Vzteklá mrcha, část 11.

Na křižovatce

Žádné novoroční předsevzetí jsem si nedal, protože bych ho stejně nedodržel. Měl jsem na práci důležitější věci než pravidelné běhání v parku nebo četbu všech pěti svazků F. L. Věka. Jmenovitě:

1. vydolovat z Kazana, jak je možné, že mi jeho bývalý patron poslal sms z jeho čísla,
2. dostavit se k soudu na jistě potupné rozvodové řízení,
3. vzpomenout si, co mi to ten vořech na Silvestra vykládal o Oscarově otci.

Na téma první hodiny roku 2011 jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Až se mi občas zdálo, že jsme se tu noc věnovali nějaké naprosto banální a nudné činnosti, která nestojí za zmínku, a všechny mé vzpomínky i útržky vidin zdrogované mysli mi do hlavy uměle nasadili mimozemšťané. Měl jsem neodbytný pocit, že mi tehdy Kazan sdělil něco velice důležitého, snad i šokujícího, a byl bych se vsadil, že se to týkalo toho osudného večera, kdy se z šestnáctiletých hochů studujících uměleckou školu stali nezletilí vrazi, ale nedokázal jsem si jeho slova ani jejich smysl vybavit. Jediné, co mi utkvělo v paměti, jako by to tam někdo přilepil sekundovým lepidlem, bylo: Já tě taky miluju. Nejvíc, jak jenom umím. Nejspíš to můj mozek vyhodnotil coby jedinou věc hodnou zapamatování.

Jenže Kazan se tvářil jako neviňátko a opravdu se v rámci svých možností snažil zpříjemnit mi naše soužití, jak jen se dalo, takže jsem nechtěl být ten, kdo to pokazí. Radši jsem žil v nejistotě, než abych žil bez něj. Jen jsem doufal, že si neuvědomuje, jak dobře mě má zpracovaného, protože pak už by se mnou byl opravdu amen.

Pořád jsem si říkal, že se určitě naskytne vhodná příležitost, kdy budu moct všechny své pochyby vytáhnout na světlo, ale ten den se zatím zdál vzdálenější než další Silvestr. Po týdnu už jsem to nevydržel a obrátil se na kolegu Romana s důvěrným dotazem: „Hele, co myslíš? Když jsi do někoho vážně blázen a užíváš si s ním každou chvíli, zvlášť v posteli, a nejseš schopnej se zeptat na něco, co by eventuálně mohlo způsobit, že už se do tý postele nikdy nepodíváš... znamená to, že tě ovládá tvůj pták?“

„To myslíš vážně?“ vyvalil oči. „Jasně že jo! Když kvůli pipce nedokážeš bouchnout do stolu, tak jsi přímo otrok svýho ptáka.“

Musel jsem vypadat opravdu zkroušeně, protože Roman mě poplácal po zádech a pravil: „Klid. To brzo přejde. A do tý doby si užij pěkný šukání.“

Jenže já nechtěl, aby to přešlo! Chtěl jsem mít prcinku svýho pejsáčka stále k dispozici (což by Roman jistě pochopil, neb ani on by se už asi nevzdal svého labradořího potěšení), být i nadále středem jeho zájmu, být jeho přítelem srovnatelným s Oscarem... ale chtěl jsem zároveň vědět, jak to s tím Oscarem a hlavně jeho tátou doopravdy bylo. Jestli mi totiž v tomhle lhal – jestli si celou tu historku o snu, koberci a autě vymyslel! – jak si pak můžu být jistý, že mi nelže pořád?

A tak jsem si umínil, že to konečně pořádně prošetřím. Že nebudu otrokem svého penisu.

Zasedl jsem za stůl k první teplé večeři, kterou nám Kazan – svými vlastními slovy – uklohnil. Na první pohled to vypadalo jako těstoviny v nějaké smetanové omáčce a vcelku pěkně to vonělo, takže jsem se rozhodl důvěřovat svému úsudku a ochutnat.

Psisko mě sledovalo, jako by bylo šéfkuchařem v hotelu Hilton a čekalo na můj výrok kulinářského arbitra, jenž přiděluje nebo odebírá pověstné michelinské hvězdy. Nemusím mít ale cvičený jazyk francouzského gurmána, abych poznal přiboudlou omáčku a rozvařené vrtule.

„Dá se to?“ zeptal se nadějeplným hlasem.

Nebudu otrokem svýho ptáka, nebudu otrokem svýho ptáka, odříkal jsem si v duchu svou dnešní mantru.

„No... Nebudu ti vykládat, jaká je to delikatesa, miláčku. Protože to asi víš sám, ne? Ale sním to.“

„Hmm,“ udělal jen Kazan a napíchl si na vidličku jednu vrtuli, která se po chvíli rozpadla na dvě půlky. „No bezva. A je to tady. Teď zjistíš, že jsem ti vlastně úplně k hovnu, protože nic, co uvařím, se nedá žrát. Další dítě ti taky nedám. A vrcholem toho všeho je, že potřebuju prachy na nájem. Tak to řekni rovnou – že se vracíš k mamince. Určitě ti na popeleční středu a MDŽ dovolí, abys ji sklátil. Já budu v pohodě. Když hodím zadkem, možná ještě seženu někoho, kdo za mě ten nájem a služby zaplácne.“

Zíral jsem na něj s otevřenými ústy, svou vidličku pod stolem, kam mi před chvílí upadla. „K-Kazane... O čem to mluvíš? Ty myslíš... Ty si vážně myslíš, že bych si to všechno rozmyslel jenom kvůli tomu, že neumíš vařit?“

Díval se do svého talíře, jako by v něm chtěl najít odpověď. „Že neumím vařit a nechodím do práce.“ Pohlédl na mě. „Neříkej, že ti to nevadí. Neříkej, že nemáš pocit, jako by sis vydržoval kurvu.“ Na chvíli schoval tvář do dlaní. „Byl jsem úplně blbej, když jsem si myslel, že by to mohlo klapat. Že bych se dokázal změnit, nebo že by tebe nikdy nezačalo srát, že se dřeš, zatímco já se válím doma.“

„Ale... to není pravda. Já tě nechci do ničeho nutit. A koneckonců tady teď bydlím. Nemám kam jít. Takže ten nájem i vodu, elektriku, plyn, všechno... zaplatím. Kdybych byl s Jitkou, taky bych to platil.“

„Ale najed by ses,“ zamumlal Kazan.

