Přemýšlel
jsem o svém odpoledním zážitku celý
večer. Nimral jsem se ve své porci ohřátých
karbanátků s bramborovou kaší z pytlíku a tupě
civěl na televizi, ve které běžel Jitčin oblíbený
seriál (mám takový dojem). Nic ke mně
neproniklo. Snažil jsem se vytěsnit z hlavy přehlídku
Kazanových úsměvů, jeho bezprostřednost a zároveň
tajuplnost, jeho oči toulavého psiska, kterému už
nikdo nevěří, že nekouše. Nikdo kromě mě. Protože moje
tělo už se s jeho nevymáchanou tlamkou seznámilo a
vyvázlo bez zranění. Tedy aspoň bez zranění
viditelného.
Půlnoc.
Moje ložnice. Ležel jsem na boku v posteli, tiskl rty na polštář
a líbal ho stejně náruživě jako odpoledne Kazana.
Druhá ruka pod pokrývkou sledovala jasný cíl.
Už dlouho jsem necítil potřebu sexuálního
vybití, skoro se zdálo, že jsem nadobro ztratil zájem,
ale ten dnešní polibek mi připomněl, jak příjemný
je orgasmus i cesta k němu. Aniž bych si musel sbalit kufr, vydal
jsem se do exotických zemí, do kterých jsem se
už řádku let nepodíval.
Já
vím, není to zrovna modelová situace. Ani
učebnicový příklad řešení manželské
krize. Většina mužů by se na mém místě poohlížela
spíš po dlouhovlasých, vyvinutých děvách
z práce, a ne po záhadném, prošedivělém
kreslíři z parku. Jenže co když je to jinak? Co když mi
nechybí ani tak tělo, které bych mohl svlékat,
hladit, olizovat... a tak dál, jako spíš duše, která
by byla kompatibilní s tou mou? Co když má Kazan
pravdu? Třeba bych vážně měl být větší
sobec. Myslet taky jednou na sebe. Udělat si radost. S ním.
Copak si po všem tom trápení nezasloužím
trochu štěstí?
Asi
začínám být sentimentální. Asi na
mě leze krize středního věku nebo nějaký jiný
bacil, který oslabuje jinak silné jedince. V těhle
podzimních plískanicích člověk chytne kdeco.
A tak
jsem se několik dalších dní šetřil, bral Baryka jen
na krátké vycházky kolem domu a pokoušel se
vykurýrovat. Čím víc jsem se ale chtěl
uzdravit, tím míň se mi to dařilo. Sedával
jsem celé hodiny v křesle u okna a pozoroval životy jiných,
protože ten můj nestál za pozornost. Kromě tohohle
šmírování mě vůbec nic nebavilo. Ono se
vlastně ani nedá říct, že by mě nějak zvlášť
bavilo dívat se, jak si tím listopadovým deštěm
hopkají rozesmáté školačky z nedaleké
základky, nebo jak se každá druhá matka marně
snaží odtáhnout svou ratolest od výlohy
hračkárny, ale o žádném lepším
rozptýlení jsem nevěděl. Netěšila mě četba knih
ani novin, nedokázal jsem se zaposlouchat do hudby, občas mi
bylo zatěžko i jít se před spaním vysprchovat. A asi
nejžalostnější na tom všem bylo, že Jitka si těch změn
v mém chování snad ani nevšimla. Neviděla mě,
a přitom jsem věděl, že jsem nikam nezmizel. Bohužel.
Pohled
na to, co je krásné, vzbudí vzpomínky
na ty, které milujeme. Ale
co když se široko daleko nic krásného nevyskytuje? Co
když to neumím najít? Ty ano, Kazane? Ukázal
bys mi, co mám vidět? Ty jsi umělec, a tak se ti svět jeví
jinak. Já se ani nedokážu podívat na mrak a
říct, co mi připomíná. Lenka si ze mě kvůli
tomu vždycky trochu utahovala. Když zvednu oči k nebi teď, pořád
žádného krokodýla ani antilopu nevidím,
za to slyším dětský smích. Sice daleko, ale
slyším ho.
Dneska
bychom toho stejně moc nenapozorovali. Listopad není
podobnému rozvíjení představivosti nakloněn.
Obloha vypadá spíš jako šedá plachta napnutá
nad celou zemí než jako safari. A tak mi nezbývá
než stáhnout žaluzie a donutit se k nějakému
zaměstnání, jinak dopadnu jako Jitka.
Pohlédl
jsem na svou ženu, která právě žehlila koš prádla.
Pobledlá pleť, strhané rysy, zničené vlasy
svázané do drdolu. Kdysi bývala krásná.
Kdysi skutečně budila vzpomínky na tu, kterou jsem miloval.
