Třináct
Nečekám, že bude
celý národ plakat tak jako já. Nečekám,
že někoho dojmu. A nečekal jsem to nikdy. Býval jsem
svědkem okamžiků, kdy Jitka posmrkávala při sledování
Modré laguny, Hříšného tance nebo Angeliky,
někdy jsem jí ještě provokativně přinesl kapesník,
ale sám neuronil slzu. A byl jsem také svědkem toho,
jak krutě, nemateřsky odsoudila vlastní dceru za lásku,
která – jak dnes už chápu – má tak vysoký
„kvócient citovosti“, že se nachází mimo
rozsah vnímání valné většiny lidí.
A přesto jsem se rozhodl zaznamenat svůj příběh na papír,
ne proto, aby v kožené vazbě zdobil police v domovech všech
sečtělých rodin, nebo aby se na něj v knihovnách
tvořily pořadníky, nýbrž jen a pouze... ze strachu.
Ze strachu z toho, že bez hmatatelného důkazu už třeba za
deset let neuvěřím. Že mi těhle pár závratných
měsíců bude připadat jako sen. A Kazan jako fantazie, únik
z reality, která už mě netěšila.
Slíbil jsem – sám
sobě – že se svým psiskem zůstanu až do hořkého
konce. Došlo na lámání chleba. Teď se uvidí,
jestli ten slib dokážu dodržet.
Týden po svatbě.
Pátek, třináctého května 2011. Ten den začal
jako každý jiný – v posteli.
„Vstávej,
manžílku,“ zavrněl mi do ucha důvěrně známý
mužský hlas. Rozlepil jsem víčka a spatřil nad sebou
svého kočkopsíka. Obkročmo se nade mnou skláněl
a jeho černo-stříbrný chrouny mě lechtaly do tváře.
Pohladil jsem je a přitáhl si za jeden pramen Kazanovu tvář
blíž ke své.
„Dobré ráno,
ženo má. Kolikpak je hodin?“ usmál jsem se na něj
vyzývavě. „Mám poměrně slušnou erekci a nerad
bych ji chudinku tahal do práce.“
„Všiml jsem si, žes tu
postavil nějaký týpí,“ zapředl můj pes
kočkovitý a pak se mi pronoroval pod deku. „Smetanu?“
přistrčil mi do ruky svůj penis.
„Dal bych si. Nebo ještě
radši vyměnil. Abys nepřišel zkrátka.“
Kazan z nás pak
odhodil pokrývku, přetočil se na mě do polohy 69 a já
blaženě zanořil nos a rty mezi jeho voňavé, čerstvě
okoupané půlky. Vždycky dokázal naplánovat
několik tahů dopředu. Jako šachový velmistr.
Chvíli mé
přirození jen olizovat a šťouchal do něj čumáčkem,
jako telátko, které se přišlo napít k matčině
struku. Slyšel jsem, jak se mu zrychluje dech, když jsem mu špičkou
jazyka dráždil dírku a masíroval mu hýždě.
A on si pak opatrně vzal můj úd do tlamičky a sál a
sál... a já mu lízal řiťku a honil mu péro...
Za chvíli telátko pocítilo první známky
úspěchu, jeho sací reflex byl čím dál
silnější... a brzy nato už polykalo prýštící
mléko.
Samou rozkoší se pak
samo udělalo, postříkalo mi krk, a když se otočilo zpět,
tvářilo se vykuleně jako... no, jako to telátko.
„Vypadáš nějak
překvapeně,“ řekl jsem.
„Fakt? No jo.“ Padl
vedle mě a objal mě. „To asi proto, že normálně mi to
přece v týhle poloze trvá dýl.“ Stulil hlavu
v prohlubni mezi mou hlavou a ramenem. „Nechoď dneska nikam.
Zůstaň doma,“ zaprosil.
„To nejde, pusinko moje.“
Povzdech. „Já vím.
Ale... Mám takovej... divnej pocit.“
Zpozorněl jsem. „Divnej
pocit? Chceš snad říct... že mi zase půjde o život?“ V
takovém případě bych samozřejmě nevytáhl
paty z domu. Natolik už jsem Kazanovým předtuchám
věřil.
„Ne, to ne. To není
tenhle pocit. Je to jinej pocit. Takovej... jako že by bylo
lepší, kdybys zůstal doma. Jenom nevím proč. Kromě
toho, že bysme se spolu mohli válet v pelechu a podívat
se třeba na nějakej film nebo jít ven.“
„Nemysli na to,“ poradil
jsem mu, protože nic jiného mě nenapadalo. „Taky mívám
divný pocity, když od tebe odcházím. A přes
den se mi někdy stejská tak, že kdybych ti nemoh zavolat,
asi bych se zbláznil. Ale zatím se přece nikdy nic
hroznýho nestalo.“
„Ne,“ dal mi za pravdu.
„Víš... kdybych o tebe měl přijít... Nevím.
Jsi to nejcennější, co mám. Vlastně první
drahocenná v uvozovkách věc, kterou po strašně
dlouhý době mám.“
„To's řekl výstižně,“
zasmál jsem se tiše. „Opravdu mě máš. Nikdy
dřív jsem si nepřipadal tak něčí.“
„Protože jsme se vzali?“
zeptal se Kazan.
„Ne. Já byl tvůj
dávno předtím.“ Pocuchal jsem mu vlasy a pak se
podíval na nástěnné hodiny. „Ach jo. Abych
radši vstal. Včera jsem to stihl jentaktak.“
Provedl jsem ranní
hygienu, oblékl se a šel se do kuchyně nasnídat.
Kazan seděl na parapetu okna a poněkud sklíčeně z něj
hleděl dolů do ulice. Po nedávném orgasmu nebylo ani
památky, a to mě trochu zneklidňovalo. Býval po něm
přece vždycky tak veselý, hovorný... rozverný.
Anebo sice nemluvný, ale zato extrémně mazlivý.
A taky hladový! Ale nikdy ne zasmušilý.
„Miláčku. No tak.
Netvař se, jako bys chtěl skočit. Nebo mi to urve srdce, já
fakt zůstanu doma a pak budem pískat kudlu, než si najdu
novou práci.“
Pokus o úsměv. „Tak
jo. Budu statečnej. Já asi jenom... Asi mi jenom přijela
teta Irma.“
„Ty vtipálku.“
„Přineseš mi z města
tampóny?“ mrkl na mě.
„Ale ne že si je budeš
dávat do uší, abys nemusel poslouchat Oasis,“
pohrozil jsem mu lžičkou, kterou jsem se právě pustil do
bílého jogurtu s müsli.
„Vždyť já proti
tvejm klukům nic nemám,“ ujistil mě Kazan. „To já
si z tebe minule jenom tak utahoval. Láskyplně, abys věděl.
Náhodou – takhle před usnutím, na mazlení, je
to skvělá muzika.“ Seskočil z parapetu, posadil se naproti
mně a nahnul se dopředu. „Ještě trochu jogurtu, prosím,“
řekl a otevřel ústa.
„Otesánku,“
okomentoval jsem jeho nenasytnost a podělil se s ním o svou
snídani.
Rozloučili jsme se jako
vždy polibkem, já si vzal ze stojanu deštník, protože
předpovídali přeháňky, a Kazan mi pak ještě
starostlivě upravil límeček na košili. „Úspěšný
den, muži,“ popřál mi s drzým úsměvem.
„Děkuji, ženo,“
vrátil jsem mu to a vyhnul se jeho dlani, která se mi
chystala uštědřit symbolickou facku. „Pečuj o naše hnízdečko,
než se vrátím z roboty.“
„A nechoď s přáteli
do hostince, muži!“ volal za mnou Kazan, když jsem scházel
dolů po schodech.
„Neboj se, drahá!“
křikl jsem zpět a se smíchem seběhl do přízemí.
Byl jsem nejšťastnější ženáč pod sluncem. A
věřil, že budu i večer.
Ten den jsme se připravovali
na pravidelné pondělní zasedání rady,
takže se nikdo nezastavil. Vždycky jsem tvrdil, že by bylo
rozumnější začít všechno chystat už ve čtvrtek,
ještě lépe ve středu, ale má přímá
nadřízená na mě hleděla, jako bych pocházel z
jiné planety, nebo aspoň z jiné firmy. Hlavně že si
do práce tahala svého ufuněného, nevrlého
buldoka, který již několikrát posloužil jako skartka
důležitých dokumentů. Bohužel vždy neplánovaně a
rozhodně bez toho, aby se ho o to někdo prosil. Rufuska se ovšem
nikdo nesměl dotknout, slovně, natož snad rukou.
Nestihl jsem si ani dojít
na oběd, jaký jsem měl frmol. Mou kanceláří
proudily téměř davy, najednou si všichni vzpomněli, že
ode mě něco potřebují, a do toho mi zazvonil mobil. Nemohl
jsem to ale vzít, protože jsem právě vysvětloval
šéfové, jak funguje nová kopírka. Ukázal
jsem jí, kde se zapíná a jak se vkládá
papír do zásobníku, když mi ten někdo zavolal
znovu. A pak, u výkladu o oboustranném kopírování,
zase.
„No tak si to vemte,“
vyzvala mě šéfová podrážděně. „Rozčiluje
mě, když lidem pořád zvoní mobil.“
„Omlouvám se, to
bude asi...“ Hmátl jsem po telefonu a podíval se na
zmeškané hovory. Měl jsem pravdu. Zaráželo mě jen,
s jakou intenzitou se mi zkouší dovolat. Obvykle počkal
aspoň čtvrt hodiny. Snad se nic nestalo!
„Ještě jednou se
omlouvám, ale tohle vypadá naléhavě.“
„Dobře,“ rozhodila
šéfová ruce. „Tak si zavolejte a pak na mě
ťuknětě.“
Vytočil jsem Kazanovo
číslo. Z úvodní melodie, která měla
volajícímu zpříjemnit čekání,
jsem tentokrát zaslechl jen první tón.
