna o laciný špás. Danna jí kupoval
kosmetiku, hradil její nákladná kimona, platil
jí studium a podobně. Peníze na bydlení jí
ale dávat nemusel, na rozdíl od Kazanových
patronů. Většinou s ní i spal, nebylo to však vždy
pravidlem. Gejša totiž opravdu není kurva. Gejša je v první
řadě umělkyně. Na sex může přistoupit, a taky nemusí.
Bohužel, obávám se, že přes veškeré klady,
kterými Kazan disponoval, by si on na živobytí
nevydělal, kdyby se svými patrony pracoval víc v
ateliéru než v ložnici.
Scházel mi a já
vůbec nevěděl, jak se teď k němu přiblížit. Jak se k
němu chovat. Představoval jsem si, že jsem nějaký nechutně
prachatý, zároveň ale i charakterní papaláš
s velice filantropickým myšlením (science-fiction, já
vím), který potkal Kazana v doprovodu svého
stejně majetného, avšak velmi hrabivého bratrance
nebo švagra. Nabídl jsem Kazanovi ty samé peníze
co on, ale bez nároku na sex. Chtěl jsem jen jeho společnost.
Kupovat mu dárky, rozmazlovat a kazit tu už takhle
nevycválanou bestii, aniž bych si vzal její tělo.
Stačily by mi polibky a doteky. Kazan byl totiž příliš
nadpozemský na to, aby s ním někdo šoustal. Šuká
snad někdo anděly? Ne. Tak proč by měla pro démony platit
jiná pravidla?
Bylo mi mizerně. Věděl
jsem, že kdyby mě Kazan nikdy nepotkal, nic by se tím pro
něj nezměnilo. Nepotřeboval mě. Tvrdil sice opak, ale kdybych se
už nikdy neukázal, nesl by konec našeho přátelství
snáz než já. Nebylo pro něj tak důležité
jako pro mě, on byl šťastný i přede mnou. Nebo aspoň
spokojený. Poslední rok určitě.
Ale já taky celý
život jen netrpěl, ba naopak – kdyby nezemřela Lenka, mohl jsem
klidně v důchodu vzpomínat na všechna ta léta s
pocitem, že líp už je snad ani prožít nešlo – a
přitom mi teď připadalo, jako by všechno krásné
přišlo až s Kazanem. Svým způsobem ano. Nic podobného
jsem ještě nikdy k nikomu necítil. Až jsem se často sám
divil, kde se ve mně bere všechna ta něha a jak je možné,
že ji ve mně vzbuzuje čtyřiatřicetiletý chlap s
„vychováním řeznickýho psa“, jak o sobě
rád prohlašoval. Nerozuměl jsem svým reakcím,
občas jsem se za ně styděl a ptal se sám sebe, jestli
takhle dopadá každý čtyřicátník v
nefunkčním manželství, ale nemohl jsem si vybavit
jeden jediný příklad, kdy tomu tak bylo.
Nikdy jsem nepomyslel na
únik v podobě milenky. A přitom jsem tu šanci dostal. Na
firemním večírku loni v létě. A najednou...
Najednou si přijde potulný psisko se skicákem plným
kreseb a... a já mám chuť skákat s ním
do kaluží a radovat se z bláta jako malej. Nechat se
překvapit i okouzlit jeho živelnou povahou, žasnout nad jeho
nonkonformností, bavit se jeho osobitým humorem, zmizet
s ním z tohohle časoprostoru, aspoň na pár hodin
denně... a donekonečna přemýšlet, jestli je to jeho
fyzická krása, co mě k němu tak přitahuje, nebo jeho
osobní kouzlo. A taky... líbat ho. Na ústa. Asi
se nikdy nedozvím, co přesně dělá sliny
neviditelných dingů tak léčivými.
To ale není důležité.
Důležité je nepřestat medicínu užívat, i
když se vám zdá, že už se váš stav lepší.
***
Setkali jsme se o druhé
adventní neděli. Ne že by mě očekával. Rozhodl jsem
se ho navštívit bez upozornění, z náhlého
popudu. Jel jsem právě tramvají a kus před zastávkou,
kde jsme vždy s Kazanem vystupovali a šli pak k němu domů, jsem
pocítil tak silnou touhu spatřit ho, že jsem pak skutečně
opustil soupravu. Ačkoli jsem si naplánoval, že mu večer
napíšu sms a poprosím ho, aby zítra přišel do
parku.
Před domem, kde Kazan
bydlel, jsem potkal nějakou ženu s nákupními taškami.
Právě odmykala dveře, tak jsem ji poprosil, jestli by mě
mohla pustit. Vysvětlil jsem jí, že tu bydlí můj
kamarád, kterého jdu navštívit, ale že je to
překvapení, takže nemůžu zvonit. Zpočátku se sice
tvářila podezíravě, ale můj bezelstný úsměv
ji zřejmě ukolébal.
Pomohl jsem jí s
taškami do prvního patra, což ji nejspíš zcela
přesvědčilo, že
nejsem žádný vrah stařenek, a dál už jsem
pokračoval sám. Druhé patro. Třetí. Konečně
jsem stál přede dveřmi se jmenovkou, na níž se
zlatým, ozdobným písmem skvělo Rostislav
Sedláček. Pro nadpřirozenou bytost poněkud nešťastně
zvolené jméno.
Zazvonil jsem. Žádné
odezvy jsem se ale nedočkal.
Přesto jsem se tak rychle
nevzdal. Na schodech totiž stály dvoje boty, z nichž jedny
byly bezpečně Kazanovy. Druhé... Ano, samozřejmě, napadlo
mě, že by vůbec nemusely patřit jemu, ale nechtěl jsem být
přehnaně paranoidní.