Lenka se jí totiž hodně podobala. Ale teď ve mně
zničehonic začala vzbuzovat jen lítost a pocit několika
zbytečně promrhaných let. Zvládla by to, kdybych ji
nechal samotnou? Nebyla by to pro ni spíš poslední
rána? Dcera mrtvá kvůli lásce ke spolužačce,
manžel někde za horama se svým... se svým... se svým
psem, kterýho sebral na ulici. A možná ho pak ani
nenechal prohlídnout veterinářem.
To ne.
Tohle bláznovství musí skončit. Jak by k tomu
jinak chudáček Jitka přišla?
***
Povzdychl
jsem si a věnoval zklamaný pohled Kazanově lavičce, která
i dnes zela prázdnotou. Možná se to rozhodl vyřešit
za nás za oba. Já bez jeho společnosti nemohl už po
pár dnech vydržet a přišel si prohlédnout zbytek
kreseb, ale on měl asi víc možností, jak se vypořádat
s podzimní trudomyslností. Duch tohohle místa
odešel neznámo kam, a i kdybych se ptal kolemjdoucích,
stejně by mi nikdo nedokázal odpovědět, kdy nebo jestli
vůbec se vrátí. Pořádně mě to vykolejilo.
Nečekal jsem, že mě Kazanovo zmizení tak hluboce zasáhne.
Že ho budu tak postrádat. Nejradši bych po Stromovce i po
jejím okolí vyvěsil letáky s prosbou o pomoc:
Ztratil se velký pes s černo-šedou srstí, slyšící
na jméno Kazan. Nemá obojek, ani čip. Nálezci
bude vyplacena peněžitá odměna ve výši 5.000 Kč,
budu však vděčný i za informace o výskytu psa.
Charles.
V
sobotu jsme s Jitkou zapálili svíčku vedle Lenčiny
zarámované fotografie a stejně trpce jako každý
rok zavzpomínali na den, kdy se nevrátila domů. Moje
žena ji pak šla navštívit ještě na hřbitov, ale já
se zúčastnit odmítl. Radši jsem se posadil do křesla
u okna a snažil se při pohledu na zatažené nebe vybavit si
všechna jídla, která nesnášela. Čočkovou
kaši nejím! - A odkdy? - Ode dneška! V jedné
chvíli mi to přišlo vlastně dost úsměvné. A
v příští chvíli jsem se sháněl po
kapesníku.
Dneska
mohla být třeba na vysoké škole. Třeba i se Sofií.
A třeba by si už v šestnácti našla nějakýho kluka.
A pak třeba dalšího. A pak třeba zase holku. Co na tom?
Kazan měl pravdu – lidi se příliš míchaj do věcí,
do kterých jim nic není. Jenže oni pak nemusí
pohřbívat vlastní děti.
Připnul
jsem Baryka na vodítko a pomalu se vydal domů. Začalo mi
připadat, že Kazan, přízrak psa zjevující se
v listopadovém mrholení hrstce vyvolených, byl
jen nějaký můj přelud. Kdybych v prádelníku
neopatroval jeho kresbu, nevěřil bych už v jeho existenci o nic
víc než v psa baskervillského.
Stejně
jako včera a předevčírem, i dnes se po Stromovce povalovaly
chomáče mlhy. Smrákalo se a ve vzduchu byl cítit
smog a uhelný kouř. Nahé stromy už nechránil
jediný list, všechny ležely mrtvé na zemi a já
se mezi nimi procházel jako starý hrobník. Ještě
týden a tohle utrpení skončí. Ještě týden
a začne nové – Advent.
Někdo
jiný v mé situaci by se asi urputně snažil najít
příčinu, z jaké je ke Kazanovi přitahován,
nedalo by mu to spát, zmítal by se ve vnitřním
dilematu a kladl si bezpočet otázek, ale mě už tohle
přemítání unavovalo. Navíc – nebylo
přece nad čím přemítat. To, že se s někým
cítíte příjemně, ještě neznamená, že
ho chcete vojet!
No...
A ten
polibek?
Zamířil
jsem po nejkratší cestě k východu ze Stromovky. Bylo
mi jasné, že do tmy už to domů nestihnu – za pár
minut zapnou veřejné osvětlení. Docela už jsem se
těšil, až si sednu na kanape nebo do křesla a přečtu si dnešní
noviny, na které jsem ještě neměl čas; dělalo se čím
dál větší chladno. A aby byl obrázek městského
parku na sklonku podzimu co nejvěrohodnější, začal z
oblohy padat mrznoucí déšť.
Vtom
se přede mnou doslova zjevila postava v dlouhém, černém
kabátě. Být dívka nebo žena, vezmu nohy na
ramena, takhle jsem ale jen na okamžik ztuhl a pak obezřetně
pokračoval stejným tempem v chůzi. Kdo se v tomhle čase
může úplně sám, bez psa, procházet po parku?
Snad ani exhibicionista. Vždyť by tu neměl před kým
exhibovat!
Jistě,
pomyslel jsem na něj. To jméno mě napadlo. Ale bál
jsem uvěřit, abych pak nebyl zklamaný.
Dělilo
nás sotva pár kroků.
Jeden
pohled.
