Jako asi většina dětí,
i já jsem často zkoušel nalomit rodiče, aby mi koupili
pejska. Škemral jsem, sliboval, že se o něj budu svědomitě
starat, dušoval se, že mě určitě nikdy nepřestane
bavit... Znáte to. Po několika letech jsem usmlouval morče,
víc ani ťuk, ale i tahle chabá náhražka za
vytouženého kokršpaněla pro mě znamenala obrovské
vítězství.
Dodržel jsem své
slovo a v teplém ročním období Čerta
pravidelně venčil na louce za domem. Vždycky jsem mu vybral
místečko, na kterém nerostlo moc jetele a které
nebylo přímo u silnice, a pak jsem ho bez obav vypustil z
proutěného košíku. Byl zcela ochočený a
vždycky se držel blízko mě. Jedné květnové
soboty se ke mně a mému černočernému příteli
přidala stejně stará dívka s bílou angorskou
samičkou. Ani nevím, kdo se zamiloval dřív. Jestli já
do Jitky, nebo Čert do Kačenky. Na konci letních prázdnin
nás chodilo na louku šest – Eliška, já, Čert,
Kačenka a jejich dva černobílí synové. A na
konci letních prázdnin o devět let později jsme po té
samé louce tlačili kočárek s vlastním
potomkem.
Bylo by tak snadné a
pohodlné, kdyby život byl stejně černobílý
jako ta naše morčata. Tak idylický jako ty dva odstavce výš.
Kdyby všechny dny byly bohaté na pastvu a každý černý
sameček bez ohledu na barvu pleti našel svoji bílou samičku
(bez ohledu na barvu pleti), oženil se s ní a povil s ní
jedno, dvě či více černobílých mláďat.
Je mi líto, že vás musím zklamat, ale nemíním
psát bludy.
Naše dcerka se vyvedla.
Tedy – mysleli jsme si, že se vyvedla. Mysleli jsme si to až do
jejích patnáctin, kdy nám přímo nad
narozeninovým dortem oznámila, že miluje svoji
nejlepší kamarádku a že je tím pádem
asi na holky. Rázem bylo po oslavě. Jitka brečela, jako by
naše milovaná holčička právě umřela na otravu
pařížskou šlehačkou, zamkla se v ložnici a odmítala
vyjít, dokud Lenka neodvolá, co právě řekla, a
neslíbí, že bude „normální“. Já
zůstal s naší „malou“ lesbií v obýváku,
ale toužil si vyměnit místo s Jitkou. Ne proto, že by se mi
právě zhroutil svět jen kvůli tomu, že neuvidím
další generaci černobílých morčat, o kterou
se Lenka měla postarat spolu s nějakým obstojným
mladým samečkem (rozhodně ne se samičkou). Chtěl jsem se
vytratit proto, že jsem nevěděl, co říct. Jako otec jsem
úplně selhal. Seděl jsem ve svém křesle, dělal, že
tu nejsem, a pokradmu pozoroval Lenku, jak nepřítomně stírá
krém z dortu prstem a olizuje ho.
Večer Jitka přeci jen
odemkla dveře a vyšla ven. Okamžitě zamířila do koupelny
a pak se zase vrátila zpět do ložnice. Tentokrát se
ale nezabarikádovala. Jako by mi dávala znamení,
že je připravená na – citlivý – rozhovor. Lenka
už odpoledne v nestřeženém okamžiku zmizela a já
nepochyboval, že šla za svým srdcem. Byl jsem bezradný.
Co bych měl udělat? Ještě před chvíli to vypadalo, že tu
se mnou nikdo nepočítá. Měl jsem se snad dobývat
k Jitce a snažit se ji nějak utěšit, i když jsem ani v nejmenším
nevěděl jak? Můj první osobní střet s
homosexualitou dopadl žalostně. Asi jsem se měl víc
připravit. Ale kdo sakra mohl tušit, že někdy budu muset řešit
něco takového?!
Uvažoval jsem i o tom, že
půjdu navštívit paní Hovorkovou, totiž matku dívky,
která pobláznila naši Lenku. Věděl jsem, kde bydlí,
vždyť Lenka byla na téhle adrese pečená vařená.
No, tak teď už vím proč. Jenomže... Co bych jí
vyprávěl? Uvědomoval jsem si, že na prahu 21. století
nemůžu ztropit scénu kvůli tomu, že se z mé dcery
vyklubala lesbička. Kdyby záleželo jen na mně, asi bych si
nalil panáka (protože alkohol pomáhá s
trávením), nějak to zpracoval a nechal to být.
Co se stalo, stalo se. Nebyl jsem si vědom, že bychom Lenku nějak
zkazili. A je pravda, že od chvíle, kdy k nim do třídy
přišla ta nová spolužačka, změnila se k nepoznání.
Dřív bývala zádumčivá, často plakala
nebo se naopak vztekala. Někdy na sebe s Jitkou celý týden
i dva řvaly. Každý den. Kvůli úplným
prkotinám. Jitka mi vyčítala, že nezasáhnu, že
si s Lenkou nepromluvím jako hlava rodiny, byla pak naštvaná
i na mě a předhazovala mi, že jsem nesnesitelnej flegmatik a kdyby
se pokaždé o všechno nepostarala a všechno nezařídila,
bydlíme pořád ještě u mých rodičů, nemáme
ani vlastní nábytek a já doteď pobíhám
po peronu s balíkama.
