Silnější než smrt
Ačkoli bych mnohem radši
zůstal v kotci se svým nevycválaným vořechem,
musel jsem se obléknout a dočasně ho opustit. Nedalo se nic
dělat. Zachoval jsem se tedy jako chlap a odplížil se za
svou právoplatnou manželkou. Bez kytky.
Byl jsem připraven na to,
že mě Jitka pořádně vypeskuje. To byla varianta číslo
jedna, ještě ne tak zcela nejhorší. Rozhodně by mi byla
milejší než varianta číslo dvě – slzavé
oudolí. Vezl jsem se tramvají, přemýšlel, jaké
všechny situace teď mohou nastat, a v té chvíli jsem
ohromil sám sebe, protože jsem si uvědomil, že jsem za
posledních pár týdnů nějak podezřele
zcyničtěl. Mohl za to samozřejmě Kazan, kdo jiný. A já
se docela zděsil, když mi došlo, jaký na mě má
vliv. Zděsil jsem se... a rozhodl se, že s Jitkou promluvím
o rozvodu.
Jak už to tak bývá,
osud mě postavil před variantu číslo tři – z našeho
bytu se po celém domě linula vůně řízků, obývací
pokoj i kuchyň načančané jako o Štědrém dni...
Baryk k prasknutí přežraný na pohovce, kde ho drbal
jeho nový páníček. Seděl jsem v křesle, které
už jsem možná ani nemohl považovat za své, a ptal se
sám sebe, jestli je tohle všechno realita, nebo jsem jen pod
vlivem nějaké omamné látky a momentálně
ležím pod stolem v Pekle.
Když jsem se pak odebral do
svého dětského pokoje sbalit si pár věcí
(neboť mi došlo, že jsem právě dosloužil a tady už pro
mě nenajdou využití), Jitka ze slušnosti zaťukala na
skleněnou výplň dveří a vstoupila za mnou dovnitř.
Chvíli bezradně postávala uprostřed místnosti,
rozhlížela se kolem, jako by hledala, co by mohla kde
upravit, přerovnat nebo oprášit, ale já na zátylku
cítil, že se dívá i na mě. Hodil jsem do tašky
nějaké ponožky a otočil se k ní.
„No... Pan František je
sympaťák,“ mínil jsem bez jediné stopy
ironie. Uvědomil jsem si totiž, že rozchody za situace, kdy obě
strany mají nové partnery, jsou mnohem jednodušší.
„Ty myslíš, že ho
mám ráda stejně jako tebe? Že ho miluju?“ zaskočila
mě Jitka.
„Ale... vždyť...“
Tvářila se teď
naprosto bezmocně. „Je to můj kolega a dalo by se říct,
že i dobrý přítel, ale tím to končí.
Dvoří se mi už pár měsíců, ale vždycky jsem
ho odmítla, abys věděl! Jenže ty sis pak našel novou
známost a já si říkala, že když můžeš ty,
tak proč ne já? Takže jsem dneska pozvala Frantu na oběd.
Chtěla jsem, abys ho tu viděl a...“ Vzlykla. „Asi jsem doufala,
že třeba... budeš žárlit a budeš se chtít ke mně
vrátit.“
Nevěděl jsem, co na to
říct. Zvedal se mi ze mě samotného žaludek, ale to
bylo asi tak všechno. Kazan zkrátka zaťal drápy
příliš hluboko, a kdybych se snažil osvobodit, mohlo by to
mít nedozírné následky na mé
zdraví. Nejsem takový šílenec, abych si
dobrovolně vytrhal kusy masa. Jen proto, abych unikl sežrání
za živa, na které se ve skutečnosti celý třesu.
Ubohá Jitka! Kdyby tak věděla, jakou radost jsem začal mít
z toho, že si našla milence! A jak mě teď mrzí, že jsem
se radoval předčasně.
„Nemůžu se vrátit.
Promiň mi to.“
„Ale proč ne?!“
vybuchla hystericky, slzy na krajíčku. „Já to
nechápu. Jak můžeš kvůli jednomu měsíci zahodit
pomalu třicet let?“
To kdybych věděl! Je to
šílený. Úplně stejně šílený,
jako když spisovatel napíše půlku knížky a pak si
jednoho dne řekne, že takovýhle příběh pro svého
hrdinu přece vůbec nezamýšlel, hodí svou
několikaletou práci do kamen... a začne znovu, úplně
od začátku. Jenže on může zapomenout na všechny postavy,
které spálil. Žádná z nich se v jeho
nové knize nikdy neobjeví, pokud si nebude přát
opak. Já se s tím popelem ale budu muset vláčet
pořád. Nebudu moct předstírat, že jsem nic nezničil.