Zvedl jsem se ze židle, obešel stůl a klekl si k nohám své královny. Dokonalý otrok krásy a vlastních genitálií. „Co to s tebou dneska je, miláčku? Proč si namlouváš, že se teď všechno posere kvůli pitomejm penězům? Věděl jsem, do čeho jdu, když jsem odešel od ženy. Tak mi teď laskavě nepodsouvej, že se mi stejská po její kuchyni, jo?“ usmál jsem se povzbudivě. „Podívej se na mě, prosím. No tak, miláčku.“

Otočil ke mně tvář. Stydlivý, zahanbený pohled, zvlhlé oči. „Promiň,“ omluvil se vyšším hlasem než obvykle. „Když já... Promiň. No, aspoň po jedný věci se ti stejskat nemusí – po ženský periodě,“ zasmál se třaslavě.

„Ty seš pitomeček,“ řekl jsem úlevně. Sklonil se ke mně a políbil mě tak, jak to uměl jen on. „Pojď do pelíšku!“ vzdychl jsem toužebně. „Musím z tebe ty praštěný nápady vyšukat!“

„Souhlasím,“ kníkl můj pejsáček a otřel si oči hřbetem tlapky.

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Nemohl jsem být na Kazana naštvaný. Aspoň zatím. Ale stejně jako on jsem si uvědomoval, že jsou tu záležitosti, které by bylo lepší nějak vyřešit, nebo si o nich aspoň otevřeně promluvit. A tak jsem o víkendu, po obzvláště vydařeném milování, otevřel diskuzní kroužek.

Nikdo mi neuvěří, jak moc jsem si oddychl, když Kazan potvrdil mou hypotézu, kterou jsem si o něm, jeho patronovi a mobilu vytvořil. Ano, šéf se tu zastavil. Prý aby mu předal zbytek peněz, které mu „visel“. Můj hafan je sice chtěl odmítnout, ale danna-sama byl neústupný a zřejmě by přeplaval ropnou skvrnu o rozměru dvaceti kilometrů čtverečních, jen aby mohl pod záminkou vyrovnání dluhů znovu spatřit svou, teď již vlastně mou, gayšu. Kazan se však zapřísahal, že mezi nimi nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu, nepočítá-li to vynucené objetí a polibek, kterými ho náš ředitel zastihl zcela nepřipraveného. S tím, že by mu „stopil“ mobil a „hrabal“ se v něm, ovšem Katsumi skutečně nepočítal, takže byl opravdu nepříjemně překvapen, když se o tom dozvěděl. „To je vůl,“ prohlásil. „Vždycky mi připadalo, že má styl a je to přesně ten distingovaný, solventní muž, kterýho všechny kurvy hledaj, ale tohle je teda over the top.“

Nechal jsem to bez komentáře. Nerad bych se totiž pouštěl na tenký led.

Raději jsem přešel k druhému bodu dnešního programu, a to ke Kazanově nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti. Vím, asi jsem si moc nepolepšil. Ze všeho nejdřív jsem ho proto ujistil, že po něm nechci, aby vzal první práci, na kterou narazí. A neříkal jsem to kvůli tomu, abych se mu ještě někdy dostal... no, pod sukni asi ne, spíš do kalhot, že ano. Možná, že by mě k sobě „připustil“ i pak, jenže já bych se nemohl dívat na to, jak chodí domů strhaný, jak jeho nespoutanou duši drtěj válce v nějaký fabrice, jak se musí zahazovat s „civilistama“ a den co den bojovat se svou přirozeností, protože kdyby si nenasadil ten pomyslný náhubek, nevydržel by na jednom místě ani tři dny (jak ostatně předpovídal náš ředitel). I když bych to veřejně nikdy nepřiznal – neboť jsem se nehodlal vystavit posměchu – těšilo mě po návratu domů nacházet místo upracovaného dělníka umělce uprostřed tvůrčí činnosti. A ještě radši jsem měl, když mě v našem doupěti přivítala rozdychtěná, nahá hyena. Miloval jsem zkrátka Kazana takového, jakého jsem ho poznal. A já ho poznal jakožto bohémskýho, nestydatýho flákače.

Telefonní číslo psychiatrické léčebny mám uložené, žádný strach.

„Jednou toho všeho budeš litovat,“ věštil mi Kazan pohřebním tónem budoucnost, když jsem mu dovolil dál utrácet moje peníze a nevydělávat si přitom své vlastní nějakou legální, důstojnou činností. „Jednou se budeš sám sebe ptát, jak je možný, že jsi kvůli mně všechno zahodil.“

„S tím počítám,“ řekl jsem odevzdaně.

Otočil ke mně tvář plnou překvapení. „Ty jsi vážně šílenec, víš to?“

„Vím. Díkybohu za to. Teď už si vůbec nedovedu představit... že bych tě neznal a ty bys mi nemoh ničit život. Fify má pravdu: Seš prostě ludra.“

„Já žiju v blázinci,“ prohlásil. Jeho oči mě ale nenechávaly na pochybách, že se mi ho právě povedlo dojmout. Už jen kvůli těmhle okamžikům stálo zato nosit nálepku psychicky vyšinutý jedinec.