„Miláčku, co je?“
zeptal jsem se laskavě. „Já tu mám strašně moc
práce a -“
„Ch-Char-lie?“ Přerývaný
dech. „M-můžeš... mů-žeš s-sem p-přijet?“ Okamžitě jsem
věděl, že Kazanovi se jen nestýská.
„Co se stalo?!“ vyhrkl
jsem.
Táhlé zaúpění.
Vzlyky.
„Kazane! Co je ti?!“
„P-rosím tě
p-při-jeď! J-já tě h-hroz-ně pot-řebuj-ju!“
„A-ano, ano, přijedu,“
ujišťoval jsem ho, bez ohledu na to, jaký blázinec tu
dnes byl. „Ale řekni mi, co se stalo!“
Přímo se dusil
slzami. „N-nemů-žu. M-musíš p-při-jet.“
„Dobře. Dobře, miláčku.
Už jedu! Za chvíli jsem doma, neboj se.“
„A-ale jeď r-rych-le.“
„Neboj. Tak... tak já
teď zavěsím, ano? A ty prosím tě vydrž, ať už se
stalo cokoli.“
Na druhém konci
spojení Kazan potáhl nudli. „T-tak j-jo. A-le!“
zarazil mě ještě.
„Co je?“
„S-slib m-mi... že...
ž-že mě n-nezab-biješ! S-slib mi t-to!“
„Slibuju,“ řekl jsem
bez rozmýšlení. Bylo to snadné. Proč bych
proboha zabíjel svýho pejsánka? Vždyť jsem ho
miloval! Ať už udělal jakoukoli hovadinu... určitě to není
nic, za co by zasloužil trest smrti. A už vůbec ne z mé
ruky.
„D-Dobře,“ upokojil se
trochu.
„Tak já jedu domů,
ano? Udělej si zatím čaj, určitě bude všechno dobrý,“
kecal jsem nehorázně, protože jsem absolutně nevěděl, co
říct.
„B-budu na t-te-be
ček-kat.“
Zavěsil jsem a celý
vyklepaný šel „ťuknout“ na svou šéfovou.
Přesvědčit ji, aby mi
dala půldenní dovolenou právě dnes, byl téměř
nadlidský úkol. Když mi však vyhrkly pravé,
nefalšované slzy zoufalství a já byl téměř
připraven podat výpověď, pookřála i tahle
herdekbaba. V rychlosti jsem pověřil kolegyni, aby školení
o kopírce dokončila místo mě, a vyrazil jsem na metro
rychlostí olympijského sprintera.
Jako naschvál mi
samozřejmě ujelo přímo před nosem, a já tak musel
vymýšlet katastrofické scénáře o dvě
minuty déle, než jsem doufal. Potil jsem se tak, že jsem měl
mokrá celá záda. Proboha, co se mohlo stát?!
Jestli Kazan takhle vyšiluje kvůli nějaký prkotině...
třeba kvůli tomu, že se neudržel a prodal se... tak ho snad
přerazím! Ne, samozřejmě, že bych nebral na lehkou váhu,
kdyby se zapomněl, ale... ale asi by mě to nesebralo tolik, jako
kdyby mi před lety za peníze zahnula Jitka. Smířil
jsem se zkrátka s tím, že Kazanova minulost nás
bude pronásledovat jako stín, a možná že
jednou zase nabude konkrétnější obrysy. Plno
vyléčených alkoholiků se neovládne, když před
ně postavíte plnou lahev. Proč by to tedy mělo u bývalé
gayši fungovat jinak?
Do stanice Vltavská
vjela další souprava ve směru Letňany. Nastoupil jsem a
posadil se do kouta. Začal mi vyzvánět mobil. Opět Kazan.
„Miláčku, už jsem
na cestě. Teď jedu metrem,“ ohlásil jsem mu svou polohu
tlumeným hlasem, ačkoli ta záškolačka s nasazenými
sluchátky, sedící vedle mě, se netvářila,
že by ji zajímalo, co vykládá nějakej dědek.
„T-tak jo.“
Riskl jsem to a zeptal se:
„Poslyš, miláčku... nevoláš mi náhodou
kvůli... kvůli nějakýmu chlapovi?“ Nikdo v celém
metru by teď zřejmě nehádal, že nehovořím se svou
záletnou manželkou, nýbrž se svým
registrovaným partnerem, který se ještě před pár
měsíci živil prodejem vlastního těla. Lidé
zkrátka nevidí nic, co je trochu komplikovanější.
Nebo to nechtějí vidět.
„N-ne,“ zněla odpověď.
Na jednu stranu mě to
uklidnilo, na druhou stranu ještě víc znervóznělo.
„No dobře. Za chvíli
budu doma a ty mi všechno povíš, ano?“
„Uhm,“ kníkl jako
děcko a já se slovy Zatím pa, miláčku
zavěsil.
Vystoupil jsem jako vždy na
zastávce Nádraží Holešovice a spěchal domů.
Cesta z práce mi obyčejně trvala pár minut, i s
kódováním budovy možná deset, dnes se mi
ale zdálo, že dojíždím na druhý konec
republiky.
Odemkl jsem vchodové
dveře.
Vyběhl po schodech.
Odemkl další dveře.
Zavolal.
Ticho jako v hrobě.
Strčil jsem rukou do
kuchyňských dveří a ty se pomalu otevřely do
místnosti. Mým očím se naskytl pohled, na nějž
zřejmě do konce života nezapomenu. Kazan. Seděl na zemi vedle
sporáku, dvířka plynové trouby sklopená
dolů, jako by se snad pokoušel otrávit, opíral se o
stěnu... a jeho ruce... jeho vlasy... jeho tvář... jeho
světle fialová košile s tmavším proužkem, kterou
jsem mu před týdnem koupil... to vše bylo pokryté
temně rudou, na oblečení až černou, zasychající
krví. Vedle něj ležel stejně zakrvácený
mobil.
V první chvíli
mě napadlo, že všechen ten hemoglobin patří jemu. Že se
zranil. Člověk asi vždycky doufá v tu lepší
variantu. V menší zlo.
„K-Kazane? Co...“
Rozhlížel jsem se okolo. Až nyní jsem si všiml, že
krvavé šmouhy se nachází i na podlaze a na
lince, zejména okolo dřezu, ve kterém leželo něco,
co jsem se neodvažoval identifikovat. Ve vzduchu visel pach něčeho
zabitého a hluboko uvnitř mě začal blikat výstražný
vykřičník. Najednou jsem věděl, že ta všechna krev
nepochází z žádného prasete ani králíka,
kterého by mi Kazan chystal k večeři.
Naše kuchyně byla
rozdělená na část pro přípravu jídel a
část jídelní kamenným pultem, který
mi nyní zakrýval výhled na stůl a židle kolem
něho. Ale já náhle ani nechtěl vidět, jak to tam
vypadá. Měl jsem neodbytný pocit, že by mě to mohlo
stát i ten poslední zbytek nervů.
„J-já n-nech-těl!“
zaštkal Kazan a schoval tvář do dlaní. Už jsem
chápal, jak se na ni dostala ta rudá.
„CO jsi nechtěl?“
zeptal jsem se. Můj žaludek plaval na vodě jako korek a kolena se
mi třásla tak, že jsem se musel chytit linky, abych neupadl.
Na ruce mi v té chvíli ulpěla krev a já se na
ni díval s hrůzným poznáním. Byl jsem si
čím dál víc jistý tím, kdo
ji tu prolil.
Musel jsem se přesvědčit.
Prostě musel! Ujistit se, že se mýlím, pokusit se
probudit, protože tohle se až příliš podobalo noční
můře... No tak! Když budu doopravdy chtít, tak se proberu!
Budu ležet vedle Kazana, který bude spokojeně oddychovat, a
já ho políbím na zátylek a řeknu mu
Dobré ráno, miláčku. Pak se pomilujem a
já půjdu do práce... Odkroutím si svých
osm hodin a vrátím se zase domů... Kazan mě překvapí
nějakou dobrotou a my pak zhlédneme další díl
Californication... Tak PROČ už se sakra neprobouzím?!
Žalostné vytí
mého pejsánka se rozléhalo po celé
kuchyni a já ho toužil obejmout a konejšit, zároveň
mě ale nějaká síla držela na místě. Dovolila
mi pohnout se teprve v okamžiku, kdy jsem sebral odvahu, nebo spíš
její pozůstatky, a zamířil k jídelnímu
stolu.
Jeden krok.
Druhý krok.
Třetí krok.
Šedé, dámské
kotníčkové boty na nízkém podpatku.
Hladká lýtka.
Čtvrtý krok.
Popelavá sukně
ohrnutá nad kolena.
Pátý krok.
Tmavě modrá halenka,
stříbrný prsten s antracitem na bělostné ruce.
Krev, krev, krev, krev.
Odbarvené vlasy plné
krve.
Krev, krev, krev, krev.
Chytil jsem se za ústa,
otočil se, ale nestihl jsem doběhnout ani ke dřezu a vyzvrátil
obsah žaludku na podlahu. Klopýtal jsem pryč, ani mi
nevadilo, že jsem do těch zvratků šlápl, chtěl jsem
jen... odsud. Být někde jinde. V jiné místnosti.
Doufal jsem, že když se zavřu v ložnici, tak se z toho nočního
lišaje probudím. Ale nevěděl jsem ani, jak se do té
ložnice dostat.
„Char-lie, j-já
op-rav-du n-nech-těl!“ bědoval za mnou Kazan.
Nechtěl? Panebože, a jak
je pak možný, že z obličeje mojí ex-manželky
zbylo... zbylo... Proboha!
Opřel jsem se o dřez a
chtěl si pustit vodu, abych si opláchl tvář. Ruka se
mi ale třásla tak, že jsem za nic na světě nebyl schopen
uchopit kohoutek.