„Já nesouhlasím
s rozvodem,“ prohlásila Jitka najednou. „Holky v práci
říkaly, že -“
„A co je holkám z
práce do toho?“ To ze mě nejspíš promluvil poslední
měsíc. „Víš, jak by bylo na světě hezky, kdyby se
lidi starali o sebe a ne o ostatní? Kdyby se nemíchali
do věcí, do kterejch jim nic není?“
„Kdyby se lidi starali o
sebe? Jako třeba ty? Protože ty se teď staráš jen sám
o sebe. Vůbec tě nezajímá, co cítím
já.“
„To je pěkný,
viď?“ zavrčel jsem. Nechápal jsem, kde se ve mně všechen
ten vztek a nenávist bere, ale na tom nezáleželo.
„Aspoň teď víš, jaký to je. Šest let jsem
přemejšlel, jestli má můj život ještě smysl, a tobě to
bylo jedno. Odstěhovala jsi mě z ložnice jak nějakou almaru.
Kdyby tu nebyl Lenčin pokoj, tak možná spím v komoře.
A ty se divíš, že chci pryč, když jsem konečně našel
něco, pro co má smysl dejchat?!“
Rozeštkala se. A já
pochopil, že tohle jsem vážně přehnal. Ale jak vzít
zpátky slova, která už byla vyřčena? Každý
přece ví, že to nejde.
„T-ty m-mysl-líš,
že m-mně byl-lo těch š-šest l-let h-hej? Ž-že s-ses tráp-pil
s-sám?“
Moje bojovnost byla ta tam.
Místo toho jsem se málem taky rozbrečel. Panebože,
kdybych věděl, že to skončí takhle, tak... Tak co? Dal
bych přednost ubíjejícím dnům, které
plynou jako líná, ale mrtvá řeka, šedá,
nekonečná šmouha, žádná ryba, žádná
kachna, ba ani žádná pitomá chaluha, před
dobrodružnou výpravou za posledním nepopsaným
druhem psovité šelmy, při které se budu muset
prosekávat džunglí, zápasit s jedovatými
poznámkami hadů, a přitom ani nebudu vědět, jestli mě to
zvíře, ke kterému se chci přiblížit, už
zítra nesežere? Pochybuju.
V beznaději téhle
situace mě nenapadlo nic lepšího než Jitku konejšivě
obejmout a pokusit se ji nějak utišit. Zřejmě to vyhodnotila jako
znamení náklonnosti, možná dokonce ochoty ke
smíru a k návratu do její náruče, v
metaforickém i doslovném významu, zvedla ke mně
uslzené oči a usmála se tak šťastně, že mně
samotnému teď bylo úplně na nic. Protože jsem se
právě přesvědčil, jak moc jí na našem manželství
záleží, zatímco mně už vlastně... ne.
Stoupla si na špičky, celá
se ke mně přitiskla a hladově se přisála na moje rty.
Zaúpěl jsem jako člověk, kterého někdo jiný
dusí polštářem, a snažil se vysmeknout, protože to
nebyla ona, kdo mě líbal. Viděl jsem něco strašlivého
a odporného, co se po mně sápe, něco se suchými,
popraskanými rty a tvrdou, kostnatou sanicí... Bylo to
tak živé, stejně živé jako Kazanova rozepjatá
černá křídla, která se mi v tom okamžiku
připomněla, cítil jsem horký vzduch, jak víří
kolem mě jako bych stál před obrovským přímotopem...
Udělalo se mi nevolno. Před očima temno, v uších
zvonění...
Když jsem přišel k sobě,
skláněl se nade mnou pan Franta. „Už se probral,“
oznámil.
Namáhavě jsem se
posadil a z čela mi přitom sjel studený obklad.
„Co to bylo?“ Svůj hlas
jsem teď skoro nepoznával.
„Já nevím,“
odpověděla Jitka, bledá jako stěna. „Ty jsi prostě...
omdlel.“
Zdálo se mi, že
jestli tu zůstanu ještě o minutu déle, omdlím znovu.
Byla mi příšerná zima a nedokázal jsem
popadnout dech, takže jsem dýchal jen velmi mělce. Cítil
jsem se jako kdysi při zápalu plic.
Vyškrábal jsem se na
nohy a vrávoral do chodby. Jitka za mnou něco volala, ale
smysl jejích slov mi unikal. Omotal jsem si kolem krku šálu,
na několikátý pokus se trefil do rukávu kabátu,
pak do druhého a začal zápolit s botami.
„Tohle si nevezmeš?“
zeptala se mě Jitka a hodila na zem jakousi cestovní tašku.