„Ano, žiješ v blázinci,“ dal jsem mu za pravdu. „A jsi jeho primář.“

„Aspoň že nejsem vrchní sestra,“ protáhl se spokojeně a zničehonic mě celého zalehl. „Chceš probrat ještě něco důležitého?“ zeptal se hravě.

Ta silvestrovská noc... Co mi to jen tehdy Kazan říkal?

„Ne. Ne, už nic.“ Zanořil jsem prsty do jeho vlasů a blaženě vnímal jeho téměř osmdesát kilogramů na svém těle. „Pojď se pomazlinkat. To je důležitější.“

Dnešní skóre – já:můj penis, 1:1. Aspoň doufám.

Zaplatil jsem tedy nájem a veškeré služby, nakoupil celý vozík nejrůznějších potravin, včetně těch základních, a v levných knihách pořídil Kuchařku pro mladé hospodyně. Dřív, než jsem se do ní stihl začíst, mi ji však zabavil Kazan, i když jsem ho ubezpečil, že to nemá být provokace. K mému nevýslovnému štěstí našel ve vaření jisté zalíbení, nejdřív v teorii, za pár dní i v praxi, a objevil v sobě další talent. Chtělo to jen naučit se pravidla. Pak už je mohl začít i porušovat a experimentovat.

„Knížku o vyšívání prosím nekupuj. Asi bys nechtěl, aby se ze mě stala žena v domácnosti,“ provokoval mě zase, když mi servíroval večeři, už na pohled chutnější než byla ta první.

„Ne. Teď jsi zcela dokonalá žena,“ popíchl jsem si ho.

„Být na tvým místě, nevedl bych takovýhle řeči. Uvědom si, že mám v ruce litinovou pánev,“ upozornil mě.

„Jsi víc než jen dokonalá žena!“ opravil jsem se rychle. „Ty jsi dokonalost sama!“

„No, to už je lepší. Dresink?“ nabídl mi mističku s tatarkou.

S díky jsem ji přijal a naložil si vedle lákavě vypadajících kuřecích jater na cibulce pořádný kopec.

Měl jsem sto chutí vyběhnout do posledního patra za ředitelem a sdělit mu, že se mýlil. Rozhodně v tom, že mi Kazan nebude vařit teplé večeře. Asi nikdo totiž nepočítal s tím, že by ho to mohlo bavit. Připomínal mi myšáka Remyho: A zkusíme přidat trochu koriandru... Copak je tohle? Tymián. Tak to prubnem.

Avšak domácí kuchyně a dostatek sexu z nás stejně pár roku neudělaly. Když začnete chodit s bývalým prostitutem, nemůžete zkrátka čekat, že všechno půjde jako po másle. Nehledě na to, že nic jako bývalý prostitut snad ani neexistuje. Přestal jsem tomu věřit v den, kdy jsem Kazana načapal, jak někomu posílá mailem své intimní fotografie.

Tehdy jsem se sebral a šel se projít, i když bylo půl desáté večer a mrzlo jako v Rusku. Potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě. Ta ale nefungovala, protože mi bylo úplně pod psa. Kupodivu ne proto, že bych žárlil a bál se o své teplé místečko v Kazanově pelechu, ale proto, že mi ten mizera zase nic neřekl! Nevadilo mi, když někdo obdivoval mého pejsáčka. Nevadilo mi ani, když mu šňupal koks z nahýho těla! Ale chtěl jsem vědět, o koho jde. Znát tváře, nejlépe i jména. Mít to pod kontrolou. Ale posílat někomu na mail nemravný fotky, aniž bych dotyčného znal... to jsme si nedomluvili.

Netušil jsem, co dělat. Vynadat mu? Bože, to bych si radši překousl jazyk! Vykládat mu, jak mě zklamal? Pochybuju, že by to – dlouhodobě – zabralo. Občas mi připadalo, že on snad ani neví, co dělá. Že mu vůbec nedochází, co mi svým chováním způsobuje. Měl tak posunuté vnímání dobrého a špatného, až to občas hraničilo se sociopatií. On ale říkal, že jen není pokrytec. Že není pod vlivem umělé morálky. Jenže takhle se dá žít, jedině když hrajete pouze sami za sebe. Když nesestavíte žádný tým, byť dvoučlenný.

Já se vlastně na Kazana nemohl ani zlobit. To spíš na sebe. Nikdo mě přece nenutil s ním žít. Nikdo mě nenutil za ním den co den chodit do Stromovky. Nikdo mě nenutil „snášet“ jeho polibky... a nikdo nikdy mě nenutil, abych mu ho pětkrát týdně strčil do zadku! Byla to moje svobodná volba a on mě několikrát varoval.

Ale někde přece musí ležet hranice. Dal jsem mu svou důvěru, jako jeden z mála, a ono to vypadá, že si jí snad ani neváží, i když tvrdí opak. Jenže tvrdit lze cokoli. Až do 16. století lidé tvrdili, že Slunce obíhá kolem Země, a taky kvůli tomu nikdo nepřišel k úrazu. Prý kdo lže, do pekla klouže, ale zdá se, že ve skutečnosti každá lež snadno projde.

