čtvrtek 24. listopadu 2011

Vzteklá mrcha, část 2.

Šestý smysl


Přemýšlel jsem o svém odpoledním zážitku celý večer. Nimral jsem se ve své porci ohřátých karbanátků s bramborovou kaší z pytlíku a tupě civěl na televizi, ve které běžel Jitčin oblíbený seriál (mám takový dojem). Nic ke mně neproniklo. Snažil jsem se vytěsnit z hlavy přehlídku Kazanových úsměvů, jeho bezprostřednost a zároveň tajuplnost, jeho oči toulavého psiska, kterému už nikdo nevěří, že nekouše. Nikdo kromě mě. Protože moje tělo už se s jeho nevymáchanou tlamkou seznámilo a vyvázlo bez zranění. Tedy aspoň bez zranění viditelného.
Půlnoc. Moje ložnice. Ležel jsem na boku v posteli, tiskl rty na polštář a líbal ho stejně náruživě jako odpoledne Kazana. Druhá ruka pod pokrývkou sledovala jasný cíl. Už dlouho jsem necítil potřebu sexuálního vybití, skoro se zdálo, že jsem nadobro ztratil zájem, ale ten dnešní polibek mi připomněl, jak příjemný je orgasmus i cesta k němu. Aniž bych si musel sbalit kufr, vydal jsem se do exotických zemí, do kterých jsem se už řádku let nepodíval.
Já vím, není to zrovna modelová situace. Ani učebnicový příklad řešení manželské krize. Většina mužů by se na mém místě poohlížela spíš po dlouhovlasých, vyvinutých děvách z práce, a ne po záhadném, prošedivělém kreslíři z parku. Jenže co když je to jinak? Co když mi nechybí ani tak tělo, které bych mohl svlékat, hladit, olizovat... a tak dál, jako spíš duše, která by byla kompatibilní s tou mou? Co když má Kazan pravdu? Třeba bych vážně měl být větší sobec. Myslet taky jednou na sebe. Udělat si radost. S ním. Copak si po všem tom trápení nezasloužím trochu štěstí?
Asi začínám být sentimentální. Asi na mě leze krize středního věku nebo nějaký jiný bacil, který oslabuje jinak silné jedince. V těhle podzimních plískanicích člověk chytne kdeco.
A tak jsem se několik dalších dní šetřil, bral Baryka jen na krátké vycházky kolem domu a pokoušel se vykurýrovat. Čím víc jsem se ale chtěl uzdravit, tím míň se mi to dařilo. Sedával jsem celé hodiny v křesle u okna a pozoroval životy jiných, protože ten můj nestál za pozornost. Kromě tohohle šmírování mě vůbec nic nebavilo. Ono se vlastně ani nedá říct, že by mě nějak zvlášť bavilo dívat se, jak si tím listopadovým deštěm hopkají rozesmáté školačky z nedaleké základky, nebo jak se každá druhá matka marně snaží odtáhnout svou ratolest od výlohy hračkárny, ale o žádném lepším rozptýlení jsem nevěděl. Netěšila mě četba knih ani novin, nedokázal jsem se zaposlouchat do hudby, občas mi bylo zatěžko i jít se před spaním vysprchovat. A asi nejžalostnější na tom všem bylo, že Jitka si těch změn v mém chování snad ani nevšimla. Neviděla mě, a přitom jsem věděl, že jsem nikam nezmizel. Bohužel.
Pohled na to, co je krásné, vzbudí vzpomínky na ty, které milujeme. Ale co když se široko daleko nic krásného nevyskytuje? Co když to neumím najít? Ty ano, Kazane? Ukázal bys mi, co mám vidět? Ty jsi umělec, a tak se ti svět jeví jinak. Já se ani nedokážu podívat na mrak a říct, co mi připomíná. Lenka si ze mě kvůli tomu vždycky trochu utahovala. Když zvednu oči k nebi teď, pořád žádného krokodýla ani antilopu nevidím, za to slyším dětský smích. Sice daleko, ale slyším ho.
Dneska bychom toho stejně moc nenapozorovali. Listopad není podobnému rozvíjení představivosti nakloněn. Obloha vypadá spíš jako šedá plachta napnutá nad celou zemí než jako safari. A tak mi nezbývá než stáhnout žaluzie a donutit se k nějakému zaměstnání, jinak dopadnu jako Jitka.
Pohlédl jsem na svou ženu, která právě žehlila koš prádla. Pobledlá pleť, strhané rysy, zničené vlasy svázané do drdolu. Kdysi bývala krásná. Kdysi skutečně budila vzpomínky na tu, kterou jsem miloval. Lenka se jí totiž hodně podobala. Ale teď ve mně zničehonic začala vzbuzovat jen lítost a pocit několika zbytečně promrhaných let. Zvládla by to, kdybych ji nechal samotnou? Nebyla by to pro ni spíš poslední rána? Dcera mrtvá kvůli lásce ke spolužačce, manžel někde za horama se svým... se svým... se svým psem, kterýho sebral na ulici. A možná ho pak ani nenechal prohlídnout veterinářem.
To ne. Tohle bláznovství musí skončit. Jak by k tomu jinak chudáček Jitka přišla?
***
Povzdychl jsem si a věnoval zklamaný pohled Kazanově lavičce, která i dnes zela prázdnotou. Možná se to rozhodl vyřešit za nás za oba. Já bez jeho společnosti nemohl už po pár dnech vydržet a přišel si prohlédnout zbytek kreseb, ale on měl asi víc možností, jak se vypořádat s podzimní trudomyslností. Duch tohohle místa odešel neznámo kam, a i kdybych se ptal kolemjdoucích, stejně by mi nikdo nedokázal odpovědět, kdy nebo jestli vůbec se vrátí. Pořádně mě to vykolejilo. Nečekal jsem, že mě Kazanovo zmizení tak hluboce zasáhne. Že ho budu tak postrádat. Nejradši bych po Stromovce i po jejím okolí vyvěsil letáky s prosbou o pomoc: Ztratil se velký pes s černo-šedou srstí, slyšící na jméno Kazan. Nemá obojek, ani čip. Nálezci bude vyplacena peněžitá odměna ve výši 5.000 Kč, budu však vděčný i za informace o výskytu psa. Charles.