A tak mi bylo jasné,
že bych měl něco podniknout. Aby si Jitka nemyslela, že je mi
osud naší rodiny lhostejný. Sice jsem dost dobře
nechápal, jak by mohla homosexualita naší ratolesti
výrazně ovlivnit naše vztahy, ale to bylo vedlejší.
Jitku to trápilo, a tím pádem to trápilo
i mě. Vzal jsem si tedy kabát a klíče, obul se a
vyrazil do listopadové plískanice.
Byla už tma jak v měchu a
zima jak na severní točně. Pršelo mi za krk a taky na
brýle, navíc mi brzo promokly boty. Prej flegmatik!
Kdybych byl flegmatik, tak teď sedím hezky v teploučku u
televize a cpu se opuštěným dortem. I když to už možná
není ani tak flegmatismus, jako spíš ingnorantství.
Dočvachtal jsem k činžáku,
v jehož druhém patře bydleli Hovorkovi. Svítilo se u
nich, takže jsem věděl, že jsou doma. Zazvonil jsem a chvíli
čekal.
Nic.
Ještě jednou.
Zase nic.
Sakra, co to má
znamenat? Jestli se rozhodli zapírat, mohli si aspoň
zhasnout!
Otočil jsem se zády
k vchodovým dveřím a vykročil domů s tím, že
tedy zkusím Lence aspoň zavolat nebo napsat účastnou
SMS, po které by pochopila, že se nemusí bát
vrátit se k nám. Právě v tom okamžiku za mnou
vrzly zrezivělé panty a na moje nohy padl obdélník
žlutého světla.
Otočil jsem se zpět.
„Dobrý večer. Co
si přejete?“ Přede mnou stála v celé své
ztepilé kráse Sofie a tvářila se překvapeně.
Rozhodně nevypadala jako někdo, kdo u sebe ukrývá mou
dceru.
„Není u vás
Lenka?“
„Lenka?“ přeptala se
udiveně. „Ne.“
Divně mě z toho zamrazilo.
Možná se jí po cestě sem něco stalo! Možná
narazila na nějakýho úchyla a ten ji znásilnil
a zabil! Asi každému rodiči prolítne hlavou tucet
tragických scénářů, když ztratí jakési
pomyslné spojení se svým dítětem. Když
najednou neví, kde se dítě nalézá.
„Já myslel...“
Ne, vlastně už jsem nemyslel. Jako v mátohách jsem se
rozloučil a vyvrávoral ze dvora na ulici, aniž bych
odpověděl na Sofiino volání.
Vrátil jsem se domů,
kde mi Jitka hned vynadala, že jsem si jen tak odešel a nic
nekváknul, a když si uvědomila, že ji zřejmě dvakrát
nevnímám, konečně se zeptala, jestli se něco stalo.
Tváří v tvář
skutečnosti, že by svou dceru nemusela už nikdy vidět, Jitce
došlo, že je vlastně úplně vedlejší, jestli bude
Lenka randit s klukama nebo s holkama. Přecházela po obývacím
pokoji a pomalu začínala panikařit. V půl desáté
rozhodla, že musíme kontaktovat policii.
Najednou nevadilo, že se
nedočkáme vnoučat. Najednou nevadilo, že si na nás
sousedi budou ukazovat prstem. Kdyby se Lenka vrátila domů i
se Sofií a sdělila nám, že se právě vzaly,
Jitka by se rozbrečela dojetím a umačkala ji i její
manželku v objetí.
Jak se dokážou během
několika hodin změnit naše priority! Bohužel, často už bývá
pozdě.
***
Zpočátku jsem za ní
chodil několikrát týdně. Později už jen několikrát
měsíčně. Dneska, po šesti letech, ji navštěvuju jednou
za pár týdnů, nejčastěji v neděli. To ale
neznamená, že by mi chyběla míň. Jen jsem pochopil,
že na hřbitově jí nebudu o nic blíž než ve svých
myšlenkách. A je pravda, že když si zapálím
její oblíbené vonné tyčinky nebo když
hrajou v rádiu Avril Lavigne, pokaždé mi na chvíli
připadá, jako by stála vedle mě. Tenhle pocit jsem u
jejího hrobu nikdy neměl. Asi proto, že její hrob mi
ji nijak nepřipomíná.
Trvalo mi čtyři roky, než
jsem byl schopen znovu sednout za volant. Když nám zavolali z
policie, že Lenka leží v Motole na intenzivní péči,
protože ji porazilo auto, přísahal jsem, že už nikdy
nebudu součástí těhle pojízdnejch jatek.
Zemřela dřív, než jsme se dostali do nemocnice. I předtím
často odcházela z domu bez loučení. Jenomže to se
vždycky vrátila.
Výčitky svědomí
drtily Jitku tak silně, že se po pohřbu zhroutila a pokusila se o
sebevraždu. Strávila dva měsíce na psychiatrii, ale i
když už si pak nikdy na život nesáhla, nebyla to ta samá
Jitka, kterou jsem znal. A doteď se mi nevrátila. Nikdy jsme
nepřemýšleli o rozvodu – partner je asi to jediné,
co má po smrti dítěte ještě smysl – ale na druhou
stranu nemůžu říct, že by naše manželství nějak
zvlášť fungovalo. Možná spolu zůstáváme
jen kvůli dceři. Ať už je to sebevětší paradox.
