Vzteklá mrcha, část 10.

A šťastný Nový rok!

Začal jsem mu dávat přezdívky. A nešlo jen o „pracovní názvy“, které bych si nechával pro sebe (jako třeba perverzní pejsáček, neviditelný dingo nebo šelmička sopečného původu). Já ho těmi jmény skutečně oslovoval (a zároveň oslavoval). Když jsme se spolu veselili v pelíšku, říkával jsem mu opravdu všelijak, počínaje panenkou na hraní, konče šukavou čub(ič)kou. Ve vzácných chvílích oddechu, kdy si můj neukojitelný pes hyenovitý dopřával zasloužený time-out, jsem většinou sahal po obvyklejších výrazech, přičemž těmi jsem ho častoval obzvlášť rád. A myslím, že i on se tetelil blahem při mých verbálních něžnostech, protože pokaždé, když jsem mu řekl miláčku, zvláčněl jako kotě plemene ragdoll. Někdy se zdálo, že začne jako kotě i příst.

Při jedné obzvlášť spanilé vyjížďce na koni (rozuměj na mně), kdy mu vlasy splývaly dopředu přes ramena a zakrývaly obě bradavky, si vysloužil přezdívku lady Godiva. Ať už pro to byl jakýkoli důvod, jeho ženská stránka mě vzrušovala k zešílení. Když jsem jednou v pomatení smyslů z jeho teplounké, pružné prdýlky a smyslného ksichtíku halasně sténal, že je ta nejrajcovnější kočka pod sluncem, přidrzle se ušklíbl a zeptal se, jestli je to tím, že je pes. Uhodil hřebíček na hlavičku! Stačilo tak málo a já pochopil všechno, co mi několik týdnů unikalo.

Ani na okamžik mě ale nenapadlo smýšlet o Kazanovi jako o osobě opačného pohlaví. Mně totiž vyhovovalo, že jí není. Bylo to... osvobozující a osvěžující. Nikdy dřív jsem neměl tak „multifunkčního společníka“ – parťáka, milenku a domácího mazlíčka v jednom. A přitom jsem se nikdy neobklopoval kumpány, neudržoval jsem vztah s žádnou bokovkou, nedá se ani říct, že bych byl bůhvíjak zapálený milovník zvířat, rozhodně tedy nechovám exotické ptactvo ani nejezdím na psí výstavy se smečkou pudlů. Jednotlivě to asi není ono. Ale když se všechny tyto složky snoubí v jednom člověku, pak je to natolik pozoruhodné, že ani já neodolám.

A učinil jsem ještě jeden poznatek. Nyní můžu díky filmu Dobrodružství Priscilly, královny pouště zodpovědně prohlásit, že moje zamilovanost a touha nepramení z okouzlení transvestity a transsexuály. Dokud mi Kazan nepředstavil Fifyho, ani jsem žádného osobně neznal. Myslím, že hrabáče kapského jsem viděl na vlastní oči víckrát než muže v šatech. Aby bylo jasno, nijak mě nepobuřuje ani travesty-show, ani crossdresink, ať už veřejný nebo soukromý. A rád si dám skleničku nebo kafe s kýmkoli, kdo o to bude stát a s kým si hezky popovídám. Je mi jedno, jestli jeho dolní čelist, nadočnicové oblouky a klouby na zápěstí budou tvrdit něco jiného než jeho minisukně, lodičky a jméno, kterým se mi představí. Ale nejsem si jistý, co bych dělal, kdy by po mně takový Fify vyjel. Fify není jako Kazan. Žádný transvestita není jako Kazan. Transvestita je člověk, muž. Kazan je... démon, třetí pohlaví.

***

Dva dny před Silvestrem Kazana znovu chytla jeho nešťastná, udrolená sedmička vlevo dole. Domlouval jsem mu, aby si s ní zašel na pohotovost, dokonce jsem mu nabízel, že půjdu s ním a poskytnu mu potřebnou oporu, ale on odmítal, i když trpěl jako pes a jediné, co na bolavou stoličku, přesněji řečeno její zbytek, zabíralo, byla vycházka v mrazivém počasí nebo obklad ze zmrzlého hrášku.

