neděle 20. listopadu 2011

Vzteklá mrcha, část 1.

Neviditelný dingo


Jako asi většina dětí, i já jsem často zkoušel nalomit rodiče, aby mi koupili pejska. Škemral jsem, sliboval, že se o něj budu svědomitě starat, dušoval se, že mě určitě nikdy nepřestane bavit... Znáte to. Po několika letech jsem usmlouval morče, víc ani ťuk, ale i tahle chabá náhražka za vytouženého kokršpaněla pro mě znamenala obrovské vítězství.
Dodržel jsem své slovo a v teplém ročním období Čerta pravidelně venčil na louce za domem. Vždycky jsem mu vybral místečko, na kterém nerostlo moc jetele a které nebylo přímo u silnice, a pak jsem ho bez obav vypustil z proutěného košíku. Byl zcela ochočený a vždycky se držel blízko mě. Jedné květnové soboty se ke mně a mému černočernému příteli přidala stejně stará dívka s bílou angorskou samičkou. Ani nevím, kdo se zamiloval dřív. Jestli já do Jitky, nebo Čert do Kačenky. Na konci letních prázdnin nás chodilo na louku šest – Eliška, já, Čert, Kačenka a jejich dva černobílí synové. A na konci letních prázdnin o devět let později jsme po té samé louce tlačili kočárek s vlastním potomkem.
Bylo by tak snadné a pohodlné, kdyby život byl stejně černobílý jako ta naše morčata. Tak idylický jako ty dva odstavce výš. Kdyby všechny dny byly bohaté na pastvu a každý černý sameček bez ohledu na barvu pleti našel svoji bílou samičku (bez ohledu na barvu pleti), oženil se s ní a povil s ní jedno, dvě či více černobílých mláďat. Je mi líto, že vás musím zklamat, ale nemíním psát bludy.
Naše dcerka se vyvedla. Tedy – mysleli jsme si, že se vyvedla. Mysleli jsme si to až do jejích patnáctin, kdy nám přímo nad narozeninovým dortem oznámila, že miluje svoji nejlepší kamarádku a že je tím pádem asi na holky. Rázem bylo po oslavě. Jitka brečela, jako by naše milovaná holčička právě umřela na otravu pařížskou šlehačkou, zamkla se v ložnici a odmítala vyjít, dokud Lenka neodvolá, co právě řekla, a neslíbí, že bude „normální“. Já zůstal s naší „malou“ lesbií v obýváku, ale toužil si vyměnit místo s Jitkou. Ne proto, že by se mi právě zhroutil svět jen kvůli tomu, že neuvidím další generaci černobílých morčat, o kterou se Lenka měla postarat spolu s nějakým obstojným mladým samečkem (rozhodně ne se samičkou). Chtěl jsem se vytratit proto, že jsem nevěděl, co říct. Jako otec jsem úplně selhal. Seděl jsem ve svém křesle, dělal, že tu nejsem, a pokradmu pozoroval Lenku, jak nepřítomně stírá krém z dortu prstem a olizuje ho.
Večer Jitka přeci jen odemkla dveře a vyšla ven. Okamžitě zamířila do koupelny a pak se zase vrátila zpět do ložnice. Tentokrát se ale nezabarikádovala. Jako by mi dávala znamení, že je připravená na – citlivý – rozhovor. Lenka už odpoledne v nestřeženém okamžiku zmizela a já nepochyboval, že šla za svým srdcem. Byl jsem bezradný. Co bych měl udělat? Ještě před chvíli to vypadalo, že tu se mnou nikdo nepočítá. Měl jsem se snad dobývat k Jitce a snažit se ji nějak utěšit, i když jsem ani v nejmenším nevěděl jak? Můj první osobní střet s homosexualitou dopadl žalostně. Asi jsem se měl víc připravit. Ale kdo sakra mohl tušit, že někdy budu muset řešit něco takového?!
Uvažoval jsem i o tom, že půjdu navštívit paní Hovorkovou, totiž matku dívky, která pobláznila naši Lenku. Věděl jsem, kde bydlí, vždyť Lenka byla na téhle adrese pečená vařená. No, tak teď už vím proč. Jenomže... Co bych jí vyprávěl? Uvědomoval jsem si, že na prahu 21. století nemůžu ztropit scénu kvůli tomu, že se z mé dcery vyklubala lesbička. Kdyby záleželo jen na mně, asi bych si nalil panáka (protože alkohol pomáhá s trávením), nějak to zpracoval a nechal to být. Co se stalo, stalo se. Nebyl jsem si vědom, že bychom Lenku nějak zkazili. A je pravda, že od chvíle, kdy k nim do třídy přišla ta nová spolužačka, změnila se k nepoznání. Dřív bývala zádumčivá, často plakala nebo se naopak vztekala. Někdy na sebe s Jitkou celý týden i dva řvaly. Každý den. Kvůli úplným prkotinám. Jitka mi vyčítala, že nezasáhnu, že si s Lenkou nepromluvím jako hlava rodiny, byla pak naštvaná i na mě a předhazovala mi, že jsem nesnesitelnej flegmatik a kdyby se pokaždé o všechno nepostarala a všechno nezařídila, bydlíme pořád ještě u mých rodičů, nemáme ani vlastní nábytek a já doteď pobíhám po peronu s balíkama.