„Od-pusť m-mi t-to!“
kvílel Kazan. „N-nemů-žu b-bejt b-bez t-te-be! T-to mě
r-rad-ši z-zabij!“ Po čtyřech lezl ke mně a zanechával
na podlaze další krvavé otisky, tentokrát od
svých dlaní. Těch dlaní, které jsem
ještě včera večer líbal. Natáhl ke mně ruku.
Nedokázal jsem cuknout. Nedokázal jsem udělat krok
stranou. Nedokázal jsem nic.
Dotkl se mého kolene.
Téměř nábožně. Shlížel jsem na něj a
bojoval s protichůdnými pocity. Je to vrah! On vraždil!
Zabíjel! Tak proč mu chci umýt tu uslzenou,
zakrvácenou tvář, našamponovat mu vlasy... vyfénovat
je a učesat, jak jsem to už jednou dělal? Proč mám na
jazyku, že to bude dobrý?! Vždy'ť to už NIKDY nebude
dobrý! I kdybych snad nakrásně chtěl. Panebože, co
si ten šílenec myslel, že dělá?!
Pravděpodobně si nemyslel
vůbec nic. Nejspíš mu jednoduše ruplo v bedně. Jako...
jako před osmnácti lety.
A jestli se mezi nás
bude zas někdo srát, tak ho zabiju, jako jsem zabil Oscarova
tátu.
Z uzamčené komnaty
mé paměti vystoupila vzpomínka na silvestrovskou noc a
hluboce se uklonila. Potlesk! Opona.
Znovu jsem viděl Kazanovy
rty, jeho oddané oči, nahé tělo... cítil
teplo, které vysílalo... vůni hašiše i jeho chuť...
a byl jsem ochoten odpřisáhnout, že mý srdce praská
jako jablko v lisu na mošt, ne kvůli člověku, kterýho můj
neviditelnej dingo zamordoval, ale kvůli tomu, že oddělal naši
budoucnost.
„N-ne-odchá-zej
o-ode m-mě!“ zanaříkal, pevně objal mé nohy a
přitiskl mi tvář do klína. Ráno ji měl v těch
samých partiích. A mně to připadalo jako v nějaké
jiné dimenzi, v jiném životě. Možná v tom
příštím, ve kterém Kazan nebude trpět žádnými
skrytými psychickými poruchami. V nějakém
lepším vesmíru, ve kterém Kazan nemá
nutkání zavraždit každého, kdo ho chce
připravit o jeho lásku.
Prej mám sklony k
fetišismu a vytváření model. Já! Chápeš
to? Furt mlel něco o tom, že jsem na Oscarovi závislej, že
ho nekriticky zbožňuju...
Nikdy by mě nenapadlo, že
to řeknu, ale Kazanův dětský psychiatr byl možná
větší machr, než jsem si kdy myslel. Jenže ono je těžké
poznat nekritické zbožňování a uctívání
pod vším tím předstíraným egoismem a
bezohledností. Vždycky jsem měl za to, že se vraždí
pro Kazana. Ne že Kazan vraždí pro někoho.
Chtěl jsem nepopiratelný důkaz o jeho citech, ale
pochyboval, že ho někdy dostanu. A teď tu leží, přímo
vedle jídelního stolu, a já se na něj nedokážu
podruhé podívat.
Obtočil si mě kolem prstu,
nechal mě, abych kvůli němu vyváděl jednu skopičinu za
druhou, rozvedl se a znovu „oženil“... S uspokojením
poslouchal všechny mý komplimenty, všechny ty šelmičky,
královny a taky miláčky... Díval
se, jak se pro něj den za dnem měním, jak se stávám
bez nadsázky jeho druhým Já... Jak se všeho
vzdávám, abych mohl získat značně nestálé
city toulavýho psiska... A já mu vždycky odpustil
všechno, co udělal i neudělal.
Kvůli tomu mě tak
zbožňoval? Kvůli tomu, že já zbožňoval jeho?
Nehledě na to, jak
pokřivené to je... copak si neuvědomil, že vraždou už
jednoho obdivovatele ztratil?
„Z-za-bij m-mě,“ fňukl.
„P-pro-sím. V-vím, že jsem p-po to-bě chtěl, a-bys
m-mi s-slíb-bil, ž-že mě n-ne-zabiješ, a-le t-teď ch-chci
um-řít. P-proto-že tě p-poř-řád m-milu-ju, a-le
t-ty mě u-už n-ne. Z-zabij m-m-mě, p-prosím. Řek-neš,
ž-že to b-bylo z p-pom-sty, a d-dos-taneš n-niž-ší
t-trest,“ překvapil mě teď svým racionálním
uvažováním.
„T-to n-nemůžu,“
promluvil jsem po dlouhé době. Hlas se mi chvěl.
„P-proč n-ne? J-je to
s-snad-ný. J-já u-už to u-děl-lal d-dvak-rát.“
Vytryskly mi slzy. Právě
nyní! Ve chvíli, kdy se Kazan doznával, že mi
lhal o své nevině. Moje partnerka, po jejímž boku
jsem strávil většinu života, byla mrtvá...
zavražděná!... a já brečel kvůli tomu, že jsem se
zmýlil v člověku, kterého jsem poznal před půl
rokem. V člověku, který si dle měřítek naší
společnosti možná ani nezasloužil tohle pojmenování.
„A-le t-tys ří-kal,
ž-žes ni-koho ne-zabil!“ připomněl jsem mu, zdrcený, na
pokraji zhroucení.
„N-nezáměr-ně.“
„C-Co zna-mená
n-nezáměr-ně?“
Otíral si tvář
o můj klín, zřetelně jsem to cítil na svém
penisu, ale ten jako by odumřel. „O-Os-car... Os-car t-to
z-za-čal. N-nevěděl jsem o t-tom!“ zapřísahal se.
„Z-zdálo se m-mi to. A... a k-dyž jsme p-pak... nak-ládali
m-mrtvolu do auta... o-on se p-rob-ral! Z-panikařil jsem! V-vzal
j-jsem h-hasák, c-co tam l-ležel, a...“
Nemusel to ani dopovědět.
Dokázal jsem si všechno živě představit. Prostě ho
umlátil! Chladnokrevně, surově ho ubil, až mu z obličeje
nezůstalo téměř nic. Vypadal podobně jako teď Jitka.
Rozvážně, jako by
to bylo úplně poprvé, jako bych se blížil k
dravci, jsem nechal svou ruku, aby se dotkla jeho temene. Užasle,
vděčně ke mně vzhlédl, přerývaně dýchal s
pootevřenými ústy, ani nedutal. Kdybych se mohl vidět,
asi bych se chytil za hlavu a řval sám na sebe: „Ty
kreténe! Co to děláš, ty debile?! Kopni ho do držky
a uteč!“
Ale to bych nedokázal.
Odešel jsem od něj, když mi řekl o svém živobytí.
Potřeboval jsem na vzduch, když kšeftoval s fotkami svého
nahého těla. Ale dnes... když přede mnou klečel zbrocený
krví ženy, kterou jsem třicet let miloval a s níž
jsem měl dceru... jsem se od něj nemohl hnout, i když uvnitř sebe
jsem byl zakrvácený mnohem víc než on.
Démon zvítězil.
Na plné čáře.
Stál jsem u umyvadla
a drbal si ruce kartáčkem. Smýt všechnu tu krev! Smýt
ze sebe vinu! Vinu, která na mě ležela od chvíle, kdy
jsem vzal Baryka a vyrazil do Stromovky, najít tu toulavou
bestii a říct jí, nebo aspoň ukázat, jak mě
to první setkání s ní ovlivnilo.
Doživotně.
Nebyl jsem o nic méně
vrah než Kazan. To já dal Jitce svou novou adresu. To já
ji přivedl na smrt. A... to já nezůstal doma, když mě o to
Kazan ráno žádal! Přitlačil jsem na kartáček
a rozdíral si kůži kolem nehtů, až do chvíle, kdy
se má střeva sevřela v křeči a já vystřelil k
míse. Doběhl jsem jentaktak. Šplouchlo to a já měl
pocit, že ze mě vyletěly veškeré vnitřnosti. Kéž
by mezi nimi bylo o mý srdce!
Zůstal jsem bezvládně
sedět, jako feťák, co si na hajzlu šlehnul zlatou dávku
a teď stojí tváří v tvář svým
nejhrůznějším můrám. Pojď, Charlesi... ukážu
ti peklo. And I have to look up just to see Hell.
Ťuk, ťuk! Neměl
jsem ani sílu říct Dále. Můj Lucifer se
beztak vždycky pozval sám. Do mého objetí, do
mých myšlenek, do celého mého života.
Nepotřeboval žádnou vstupenku, propustku, ani VIP průkazku
– prostě si otevřel a vešel. Tady mě máš a zbožňuj
mě! A já byl skvělý hostitel i uctívač.
Dnes poprvé vstoupil
pokorně, bez fanfár a červeného koberce. Opatrně,
beze slov překročil mé nohy natažené přes cestu a
zamířil k vaně. Měl jsem na ni z toho druhého
vesmíru tolik krásných vzpomínek! Tady
jsem se ale jen díval, jak Kazan pouští vodu, strká
pod ni ruce a ta se okamžitě barví do červena a odtéká
do odpadu. Dokáže ale obyčejná voda a mýdlo
odstranit i vinu?
„Měl bych se asi...
vykoupat celej,“ promluvil přidušeným hlasem.
Nebránil jsem mu.