Tehdy jsem poznal další z Kazanových charakterových vlastností – byl tak trochu hypochondr, jen s tou zvláštností, že se bál doktorů (a nejvíc ze všeho pak zubařů). Neustále se hlídal, aby někde něco nechytil, a přitom nedělal téměř nic pro to, aby si vybudoval imunitu. Ovoce a zeleninu považoval za lék, nikoli za preventivní opatření, takže když už jednou za uherský rok snědl jablko, bylo jasné, že má špatné trávení a chce to napravit. Jednou mi řekl, že ho jídlo zdržuje a odvádí od tvůrčí činnosti či zábavy, a proto jí jen to, co za ten čas stojí. Takže oplatky, sušenky a sladké pečivo všeho druhu, nejrůznější brambůrky, tyčinky a krekry, v krajním případě byl ještě schopen a ochoten uříznout si krajíc chleba a namazat si ho sýrem. Skutečně nechápu, jak si s takovouhle životosprávou udržel svou štíhlou postavu. I když je pravda, že se mu už trošinku rýsovalo bříško, což ho při každém pobytu před zrcadlem uvádělo do stavů hlubokého zoufalství.

Aby se ubránil všemožným chorobám a neduhům, vlastnil úctyhodnou sbírku pilulek, kapek, sprejů a mastiček. Mohl by si klidně otevřít malou lékárnu nebo polní nemocnici. Pokud na to nezapomněl, tak každé ráno – v jeho případě spíš odpoledne – polykal spoustu zdraví prospěšných preparátů, od B-komplexu, přes celaskon, po echinaceový sirup. Na můj návrh, že by mohl pro změnu zkusit zeleninu, luštěniny a maso, odpověděl: „A kdo se s tím má namáhat? Na takový věci já nemám čas.“ Zajímavé ovšem je, že kdykoli jsem něco – podle přesného návodu svého ovdovělého kolegy – uvařil, Kazan po tom šel jako ďas a místo toho, aby v půlce jídla odběhl k malířskému stojanu udělat veledůležitý tah štětcem, ještě si přidal.

To se však změnilo, když ho rozbolel zmíněný zub. Ukázalo se totiž, že Kazan teď v podstatě nemůže nic žvýkat, neboť ani druhá strana jeho chrupu nebyla právě nejzdravější. I ty nejměkčí potraviny teď okusoval s největší opatrností a za den spolykal pět brufenů, které stejně už moc nezabíraly, podobně jako francovka a zázračné indické mazání nevábného pachu (za nějž se mi předem omluvil). Několikrát jsem ho přistihl, jak si s útrpným pohledem strká do úst ukazovák a jemně osahává dáseň. Nevěděl jsem, jak mu pomoct. Tedy věděl, ale pacient se rozhodl všechnu bolest raději snést, než aby si nechal zub vytrhnout. Jen velmi nerad jsem si musel přiznat, že náš ředitel zná Kazana možná lépe než já. Kdoví, třeba se také pokoušel dostat ho k zubaři. A bezvýsledně. Zajímalo by mě, jestli Oscarovi by se to povedlo. Mám takový (neblahý) dojem, že ano.

A pak se rozbřeskl poslední den v roce a mě vzbudil velice příjemný pocit, který mi způsobovala svěží šelmička líbající a lízající můj ztopořený penis.

„Vidím, že se tu někomu udělalo líp,“ poznamenal jsem.

Důvěrně známý zhýralý úsměv. „Já věděl, že to zase přejde.“

„Ale ne napořád. Za pár dní... aaah!“ Nechal jsem svou hlavu padnout zpět na polštář a poddal se Kazanově zručnosti. I když v souvislosti s ústy se o zručnosti většinou nehovoří. 

Silvestrovskou noc jsme strávili v Pekle. Ještě předtím, než jsem překročil práh klubu, jsem si slíbil, že to nebudu přehánět s alkoholem, protože už nikdy v životě nechci pít Kazanův vyprošťovák. A tak jsem si navzdory udiveným pohledům okolí objednával nejčastěji pomerančový džus. Ničím neříznutý.