V sobotu jsme s Jitkou zapálili svíčku vedle Lenčiny zarámované fotografie a stejně trpce jako každý rok zavzpomínali na den, kdy se nevrátila domů. Moje žena ji pak šla navštívit ještě na hřbitov, ale já se zúčastnit odmítl. Radši jsem se posadil do křesla u okna a snažil se při pohledu na zatažené nebe vybavit si všechna jídla, která nesnášela. Čočkovou kaši nejím! - A odkdy? - Ode dneška! V jedné chvíli mi to přišlo vlastně dost úsměvné. A v příští chvíli jsem se sháněl po kapesníku.
Dneska mohla být třeba na vysoké škole. Třeba i se Sofií. A třeba by si už v šestnácti našla nějakýho kluka. A pak třeba dalšího. A pak třeba zase holku. Co na tom? Kazan měl pravdu – lidi se příliš míchaj do věcí, do kterých jim nic není. Jenže oni pak nemusí pohřbívat vlastní děti.
Připnul jsem Baryka na vodítko a pomalu se vydal domů. Začalo mi připadat, že Kazan, přízrak psa zjevující se v listopadovém mrholení hrstce vyvolených, byl jen nějaký můj přelud. Kdybych v prádelníku neopatroval jeho kresbu, nevěřil bych už v jeho existenci o nic víc než v psa baskervillského.
Stejně jako včera a předevčírem, i dnes se po Stromovce povalovaly chomáče mlhy. Smrákalo se a ve vzduchu byl cítit smog a uhelný kouř. Nahé stromy už nechránil jediný list, všechny ležely mrtvé na zemi a já se mezi nimi procházel jako starý hrobník. Ještě týden a tohle utrpení skončí. Ještě týden a začne nové – Advent.
Někdo jiný v mé situaci by se asi urputně snažil najít příčinu, z jaké je ke Kazanovi přitahován, nedalo by mu to spát, zmítal by se ve vnitřním dilematu a kladl si bezpočet otázek, ale mě už tohle přemítání unavovalo. Navíc – nebylo přece nad čím přemítat. To, že se s někým cítíte příjemně, ještě neznamená, že ho chcete vojet!
No...
A ten polibek?
Zamířil jsem po nejkratší cestě k východu ze Stromovky. Bylo mi jasné, že do tmy už to domů nestihnu – za pár minut zapnou veřejné osvětlení. Docela už jsem se těšil, až si sednu na kanape nebo do křesla a přečtu si dnešní noviny, na které jsem ještě neměl čas; dělalo se čím dál větší chladno. A aby byl obrázek městského parku na sklonku podzimu co nejvěrohodnější, začal z oblohy padat mrznoucí déšť.
Vtom se přede mnou doslova zjevila postava v dlouhém, černém kabátě. Být dívka nebo žena, vezmu nohy na ramena, takhle jsem ale jen na okamžik ztuhl a pak obezřetně pokračoval stejným tempem v chůzi. Kdo se v tomhle čase může úplně sám, bez psa, procházet po parku? Snad ani exhibicionista. Vždyť by tu neměl před kým exhibovat!
Jistě, pomyslel jsem na něj. To jméno mě napadlo. Ale bál jsem uvěřit, abych pak nebyl zklamaný.
Dělilo nás sotva pár kroků.
Jeden pohled.
Rozbušilo se mi srdce, upustil jsem vodítko a rozeběhl se k „neznámému“, jako bych se vrátil do dětství a vítal babičku.
Rozpřáhl ruce v gestu pojď-na-mou-hruď! a já na ní v příštím okamžiku skutečně spočinul. Bylo to možná nejradostnější shledání v mém životě. Smáli jsme se jak blázni a objímali se jak dva tančící medvědi v cirkusové manéži. Proč? Já nevím.
Z náhlého popudu jsem uchopil jeho hlavu a políbil ho na ústa. Ani mi nevadilo, že na jeho tvářích bych si mohl nastrouhat okurku na salát. „Kazane. Kazane, ty psisko jedno! Kde ses toulal?“ vyčetl jsem mu láskyplně.
„A kde jste se toulal vy, sire? Čtyři dny jste se tu neukázal.“
Pustil jsem ho, ač nerad, a zaujal postoj zahanbený žáček. „Já jsem se... lek. Tebe, ale hlavně sebe. Bál jsem se, že udělám nějakou blbost, kvůli který bude Jitka zase trpět, ale... pak mi došlo, že když sem nebudu chodit a nebudu tě vídat... tak budu trpět já. A... tak nějak... jsem se rozhod bejt sobeckej a jít si za svým. Já tomu radši říkám pud sebezáchovy než sobectví.“
Zatleskal. „Výborně, drahý Charlesi!“ pochválil mě. Zcela očividně ze mě měl radost. „Došlo ti, že ta pozitivní energie, kterou ze sebe vyzařuješ jakožto šťastný, sobecký člověk, je pro svět mnohem přínosnější než všechno to negativní, co z tebe vycházelo, když ses utápěl v depkách?“
Poškrábal jsem se ve vlasech. „No... vlastně ani ne. Nepřemýšlel jsem o tom takhle. Jenom mi prostě došlo, že bez tebe už to není ono. Tak jsem přišel. Ale tys tu nebyl. Co s tebou bylo?“
„Zub,“ odpověděl Kazan lakonicky. „Respektive poslední molár vlevo dole. Ozývá se v pravidelných intervalech už od léta, ale... no, řekněme, že jsem neměl peníze na zubaře. Ty plomby jsou tak drahý! A před pár dny, ráno... čistím si tak zuby a nejednou Kurňa, co to je? Vyplivnu to do umyvadla a koukám – kus zubu pryč. Za pár hodin to začalo bolet tak, že jsem myslel, že se z toho poseru.“
„Chudáku,“ politoval jsem ho upřímně. „No a zašel sis s tím teda k zubaři?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, přestalo to.“
„Ježiši, ale to tě začne brzo zase bolet! To nemůžeš pořád odkládat! Jestli chceš... Jestli chceš, tak já ti na tu plombu dám peníze.“
Zvedl ruku ve varovném gestu. „Tak to prrr! Nemůžeš do mě cpát prachy, ještě jsme spolu nespali.“