Znovu jsem stiskl zvonek a
pro jistotu jsem i zaklepal, i když jsem dobře slyšel, že zvonek
funguje. Další dlouhá chvíle ticha. Napadlo mě,
že se tedy prozradím a použiju mobil, ale nějaký
šestý smysl mě od toho odrazoval. Možná ani nechci,
aby se Kazan ukázal. Možná to tak bude lepší.
V té chvíli se
na štěrbinu otevřely dveře.
„Ahoj,“ užasl Kazan.
Nato si skousl ret. „A kurva.“
„Jdu nevhod?“ zeptal
jsem se. I ten úzký pruh, který mi ze sebe Kazan
ukázal, říkal, že jsem si mohl vybrat lepší
chvíli. Ostatně jak jinak si vysvětlit situaci, kdy vám
někdo v půl čtvrté odpoledne otevře jen na řetěz a má
na sobě župan?
„Ne. Ne, počkej. Nechoď
nikam.“ Jeho oči mě o to úpěnlivě prosily.
„Dobře, ale...“
„Já se oblíknu
a někam půjdem, jo?“
„A...“ Nadechl jsem se.
„On ti to dovolí?“
„Já se nemusím
dovolovat. V nejhorším jenom nedostanu na nájem a budu
žebrat na nádraží, no. Tak tu na mě prosím
tě chvíli počkej.“
„Dobře,“ hlesl jsem.
„Ale vážně.
Neutečeš, že ne?“ ujišťoval se.
„Neuteču. Ale musíš
si pospíšit.“ Začal jsem se strachovat, že ten nápor
nevydržím. Když Kazan zmizel za zavřenými dveřmi,
hryzl jsem se do rtu, až jsem sykl bolestí, a seběhl dolů
po schodech před dům, kde jsem se zhluboka nadechl.
Dělal to pořád. Ale
proč taky ne, když jsem se vůbec nevyjádřil, jestli se s
ním chci ještě scházet, nebo je mezi námi
konec? Proč by měl opustit dobrou „živnost“, když by mě tím
stejně nezískal zpátky?
Za pár minut vyběhl
na ulici, rozhlédl se na obě strany, a když mě spatřil,
viditelně mu spadl kámen ze srdce. „Tady jsi! Já se
bál, že jsi přece jenom utek.“
„Ne,“ vzdychl jsem. „To
bych nedokázal.“
Došel ke mně, ale zastavil
se už v zóně pro přátele. Do intimní mi dnes
nevstoupil. „Zlobíš se na mě? Přišel jsi mi dát
druhou šanci a já jí propásnul?“
Jak bych mohl odpovědět,
když jsem vlastně sám nevěděl? A když tak hustě sněžilo
a on vypadal tak žalostně. Možná jsem měl vzít nohy
na ramena, protože kdyby Kazan chtěl, mohl by si se mnou hrát
jako s loutkou. A tím, že jsem nevěřil, že by byl něčeho
takového schopen, jsem jen potvrzoval, jak slepá je
moje náklonnost k němu. No a co?!
Vrhl jsem se k němu a
uprostřed ulice ho políbil tak vášnivě a procítěně,
až zavrávoral. Neuvěřitelné! Způsobil jsem
srdcebušení a mžitky před očima zkušené gayše!
Objímal mě... ne,
držel se mě jako klíště, rty pootevřené, a oddaně
skláněl hlavu. Hladil jsem ho po zádech a tiskl pravou
tvář k jeho teplým vlasům. Asi bych měl cítit
nějaké zadostiučinění. Ale já byl jen rád,
že ho zase můžu vidět a slyšet. No, a taky... že se ho zase
můžu dotýkat.
Vzal mě pak do jedné
čajovny na Letné, o jejíž existenci jsem vůbec neměl
ponětí, nejspíš proto, že se jmenovala Duhová
a byla více méně queer. I když heteráky do ní
pouštěli také, což Kazan oceňoval, protože – jak mi
vysvětlil – neměl rád tahleta dobrovolná ghetta,
která si pro sebe GLBT lidé vytváří. A
já s ním musel zcela souhlasit, protože kdyby bylo po
mém, ani by se nerozlišovaly jednotlivé druhy sexuální
orientace. Způsobuje to jen zmatky. Láska je pořád
láska. Když kluci choděj s holkama, když kluci choděj s
klukama a holky s holkama. A
eskymáci s černochy. Ale to už je zase jiná písnička.
V „Duhovce“, jak ji
Kazan nazýval, se mi líbilo od první chvíle.
Neměl jsem tu ten nepříjemný pocit, že na nás
pořád někdo zírá. Navíc si tu lidé
mohli zalézt do soukromí, Kazan těm malým kójím
s polštářky a čajovými svíčkami říkal
„doupátka“. Do jednoho takového jsme se schovali a
objednali si konvičku karkade.
Seděli jsme možná
třicet čísel od sebe a mlčeli. Bylo to ale úplně
jiné ticho, než jaké jsem znal z domova. Skoro
uklidňovalo. I když jsme si měli s Kazanem hodně co vysvětlovat,
nebál jsem se, že bychom se nakonec vzájemně
nepochopili. Možná k tomu velkou měrou přispěla i
meditační hudba.
Odhodlal
jsem se natáhnout ruku a dotknout se té
Kazanovy. Sevřel mi ji. Chvíli se zdálo, že v sobě
něco přemáhá. Pak mě uchopil za špičky prstů,
otočil mou pravačku dlaní vzhůru, pozvedl si ji o něco
blíž k obličeji a políbil ji jako David Thewlis
políbil dlaň Leonarda DiCapria ve filmu Úplné
zatmění. Nevím, co bych si vybral, kdyby mě nechal
volit mezi svou duší a tělem. Zjišťoval jsem, že začínám
být psychicky závislý na jeho výjimečné
osobnosti i na jeho polibcích, a tudíž potřebuju
obojí. Duševní stránku i tu tělesnou.