Pozoroval jsem, jak se svléká, sledoval jeho nahá,
pevná stehna, jejichž hebké osrstění jsem
bůhvíproč tak rád hladíval bříšky
prstů, a chtěl se jich znovu dotknout, znovu pocítit to
vzrušení, znovu žasnout nad sebou samým... jenže
jsem věděl, že už by mi to žádnou závrať
nezpůsobilo. Odpustil jsem mu, že mě připravil o manželství
– toho jsem se přece vzdal dobrovolně. Ale nevěděl jsem, jestli
mu dokážu odpustit, že mě připravil o to okouzlení
z celé jeho bytosti. Protože jsem na něm byl závislý!
Drželo mě nad vodou. A teď už nemám ani rodinu, ani
partnerku... ani to opojný šílenství, kvůli
kterýmu stálo zato převrátit si život vzhůru
nohama. Jestli myslel, že mu to projde... tak se ošklivě
přepočítal.
Leželi jsme v posteli a
snažili se zapomenout. Kazanova mysl se vracela do stavu před
zatměním a jeho tělo se celé chvělo, jak se
vypořádávalo s šokem. Zabalil jsem ho do deky, abych
ho udržoval v teple, přitiskl se k jeho zádům a objal ho.
Vypadalo to, jako bych se jen staral o nemocného přítele.
A on skutečně byl nemocný, možná od narození,
jenže já až dosud netušil, jak vážná ta
choroba je.
Co bych teď měl udělat?
Ani v nejmenším jsem
to nevěděl. Byl bych vděčný za jakýkoli nápad,
který by mi nějaká vyšší moc vnuknula.
Nepřicházelo v úvahu, abych zavolal policii.
Nepřicházelo v úvahu, abych si sbalil saky-paky a
nechal tu Kazana samotného. Bůh ví, že by v tomhle
stavu byl schopen ublížit ještě i sobě. A pokud to neví
bůh... pokud už toho vlka vyškrtl ze svého adresáře
a nezajímá ho, co s ním bude, protože si odmítl
nasadit rohy a bečet jako ostatní... pak já to vím
určitě.
Za oknem se setmělo. Můj
močový měchýř trpěl a dožadoval se vyprázdnění,
ale všechno ostatní, co ze mě ještě zbývalo, se
nedokázalo ztotožnit s myšlenkou, že bych snad opustil
postel, natož ložnici. Stala se mým posledním
útočištěm, bezpečným úkrytem před
skutečností, ačkoli ta se tlačila na dveře a protékala
pod nimi jako velká voda. Jestli se jí povede ty dveře
vyrazit a vytopit nás... Možná bychom se mohli zabít
oba. Spáchat společnou sebevraždu. Vzít se za ruce a
skočit z mostu. Spolykat prášky, zapít je vínem
a naposled se pomilovat. Naše mrtvoly, propletený do sebe,
pokrytý semenem a zvratkama, by mohly vypadat docela
romanticky.
Sebevrazi prý do nebe
nepřijdou. To je dobře. Protože já nechci do nebe, pokud v
něm nejsou psi. Zvlášť ti vzteklí.
Půlnoc. Opět jsem
potřeboval na záchod, ačkoli jsem byl před pár
hodinami a od druhé odpolední nepozřel kapku vody ani
sousto jídla. Jestli tohle byla opravdu jen noční můra
a já tvrdě spal, pak jsem se možná i pomočil. Jenže
všechno vypadalo tak skutečně – žádné kiksy,
kterých se režiséři snů často dopouští –
že už jsem v probuzení ani nedoufal.
Přelezl jsem Kazanovo
nehybné tělo a šel se vyprázdnit. Čůral jsem sytě
oranžovožlutou. Stál jsem nad mísou, sledoval svůj
proud dopadající na porcelán a nechápal,
co tu vlastně ještě dělám. Proč už nesedím na
policejní stanici, s hrnkem kafe (nebo co tam dávají)
v ruce, a nelíčím trpělivému vyšetřovateli,
jak jsem našel mrtvolu své ex-manželky.
Ne, věděl jsem, proč
nikdy nikomu nic nepovím. Protože by mě každý druhý
odsoudil taky. Ne za vraždu – za to, jak mi v listopadu prdlo v
kuli. Za to, že jsem odešel od ženy kvůli pochybnému
románku s chlapem, který mě od samého začátku
varoval. Proč už to ale všechno nevyprchalo?! Proč si v koutku
duše přeju, abychom se přes všechen ten dnešní marast
dokázali přenést a jít dál? Spolu, ne
každý zvlášť. Je to láska, co je silnější
než smrt... láska, kterou už Kazan jednou poznal... nebo
jsem přišel o rozum?
Spláchl jsem,
zastrčil ho do trenek a vrátil se pod náš slunečník,
který by mohl za dlouhých zimních večerů
vyprávět příběhy na pokračování.
Kazan se ke mně otočil a s provinilým pohledem se mi
nasoukal pod pokrývku. Nejsem na to hrdý, ale...
maličko jsem se zachvěl. Ne přímo vzrušením,
rozhodně ne sexuálním, spíš psychickým.
Má amygdala začala pracovat podobně jako ráno, jako
včera, jako před týdnem, vysílala ke mně jasné
signály, a kdyby mé svědomí mohlo mluvit,
nejspíš by to teď znělo nějak takhle: Haló!
Nechci dělat křena, ale v kuchyni máte mrtvolu. Nevadí
ti to?
Samozřejmě že mi to
vadilo. Ale jen proto, že představovala tlustou, železobetonovou
zeď mezi přítomností a budoucností!
Bylo zcela vyloučené,
abychom tu schovávali Jitčino tělo příliš dlouho.
Chtěl jsem se ho zbavit, odstranit ho tak rychle, jak jen to bude
možné, protože jsem si zoufale přál vrátit
všechno do starých kolejí. Zuby nehty jsem se držel
své víry, že když ne zítra, tak třeba za
týden, za měsíc – nebo za rok, bylo mi to jedno! –
s Kazanem povedeme stejně šťastný, i když občas náročný
život. Jenže dokonalý zločin přece spáchat nelze!
Aspoň se to říká. A i když vím, že
kriminální seriály jsou více či méně
přitažené za vlasy... jak dlouho asi může policii trvat,
než nás dopadne? Kolik máme času? Možná pár
hodin, možná pár let. Brzy začnou Jitku pohřešovat,
nejdřív asi její přátelé nebo rodina,
možná i pan František. Za pár dní začne být
i jejímu zaměstnavateli podezřelé, že přestala
chodit do práce. Vyhlásí se po ní
pátrání. Naštěstí není tříleté
dítě, aby ji hledaly celé oddíly s termokamerou
a se psy, pročesávaly kvůli ní lesy a potápěly
se do přehrad... Ale až uplyne nějaká doba, jistě se její
zmizení začne vyšetřovat! A za kým kriminalisté
půjdou nejdřív? Pochopitelně za jejím bývalým
manželem, o kterém už se rozneslo, že teď žije s chlapem.
A s jakým chlapem? Nevíte, paní Kropáčková?
Rostislav Sedláček, ano, píšu si. Tak vám moc
děkujeme. Podívají se do svých záznamů,
zjistí, že Kazan už jeden nepěkný vroubek má...
sice mu tehdy ještě nebylo osmnáct, ale kde je psáno,
že nezletilý vrah nemůže zabít znovu? Vždyť opak
bývá pravdou.
A bude to. Případ
uzavřen. Kdo může mít lepší motiv zabít
nevinnou ženu než milenec jejího manžela? Nikoho asi nebude
zajímat, že jsme s Jitkou už dávno nebyli svoji a že
Kazan neměl nejmenší důvod zabíjet mou ex-manželku
poté, co mu mě „postoupila“. Noviny to i tak rozmáznou,
protože takovéhle vraždy u nás rozhodně nejsou na
denním pořádku, Kazan vyfasuje bůhvíkolik let
natvrdo a já budu rád, když z toho vyváznu s
čistým štítem. Budu muset změnit práci, možná
i bydliště, odstěhuju se do jiného města a svého
přítele budu moct vídat jen přes sklo, jestli vůbec.
A až ho pustí... budu už starej, olezlej dědek a Kazan –
můj hrdej, divokej Kazan! – jen troska, kterou vojížděla
celá věznice včetně bachařů.
Pročetl jsem si tenhle
scénář a zděsil se. Hlavně jeho konce. Ne! Ne, to
nedopustím! Nikdy! Radši mě zastřelte! No tak, střílejte,
rovnou do srdce! Nebo do hlavy! Poslužte si! Kam je libo!
Sevřel jsem toho maniaka ve
svých pažích, mačkal ho, drtil... a štkal do jeho
vlasů. „C-co b-bu-dem děl-lat? Co bud-dem d-dělat?“ opakoval
jsem ještě několikrát.
„M-my?“ zeptal se jen.
„Jo, m-my! J-je-dem v
t-tom s-spo-lu! T-ty a j-já.“ Proboha, copak si ten pitomec
myslel, že ho v tom nechám plácat samotnýho?!
Srovnával mě s Oscarem... A Oscar by teď přece roha nevzal.
„T-ty m-mě
n-neo-pus-tíš?“ rozplakal se znovu.
„Ne! P-protože...
protože... Já nevím proč!“ zavyl jsem zoufale.
„P-protože m-mě...
m-miluješ?“ pomohl mi velice nesměle.
Hluboce jsem vydechl. „Skoro
to tak vypadá. Ale... Ale chci vědět, co se stalo! A jestli
mi budeš lhát... Jestli mi budeš ještě někdy v životě
lhát... tak ti garantuju, že to ani jeden z nás
nepřežije.“
„N-ne,“ řekl Kazan
rozhodně. „Já už ti nikdy nebudu lhát. Slibuju ti
to! Slyšíš? Slibuju ti to.“
Popadl jsem tu jeho
pošahanou hlavu a zahryzl se mu do rtů. Dravý kapr líbal
pokrotlou piraňu.
***
S tím nápadem
přišel Kazan. Zpočátku se mi moc nezamlouval, ale druhý
den ráno, když jsem otevřel dveře ložnice a přes nos mě
praštil odporný puch, jsem pochopil, že jinak to nepůjde.