„Cože?“
Rozesmál se. „Vtip,“ řekl. Nevím proč, ale nějak mě to nepřesvědčilo. U psů z ulice, kteří si nemůžou dovolit ani ošetření u zubaře, by asi člověk měl být připravený na všechno. „Stejně půjde ven, takže za plombu nebudu muset platit.“
„Jsi jak Lenka, ta se taky bála zubaře jako čert kříže,“ vzpomněl jsem si.
„Kdo je Lenka?“ zeptal se zvědavě.
Ah, no... snad někdy příště.“
„Dobře, pane Tajnůstkáři.“ Přiblížil svou tvář ke mně a opřel si čelo o mé. „A co teď podniknem? Nezajdem někam do tepla? Celej se třeseš. To bude určitě zimou, co?“
„U-určitě. Nepochybně.“
„Zaručeně. Bezpochyby. Jistojistě,“ přihazoval Kazan další synonyma. „Obecně česky natutáč či nabeton.“ Uchopil mě za ruce a bez ptaní si je schoval pod svůj kabát. Držel je tam něžně jako prokřehlé kotě. A já se rozklepal ještě víc. „Příjemný?“ zeptal se tiše.
Neschopen slovní odpovědi jsem ze sebe vydal aspoň nějaké citoslovce. Myslím ale, že i tak byla má odezva všeříkající.
„Jak se najednou hodí znát nějakýho teplouše, co?“
Rozechvěle jsem se zasmál. „Ale... já to nechápu. Listopadová romance přece není gay film.“
„Jo takhle. Ale jestli si dobře pamatuju, ta holka jednomu svýmu bejvalýmu pomohla k sebeuvědomění.“
„Ta musela bejt v posteli děsná, když jí radši utek za chlapem,“ mínil jsem.
Kazan se hlasitě, srdečně rozchechtal. „Nóó... hele, nesuď, co jsi ještě nezkusil. Je teda fakt, že mladý holky to houby uměj. Ale dva chlapi se nic učit nemusej, když si chtěj užít. Je to dost intuitivní. A málokdy to skončí vyloženou katastrofou.“
Vyndal jsem své ruce zpod Kazanova kabátu, zastrčil si je do kapes a o krok od něj ustoupil. „Já ti to rád věřím, ale... Nevím, jestli je to můj šálek kávy. Doteď jsem si ani nevšim, že by mě chlapi nějak přitahovali, před týdnem jsem poprvý líbal stejný pohlaví...“
„Co? Vážně? Tak to jsi zkušenější, než jsem myslel. Já myslel, že před tejdnem ses poprvý líbal s chlapem, a ty už jsi mu přitom líbal i pohlaví! No to zírám!“
„Ty bereš všechno s humorem, co?“ zeptal jsem se. Byl jsem rád, že jsem někoho takového poznal.
„Skoro všechno. V každým případě se snažím z ničeho nedělat vědu. Docela mi to jde. Je to jedna z mých – mnoha – předností,“ řekl pyšně. Na rtech mu hrál pobavený úsměv.
„To teda je. Život je pak asi o hodně... lehčí, když se člověk nezaobírá každou prkotinou, že jo?“
„Hm,“ pokrčil rameny Kazan. „Ono záleží na tom, co považuješ za prkotinu. Pro mě je třeba úplná prkotina i sexuální orientace. Ale pro lidi obvykle ne, takže na mě koukaj divně. Mně je jedno, s kým spím. Hlavně, když je to hezký. Hm, víš co? Zajdem někam, kde nebude taková tma a zima jako v tulení řiti, co ty na to?“ navrhl.
„Za předpokladu, že mi tam vezmou psa, nebude se tam souložit na stole a nebudu nucen požít drogy,“ řekl jsem více méně z legrace.
Kazan mě vzal za ruku a vykročili jsme po cestě jako dva malí kluci. „Dobře. Vyberu nějakej takovej podnik. Sakra, to bude těžký!“
Loupl jsem po něm podezřívavým okem.
Rozesmál se. „Bude těžký vybrat podnik, kam nám vezmou psa,“ vysvětlil. „Já totiž psa nemám, tak ani nevím, kam můžou a kam ne.“
Nakonec jsme skončili v nekuřáckém salonku jedné příjemné hospůdky, kde Barykovi přinesli vedle misky s vodou i pár kousků masa zdarma. Vesnický pes měl oči navrch hlavy. Zato městský pes byl ve svém živlu.
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem prožil tak příjemný večer. Kazan mi ukázal několik svých skic v menším bloku, který na rozdíl od velkého nosil stále při sobě, a vyprávěl mi, jak v něm jeho rodiče od dětství podporovali umělecké nadání (občas i na úkor vzdělání v jiných oborech), protože sami byli umělci.
„A vcelku známí. Máma byla herečka ve Stavovským divadle, tehdy Tylově, že jo. Sice nikdy nedostala žádnou velkou roli, která by ji proslavila, ale taky to nebyla žádná nula. No a táta byl akademickej malíř. Tvoje holky by ho možná znaly. Josef Sedláček. Ilustroval často knížky pro děti. No... teď už to teda nedělá. Nemůže. Operovali mu šlachy na pravý ruce a ta už teď není, co bejvávala.“
„Aha. To je pitomý. Asi je z toho dost špatnej, co? Kreslení pro něj muselo znamenat hodně...“
„Hodně?“ uchechtl se Kazan. „Miloval ho a nenáviděl zároveň.“
Ah. No... a tvoje máma ještě žije?“ zajímal jsem se.
Kazan se napil svého ležáku, utřel si bílého kníra a velmi stroze odpověděl: „Žije.“
„A co říkala na to, že seš... no...“
„Teplej?“ napověděl. „Bez ohledu na to, že jsem vlastně vlažnej, totiž bi?“
Přikývl jsem. „Zajímá mě to, protože... no, měli jsme v rodině podobnej případ a... tam to neskončilo úplně nejlíp.“ Byl jsem připravený jednou Kazanovi o Lence říct, ale ne dnes, ne zítra.
„Nevadilo jí to. Ani tátovi. Vážně. Jak jsem říkal, byl jsem jejich vymodlený a jediný děťátko, takže by mě zbožňovali, i kdyby se ze mě stal skutečnej vyvrhel společnosti. Což... se svým způsobem stal, ale... No, o tom bych možná... taky až někdy příště,“ usmál se omluvně. „Vlastně...“ Zničehonic se odmlčel a zaposlouchal se. „Jé, tuhle mám docela rád.“ V rádiu zrovna hráli The Scientist od Coldplay.