Pocítil jsem nutkání zavolat sestře. Co na tom, že by mě hovor do Kanady stál nejspíš celý kredit? Za tohle šílenství už jsem zaplatil i víc. Avšak když jsem zalovil do kapsy, zjistil jsem, že jsem zapomněl mobil doma. Aspoň neuslyším krutou pravdu, pomyslel jsem si. Sestřička se nikdy s ničím nemazala, klidně mi řekla, že jsem vůl. A já si byl jistý, že tentokrát bych si vyslechl celé stádo hovězího dobytka. Samozřejmě by jako vždycky myslela jen na mé dobro, o tom jsem nepochyboval. Jenže já už měl na to, co je pro mě nejlepší, jiný názor. A pokud si dospělý člověk uvědomuje, co dělá, a je srozuměn s možnými následky, pak do toho, co vyvádí, nikomu nic není. Safra, napadlo mě, tohle mám určitě taky od Kazana.

A tak jsem místo mobilu vyndal MP3 přehrávač, jenž jsem si nedávno koupil, abych mohl i v práci poslouchat Kazanovu oblíbenou hudbu, kterou jsem měl už navždy spjatou s ním. Marylin Manson. Into The Fire. Stiskl jsem tlačítko a vytáhl volume až nahoru, abych snad náhodou nezaslechl své vzlyky.

This is the film

close to the third act and the misery

It's not rain,

you rapist werewolves,

it's god pissing down on you.

(Tohle je film

blízko třetímu dějství a utrpení.

To není déšť,

vy násilnický vlkodlaci,

to na vás chčije bůh.)

Co blbneš? Proč brečíš, ty vemeno?!

Protože to tak bolí! Tak krásně bolí! Bulím tu jak malá holka, prolívám všechny ty slzy, poněvadž už je nedokážu uronit ze smutku. I když bych měl určitě víc než jeden důvod utápět se v žalu.

Don't worry, you won't die alone.

I'll break off my own arms and

sharpen my bones and

stab you once for each time.

(Neboj se, neumřeš sám.

Zlámu si svý vlastní paže a

nabrousím si kosti a

pokaždý tě jednou bodnu.)

Nevěřil jsem na love-story jako z filmu, protože jsem kdysi žil ve spokojeném, harmonickém manželství. A nikdy se nerouhal nevděčnými myšlenkami na větší štěstí. Ale Kazan rozehrál famózní milostné drama s hvězdným obsazením, etudu, která Oscarem nekončila, nýbrž začínala, režíroval ji, produkoval a napsal i scénář, kterého bylo až příliš snadné se držet. A ta hudba! Klavír. Plačtivá kytara. Drsný vokál.

Náš příběh měl nejlepší předpoklady stát se legendou stříbrného plátna.

If you want to hit bottom,

don't bother taking me with you.

And I won't answer if you call,

I'm two heartbeats ahead in Hell,

trying to break your fall.

(Jestli chceš padnout na dno,

nenamáhej se brát mě s sebou.

Neodpovím, když zavoláš,

jsem o dva údery srdce napřed v Pekle,

zkouším zmírnit tvůj pád.)

Z náhlého popudu jsem vyrazil do vozovky a zastavil se uprostřed tramvajových kolejí. Nic nejelo, jen sníh se pozvolna snášel na město démonů a já si představoval, jak každá vločka beznadějně taje na mém rozehřátém, teplém těle. Cítil jsem sníh na tváři, na špičce nosu a na rtech, usazoval se mi na sklech brýlí, když jsem vzhlédl k jasné obloze, snad v touze výt na měsíc a vzdát tak hold svému psisku. A pak, abych svůj výstup hodný hollywoodského herce završil, jsem pomalu rozpažil a vyzkoušel si, jaké je to stát uprostřed křižovatky a vypadat romanticky rozervaně, zatímco do uší vám zní ta nejpodmanivější balada s tím nejpravdivějším textem, jaký jste kdy slyšeli:

Everyone around you

has murdered someone's something sacred.

There isn't one nail without dirt under it,

there isn't any "white cotton panties",

that aren't soaked and stained red

(Každej kolem tebe

někomu zavraždil něco svatýho.

Neexistuje jedinej nehet bez špíny za ním,

neexistujou žádné „bílé bavlněné kalhotky“,

který nejsou promočený a zbarvený do červena.)

Jinými slovy nikdo z nás není bez hříchu a nic, vůbec NIC, na tomhle světě není bez poskvrny, i když se všichni tvářej, že opak je pravdou. A ještě trestaj opovržením ty, co si to troufnou vyslovit nahlas, ubožáci. Ale já takový nebudu. Já ne.

Záblesk světla. Zvonění. Výkřik.

Na poslední chvíli jsem uskočil stranou a tvrdě dopadl na dlažbu. Tramvaji, která se za mnou zničehonic vynořila, jsem se ale naštěstí stihl vyhnout.

Poprvé v životě jsem byl svědkem toho, jak tento dopravní prostředek zastavil uprostřed křižovatky. Otevřely se dveře a z nich vyskočil řidič. Hnal se ke mně a už z dálky nějakých deseti metrů volal: „Jste naživu? Nejste zraněnej?“

Hrábl jsem po sluchátkách, ležících vedle mě, a pak zvedl i své ztuhlé tělo. „Myslím... myslím, že mi nic není,“ hádal jsem pouze, protože jsem popravdě řečeno byl schopen vnímat jen silnou bolest na pravém boku, kterou mi způsobil pád. Jestli jsem někde krvácel, nevěděl jsem o tom.

„Člověče, zešílel jste?!“

Zešílel, byl jsem v pokušení říct. Měl byste to taky někdy zkusit.

„Co vás to krucinál napadlo?! Stát mi vprostřed kolejí! Moh jsem vás přejet! Jste namol?“

Zakroutil jsem hlavou. Panebože, co to tady předvádím? Napadlo mě, že řidič měl možná pravdu – možná nakonec jsem namol. Nacucanej láskou... nebo tím, co se mi v mém stavu jako láska jeví.