Rozbušilo
se mi srdce, upustil jsem vodítko a rozeběhl se k
„neznámému“, jako bych se vrátil do dětství
a vítal babičku.
Rozpřáhl
ruce v gestu pojď-na-mou-hruď! a já na ní v
příštím okamžiku skutečně spočinul. Bylo to možná
nejradostnější shledání v mém životě.
Smáli jsme se jak blázni a objímali se jak dva
tančící medvědi v cirkusové manéži.
Proč? Já nevím.
Z
náhlého popudu jsem uchopil jeho hlavu a políbil
ho na ústa. Ani mi nevadilo, že na jeho tvářích
bych si mohl nastrouhat okurku na salát. „Kazane. Kazane, ty
psisko jedno! Kde ses toulal?“ vyčetl jsem mu láskyplně.
„A
kde jste se toulal vy, sire? Čtyři dny jste se tu neukázal.“
Pustil
jsem ho, ač nerad, a zaujal postoj zahanbený žáček.
„Já jsem se... lek. Tebe, ale hlavně sebe. Bál jsem
se, že udělám nějakou blbost, kvůli který bude
Jitka zase trpět, ale... pak mi došlo, že když sem nebudu chodit
a nebudu tě vídat... tak budu trpět já. A... tak
nějak... jsem se rozhod bejt sobeckej a jít si za svým.
Já tomu radši říkám pud sebezáchovy než
sobectví.“
Zatleskal.
„Výborně, drahý Charlesi!“ pochválil mě.
Zcela očividně ze mě měl radost. „Došlo ti, že ta pozitivní
energie, kterou ze sebe vyzařuješ jakožto šťastný,
sobecký člověk, je pro svět mnohem přínosnější
než všechno to negativní, co z tebe vycházelo, když
ses utápěl v depkách?“
Poškrábal
jsem se ve vlasech. „No... vlastně ani ne. Nepřemýšlel
jsem o tom takhle. Jenom mi prostě došlo, že bez tebe už to není
ono. Tak jsem přišel. Ale tys tu nebyl. Co s tebou bylo?“
„Zub,“
odpověděl Kazan lakonicky. „Respektive poslední molár
vlevo dole. Ozývá se v pravidelných intervalech
už od léta, ale... no, řekněme, že jsem neměl peníze
na zubaře. Ty plomby jsou tak drahý! A před pár dny,
ráno... čistím si tak zuby a nejednou Kurňa, co to
je? Vyplivnu to do umyvadla a koukám – kus zubu pryč.
Za pár hodin to začalo bolet tak, že jsem myslel, že se z
toho poseru.“
Zavrtěl
hlavou. „Ne, přestalo to.“
Zvedl
ruku ve varovném gestu. „Tak to prrr! Nemůžeš do mě cpát
prachy, ještě jsme spolu nespali.“
Rozesmál
se. „Vtip,“ řekl. Nevím proč, ale nějak mě to
nepřesvědčilo. U psů z ulice, kteří si nemůžou dovolit
ani ošetření u zubaře, by asi člověk měl být
připravený na všechno. „Stejně půjde ven, takže za
plombu nebudu muset platit.“
„Jsi
jak Lenka, ta se taky bála zubaře jako čert kříže,“
vzpomněl jsem si.
„Zaručeně.
Bezpochyby. Jistojistě,“ přihazoval Kazan další synonyma.
„Obecně česky natutáč či nabeton.“ Uchopil mě za ruce
a bez ptaní si je schoval pod svůj kabát. Držel je
tam něžně jako prokřehlé kotě. A já se rozklepal
ještě víc. „Příjemný?“ zeptal se tiše.
Neschopen
slovní odpovědi jsem ze sebe vydal aspoň nějaké
citoslovce. Myslím ale, že i tak byla má odezva
všeříkající.
Rozechvěle
jsem se zasmál. „Ale... já to nechápu.
Listopadová romance přece není gay film.“
Kazan
se hlasitě, srdečně rozchechtal. „Nóó... hele,
nesuď, co jsi ještě nezkusil. Je teda fakt, že mladý holky
to houby uměj. Ale dva chlapi se nic učit nemusej, když si chtěj
užít. Je to dost intuitivní. A málokdy to
skončí vyloženou katastrofou.“
Vyndal
jsem své ruce zpod Kazanova kabátu, zastrčil si je do
kapes a o krok od něj ustoupil. „Já ti to rád věřím,
ale... Nevím, jestli je to můj šálek kávy.
Doteď jsem si ani nevšim, že by mě chlapi nějak přitahovali,
před týdnem jsem poprvý líbal stejný
pohlaví...“
Kazan
mě vzal za ruku a vykročili jsme po cestě jako dva malí
kluci. „Dobře. Vyberu nějakej takovej podnik. Sakra, to bude
těžký!“
Loupl
jsem po něm podezřívavým okem.