A tak mi bylo jasné, že bych měl něco podniknout. Aby si Jitka nemyslela, že je mi osud naší rodiny lhostejný. Sice jsem dost dobře nechápal, jak by mohla homosexualita naší ratolesti výrazně ovlivnit naše vztahy, ale to bylo vedlejší. Jitku to trápilo, a tím pádem to trápilo i mě. Vzal jsem si tedy kabát a klíče, obul se a vyrazil do listopadové plískanice.
Byla už tma jak v měchu a zima jak na severní točně. Pršelo mi za krk a taky na brýle, navíc mi brzo promokly boty. Prej flegmatik! Kdybych byl flegmatik, tak teď sedím hezky v teploučku u televize a cpu se opuštěným dortem. I když to už možná není ani tak flegmatismus, jako spíš ingnorantství.
Dočvachtal jsem k činžáku, v jehož druhém patře bydleli Hovorkovi. Svítilo se u nich, takže jsem věděl, že jsou doma. Zazvonil jsem a chvíli čekal.
Nic.
Ještě jednou.
Zase nic.
Sakra, co to má znamenat? Jestli se rozhodli zapírat, mohli si aspoň zhasnout!
Otočil jsem se zády k vchodovým dveřím a vykročil domů s tím, že tedy zkusím Lence aspoň zavolat nebo napsat účastnou SMS, po které by pochopila, že se nemusí bát vrátit se k nám. Právě v tom okamžiku za mnou vrzly zrezivělé panty a na moje nohy padl obdélník žlutého světla.
Otočil jsem se zpět.
„Dobrý večer. Co si přejete?“ Přede mnou stála v celé své ztepilé kráse Sofie a tvářila se překvapeně. Rozhodně nevypadala jako někdo, kdo u sebe ukrývá mou dceru.
„Není u vás Lenka?“
„Lenka?“ přeptala se udiveně. „Ne.“
Divně mě z toho zamrazilo. Možná se jí po cestě sem něco stalo! Možná narazila na nějakýho úchyla a ten ji znásilnil a zabil! Asi každému rodiči prolítne hlavou tucet tragických scénářů, když ztratí jakési pomyslné spojení se svým dítětem. Když najednou neví, kde se dítě nalézá.
„Já myslel...“ Ne, vlastně už jsem nemyslel. Jako v mátohách jsem se rozloučil a vyvrávoral ze dvora na ulici, aniž bych odpověděl na Sofiino volání.
Vrátil jsem se domů, kde mi Jitka hned vynadala, že jsem si jen tak odešel a nic nekváknul, a když si uvědomila, že ji zřejmě dvakrát nevnímám, konečně se zeptala, jestli se něco stalo.
Tváří v tvář skutečnosti, že by svou dceru nemusela už nikdy vidět, Jitce došlo, že je vlastně úplně vedlejší, jestli bude Lenka randit s klukama nebo s holkama. Přecházela po obývacím pokoji a pomalu začínala panikařit. V půl desáté rozhodla, že musíme kontaktovat policii.
Najednou nevadilo, že se nedočkáme vnoučat. Najednou nevadilo, že si na nás sousedi budou ukazovat prstem. Kdyby se Lenka vrátila domů i se Sofií a sdělila nám, že se právě vzaly, Jitka by se rozbrečela dojetím a umačkala ji i její manželku v objetí.
Jak se dokážou během několika hodin změnit naše priority! Bohužel, často už bývá pozdě.
***
Zpočátku jsem za ní chodil několikrát týdně. Později už jen několikrát měsíčně. Dneska, po šesti letech, ji navštěvuju jednou za pár týdnů, nejčastěji v neděli. To ale neznamená, že by mi chyběla míň. Jen jsem pochopil, že na hřbitově jí nebudu o nic blíž než ve svých myšlenkách. A je pravda, že když si zapálím její oblíbené vonné tyčinky nebo když hrajou v rádiu Avril Lavigne, pokaždé mi na chvíli připadá, jako by stála vedle mě. Tenhle pocit jsem u jejího hrobu nikdy neměl. Asi proto, že její hrob mi ji nijak nepřipomíná.
Trvalo mi čtyři roky, než jsem byl schopen znovu sednout za volant. Když nám zavolali z policie, že Lenka leží v Motole na intenzivní péči, protože ji porazilo auto, přísahal jsem, že už nikdy nebudu součástí těhle pojízdnejch jatek. Zemřela dřív, než jsme se dostali do nemocnice. I předtím často odcházela z domu bez loučení. Jenomže to se vždycky vrátila.
Výčitky svědomí drtily Jitku tak silně, že se po pohřbu zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Strávila dva měsíce na psychiatrii, ale i když už si pak nikdy na život nesáhla, nebyla to ta samá Jitka, kterou jsem znal. A doteď se mi nevrátila. Nikdy jsme nepřemýšleli o rozvodu – partner je asi to jediné, co má po smrti dítěte ještě smysl – ale na druhou stranu nemůžu říct, že by naše manželství nějak zvlášť fungovalo. Možná spolu zůstáváme jen kvůli dceři. Ať už je to sebevětší paradox.