Posledních pár
dní se ale zdá, že bychom přeci jen mohli žít
„šťastně až do smrti“, protože jsme zase tři. Jitce zemřela
ve svých téměř osmdesáti letech teta a v její
pozůstalosti se nacházel i malý, po vykoupání
bílý špic. Teta ho sice měla většinu roku na
zahradě, jen v zimě směl do chodby, ale není tak starý,
aby si nezvykl na změnu, ani nemocný, abychom ho nechali
utratit. Nikdo se k němu nehlásil, tudíž se nám
ho zželelo a raději jsme si ho vzali, než aby skončil v útulku.
Jako by to věděl a snažil
se nám odvděčit. Je překvapivě poslušný, ve žrádlu
si nevybírá, nedemoluje byt a dokonce velmi rychle
pochopil, že teď už nemůže čůrat, kdy se mu zachce, ale musí
počkat na procházku. Většinou s ním chodím
já. Je nadšený, moc se mu líbí ve
Stromovce. Dřív se do společnosti skoro nedostal, trávil
dny, týdny a měsíce za plotem a nudil se. Jediné
zpestření nabízeli kolemjdoucí vesničané,
na které s plným nasazením štěkal. Chápu
ho. Kdybych já měl jednu jedinou možnost, jak se zabavit,
taky bych jí využíval co nejčastěji.
Baryk – tak se jmenuje –
mi dal důvod, proč se těšit na víkendy. Co zemřela Lenka,
cítil jsem se nejlíp v práci. Doma jsem se
nezdržoval právě rád, dusil jsem se tam. Možná
i proto, že Jitka tu tísnivou atmosféru se svými
depresemi nijak nezachraňovala. Teď můžu vzít psa a jít
na celé odpoledne ven. Ano, dřív jsem mohl taky. Ale
zkoušeli jste jít někdy sami do parku? Samojediný
člověk si tam připadá tak nějak nepatřičně. Skoro jako
úchyl.
Takovéhle problémy
ale určitě netrápí muže, kterého s Barykem
často potkáváme při našem korzování po
Stromovce. Nikdy jsem neviděl, že by mu někdo dělal společnost.
Zdá se, jako by mu vystačila jeho vlastní. Obvykle
sedává na jedné určité lavičce a budí
pohoršení kolemjdoucích, protože si ji podle všeho
plete s pohovkou – opírá se zády o područku,
nohy ohnuté v kolenou položené na místě, kde
by se rozhodně neměly nalézat zablácené boty.
Snad pokaždé drží v ruce skicák a kreslí.
Nepřipadá mi jako
bezdomovec. Na to je příliš upravený a čistě
oblečený. Občas sice kouří, ale zatím jsem si
nevšiml, že by u sebe nosil kromě cigaret, bloku a tužky i lahev
s nějakým chlastem. Někdy si říkám, že bych
na něj neměl tak zírat, protože je to neslušné, ale
nemůžu si pomoct. Minulou sobotu jsem se dokonce posadil na lavičku
nedaleko té „jeho“ a zpovzdálí ho pozoroval.
Nevím, proč mě tak zajímá – možná
proto, že vyvolává otázky a já na ně
nedokážu najít odpovědi. Jako by sem vůbec nepatřil.
Jako by pro něj neplatily žádné zákony, žádná
pravidla, která platí pro nás ostatní.
Snad ani čas. Chodí sem nejspíš každý den a
kreslí. Ale co dělá jinak? Čím se živí?
A živí se vůbec nějak? Nezdá se mi, že by se dneska
někdo uživil svými obrázky. Kdyby byl ve studentském
věku, chápal bych to spíš, ale on není ve
studentském věku dobrých deset let. Tak kde se tady
pořád bere? A proč se jím vůbec tolik zaobírám?
Vypadá tak...
nezúčastněně, lhostejný ke svému okolí,
ponořený do vlastního světa, do kterého za ním
nemůže ani finanční krize, ani pomlouvající
sousedé... ani depresivní manželka... ani smrt.
Závidím mu. Závidím mu tu schopnost
odpoutat duši od těla, vyretušovat ze zorného pole i z
doslechu všechny rušivé elementy. Musí to být
osvobozující.
***
Nikdy jsem neměl rád
listopad. Výjimku jsem udělal jen jeden rok – ten, ve
kterém se narodila Lenka. Ale kvůli jedné výjimce
nemá smysl měnit zvyky. A když pak o patnáct let
později Lenka odešla, začal jsem mít dojem, že nárok
na podzimní deprese mám snad jen já a Jitka.
Nenávidím ta temná odpoledne, ty pošmourné
dny, kdy se zdá, že někdo ukradl slunce. Nenávidím
mlhy a déšť, lezavý chlad a obrázek umírající
krajiny. Zkormoucené stromy přicházející
ve vlhkém oparu o listí. Vůni tlení. Dušičky.
Bože, já k smrti nenávidím Dušičky! A
hřbitovy o Dušičkách. To pokrytectví, které
památku zesnulých jen uráží.
Vrátil jsem se z
práce, vzal Baryka a vyrazili jsme na procházku. Po
cestě jsme potkali pouličního prodavače pečených
kaštanů a já si od něj koupil jeden kornout. Příjemně
zahříval zkřehlé prsty. Ve Stromovce bylo povážlivě
méně lidí než obvykle, ale komu by se chtělo v
tomhle psím počasí ven? Snad jen psům.