Rozesmál
se. „Bude těžký vybrat podnik, kam nám vezmou psa,“
vysvětlil. „Já totiž psa nemám, tak ani nevím,
kam můžou a kam ne.“
Nakonec
jsme skončili v nekuřáckém salonku jedné
příjemné hospůdky, kde Barykovi přinesli vedle misky
s vodou i pár kousků masa zdarma. Vesnický pes měl
oči navrch hlavy. Zato městský pes byl ve svém živlu.
Nepamatuju
si, kdy naposledy jsem prožil tak příjemný večer.
Kazan mi ukázal několik svých skic v menším
bloku, který na rozdíl od velkého nosil stále
při sobě, a vyprávěl mi, jak v něm jeho rodiče od dětství
podporovali umělecké nadání (občas i na úkor
vzdělání v jiných oborech), protože sami byli
umělci.
„A
vcelku známí. Máma byla herečka ve Stavovským
divadle, tehdy Tylově, že jo. Sice nikdy nedostala žádnou
velkou roli, která by ji proslavila, ale taky to nebyla žádná
nula. No a táta byl akademickej malíř. Tvoje holky by
ho možná znaly. Josef Sedláček. Ilustroval často
knížky pro děti. No... teď už to teda nedělá.
Nemůže. Operovali mu šlachy na pravý ruce a ta už teď
není, co bejvávala.“
Kazan
se napil svého ležáku, utřel si bílého
kníra a velmi stroze odpověděl: „Žije.“
Přikývl
jsem. „Zajímá mě to, protože... no, měli jsme v
rodině podobnej případ a... tam to neskončilo úplně
nejlíp.“ Byl jsem připravený jednou Kazanovi o Lence
říct, ale ne dnes, ne zítra.
Navzdory
tomu, jak mě fascinovala jeho schopnost měnit během pár
vteřin nejen téma, ale i tón a náladu celého
rozhovoru, jsem se musel vrátit k tomu, co zaznělo ještě
před Coldplay: „Počkej. Chceš říct, že jsi vyvrhel
společnosti jenom proto, že... že neřešíš orientaci a...
kreslíš?“
Přeběhl
mi mráz po zádech.
Podíval
se na mě velice vědoucím pohledem, až jsem se na chvíli
bál, že mě tíha těch tmavých, hlubokých
očí úplně sešrotuje. „Ty ses teď někdy nedávno
se smrtí setkal, že jo?“
Nemohl
jsem to zapírat. Vždyť on to na mě všechno viděl! Začal
jsem předstírat, že mě zaujaly dekorace na stěně, a
usilovně přemýšlel, jak Kazana nenápadně odvést
od tohohle tématu. Šest let a pořád je to tak
bolestivý, když se to připomene!
Dotkl
se mé ruky ležící na stolku a pohladil ji.
„Chodí ti to pořád v patách, já to
vidím. Ale neboj, brzo to bude lepší.“
Přikývl.
„Jenom... jenom jinak než ty. Hodně... zblízka. Jako že
vážně hodně zblízka.“ Otevřel jsem ústa,
abych se vyptal na podrobnosti, ale on mě ani nenechal vyslovit
první hlásku: „Dneska ne. Ještě je moc brzo. Až
přijde ten pravej čas, tak ti všechno vyklopím. A ty mně,“
usmál se, podepřel si hlavu a nyní si mě téměř
zálibně prohlížel.
Na
okamžik schoval tvář do dlaně, jako by říkal
Proboha, na tohle se nemůžu dívat!, nepřestával
se ale usmívat. „Často dáváš sliby?“
Zarazil
jsem se. „Já... Ne, nedávám.“
Rozchechtal
se tak bujaře, že to vyrušilo z rozhovoru mladý pár
u vedlejšího stolku. Jeho mužská polovička na Kazana
pohoršeně pohlédla. „Kdyby tě tak slyšeli naši! Nebo
kdokoli jinej!“
Zase
ta démonická jiskřička! Na zlomek vteřiny se
objevila v jeho očích a zmizela. „Většina lidí by
ti asi poradila, aby ses od takový vzteklý mrchy držel
dál, nebo tě v tý nejnečekanější chvíli
pokouše. Ale ty si přece umíš udělat vlastní názor,
ne? Ty bys neutratil psa jenom proto, že má zuby, který
jsou tím pádem občas vidět. Nejsi jako ostatní,
co šmahem odsuzujou něco, o čem věděj kulový. Ty jsi
jinej. No a... jestli se mě rozhodneš poctít svou důvěrou,
tak ti budu nesmírně vděčnej, protože to budeš po
dlouhejch letech první člověk, kterej to udělá.“
Už
poněkolikáté v jeho přítomnosti jsem pocítil
to mravenčení téměř po celém těle. Nevím,
jestli bych se vybavoval s někým jako Kazan v dobách,
kdy Lenka ještě žila. Ale smrt, jejíž stín mi
chodil v patách a kterou ten toulavý pes viděl dřív,
než jsem o ní sám začal mluvit, mnohé změnila.