„Takže vás tu můžu v klidu nechat a jet dál?“ ujišťoval se tramvaják. Za jeho soupravou se začala tvořit sice krátká, přesto existující kolona.

„Určitě. – A omlouvám se vám za ty potíže!“ vyhrkl jsem za ním rychle, když se ke mně otočil zády. Až tohle budu vyprávět Kazanovi... Zastrčil jsem empétrojku do kapsy a chvátal domů, rozhodnut odpustit tomu neřádovi... úplně všechno. Chtěl jsem vzrušení? Chtěl jsem houpačku? Chtěl! Tak si teď přece nemůžu stěžovat. Ostatně... já si ani nechci stěžovat.

Otřel jsem si zamžené brýle. Seděl za stolem, schlíplý jako štěně, kterého opustila maminka. Vidět ho v takovémhle stavu pro mě znamenalo dostatečnou satisfakci za prožité utrpení, ačkoli největší újmu jsem prožil při srážce s vozem městské hromadné dopravy. Už zas jsem nemyslel na nic jiného než na to, jak se s ním ohřeju pod duchnou. Chtěl jsem mu i maličko vyčinit, ale spíš jen pro formu. Protože on už určitě pochopil, co provedl.

Manželka mi vždycky vyčítala, že Lenku vychovávám příliš benevolentně...

Jakmile mě zaregistroval, vystartoval ze židle a vrhl se ke mně, jako bych ho tu nechal zpytovat svědomí několik měsíců. Překotně mě líbal, řekl bych skoro hlava nehlava, kam se trefil, tam se trefil, a já si říkal, že taková menší bouře může být vlastně docela příjemná, pokud vždy skončí takhle vášnivě.

„Bál jsem se o tebe. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!“ Třásl se mi v objetí, jako by právě vypukla třetí světová válka a já se musel dostat domů přes frontu.

„Proč proboha? Vždyť jsem byl pryč jenom chvíli.“

„Jenže... já měl...“ polkl, „vidění.“

Zbystřil jsem. „Vidění? Jaký vidění?“

„Viděl jsem... jak do tebe vráží autobus. Nebo tramvaj, nejsem si úplně jistej. Bylo to tak náhlý, že mě to samotnýho vyděsilo. Úplně... úplně to se mnou zamávalo. Ještě že tu nikdo nebyl, protože já fakt zařval. Jako kdybych tě tím moh varovat.“

Pevně jsem ho sevřel. Z očí se mi řinuly další slzy a já byl odhodlán zůstat s tím podvraťákem až do konce, bez ohledu na to, jak hořkej bude, protože psa, který vám bez diskuzí zachránil život, přece nemůžete vykopnout na ulici. Nebo snad odejít z jeho slonovinové boudy.

„T-ty ani nevíš, co jsi udělal, viď? Ale neboj, kdybys mi nic neřek, já bych to taky nevěděl. Myslel bych si, že jsem měl prostě jenom štěstí.“

Vzhlédl ke mně a udiveně na mě hleděl zvlhlýma očima. „Neříkej, že jsi...“

„Před chvílí málem skončil pod tramvají?“ dokončil jsem za něj větu. Tisíce mravenců se rozběhly po mých zádech. „Je to tak. A ty... tys mě asi na poslední chvíli zachránil.“

„Takže jsem ti přece jenom užitečnej,“ zakňučel do mých prsou.

Políbil jsem ho na temeno a prohrábl se těmi jeho voňavými, mohérovými pačesy. „Jak jsi kdy moh pochybovat, že mi jsi užitečnej? Každej přece potřebuje svýho anděla smrti, ne?“ usmál jsem se. Připadal jsem si opravdu jako ve filmu. V romanticko-erotickém thrilleru s mysteriózními prvky.

„Tak to jsem si to dneska nahoře asi pěkně posral, když jsem tě zachránil,“ vtipkoval Kazan. Ještě trochu vibroval, oči pořád uplakaný, ale už v nich zase zkoušel přes veškeré vlhko zažehnout ten pekelnej plamínek. „Možná jsi měl umřít,“ zachvěl se. „Nebo se aspoň zranit. Ale copak jsem to tak moh nechat? Když jsem do tebe tak zamilovanej...“ Mudlal si o mě ksichtík, paže obmotaný kolem mých boků, a mě náhle něco bodlo do stehna.

Uchopil jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu. „Co to má být tam dole?“

„Tam dole... tam dole asi někdo stojí,“ přiznal s rozkošně stydlivým výrazem.

Pronikl jsem jazykem do jeho úst. „U mě dole taky někdo stojí,“ oznámil jsem pak. „Pozveš ho dál?“

„Na návštěvu?“

„Na návštěvu,“ vzdychl jsem a mazlil se dlaněmi, prsty i rty s jeho vlasy. Bože, kdyby to šlo, schoval bych se do nich celý! Zahalil se do nich a prospal v nich noc. Vdechl jsem jejich těžkou, nemytou vůni se zbytky parfému a krému, co mi vždycky připomínal bonbóny lipo, otřel si klín o Kazanův rozkrok... a přímo k smrti zatoužil dotýkat se té hřívy svým penisem, obtočit si kolem něj jeden pramen, cítit, jak mi ostatní splývají na varlata a hladí a lechtají celý mý přirození od žaludu po kořen... a nakonec se do nich udělat, vystříkat do nich svou dnešní dávku semene a dívat se, jak to sperma přivádí Kazana k vlastnímu orgasmu...

„Miláčku,“ oslovil jsem ho.