Seděl tam co vždycky. Nohy
měl natažené, skicák v klíně a bradu
podepřenou rukou, kterou si zase opíral o opěradlo lavičky.
Upřeně pozoroval cestu, jako by po ní zdálky někdo
přicházel, ale široko daleko nebylo kromě nás ani
živáčka.
Posadil jsem se opodál
a rozbalil kornout s kaštany. Baryk zvědavě vyskočil vedle mě a
začal je očichávat, aby se přesvědčil, že před ním
neschovávám něco, co by mu mohlo chutnat.
„Tohle pejsci nepapaj,
vážně ne,“ vysvětloval jsem mu. Přiblížil čumák
těsně ke kaštanu, který jsem mu nabízel, odfrkl si,
seskočil zpět na zem a odšmejdil na protější trávník.
Zbavil jsem kaštan slupek a
vložil si ho do úst. Zatímco jsem ho žvýkal,
nejistě jsem otočil hlavu k muži na lavičce a zcela neočekávaně
se střetl s jeho pohledem. Rychle jsem sklopil oči. Nedíval
se na mě jako já na něj – zkoumavě si mě prohlížel,
skicák a tužku v pohotovostní pozici.
„Dělejte, že o mně
nevíte.“ To bylo poprvé, co jsem ho slyšel
promluvit.
„Ale... to není
zrovna slušný, kreslit někoho bez jeho svolení,“
namítl jsem.
Ani neodtrhl oči od papíru.
„Ale kdybych se každýho ptal na svolení, už bych
svý kresby nemoh pojmenovat Skrytá tužka,“
odvětil klidně a na okamžik na mě pohlédl, jen aby
zachytil další detail. Všiml jsem si tmavých stínů
kolem očí, možná pozůstatků po náročné
noci, které spolu s jeho nápadnými, dlouhými,
havraními vlasy protkanými prvními šedinami
vytvářely dojem pouličního despreda a bohéma.
„To je jako skrytá kamera, akorát že bez kamery,
víte?“
„Taky byste mohl fotit,“
nadhodil jsem.
„Jenže kvalitní
foťák nestojí třicet korun. Zatímco papíry
a tužka jo.“
Zavrtěl jsem se. Ještě
nikdy jsem nikomu neseděl modelem a teď už chápu, proč se
říká, že nejlepší fotky vznikají
tehdy, když fotografovaný o fotografovi neví. „Mohl
bych se na ty vaše kresby podívat?“ vypadlo ze mě.
Zničehonic se zvedl ze své
lavičky a posadil se na druhý konec té mé. Ne,
určitě není bezdomovec. Bezdomovci obvykle nepoužívají
parfém, navíc tak kvalitní. „Zajímáte
se o výtvarný umění?“ zeptal se.
„No... vlastně ani moc
ne,“ řekl jsem popravdě. „Ale moje žena i... moje dcera se o
něj zajímaj.“
Maličko povytáhl
obočí. „Vy máte rodinu?“ Neustále udržoval
konverzační tón. Jako bychom se bavili o počasí,
jen aby řeč nestála.
„No... Ano.“ Asi to
neznělo tak přesvědčivě, jak bych rád.
„A proč tu s váma
nikdy není? Hm, vadilo by vám, kdybyste natočil hlavu
trochu ode mě?“
„N-ne. Ne, nevadilo.“
Rychle jsem si našel záchytný bod na protějším
stromě a pozoroval jeho vlhkou kůru. „Totiž... oni...“
Doprčič, proč bych vlastně měl něco vysvětlovat cizímu
člověku? A ještě takovýmu podivínovi. „Nechce se
mi o tom moc mluvit, promiňte.“
„To nevadí. Všechno
chápu.“
Podezřívavě jsem na
něj pohlédl. Opět kreslil a zlehka se přitom usmíval,
byl to ale úsměv příliš trpký na to, abych se
dokázal zlobit. Nedovedl bych vysvětlit proč, ale připadalo
mi, že jsem po dlouhé době potkal člověka, který o
pochopení jen nemluví. Jeho příběh mě začal
zajímat čím dál víc a já si také
čím dál víc přál, abychom se tu
takhle potkávali každý den.
„Chodíte sem
často?“ otázal jsem se opatrně.
„Jako vy. Jen o něco dýl.
Vlastně už bych skoro moh bejt duch tohohle místa, kdyby
někdo o takovýhohle ducha stál,“ usmál se
znovu a tentokrát mě oskenoval pohledem, který bych
mohl označit jako spiklenecký.
„Jak to myslíte?“
„Vždyť víte. A
jestli náhodou ne, tak to pochopíte sám, jestli
se tu se mnou budete takhle vybavovat, až tu budou i nějaký
lidi. Začnete pro ně bejt neviditelnej. Ale jenom když budete
hezky hodnej a budete se držet dál. Nikdo si nevšímá
hovna na chodníku, dokud do něj nešlápne.“
Mluvil o svém životě
na okraji společnosti s takovou lehkostí, že jsem se
přistihl, jak mimoděk otvírám ústa úžasem.
Nejzvláštnější na tom všem bylo, že nepůsobil
dojmem někoho, koho by to, že se stal vyděděncem, trápilo.