Třeba mi na sobě přestalo záležet. Třeba se stýkám
s podezřelými jedinci proto, že už je mi vlastně jedno, co
se mnou bude. Vzteklá mrcha, říkáte? A víte,
že já se jí vlastně ani nebojím?
Ne,
tohle, co mě teď napadá, je pitomost. Určitě. Zaručeně.
Bezpochyby.
Je
klidně možné, že bychom spolu takhle seděli v hospodě a
povídali si až do bílého rána nebo aspoň
do zavíračky, kdyby mi někdy v osm nevolala vyděšená
Jitka. Posledních šest let vyšilovala kvůli každé
půlhodině zpoždění, ale člověk se jí nemůže
divit. Omluvil jsem se, že jsem potkal kamaráda a úplně
zapomněl, že bych měl aspoň poslat textovku, zaplatil jsem za
sebe i za Kazana, odvázal Barykovo vodítko od nohy
židle a v doprovodu obou psů vyšel na čerstvý smog.
Přešlápl
jsem na místě. „No...“
***
Je
smutnou pravdou, že jakmile v nouzi nejvyšší a zoufalstvím
nejhlubším okusíte drogu, skoro nic, často bohužel
vůbec nic už vás neodradí od toho, abyste si
ji příště nedali znovu. Zjistíte, jak málo
stačí, abyste zapomněli na svá letitá trápení,
jak snadné je navodit si příjemnou, lehkovážnou
náladu... a tradá, jste na nejlepší cestě k
závislosti. A je vlastně lhostejné, jestli si zapálíte
špeka, šňupnete si koks, nalijete si „jednoho panáčka“,
vlezete do postele s prvním člověkem, který splňuje
vaše velmi nízké požadavky... anebo se setkáte
v kavárně s mužem, který by klidně mohl dělat
všechno, co jsem vyjmenoval výše, ale vy to odmítáte
přijmout, protože nechcete vidět chyby na někom, s kým
zažíváte takovou endorfinovou smršť.
Zdá
se vám, že to máte pod kontrolou. Že se nemůže nic
stát. Jenže ona to není tak úplně pravda.
Myslím, že ve skutečnosti každý, kdo se vzteká
se slovy Já nejsem žádnej zkurvenej závislák!,
už absťák zažil.
Ale
mně vážně připadalo, že se nic hrozného neděje.
Že kdybych si řekl tak a dost, dokázal bych přestat.
Věděl jsem, že Kazanova přítomnost na mě působí
jako droga, ale považoval jsem ho spíš za prospěšnou
drogu, za drogu ve smyslu bylinného výtažku, za lék.
Nějak mi v mém permanentním rauši nedošlo, že
závislost si lze vypěstovat i na analgetikách z
lékárny.
Bolelo
mě břicho. Zrovna jsme se totiž s Kazanem neuvěřitelně nasmáli
další z jeho vtipných poznámek, kterými
dokázal sršet několik hodin v kuse. Pili jsme výbornou
irskou kávu, do níž se – jak známo –
přidává whisky z oněch drsných končin, a
možná že jsme budili pozornost všech v kavárně, ale
mně to bylo Kazanovými slovy „jedno jak kolečko od
rozbitýho dvoukoláku“.
Díval
jsem se na něj a nevycházel z úžasu. Z úžasu
nad tím, jak je krásný, anebo spíš nad
tím, že si toho vůbec všímám. Rysy jeho tváře
byly maličko, ale skutečně jen maličko feminní, stejně
jako jeho ruce. Ta ženskost na mě asi až dosud působila pouze
podprahově, proto jsem nechápal, kde se ve mně ty kladné
reakce na Kazanův fyzický půvab berou, ale teď jsem si ji
konečně uvědomil a našel vysvětlení. Asi. Protože kdyby
někdo prohlásil, že Kazan je zženštilý, doporučil
bych mu návštěvu očního lékaře nebo optika.
Ne, Kazan nebyl zženštilý. Kazan byl...
Rychle
jsem uhnul očima a přiměl se k disciplíně. „Promiň. Já
jenom... Promiň.“
Odvážil
jsem se znovu na něj pohlédnout. Tvářil se pobaveně.
„Já jenom přemýšlel... čím to je...“
Vzal
jsem nápojový lístek, využil toho, že Kazan
sedí na pohovce vedle mě, a praštil ho s ním do
ramene. „Ty si musíš pořád dělat srandu!“
Nahmatal
jsem jeho ruku a stiskl ji. Mlčeli jsme. Byl to neuvěřitelně
intimní moment, silný, emocionální
zážitek, líp to říct nedokážu. Za pár
dní se pro mě Kazan stal možná důležitější
než Jitka. Jak toho dosáhl, vůbec netuším.