Posledních pár dní se ale zdá, že bychom přeci jen mohli žít „šťastně až do smrti“, protože jsme zase tři. Jitce zemřela ve svých téměř osmdesáti letech teta a v její pozůstalosti se nacházel i malý, po vykoupání bílý špic. Teta ho sice měla většinu roku na zahradě, jen v zimě směl do chodby, ale není tak starý, aby si nezvykl na změnu, ani nemocný, abychom ho nechali utratit. Nikdo se k němu nehlásil, tudíž se nám ho zželelo a raději jsme si ho vzali, než aby skončil v útulku.
Jako by to věděl a snažil se nám odvděčit. Je překvapivě poslušný, ve žrádlu si nevybírá, nedemoluje byt a dokonce velmi rychle pochopil, že teď už nemůže čůrat, kdy se mu zachce, ale musí počkat na procházku. Většinou s ním chodím já. Je nadšený, moc se mu líbí ve Stromovce. Dřív se do společnosti skoro nedostal, trávil dny, týdny a měsíce za plotem a nudil se. Jediné zpestření nabízeli kolemjdoucí vesničané, na které s plným nasazením štěkal. Chápu ho. Kdybych já měl jednu jedinou možnost, jak se zabavit, taky bych jí využíval co nejčastěji.
Baryk – tak se jmenuje – mi dal důvod, proč se těšit na víkendy. Co zemřela Lenka, cítil jsem se nejlíp v práci. Doma jsem se nezdržoval právě rád, dusil jsem se tam. Možná i proto, že Jitka tu tísnivou atmosféru se svými depresemi nijak nezachraňovala. Teď můžu vzít psa a jít na celé odpoledne ven. Ano, dřív jsem mohl taky. Ale zkoušeli jste jít někdy sami do parku? Samojediný člověk si tam připadá tak nějak nepatřičně. Skoro jako úchyl.
Takovéhle problémy ale určitě netrápí muže, kterého s Barykem často potkáváme při našem korzování po Stromovce. Nikdy jsem neviděl, že by mu někdo dělal společnost. Zdá se, jako by mu vystačila jeho vlastní. Obvykle sedává na jedné určité lavičce a budí pohoršení kolemjdoucích, protože si ji podle všeho plete s pohovkou – opírá se zády o područku, nohy ohnuté v kolenou položené na místě, kde by se rozhodně neměly nalézat zablácené boty. Snad pokaždé drží v ruce skicák a kreslí.
Nepřipadá mi jako bezdomovec. Na to je příliš upravený a čistě oblečený. Občas sice kouří, ale zatím jsem si nevšiml, že by u sebe nosil kromě cigaret, bloku a tužky i lahev s nějakým chlastem. Někdy si říkám, že bych na něj neměl tak zírat, protože je to neslušné, ale nemůžu si pomoct. Minulou sobotu jsem se dokonce posadil na lavičku nedaleko té „jeho“ a zpovzdálí ho pozoroval. Nevím, proč mě tak zajímá – možná proto, že vyvolává otázky a já na ně nedokážu najít odpovědi. Jako by sem vůbec nepatřil. Jako by pro něj neplatily žádné zákony, žádná pravidla, která platí pro nás ostatní. Snad ani čas. Chodí sem nejspíš každý den a kreslí. Ale co dělá jinak? Čím se živí? A živí se vůbec nějak? Nezdá se mi, že by se dneska někdo uživil svými obrázky. Kdyby byl ve studentském věku, chápal bych to spíš, ale on není ve studentském věku dobrých deset let. Tak kde se tady pořád bere? A proč se jím vůbec tolik zaobírám?
Vypadá tak... nezúčastněně, lhostejný ke svému okolí, ponořený do vlastního světa, do kterého za ním nemůže ani finanční krize, ani pomlouvající sousedé... ani depresivní manželka... ani smrt. Závidím mu. Závidím mu tu schopnost odpoutat duši od těla, vyretušovat ze zorného pole i z doslechu všechny rušivé elementy. Musí to být osvobozující.
***
Nikdy jsem neměl rád listopad. Výjimku jsem udělal jen jeden rok – ten, ve kterém se narodila Lenka. Ale kvůli jedné výjimce nemá smysl měnit zvyky. A když pak o patnáct let později Lenka odešla, začal jsem mít dojem, že nárok na podzimní deprese mám snad jen já a Jitka. Nenávidím ta temná odpoledne, ty pošmourné dny, kdy se zdá, že někdo ukradl slunce. Nenávidím mlhy a déšť, lezavý chlad a obrázek umírající krajiny. Zkormoucené stromy přicházející ve vlhkém oparu o listí. Vůni tlení. Dušičky. Bože, já k smrti nenávidím Dušičky! A hřbitovy o Dušičkách. To pokrytectví, které památku zesnulých jen uráží.