Můj pohybově nadaný psí démon křepčil se svými přáteli a bezděčně na sebe strhával pozornost všech přítomných pekelníků, na hlavě svou mansonovskou buřinku, rty rudý a rozmazaný, jako by při orálu zapomněl, že nesmí kousat. Věděl jsem, že by ho tu všichni do jednoho nejradši ošukali, a dělalo mi dobře, že jsem to právě já, kdo jim stojí v cestě. Jen ať žárlej! Ať záviděj! Ať se užíraj! Nikdy dřív jsem nebyl v takovémhle postavení a nikdy dřív mě ani nenapadlo, že by se mi v něm líbilo. Muži, kteří se chlubili svými krásnými milenkami a drahými sportovními vozy, mi připadali směšní. A ejhle – ocitl jsem se ve stejné situaci a samolibost se téměř stala mým poznávacím znamením.

Jeden mladík z Fifyho společnosti Kazana obzvláště hltal. Mohl na něm oči nechat. A když jeho tvář na okamžik osvítilo fialové světlo z reflektoru, zjistil jsem, že ho znám. Byl to Chris. Potkali jsme se před třemi týdny v čajovně, toho dne, kdy jsem poznal i Fifyho a další jeho kamarády. Tehdy se mi zdálo, že je to ve skutečnosti dívka, tedy abych byl přesnější, že je to kluk v holčičím těle, transsexuál na samém počátku své přeměny, jak mě poučil Kazan, kterému přišlo krajně nevkusné a buranské nazývat takového člověka „klukem, co je ve skutečnosti holka“ (protože nikdo nemůže za to, s jakou tělesnou vadou se narodí). Sám Kazan měl několik takto „postižených“ přátel a někteří z nich už absolvovali operace, které jim pomohly. A i když o jejich minulosti věděl, přistupoval k nim, jako by o ní naopak neměl ani tušení.

Když ho tanec zmohl, přišel si ke mně odpočinout. Byl maličko uzardělý a udýchaný, rozcuchaný jako divoženka, a já z něj byl ještě víc paf než obvykle. Nechal jsem ho jen trochu se napít a už jsem si ho přitáhl k sobě a líbal ho tak intenzivně, že jsem ty polibky cítil až v kalhotách a litoval, že nejsme na nějakém intimnějším místě. Někde, kde by nás nikdo neokukoval...

Stál tři čtyři kroky od našeho stolu a nespouštěl z nás oči. Když si uvědomil, že i my se díváme na něj, zpanikařil a začal se opřekot omlouvat. Kdo? Chris.

„Rád pozoruješ dva chlapy, jak se k sobě maj?“ zeptal se Kazan vyzývavě. Byl jsem z jeho počínání mírně řečeno v rozpacích.

A Chris nejspíš také. „N-ne, já ne... Nechtěl jsem...“ Ten nedospělý (dívčí) hlásek mu kupodivu docela slušel. Hodil se k jeho křehkosti. I když jsem si více než jistý, že by mu takový kompliment ani trochu nelichotil.

„To nic. V pohodě,“ usmál se Kazan a mrkl na to štěně, jako by ho vyzýval ke hře.

„Já vás vážně nechtěl šmírovat!“ ujišťoval nás.

„My víme. A teď už taky víme, že jsi tady, takže se klidně můžeš koukat a šmírování to nebude.“

Nejistě přešlápl na místě. „Já nevím...“

„Neboj se, my to mamince neřeknem,“ popíchl si ho Kazan něžně. Trochu mi tím připomněl „staré časy“, kdy jsem ještě žil s Jitkou. „Můžem jít někam, kde budem mít soukromí.“ Zdálo se, že je celý žhavý líbat se se mnou (a bůhví, co ještě!) před diváky. A já s úžasem zjistil, že taky nejsem proti. Jen ať se všichni podívaj! Jen ať viděj, jak MOC je Kazan můj!

Přece jen jsem to asi s tím alkoholem kapku přehnal...

„Já bych jenom... Kdyby vám to nevadilo...“ Chudák byl tak nervózní, že si musel otřít pot z čela.

„Nevadilo. Že ne?“ obrátil se Kazan konečně i ke mně.