Na rozčtvrcení těla a vyhození jednotlivých
částí na různá místa totiž ani jeden z
nás neměl žaludek. Nemusel jsem se na Jitčinu mrtvolu ani
podívat, aby se mi udělalo nevolno a já byl zelený
jako sedma. I Kazan už se pozvracel, což mě zas o něco víc
utvrdilo v tom, že nebudu jeho příští oběť. Že už
nikdo nebude jeho příští oběť. Protože JÁ
mu to nedovolím!
Zajel jsem do obchodu s
nábytkem a vybral tam pěknou, bílou šatní
skříň s dvoukřídlými dveřmi z mléčného
skla. Pátek třináctého je možná
nešťastný den, ale aspoň po něm následuje víkend. Čtyřicet osm volných , během nichž se můžete pokusit napravit
napáchané škody, vyžehlit průsery svých
milovaných... nebo sepsat dopis na rozloučenou a skočit z
mostu. Ale tuto třetí variantu jsme si nechávali jen
jako pojistku, kdyby náš plán selhal
Kazan sehnal zbytek –
dodávku, kobercovou pásku, motouz, řetěz, pracovní
rukavice... lahev skotské. Poté, co uklidil a
vydezinfikoval celou kuchyň, se ujal – ač nerad – i úkolu
připravit Jitku na její poslední cestu. Zabalil její
tělo do prostěradel, přelepil ho páskou a nakonec ho
dosmýkal do chodby, kde již čekala jeho stará
překližková skříň, která s ním žila
v ložnici od chvíle, kdy se sem přistěhoval. Jitčina
rakev. Uložil mrtvolu dovnitř, zavřel dveře a pevně je zajistil
motouzem proti otevření. Pak čekal.
Vrátil jsem se z
obchodu, zaparkoval před domem, Kazan si navlékl pracovní
rukavice a pomohl mi vyložit náš nový kus nábytku
z kamarádovy Toyoty
Avensis. Naše počínání neuniklo
pozornosti zvědavé důchodkyni z prvního patra, která
celý den proseděla za záclonou a špehovala jako stará
udavačka. Tentokrát otevřela okno a pokusila se navázat
kontakt: „Vidím, že jste si koupili skříň! Pěkná,
pěkná! Můj švagr měl podobnou, ale upadly jí
dveře!“
Kazan na okamžik vzhlédl,
nasadil svůj odzbrojující úsměv a odehrál
další ze svých životních výstupů, za
který by ho přijali i na
Broadway: „To víte, paní Strnadová. Stará
už dosloužila, tak se jí zbavujem.“
Měl jsem sto chutí
pustit mu naši novou na nohy, zmlátit ho a... a jak se
znám, nakonec bych ho stejně ohnul přes postel a ošukal mu
prdel. Tisknul by se mi pak do náruče a beze slov mi dával
najevo svou lásku... Lásku, kterou ničí stará
nemohla nahradit, ani zničit.
Donesli jsme skříň
do bytu, protáhli se kolem té v předsíni a
postavili ji na prázdné místo v ložnici.
„Připravenej, Charlie?“
pohlédl na mě Kazan.
„Na tohle připravenej
nikdy nebudu.“ Cítil jsem, jak mi valem ubývá
sil. A ne zrovna proto, že jsem právě dotáhl do
třetího patra
nějakých směšných dvacet kilo – proto, že jsem se
nemohl zbavit představy posmrtně bledého těla své
bývalé ženy zabandážovaného v
prostěradlech a kobercové pásce.
Jitko! Proč jsi sem
chodila?! Proč ses prostě nemohla vzdát?! Vím, že
nemáme na dveřích ceduli s nápisem Pozor,
zlý pes!, ale copak ti nedošlo, že s tímhle
chlapem není radno si zahrávat? To sis vážně
myslela, že ještě něco zmůžeš? Že ti mě Kazan opět
milostivě vrátí a ještě se ti omluví za tvou
újmu? Kdybys mě jenom poslechla... Neříkal jsem ti
snad, že už je konec? Nežádal jsem tě, abys sem nechodila bez mého vědomí? Bože, proč jsi musela bejt taková
blbá kráva?! Tohle vědět... tak jsem ti sem zakázal
chodit úplně. Ale mně vůbec nenapadlo, že takovou hovadinu uděláš!
Že se budeš s Kazanem hádat! Že ho budeš urážet.
Vždyť jsi vždycky byla tak rozumná holka! Panebože, co sis
myslela, když ses na něj vrhla a bušila do něj pěstma jak malá?!
Žádný div, že tě odstrčil. Jenže si neuvědomil
svou sílu a tvou ženskou křehkost, tys ztratila rovnováhu
a při pádu se udeřila do hlavy o hranu stolu... Je to tak,
Jitko? Vztáhla jsi k němu ruku, mlčky jsi ho prosila o
pomoc... ale on už jednou něco podobného zažil, víš?
Připomnělo se mu to. Popadl první věc, kterou měl po ruce
– tu železnou, hanbatou sošku, kterou jsme dostali od Fifyho coby
svatební dar – sehnul se nad tebou a udeřil tě do
obličeje. A pak znovu. A ještě jednou.
„Charlie,“ oslovil mě
Kazan měkce a dotkl se mé paže. „Víš, že to
musíme udělat... A za světla, aby to nevypadalo podezřele.“
„Já vím. Já
vím. Tak...“ Nadechl jsem se. „Tak jdem na to. Ať je to
za náma.“
Kazan uchopil skříň
za horní okraj a naklonil ji k sobě. Ozval se dutý
náraz, jak tělo sklouzlo na vnitřní stěnu. Já
to nedokážu! Nezvládnu to! Ale žít tu s
mrtvolou taky nemůžu!
„Charlie,“ připomněl
se Kazan jemně.
Sehnul jsem se a zvedl skříň
za dolní okraj. Ticho.
Dostat se s břemenem dolů
bylo mnohem náročnější než dostat se s ním
nahoru. Nejen že jsem neviděl na cestu, protože jsem musel jít
pozpátku, ale nesl jsem také mnohem větší
váhu. Sama skříň byla nejspíš těžší
než ta nová, navíc nebyla prázdná. A pak
ještě ta tíha mé viny. To vše způsobovalo, že jsem
v jedné chvíli nábytek upustil, naštěstí
v mezipatře, na rovném povrchu. Dřevo zadunělo o dlažbu,
skříň ale naštěstí zůstala celá a ani se
neotevřela.
„Dobrý? Nestalo se
ti nic?“ strachoval se Kazan a už mě ohledával, jestli
nemám nějaká zranění. Člověk by v té
chvíli těžko věřil, že před pár hodinami porušil
páté přikázání. Dokonce
podruhé.
„Jsem v pořádku,
neboj. Pojď, nechci tu s tím stát,“ kývl
jsem na skříň, jako by v ní vůbec nebyla pohřbená
matka mého jediného dítěte, byť již také
pohřbeného (ale aspoň řádně).
„Dobrej nápad. Tak
fajn. Na tři, jo?“ Zaujal pozici. „Raz, dva, tři.“ Znovu ta
rána uvnitř skříně.
Naložili jsme naši
maskovanou rakev do pohřební dodávky. A mně se v té
chvíli vybavila věta, kterou jsem Jitce řekl, když jsem se
před pár měsíci naposledy vrátil k ní
domů: Odstěhovala jsi mě z ložnice jak nějakou almaru.
A já tě teď jako
almaru odstěhuju z povrchu zemského, má drahá.
Život nikdy nebyl víc
ironický.
Jeli jsme daleko za město.
Mlčeli jsme. A já čas od času po očku pohlédl na
svého přítele, v touze zjistit, zda prožívá
nějaký flashback. Dával jsem si velice záležet,
abych v obci nepřekračoval povolenou padesátku, nepřejížděl
plnou čáru, ani stopky, u semaforů jsem pro jistotu
zpomaloval, i když mi svítila zelená, několikrát
jsem dal přednost i těm, kteří ji správně měli dát
mně, zastavoval jsem každému chodci... a co dva kilometry
vystoupil z vozu, abych se přesvědčil, že mi svítí
všechna světla.
Pro jistotu nebudu uvádět
přesnou polohu ani souřadnice místa, kde jsme zastavili
naposledy. Bylo to nedaleko jednoho srázu nad nejmenovanou
řekou, to musí stačit. Zaparkovali jsme na odpočívadle
u lesa a šli se trochu projít. Schválně jsme ale na
zadní sedačce „zapomněli“ termosku, svačinu a plyšového
medvěda, aby se případní čmuchalové
domnívali, že auto patří obyčejné rodince s
dítětem, která si vyrazila do přírody. To
vymyslel taky Kazan. Vždycky měl smysl pro detail. Co se v mládí
naučíš... pomyslel jsem si tehdy hořce.
V každém případě
jsme se moc nevzdalovali. Mezi větvemi stromů jsme na vůz stále
viděli. A když se za nějakou hodinu setmělo, nasedli jsme zpět a
vyjeli po prázdné silnici ke srázu.
„Slyšel jsem, že dneska
maj z nebe padat nějaký malý meteority,“ promluvil
Kazan poprvé od chvíle, co jsme opustili Prahu.
„A bude to vidět?“
zeptal jsem se, protože jsem byl neskonale vděčný, že už
tu není to – doslova hrobové – ticho.
„Za městem prej jo.“
Na to už jsem neřekl nic,
jen jsem zhasl motor. Stáli jsme na místě posledního
rozloučení.
Vytáhli jsme skříň
z nákladního prostoru auta a Kazan z něj pak vzal i
rezervní kolo. Připevnil k němu řetěz. Přeřízl
motouz a otevřel skříň. Odešel jsem stranou, abych se
nemusel dívat na její obsah. A on pak podle plánu
připoutal rezervu k Jitčině tělu, aby ani náhodou
nevyplavalo, pokud by se snad dostalo ven ze skříně.