Chvíli jsem na
zavazadlo nechápavě zíral, než mi došlo, že jsem si
do něj naskládal nějaké své věci. „Jo,
vezmu.“
„Zdeňku,“ oslovila mě.
Nevím, proč jsem považoval za nutné sdělit jí,
že se nejmenuju Zdeněk, nýbrž Charles. Měřila si mě teď
totiž ještě podezřívavějším pohledem. „Vážně
ti nic není? Nechceš... nechceš tu ještě chvíli
zůstat?“
„Ne,“ odmítl jsem
bez dlouhého přemýšlení. „Musím jít.“
Zavázal jsem si tkaničku na druhé botě, popadl tašku
a s nepřítomným Ahoj vyšel ze dveří.
Běžel jsem na tramvajovou
zastávku, jako by mě honila Zubatá. A já si byl
čím dál jistější, že je to pravda. Že jsem
před chvíli viděl smrt a unikl jí jen o vlásek.
Žil jsem s ní šest let pod jednou střechou, seděl s ní
u jednoho stolu, spal v její blízkosti... a nevěděl o
tom. Ale jak je možné, že teď jsem si jí všiml?
Nejspíš na mě přešla část Kazanových
schopností, jinak se to vysvětlit nedá. Leda tak, že
mi už prostě hrabe.
Za půl hodiny jsem ležel
se svým psíkem v posteli a celý roztřesený
se choulil v jeho objetí. Samozřejmě že jsem mu o všem
řekl. Tvářil se ustaraně, ale zároveň mě
uklidňoval, že to vůbec nemusí nic znamenat, protože
alespoň on takhle konkrétní vidění nikdy
neměl. Smrt se mu nezjevovala v podobě vyschlé mrtvoly –
většinou vypadala jako stín nebo černý oblak v
blízkosti nějakého člověka. To v případě,
že dotyčného již potkala. V případě, že se ho
teprve chystala navštívit, Kazan obvykle viděl útržky
toho, jak k tomu dojde.
Začalo to už v dětství.
Jako chlapeček sotva čtyřletý předpověděl smrt své
babičky, jenže o tom vlastně nikdo nevěděl, protože ty výjevy
nedokázal popsat tak, aby to dospělí pochopili. Ve
svém věku netušil, že když někdo leží s
otevřenýma očima naznak uprostřed zahrady a vůbec se
nehýbe, neznamená to, že se opaluje. A tak se Kazanovi
rodiče domnívali, že si jejich synáček opět
vymyslel nějaký příběh, tentokrát o své
babičce, kterak se natáhla na trávník a
relaxuje. Když ji o pár dní později našli mrtvou za
domem, uvědomili se, že pravděpodobně mají velmi výjimečné
dítě.
„Ale kdybych moh, klidně
bych tenhle svůj dar přenechal někomu jinýmu,“
přiznal Kazan. „Vůbec k ničemu mi to není, akorát
mě to nervuje. Lidi si stejně většinou myslej, že kecám.
Naposled jsem se je pokoušel přesvědčit o opaku, když mi bylo
šestnáct. Nevěřili mi ani slovo a šoupli mě za mříže
jak nějaký monstrum.“
„Takže to je ten důvod,
proč jsi pak nešel na konzervatoř?“ otázal jsem se
opatrně. „Viděl jsi smrt těch dvou lidí, o kterejch jsi
mi tehdy říkal, upozornil na to a oni tě zavřeli do
cvokárny?“
„No...“ Chvíli
váhal. „Zhruba tak. Viděl jsem smrt jednoho, protože ten
druhej se zabil až po něm. A... No dobře, tak já ti to
všechno povím. Vyklopím ti to. Stejně mi bylo
jasný, že jednou budu muset s pravdou ven.“
Krátce jsem ho
políbil do vlasů a on si pak položil hlavu na má
prsa, možná proto, abych mu neviděl do tváře, až
začne vyprávět svůj příběh. Nevadilo mi to. Věřil
jsem mu, že mi řekne pravdu, aniž by se mi musel podívat do
očí.
Odkašlal si. „Takže...
Bylo to teda tak, že jsem viděl smrt táty toho mýho
prvního přítele, o kterým jsem ti říkal
a... kterýho mi tak trochu připomínáš, nebo
spíš náš vztah mi připomíná to, co
jsem prožil s ním. Ten jeho táta byl vážně
děsnej hajzl, o kterým by asi kdekdo řek, že si tu smrt
zasloužil. Koneckonců svojí manželku dostal do hrobu, takže
proč by on měl mít větší právo na život než
ona? Ale nenapadlo by mě, že... no, že ho někdo zabije. Neviděl
jsem, jak přesně se to stane. Já ho viděl už mrtvýho,
stejně jako tenkrát babičku. Dneska trochu lituju, že jsem
o tom nikomu neřek, dokonce ani Oscarovi.