„Hrozně se omlouvám,
že jsi mě tam viděl v tak pitomý situaci,“ promluvil
tiše. „Já vím, že jsi asi doufal, že toho nechám,
ale... já vůbec nevěděl, jestli tě ještě někdy
uvidím...“
Zakroutil jsem hlavou. „Už
se tím netrap. Zapomenem na to, jo?“
Nejistě na mě pohlédl.
„Fakt? Tobě to... nevadí?“
Povzdech. „Nemůžu říct,
že mi to nevadí, ani že mi to vadí.“
„Víš, já
bych nechtěl, aby sis připadal nějak... jako že mi taky musíš
kupovat věci, abych tě měl rád. Já tě mám
rád doopravdy! Nejsem s tebou z čistý lásky k
tvý kreditce. Jasně, nebudu pokrytecky tvrdit, že nemám
rád dárky, ale dárky nejsou to, kvůli čemu
jsem s tebou. Jsem s tebou, protože... mi připomínáš...
No, ten náš vztah mi připomněl mojí první
lásku ze střední,“ usmál se. Skoro to
vypadalo, jako by se za svou nostalgii styděl. „Bylo to úžasný,
víš, všichni kolem se tvářili, že je to něco
špatnýho a pak nám i zakazovali se stýkat, ale
my si nepřipadali nějak prokletý a nehodný daru
života. My si připadali spíš jako požehnaný.
Vzniklo mezi náma... zvláštní pouto, zdálo
se nám, že jsme nějak nadřazený ostatním...
Četli jsme spolu dekadentní básníky a
schovávali se spolu ve věži
ze slonoviny, kam na nás nikdo nemoh a odkud jsme mohli
shlížet na ty ubožáky, co nám nesahali... ani
pod práh, natož třeba pod balkón. Pořád jsme
kreslili – co se nám zachtělo, často i jeden druhýho
a někdy jenom... určitý
části těla. On taky psal krátký povídky
a básničky. Ale,“ posmutněl teď Kazan znovu, „netrvalo
to moc dlouho. Zasáhla debilita doby a všech kolem nás,
snad až na mý rodiče. Tenkrát se stal dost velkej
průser. Ale... ještě nejsem připravenej... mluvit o tom s tebou.“
„Já na to
nespěchám,“ ujistil jsem ho a na okamžik se dotkl jeho
kolene. Užasle na mě pohlédl, jako by pomalu ani nemohl
uvěřit, že z něj nic nepáčím, nebo že mi není
odporné sahat mu na nohu. „Navíc – dneska je asi
řada na mně, ne?“
„Fakt? No, tak asi jo. Ale
nemusíš, jestli nechceš!“
Jenže já chtěl.
Chtěl jsem ještě víc prohloubit náš zvláštní
vztah důvěrou, kterou Kazanovi projevuju, i když by mě od toho
možná plno lidí zrazovalo. Podle nich si asi kurvy
nezasloužej víc než svoje těžce vydřený peníze.
Nevím, proč jsem se rozhodl dát Kazanovi šanci
dokázat, že všechny tyhle předsudky jsou neopostatněné
a zbytečné. Nejspíš jsem se chtěl zbavit předsudků
hlavně já sám.
Navíc jsem zjistil,
jak moc se člověku uleví, když si může promluvit s někým,
kdo chápe. Kdo ví. Kdo stejně jako já cítí,
že tohle byla...
„Taková zbytečná
smrt,“ prohlásil Kazan, když jsem mu dovyprávěl
celý svůj příběh. „Ale je fakt, že to mohlo
dopadnout i hůř.“
Dost jsem pochyboval, že by
existovalo ještě nějaké tragičtější rozuzlení
téhle zápletky. „Hůř? Copak to jde?“
„Cokoli může dopadnout
ještě hůř,“ ujistil mě Kazan s chmurným úsměvem.
„Víš, mohla ti umřít i manželka.“ Uvědomil jsem
si, že má pravdu. Vrátit se domů jen o pár
minut později, byl by teď ze mě vdovec.
„Taky že málem
umřela,“ řekl jsem.
„Vzala si prášků na spaní, že by to na dva dny
uspalo slona.“
„Hmm... To je prej
oblíbenej způsob sebevraždy u žen. Chlapi se prej radši
oběsej nebo skočej z mostu. To jsem někde čet, ale možná
je to blbost. Já jenom... že jsem znal kluka, co se oběsil.“
„Někdo blízkej?“
„No... jo,“ řekl Kazan
vyhýbavě. „Vlastně docela dost. V tý době umřeli
dva lidi. Ale ten druhej mi naštěstí zas až tak nechyběl.“
„Dva pohřby?!“ vyhrkl
jsem. „I jeden je hodně, ale dva... Jak jsi to vydržel?“
„Jak?“ usmál se
ponuře. „Nasral jsem se na celej svět a osvobodil svý
nižší Já. Řek jsem si totiž, že když jsem
podle všech nebezpečnej a narušenej jedinec, tak jim udělám
tu radost a opravdu takovej budu, aby neměli bordel ve svejch
lejstrech s diagnózama. Čím víc se mě snažili
zpacifikovat a nějak vyléčit, tím hůř jsem
se choval. Po pár letech jsem se trochu... uklidnil, ale
některejch zvyků jsem se už zbavit nedokázal. Třeba toho
šlapání.“
„Vlastně tě docela
chápu,“ řekl jsem po chvíli mlčení. „Mě
sice nikdo nechtěl nikam zavřít – to spíš Jitku,
když se zkusila zabít – ale ten vztek jsem měl taky. I
když asi trochu jinýho druhu. Ale i tak si myslím, že
člověk nemusí ze zoufalství vždycky jenom někde
truchlit v koutě, případně se trávit práškama.