Poslouchal jsem chřestění řetězu, zády k vrahovi
své ženy, a hleděl dolů do temnoty. Jako ptáče,
které se nemůže rozhodnout, jestli skočit, protože se
bojí, že přes veškerou svou touhu nevzlétne.
„Hotovo,“ ozvalo se za
mnou. Tón byl velice pietní.
„Dobře,“ řekl jsem s
přemáháním a vrátil se k Jitčině
rakvi. Její dveře opět zajišťoval motouz.
„Chceš to udělat sám?“
zeptal se Kazan ohleduplně.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne,
udělej to ty. Já... já bych nemoh.“ Jak je možný,
že nebrečím? To jsem se za těch pár hodin proměnil
v led? Vždyť když se podívám na Kazana... k ledu
bych se rozhodně nepřirovnal.
„Jak chceš, Charlie. A...
no... já nevím... Chceš třeba něco říct?
Většinou se něco říká... ale nevím, jestli i
v takovejhle chvílích. Takhle daleko jsem se na poprvý
nedostal.“ Uvědomil si, jak to vyznělo, a okamžitě se začal
omlouvat: „Promiň! To bylo nevhodný. Prosím tě,
odpusť mi to.“
„Nech to být,“
mávl jsem nad tím rukou zmoženě. Udělal jsem krok ke
skříni. Vypadala úplně obyčejně, všedně. „Seš
si ale jistej, že jsme na dobrým místě, že jo?“
„Jsem. Ale... Víš...
teď mě napadlo...“ začal opatrně, „že by možná bylo
lepší vyhodit skříň a... no, ji... zvlášť.
Ryby... už se o všechno postaraj. Ale ve skříni... víš,
to by k ní nemohly. Bude to rychlejší.“
„Asi máš pravdu,“
souhlasil jsem s ním, ačkoli představa, že jsem svou
manželku, třebaže bývalou, pohřbil tak, že jsem ji nechal
sežrat nějakými štikami, mi rozhodně nepřidávala.
Ve skříni to pro mě bylo o něco stravitelnější.
Protože takovýhle „obřad“ připomínal pohřeb na
otevřeném moři. A Jitka milovala moře. Lodě. Vždycky
chtěla žít na pobřeží, probouzet se za křiku
racků... žertovala, že bych jí k snídani kupoval
briošky v nedaleké pekárně a nosil jí je do
postele... Jenže žádný z těch snů se jí
nevyplnil. Protože se nikdy nepokusila. Neměla natolik
dobrodružného, svobodného ducha, aby uskutečnila své
představy. I kvůli tomu jsem se zamiloval do Kazana – protože on
dokázal přetvářet fantazii ve skutečnost. A teď tu
stojím a přemýšlím, jak se zbavit mrtvoly.
Za všechno se platí.
„Takže... já ji
zas otevřu, jo?“
„Máš mý
svolení,“ řekl jsem. „Ale vidět to nechci.“ Odvrátil
jsem se a šel se posadit do auta.
Položil jsem hlavu na
volant. Proč pořád nebrečím? Co se to se mnou stalo?
Ne! Ne, počkat! Na Lenčině pohřbu jsem taky nedokázal
plakat! Stál jsem tam jako tvrdé Y a pořád
nechápal, co se děje. Cítil jsem pohledy všech
ostatních pozůstalých, kteří truchlili mnohem
ukázkověji než já, a připadal si jako vyvrhel.
Koukněte na něj! Umřela mu dcera a on neuroní jedinou
slzu. Cynik! A druhý den... druhý den jsem se
sesypal. Realita mě konečně dohnala. Jestli mě tohle čeká
i teď... jestli se ráno vzbudím a zjistím, že
Kazana nenávidím... pak opravdu nevím, jestli se
sem ještě nevrátím a neskočím za svou ženou.
Třikrát mi zaťukal
na okénko. Otevřel jsem dveře. „Charlie, miláčku...
já bych potřeboval pomoct s tou skříní,“
řekl omluvně.
„Už jdu,“ povzdechl
jsem si. „A... ona... už je... ?“
„Je,“ přikývl.
Jako bych mluvil s knězem, který vykonal obřad a nyní
mi přišel osobně vyjádřit soustrast.
„Tak... teď ještě tu
skříň, viď?“ Vystoupil jsem z auta a po tmě zamířil
k temnému obrysu na kraji srázu. Hlavně nespadnout.
Vzali jsme almaru
každý z jedné strany, zvedli ji a poslali ji na
věčnost za Jitkou. Několik sekund ticha. ŠPLOUCH! A zase ticho.
Sbohem, má milovaná
ženo. Odpočívej v pokoji. Je-li to vůbec možné. A
děkuju ti za všechno. Musím ti to říct teď, protože
my dva už se asi nikdy nesetkáme. Já mám totiž
namířeno dolů.
***
Seděli jsme v nákladním
prostoru auta, dveře dokořán, a s výhledem na celou
soutěsku a noční nebe se zpíjeli do němoty skotskou.
Chouli jsme se k sobě pod dekou, kterou Kazan sundal ze zadních
sedaček, ztracení a vyděšení jako Jeníček s
Mařenkou, a vzájemně se konejšili roztřesenými
dotyky a polibky. Kdybych k tomu měl odvahu, napsal bych, že to byl
jeden z nejsilnějších okamžiků v mém životě, na
který určitě nikdy nezapomenu.
„Koukej, Charlie,“
vyzval mě Kazan a sám se zadíval na oblohu, na které
se objevil slibovaný meteorologický jev. Tvář
měl zmáčenou slzami. „Nebe nám posílá
znamení, že na nás ještě nezapomnělo.“
„A víš to jistě,
miláčku?“ zeptal jsem se pochybovačně, vzal mu z ruky
lahev a napil se. Já měl totiž poněkud jiné
vysvětlení – To se hvězdy dobrovolně vrhají z
oblohy, protože už se na nás nemohou dívat.
„Nevím,“ přiznal
můj pejsánek, položil mi hlavu na rameno a objal mě kolem
pasu. „Ale je mi to jedno, protože jsi zůstal se mnou.“
Ano, zůstal. Vybral jsem
si, za kým a hlavně kam odejde moje duše, až opustí
tohle tělo. A nejvíc mě na tom všem udivuje, jak poměrně
snadný ten výběr byl.
Znovu mi sebral lahev a
pořádně si z ní zavdal. Odtrhl jsem mu ji od úst.
„Nechlastej tak, ty vožungre,“ pokáral jsem ho láskyplně.
„Nebo na mě nic nezbude. A já se dneska chci vožrat do
bezvědomí.“
Decentně si odříhl.
„Promiň,“ omluvil se. „Jen si dej.“
Ležel jsem naznak, ruce
rozhozené do prostoru jako padlý voják, a
poslouchal, jak můj opilý šakal venku tklivě vyje na
ubývající měsíc:
Now we're running to the
edge of the world,
running, running away.
We're running to the edge
of the world,
but I don't know if the
world will end today.
(Teď běžíme na
kraj světa,
utíkáme,
prcháme.
Běžíme na kraj
světa,
ale já nevím,
jestli dnes nastane jeho konec.)
Po čtyřech jsem dolezl až
ke dveřím auta a namáhavě z něj vystoupil. Vrávoral
jsem k němu, k okraji srázu, na samý kraj světa,
z nějž by bylo tak snadné spadnout do nicoty. A on mě
objal, v jedné ruce stále naše pití, opřel
čelo o mé a trochu falešně mi tiše zpíval:
Remember when I took you
up to the top of hill?
We had our knives drawn
They were as sharp
as we were in our love
If god crossed us,
we'd take all his drugs,
burn his money
and his house down,
and wait for the fire to
spread
(Pamatuješ, jak jsem tě
vzal
na vrchol hory?
Tasili jsme svý
nože,
byly vostrý
tak jako naše láska.
Jestli nás bůh
sved dohromady,
měli bysme si vzít
všechny jeho drogy,
podpálit jeho
prachy
a jeho barák
a čekat, až se požár
rozšíří.)
A najednou jsme my i naše
poloprázdná flaška v Kazanově ruce tančili, nebo se
spíš jen tak potáceli v obětí na melodii
uvnitř nás... a já si uvědomil, že takový byl
náš vztah od samého začátku – tanec na
okraji propasti.
Z
mé paměti vystupovaly útržky našich rozhovorů:
Jednou toho všeho budeš litovat. Jednou se budeš sám
sebe ptát, jak je možný, že jsi kvůli mně všechno
zahodil. – S tím počítám. – Ty jsi vážně
šílenec, víš to? – Vím. Díkybohu za
to. Teď už si vůbec nedovedu představit... že bych tě neznal a
ty bys mi nemoh ničit život.
Anebo: Být na
tvým místě, nevedl bych takovýhle řeči.
Uvědom si, že mám v ruce litinovou pánev.
A ještě z listopadu:
Většina
lidí by ti asi poradila, aby ses od takový vzteklý
mrchy držel dál, nebo tě v tý nejnečekanější
chvíli pokouše.
Jenže já pořád
nelituju. Stala se snad ze mě stejná mrcha? Musí
se člověk nakazit vzteklinou, aby miloval nemocnou lišku?
Usnuli jsme. Zdálo se
mi, že mě pronásleduje muž s klapkou a volá:
„Závěrečná scéna po desátý!
Akce!“
Ne! Ne, to je nějakej omyl!
Tohle nemůže být konec. A jestli ano... určitě někdo
natočí ještě druhý díl. Musí!
Přimlouvám se za to.
Kleknu si třeba na kolena, vzdám se celýho svýho
honoráře, upíšu se na deset let režisérům
reklam...
Ale natočte
někdo Vzteklou mrchu 2!