Tak se ten můj přítel jmenoval. Teda – tak jsem mu
říkal. Měli jsme přezdívky, už tenkrát, jako
ty a já... No, to je teď asi vedlejší. Důležitý
je, že jsem mu neřek, co jsem viděl, i když on by tomu věřil.
Jenomže už jednou se mi stalo, že moje vidění bylo planej
poplach, tak jsem doufal, že tentokrát to bude to samý.
Víš, plánovali jsme si na víkend vejlet a já
to nechtěl na poslední chvíli pokazit, protože...
jeho táta ho vždycky hrozně hlídal. Nechápal
jsem to, protože mu na něm
vlastně nezáleželo. Pořád tvrdil, že o něj nechce
přijít jako o manželku, a přitom to byla jeho vina, že
umřela. Možná ti to něco připomíná, ne?“
Mohl bych odpovědět
okamžitě. Ale něco mi v tom bránilo. Přes dvacet let jsem
byl Jitce loajální a nedokázal o ní
mluvit špatně. Už jen to, že jsem se o ní posledních
pár dní vyjadřoval jako o své matce, mi občas
připadalo vůči ní značně nefér a skutečně jsem
se za to styděl. Ale ne s Kazanem. S Kazanem jsem se totiž stával
někým jiným. Byl jsem sobečtější,
cyničtější, drzejší, bezstarostnější,
odhodlanější... a šťastnější. Vždycky jsem se
ale nakonec vrátil domů. Každý večer. Až do
včerejška. Teď jsem byl na útěku, rozhodnut nikdy už se s
„matkou“ nesetkat, a začalo ve mně hlodat svědomí. Když
už nic jiného, aspoň bych o ní měl mluvit jen dobře.
Koneckonců zas tak zle mi s ní taky nebylo. A kdyby tehdy
nedošlo k té nehodě... A kdyby bylo hovno cukrem, tak si
serem do kafe, jak říkával Kazan.
„No, je tu určitá
podobnost,“ souhlasil jsem nakonec. „Ale zas tak velká
ne.“
„Hm, jak myslíš.
Já mám zato, že ta podobnost je naprosto zjevná.
Až mě to děsí, jak se některý věci v životě
opakujou. Jediný, co mě na tom uklidňuje, je to, že ty
neodpovídáš profilu vraha.“
„Proboha, proč bych... Co
tím myslíš?“ nechápal jsem. Byl jsem zmatený
a také trochu vyděšený.
„No, v noci, když
Oscarova tátu
zabili, se mi poprvý zdálo i o tom, jak ho... no, jak
se to stalo. Viděl jsem je tam oba. Jeho i Oscara. Tak jsem se oblík
a běžel k nim domů, uprostřed noci, protože jsem si naivně
myslel, že bych to moh ještě nějak zastavit, ale... on už byl...
to, mrtvej.“
Cítil jsem, jak se
Kazan chvěje, ale já na tom nebyl o moc líp. A nijak
mi nepřidalo ani pokračování tohohle děsivého
příběhu, který by se pěkně vyjímal na
plátně, ale v realitě by ho nikdo zažít nechtěl:
„Bylo to dost hnusný, všude... na podlaze... a on to měl i
na sobě... Já myslím, že to neplánoval
dopředu, protože jinak by tam tak bezradně nestál... My...
nevěděli jsme, co teď, protože nám bylo jasný, že
až se tohle provalí, tak můžem zapomenout na všechno, co
jsme si spolu plánovali. Možná jsem měl utýct
a nechat ho v tom samotnýho, ale... já ho strašně
miloval a vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych se teď na něj
vykašlal. Takže... jsme vytáhli ze sklepa starej koberec a
jeho tátu do něj zabalili a pak jsme jeli jeho autem za
město, kde jsme ho chtěli... no, prostě vyhodit z mostu do řeky.
Já vím, že je to strašný, takhle se zbavit
svýho vlastního táty! Ale co jsme měli dělat?
Člověk prostě v takový chvíli zpanikaří!
Takže jsme se rozhodli, že to uděláme, jak jsem říkal,
a pak se někde jinde zbavíme i auta. Nejlíp mimo
Prahu. Chtěli jsme utýct do Rakouska, ale jak víš, to
nebylo tak jednoduchý. Ne jako dneska, kdy ti stačí
občanka.“
Odmlčel se a já toho
využil k dotazu, abych si ujasnil jednu věc, která mi tu tak
úplně nehrála: „Takže vy jste ho naložili do auta
a odjeli s ním? V šestnácti. Bez řidičáku.“
„Jo,“ přitakal Kazan.