V jedné chvíli jsem dokonce měl možnost vidět v jeho
očích jakousi skoro démonickou jiskřičku.
„Naučte mě to!“
vydechl jsem roztouženě. „Prosím! Chtěl bych bejt úplně
neviditelnej!“
Rozesmál se. Líbilo
se mi to. Byl to takový upřímný a – jak to
říct? – empatický smích.
„To věřím. Ale
myslím, že to ani naučit nepotřebujete. Ještě chvíli
a zvládnete bejt neviditelnej i bez mojí pomoci. Už
teď jste skoro neviditelnej. Jinak byste pro mě nebyl tak
viditelnej. Ty lidi, co tudy den co den choděj, jsou jako jedinej
silně rozmazanej, monochromatickej objekt na jinak ostrý,
barevně vyvážený a sytý fotce. Vy jste mě už
někdy před dvěma tejdnama zaujal tím, že jste byl taky
ostrej. Zkrátka pro ně jsme neviditelný my a pro nás
jsou zase neviditelný oni. Hm?“
Nevěděl jsem, co na to
odpovědět. Tím, co právě řekl, se vysvětlovalo
úplně všechno. Skoro jsem tomu odmítal uvěřit. Tak
proto mě od začátku tak fascinoval! Protože spolu obýváme
stejnou sféru. Protože se pohybujeme na stejné úrovni
a vyzařujeme stejnou energii. Ale asi budeme dost ohrožený
druh, protože si nevzpomínám, že bych kdy potkal
někoho podobného.
„Tohle mi nedělejte,“
pokáral mě najednou jemně.
„A co?“
„Každou chvíli
měníte výraz. Já nestíhám tak
rychle kreslit, abych je zachytil všechny.“
„Omlouvám se,“
vzdychl jsem.
„To nic,“ řekl
bezstarostně a sklapl skicák. „Zkusíme to někdy
příště.“
„Třeba zítra?“
zeptal jsem se s nadějí na další shledání.
„Třeba,“ pokrčil
rameny.
„A můžu se podívat
aspoň na nějaký jiný obrázky? Prosím
pěkně.“
Vteřinu dvě váhal.
„No tak dobře. Když teda pěkně prosíte...“ mrkl
na mě šibalsky.
Uvědomil jsem si, že jsem
mu za celou dobu ani nenabídl svoje pečené kaštany.
Rychle jsem to napravil: „Dáte si? Asi už budou studený,
ale... No, snad to moc nevadí. Omlouvám se, že mi to
trvalo tak dlouho.“
Znovu se tiše zasmál.
„Jste tak zdvořilý! To musíme napravit.“
„Proč?“
„Protože jestli chcete
úplně zmizet a pro nikoho neexistovat, musíte bejt
sobecká mrcha.“ Při posledních dvou slovech mu zase
tak démonicky zablýskalo v očích, r ve
slově mrcha znělo skoro jako zvířecí vrčení,
což doprovodil dalším ze sbírky svých úsměvů
– křivým úsměškem, při kterém ohrnul ret
tak, že mu byl na okamžik vidět jeden špičák. Kupodivu mu
to docela slušelo. Aspoň myslím.
„Sobecká mrcha?“
přeptal jsem se zklamaně. „Nešlo by udělat kompromis?“
Viditelně se zamyslel.
„Uff! Těžko. Není snadný najít střed.
Mnohem snazší je vybrat si jednu stranu. Ale jestli vás
to uklidní, ani pak se nevyhnete občasným záchvatům
dobroty a nesobeckého jednání,“ řekl se
znatelnou ironií i pohrdáním. „Akorát
že se s nima nebudete nikde moc chlubit. Po čase je začnete
považovat tak trochu za slabost. Takže si lidi budou myslet, že
jste skrz naskrz egocentrickej hajzl. To je další věc, se
kterou se musíte vyrovnat. No... ale pár těch kaštanů
bych si s dovolením vzal.“
Ani jsem pořádně
nevnímal, jak zanořil ruku v šedo-modře pruhované
rukavici bez prstů do kornoutu. „A proč jste si vybral zrovna
tuhle stranu?“
Uchechtl se. „Zmýlil
jsem se – musíte na sobě ještě pořádně máknout,
jestli chcete bejt neviditelnej.“
„Ale za tuhle cenu...“
svěsil jsem hlavu. „Já nikdy nebudu sobecká mrcha.“
„Prosím tě,“
obrátil oči v sloup. „Teda – nevadí, že ti
tykám?“
„No, tykání
bych asi měl správně nabídnout já, počítám,
že jsem starší. Ale hádám, že ty těmhle
konvencím moc nedáš, co?“
„Hádáš
správně,“ přitakal hrdě.
„Jsem Zdeněk,“
představil jsem se a nabídl ruku.
„Áhhh,“
udělal. „Promiň, ale takhle ti říkat nemůžu. Budéš...
ještě nevím, něco vymyslíme.“
Zmateně jsem se usmál.
„A ty? Jak se jmenuješ? Nebo – jak se ti říká?“
„Různě. Mám
spoustu jmen. Ale některý už třeba ani nepožívám.“
Zasmál jsem se. Ten
člověk byl vážně originál. Možná jediný
svého druhu. „A teď používáš jaký?