Prosím.
KONEC
Remember
when I took you
up
to the top of hill?
We
had our knives drawn
They
were as sharp
as
we were in our love
If
god crossed us,
we'd
take all his drugs,
burn
his money
and
his house down,
and
wait for the fire to spread
But
sometimes hate is not enough
to
turn this all to ashes
Together
as one,
against
all others
break
all of our wings to
make
sure it crashes
Now
we're running to the edge of the world
Running,
running away
We're
running to the edge of the world
But
I don't know if the world will end today
I
had no choice,
I
erased the debt of our family,
let
you say goodbye
with
lips like dynamite
and
everyone
turned
their backs,
because
they knew,
when
we held on tight
to
each other,
we
were something fatal,
that
fell into the wrong hands
I
can see a new beginning,
rise
behind the sun,
but
we can never catch up to it,
as
fast as we run.
(Pamatuješ,
jak jsem tě vzal
na
vrchol hory?
Tasili
jsme svý nože,
byly
vostrý
tak
jako naše láska.
Jestli
nás bůh sved dohromady,
měli
bysme si vzít všechny jeho drogy,
podpálit
jeho prachy
a
jeho barák
a
čekat, až se požár rozšíří.
Ale
někdy nenávist nestačí,
aby
všechno lehlo popelem.
Spolu
jako jeden,
proti
všem ostatním,
zlomit
všechny křídla
a
ujistit se,
že
se to zřítí.
Neměl
jsem na vybranou.
Smazal
jsem dluh rodiny,
nechal
jsem tě říct sbohem
se
rtama jak dynamit,
a
každej se otočil zády,
protože
věděl,
že
když jsme jeden druhýho pevně
drželi,
představovali
jsme něco osudovýho,
co
padlo do špatnejch rukou.
Vidím
novej začátek,
kterej
vychází za sluncem,
ale
my ho nikdy nemůžem dostihnout,
jakkoliv
rychle běžíme.)
Poznámky:
Použitá
píseň – Marilyn Manson: Running To The Edge Of The World
(album: High End of The Low)
And
I have to look up just to see Hell – lehká parafráze
na název písně od MM (I Have To Look Up Just To See
Hell)
Proboha. I když, toho bych asi volat neměla. V první chvilce jsem si myslela, že Kazana někdo napadl. Ale pak, když jsem četla dál...pak to tak nějak dávalo smysl. A když se Charles "dotkl jeho temene" na malinko jsem se lekla, že mu zakroutí krkem. Jako doopravdy. Už už jsem měla slzy v očích, ale pak tak nějak přešly.
OdpovědětVymazatJá nevím, co mám říct na způsob, jakým se zbavili mrtvoly. A taky jsem se strašně bála, že na ně přijdou. Že se dvířka skříně otevřou, nebo tam někdo bude, u toho srázu.
Tak neuvěřitelně děsivou a napjatou kapitolu jsem nečekala...ale dává to smysl.
A asi jsem se do toho trochu zamotala, protože psát komentář hned po přečtení nikdy není úplně rozumné, ale dneska nějak nemůžu čekat... =D =)
Díky Charlie..(na zbytek si počkej.:-))
OdpovědětVymazatTeda, krásně napsaná povídka, až mám pocit, že nám jednou přivezou Jitku na univerzitu v krabici a řeknou: Zjisti, kdo to je a co se stalo. Doufám, že na to nikdy nedojde, protože mi ti dva přirosli k srdci.
OdpovědětVymazatDíky
Mně bylo jasný, že se něco s tou třináctkou posere, ale nenapadlo by mě, že až takhle...a docela mě šokovalo, že se Jitka zachovala tak zkratkovitě a hloupě a zkusila si to jít "vyřešit" po svém. Myslela jsem si jaká to není inteligentní žena a pochopí, že v takovém případě prostě nemá šanci (a navíc po x-letech, kdy šanci měla a nevyužila ji..)
OdpovědětVymazatPřiznám se, že jsem měla strach, že to Charlie nezvládne. Protože přeci jenom pořád je spíš... uhm, nevím to slovo. Je prostě trochu jiného smýšlení než demonní příšera Kazan. Mě osobně by to položilo. A to spíš proto, že by to byla mrtvola "mamky" než že by to byla "jen" mrtvola (mrtvol je). A jsem opravdu moc ráda, že to dopadlo jak to dopadlo. Protože Kazan si prostě zaslouží (nakopnout do prdele taky, ale to by se u beztak líbilo.. Moc se řídí pudy..) trochu víc lásky, než jí celý život dostával. Charlie bude muset být prostě víc splachovací.. :)
CHCI VZKELOU MRCHU 2! Protože nebudu spát, dokud neuslýším "a žili šťastně až do smrti a na Jitku nikdy nikdo nepřišel, sežrali ji ryby.."...Prosím, prosíííím! Pro klid duše!
(a až si vzpomenu, co jsem ještě chtěla, tak to přihodím..:-))
Jojo..! Takhle trochu mimo. Mám spravneý pocit, že to úmrtí bylo tak trochu dost metafora?
+ A vlastně to vidím stejně jako Charlie. Taky bych svý "psisko" neutratila jen proto, že někoho pokousal, protože on je mírumilovný zvíře, jenom mu nesmí nikdo brát jeho "věci".. :) (a díky tomuhle jsem si to uvědomila ještě o něco víc..:-))
gleti
OdpovědětVymazatparadoxně tahle smrtelná katastrofa se mě nedotkla tolik jako smrt Chrise. Asi je to tím, že pocit vykořenění je mi dobře znám, zatímco vlastnění ne.
Myslel jsem si, že už mně nemůže nic překvapit,jak hluboce jsem se mýlil. Od začátku jsem tušil, že se něco stane, toto jsem nečekal ani náhodou. Jsem s toho docela vyřízený asi si budu muset nalít panáka a vypít ho na Ex. Za Mrchu dvojku bych se přimlouval už z toho důvodu,že by mně zajímalo jak s tím co se stalo dokážou žít a jestli třeba časem z té "drogové" závislosti nevystřízliví. L.P.
OdpovědětVymazatDovolím si k týhle kapitole taky něco (veřejně) říct. Já bych se asi "dvojky" trochu bál. Je fakt, že jsme o ní s Derrym mluvili, ale jediný, na čem se zatím dělá, je prequel z Kazanova pohledu, který líčí, jak Kazan žil před Charlesem (tedy když ještě nebyl Kazan) a taky jeho dětství. Píšu to já, kdyby to někoho zajímalo. :-)
OdpovědětVymazatJeště k té "dvojce" - Chci si uchovat svou víru, že na světě existuje jeden jediný člověk, který je charakter, a když řekne "miloval bych tě, i kdybys někoho zabil", myslí to vážně. Člověk, který zvládne "fetovat" až do konce. Člověk, který si zaslouží oddanost vzteklý mrchy. A tohohle člověka pro mě zosobňuje Charles. Je to "držák", a kdyby zklamal, hodně by mě to sebralo. Ale on nezklame. Darren mu to nedovolí. Že ne?! :-)
Já si taktéž myslím, že Charlie se spíš předávkuje, než aby přestal. Já od Darrena jen moc potřebuju slyšet. To, že se budou mít pořád rádi a že jim na to nikdo nepříjde. Že třeba odjedou někam daleko, aby měli klid. Já nevím, třeba na Havaj a Charlie bude lovit ryby... *zoufale si vymýšlí* A bydlet můžou přímo pod slunečníkem...^^
VymazatAchjooo...prosimvás řekněte mi, že to tak bude! Jinak budu mít děsivý sny (asi jako o vyzvedávání Ritsušky a Soubíčka..T__T)..
Mnohokrát děkuju za všechny komentáře! Prosím, pokud můžete, tak pište, pište, zvlášť u téhle kapitoly to ocením, protože je ze všech asi "nejliterárnější" a nejméně autobiografická (a to neříkám proto, že bych chtěl zamést stopy :). Vlastně doteď nechápu, jak se mi něco takového povedlo. Měl jsem několik verzí, jak by Vzteklá mrcha mohla končit - a ani jedna z nich se mi nezdála jako ta správná. A jednou večer, byl to čtvrtek, si tak poslouchám Runnig To The Edge Of the World a najednou to vidím - zakrváceného, vzlykajícího Kazana, volajícího Charlesovi do práce, protože se mu zrovna stala "nehoda". Věděl jsem, že to je ONO. Běhal mi z toho mráz po zádech. A druhý den jsem k tomu sedl a nelžu vám, za víkend jsem to měl - až na posledních pár odstavců - hotové! Nikdy v životě jsem nenabouchal za den tolik stránek! Seděl jsem u toho možná šest hodin v kuse denně, pravda, ale zkrátka jsem se nemohl odtrhnout. Nemohl jsem si to dovolit. Cítil jsem, že jsou mi nakloněna celá nebesa, a že si je nesmím pohněvat tím, že bych se nechopil příležitosti stvořit... tohle. Předchozí kapitolu jsem psal až po téhle a už to nešlo tak dobře. Ale byl jsem rád, že si můžu užít Kazana ještě v těch "lepších časech".
OdpovědětVymazatMěl jsem v hlavě jakýsi epilog. Ale nakonec jsem ho nenapsal. Proč? Protože jsem nemohl. Nikomu nedovolím, aby Kazana dopadl! Takže můžeš být v klidu, Hiroko. :) Dnes mě konečně něco osvítilo a já dostal nápad, jak z celé situace elegantně vybruslit. Jen to musím ještě pořádně promyslet, protože si uvědomuju, že psát příběhy s detektivní zápletkou není vůbec jednoduché. Možná proto, že je rád čtu a samotného by mě nikdy nenapadlo, že někdy napíšu něco, co bude detektivkou - nota bene thrillerem! - byť jen zavánět.