Poznámky:
- Coldplay, The Scientist:
- Endorfin bývá také nazýván jako hormon štěstí, protože se uvolňuje do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest, ovlivňuje výdej některých hormonů, vyplavuje se při stresu a svalové zátěži (při porodu, sportování). [http://cs.wikipedia.org/wiki/Endorfin]
Tak přece budu první! :-)
OdpovědětVymazatVčera/dneska jsem čekala na svoji dávku emocí, ale už jsem se nezmohla na komentář (A ráno vstát na přednášku...XD), tak uvidíme, jestli to teď bude lepší.
.
.
.
Hm, asi nebude. Protože je to dechvyrážející. Tak třeba až se vrátím ze školy..
Ale moc se mi líbí Charlieho leták na hledání Kazana. On by se na to Kazan chytil, co? :-)
Hmm...uvažovala jsem, že napíšu komentář i k první kapitole, ale ne, takhle to bude lepší. Z první kapitoly jsem měla podivné pocity. Líbila se mi strašně pasáž s morčatama a celý ten úvod, který vypadal jak z romantického filmu nebo knihy. O to překvapivější byl ten strmý pád do smrti. Líbí se mi ten nadhled, možná až chlad, ze kterého je příběh vyprávěn.
OdpovědětVymazatPokud bych měla hodnotit hlavní postavu vypravěče, docela s ním soucítím a vždy v těch depresivnějších pasážích je to takové... prázdné a tiché a přitom se vypravěč stále drží. Otázkou je jak to dělá? Je to otupění po těch letech?
To jak vidí svou ženu, celá Jitka je jako by jen stínem, který se v povídce míhá. Hlavní postava neřeší žádné morální dilemata jestli je teplej nebo studenej když líbá jiného chlapa a to se mi na tom líbí asi nejvíce. Žádné moralizování.
Ale jakmile nastoupí Kazan, jako by se všechno rozsvítilo a z vypraveče se ve vteřině stala jiná osoba.
To mi trochu neleze na mozek. Opravdu lze s někým zažít takovéto spojení? Prostě se setkat a nějak... se duševně propojit? Jsem asi velký skeptik, ale nevěřím v to.
Pokud jde o Kazana, musím uznat, že to je naprosto výborná postava. Záhadný jako hrad v Karpatech a přece má pravdu, přesto musím souhlasit s jeho názory na svět. I když o něm moc nevíme, přesto mi to nedá a musím ho obdivovat. Za tu až do nebe volající odvahu být tím kým chce. Za tu touhu srát na lidi a být neviditelný. To totiž není jednoduchá věc. Líbila se mi pasáž o orientaci. Jak je snadné neřešit a prostě mít ten svůj způsob.
Co k tomu dodat? I když povídka je trochu jiná a celý začátek docela rychlý, jsem překvapena vykreslením postav a jejich vnitřních světů. Jsem překvapena vůbec takovýmto vztahem.
A myslím, že to bude další perfektní dílo, které nebude mít obdoby.
Prostě nádhera.
Dahak: Já si teda nemyslím, že to má "chladný nadhled"... Jak to může mít "chladný nadhled", když Charlie tam v podstatě už skoro hoří.. nadšením, touhou vidět znovu..
OdpovědětVymazatMně to chladný nepříjde a basta! (I kdyby autor nakrásně tvrdil, že to ten chladnej nadhled má..:P) A ty mi Dahak vysvětli, kde ten chladnej nadhled je, prosím.
To ano ale tohle nadšení a touhu jsem nemyslela. Já myslela jeho líčení tak nějak svého života, jak leží a běží. Jeho soužití se ženou, po té tragedii i tragedii samotnou.
OdpovědětVymazatPovídka ve mně vyvolává otázky. Musí vždy člověk o něco(někoho) přijít, aby získal nové? Dá se věřit toulavým vzteklým mrchám? Je každá závislost tak špatná? Co chudák Jitka kdo dá důvod k životu jí? A proč si myslím,že Kazan bude Charlesova zhouba. No nechám se překvapit. Ps: taky nevěřím na duševní propojení. Možná proto jsem sám. Mimochodem opravdu dobře napsané. L.P.
OdpovědětVymazatŘekla bych, že se možná Charles obrnil, po tom, co se stalo za tragédii. Lidé to tak dělávají. Nechce se trápit minulostí, ale stejně to v něm je...
OdpovědětVymazatNevím, tak to vnímám já.
Kazan je pro Charlese nový impulz, je to jako výbuch pumy.
Jitky je mi líto, ale ono to vypadá, že si v tuhle chvíli s manželem nemají co dát.
To je můj názor, třeba je úplně špatný, prostě nevím.
Dahak: Ale to přeci není "chladný nadhled" (budu to dávat do uvozovek).. V tomhle souhlasím spíš s Leesil, je to obrnění, otupění.. ale ne nadhled, protože to v tobě pořád hlodá..
OdpovědětVymazatTak jo, už do toho nebudu rýpat. ^^ Já to prostě vidím jinak..(možná proto, že máme v rodině taky takovou podobnou tragédii (no podobnou, spíš podobný konec) a když vidím ty rodiče tak prostě... nedá se mluvit o nadhledu, to fakt ne..)