Vrátil jsem se z práce, vzal Baryka a vyrazili jsme na procházku. Po cestě jsme potkali pouličního prodavače pečených kaštanů a já si od něj koupil jeden kornout. Příjemně zahříval zkřehlé prsty. Ve Stromovce bylo povážlivě méně lidí než obvykle, ale komu by se chtělo v tomhle psím počasí ven? Snad jen psům.
Seděl tam co vždycky. Nohy měl natažené, skicák v klíně a bradu podepřenou rukou, kterou si zase opíral o opěradlo lavičky. Upřeně pozoroval cestu, jako by po ní zdálky někdo přicházel, ale široko daleko nebylo kromě nás ani živáčka.
Posadil jsem se opodál a rozbalil kornout s kaštany. Baryk zvědavě vyskočil vedle mě a začal je očichávat, aby se přesvědčil, že před ním neschovávám něco, co by mu mohlo chutnat.
„Tohle pejsci nepapaj, vážně ne,“ vysvětloval jsem mu. Přiblížil čumák těsně ke kaštanu, který jsem mu nabízel, odfrkl si, seskočil zpět na zem a odšmejdil na protější trávník.
Zbavil jsem kaštan slupek a vložil si ho do úst. Zatímco jsem ho žvýkal, nejistě jsem otočil hlavu k muži na lavičce a zcela neočekávaně se střetl s jeho pohledem. Rychle jsem sklopil oči. Nedíval se na mě jako já na něj – zkoumavě si mě prohlížel, skicák a tužku v pohotovostní pozici.
„Dělejte, že o mně nevíte.“ To bylo poprvé, co jsem ho slyšel promluvit.
„Ale... to není zrovna slušný, kreslit někoho bez jeho svolení,“ namítl jsem.
Ani neodtrhl oči od papíru. „Ale kdybych se každýho ptal na svolení, už bych svý kresby nemoh pojmenovat Skrytá tužka,“ odvětil klidně a na okamžik na mě pohlédl, jen aby zachytil další detail. Všiml jsem si tmavých stínů kolem očí, možná pozůstatků po náročné noci, které spolu s jeho nápadnými, dlouhými, havraními vlasy protkanými prvními šedinami vytvářely dojem pouličního despreda a bohéma. „To je jako skrytá kamera, akorát že bez kamery, víte?“
„Taky byste mohl fotit,“ nadhodil jsem.
„Jenže kvalitní foťák nestojí třicet korun. Zatímco papíry a tužka jo.“
Zavrtěl jsem se. Ještě nikdy jsem nikomu neseděl modelem a teď už chápu, proč se říká, že nejlepší fotky vznikají tehdy, když fotografovaný o fotografovi neví. „Mohl bych se na ty vaše kresby podívat?“ vypadlo ze mě.
Zničehonic se zvedl ze své lavičky a posadil se na druhý konec té mé. Ne, určitě není bezdomovec. Bezdomovci obvykle nepoužívají parfém, navíc tak kvalitní. „Zajímáte se o výtvarný umění?“ zeptal se.
„No... vlastně ani moc ne,“ řekl jsem popravdě. „Ale moje žena i... moje dcera se o něj zajímaj.“
Maličko povytáhl obočí. „Vy máte rodinu?“ Neustále udržoval konverzační tón. Jako bychom se bavili o počasí, jen aby řeč nestála.
„No... Ano.“ Asi to neznělo tak přesvědčivě, jak bych rád.
„A proč tu s váma nikdy není? Hm, vadilo by vám, kdybyste natočil hlavu trochu ode mě?“
„N-ne. Ne, nevadilo.“ Rychle jsem si našel záchytný bod na protějším stromě a pozoroval jeho vlhkou kůru. „Totiž... oni...“ Doprčič, proč bych vlastně měl něco vysvětlovat cizímu člověku? A ještě takovýmu podivínovi. „Nechce se mi o tom moc mluvit, promiňte.“
„To nevadí. Všechno chápu.“
Podezřívavě jsem na něj pohlédl. Opět kreslil a zlehka se přitom usmíval, byl to ale úsměv příliš trpký na to, abych se dokázal zlobit. Nedovedl bych vysvětlit proč, ale připadalo mi, že jsem po dlouhé době potkal člověka, který o pochopení jen nemluví. Jeho příběh mě začal zajímat čím dál víc a já si také čím dál víc přál, abychom se tu takhle potkávali každý den.
„Chodíte sem často?“ otázal jsem se opatrně.
„Jako vy. Jen o něco dýl. Vlastně už bych skoro moh bejt duch tohohle místa, kdyby někdo o takovýhohle ducha stál,“ usmál se znovu a tentokrát mě oskenoval pohledem, který bych mohl označit jako spiklenecký.
„Jak to myslíte?“
„Vždyť víte. A jestli náhodou ne, tak to pochopíte sám, jestli se tu se mnou budete takhle vybavovat, až tu budou i nějaký lidi. Začnete pro ně bejt neviditelnej. Ale jenom když budete hezky hodnej a budete se držet dál. Nikdo si nevšímá hovna na chodníku, dokud do něj nešlápne.“
Mluvil o svém životě na okraji společnosti s takovou lehkostí, že jsem se přistihl, jak mimoděk otvírám ústa úžasem. Nejzvláštnější na tom všem bylo, že nepůsobil dojmem někoho, koho by to, že se stal vyděděncem, trápilo. V jedné chvíli jsem dokonce měl možnost vidět v jeho očích jakousi skoro démonickou jiskřičku.