Musím se přiznat ještě k něčemu - od prvního okamžiku jsem věděl, že tohle je ten správný konec. Možná i proto se mi tak dobře psal. Ale celou "cestu" jsem si říkal: Panebože, proč? Proč musela bejt ta Jitka taková kráva? A proto takhle uvažuje i Charles. Ona mu ta vražda skoro překáží! Udělala mu zkrátka čáru přes rozpočet. Mohli si s Kazanem tak krásně žít a "šukat jako veverky" (Základní instinkt :), ale ne - teď aby řešili, jak utéct před zákonem. A Charles, ten "držák", jak se vyjádřil Psisko, se nezlobí ani tak na Kazana, jako na Jitku. Jako by to byla jen její vina, že ji Kazan zabil. Ale měla Charlese poslechnout.
Od silvestrovské kapitoly jsme si s Psiskem říkali: To je všem jedno, že je Kazan vrah a ještě ke všemu lhal? To už jsou všichni tak otrlí, že je jedna mrtvola nevyvede z míry?
Měla to být klíčová informace kapitoly, prosím pěkně. A to, že si ji Charles po vystřízlivění z rauše zaboha nemohl vybavit, mělo také svůj smysl. Jinak by si asi dával většího "majzla", koho žádá o ruku. :)
Je to tak. Kazan je "lehce" na hlavu. Zbožňuje toho, kdo zbožňuje jeho. Je závislý na obdivu a toho, kdo ho postaví na piedestal, se vzdá leda přes svou mrtvolu. Bohužel pouze svou. Kde se to v něm všechno vzalo, to by měl vysvětlit Psiskův prequel. :)
Co k tomuhle dodat? Komentář se mi píše docela těžce. I já čekala že se něco pokazí, ale spíše jsem myslela nějakou hádku, či jiný spor. Popravdě když Charles ráno odcházel do práce, bylo mi jasné že nedělá dobře. Kdyby zůstal nic z toho by se nejspíš nestalo. Ale takový už je život. Můžeme si říkat jen co by bylo kdyby.
OdpovědětVymazatPůvodně jsem si myslela, že spíš Kazan ublížil sám sobě, třeba z nějaké trudomyslnosti či deprese, trochu to tak napovídalo. Ale když jsem pochopila že ublíženo bylo někomu jinému, hned mi na mysl vyvstal spíše Kazanův bývalý patron a Charlesův šéf. Nevím ani proč, nejsme v nějaké telonovele. Ale prostě... Jitku bych tam netypovala asi nikdy. Možná jsem tušila, že je přijde navštívit, zvlášť po tom co ji to Charles zakázal. Ženy už jsou prostě takové. Věřím že Jitka se chtěla přesvědčit o tom, že její ex-manžel opravdu říkal u soudu pravdu a chtěla poznat osobu, která ji přebrala muže. Pro ni to prostě tím asi neskončilo. U Jitky byl problém, že byla tak strašně agresivní homofobka. Vůči dceři to pochopím, ten první okamžik by asi mnoho rodičů jednalo stejně. Ale proč i nadále nedokázala pochopit...
Proto věřím že její nervy prostě nevydržely. Docela její jednání chápu.
Kazan jednal instikntivně. Pes bránící si své území, před kýmkoliv. Musím přiznat, že i přesto pro mě bylo těžké uvěřit téhle verzi o Jitčině smrti. Pořád jsem se sebe ptala bylo tomu opravdu tak? Co když Kazan zase lže, jako s Oscarem a jeho otcem?
Taky jsem se v té chvíli bála že to Charles nezvládne. Že tohle jeho normální všední dušička už neustojí. Byla to opravdová zkouška ohněm pro jeho závislost na Kazanovi. Musel si vybrat mezi svědomím a láskou a bylo asi těžké si vybrat. Věřím ale že Charles došel už tak daleko v závislosti, že už pro něj nebyla možná léčba. To by opravdu z toho mostu spíše skočil.
Jen ve mě zůstává otázka, zda jejich vztah tuhle zkoušku může zvládnout. Zda Charles neochladne, nezatvrdí se a bude nadále schopen Kazana uctívat a vidět ho jako dřív. Ale to už si čtenáři musí domyslet.
Možná mě ostatní čtenáři asi nebudou mít rádi, ale já osobně bych ani druhou řadu nechtěla číst. I když věřím, že by v ní bylo mnoho zajímavého a nejspíš by to byla zase famózní četba. Myslím že je lepší nechat to spát. Každý příběh má mít svůj konec a není dobré příběhy které jsou sami o sobě ukončeny nějak nastavovat. A tento příběh byl opravdu nezapomenutelný. Proto bych nechtěla číst něco, co by tu nezapomenutelnost mohlo narušit.
Docela se ale těším na ten slibovaný preque. Zajímalo by mě co a jak utvářelo tu Kazanovu povahu. To jeho sexy bohémství. I když to nebude jistě procházka růžovým sadem. Někdy je dobré vidět věci i z jiného pohledu a poznat minulost. Protože každý člověk se postupně utváří podle toho co prožil.
Děkuju tedy za tuto kapitolu, která byla trochu mírně šokující. Děkuju za tuhle povídku, která se stala mou nejoblíběnější. Ne jen kvůli Kazanovi, ale převážně kvůli tomu celému neuvěřitelně uvěřitelnému příběhu. Kvůli tomu všemu, co bylo tak dokonale popsáno a vyjádřeno.
Asi bych k této povídce ani nedodávala nic víc.
Na pidstale môže byť Kazan stále otázne je či tam bude mať ten istý stupeň zbožňovania. A ak bude znížený (čo j dosť pravdepodobné) čo bude zo vzťahom?
OdpovědětVymazatJá jsem magor do psů a vrtá mi hlavou, kam se poděl ten pejsek, co ho měli doma Charles a Jitka? Mám přeházené hodnoty, protože mám radši (až na výjimky) zvířata než lidi.
OdpovědětVymazatMoc se mi líbil ten detektivní konec, sice to bylo dost drsné, ale já mám detektivky ráda. A popravdě řečeno jsem si myslela, že Jitka udělá nějakou hloupost. Ale že by za to zaplatila životem, to by mě nenapadlo. Neměla se ke Kazanovi přibližovat.
No ale ta almara... Já si u toho hned vzpomněla na Hříšné lidi města pražského. Vzpomínáte si na díl, kde se tři kupání poprali, jednen byl majznut po palici, zbylí dva si mysleli, že je mrtvý, a tak ho strčili do almary a chtěli hodit do Vltavy? No a jak to dopadlo... Tenhle díl miluju a vždycky u toho umírám smíchy. Já holt nesmím číst o mrtvole ve skříni.
Takže, Darrene, moc ráda bych si někdy přečetla od tebe i detektivku! Myslím, že by to mohlo být moc zajímavé. Máš na to talent:-)
Ale bez almary!
Děkuju za další komentáře! Udělali jste mi radost. Zvlášť Dahace děkuju, a to za její názor na pokračování. Cítíme to totiž stejně, ani mně se do něj příliš nechce. Mám totiž dilema - psát podle srdce, nebo podle hlavy? Srdce totiž říká "a žili šťastně až do (své) smrti", zatímco hlava "a Charles postupně vystřízlivěl, Kazan se naopak začal nudit a oni se rozešli, i když se Jitka rozložila na říčním dnu a policie její smrt uzavřela jako sebevraždu, kterou spáchala kvůli svému zničenému životu". To už jsem zkrátka já - v srdci optimista, v hlavě pesimista. Proto si hlavu radši moc nepřipouštím a jsem rád, že mi Psisko neustále pomáhá ji ztrácet. :)
OdpovědětVymazatA co se týče Baryka... tak toho si nechala Jitka, takže teď asi chudáček hladoví v opuštěném bytě. Ale snad ho brzo někdo najde! Jestli bude chytrý a začne výt. On by se pro něj Charles nemohl teď vydat, protože by tím na sebe upoutal pozornost. Jak to, že věděl, co se stalo? Hned by byl podezřelý.
Jackie: uf, to jsem si oddechla, že to nebylo autobiografické. No, paráda. Drsné, drsné, skvěle, ale opravdu skvěle napsané, žádný balast, pocity až na dřeň, trochu absurdní. Tedy, je mi z toho trochu špatně.:-) Fakt šílenost. Nedovedu si představit pokračování a už vůbec ne happyend. Já nikdy neuměla psát komentáře.:-) Myslím, že je ta povídka tisknutelná. Ale to by byl virvál.:-)
OdpovědětVymazatOh?
OdpovědětVymazatVŽDY!!! naozaj VŽDY treba veriť pocitom a urobiť čo človek cíti... Toto som teda nečakala aj keď v predchádzajúcich kapitolách bolo naznačené, že Kazan už zabil... ale naivne som si myslela, že možno nie. Až do predposlednej kapitoly som mu celkom nedôverovala, ale keď sa zaregistrovali, tak som uverila a on urobil niečo takéto..... Jitka je taká sprostá, vlastne už len bola. Chcela som napísať, že si to zaslúžila, ale to je blbosť, toto si nikto nezaslúži, ale nemala tam liezť. Čo si myslela, keď sa tam šla ponižovať. Asi si nemyslela nič, len bola zúfalá:( som zvedavá ako s takýmto zážitkom budú tí dvaja nešťastníci žiť. Zostane im tá láska, alebo časom príde nenávisť a výčitky? Neviem si to predstaviť.
Ďakujem za silný emocionálny zážitok. Toto sa mi bude v hlave premietať ešte poriadne dlho...
No jo, když on je tak na hlavu, že zabíjel v podstatě z lásky. Tak se vyděsil, že by se Charles mohl vrátit k Jitce, že ji radši odkrágloval. Bylo to iracionální, samozřejmě. A přehnaný. Charles už by se k Jitce nevrátil. No, navazující povídka snad trochu osvětlí Kazanovu temnou minulost.
Vymazat