„Víš, on Oscar uměl
docela dobře řídit, protože ho to táta učil. Taková
ironie, co? Ale neznal moc dopravní předpisy a to se nám
– jak se říká – stalo osudným. Asi jsme
udělali nějakej přestupek – co já vím, možná
jsme přejeli stopku nebo plnou čáru – takže nás
zastavili policajti. Když zjistili, že za volantem sedí
nezletilej kluk, tak začali cejtit, že asi nejsme na vyjížďce,
a chtěli se přesvědčit, jestli třeba nejsme opilí. A prej
Vystupte si z vozu. Řeknu ti... byl jsem podělanej strachy.
Policajti pak začali prohlížet auto a za chvíli našli
v kufru Oscarova tátu.
Víš... překvapilo mě, že na nás ani neřvali.
Oni byli jenom... v šoku. Jako my dva. Jeli jsme pak s nima na
stanici. Víš, že nám ani nedali pouta? Já to
dodneška nechápu. A pak nás několik dní
vyslýchali, policajti, dětský psychiatři,
sexuologové... Naši přísahali, že jsem úplně
normální a že v tom určitě nemám prsty, ale
nevěřili jim, hlavně mámě, protože byla herečka. Když
se mě potřetí ptali, jak je možný, že jsem se
uprostřed noci sebral a dorazil zrovna ve chvíli, kdy
Oscar zabil svýho tátu, tak jsem jim potřetí
zopakoval svoji – pravdivou – verzi. Vyšetřovatel se tehdy fakt
nasral a začal na mě řvát, že jestli nepřestanu lhát,
tak dostanu doživotí. Což byla blbost, ale já tomu
tenkrát věřil a změnil jsem výpověď. Řek jsem, že
jsem tehdy u Oscara spal,
ale naši samozřejmě řekli něco jinýho. Takže si mě pak
znova proklep soudní psychiatr, napsal mi anamnézu na
celou stránku, ve který ctěný porotě
vysvětlil, že jsem úplnej mešuge, a ona mě pak osvobodila
a místo do ústavu pro mladistvý
delikventy mě zavřela do cvokárny pro mladistvý
delikventy. Oscar taky
vyfásnul nějakou léčbu, ale nebyl ve stejným
zařízení jako já. Tam, kde byl on, byla
ostraha. Víš... ve chvíli, kdy soud vynes rozsudek, mi
bylo jasný, že už ho nikdy neuvidím. A... po pár
dnech mi naši řekli, že... že se
zabil.“
Ubohý pes! Přemýšlel
jsem, jak bych ho mohl utěšit, ale nic kromě obětí mě
nenapadalo. Vzpomněl jsem si, jak trapné situace vznikaly
pokaždé, když mi někdo vyjadřoval soustrast. Později jsem
začal takovéhle projevy účasti slušně odmítat,
i když to některé lidi zaráželo. Myslím, že
jim zkrátka ještě nikdo blízký nezemřel.
Anebo jsem prostě divný, když je mi samotnému trapné
sledovat, jak ze sebe dotyčný namáhavě doluje správná
slova. Proto jsem byl tehdy v čajovně Kazanovi skutečně vděčný,
že nepřišel s žádným strojeným To je mi
tak líto. Řekl, že to byla zbytečná smrt, a já
si byl jistý, že mluví upřímně. Jestli mu
bylo Lenky nebo mě opravdu líto, pak si to nechal pro sebe,
protože věděl, že jeho lítost mi stejně nepomůže.
Rozhodl jsem se tedy, že mu oplatím stejnou mincí a on
ode mě žádnou pitomou frázi neuslyší.
„Podle mě...“ začal
jsem opatrně, „podle mě jsi udělal to, co by opravdovej přítel
udělat měl. Vždyť... vždyť ty jsi mu nepomáhal zabít
tátu! Naopak jsi mu v tom chtěl zabránit, ne? Když
jsi měl ten sen, tak jsi hned šel za ním. Nemůžeš za to,
že jsi přišel pozdě – vždyť většina lidí by nepřišla
vůbec. Náhodou, mně připadá... a teď bych nechtěl,
aby to znělo, že jsem nějakej psychopat! Ale stejně – připadá
mi, že to, co jsi udělal, je vlastně... úžasný.
Kolik lidí by tohohle bylo schopnejch? Když se dva berou,
vždycky se jich ten oddávající ptá,
jestli spolu budou v dobrém i zlém. Ale kolik z nich by
stálo svýmu partnerovi po boku, kdyby někoho zabil?