Kdybych tě třeba někdy chtěl oslovit, tak abych nemusel říkat
hej, ty.“
„Hej, ty nemám
rád, to je fakt.“
„To je jak na psa.“
„Baryku je jak na
psa,“ opravil mě. „Takže mi můžeš říkat Kazan,“
řekl pak s vážnou tváří.
„Kazan?“ užasl jsem.
„Jako psovi?“
„Páral má v
jedný svý knížce taky Kazana. Ale já
jsem mnohem víc psí než on.“
„Ty podle mě nejsi ani
trochu psí. Jinak bys ležel někomu u nohou a nosil obojek,“
mínil jsem.
Význam úsměvu,
který mi teď věnoval, jsem nebyl schopen dešifrovat.
„Dingové taky nikomu neaportujou bačkory. Jednou ti třeba
o sobě povím víc. Když si to zasloužíš...“
„Ty mě teda napínáš.
Kazane.“
„To já umím,“
protáhl se spokojeně. „Charlesi,“ vycenil špičák
a podal mi ruku.
Chopil jsem se jí,
Kazan po mně blýskl svýma démonickýma
očima... a v příští chvíli se stalo něco
nečekaného. Ten den už poněkolikáté. Nevím,
jak se zvládl tak rychle dostat těsně vedle mě, obejmout mě
volnou rukou kolem krku a spojit naše ústa v mnohem víc
než přátelském polibku. Vím jenom, že jsem
nebyl schopen – a ani ochoten! – jakkoli se bránit.
Vycházel jsem vstříc jeho rtům a líbal ho
vroucně a hluboce, s rozkoší, vzrušením, napětím
a trémou, jaké lze zažít jen tehdy, když se
něco děje úplně poprvé. Cítil jsem jeho
parfém tak intenzivně, jako by ho nastříkal na
kapesník a zakryl mi jím nos i ústa, a přitom
jsem dokázal vnímat i vůni listopadu – vůni sychravého
počasí, opadaného listí v hlíně mokré
od deště... pečené kaštany v kornoutu někde poblíž
nás i v Kazanových ústech... Byli jsme dokonale
neviditelní. Úplně jsme zmizeli.
„Proč jsi to udělal?“
zeptal jsem se naivně, když maličko oddálil tvář a
mžoural na mě přes nezvykle husté a dlouhé řasy,
jaké bych u muže v jeho věku nehledal. Třásl jsem se
jako panna.
„Víš, to je jeden
z důvodů, proč mě lidi neviděj – dělám věci, který
by oni neudělali, protože je to proti morálce. Třeba jako
vyjíždět po ženatým chlapovi. Ale lidi maj právo
na to bejt šťastný. I když jsou ženatý. Nikdy jsem
nedokázal bejt pokrytec a dělat něco jenom proto, že se to
má. Že je to správný. Neuměl jsem třeba
chválit lidem kresby nebo fotky, když se mi nelíbily,
a přitom bych asi měl, protože oni je pochválili mně. Bylo
to proti mýmu přesvědčení. No, a to je jeden ze
způsobů, jak získat pověst domejšlivýho egoisty s
vychováním řeznickýho psa. Políbit
ženatýho chlapa a přinýst mu tím trochu
radosti do života je zase jeden ze způsobů, jak získat
pověst sobecký mrchy. Dělám to, co se mi zdá
jednoduchý a zdravý. Nejsem zatíženej žádnejma
umělejma tradicema ani morálkou, kterou kdysi ustanovila
banda nadrženejch, ale jinak úplně impotentních
chudáků. Mám vlastní pravidla, podle kterejch
se řídím. Neříkám, že to vždycky
dopadá dobře. Ale určitě by to dopadalo dobře častějš,
kdyby se mi do toho nemíchali lidi, kterejm do toho vlastně
vůbec nic není.“
„Jsi zvláštní
člověk, Kazane. Ale...“
Povzdech. „Ale nevíš,
jestli by pro tebe naše přátelství nebylo
destruktivní, je mi to jasný,“ dopověděl za mě on.
„Jenom se zamysli – a buď k sobě upřímnej! – kdy
naposled ses s někým takhle líbal. A kdy naposled sis
s někým takhle popovídal.“
Otevřel svůj skicák,
vytrhl z něj jeden list, obrátil ho kresbou dolů a podal mi
ho. „Kdybys někdy chtěl vidět i zbytek, víš, kde mě
hledat.“
Zvedl se a bez rozloučení
odešel. Ačkoli jsem se mu bránil, ten pocit
déjà
vu
byl příliš silný. Kdybych měl ztratit
další blízkou bytost jenom kvůli nějakým
pitomým společenským konvencím... nevím,
možná by mi hráblo stejně jako Jitce. Možná
bych za to chtěl někoho potrestat. Už tenkrát, když jen
tak, beze slova odešla Lenka, jsem cítil vůči světu
neskutečnou zášť. Někdo prohlásil, že
homosexualita je nemorální, nějaká příšerná
tragédie, a Jitku pak Lenčino prohlášení tak
vykolejilo, že Lenka ze zoufalství utekla za svou milovanou.
Jenže už se k ní nikdy nedostala.
Obrátil jsem list
papíru, který mi Kazan věnoval. Díval jsem se
teď na svůj portrét, který jako by nakreslil
akademický malíř, a přitom nebyl akademicky strohý.
Můj nový, neobyčejný přítel uměl nebývale
přesně zachytit a přenést na papír výraz
tváře. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl.