Některý lidi třeba brečej jenom chvíli a pak se
naserou.“
„Jo,“ povzdychl si
Kazan. „Ale... ty už se teď chováš slušně. A to ti
Lenka umřela před šesti rokama. U mě to bude za chvíli
dvacet let, a jak vidíš, po spořádaným životě
ani vidu, ani slechu. Protože já se tak rozhod.“
Zamyslel jsem se. „Hm,
možná jsi těm, co ti ublížili, ještě neodpustil.“
Tiše, potemněle se zasmál.
„Charlesi... Charlesi! To je na mě moc vysoká psychologie.
A víš, já na to nikdy moc nebyl. Psychologů a
psychiatrů jsem si užil ažaž. Vlastně je nenávidím.
A vlastně je mi i jedno, jestli jsem jim odpustil nebo neodpustil,
protože... protože já už prostě jinej nebudu. On je dost
velkej pokrok i to, že se kvůli tobě už nechci prodávat,
ale moje povaha asi zůstane pořád stejná.“
„Ideální
stav,“ ohodnotil jsem jeho rozhodnutí. Dokonce jsem byl o
tom, co jsem právě řekl, vnitřně přesvědčený.
Upřel na mě svůj pohled a
já v jeho očích znovu spatřil tu dychtivost,
nenasytnost a frivolnost, vlastnosti mého zvráceného
pejsánka vulkanického původu, které mě přitahovaly a děsily zároveň,
podobně jako jeho zdánlivá lacinost a způsob, jakým
ji prezentoval. „Pojďme někam ven! Do víru velkoměsta!
Vykalíme se! Tady to na mě začíná bejt nějaký
moc klidný.“
Šel bych s ním hned!
I když jsem tušil, do jakého podniku by mě asi tak vzal –
víno a pivo by tu rozlévali nazí hoši s
podvazky, na rožni by se opékalo lidské maso a hosté
by jezdili na ďábelských ocasech. Sodoma a Gomora
vyzvednuté z prachu, znovuzrozené z popela jako fénix.
Ale... musel jsem odmítnout: „To asi nepůjde. Ráno
vstávám do práce.“
„No jo vlastně. Ty jsi
uvědomělý, spořádaný občan,“ povzdychl si
Kazan. Kupodivu to vůbec neznělo ironicky. „A co třeba... malá
procházka po nábřeží? Mně se hrozně líbí,
jak vždycky před Vánocema vyzdoběj celý město těma
různejma blikátkama... a když je navíc sníh...
To je tak hezký!“ Kde se vzalo, tu se vzalo, sedělo teď
vedle mě zase malé štěně, které se jen zvědavě
dívá do světa a jehož hry jsou zcela nevinné.
Štěně, které sice umí rafnout do krve, ale ne se
zlým úmyslem.
Ach bože, jak rád
bych řekl ano! Jak rád bych se s ním celou noc
procházel po zasněžené Praze, ohříval mu ruce
ve svých kapsách, jedl s ním hranolky od Mekáče
z jedné krabičky a pozoroval „blikátka“! Ale věděl
jsem, že nemůžu. Ne proto, že se potřebuju vyspat na další
den v kanceláři – proto, že Jitka by nikdy nepochopila,
proč jsem se až do rána potloukal po městě s „kamarádem“.
Stačilo, že s ním
každý den trávím celé odpoledne a vracím
se domů až k večeru, mnohdy dávno po začátku jejích
oblíbených seriálů, a to ještě teprve tehdy,
když se po mně začne shánět. Stejně jako dnes.
Kazan právě
trucoval, že jsem zaplatil za náš čaj, když mi Jitka
zavolala. Ujistil jsem ji, že už jsem na cestě, ale moc ji to
neuspokojilo, protože „na cestě“ neznamená „bezpečně
doma, s pantoflemi na nohou a novinami v ruce“. Navíc jsem
lhal. Nebyl jsem na cestě, nýbrž na odchodu. A
to ještě ne tak zcela. Zatím jsem na sobě ani neměl kabát.
„Ty bláho, nahání
tě, jako bys byl její čtrnáctiletej syn,“ řekl
Kazan, když jsem ukončil telefonický hovor se svou
znepokojenou ženou. „To dělá od tý doby, co umřela
Lenka, že jo?“
„Jo. Jednou neměla rodinu
pod kontrolou a zaplatila za to, takže teď by mi nejradši dala
obojek s vysílačkou.“
„A ty jí?“
zaskočil mě Kazan.
„No...“ Zdálo by
se, že odpověď je nasnadě. Jenže já to cítil
jinak. „Je to zvláštní, ale ne. Když se zdrží
o půl hodiny dýl v krámě, nevyšiluju. Jednou,“
uchechtl jsem se, „jednou se zakecala u kamarádky a přišla
skoro o dvě hodiny pozdějš. Hrozně se omlouvala, že jsem si
kvůli ní dělal starosti, a když jsem řekl, že to zas tak
hrozný nebylo, ještě mi to vyčetla. Že to prej skoro
vypadá, jako by mi na ní nezáleželo.“
„No to teda potěš mop.
Musíš to s ní mít těžký.“
Zamyslel jsem se. „Mně to
vlastně nikdy ani nepřipadalo. To až teď v poslední
době... Když si uvědomuju, že jsem celý dny seděl buď v
práci nebo doma, nikam nechodil... Posledně se tvářila
tak zvláštně... jako by čekala, že mi z kapsy vypadnou
rudý tanga. Doufám, že nemá podezření,
že mám milenku. Nevím, jak bych vysvětlil, že
chodím... za tebou.“
Já totiž ani
nedokázal charakterizovat, čím mi Kazan je. Jak nazvat
náš vztah? A jak označit jeho účastníky?