„Naučte mě to!“ vydechl jsem roztouženě. „Prosím! Chtěl bych bejt úplně neviditelnej!“
Rozesmál se. Líbilo se mi to. Byl to takový upřímný a – jak to říct? – empatický smích.
„To věřím. Ale myslím, že to ani naučit nepotřebujete. Ještě chvíli a zvládnete bejt neviditelnej i bez mojí pomoci. Už teď jste skoro neviditelnej. Jinak byste pro mě nebyl tak viditelnej. Ty lidi, co tudy den co den choděj, jsou jako jedinej silně rozmazanej, monochromatickej objekt na jinak ostrý, barevně vyvážený a sytý fotce. Vy jste mě už někdy před dvěma tejdnama zaujal tím, že jste byl taky ostrej. Zkrátka pro ně jsme neviditelný my a pro nás jsou zase neviditelný oni. Hm?“
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Tím, co právě řekl, se vysvětlovalo úplně všechno. Skoro jsem tomu odmítal uvěřit. Tak proto mě od začátku tak fascinoval! Protože spolu obýváme stejnou sféru. Protože se pohybujeme na stejné úrovni a vyzařujeme stejnou energii. Ale asi budeme dost ohrožený druh, protože si nevzpomínám, že bych kdy potkal někoho podobného.
„Tohle mi nedělejte,“ pokáral mě najednou jemně.
„A co?“
„Každou chvíli měníte výraz. Já nestíhám tak rychle kreslit, abych je zachytil všechny.“
„Omlouvám se,“ vzdychl jsem.
„To nic,“ řekl bezstarostně a sklapl skicák. „Zkusíme to někdy příště.“
„Třeba zítra?“ zeptal jsem se s nadějí na další shledání.
„Třeba,“ pokrčil rameny.
„A můžu se podívat aspoň na nějaký jiný obrázky? Prosím pěkně.“
Vteřinu dvě váhal. „No tak dobře. Když teda pěkně prosíte...“ mrkl na mě šibalsky.
Uvědomil jsem si, že jsem mu za celou dobu ani nenabídl svoje pečené kaštany. Rychle jsem to napravil: „Dáte si? Asi už budou studený, ale... No, snad to moc nevadí. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho.“
Znovu se tiše zasmál. „Jste tak zdvořilý! To musíme napravit.“
„Proč?“
„Protože jestli chcete úplně zmizet a pro nikoho neexistovat, musíte bejt sobecká mrcha.“ Při posledních dvou slovech mu zase tak démonicky zablýskalo v očích, r ve slově mrcha znělo skoro jako zvířecí vrčení, což doprovodil dalším ze sbírky svých úsměvů – křivým úsměškem, při kterém ohrnul ret tak, že mu byl na okamžik vidět jeden špičák. Kupodivu mu to docela slušelo. Aspoň myslím.
„Sobecká mrcha?“ přeptal jsem se zklamaně. „Nešlo by udělat kompromis?“
Viditelně se zamyslel. „Uff! Těžko. Není snadný najít střed. Mnohem snazší je vybrat si jednu stranu. Ale jestli vás to uklidní, ani pak se nevyhnete občasným záchvatům dobroty a nesobeckého jednání,“ řekl se znatelnou ironií i pohrdáním. „Akorát že se s nima nebudete nikde moc chlubit. Po čase je začnete považovat tak trochu za slabost. Takže si lidi budou myslet, že jste skrz naskrz egocentrickej hajzl. To je další věc, se kterou se musíte vyrovnat. No... ale pár těch kaštanů bych si s dovolením vzal.“
Ani jsem pořádně nevnímal, jak zanořil ruku v šedo-modře pruhované rukavici bez prstů do kornoutu. „A proč jste si vybral zrovna tuhle stranu?“
Uchechtl se. „Zmýlil jsem se – musíte na sobě ještě pořádně máknout, jestli chcete bejt neviditelnej.“
„Ale za tuhle cenu...“ svěsil jsem hlavu. „Já nikdy nebudu sobecká mrcha.“
„Prosím tě,“ obrátil oči v sloup. „Teda – nevadí, že ti tykám?“
„No, tykání bych asi měl správně nabídnout já, počítám, že jsem starší. Ale hádám, že ty těmhle konvencím moc nedáš, co?“
„Hádáš správně,“ přitakal hrdě.
„Jsem Zdeněk,“ představil jsem se a nabídl ruku.
Áhhh,“ udělal. „Promiň, ale takhle ti říkat nemůžu. Budéš... ještě nevím, něco vymyslíme.“
Zmateně jsem se usmál. „A ty? Jak se jmenuješ? Nebo – jak se ti říká?“
„Různě. Mám spoustu jmen. Ale některý už třeba ani nepožívám.“
Zasmál jsem se. Ten člověk byl vážně originál. Možná jediný svého druhu. „A teď používáš jaký? Kdybych tě třeba někdy chtěl oslovit, tak abych nemusel říkat hej, ty.“
Hej, ty nemám rád, to je fakt.“
„To je jak na psa.“
Baryku je jak na psa,“ opravil mě. „Takže mi můžeš říkat Kazan,“ řekl pak s vážnou tváří.
„Kazan?“ užasl jsem. „Jako psovi?“