Pokrčil jsem rameny. „Pro tebe všechno, miláčku.“

Zalezli jsme si tedy do toho nejzazšího koutu klubu (do druhého nejzazšího koutu, protože v prvním se právě muchlaly nějaké dvě punkerky), kam už světlo reflektorů téměř nedosáhlo. Všiml jsem si, že Kazan zaujímá vůči Chrisovi téměř mateřské postavení. Anebo ještě lépe – že se k němu chová jako bezdětná královna ke své schovance. Nikdy dřív jsem u něj nic podobného nepozoroval.

A pak jsme se prostě začali líbat. Chris si stoupl tak, aby viděl hlavně na Kazana – na mně zřejmě už tolik nezáleželo. Připadalo mi, že já jsem tu jen nějaký doplněk. Že Chrise zajímá hlavně můj přítel. Ale kdo by se tomu divil? Od začátku mi bylo jasné, že jsem si ochočil psa, který se okamžitě stane vůdcem naší malé, dvojčlenné smečky. Psa, který na sebe strhává pozornost všech a v jehož stínu jsem odsouzen žít. Ale nevadilo mi to. I tak jsem dostával víc, než by mě kdy napadlo. Někoho by třeba neuspokojovalo rajtovat na neosedlaném koni, ale já v tom našel zalíbení. Věděl jsem, že takováhle dobrodružství nekončívají dobře. Ale věřte mi – to vzrušení a radost stojí za všechnu bolest, kterou s největší pravděpodobností dřív nebo později pocítíte, až vás koník shodí a podupe. Nebo až vám váš Bílý Tesák prokousne tepnu a nachlemtá se krve.

Neuběhlo snad ani pět minut a ozvalo se tlumené zasténání – signál ohlašující neočekávaný orgasmus. Věnoval jsem Kazanovi poslední mokrý polibek a otevřel oči právě včas, abych viděl, jak si Chris zapíná poklopec. Načež jeho ruka opět zmizela, tentokrát v zadní kapse riflí s frajersky popuštěným pasem, a když se znovu objevila, třímala novou bankovku. Netrvalo dlouho a očíslovaný portrét naší paní Boženy Němcové změnil majitele.

„Tak tomu říkám snadno vydělaný prachy,“ poznamenal můj podnikavý pejsáček bohorovně a vložil si pětistovku do své podvyživené prkenice, jako by se nechumelilo. Se samozřejmostí číšníka přijímajícího platbu za rodinný oběd. Nebo ještě lépe se samozřejmostí starý, vyžilý kurvy přijímající platbu za hromadný šuk. Podezřele majetný Chris se ztratil jako přízrak, ale to už Kazana zřejmě nezajímalo. Stejně jako ho nejspíš vůbec nezajímalo, že jeho poslední patron ožebračuje své zaměstnance.

A po pravdě řečeno, mně to v té chvíli bylo taky ukradené. Pohled na mou bývalou gayšu, kterak si znovu nechává platit, byť ne přímo za sex, mě opravdu, silně... vzrušil. Přimáčkl jsem tu bezbožnou, zatracenou duši na stěnu, jako bych ji chtěl ochránit před střelbou, vytáhl z pouzdra svou vlastní zbraň se dvěma kulkami a zamířil. Pal!

„Kdo je větší psychouš? Já nebo ty?“ ptal jsem zadýchaně, čelo opřené o Kazanovo, před očima jeho dlouhé řasy a temné duhovky, které jako by se vysmívaly mojí bezmoci.

Neodpověděl mi.

Kdo se jen jednou jedinkrát zúčastnil karaoke, ten možná ví, že o trapasy není při takové zábavě nouze, zvláště pokud se většina zpěváků odváží pozvednout svůj hlas teprve po několikátém panáku. Někteří se dokonce nechají strhnout koncertní atmosférou natolik, že je od nelichotivé fotografie na titulní stránce bulvárního plátku zachrání jen skutečnost, že přes den vedou zcela obyčejné životy, a široká veřejnost si jich proto zatím nevšimla. Za to by měl být vděčný zejména Fify, jehož uječené Want your bad romance!, které mu vydrželo přes další dvě písně jiných interpretů, dokázal zastavit až Kazan, když si s mikrofonem v ruce vylezl na stůl a nyní se nad námi všemi tyčil jako nefalšovaná rockstar.