Navzdory tomu, jak mě fascinovala jeho schopnost měnit během pár vteřin nejen téma, ale i tón a náladu celého rozhovoru, jsem se musel vrátit k tomu, co zaznělo ještě před Coldplay: „Počkej. Chceš říct, že jsi vyvrhel společnosti jenom proto, že... že neřešíš orientaci a... kreslíš?“
„Ne,“ odpověděl Kazan zcela vážně. Napil se, aby získal čas, a pokračoval, avšak mnohem opatrněji než dosud: „Chci ti o tom všem jednou říct, protože... Jak bych to...? Připadá mi, že jsi... výjimečnej. Prostě cejtím, že tam za těma nerdy-brejlema a pod tou nazrzlou kšticí je něco... nějakej příběh, kterej nějak souvisí s tím mým. Asi tomu nebudeš věřit, ale mám tak trochu... občas... něco jako nadpřirozený schopnosti. Ono to zní srandovně, jako že Hej, jsem Harry Potter. No, bohužel, prachy si vyčarovat neumím, ani jídlo, ani si neumím spravit zub. Ale umím jako psi vycejtit smrt. Blížící se – i tu, která přišla nedávno.“
Přeběhl mi mráz po zádech.
Podíval se na mě velice vědoucím pohledem, až jsem se na chvíli bál, že mě tíha těch tmavých, hlubokých očí úplně sešrotuje. „Ty ses teď někdy nedávno se smrtí setkal, že jo?“
Nemohl jsem to zapírat. Vždyť on to na mě všechno viděl! Začal jsem předstírat, že mě zaujaly dekorace na stěně, a usilovně přemýšlel, jak Kazana nenápadně odvést od tohohle tématu. Šest let a pořád je to tak bolestivý, když se to připomene!
Dotkl se mé ruky ležící na stolku a pohladil ji. „Chodí ti to pořád v patách, já to vidím. Ale neboj, brzo to bude lepší.“
„Vážně?“
„Vážně. To je jenom takovej stín. Ten často padá na lidi, když už pak nemaj pro co žít. Potřebujou jenom najít něco... něco, pro co zase žít začnou.“ Jeho hlas zněl tak měkce. A já mu všechno, co říkal, věřil. Do posledního slova.
„Ty ses taky setkal se smrtí?“ zeptal jsem se.
Přikývl. „Jenom... jenom jinak než ty. Hodně... zblízka. Jako že vážně hodně zblízka.“ Otevřel jsem ústa, abych se vyptal na podrobnosti, ale on mě ani nenechal vyslovit první hlásku: „Dneska ne. Ještě je moc brzo. Až přijde ten pravej čas, tak ti všechno vyklopím. A ty mně,“ usmál se, podepřel si hlavu a nyní si mě téměř zálibně prohlížel.
„Dobře. Slibuju.“
Na okamžik schoval tvář do dlaně, jako by říkal Proboha, na tohle se nemůžu dívat!, nepřestával se ale usmívat. „Často dáváš sliby?“
Zarazil jsem se. „Já... Ne, nedávám.“
„Dobře děláš.“
„Ani nevím, co mě to teď popadlo. Působíš na mě takovým důvěryhodným dojmem...“
Rozchechtal se tak bujaře, že to vyrušilo z rozhovoru mladý pár u vedlejšího stolku. Jeho mužská polovička na Kazana pohoršeně pohlédla. „Kdyby tě tak slyšeli naši! Nebo kdokoli jinej!“
„Copak se ti nedá věřit?“
Zase ta démonická jiskřička! Na zlomek vteřiny se objevila v jeho očích a zmizela. „Většina lidí by ti asi poradila, aby ses od takový vzteklý mrchy držel dál, nebo tě v tý nejnečekanější chvíli pokouše. Ale ty si přece umíš udělat vlastní názor, ne? Ty bys neutratil psa jenom proto, že má zuby, který jsou tím pádem občas vidět. Nejsi jako ostatní, co šmahem odsuzujou něco, o čem věděj kulový. Ty jsi jinej. No a... jestli se mě rozhodneš poctít svou důvěrou, tak ti budu nesmírně vděčnej, protože to budeš po dlouhejch letech první člověk, kterej to udělá.“
Už poněkolikáté v jeho přítomnosti jsem pocítil to mravenčení téměř po celém těle. Nevím, jestli bych se vybavoval s někým jako Kazan v dobách, kdy Lenka ještě žila. Ale smrt, jejíž stín mi chodil v patách a kterou ten toulavý pes viděl dřív, než jsem o ní sám začal mluvit, mnohé změnila. Třeba mi na sobě přestalo záležet. Třeba se stýkám s podezřelými jedinci proto, že už je mi vlastně jedno, co se mnou bude. Vzteklá mrcha, říkáte? A víte, že já se jí vlastně ani nebojím?
Ne, tohle, co mě teď napadá, je pitomost. Určitě. Zaručeně. Bezpochyby.
Je klidně možné, že bychom spolu takhle seděli v hospodě a povídali si až do bílého rána nebo aspoň do zavíračky, kdyby mi někdy v osm nevolala vyděšená Jitka. Posledních šest let vyšilovala kvůli každé půlhodině zpoždění, ale člověk se jí nemůže divit. Omluvil jsem se, že jsem potkal kamaráda a úplně zapomněl, že bych měl aspoň poslat textovku, zaplatil jsem za sebe i za Kazana, odvázal Barykovo vodítko od nohy židle a v doprovodu obou psů vyšel na čerstvý smog.
„Uvidíme se zítra?“ ujišťoval se Kazan.
„Uvidíme. Když přijdeš,“ popíchl jsem si ho.
„Tsche! V pět? Nebo dřív?“
„V půl pátý už bych tam moh bejt.“
„Bezva. Tak já taky.“
Přešlápl jsem na místě. „No...“
„No, tak teda pac a haf. A pusinku...“ Naklonil se ke mně a políbil mě z obou stran na tvář. Moje pravačka se spontánně obtočila kolem jeho krku. Zabořil jsem mu prsty do stále hebkých, hustých vlasů a hladově se zahryzl do jeho rtů. V klíně mi přitom zacukalo jako v klubajícím se vejci. Nevím, proč se mi vždycky, od samého začátku, tak moc líbilo líbat ho na ústa. A nechce se mi věřit, že jen proto, že Jitka mi žádné intimnosti nedovolila už pět let.