Nejlepší přátelé? Ale s nejlepšími
přáteli se přece běžně nekoupeme ve vaně a nelíbáme
je na pusu. Ne když jsme dvacet dva let ženatí a i druhý
je dospělý chlap.
Milenci? Abych mohl Kazana
považovat za svého milence, musel bych s ním spát,
ne? Takže se jako nejvhodnější jevil model, který
jsem přijal za svůj už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl,
jak tomu tajuplnému kreslíři ze Stromovky říkat.
On byl prostě „můj“ pejsek, kterého jsem našel a který
ke mně z důvodů mně neznámých jednoho dne sám
přišel. A protože jsem si ho nemohl vzít domů, ani kdyby
psisko chtělo (což jistě nechtělo), začali jsme se aspoň
pravidelně vídat v parku. Sblížili jsme se a on se
ode mě nechal laskat, někdy i krmit. Kdybych tohle vykládal
Jitce, asi by mě objednala ke svému doktorovi. A možná,
že přesně to by udělali všichni jen trochu rozumní lidé.
„Spíte spolu
ještě?“ zeptal se Kazan. Nezdálo se mi, že by žárlil.
Vypadal, že ho to prostě jen zajímá.
„Ne. A už pět let máme
oddělený ložnice. Spím teď v pokoji po Lence.“
„Takže ty máš
dětskej pokoj? Hmm... Tak se mi zdá, že ona už tě vážně
bere spíš jako dítě než jako manžela. Možná
hledá náhradu za Lenku, ale jak říkám,
psychologie není můj koníček.“
„Já myslím,
že jsi uhodil hřebíček na hlavičku,“ řekl jsem. „Taky
mě to v poslední době párkrát napadlo. Mluví
se mnou, jako bych byl nesvéprávnej. Snaží se
mi kázat. Myslel jsem, že je chyba ve mně – že se mnou
jedná jako s pubičem, protože se jako pubič chovám.
Víš, někdy... se vrátím domů a mám
chuť pustit si nahlas muziku nebo si třeba ráno u snídaně
zpívám... a vůbec se teď cejtím hrozně
spokojenej a takovej bezstarostnej... a ona...“ provinile jsem
svěsil hlavu, „mi občas leze na nervy a skoro mi... překáží.
Fakt jako máma. Je to se mnou hrozný, jestli to bude
takhle dál pokračovat... Sakra, vždyť mi za chvíli
bude dvaačtyřicet! Co's to se mnou udělal?“
„Hmm,“ zasnil se Kazan
viditelně. „Nic. To je v tomhle věku normální.
Krize středního věku je druhá puberta. A keď
príde láska... No,“ usmál se, když jsem
se začal tvářit pochybovačně, „fakt. Je to jasný.
Normálně ses do mě nenormálně zamiloval.“
Tak je to potvrzeno. Já
to tušil! Ale jak se to mohlo stát? Já přece
nejsem... Nebo jsem?
A není to vlastně
jedno? Není jedno, jestli se ženatej člověk zamiluje do
ženský nebo do chlapa? Správně by se totiž neměl
zamilovat do nikoho! Správně by měl bejt pořád
zamilovanej do svý manželky!
„Co ty vůbec víš
o krizi středního věku? Vždyť jsi ještě úplně
mladej,“ namítl jsem.
„Náhodou, vím
toho o ní dost. S krizí středního věku mám
bohatý zkušenosti. Posledních pár let sloužím
jako terapeut pro ty, co ji maj. A ty příznaky jsou
překvapivě úplně stejný.“
Bylo to tu zas. Mluvil o své
„práci“, jako by se za ni vůbec nestyděl. Jako by na ni
byl naopak skoro hrdý. Bodalo mě z toho pod srdcem. Připadal
jsem si jako pečená kachna, do které píchaj
vidličkou. „Aha. Takže... já jsem taky stejnej? Jako ty
tvý...“ Ani jsem je nedokázal pojmenovat.
„Ne!“ řekl Kazan rázně.
„V žádným případě! Ať tě ani nenapadne
takhle uvažovat.“ Objal mě, odhrnul mi pramen vlasů z ucha a
políbil mě na něj s tichým mlask. Už zase mě
nenápadně okrádal o rozum. Kdybych mu tak dokázal
odolat! Měl bych to dokázat. Vzmužit se a zakázat si
tyhle teploušský nesmysly. Krize středního věku,
tsche! Nic takového neexistuje. Je to jenom dost pitomej
vynález někoho, kdo se začal po čtyřicítce nudit. A
já se nenudím.
Ne. Já se trápím.
Teda vlastně... trápil jsem se. Dokud jsem nepoznal Kazana.
Snad to nezní moc hystericky.
Vyhledal jsem jeho pohled.
Díval se na mě s očekáváním a zároveň
s naprostou odevzdaností v těch hlubokých, hlubokých
očích a já ho vzal za bradu... a nedočkavě ho
políbil, v hlavě zatmění, o jakém se mohlo
Verlainovi s Rimbaudem jen snít. Slyšel jsem i cítil,
jak se nám oběma zrychluje dech, Kazan mě k sobě vší
silou tiskl a snažil se propracovat jazykem do mých úst...
nevydržel jsem ten nápor dlouho a pustil ho dovnitř...
Zasténal jsem. Ztrácel jsem půdu pod nohama a jen na
půl si uvědomoval, že bych to asi měl zastavit, protože Kazan by
určitě šel až nadoraz... Možná dokonce tady. Anebo by mě
přiměl, abych s ním jel k němu domů. Vzal by mě na svou
pláž... pod slunečník... do teplých krajin...
Náhle mi silně zacukalo v tříslech. Tak silně, až
jsem se polekal nejen já, ale i Kazan.