Tohle je u mě láska, která je silnější
než smrt. Bejt s někým, i když udělal něco tak hroznýho.“
Ten den jsem poprvé
spatřil Kazanovy slzy. Stékaly mu volně po tvářích,
a kdybych si jich úplnou náhodou nevšiml, možná
bych je úplně propásl. Mý statečný,
cynický psisko na sobě totiž nedalo vůbec nic znát.
„Láska, která
je silnější než smrt, jo?“ přeptal se. Ta opovržlivost
v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. „Můj psychiatr byl
trochu jinýho názoru. Prej mám sklony k
fetišismu a vytváření model. Já! Chápeš
to? Furt mlel něco o tom, že jsem na Oscarovi závislej, že
ho nekriticky zbožňuju... Jenže ono to bylo oboustranný.
Kdybych někoho zabil já, taky by mi pomoh zahladit stopy.
Psychiatr se mě snažil přesvědčit, že ne, ale měl smůlu, já
mu to nevěřil. A když se pak Oscar zabil a já říkal,
že to bylo kvůli mně, tak zase furt omýlal, že se v něm
hnulo svědomí. Ale já si to nemyslím.“
Co jsem si myslel já?
Nic. Jak taky, když jsem Kazanova přítele neznal. A když
jsem neznal ani šestnáctiletého Kazana. Nezúčastnil
jsem se jejich noční jízdy za město, s mrtvolou v
kufru auta, a nevěděl jsem, co všechno jí předcházelo,
nejen ten večer, ale celé ty týdny, měsíce,
možná roky, co se Kazan s panem Wildem scházeli ve své
věži ze slonoviny. Jediné, co jsem teď mohl udělat, bylo
zaujmout tolik let neobsazené místo vrby a věřit, že
mě Kazan za pár dní nepokácí.
„A t-to všechno jenom
proto, že pár homofobních debilů řeklo jeho tátovi,
co mezi náma je!“ zanaříkal náhle, s nosem
někde pod mou hrudní kostí. Chvíli jsem ho
dokonce podezříval, že si utírá nudli do mé
košile, ale nedokázal jsem cítit ani zlobu, natož
znechucení. „A... a on začal Oscarovi
vyhrožovat, že ho zabije, jestli toho nenechá! Já...
já se vlastně na jednu stranu ani nedivím, že
Oscar ho zabil dřív. Nic z toho se nemuselo stát,
kdyby se lidi starali o sebe! Kdyby se furt do něčeho nesrali! A
asi i proto jsem, co jsem! Nenávidím většinovou
společnost, nenávidím psychiatry... A jedinej člověk,
kterýho jsem až do listopadu fakt miloval, jsem já.“
Popotáhl. Chtěl jsem
se nabídnout, že seženu kapesníky, nebo že aspoň
odmotám kus toaletního papíru, ale Kazan už si
šmrdlal nos o rukáv. „I když Fify říká, že
to vůbec není pravda,“ zabručel pak. „Fify je děsně
fajn, ale kdyby furt nečet ty knížky typu Jak říci
ne a Jak být v životě skutečně šťastný,
tak by moh bejt fajn ještě víc. Ví moc dobře, že mě
ty jeho moudra iritujou, ale stejně si je neodpustí. Myslí
si, že se ve skutečnosti taky nenávidím. Protože můj
způsob života prej vypadá, jako by mi na sobě vůbec
nezáleželo. Ale to se plete! Mně se líbí
takhle žít. Věříš mi to?“ zeptal se, po dlouhé
době zvedl hlavu z mých prsou a podíval se na mě.
Ten uslzený, a přeci
zarputilý pohled by pohnul mnohem otrlejšími jedinci
než jsem já. Ale lítost asi nebyla na místě.
Kazan teď potřeboval spíš pochopení. „Věřím
ti to,“ řekl jsem. „Jako jedinýmu člověku na světě.“
Možná jsem trochu
lhal. Nevěřil jsem mu, že je se svým životem spokojený,
ale věřil jsem, že tomu věří on. Nerad bych se však
zařadil vedle Fifyho a taky Kazana iritoval, ať už čímkoli.
Krom toho Fify možná nevěděl, co jsem věděl já –
že zkaženost je Kazanova image. Nejspíš ho bavilo děsit
všechny okolo tím, že je ještě zpustlejší, než si
mysleli. Dával lidem jen to, co od něj očekávali.
Kašlal na jejich gesta dobré vůle a klidně jim plivl na
pomocnou ruku. Kdo by taky stál o pomoc někoho, kdo se ho ve
skutečnosti štítí?