Pohled na to, co je krásné,
vzbudí vzpomínky na ty, které milujeme.
(Stendhal), stálo vpravo pod kresbou. Tohle vážně
napsal muž, který se považuje za sobeckou mrchu?
Zdroj: http://itras.cz/kralovska-obora-stromovka/galerie/8540/ |
Tuhle povídku jsem si hned oblíbila, moc se těším na pokračování:)
OdpovědětVymazatLeesil: Já taky! :D :D Ne vážně, mám ji rád. Když nemáš co číst, musíš holt sáhnout po jiných prostředcích. :-) (Jako třeba "nakopnout" ke psaní své Druhé Já :P)
OdpovědětVymazatPsisko, ještě že ty druhé prostředky máš!:-D
OdpovědětVymazatLeesil: Jo, bejt magor se občas i vyplatí, muhehe! :D
OdpovědětVymazatPsisko: Áno, opravdu se to vyplatí:-D
OdpovědětVymazatKdyby se z tebe stal nudný, normální, tuctový, snadno přehlédnutelný, papučovatý patron, tak by bylo všechno v háji. Ať žije Psisko:)
Jo,zase perfektní a ten tvuj ůžasný styl psaní.Vítej zpět.
OdpovědětVymazatNo, koneckonců... tohle jsem vůbec nenapsal já! :-) Ale budeme-li to považovat za prvotinu někoho, kdo dřív vlastně nepsal... Já sám se celé léto a podzim potýkal s tvůrčím blokem. Vždycky jsem něco nakousl a po pár stránkách to nechal být. Nedokázal jsem se vyžvejknout. A pořád mi to moc nejde. Připadám si jako někdo, kdo byl hodně dlouho nemocný, musel ležet a atrofovaly mu svaly. Chvíli potrvá, než bude chodit zase normálně. Mně nějak atrofoval mozek - a teď ho potřebuju pomalu rozchodit.
OdpovědětVymazatPřiznám se, že když jsem to dočetla byla jsem tak dojatá, že jsem nemohla ani napsat komentář. Uch, mám takovou radost, že si zase budu moci číst něco pořádnýho! Něco co mě obohatí, zanechá to ve mě dojem!
OdpovědětVymazatMockrát děkuju.
Musím říkat ještě něco dalšího? No nemusím, ale chci..
Konkrétně jde o Kazana, mám z něj taaak protichůdné pocity, jako se mi už dlouho nestalo. Na jednu stranu, je umělec, sedává sám ve Stromovce...(aaa! chápu proč, taky se mi tam líbí a ráda si tam dřepnu, i když to mám trošku z cesty... přemýšlím, že si sbalím saky paky a půjdu se tam učit chemii..^^) na druhou stranu je to taková mrška se zvláštníma názorama. Přiznám se, že se s většinou jeho názorů úplně neztotožňuju, to spíš s Charlieho "střední cestou"...taky to tak dělám, .. střední cesta, dobrá cesta...^^ Asi nechci být úplně neviditelná, nevím...:-)
Každopádně jsem vážně zvědavá, jak se to dál vyvine...:-)
Tak ještě jednou moc moc děkuji! :-)
Hiroko: Mockrát děkuju! Protichůdné pocity u Kazana jsou zcela na místě - alespoň se čtenář ztotožní s vypravěčem, kterého čekají krásné, ale perné dny (víc spoilerovat nebudu :-). Kazan je holt tak trochu z jiného světa, poněkud obtížně uchopitelný. Asi jako samotná předloha. :-)
OdpovědětVymazat♦Snad si časem zvyknu na ten "LSD look". :-) ♦Originální název povídky i nových stránek.
OdpovědětVymazat♦Mám ráda všechno, co je obtížně uchopitelné a z jiného světa.
♦Těším se na pokračování, určitě se dozvím zase něco nového.
♦Mám radost, že ti to zase píše.
♦Povídku už jsem ti komentovala mailem, tak snad jen... ta husí kůže fungovala i při dalším čtení.
♥
Povedlo se! Řekl bych, že se ti jako málokomu daří udržovat svůj standard - kdyby se všechny tvůrčí bloky nakonec tak pozitivně vyvinuly, to by bylo móóóc hezké:-). Gratuluju - a těším se na pokračování.
OdpovědětVymazatSi späť! som rada nová poviedka je úžasná a trúfam si povedať že píšeš tak originálne, že ak by som na tento blog narazila iba náhodou, viem že si to ty. Krásny blog, a teším sa na pokračko.
OdpovědětVymazatSebastian: Tohle je zvláštní situace, když se tak nad tím zamýšlím. Neb pan Kulhánek byl možná se svou poslední knihou spokojen, ale většina čtenářů nespokojena, zatímco v mém případě je to spíš naopak. :) Tedy ne že bych byl vyloženě nespokojen s tím, co jsem napsal, ale mohl bych být spokojenější.
OdpovědětVymazattaniak272: Aww, děkuju! To se čte opravdu pěkně. :)
líbilo se mi to.
OdpovědětVymazatLenka je teda dobrá, když dokáže v 15.letech spolehlivě říct, že je na holky. Mám za to, že pubertální mládež se zatím spíše hledá...
OdpovědětVymazatTak nevím, jestli se mám obávat číst dál, protože pevně doufám, že tak depresivní stavy jako když Lenka zemřela , už tam nebudou...