„Tak se měj. Ty neochvějný heterosexuále,“ rozloučil se se mnou potměšile a vyrazil do noční Prahy. Když se tak proplétal mezi jinými chodci a světla z pouličních lamp, výloh a pasáží mu osvětlovala tu rameno, tu záda, tu vlasy, vážně mi na chvíli připadal jako životem protřelý vořech, který srostl s ulicí, na níž se narodil, a už ani nedoufá, že by snad někdy mohl najít víc než odpadky a znechucené pohledy lidí. Hrál to dokonale. Anebo nehrál nic?
***
Je smutnou pravdou, že jakmile v nouzi nejvyšší a zoufalstvím nejhlubším okusíte drogu, skoro nic, často bohužel vůbec nic už vás neodradí od toho, abyste si ji příště nedali znovu. Zjistíte, jak málo stačí, abyste zapomněli na svá letitá trápení, jak snadné je navodit si příjemnou, lehkovážnou náladu... a tradá, jste na nejlepší cestě k závislosti. A je vlastně lhostejné, jestli si zapálíte špeka, šňupnete si koks, nalijete si „jednoho panáčka“, vlezete do postele s prvním člověkem, který splňuje vaše velmi nízké požadavky... anebo se setkáte v kavárně s mužem, který by klidně mohl dělat všechno, co jsem vyjmenoval výše, ale vy to odmítáte přijmout, protože nechcete vidět chyby na někom, s kým zažíváte takovou endorfinovou smršť.
Zdá se vám, že to máte pod kontrolou. Že se nemůže nic stát. Jenže ona to není tak úplně pravda. Myslím, že ve skutečnosti každý, kdo se vzteká se slovy Já nejsem žádnej zkurvenej závislák!, už absťák zažil.
Ale mně vážně připadalo, že se nic hrozného neděje. Že kdybych si řekl tak a dost, dokázal bych přestat. Věděl jsem, že Kazanova přítomnost na mě působí jako droga, ale považoval jsem ho spíš za prospěšnou drogu, za drogu ve smyslu bylinného výtažku, za lék. Nějak mi v mém permanentním rauši nedošlo, že závislost si lze vypěstovat i na analgetikách z lékárny.
Bolelo mě břicho. Zrovna jsme se totiž s Kazanem neuvěřitelně nasmáli další z jeho vtipných poznámek, kterými dokázal sršet několik hodin v kuse. Pili jsme výbornou irskou kávu, do níž se – jak známo – přidává whisky z oněch drsných končin, a možná že jsme budili pozornost všech v kavárně, ale mně to bylo Kazanovými slovy „jedno jak kolečko od rozbitýho dvoukoláku“.
„Můžu mít dotaz?“ zeptal jsem se.
„Můžeš. Třeba ti na něj i odpovím,“ zazubil se na mě poťouchle.
„Kolik ti vlastně je?“
„No, je mi... dvakrát deset plus čtyři plus kulatá závorka, v závorce pětkrát dva. Konec závorky.“ Významně zvedl prst a zjednal si klid: „To celé krát... odmocnina z třiceti osmi, plus nula celá čtyřicet pět na druhou, děleno...“ Své počty už nedokončil, protože se nechal strhnout mým smíchem.
„Měl jsi mi říct, že si s sebou mám dneska přinýst kalkulačku.“
„Měl jsi mi říct, že se mě budeš ptát na věk,“ odvětil pohotově.
Díval jsem se na něj a nevycházel z úžasu. Z úžasu nad tím, jak je krásný, anebo spíš nad tím, že si toho vůbec všímám. Rysy jeho tváře byly maličko, ale skutečně jen maličko feminní, stejně jako jeho ruce. Ta ženskost na mě asi až dosud působila pouze podprahově, proto jsem nechápal, kde se ve mně ty kladné reakce na Kazanův fyzický půvab berou, ale teď jsem si ji konečně uvědomil a našel vysvětlení. Asi. Protože kdyby někdo prohlásil, že Kazan je zženštilý, doporučil bych mu návštěvu očního lékaře nebo optika. Ne, Kazan nebyl zženštilý. Kazan byl...
„S jakým zájmem si mě prohlížíte, pane Charlesi!“ popíchl si mě zničehonic.
Rychle jsem uhnul očima a přiměl se k disciplíně. „Promiň. Já jenom... Promiň.“
„Dívat se není zločin. To by pak každej, kdo kouká na krimifilmy, byl vrah,“ mínil.
Odvážil jsem se znovu na něj pohlédnout. Tvářil se pobaveně. „Já jenom přemýšlel... čím to je...“
„Neměl bys tak moc přemejšlet. Je to rouhačský.“
„Cože?“
„Když se něco děje, děje se to za nějakým účelem. Je jedno, jestli věříš, že za to může bůh, osud nebo nějaká kosmická síla.“ Podíval se na mě a začal se smát. „To jsou ale kydy, co? Kam jsme se to dostali? K metafyzické debatě o existenci nějaké vyšší moci.“
„Ale... člověk, kterej dokáže vidět smrt, přece musí věřit na něco... mezi nebem a zemí.“
„Jako třeba letadla?“
Vzal jsem nápojový lístek, využil toho, že Kazan sedí na pohovce vedle mě, a praštil ho s ním do ramene. „Ty si musíš pořád dělat srandu!“
„Ale no tak,“ snažil si mě udobřit. „Dělat si srandu je přece sranda. Jo,“ zvážněl pak, „věřím na něco mezi nebem a zemí, ale neumím o tom tak vznešeně mluvit. Vlastně... Normálně jsem dost velkej cynik. A někdy i agresivní mrcha. Ale s tebou jsem asi nejhodnější a... nejmírnější pejsek za dlouhou dobu. Už hrozně dlouho jsem se nikomu takhle... neotevřel ani jsem nikomu tak... nedůvěřoval.“ Nervózně se zasmál. „No... Dneska děsně blábolím. Nějak nejsem ve formě, ehm.“
Nahmatal jsem jeho ruku a stiskl ji. Mlčeli jsme. Byl to neuvěřitelně intimní moment, silný, emocionální zážitek, líp to říct nedokážu. Za pár dní se pro mě Kazan stal možná důležitější než Jitka. Jak toho dosáhl, vůbec netuším.
Poznámky:
  1. Coldplay, The Scientist:

  2. Endorfin bývá také nazýván jako hormon štěstí, protože se uvolňuje do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest, ovlivňuje výdej některých hormonů, vyplavuje se při stresu a svalové zátěži (při porodu, sportování). [http://cs.wikipedia.org/wiki/Endorfin]

17 komentářů:

  1. Tak přece budu první! :-)
    Včera/dneska jsem čekala na svoji dávku emocí, ale už jsem se nezmohla na komentář (A ráno vstát na přednášku...XD), tak uvidíme, jestli to teď bude lepší.
    .
    .
    .
    Hm, asi nebude. Protože je to dechvyrážející. Tak třeba až se vrátím ze školy..

    Ale moc se mi líbí Charlieho leták na hledání Kazana. On by se na to Kazan chytil, co? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hmm...uvažovala jsem, že napíšu komentář i k první kapitole, ale ne, takhle to bude lepší. Z první kapitoly jsem měla podivné pocity. Líbila se mi strašně pasáž s morčatama a celý ten úvod, který vypadal jak z romantického filmu nebo knihy. O to překvapivější byl ten strmý pád do smrti. Líbí se mi ten nadhled, možná až chlad, ze kterého je příběh vyprávěn.

    Pokud bych měla hodnotit hlavní postavu vypravěče, docela s ním soucítím a vždy v těch depresivnějších pasážích je to takové... prázdné a tiché a přitom se vypravěč stále drží. Otázkou je jak to dělá? Je to otupění po těch letech?
    To jak vidí svou ženu, celá Jitka je jako by jen stínem, který se v povídce míhá. Hlavní postava neřeší žádné morální dilemata jestli je teplej nebo studenej když líbá jiného chlapa a to se mi na tom líbí asi nejvíce. Žádné moralizování.

    Ale jakmile nastoupí Kazan, jako by se všechno rozsvítilo a z vypraveče se ve vteřině stala jiná osoba.
    To mi trochu neleze na mozek. Opravdu lze s někým zažít takovéto spojení? Prostě se setkat a nějak... se duševně propojit? Jsem asi velký skeptik, ale nevěřím v to.

    Pokud jde o Kazana, musím uznat, že to je naprosto výborná postava. Záhadný jako hrad v Karpatech a přece má pravdu, přesto musím souhlasit s jeho názory na svět. I když o něm moc nevíme, přesto mi to nedá a musím ho obdivovat. Za tu až do nebe volající odvahu být tím kým chce. Za tu touhu srát na lidi a být neviditelný. To totiž není jednoduchá věc. Líbila se mi pasáž o orientaci. Jak je snadné neřešit a prostě mít ten svůj způsob.

    Co k tomu dodat? I když povídka je trochu jiná a celý začátek docela rychlý, jsem překvapena vykreslením postav a jejich vnitřních světů. Jsem překvapena vůbec takovýmto vztahem.
    A myslím, že to bude další perfektní dílo, které nebude mít obdoby.
    Prostě nádhera.

    OdpovědětVymazat
  3. Dahak: Já si teda nemyslím, že to má "chladný nadhled"... Jak to může mít "chladný nadhled", když Charlie tam v podstatě už skoro hoří.. nadšením, touhou vidět znovu..
    Mně to chladný nepříjde a basta! (I kdyby autor nakrásně tvrdil, že to ten chladnej nadhled má..:P) A ty mi Dahak vysvětli, kde ten chladnej nadhled je, prosím.