„Copak?“

Šeptem jsem mu prozradil své choutky. Jen to vyprávění ho vzrušilo tak, že se úplně přestal ovládat. „Do vlasů mi ještě nikdo nikdy nenastříkal! Charlie... udělej to!“ sténal jako smyslů zbavený. „Chci mít tvojí mrdku ve svejch vlasech! Prosím!“

Chytil mě za opasek riflí, odtáhl mě pod slunečník a já padl naznak do peřin. Kalhoty dolů! Kazanovu hlavu do klína. Péro do ruky.

Když jsem za nějaké dvě tři minuty pokořil další šestistovku, prohýbal jsem se v zádech s hlavou zakloněnou a naříkal jako mordovaný nemluvně. Bylo to ohromující. Transcendentální. Snad proto, že jsem před chvíli převezl samotnou Smrt.

Kazan zvedl hlavu. Sperma mu teklo po krku a kapalo z jednoho pramínku kratších vlasů u spánků. Tvářil se tak zranitelně, oddaně, mírně... Krásnější snad ještě nikdy nebyl.

Dopomohl jsem mu pak k vlastnímu orgasmu rukou a něžnými polibky, o které si jeho ústa sama řekla. Choulil se mi v objetí a roztřeseným hlasem několikrát opakoval: „M-miluj-ju tě. Char-lie, m-miluju tě. S-straš-ně tě mi-luju.“

Vtom se jeho tělo napjalo a vydalo přesvědčivé svědectví o Kazanově lásce. Kdyby zamířil o trochu výš, trefil by se přímo k srdci. Takhle mi postříkal jen obloučky nepravých žeber. Stále jsem držel jeho přirození a jemně ho mnul, abych prodloužil a prohloubil požitek, a on tiše sténal a mručel a... a nehlasně plakal.

Políbil jsem ho na vlhkou tvář a pak ty slané slzy olízl jako jelínek, který našel dobrý minerální kámen. Dušička moje křehká. Ztracená a zatracená. Jak bych ještě mohl myslet na to, že možná před hodinou odeslal mailem skupinu fotek, které by se skvěle vyjímaly například v anatomickém atlase, na stránkách o pohlavních orgánech a trávicí soustavě (v podkapitole konečník)?

***

Kdybych se rozhodl nedat Kazanovi druhou šanci... Ne – kdybych se rozhodl nedat mu další šanci, v pořadí už možná čtvrtou... Kdybych nebyl odhodlán dát mu „druhou šanci“ ještě několikrát... asi bych mu to, co mi pak vyprávěl, nevěřil. Ale podobnou historku by si snad nevymyslel ani držitel Nobelovy ceny za literaturu. Netroufal by si ji vymyslet! Protože by mu každý řekl, že za vlasy přitaženější příběh ještě nečetl.

Ano, opravdu posílal své nahé fotky někomu, kdo mu za ně zaplatil. Nebyl to však ani jeho poslední patron, jak mě v první chvíli napadlo, ani žádný jiný bohatý chlívák, který si dělal zálusk na mého vořecha a chtěl pár obrázků coby jídelní lístek. Aby věděl, co si vybrat.

Ne, bylo to úplně jinak.

A začalo to před pěti dny. Tehdy ho dopoledne probudil zvonek. Čekali jsme právě jistou zásilku z erotického e-shopu, a proto si Kazan natáhl džíny a šel otevřít, v domnění, že za dveřmi stojí pošťačka. Jaké však bylo jeho překvapení, když na chodbě objevil Fifyho a Chrise.

„Tady ho máš a buď na něj hodnej,“ řekl Fify neadresně, postrčil Chrise blíž k polonahému Kazanovi, zamával a byl fuč.

Můj pejsáček nechápal, která bije, ale pozval neohlášenou návštěvu dál. Chlapec mlčel jako hrob, jen si hryzal nehty a snažil se nezírat na ten nahý antický trup. Samozřejmě, že Kazana jako první napadlo, že mladík se do něj jednoduše zamiloval a Fify si zahrál na posla lásky. Jenže jak se ukázalo za nějakou hodinu, kdy už byl Chris schopen mluvit, tak prosté to nebylo.

Ubohý kluk to neměl v životě vůbec jednoduché, možná i proto, že se oba jeho rodiče politicky angažovali a zejména otec byl dosti vidět. O změně pohlaví nechtěli ani slyšet, a tak si přízeň své „dcery“ zkoušeli alespoň koupit. Platili Kristýně soukromou školu, dávali jí několikanásobné kapesné... a Chris místo toho, aby si ho střádal do prasátka a šetřil na útěk, je utrácel za drahé asijské panenky BJD, jejichž cena se pohybuje v řádu několika set amerických dolarů.

Nemám nejmenší tušení, jestli to takhle funguje u všech transsexuálů, a tak budu věřit Kazanovi, který říkal, že Chris se poměrně vymykal běžným „standardům“. Když měl příležitost s ním před těmi několika dny konečně pořádně mluvit, dozvěděl se, že vůbec neuvažuje o žádné terapii, resp. o změně pohlaví, protože by se tím prý nic nevyřešilo. „Typickému transsexuálnímu klukovi“, pokud něco takového existuje, stačí, že mu narostou svaly, zhrubne hlas, tváře se pokryjí vousy... že se zbaví ňader a menstruace, že dostane nové jméno a po operaci i nové rodné číslo a pěkné písmenko M do občanského průkazu. Jenže Chris byl výjimečný. Od dětství měl velice rozvinutou fantazii, žil ve vlastním světě, s imaginárními přáteli... a především v jiné podobě.

Někdy ve dvanácti letech zjistil, že se mu líbí chlapci, což rodiče kvitovali s nadšením, protože se na základě jeho nenávisti k sukním a šatečkám domnívali, že z něj vyroste lesbička. Jenže Chrise to stejně těšit nemohlo, protože si už tehdy uvědomoval, že nechce chodit s klukama jako holka, ale jako kluk. Že nechce být obyčejná heteračka – že chce být gay. A tak se z touhy po románku, za nocí plných erotických představ, zrodil Samuel, jeho první a jediná láska.