Objednal si „tu svojí“, zaujal postoj s popuštěnou pánví a levačkou v bok a s nástupem basovky si začal podupávat patou do rytmu. Měl jsem sto chutí zvednou ruce nad hlavu, ječet jako fanynka Beatles, sundat si spodní prádlo a hodit ho svému idolu na jeviště. Vytapetovat si pokojíček jeho plakáty, založit mu fanklub, koupit si všechny jeho desky, nosit na školním batohu placku s jeho monogramem... a být jeho groupie. Kazanmanie ve své nejfundamentalističtější podobě.

It's not like I made myself a list

of new and different ways,

to murder your heart.

Znělo mu to výborně! Hotový český slavík. Až mě udivilo, že jsem ho nikdy dřív neslyšel zpívat, protože on se rozhodně neměl za co stydět. Vystupoval tak sebevědomě, jako by měl za sebou deset koncertních šňůr, a pohyboval se po celé délce obdélníkového stolu s jistotou, jako by na něm byl doma. Vysílal do publika tak nepřehlédnutelné signály a vrtěl tou svou rozkošnou zadničkou tak vyzývavě, že by Dave Gahan bledl závistí. Brzy se k němu seběhl snad celý klub, tleskal mu do rytmu a hvízdal na něj jako na tanečnici o tyči. Jeho pohled mě ale nenechával na pochybách, že zpívá pro mě. Jenom pro mě. Proč by si jinak vybral píseň s takovýmhle textem?

I'm just a painting that's still wet.

If you touch me I'll be smeared,

You'll be stained,

stained for the rest of your life.

So turn around and walk away,

before we confuse the way, we abuse each other.

If you're not afraid of getting hurt,

then I am not afraid of how much I hurt you.

I'm well aware I'm a Danger to myself.

Are you aware I'm a Danger to others?

There's a crack in my soul,

you thought was a smile.

Whatever doesn't kill you... is gonna leave a scar.

Whatever doesn't kill you... is gonna leave a scar.

I'm more like a silver bullet

and I'm like a gun, not easy to hold.

I'm moving fast and if I stay in your heart,

I'm certain that this will be the end of your life.

So turn around and walk away,

before we confuse the way, we abuse each other.

If you're not afraid of getting hurt,

then I am not afraid of how much I hurt you.

[Překlad:

To není jako že jsem si udělal seznam

novejch, různejch způsobů,

jak zavraždit tvý srdce.

Jsem jenom obraz, co je ještě vlhkej.

Jestli se mě dotkneš, budu rozmazanej,

ty budeš poskvrněnej,

poskvrněnej na zbytek svýho života.

Takže se otoč, jdi pryč,

než změníme způsob, kterým zneužíváme jeden druhýho.

Pokud se ty nebojíš, že se zraníš,

pak já se nebojím, jak moc ti ublížím.

Jsem si dobře vědomej, že představuju nebezpečí sám sobě.

Seš si ty vědomej, že představuju nebezpečí pro ostatní?

V mý duši je trhlina (pozn. překladatele: crack je ovšem i druh heroinu!),

ty sis myslel, že to byl úsměv.

Co tě nezabije... to zanechá jizvu.

Co tě nezabije... to zanechá jizvu.

Jsem spíš jako stříbrná kulka

a jsem jako bouchačka, kterou není snadný udržet.

Pohybuju se rychle, a jestli se zastavím ve tvým srdci,

jsem si jistej, že to bude konec tvýho života.

Takže se otoč, jdi pryč,

než změníme způsob, kterým zneužíváme jeden druhýho.

Pokud se ty nebojíš, že se zraníš,

pak já se nebojím, jak moc ti ublížím.]