„Panebože!“ vyhrkl.
Sáhl jsem do kapsy a
vytáhl svůj mobil. SMS od Jitky.
Byl jsem ještě celý
dezorientovaný a rozechvělý, chvíli jsem ani
nevěděl, jak si tu zprávu přečíst, a když jsem se
k ní konečně dostal, pochopil jsem, že tu otálím
déle, než myslím.
Rozloučili jsme se tedy se
sympatickou slečnou servírkou a vyrazili na tramvajovou
zastávku. Mrzlo, až praštělo.
Spoj naštěstí
přijel brzy, sedli jsme si úplně dozadu, Kazan opřel hlavu
o zadní sklo a zavřel oči. Otřel jsem si na zamženém
okně kolečko a díval se jím ven. Tma. Světla.
Monochromatické objekty v bundách a kabátech.
Otočil jsem hlavu na druhou
stranu.
Kazan s pokojným
výrazem ve tváři. Vypadal, skoro jako by usnul. V té
chvíli otevřel jedno oko a pozvedl pravý koutek rtů.
Po stehnu blíž k němu mi začalo cosi cupitat. Maličko jsem
se lekl, rychle se podíval na svou nohu a zjistil, že to se
jen Kazanova tlapka vydala na průzkum nového teritoria. Na
obhlídku nového loviště. Obezřetně, zlehka
našlapovala na dvou prstech a její neomylný instinkt i
zkušenosti ji vedly ke kořisti.
Zanořil jsem se hlouběji
do sedačky a usnadnil dingovi postup, když jsem trochu oddálil
kolena od sebe. Nevěděl jsem, kam s očima. V tramvaji s námi
cestovalo několik dalších lidí, kteří si nás
sice nevšímali, ale já se přesto bál, že bych
mohl být nápadný.
Kazan se blížil k
cíli. Nebohá kořist už věděla o jeho přítomnosti
a celá se chvěla. Prudce jsem vydechl, když se ji zmocnil,
ale zpanikařil jsem, uchopil Kazanovu ruku a odtáhl ji ze
svého klína. Pozdě. Erektivní tělíska
už plnila svou funkci.
Vystoupil jsem o dvě
zastávky dřív. Raději jsem Kazanovi ani nedovolil,
aby mě políbil na rozloučenou, a rychle jsem vyskočil na
chodník. Díval jsem se pak, jak mi mává
přes sklo, zatímco tramvaj mi ho odváží pryč,
a bylo mi zatraceně trudno. V klíně mi ještě pořád
trochu trnulo, uvnitř mě baladično, zmrzlý na kost, a přece
teplý.
Zmobilizoval jsem všechny
své síly a vydal se na cestu domů. Chtělo se mi tam
asi jako do pasťáku.
Místo obvyklé
večeře na stole mě uvítalo zlověstné ticho. Svlékl
jsem si šálu a rukavice, zul si boty, pověsil kabát
na věšák a pořádně se pozdravil s Barykem, když už
o to nikdo jiný nestál. Posléze jsem s
nezvyklou, tíživou cihlou na prsou vešel do obývacího
pokoje.
„Ahoj,“ pozdravil jsem
Jitku, která bez hnutí seděla v křesle a dívala
se do prázdna. Dával jsem si záležet, aby v mém
hlase nezazněl ani jeden tón provinilosti. Kazan mě totiž
varoval, že by jí to mohlo být podezřelé:
Žádný kytky, líbání na dobrou
noc ani "Nemáš novou
rtěnku? Ta ti moc sluší."
Ona vytuší, že se něco děje. Že máš špatný
svědomí. A pak si začne tuplem myslet, že máš
milenku. Páč přesně takhle se chová chlap, kterej si
našel bokovku. Obzvlášť když se takhle začne chovat
někdo, kdo si tý svý už hodně dlouho nevšim.
„Bavil ses?“ zeptala se
vyčítavě.
„Miláčku,“
uklouzlo mi. Hned bych si za to jednu vrazil. „Hele... Já
vím, co si myslíš. Ale tak to není. Opravdu,
přísahám. Já jenom...“ Došel jsem k závěru,
že nejlepší bude v této situaci zvolit taktiku
upřímný, avšak utrápený manžel
neboli 2UM. „Po těch letech už nedokážu bejt pořád
zavřenej doma a týrat se vzpomínkama. Takže teď
chodím ven s jedním kamarádem. Neboj se,
nevymetáme bordely.
Ani hospody, jak sis mohla
sama všimnout.“
„S jakým kamarádem?
S Vaškem? Nebo s Lubošem?“
„Ne. S jiným.“
„A se kterým teda?
Tolik kamarádů jsi nikdy neměl! Co spolu vůbec pořád
děláte?“ Ty bláho, jak by řekl Kazan. Tohle
byl úplný gestapácký výslech!
„Potkal jsem ho nedávno
při venčení. A nějak jsme... no, padli jsme si do noty.
Hodně si povídáme, třeba i o Lence, víš? Dost
mi pomoh.“ Znejistěl jsem. „To přece můžu, ne? Mít
kamaráda.“ Bože, obhajuju se tu jako žák 9.A před
svou „úplně nechápavou, blbou matkou“.
„Samozřejmě že můžeš,“
řekla, ne zcela přesvědčivě.
„Dík,“ neodpustil
jsem si své kousavé poslední slovo a odešel do
kuchyně, poohlédnout se po něčem k snědku.
Právě jsem si krájel
bílou papriku na proužky, když se Jitka objevila ve dveřích.
Přistoupila blíž ke mně, stále však mlčela.
Znervózňovalo mě to. Najednou se mi upřeně zadívala
na rameno a odstranila z něj dlouhý, černý vlas.