„Lidi jsou pokrytci,“
odfrkl si znechuceně. „Devět z deseti lidí si nevidí
do huby. Hřímaj, jak je to či ono nemorální, a
přitom by si měli nejdřív zamíst před vlastním
prahem. Ale... Ty seš jinej,“ změnil náhle úplně
tón. „Jsi tak... čistej, víš? Neděláš ze
sebe svatýho – ty seš svatej! A... já nevím,
oprav mě, jestli se mejlím, ale... myslím si, že
možná proto se ti nehnusím. Ty seš... tak dokonalej,
že si můžeš dovolit zahazovat se se špínou, protože víš,
že tebe neušpiní.“
„Ale -“
„Ne, počkej, nech mě
domluvit, když už jsem se tak rozjel. Příště mi to už
třeba zase nepůjde. Víš... Někdy,“ téměř
stydlivě se usmál, „někdy mi to připadá, jako
kdyby se démon zamiloval do anděla a anděl do démona.
Na první pohled to vypadá, že je to nemožný,
ale vezmi si třeba takovej yin a yang. O čem to celý je? O
harmonii světla a tmy. A o tom, že i ve světle je trochu tmy a
zase naopak. Souznění duší nefunguje, když jsou ty
duše stejný. Yin se nespojuje s dalším yin, ale s
yang. Lidi se musej doplňovat, musej bejt vlastně každej jinej.
Ne? Nebo ty si umíš představit, že bych vydržel s někým,
jako jsem já? Nejdřív bysme se porvali o zrcadlo, pak
o chlapa a nakonec bysme se tu navzájem pozabíjeli.
Tenhle trůn je moc malej, aby na něm seděli dva. Ale ty, ty seš
tak odlišnej – ode mě, od všech, co znám – že mě to
asi nikdy nepřestane fascinovat.“
Musel jsem se tiše zasmát.
„Hmm, nápodobně.“
„Takže kdyby se někdo
ptal, proč se spolu vlastně bavíme, tak proto, že se k sobě
vlastně vůbec nehodíme?“ žertoval Kazan. Konečně!
„Nóó... de
facto jo. Nehodíme se k sobě, protože jsme každej jinej,
ale fascinuje nás to tak, že se od sebe nemůžeme odpoutat.
To je věc!“
Kazan si položil hlavu na
druhý polštář vedle mě a já se otočil na
bok, takže jsme si nyní hleděli z očí do očí.
„Víš... já bych s tebou vlastně nejradši vyrazil
dveře,“ prohlásil nevážně. „Ale nemůžu.
Protože mě fakt dělá, jakej seš dobroděj.“
Rozesmál jsem se. „Jo,
taky bych tě nejradši poslal někam, protože jsi úplně
strašnej. Jenže ty seš taková mrcha, že to stojí za
bližší prozkoumání.“
„Vrrrr!“ udělal Kazan,
bleskově se zvedl na všechny čtyři a v příštím
okamžiku se skláněl nad mým vláčným
tělem. „Budeš můj dnešní oběd. Nebo spíš moje
dnešní oběť. Co ty na to?“
„Za jedno objetí
stanu se tvou obětí!“ zaveršoval jsem pateticky.
„Věru, drahá
Eulálie? A co když nezůstanu jen u objetí?“
vyzvídal s chlípným úsměškem.
„Objetí, oběti...
děti...“ drmolil jsem už celý smyslů zbavený. „To
spolu všechno souvisí.“
„Děti?“ podivil se
Kazan. „Ach ták!“ došlo mu to vzápětí.
„No... v tom případě, drahá Eulálie, mám
pro vás zlou zprávu. Víte, má milovaná...
vy jste vlastně můj milovaný. Takže se obávám,
že žádné děti nebudou.“
Teatrálně jsem si
zakryl ústa dlaní. „Ale jak je možné, že mi
to má předrahá matička zatajila?! Vy jste to věděl
už dlouho, drahý Rostislave?“
Zvedl prst a opravil mě:
„Hostivít, drahá. Spletla jste si mě s někým
jiným.“ Nejspíš své pravé křestní
jméno opravdu neměl rád, když ho nepoužíval
ani při takovýchto hrách. „Och, ano, věděl jsem to
již dlouho. A právě proto vás tak hluboce miluji.
Jsem totiž bezbožný sodomita!“ vykřikl heroicky a pak se
složil na má prsa. Smáli jsme se jako dva zhulení
Jamaičani.
Když účinky
neexistující marihuany vyprchaly, nastala krize. Kazan
se začal chovat více než podezřele. Scvrknul se v mém
náručí na nejmenší možnou velikost a beze
slov mě držel za ruku. Od bezbožného sodomity bych čekal
přeci jen něco nemravnějšího.