Chtělo se mi brečet. Vážně. Mýlil by se však každý, kdo by si myslel, že důvodem těch otřesů v mým nitru snad bylo zoufalství. To mý vždycky tak poslušný a stálý srdce, který celej život táhlo jako dobrej valach, teď bylo rozšťouraný a rozrejpaný, leželo na Kazanově stole a on do něj s úšklebkem šílenýho vědce zas a znova řezal skalpelem, aby zjistil, jak funguje myokard heteráka, co byl až donedávna oddanej jedný jediný ženě. Tý krve! A já držel. Držel a ještě děkoval za každou minutu, kterou smím s tím doktorem Mengelem prožít. Téměř masochisticky jsem si vychutnával ten pocit, že se řítím do záhuby, ale proč taky ne, když to vůbec nebolelo! Letěl jsem. Možná dolů, jenže mi to tak vůbec nepřipadalo, a proto jsem jen roztáhl perutě a plachtil. Jestli padám k zemi a zbude po mně akorát mastnej flek... pak chci mít na náhrobku napsáno: Zemřel šťastně.

I kdybyste mě zabili, nedokázal bych vysvětlit, jak jsem mohl přistoupit na ten Fifyho šílený návrh, se kterým přišel asi půl hodinu před půlnocí, ale stalo se. Kazan kupodivu nejprve váhal, ale vydrželo mu to sotva minutu. Právě na toto konto prohlásil náš milý travesťák svůj památný citát: „No proto! Už jsem se lek, že jsi za těch pár tejdnů s Charlesem vyměk. To by mě fakt mrzelo, protože já miluju, jaká seš ludra. Největší ludra, jakou znám. A kdyby se dával zbrojní průkaz na sešívačku, tak ty bys ho nedostal.“

Byl jsem více než ochoten tomu věřit. A přesto bych mu tu sešívačku zapůjčil – čistě jen ze zvědavosti, jaké to asi je, když vás s ní vezme po hlavě někdo, kvůli komu byste klidně zdechli.

Praha se změnila v Bagdád. Fifyho kutloch, do nějž jsme se přesunuli, se otřásal při každé vypálené petardě, poloprázdné skleničky na víno poskakovaly po konferenčním stolku a ze stropu se čas od času sneslo vápno, přímo do drahocenného koksu. Zlatý Kazan! Aspoň jsem s ním nemusel bydlet v holobytě. Protože hašiš a tráva nejsou tak drahé jako kokain...

„Kristeježíši, já se poseru!“ vykřikl extaticky Lukáš neboli oficiální přítul našeho hostitele, právě v okamžiku, kdy labužnicky vyšňupl lajnu z Kazanova nahého kříže a kostrče.

„Pusť mě tam, miláčku,“ vyhnal ho Fify. „Áááá, to je prdel! Škoda, že jsem pasiv a ne prcák. Tak kde je ten cukr? Pocukruju mu zadnici jak buchtu.“

„Hele, vyber si, kotě,“ otočil za ním náš oslazený společník hlavu. „Buď zadnice, nebo buchta. Obojí mít nemůžeš. Aspoň ne u mě.“

„Buchty si strč do tý svý pocukrovaný buchty, na ty ti seru, Bery,“ odfrkl si Fify, lehce roztáhl jeho půlky od sebe a zasel mu do brázdy další kokain.

Rajcovalo mě, jak kluci luxujou koks z mý nahý šelmičky, fakt příšerně! Když si uvědomím, že moje bejvalka považovala za vrchol dekadence růžový toaletní papír... co by asi řekla na tyhle orgie? Požitkářsky jsem toho zlobivýho vořecha políbil a on mi přitom do úst vydechl hašišovej kouř. Na chvíli se mi zastřel pohled, tep se zrychlil, mezi nohama zacukalo...

„Vážně to nechceš zkusit? Aspoň jednou v životě?“ Ani had v rajské zahradě nemohl mluvit svůdněji.

„A-asi tak jednou v životě jako jsem to zkusil s tebou?“ zeptal jsem se roztřeseně.

„Ale jdi. Ty seš moje sladká buznička, žádná ubohá fetka.“ Potáhl z jointa a hloupince se usmál. „Nemůžeš tu bejt jedinej nesjetej. To si nevemu na triko, ne-ne-ne.“ Nato se uchichtl.