„Jak můžeš tvrdit, že
chodíš za kamarádem? Jak mi můžeš lhát?!“
zeptala se plačtivě.
Vzdychl jsem. „Ale já
ti nelžu. Hele... já vím, že to bude znít dost
trapně, ale... tohle vážně není vlas žádný
mý milenky. To je vlas mýho kamaráda. Možná
sis nevšimla,“ byl jsem opět sarkastický, „ale i chlapi
dneska nosej dlouhý vlasy.“
„To je vážně dost
chabá výmluva.“ Tušil jsem, že bude takového
názoru. „A kde se vlas tvýho kamaráda
vzal na tvým rameni? Pokládá ti snad kamarád
hlavu na rameno? Já mám takovej dojem, že spíš
než za kamarádem chodíš za kamarádovou
sestrou. Nebo dokonce manželkou?!“
„Jituš... Co kdybych...
co kdybych ho o víkendu pozval na oběd? Mohla by ses ho na
cokoli zeptat.“ Tomu se prosím říká akt
zoufalství.
Nechtěla o tom ani slyšet.
„To určitě! Já budu vařit pro někoho, s kým seš
domluvenej, aby ti poskytoval alibi. Vůbec se mi ho sem nenamáhej
vodit.“
„Fajn,“ procedil jsem
skrz zuby. „Tak ne.“ Popadl jsem talíř s večeří,
oddupal do svého pokoje a zamkl se.
Z manželství už
nezbyla ani jeho iluze.
Poznámky:
1)
Duhová čajovna: http://www.duhovacajovna.cz/
Na další díl jsem si počkala do 00:04, ale už jsem byla líná cokoliv psát. Že předem oznámíš, kdy bude další díl je super. Čekání je vždycky ubíjející. Někteří autoři jsou schopni přidávat další díly i po několika týdnech a ty řekneš i čas. Za to velký plus, snad v tom budeš pokračovat:-) Na konci to začínáš docela rozjíždět, jsem zvědavá jak to s Jitkou dopadne. Scéna v tramvaji mi vyloudila na tváři úsměv. Takovej drobnej exhibicionismus v MHD zažil snad každej ne?:-) Děsně romantické:-D
OdpovědětVymazatDeadly-nightshade
Jitky je mi na jednu stranu líto. Ale chová se jako kvočna, která musí mít přehled, kde je její kohout. Ten si radši bude užívat na jiném smetišti a bude se popelit se psem, který mu vlil život do žil. Chudák kvočna. Chudák kohout. Mají to složité. A chudák pes. Musí si kohouta krást.
OdpovědětVymazatMám pocit, že " Duhovku " určitě autor zná víc než dobře ;-)
OdpovědětVymazatNemám ráda slovo " kalit ". Chápu kálení, ale kalení ne ;-)
Jak já chápu strach o své blízké... já jsem taky přesně ta hysterka co vyšiluje když se někdo o půl hodiny někde zdrží a neřekne, nebo nezavolá...
Ta erekce v tramvaji byla boží :-)
2UM co to je ???
Moc pěkný pokračování. Díky !
Deadly-nightshade: Já můžu publikovat takhle pravidelně díky tomu, že mám velkou část povídky už hotovou. Takže čtenáři nemusí čekat, až je napíšu (a já nejsem pod tlakem). Navíc je tu mnohem menší pravděpodobnost, že tu povídku nedokončím, než kdybych publikoval už od prvních několika stránek. :-)
OdpovědětVymazatLeesil: Myslím, že on je na to kohout zvyklý, koneckonců je gayša. :-) Krom toho někoho mohou krádeže vzrušovat víc než poctivé získávání. A vzhledem k tomu, že Kazan zřejmě není ten typ, který by chtěl stavět hnízdečko, zaregistrovat se a adoptovat dítě, tak si myslím, že by mu možná ani nevadilo, kdyby Charles s Jitkou zůstal. Stejně už ho získal, úplně ho pobláznil, takže účel mise splněn. :-)
Martina: V Duhovce jsem byl asi tak pětkrát, takže ano, docela ji znám. :-) Je to tam příjemné.
2UM, to je taková zkratka, kterou si Charles (a autor) vymyslel. Mělo by to být 2xUM, ale v matematice se často x vynechává. :-) Taktika 2UM lze použít v mnoha situacích, ne jen v manželství. Upřímnost a utrápenost totiž většinu lidí odzbrojuje. :-)
Díky všem za komentáře!
Martina: Já si málem u toho kalení/kálení poprskala monitor čajem, když jsem tvůj koment četla. Mě by tohle nenapadlo:)
OdpovědětVymazatA s tou panikou souhlasím, já taky vyšiluju. Pan autor by o tom asi mohl mluvit a moje rodina taky. Vždyť já mám strach i o tebe! Je hrozný, že se člověk pořád bojí.
Darren: To je vlastně pravda. Kvočna může dál kvokat a kohout chodit na cizí smetiště za pejskem. Jen aby se kvočna nenaštvala. Naštvaná kvočna je jak kulomet.
Je mi jej trošku ľúto, chová sa k nemu síce ako k decku, ale myslí že ho má tak rada a nespamätala sa zo smrti Lenky, ibaže čo už? Taký je život keby o neho zabojovala možno by ešte mala šancu ale pokiaľ sa správa takto... Každý má právo na štastie, a preto som veľmi rada že za Kanzanom išiel... :) Som hrozhe zvedavá aký typ vzťahu sa madzi nimi vyvinie... :D
OdpovědětVymazatHm, stala se mi úplně strašně divná věc. Když jsem to dočetla, úplně lhostejně jsem to zavřela a šla spát. T___T Ale přikládám to pozdní, vlastně spíš brzké ranní hodině. Teď... hm, pořád k tomu nemám moc co říct. Jenom, že to nakonci s Jitkou mi přišlo... Když já v tomhle fandím spíš Jitce než Kazanovi a tak nějak chápu, proč si to všechno vybíjí na svým "jakože manželovi"... na druhou stranu od ní nebylo úplně fér, že Charlese obvinila, ale nedala mu šanci na vysvětlení.. I když je to možná dobře. Nedokážu si představit, jak Kazan způsobně sedí u stolu... To by bylo...divný..xD
OdpovědětVymazatDuhová čajovna je fajn..., ale málo masa..XDDD (ach jo...my zkažení masožravci.. T__T)...a taky tam byla zima.., asi jsme si bylbě sedli..
