Takové malé vyznání

Dnes jsem si opět ověřil, jak lidé vnímají pet-play. Nemusíte se zmiňovat o sexu, o erotických pomůckách, ani o genitáliích. Některým stačí jen spojení "plyšový uši". Okamžitě z vás udělají perverzáka, který chce jen šukat a nemá žádné romantické představy. A to mě docela mrzí. Tak jsem se zamyslel... a vzniklo z toho tohle:

Nechci nic víc, než co chce každý:

oporu, pocit bezpečí,

respekt, důvěru a náklonnost.

Chci se těšit, až se vrátíš z práce.

Chci ti pak skočit do náručí a slyšet Tvé spokojené:

„Konečně doma! Pojď ke mně!“

Chci Ti složit hlavu do klína,

když si čteš nebo sleduješ zprávy,

a nechat se hladit.

Chci Ti naslouchat, vnímat Tvou energii,

protože i Ty mi nasloucháš a jsi vnímavý.

Chci Tě hájit, být Ti oddaný,

protože Ty na mě nedáš dopustit.

To všechno chci.

Jsem „divný“ jen proto,

že při tom všem toužím mít nasazený

obojek, plyšové uši a ocásek?

Být něčí domácí mazlíček není perverzní.

Pet-play není patologické,

ponižující, ani dehumanizující.

Je to jen jiná podoba toho,
co v životě hledáme všichni.