    OdpovědětVymazat
  4. To ano ale tohle nadšení a touhu jsem nemyslela. Já myslela jeho líčení tak nějak svého života, jak leží a běží. Jeho soužití se ženou, po té tragedii i tragedii samotnou.

    OdpovědětVymazat
  5. Povídka ve mně vyvolává otázky. Musí vždy člověk o něco(někoho) přijít, aby získal nové? Dá se věřit toulavým vzteklým mrchám? Je každá závislost tak špatná? Co chudák Jitka kdo dá důvod k životu jí? A proč si myslím,že Kazan bude Charlesova zhouba. No nechám se překvapit. Ps: taky nevěřím na duševní propojení. Možná proto jsem sám. Mimochodem opravdu dobře napsané. L.P.

    OdpovědětVymazat
  6. Řekla bych, že se možná Charles obrnil, po tom, co se stalo za tragédii. Lidé to tak dělávají. Nechce se trápit minulostí, ale stejně to v něm je...
    Nevím, tak to vnímám já.
    Kazan je pro Charlese nový impulz, je to jako výbuch pumy.
    Jitky je mi líto, ale ono to vypadá, že si v tuhle chvíli s manželem nemají co dát.
    To je můj názor, třeba je úplně špatný, prostě nevím.

    OdpovědětVymazat
  7. Dahak: Ale to přeci není "chladný nadhled" (budu to dávat do uvozovek).. V tomhle souhlasím spíš s Leesil, je to obrnění, otupění.. ale ne nadhled, protože to v tobě pořád hlodá..

    Tak jo, už do toho nebudu rýpat. ^^ Já to prostě vidím jinak..(možná proto, že máme v rodině taky takovou podobnou tragédii (no podobnou, spíš podobný konec) a když vidím ty rodiče tak prostě... nedá se mluvit o nadhledu, to fakt ne..)

    OdpovědětVymazat
  8. Včera v angličtině nám naše učitelka objasnila pojem "Raging bitch"... s trochou fantazie se to dá přeložit jako.. "Vzteklá mrcha".. Mám radost, líbí se mi jak to v angličtině zní...^____^

    OdpovědětVymazat
  9. Musím říct, že mě opravdu těší, jak o mé povídce diskutujete. :-) Vždycky mi přišlo, že takhle se dají probírat jen dobré povídky/romány/básně/etc. Že ke špatným toho není moc co říct. Pak by to ovšem znamenalo, že i tahle povídka je dobrá, čemuž se mi skoro nechce ani věřit.

    Takže co bych tak mohl napsat, aniž bych prozradil cokoli z dalšího děje?
    K téhle povídce mě inspiroval jeden film. Neřeknu jaký - co kdyby ho někdo z vás viděl a domyslel si zápletku? :-) Takže vám to prozradím až na konci. Není to ale úplně stejný námět - já vědomě nikdy neopisuju. A v tomhle případě jsem spíš jen rozvinul zápletku z filmu dál.
    Dále: Vycházel jsem z čistě subjektivního dojmu, že člověk, kterému zemře dcera v podstatě proto, že druhý rodič nerozdýchal její orientaci, by po zbytek života považoval dělení lidí na homosexuály a heterosexuály za zcela malicherné. (Ač se samotná smrt jeví jako tragická nehoda, myslím, že ji téměř lze zařadit do sorty "sebevražda z nepochopení okolí". Kdyby Jitka neudělala scénu, Lenka by neutekla z domova za Sofií a neskončila by pod koly auta). Myslím si zkrátka, že tahle smrt byla úplně zbytečná a dalo se jí velice snadno předejít, i když samozřejmě nikdo nemohl tušit, co se stane. Lidé si ale často kladou za vinu věci, za které nemůžou, zvlášť pokud jde o úmrtí nejbližších. Říkají si: "kdybych tehdy... tak by se to nestalo." Nikdo jim nevysvětlí, že oni přece v tom autě, které porazilo jejich dceru, neseděli. Takže Lenčini rodiče si klidně mohli říct: "Kdybychom pro ni tehdy měli pochopení, tak by se to nestalo." Protože by zůstala toho osudného dne doma, jedla dort a rozbalovala dárky. V takovém případě prokázal Charles neuvěřitelnou vnitřní sílu a taky lásku ke své ženě, když ji z ničeho neobvinil. Myslím, že hodně lidí by bylo v pokušení říct: "Kdybys na ni nebyla hnusná, tak by neutekla a nezajelo ji auto."

    Přiznávám, že jsem měl trochu pochybnosti o tom, jak se chová člověk Charlesova typu šest let po smrti dcery. Ale otupění se mi zdálo jako nejpravděpodobnější stav. Jak se říká: čas všechno zhojí, ale jizvy zůstávají. Občas se podívám na nějaké americké drama a zrovna nedávno jsem narazil na Králičí noru, což je film o manželském páru, kterému zemřelo dítě. Budu citovat jednu pasáž, s dovolením ve slovenštině: „Zmizne niekedy tá bolesť?“ – „Nie... ale mení sa. Tá ťažoba... stále je s tebou... ako tehla v kabelke. Ale dá sa s tým žiť. A niekedy dokonca pozabudneš.“ Znám také člověka, kterému zemřela babička, kterou měl opravdu moc rád, dokonce víc než svou matku, protože ta se o něj - na rozdíl od babičky - moc nestarala. Vyprávěl jednou Psisku (a ten to vyprávěl mě :-), jak za ní nechodí na hřbitov, protože tam ji "necítí". Ale mluví o ní skoro pořád a je znát, jak mu chybí. To, že po těch letech každou noc nekvílí do peřiny, neznamená, že se s tím vyrovnal a babička mu už nechybí. A nezapomínejme také na to, že každý se se zármutkem vyrovnává jinak. Existují "italské" typy a "anglické" typy. Já osobně budu spíš ten britský. Nepotrpím si na velká gesta a srdceryvné scény. A Psisko je v tomhle téměř cynik. :-) Cítí bolest, ale nedává ji najevo. Styděl by se. Přijde mu nepatřičné se před někým svíjet a lkát.