Nenašel se nikdo, kdo by ho dokázal milovat takového, jaký ve skutečnosti byl, a tak si ho musel vymyslet. Dokážu to pochopit a divím se, že mě to samotného nikdy nenapadlo. I když si myslím, že pro to, abyste navázali plnohodnotný vztah s imaginární bytostí, musíte mít zvláštní dar. Musíte se umět dokonale odpoutat od fyzického světa. A Chris v tomto umění dosáhl nejvyšší mety.

Nikdo by to do něj neřekl, ale považoval se za narcistu. Kazan byl prý první, kdo mu uvěřil. Nejspíš proto, že sám Kazan byl narcista až na půdu a za roh. Lidé jsou pod vlivem řeckého mýtu a domnívají se, že člověk stižený touto poruchou osobnosti miluje svůj obraz v zrcadle, jenže Narcis se nedíval do zrcadla – díval se na vodní hladinu. A vodní hladina může obraz zkreslit. Narcista tedy nemiluje tak úplně sám sebe, nýbrž představu, kterou o sobě má. To, kým ve skutečnosti je, naopak nenávidí. Nenávidí své chyby a své slabiny a snaží se je skrýt, nejčastěji chvástáním, kterým se zároveň přesvědčuje o své dokonalosti. Často není pyšný ani tak na svůj vzhled, jako na své výkony.

Chris například psal. Různé povídky a trochu i básně. Cítil, že je v tom opravdu dobrý, že má talent od boha, a dokázalo ho vytočit k nepříčetnosti, když to někdo zpochybnil. S takovým člověkem už se pak dál nebavil. A věděl, že se chová jako idiot, časem vždycky začal litovat, že ztratil dalšího přítele, ale zároveň potřeboval, životně, aby někdo obdivoval aspoň jeho psaní, když už ten zevnějšek stojí za zlámanou grešli a on nejspíš nikdy nepolíbí živého člověka, natož aby s ním třeba strávil noc.

Zrcadla nemusí být vždycky ze skla. Nemusí viset na stěně nebo tvořit součást šatní skříně. Ani nemusí odrážet obraz okolí. Některá zrcadla toho vlastně moc nezrcadlí. Vždy, když Chrisovi už nestačily Samovy komplimenty a chtěl se pokochat svou krásou na vlastní oči, vzal svou digitální zrcadlovku značky Nikon a šel fotit Jericha.

Jericho měl sedmdesát a jeden centimetr, byl vyrobený z pryskyřice zvané resin, pocházel z firmy Ringdoll a jeho nahé tělo stálo v přepočtu téměř deset tisíc (tedy asi o polovinu méně, co mého šéfa stálo to Kazanovo měsíčně, jen tak mimochodem). Většina lidí si tyhle krásné, avšak nekřesťansky drahé panenky pořizuje jako společníka, Chris ji měl jako svou tůňku, v níž se může zhlížet. Na internetu ji používal jako jakýsi avatar – Jericho si vedl blog, kde uveřejňoval svou tvorbu, postřehy ze života a hlavně fotky svého kouzelného Já, nad kterými všichni slintali, což Chrise nevýslovně uspokojovalo. Ještě víc, než kdyby někdo složil poklonu jemu samotnému, protože on se domníval, že je ošklivý, a ze všeho nejvíc nenáviděl vlastní tvář. Jerichova garderóba měla bez nadsázky hodnotu ojetého auta, vlastnil víc párů bot než já a Kazan dohromady a na hlavičce nosil pravý mohér, který mu dělal nádhernou, černou, nadýchanou hřívu, do níž byla rozkoš zabořit prsty, rty... nebo penis.

A pak se v Chrisově životě objevil Fify a po něm – což bylo ještě důležitější – i Bery. Tím okamžikem se mu život obrátil vzhůru nohama, stejně jako již mnoha mužům před ním, kteří měli to štěstí a smůlu zároveň potkat psího démona. Jenže Chris s ním netoužil spát. Chris se na něj toužil dívat. Dívat se na něj jako do zrcadla, představovat si, že je to on sám, kdo se svléká, kdo leží nahý na posteli v celé své neskutečné kráse.. kdo líbá jiného muže... Kazan oživil Jericha.

Téměř celý prosinec pak chodil jako v mátohách a šlo to s ním zkopce. Chvíli Kazana miloval, chvíli ho nenáviděl – za to, že dostal tělo, které mělo patřit jemu. Pár dní před Vánoci dokonce uvažoval o sebevraždě, protože ten odpor k sobě samému a k celému životu už se nedal snést. Nezachránil ho nikdo jiný než Sam. Kazan proto vyslovil domněnku, že imaginární přátelé jsou ve skutečnosti naši andělé strážní, kteří se do nás zamilovali a dovolili nám, abychom je „viděli“.

Fify Chrisovi sdělil, že by se Bery mohl objevit na Silvestra v Pekle, a takovou příležitost si mladík nemohl nechat ujít. Přesto když ho v klubu skutečně spatřil, nedokázal se k němu první dvě hodiny přiblížit. Třásla se mu kolena a uvažoval, že se vrátí domů, ke svému záměru zabít se. Po pár skleničkách ale odhodil ostych stranou a dopadlo to, jak to dopadlo. Půlka jeho kapesného na večer sice skončila u Kazana, ale on v té chvíli nevěděl, jak jinak se zachovat. Což jsem chápal, protože po orgasmu, který vůbec nečekáte, vám asi těžko bude fungovat mozek podle vašich představ.