„Páral má v jedný svý knížce taky Kazana. Ale já jsem mnohem víc psí než on.“
„Ty podle mě nejsi ani trochu psí. Jinak bys ležel někomu u nohou a nosil obojek,“ mínil jsem.
Význam úsměvu, který mi teď věnoval, jsem nebyl schopen dešifrovat. „Dingové taky nikomu neaportujou bačkory. Jednou ti třeba o sobě povím víc. Když si to zasloužíš...“
„Ty mě teda napínáš. Kazane.“
„To já umím,“ protáhl se spokojeně. „Charlesi,“ vycenil špičák a podal mi ruku.
Chopil jsem se jí, Kazan po mně blýskl svýma démonickýma očima... a v příští chvíli se stalo něco nečekaného. Ten den už poněkolikáté. Nevím, jak se zvládl tak rychle dostat těsně vedle mě, obejmout mě volnou rukou kolem krku a spojit naše ústa v mnohem víc než přátelském polibku. Vím jenom, že jsem nebyl schopen – a ani ochoten! – jakkoli se bránit. Vycházel jsem vstříc jeho rtům a líbal ho vroucně a hluboce, s rozkoší, vzrušením, napětím a trémou, jaké lze zažít jen tehdy, když se něco děje úplně poprvé. Cítil jsem jeho parfém tak intenzivně, jako by ho nastříkal na kapesník a zakryl mi jím nos i ústa, a přitom jsem dokázal vnímat i vůni listopadu  vůni sychravého počasí, opadaného listí v hlíně mokré od deště... pečené kaštany v kornoutu někde poblíž nás i v Kazanových ústech... Byli jsme dokonale neviditelní. Úplně jsme zmizeli.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se naivně, když maličko oddálil tvář a mžoural na mě přes nezvykle husté a dlouhé řasy, jaké bych u muže v jeho věku nehledal. Třásl jsem se jako panna.
„Víš, to je jeden z důvodů, proč mě lidi neviděj – dělám věci, který by oni neudělali, protože je to proti morálce. Třeba jako vyjíždět po ženatým chlapovi. Ale lidi maj právo na to bejt šťastný. I když jsou ženatý. Nikdy jsem nedokázal bejt pokrytec a dělat něco jenom proto, že se to má. Že je to správný. Neuměl jsem třeba chválit lidem kresby nebo fotky, když se mi nelíbily, a přitom bych asi měl, protože oni je pochválili mně. Bylo to proti mýmu přesvědčení. No, a to je jeden ze způsobů, jak získat pověst domejšlivýho egoisty s vychováním řeznickýho psa. Políbit ženatýho chlapa a přinýst mu tím trochu radosti do života je zase jeden ze způsobů, jak získat pověst sobecký mrchy. Dělám to, co se mi zdá jednoduchý a zdravý. Nejsem zatíženej žádnejma umělejma tradicema ani morálkou, kterou kdysi ustanovila banda nadrženejch, ale jinak úplně impotentních chudáků. Mám vlastní pravidla, podle kterejch se řídím. Neříkám, že to vždycky dopadá dobře. Ale určitě by to dopadalo dobře častějš, kdyby se mi do toho nemíchali lidi, kterejm do toho vlastně vůbec nic není.“
„Jsi zvláštní člověk, Kazane. Ale...“
Povzdech. „Ale nevíš, jestli by pro tebe naše přátelství nebylo destruktivní, je mi to jasný,“ dopověděl za mě on. „Jenom se zamysli – a buď k sobě upřímnej! – kdy naposled ses s někým takhle líbal. A kdy naposled sis s někým takhle popovídal.“
Otevřel svůj skicák, vytrhl z něj jeden list, obrátil ho kresbou dolů a podal mi ho. „Kdybys někdy chtěl vidět i zbytek, víš, kde mě hledat.“
Zvedl se a bez rozloučení odešel. Ačkoli jsem se mu bránil, ten pocit déjà vu byl příliš silný. Kdybych měl ztratit další blízkou bytost jenom kvůli nějakým pitomým společenským konvencím... nevím, možná by mi hráblo stejně jako Jitce. Možná bych za to chtěl někoho potrestat. Už tenkrát, když jen tak, beze slova odešla Lenka, jsem cítil vůči světu neskutečnou zášť. Někdo prohlásil, že homosexualita je nemorální, nějaká příšerná tragédie, a Jitku pak Lenčino prohlášení tak vykolejilo, že Lenka ze zoufalství utekla za svou milovanou. Jenže už se k ní nikdy nedostala.
Obrátil jsem list papíru, který mi Kazan věnoval. Díval jsem se teď na svůj portrét, který jako by nakreslil akademický malíř, a přitom nebyl akademicky strohý. Můj nový, neobyčejný přítel uměl nebývale přesně zachytit a přenést na papír výraz tváře. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděl. Pohled na to, co je krásné, vzbudí vzpomínky na ty, které milujeme. (Stendhal), stálo vpravo pod kresbou. Tohle vážně napsal muž, který se považuje za sobeckou mrchu?