Priority... to jsou věci ;-)
A láska ... základní kámen všeho ;-)
Malý, po vykoupání, bílý špic - moc pěkně řečeno !
A samojediný člověk v parku je opravdu podivnost přírody, zato, když vezme vyvenčit svého pesana, tak občas najde i další spřízněnou duši ;-)
Ty to nepochopíš, ale už teď mám slabost pro toho " umělce " na lavičce ;-)
A čím dál víc mi kazan toho " mého člověka " připomíná. Zkus se zeptat Jany, koho může Kazan Martině připomínat ?
K předchozímu komentáři:
OdpovědětVymazatTak já zase přispěju se svou troškou do mlejna. :-)
No, ono se říká, že se v tomhle věku "děti" teprve hledají a většina asi jo, zkouší, co jim bude nejvíc vyhovovat... Ale jsou i tací (jako třeba já), kteří objevili své "sklony" poměrně brzy a pak je děsně iritovaly řeči typu "to tě třeba ještě přejde".
Hehe, nevím, jak Darren, ale já tuším, koho by ti mohl Kazan připomínat. :-) Věř mi ale, že ve skutečnosti tu žádná velká podobnost není. Navíc Kazan má ty vlasy delší a nepyšní se "orlím nosem". :-D
Psisko : Ještě delší vlasy a žádný orlí nos ? Ale fujky ;-) Mám depresi ...
OdpovědětVymazatK tomu prvnímu... nechci tím nic říct a chci Tě ujistit , že fandím všem gayům a lesbičkám. Podotýkám tedy, že takovým těm normálním gayům a lesbičkám, protože někde se štrádovat v tangách s nápisem Let's go , girls ! " to teda fakt není nic pro mě...
Určitě bych nikdy nikomu neříkala, že ho to přejde. jen ať ho to nikdy nepřejde, ale ať je v životě šťastným !
Vždyť já sama obdivuji sice někoho fiktivního ( pro mě muže číslo jedna ! ), ale jinak sama nevím v soukromí jestli kluka, nebo holku...
Martina: No dovol! Kdo si o Kazanovi dovolí říct "fujky", toho kousnu do "zadní brady" (cimrmanologové ví, které orgán mám na mysli). :-)
OdpovědětVymazatJo, chápu, taky dávám přednost "méně výrazným" typům, vlastně jsou mi dost sympatičtí bisexuálové, protože oni nebývají tak přejemnělí. Nemyslím tím jen ve vystupování, ale i v myšlení. Nedá se to samozřejmě bagatelizovat! A musím taky říct, že je mi rozhodně sympatičtější gay v oněch tangách s nápisem Let's go, girls! :-), než nějakej pokrytec, kterej se bojí, aby se náhodou neprofláklo, že se mu líbí chlapi. "Normální" gayové... no, mám rád ty, co působí přirozeně mužně, a přitom mohou být i trochu feminní (což se nevylučuje - být feminní lze fyzicky nebo psychicky). Ale "normální" gayové, kteří jsou rodinný typ... ne, to nějak nemůžu. :-) Bože, jednou jsem chodil s takovým "normálním" gayem! To byla NUDA! Už někdy po dvou týdnech začal mluvit o společném bydlení, rozněžnoval se nad dětičkama v kavárně... Byl jsem zděšen. :-) Po měsíci jsme to ukončili, protože já prostě nejsem a nebudu ničí manželka, nemíním bydlet na předměstí a nosit svému choti nahřátý trepky. Bohužel, musí se s tím všichni smířit. Naštěstí chodí po světě dost mužů, kteří touží po závratném dobrodružství s bestií, a pro ty jsem jako stvořený, hehe. :-)
Holka nebo kluk? Dyť je to fuk! :-) A co třeba možnost č. 3: Holka a kluk v jednom? :-)
Lidé se různí... já třebas Cimrmana nemusím , taže zadní bradu si nedokážu představit, nebo, že by to byla prd** :-) ?
OdpovědětVymazatNo... ehm... já jsem Račice, a to už mě předurčuje k tomu mít ráda rodinný život, plný vánočních " blikátek " a podobně. Jsem hospodyňka jen se patří... mě ta divokost bestií vzrušuje, líbí se mi, ale jelikož jsem já kdo by ve vztahu byl spíš tou " holkou s klukem v sobě ", tak můj protějšek budto bude subka, nebo to bude muset být někdo velice, velice dominantní koho si já budu vážit. S přirozenou autoritou. Jinak těmi tangami mám spíš na myslito, jak se s homosexualitou lidé už snad spíš vychloubají na různých gay průvodech. Mě se nelíbí ten vyzývavý humbuk okolo toho.
A vážně by mě zajímalo, jak to se Zdeňkem dopadne, protože Kazan určitě ještě chystá nějaká přiznání ;-)
Zo začiatku som si myslela, že Kazan bude ten malý biely psík:D Strašne sa mi páčila teória neviditeľnosti. Občas by asi každý chcel byť neviditeľný aby mal od všetkého pokoj...
OdpovědětVymazatMalý bílý pejsek, no, to ne. :-D Ale takovýho pejska měla přesně moje babička - jmenoval se Alík.
VymazatTeď koukám, že mi tu vypadl obrázek na konci povídky. Musím sehnat nějaký jiný.