    OdpovědětVymazat
  10. Hiroko: Já si právě taky myslím, že to všechno v sobě Charles dusí. Uvidíme, jak to bude dál.

    A ten anglický výraz je opravdu dobrý!

    OdpovědětVymazat
  11. Pokračování (zdá se, že délka komentářů na bloggeru je omezená :-):

    Charlesův vztah s Jitkou. Na začátku říkal, že už jsou spolu v podstatě jen kvůli Lence. To mi připadá jako klíčová věta. Oni spolu vlastně zůstali, aby se navzájem utěšili, a taky proto, že partner je pak poslední spojení se starým životem a tím pádem i s dítětem. Ale umím si velice dobře představit, že takové manželství by po nějakém čase přestalo fungovat. Ti lidé se prostě změní. Mají jiné priority. Charles s Jitkou mají už několik let oddělené ložnice (o tom ještě bude řeč v dalších kapitolách). Jejich manželství přestalo být manželstvím, protože Jitka už Charlese (měl bych možná říct spíš Zdeňka) nepovažuje za manžela. K tomu se dostanu v příští části.
    A teď si představte, že takový člověk potká někoho, s kým je mu po iks letech zase dobře. Světlo v temnotě. Nedivím se, že se ho drží zuby nehty. Je to jen pud sebezáchovy.

    Tak. To je asi všechno, co můžu říct, aniž bych spoileroval.
    Myslel jsem, že můj komentář bude kratší. :-)

    Na závěr to nejdůležitější: Děkuju vám za přízeň!

    OdpovědětVymazat
  12. 1) jsem velice ráda, že již nemusím prohledávat net a hledat mého oblíbeného (zmizelého) autora. Díky za návrat :-)
    2) líbí se mi vzhled stránek, dobře se na to kouká i čte, dle mého velice povedené.
    3) Vzteklá mrcha je úžasná povídka, moc se těším na další pokračování. K dokonalosti jí chybí jen každodenní přidávání kapitoly. :-) Prostě rychle vybudovaná závislost!

    OdpovědětVymazat
  13. Marta: Děkujeme. :-) Nó, každodenní update, to asi nepůjde. :-) Mám sice napsaných šest kapitol (a půl) a počítám, že povídka jich bude mít sedm nebo osm, ale nedokážu si každý den sednout a napsat dvě stránky jako třeba jiní. Prostě někdy to jde a napíšu jich třeba deset a někdy to nejde a nejsem schopen zplodit ani mail, natož nějakou "uměleckou literaturu". Jsem otrokem své Múzy.

    OdpovědětVymazat
  14. Kdyby se přede mnou zjevila osoba v dlouhém černém kabátě a ještě s černými ( sem tam prošedivělými ) vlasy, tak kdo mě zná, bude určitě vědět, že nejen že nezdrhnu,a le poběžím vstříc neznámému ;-)
    :-D poprvý líbal stejný pohlaví :-D - máš jedničku !
    Mě teda víc než Harryho Pottera připomíná někoho z jeho okolí ;-)
    Proč jenom mám pocit, že Kazan v minulosti někoho zabil ? On to asi nebude žádný svatoušek... i proto je nejspíš v úvodu ono, o druhé, dokonce třetí šanci... aby Charles nesplakal . A pak začít věřit je těžké... Mně taky umřel někdo velice, velice blízký, takže tohle jsou poměrně hodně bolestné řádky co místy čtu a jestli se to někdy přežene, tak já přestanu taky ;-)

    OdpovědětVymazat
  15. Martina: Úvaha o tom, že Kazan možná zabil, je opravdu zajímavá. Nu, zachovej pánům věrnost, a dozvíš se, jestli jsi měla pravdu. :)
    Zatím děkuju za všechny - i budoucí - komentáře. ;)

    OdpovědětVymazat
  16. Väčšinou sa vraj manželia ktorým zomrie dieťa rozídu. Nedokážu byť spolu aby to nebolelo a v tomto prípade je tam aj vina. Hlavne Jitkina ale určite cíti vinu aj on, pretože dcéru okamžite pred matkou nechránil ale sedel tam prekvapený ako keby im povedala, že niekoho minimálne zavraždila. Mal sa hneď ozvať a ona by neutiekla...
    Chápem, že keď tí dvaja spolu naďalej zostali nemohli žiť ako pred tým. A chápem, že Charles potreboval niekoho, kto ho z tej depky vytiahne a mal šťastie, že stretol práve Kazana. Možno niekoho stretne aj Jitka. Priala by som jej to... Kazan je zvláštna bytosť. Neviem čím, možno svojím humorom, alebo tajuplnosťou a drzosťou je očarujúci. Stretnúť niekoho s kým to okamžite zaiskrí je úžasné. Ja verím v lásku na prvý pohľad a hlavne na spriaznenú dušu. Len je ťažké nájsť ju... a uveriť že je to možné, pretože nás všade presviedčajú, že je to len v knihách... a potom neveríme a keď si uvedomíme, že to bolo ono, môže byť už pozde. Dúfam, že Kazanovi a Charlesovi sa to nestane...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, to jsi napsala moc hezky. Nevěříme vlastnímu štěstí. Hned mi vytanula na mysli vzpomínka na můj poslední vztah, ve kterém jsem pořád přemýšlel, jestli dotyčného miluju nebo co to k němu vůbec cítím. Možná jsem to moc rozebíral. Na druhou stranu - pokud o tom musíme přemýšlet, je to nejspíš znamení, že je něco špatně, ne? Do svýho prvního vážnýho vztahu jsem prostě spadl po hlavě a vůbec jsem nepochyboval o tom, že je to láska na celej život. Možná by skutečně byla, kdybych to měl v hlavě aspoň trochu v pořádku.

      Vymazat