Dva týdny se Chris vyhýbal Peklu velkým obloukem, ale – jak se vyjádřil Kazan – Fify je amatérský psycholog, takže mu brzy došlo, že se něco děje a na chlapce si došlápl. Chris byl rád, že mu konečně někdo naslouchá, aniž by ho soudil, a po pár dnech se nechal přesvědčit, aby se svěřil i Berymu, neb mu nic lidského není cizí a určitě bude mít jakožto gayša pochopení pro každou zvláštnůstku.

A tak tedy Fify Chrise přivedl až na Kazanův práh a ponechal ho jeho osudu. Tehdy si jen povídali – o Chrisově dětství a dospívání, o Jerichovi, o Fifym a jeho radě, aby Kazana navštívil... Šlo by z toho udělat pěkný nekonečný příběh, napadá mě. Na odchodu se Chris osmělil a požádal o nějaké Kazanovy fotografie. No a Kazan, má dušička soucitná, ochotně souhlasil. Nemusel vůbec nic říkat a opět dostal zaplaceno. A třebaže z toho neměl úplně dobrý pocit a zdálo se mu, že se přiživuje na utrpení někoho jiného, peníze nevrátil, protože mě prý má radši než Chrise a chtěl – jak už říkal – přispět do domácnosti.

Před dvěma dny po obědě se tu Chris zastavil znovu. Možná poprvé v životě skončil Kazan v posteli sám, třebaže mu přišel „zákazník“. Ležel nahý v našem pelíšku, myslel (prý) na mě a zasouval si do prdýlky dildo, zatímco Chris seděl opodál se svým vlastním vibrátorem a... dělal zhruba to samé. Poslouchali přitom japonský rock a Kazan čekal, že za ním Chris každou chvíli hupsne do peřin, ale on zřejmě opravdu neměl zájem o fyzický kontakt. Dokonce ani když se Kazan udělal (což ho skutečně udivilo, protože on semenu nikdy neodolal). Chris ho tehdy jen poprosil, aby zůstal ještě chvíli ležet, díval se, jak se mu sperma třpytí na holé kůži, a po chvíli dosáhl orgasmu i on. Přiznávám, že když mi to Kazan vyprávěl, cukalo mi v klíně.

***

Asi se mi nenávratně poškodil mozek nebo se mi samým souložením scvrkl a já ho pak v nestřeženém okamžiku vysmrkl do kapesníku a zahodil. Ať tak či onak, mé centrum rozumu nemohlo být zcela v pořádku. Ne když jsem Kazanovi tuhle jeho „brigádu“ u Chrise nezatrhnul. Ale proč bych to dělal? Vždyť k žádnému intimnímu kontaktu nikdy nedošlo. Tak obyčejný a všední vztah mezi sebou hoši neměli.

Nadále se tedy scházeli, buď u nás, nebo v prostorném loftu Chrisových rodičů, kteří beztak trávili víc času v dolní sněmovně a na magistrátu. Kazan k celé této choulostivé záležitosti přistupoval velice profesionálně, zároveň se mi ale svěřil, že to pro něj není jen další „zakázka“. Nemusel mi to ani říkat – viděl jsem na něm, jak ho Chrisův osud dojímá.

Byl teď spíš herec než prostitutka. A Chris byl jeho režisér, scénárista, kostymér i vizážista. Dal mu pokyny, Kazan se podle nich zařídil, a když se setkali, můj přítel zkrátka... hrál. Hrál Jericha a zároveň i sám sebe. Čím dál častěji se stávalo, že ho jeho „zákazník“ vůbec nepožádal, aby masturboval, dokonce ani aby se byť jen vysvlékl. Chrisovi stačilo, když se na něj mohl dívat, jak pije z broušené sklenky, jak si kartáčuje vlasy u toaletky, jak kouří cigaretu ze stříbrné špičky, jak podniká dobyvatelské nájezdy na ledničku a zmocňuje se šlehačky, kterou si pak plní svou tlamičku... Někdy ho dokonce pozoroval, jak maluje... jak mi chystá oběd, jak mi telefonuje... Chodili spolu i ven, často v doprovodu Fifyho, a Chris téměř nepromluvil, jen sledoval a poslouchal, jak Jericho koketuje se svým kamarádem.

A když se nachýlila čtvrtá odpolední, tedy hodina, kdy jsem se vracel z práce, chlapec Kazanovi poděkoval a dal mu něco, čím by se mu revanšoval – nejčastěji peníze. Kromě toho však brával Jericha na obědy a do obchodů, kde mu sem tam koupil nějaké oblečení nebo kosmetiku. Podmínkou bylo, aby z toho něco měl i on. Takže pokud Kazan dostal tělové mléko, musel se jím před Chrisem také pečlivě natřít, nebo pokud dostal novou košili, musel ji před ním nosit. Lhal bych, kdybych řekl, že ten mladík neměl vytříbený vkus. Vždycky mému pejsáčkovi sehnal něco, co mu nevýslovně slušelo. Čili... i já z jejich vztahu profitoval. A nejen v tom slova smyslu, že jsem Kazana nemusel tolik šatit a živit, ani dotovat jeho malou drogerii v naší koupelně.

Jen jsem si neustále kladl otázku, jak dlouho může takový prazvláštní svazek vydržet.

Poznámky:

Myšák Remy – postavička z animovaného filmu Rattatuille :)

Mimochodem, nemám vůbec tušení, jestli vám jde přehrát ta hudba, kterou čas od času přidám, ale rezignoval jsem na youtube, protože nemíním zabíjet to, co mám rád (takže to zabíjím tím, že podporuju servery na stahování nelegálních kopií, no :( ). Snad všechny písničky, které v povídce „zazněly“ (včetně Animal Manie), tedy na youtube najdete, ale v mizerné kvalitě.