Včera v angličtině nám naše učitelka objasnila pojem "Raging bitch"... s trochou fantazie se to dá přeložit jako.. "Vzteklá mrcha".. Mám radost, líbí se mi jak to v angličtině zní...^____^
OdpovědětVymazatMusím říct, že mě opravdu těší, jak o mé povídce diskutujete. :-) Vždycky mi přišlo, že takhle se dají probírat jen dobré povídky/romány/básně/etc. Že ke špatným toho není moc co říct. Pak by to ovšem znamenalo, že i tahle povídka je dobrá, čemuž se mi skoro nechce ani věřit.
OdpovědětVymazatTakže co bych tak mohl napsat, aniž bych prozradil cokoli z dalšího děje?
K téhle povídce mě inspiroval jeden film. Neřeknu jaký - co kdyby ho někdo z vás viděl a domyslel si zápletku? :-) Takže vám to prozradím až na konci. Není to ale úplně stejný námět - já vědomě nikdy neopisuju. A v tomhle případě jsem spíš jen rozvinul zápletku z filmu dál.
Dále: Vycházel jsem z čistě subjektivního dojmu, že člověk, kterému zemře dcera v podstatě proto, že druhý rodič nerozdýchal její orientaci, by po zbytek života považoval dělení lidí na homosexuály a heterosexuály za zcela malicherné. (Ač se samotná smrt jeví jako tragická nehoda, myslím, že ji téměř lze zařadit do sorty "sebevražda z nepochopení okolí". Kdyby Jitka neudělala scénu, Lenka by neutekla z domova za Sofií a neskončila by pod koly auta). Myslím si zkrátka, že tahle smrt byla úplně zbytečná a dalo se jí velice snadno předejít, i když samozřejmě nikdo nemohl tušit, co se stane. Lidé si ale často kladou za vinu věci, za které nemůžou, zvlášť pokud jde o úmrtí nejbližších. Říkají si: "kdybych tehdy... tak by se to nestalo." Nikdo jim nevysvětlí, že oni přece v tom autě, které porazilo jejich dceru, neseděli. Takže Lenčini rodiče si klidně mohli říct: "Kdybychom pro ni tehdy měli pochopení, tak by se to nestalo." Protože by zůstala toho osudného dne doma, jedla dort a rozbalovala dárky. V takovém případě prokázal Charles neuvěřitelnou vnitřní sílu a taky lásku ke své ženě, když ji z ničeho neobvinil. Myslím, že hodně lidí by bylo v pokušení říct: "Kdybys na ni nebyla hnusná, tak by neutekla a nezajelo ji auto."
Přiznávám, že jsem měl trochu pochybnosti o tom, jak se chová člověk Charlesova typu šest let po smrti dcery. Ale otupění se mi zdálo jako nejpravděpodobnější stav. Jak se říká: čas všechno zhojí, ale jizvy zůstávají. Občas se podívám na nějaké americké drama a zrovna nedávno jsem narazil na Králičí noru, což je film o manželském páru, kterému zemřelo dítě. Budu citovat jednu pasáž, s dovolením ve slovenštině: „Zmizne niekedy tá bolesť?“ – „Nie... ale mení sa. Tá ťažoba... stále je s tebou... ako tehla v kabelke. Ale dá sa s tým žiť. A niekedy dokonca pozabudneš.“ Znám také člověka, kterému zemřela babička, kterou měl opravdu moc rád, dokonce víc než svou matku, protože ta se o něj - na rozdíl od babičky - moc nestarala. Vyprávěl jednou Psisku (a ten to vyprávěl mě :-), jak za ní nechodí na hřbitov, protože tam ji "necítí". Ale mluví o ní skoro pořád a je znát, jak mu chybí. To, že po těch letech každou noc nekvílí do peřiny, neznamená, že se s tím vyrovnal a babička mu už nechybí. A nezapomínejme také na to, že každý se se zármutkem vyrovnává jinak. Existují "italské" typy a "anglické" typy. Já osobně budu spíš ten britský. Nepotrpím si na velká gesta a srdceryvné scény. A Psisko je v tomhle téměř cynik. :-) Cítí bolest, ale nedává ji najevo. Styděl by se. Přijde mu nepatřičné se před někým svíjet a lkát.
Hiroko: Já si právě taky myslím, že to všechno v sobě Charles dusí. Uvidíme, jak to bude dál.
OdpovědětVymazatA ten anglický výraz je opravdu dobrý!
Pokračování (zdá se, že délka komentářů na bloggeru je omezená :-):
OdpovědětVymazatCharlesův vztah s Jitkou. Na začátku říkal, že už jsou spolu v podstatě jen kvůli Lence. To mi připadá jako klíčová věta. Oni spolu vlastně zůstali, aby se navzájem utěšili, a taky proto, že partner je pak poslední spojení se starým životem a tím pádem i s dítětem. Ale umím si velice dobře představit, že takové manželství by po nějakém čase přestalo fungovat. Ti lidé se prostě změní. Mají jiné priority. Charles s Jitkou mají už několik let oddělené ložnice (o tom ještě bude řeč v dalších kapitolách). Jejich manželství přestalo být manželstvím, protože Jitka už Charlese (měl bych možná říct spíš Zdeňka) nepovažuje za manžela. K tomu se dostanu v příští části.