Zdroj: http://itras.cz/kralovska-obora-stromovka/galerie/8540/

21 komentářů:

  1. Tuhle povídku jsem si hned oblíbila, moc se těším na pokračování:)

    OdpovědětVymazat
  2. Leesil: Já taky! :D :D Ne vážně, mám ji rád. Když nemáš co číst, musíš holt sáhnout po jiných prostředcích. :-) (Jako třeba "nakopnout" ke psaní své Druhé Já :P)

    OdpovědětVymazat
  3. Psisko, ještě že ty druhé prostředky máš!:-D

    OdpovědětVymazat
  4. Leesil: Jo, bejt magor se občas i vyplatí, muhehe! :D

    OdpovědětVymazat
  5. Psisko: Áno, opravdu se to vyplatí:-D
    Kdyby se z tebe stal nudný, normální, tuctový, snadno přehlédnutelný, papučovatý patron, tak by bylo všechno v háji. Ať žije Psisko:)

    OdpovědětVymazat
  6. Jo,zase perfektní a ten tvuj ůžasný styl psaní.Vítej zpět.

    OdpovědětVymazat
  7. No, koneckonců... tohle jsem vůbec nenapsal já! :-) Ale budeme-li to považovat za prvotinu někoho, kdo dřív vlastně nepsal... Já sám se celé léto a podzim potýkal s tvůrčím blokem. Vždycky jsem něco nakousl a po pár stránkách to nechal být. Nedokázal jsem se vyžvejknout. A pořád mi to moc nejde. Připadám si jako někdo, kdo byl hodně dlouho nemocný, musel ležet a atrofovaly mu svaly. Chvíli potrvá, než bude chodit zase normálně. Mně nějak atrofoval mozek - a teď ho potřebuju pomalu rozchodit.

    OdpovědětVymazat
  8. Přiznám se, že když jsem to dočetla byla jsem tak dojatá, že jsem nemohla ani napsat komentář. Uch, mám takovou radost, že si zase budu moci číst něco pořádnýho! Něco co mě obohatí, zanechá to ve mě dojem!
    Mockrát děkuju.
    Musím říkat ještě něco dalšího? No nemusím, ale chci..
    Konkrétně jde o Kazana, mám z něj taaak protichůdné pocity, jako se mi už dlouho nestalo. Na jednu stranu, je umělec, sedává sám ve Stromovce...(aaa! chápu proč, taky se mi tam líbí a ráda si tam dřepnu, i když to mám trošku z cesty... přemýšlím, že si sbalím saky paky a půjdu se tam učit chemii..^^) na druhou stranu je to taková mrška se zvláštníma názorama. Přiznám se, že se s většinou jeho názorů úplně neztotožňuju, to spíš s Charlieho "střední cestou"...taky to tak dělám, .. střední cesta, dobrá cesta...^^ Asi nechci být úplně neviditelná, nevím...:-)
    Každopádně jsem vážně zvědavá, jak se to dál vyvine...:-)
    Tak ještě jednou moc moc děkuji! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Hiroko: Mockrát děkuju! Protichůdné pocity u Kazana jsou zcela na místě - alespoň se čtenář ztotožní s vypravěčem, kterého čekají krásné, ale perné dny (víc spoilerovat nebudu :-). Kazan je holt tak trochu z jiného světa, poněkud obtížně uchopitelný. Asi jako samotná předloha. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. ♦Snad si časem zvyknu na ten "LSD look". :-) ♦Originální název povídky i nových stránek.
    ♦Mám ráda všechno, co je obtížně uchopitelné a z jiného světa.
    ♦Těším se na pokračování, určitě se dozvím zase něco nového.
    ♦Mám radost, že ti to zase píše.
    ♦Povídku už jsem ti komentovala mailem, tak snad jen... ta husí kůže fungovala i při dalším čtení.

    OdpovědětVymazat
  11. Povedlo se! Řekl bych, že se ti jako málokomu daří udržovat svůj standard - kdyby se všechny tvůrčí bloky nakonec tak pozitivně vyvinuly, to by bylo móóóc hezké:-). Gratuluju - a těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  12. Si späť! som rada nová poviedka je úžasná a trúfam si povedať že píšeš tak originálne, že ak by som na tento blog narazila iba náhodou, viem že si to ty. Krásny blog, a teším sa na pokračko.

    OdpovědětVymazat
  13. Sebastian: Tohle je zvláštní situace, když se tak nad tím zamýšlím. Neb pan Kulhánek byl možná se svou poslední knihou spokojen, ale většina čtenářů nespokojena, zatímco v mém případě je to spíš naopak. :) Tedy ne že bych byl vyloženě nespokojen s tím, co jsem napsal, ale mohl bych být spokojenější.

    taniak272: Aww, děkuju! To se čte opravdu pěkně. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Lenka je teda dobrá, když dokáže v 15.letech spolehlivě říct, že je na holky. Mám za to, že pubertální mládež se zatím spíše hledá...
    Tak nevím, jestli se mám obávat číst dál, protože pevně doufám, že tak depresivní stavy jako když Lenka zemřela , už tam nebudou...
    Priority... to jsou věci ;-)
    A láska ... základní kámen všeho ;-)
    Malý, po vykoupání, bílý špic - moc pěkně řečeno !
    A samojediný člověk v parku je opravdu podivnost přírody, zato, když vezme vyvenčit svého pesana, tak občas najde i další spřízněnou duši ;-)
    Ty to nepochopíš, ale už teď mám slabost pro toho " umělce " na lavičce ;-)
    A čím dál víc mi kazan toho " mého člověka " připomíná. Zkus se zeptat Jany, koho může Kazan Martině připomínat ?