„Ty mrcho. Ty krásná, krásná mrcho,“ šeptal jsem okouzleně do jeho hřívy vonící nevázaným životem – chlastem, cigárama, halucinogenníma látkama, potem, sazema z ohně pekelného a veškerým spermatem napříč dějinami lidstva. „Cos to se mnou udělal? Cos to se mnou doprdele udělal?!“ Naše jazyky se spolu zastavily na kus nonverbální řeči a já polykal Kazanovy sliny chutnající po Francii 19. století. „Ale ono je to jedno. Je to jedno, protože tě miluju. Jo, miluju tě... zbožňuju tě a jsem celej tvůj, jako tvůj otrok. Píchám tě do prdele, ale patřím ti a udělám, co mi řekneš. To jsem dopad, co? To jsem ale krásně dopad! A to jenom díky tobě, ty nádhernej, mizernej hajzlíku!“ Bezhlavě jsem ho zulíbal, slzy na krajíčku, péro jak žulovej pomník vztyčenej na počest mýho mrtvýho manželství.

„To bylo nejdojemnější vyznání lásky, jaký jsem kdy slyšel. Včetně těch z filmů a telenovel,“ prohlásil a nabídl mi svýho umně ubalenýho špeka, ze kterýho už dobrou půlku vykouřil. Okamžitě se mi vybavil můj první a jediný středoškolský experiment s cigaretou, který nedopadl právě slavně, přesto jsem jointa přijal, strčil si ho mezi rty a nedočkavě vsál kouř do svých dutin. V příští sekundě jsem seděl, kašlal a ronil slzy zrovna jako tehdy, kdy jsem se zařekl, že s tabákovými výrobky už nechci mít nic společnýho.

Kazan se mohl potrhat smíchy.

„Co se děje?“ vyzvídal Fify. Byl na Adama (nebo spíš na Evu, vzhledem k dlouhé blond paruce a umělému poprsí, které si připnul na hruď) a právě asistoval Lukášovi, který... nedá se to napsat jinak, než že obšťastňoval obří plyšovou žirafu pod ocásek. Nad technickou stránkou věci jsem se v té chvíli vůbec nepozastavoval.

„Chlapeček náš malej, čtyřicetiletej zkouší svojí první čokoládu,“ nabonzoval mě hned Kazan, který se teď, když mu už kamarádi nešňupali koks ze zad(ku), rozvaloval v posteli jako ta nejpovolnější kurva, rozcapenej, chlípnej a překrásnej. „Jé!“ vyjekl, když mu joint upadl do pokrývek. „Soráč, hehe.“

„Jo, kdyby to viděla maminka... tak by ji vomejvali,“ mínil jsem. A pak jsem dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu.

„Haló?“ zvedl Kazan imaginární sluchátko imaginárního telefonu. „Mluvím se Zdenečkovou maminkou? Tady jeho píchací pejsek. Haf, haf! Chci vám jen oznámit, že váš chlapeček hulí.“

„Péra,“ doplnil jsem a v další křeči se zřítil vedle svýho píchacího pejska, objal jeho nahý tělo a dlaní kopíroval všechny ty neženský křivky, jako bych je zrovna modeloval z mokrý hlíny. V tý chvíli bych přísahal, že nevím o ničem krásnějším než jsou Kazanovy prsa, Kazanovy boky, Kazanovo břicho s pruhem černejch chlupů, Kazanův hebkej, citlivej pták...

Zaťal zuby a nechal mě, ať mu mnu žalud i varlata. Z druhého konce místnosti se právě ozýval hurónský řev ejakulujícího prznitele plyšových žiraf.

„Otevři pusu,“ vyzval mě Kazan.

„Co? Tak jo,“ souhlasil jsem poslušně.

Moje hafátko pak znovu potáhlo z jointa, ale místo toho, aby kouř vdechlo, mi ho vlíbnulo do úst. Skoro vůbec jsem se nezakuckal. Naopak jsem sám přiblížil tvář k té Kazanově a omámeně zasténal: „J-ještě.“

Tohle ovoce, kterým jsem se nezřízeně cpal, nebylo jen zakázané, bylo přímo jedovaté. Vlezl jsem do zahrady obehnané ostnatým drátem a česal a česal. Odhazoval jsem jeden ohryzek za druhým, dokud mi ve vlastním ohryzku úplně nevyschlo. Ale nikdo mě odsud vyvést nepřišel. Sadař v nedohlednu, mým společníkem byl jen had, který mi nabízel další jablka ze stromu poznání prostřednictvím své tlamičky a jazýčku. Ovíjel se kolem mě, víc a víc utahoval to pevné sevření, ze kterého už pár týdnů nebylo úniku, a já nechápal, proč mě před ním Bible varuje.