A teď si představte, že takový člověk potká někoho, s kým je mu po iks letech zase dobře. Světlo v temnotě. Nedivím se, že se ho drží zuby nehty. Je to jen pud sebezáchovy.
Tak. To je asi všechno, co můžu říct, aniž bych spoileroval.
Myslel jsem, že můj komentář bude kratší. :-)
Na závěr to nejdůležitější: Děkuju vám za přízeň!
1) jsem velice ráda, že již nemusím prohledávat net a hledat mého oblíbeného (zmizelého) autora. Díky za návrat :-)
OdpovědětVymazat2) líbí se mi vzhled stránek, dobře se na to kouká i čte, dle mého velice povedené.
3) Vzteklá mrcha je úžasná povídka, moc se těším na další pokračování. K dokonalosti jí chybí jen každodenní přidávání kapitoly. :-) Prostě rychle vybudovaná závislost!
Marta: Děkujeme. :-) Nó, každodenní update, to asi nepůjde. :-) Mám sice napsaných šest kapitol (a půl) a počítám, že povídka jich bude mít sedm nebo osm, ale nedokážu si každý den sednout a napsat dvě stránky jako třeba jiní. Prostě někdy to jde a napíšu jich třeba deset a někdy to nejde a nejsem schopen zplodit ani mail, natož nějakou "uměleckou literaturu". Jsem otrokem své Múzy.
OdpovědětVymazatKdyby se přede mnou zjevila osoba v dlouhém černém kabátě a ještě s černými ( sem tam prošedivělými ) vlasy, tak kdo mě zná, bude určitě vědět, že nejen že nezdrhnu,a le poběžím vstříc neznámému ;-)
OdpovědětVymazat:-D poprvý líbal stejný pohlaví :-D - máš jedničku !
Mě teda víc než Harryho Pottera připomíná někoho z jeho okolí ;-)
Proč jenom mám pocit, že Kazan v minulosti někoho zabil ? On to asi nebude žádný svatoušek... i proto je nejspíš v úvodu ono, o druhé, dokonce třetí šanci... aby Charles nesplakal . A pak začít věřit je těžké... Mně taky umřel někdo velice, velice blízký, takže tohle jsou poměrně hodně bolestné řádky co místy čtu a jestli se to někdy přežene, tak já přestanu taky ;-)
Martina: Úvaha o tom, že Kazan možná zabil, je opravdu zajímavá. Nu, zachovej pánům věrnost, a dozvíš se, jestli jsi měla pravdu. :)
OdpovědětVymazatZatím děkuju za všechny - i budoucí - komentáře. ;)
Väčšinou sa vraj manželia ktorým zomrie dieťa rozídu. Nedokážu byť spolu aby to nebolelo a v tomto prípade je tam aj vina. Hlavne Jitkina ale určite cíti vinu aj on, pretože dcéru okamžite pred matkou nechránil ale sedel tam prekvapený ako keby im povedala, že niekoho minimálne zavraždila. Mal sa hneď ozvať a ona by neutiekla...
OdpovědětVymazatChápem, že keď tí dvaja spolu naďalej zostali nemohli žiť ako pred tým. A chápem, že Charles potreboval niekoho, kto ho z tej depky vytiahne a mal šťastie, že stretol práve Kazana. Možno niekoho stretne aj Jitka. Priala by som jej to... Kazan je zvláštna bytosť. Neviem čím, možno svojím humorom, alebo tajuplnosťou a drzosťou je očarujúci. Stretnúť niekoho s kým to okamžite zaiskrí je úžasné. Ja verím v lásku na prvý pohľad a hlavne na spriaznenú dušu. Len je ťažké nájsť ju... a uveriť že je to možné, pretože nás všade presviedčajú, že je to len v knihách... a potom neveríme a keď si uvedomíme, že to bolo ono, môže byť už pozde. Dúfam, že Kazanovi a Charlesovi sa to nestane...
Hm, to jsi napsala moc hezky. Nevěříme vlastnímu štěstí. Hned mi vytanula na mysli vzpomínka na můj poslední vztah, ve kterém jsem pořád přemýšlel, jestli dotyčného miluju nebo co to k němu vůbec cítím. Možná jsem to moc rozebíral. Na druhou stranu - pokud o tom musíme přemýšlet, je to nejspíš znamení, že je něco špatně, ne? Do svýho prvního vážnýho vztahu jsem prostě spadl po hlavě a vůbec jsem nepochyboval o tom, že je to láska na celej život. Možná by skutečně byla, kdybych to měl v hlavě aspoň trochu v pořádku.
Vymazat