A až si vzpomenu, tak napíšu i to, co jsem chtěla..:-)
máš aj iné poviedky? kde by som ich našla?
OdpovědětVymazatLeesil : a ve finále jsme všichni strašní zbabělci, někdy i na to udělat něco ošklivého sobě sami. To je nějaká zvláštnost, že se o mně bojíš ? ;-) Možná by se měl člověk odpoutat od zábrana udělat co by chtěl. jenže se zase bojí reakce toho druhého a jsme v tom samém začarovaném kruhu...
OdpovědětVymazatUž vím!
OdpovědětVymazatPrávě dneska jsem dočetla knihu "Princezny lásky", což je kraťučký příběh několika kurtizán přičemž jedna je hlavní a ten zbytek jsou příběhy, který si vypráví ty ženy mezi sebou, ale to není podstatný.
Tyhle slečny, jsou kurtizán nejvyššího stupně, tzv. "oiran". A vzpomněla jsem si na ně proto, že tyhle oiran, ač v podstatě děvky, byly poměrně vzdělané, učily se zpěvu, krasopisu, žily si moc dobře. Jediný rozdíl byl tedy v tom, že u nich v závěru ten sex musel být.. (No a většinou neměly jen jednoho muže, ale stávalo se taky..:-))
Jo a to moje lhostejný vypínaní fakt bylo tou otřesnou hodinou.. Musím se sebou něco dělat, potřebuju být čilá do školy...xD
Ah... a v tom momentu, kdy Charliemu zazvonil telefon... Ah..XD fakt jsem se strašně smála..:-D
A! Vsadím boty, že všichni ti lidi v tramvaji je šmírovali, ale tvářili se jakože nic. Já to vím! A už se to taky učím. Vypadám jakože nic, ale vím všechno, co se děje..XD(pokud sebou zrovna nemám knížku.. to pak moc nevnímám a zapomínám i kde mám vystoupit..)
Uch.. Další díl je třetího... co je to za den? To je sobota? Jůůů! ^^ To můžu čekat! :-D
Hiroko: Princezny lásky? Cha! Zdá se, že si po delší době zase přečtu něco jiného než jen tuhle povídku. :-D
OdpovědětVymazat(Pozor! Vysokoškolská životospráva může na člověku zanechat trvalé následky. Já dodnes ponocuju. A stravuju se tak, že z toho Darrena berou mory. :-)
Někdo se tu ptal na další povídky. No... jak se to vezme (viz stránka O autorech :-). Pokud víš, jak to s námi dvěma je, pak tě můžeme odkázat na stránky Obraz Doriana Gaye, do rubriky Vše k ODG, kde najdeš seznam článků podle autorů. Hledej pána s lordským titulem. :-) (Pro jistotu dodávám, že tyhle stránky byly založeny proto, že na ODG chodilo narušené individuum, které vyhrožovalo nejen mně, ale i mým bližním. Proto tu taky nenajdeš mou dřívější přezdívku v celém znění. Nechci, aby ono individuum našlo tyhle stránky pomocí vyhledávače.)
Jo, Princezny lásky, napsala to nějaká paní (mám se ti podívat, která?). A měla jsem to štěstí, že jsem na tu knihu narazila v "levných knihách" a za těch 39 korun to stálo..^^
OdpovědětVymazat(Ahaha...XD Já se stravuju asi dost podobně, když už teda jím.. ale já se snažím jíst správně a aspoň v ty stejný časy.., ale nejde to.. a už vůbec ne, když vstávám v jedenáct... Uhm, ale to spaní mě začíná ubíjet.. už jsem se dlouho pořádně nevyspala..)
Liška se nechává ochočit malým princem. Charles má svou gey-ko. Jitka se chová k Zdenkovy jako kdyby mu bylo 10. Jiskry létají vzduchem a brzy bude ohňostroj. V čajovně jsem byl všehovšudy jednou tak mám otázku co je to karkade? Mimochodem pokud se pánové ocitli v Zatmění, doufám,že mu tu ruku neprobodne. L.P.
OdpovědětVymazatL.P.: Karkade je egyptský čaj, připravovaný z ibišku (takže to vlastně není čaj, stejně jako ovocný čaj není čaj :).
OdpovědětVymazatMůžu tě ujistit, že bodat se ani střílet po sobě nebudou. :)
P.S.: Jak víš o tom ohňostroji v další kapitole? :)
Psisko : Na netu se dá narazit a to poměrně tvrdě, i na naprostá hovada. Znám to taky , neboj...
OdpovědětVymazatPřeji Ti, aby Ti tady nikdo takový nezkazil ani kousek Tvé jistě krásné duše !
Já už chci další díl! :-(
OdpovědětVymazatChápem aj Jitku ale aj Charlieho a aj Kazana. Každý má svoju pravdu a svoj príbeh a z každej varianty v ich trojuholníku vyjde minimálne jeden nešťastný a zranený. Dúfam, že to bude Jitka, aspoň sa spamätá a prestane si zamieňať manžela so synom:( a mohla by si potom skúsiť nájsť nejaký nový zmysel života.
OdpovědětVymazat