Zaplavoval mě pocit nepopsatelného blaha a klidu. Můj svět se pro tu chvíli smrskl jen na tuhle nepřívětivou místnost s těžkými závěsy na oknech, rozvrzanou postel, polštář s háčkovaným povlakem a Jeho, mého blížence a mou spřízněnou duši, kterou jsem našel v době, kdy už jsem ani nedoufal, že bych ještě někdy mohl potkat štěstí, dokonce ani méně dokonalé, nějak handicapované, třeba bez nohy. A přesto si mě našlo. Byl jsem se svým přítelem, vdechoval jeho polibky, cítil L-Á-S-K-U a na ničem jiném nezáleželo. Nirvána. Ráj na zemi. Rauš. Nepochyboval jsem, že to bude trvat věčně. Měli jsme pro sebe všechen čas, co ho na světě zbylo po těch, kteří se neustále za něčím honí, a i kdybychom se půlky vzdali, pořád bychom přežili několik stovek lidských generací. I zánik celého člověčenstva. I apokalypsu.

Dívali jsme si do očí. Jak dlouho? Zkrátka dlouho. Připadalo mi to jako několik hodin. Bože můj, v životě jsem neviděl nic, co by mnou tak pohnulo! Andělé jsou jistě půvabní, ale démonům se nevyrovnají. Démoni... mají dlouhé vlasy černé jako svědomí vraha a stříbrné jako pilník, který ho dostal na svobodu. V jejich temných, uhrančivých očích si můžete přečíst, že konec světa nenastane v prosinci 2012, ale v den, kdy pán všech démonů jménem Kazan přijde o svou nesmrtelnost. Protože pak už nebude mít smysl, aby svět dál existoval.

„Miluju tě,“ hlesl jsem.

„Charlie... my se fakt zhulili,“ vyprskla má drahá polovička smíchy. „Já tě taky miluju. Nejvíc, jak jenom umím. A jestli se mezi nás bude zas někdo srát, tak ho zabiju, jako jsem zabil Oscarova tátu.“

„Ty seš tak úžasnej, Kazane!“ vzdychl jsem jen a stulil se s tím kriminálním živlem do klubka. Cítil jsem se chtěný a v bezpečí. V mnohem větším bezpečí, než jaké mi mohl poskytnout kterýkoli spořádaný občan s čistým trestním rejstříkem.

Takhle jsem tedy oslavil Silvestra – v opiovém doupěti, zkouřený hašišem, v objetí s nahatou pánskou šlapkou, která v šestnácti ubezdušila otce svýho milence, ačkoli mi tvrdila, že je zcela bez viny.

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Poznámky:
Ragdoll – V překladu hadrová panenka. Kočky tohoto plemene jsou známy pro svou schopnost povolit veškeré svaly, když je vezmete do ruky.
Lady Godiva – anglosaská šlechtična, manželka hraběte Leofrika z Mercie. Podle legendy osvobodila město Coventry v Anglii od veliké, manželem mu uložené pokuty tím, že vyplnila manželovu podmínku a nahá, jen svými krásnými vlasy zahalená, projela na koni ulicemi města Coventry. Manželovou podmínkou přitom bylo, že občané zůstanou zavřeni uvnitř svých domů a nepohlédnou na ni. Následujícího rána svou famózní jízdu uskutečnila a občané Coventry skutečně zůstali uvnitř za zavřenými okenicemi a ušetřili její důstojnost pocitu hanby. Lord Leofrik dodržel své slovo a snížil vděčným lidem daně. [zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Godiva]
Cukr  – expresivní výraz pro kokain (myslím vcelku známý)
Čokoláda – expresivní výraz pro hašiš (souvisí to zřejmě s jeho barvou)
Použitá píseň – Leave A Scar od Marilyn Manson (album: The Hight End Of Low)