    OdpovědětVymazat
  15. K předchozímu komentáři:

    Tak já zase přispěju se svou troškou do mlejna. :-)
    No, ono se říká, že se v tomhle věku "děti" teprve hledají a většina asi jo, zkouší, co jim bude nejvíc vyhovovat... Ale jsou i tací (jako třeba já), kteří objevili své "sklony" poměrně brzy a pak je děsně iritovaly řeči typu "to tě třeba ještě přejde".

    Hehe, nevím, jak Darren, ale já tuším, koho by ti mohl Kazan připomínat. :-) Věř mi ale, že ve skutečnosti tu žádná velká podobnost není. Navíc Kazan má ty vlasy delší a nepyšní se "orlím nosem". :-D

    OdpovědětVymazat
  16. Psisko : Ještě delší vlasy a žádný orlí nos ? Ale fujky ;-) Mám depresi ...

    K tomu prvnímu... nechci tím nic říct a chci Tě ujistit , že fandím všem gayům a lesbičkám. Podotýkám tedy, že takovým těm normálním gayům a lesbičkám, protože někde se štrádovat v tangách s nápisem Let's go , girls ! " to teda fakt není nic pro mě...
    Určitě bych nikdy nikomu neříkala, že ho to přejde. jen ať ho to nikdy nepřejde, ale ať je v životě šťastným !
    Vždyť já sama obdivuji sice někoho fiktivního ( pro mě muže číslo jedna ! ), ale jinak sama nevím v soukromí jestli kluka, nebo holku...

    OdpovědětVymazat
  17. Martina: No dovol! Kdo si o Kazanovi dovolí říct "fujky", toho kousnu do "zadní brady" (cimrmanologové ví, které orgán mám na mysli). :-)

    Jo, chápu, taky dávám přednost "méně výrazným" typům, vlastně jsou mi dost sympatičtí bisexuálové, protože oni nebývají tak přejemnělí. Nemyslím tím jen ve vystupování, ale i v myšlení. Nedá se to samozřejmě bagatelizovat! A musím taky říct, že je mi rozhodně sympatičtější gay v oněch tangách s nápisem Let's go, girls! :-), než nějakej pokrytec, kterej se bojí, aby se náhodou neprofláklo, že se mu líbí chlapi. "Normální" gayové... no, mám rád ty, co působí přirozeně mužně, a přitom mohou být i trochu feminní (což se nevylučuje - být feminní lze fyzicky nebo psychicky). Ale "normální" gayové, kteří jsou rodinný typ... ne, to nějak nemůžu. :-) Bože, jednou jsem chodil s takovým "normálním" gayem! To byla NUDA! Už někdy po dvou týdnech začal mluvit o společném bydlení, rozněžnoval se nad dětičkama v kavárně... Byl jsem zděšen. :-) Po měsíci jsme to ukončili, protože já prostě nejsem a nebudu ničí manželka, nemíním bydlet na předměstí a nosit svému choti nahřátý trepky. Bohužel, musí se s tím všichni smířit. Naštěstí chodí po světě dost mužů, kteří touží po závratném dobrodružství s bestií, a pro ty jsem jako stvořený, hehe. :-)

    Holka nebo kluk? Dyť je to fuk! :-) A co třeba možnost č. 3: Holka a kluk v jednom? :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Lidé se různí... já třebas Cimrmana nemusím , taže zadní bradu si nedokážu představit, nebo, že by to byla prd** :-) ?

    No... ehm... já jsem Račice, a to už mě předurčuje k tomu mít ráda rodinný život, plný vánočních " blikátek " a podobně. Jsem hospodyňka jen se patří... mě ta divokost bestií vzrušuje, líbí se mi, ale jelikož jsem já kdo by ve vztahu byl spíš tou " holkou s klukem v sobě ", tak můj protějšek budto bude subka, nebo to bude muset být někdo velice, velice dominantní koho si já budu vážit. S přirozenou autoritou. Jinak těmi tangami mám spíš na myslito, jak se s homosexualitou lidé už snad spíš vychloubají na různých gay průvodech. Mě se nelíbí ten vyzývavý humbuk okolo toho.

    A vážně by mě zajímalo, jak to se Zdeňkem dopadne, protože Kazan určitě ještě chystá nějaká přiznání ;-)

    OdpovědětVymazat
  19. Zo začiatku som si myslela, že Kazan bude ten malý biely psík:D Strašne sa mi páčila teória neviditeľnosti. Občas by asi každý chcel byť neviditeľný aby mal od všetkého pokoj...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Malý bílý pejsek, no, to ne. :-D Ale takovýho pejska měla přesně moje babička - jmenoval se Alík.
      Teď koukám, že mi tu vypadl obrázek na konci povídky. Musím sehnat nějaký jiný.

      Vymazat