„Co je?“ odvážil
jsem se zeptat, když se zdálo, že se Kazan chystá
zakuklit a já z něj další měsíc neuvidím
víc než zámotek.
Změnil svou embryonální
polohu na přístupnější, odhrnul si vlasy z očí
a zpytavě na mě pohlédl. „Takže... tobě vážně
nevadí, že jsem pomáhal vrahovi?“ zeptal se hlasem
kajícníka.
Znovu jsem se nad touto
otázkou zamyslel. A znovu došel ke stejnému závěru:
„Takhle bych to nenazval. Pomáhal jsi příteli,
kterej byl shodou okolností i vrah.“
„To je hezkej eufemismus a
perifráze, no. Ale... promiň, já to nějak nechápu.
Když si vzpomenu, jak jsi byl hotovej z toho, že jsem šlapka... A
teď jsem ti řek, že jsem zabalil mrtvýho chlapa do koberce,
chtěl ho hodit do řeky a pak zdrhnout... S jeho vrahem... To je
přece horší než šlapání, ne?“
„Hm,“ povzdechl jsem si.
„Možná. Ale zase... to šlapání byla tvoje
volba.“
„To, že jsem pomoh
Oscarovi zahladit stopy, taky,“ namítnul Kazan.
„Hele, proč mi to vlastně
říkáš?“ pousmál jsem se. „Proč se v tom
šťouráš? Ty jsi vážně hrozně sebedestruktivní.
Co mi povíš zejtra? Že jsi vojel předškoláka?“
„Haha. A co bych z toho
měl? Předškoláci za sex neplatěj.“
Zalapal jsem po dechu.
„Ty... ty... Pojď ke mně. Hned! Když mi dáš pořádnou
pusu, tak tě možná nepřerazím.“
Přitiskl se ke mně a
nenásilně mi zapasoval koleno mezi nohy. Konec schůze,
soudruzi! K dalšímu tlachání jsem byl už
nepoužitelný. Líbal jsem Kazana na rty... ne,
hubičkoval jsem ho, jako Eulálie svého
Hostivíta, a on ochočeně držel, nastavoval mi ústa a
přijímal mé polibky, jako by to bylo poprvé, co
s ním někdo něco takového provádí.
„Ty mě vážně máš
rád?“ zeptal se, když jsem ho na chvíli zase
propustil. Stále ale nechával oči zavřené.
„To byla ta nejstupidnější
otázka, jakou jsem od tebe kdy slyšel,“ mínil jsem.
„Větší smysl dávala i ta, jestli jsem někdy
troubil na nástavec od sprchy.“
„No jo, ale ty seš přece
na ženský, ne?“
Nejspíš jsem se
přeslechl. Odkdy ho tohle zajímá? Odkdy zrovna ON
mluví o sexuální orientaci? „Em...
nespadlo ti dneska něco na hlavu, miláčku?“
Ani teď neotevřel víčka.
Jen se usmál. Vypadal, jako by se mu právě zdálo
něco moc příjemného. „To je hezký, když mi
říkáš miláčku.“
„Takhle ti už dlouho
nikdo neřek?“ Byl jsem téměř přesvědčený, že
mám pravdu.
„To ne. Ale od tebe to zní
líp.“ Konečně na mě pohlédl. „Co budem dělat?
Dneska, zejtra... Příští tejden...“
Já bych věděl.
Těžko říct, proč s tím najednou Kazan tak otálel.
Včera večer mě málem ohnul na Střeleckém ostrově,
pak i v čajovně... a teď tu ležíme na jeho pláži
pod slunečníkem a on se mě ptá, co budeme dělat.
Čeká snad, že se přihlásím sám?
Znovu jsem se k němu
přitulil. Měl tak skvělou výhřevnost, ten můj teplý
psík! A jeho pelíšek byl měkoučký a
pohodlný... Za oknem chumelilo, ale tady, tady by vykvetly
palmy. Moc se mi chtělo mazlit se s Kazanem jako včera v Duhovce. I
když by se mi asi chtít nemělo. Byl jsem přece na ženský.
Jenomže... Já nevím. Prožíval jsem něco, co
bych mohl s klidným svědomím nazvat zamilovanost, no a
k zamilovanosti přece obvykle patří i touha po sexu, ne?
Jistě, v životě jsem viděl těla, ženská těla,
která mě vzrušila na první pohled. Byl jsem jako
Pavlovův pes – vidím velký kozy, postaví se
mi. S Kazanem to takhle nefungovalo. S Kazanem to fungovalo... jinak.
Nejsem si přesně jistý jak. Byla v tom ona fascinace
odlišností, to rozhodně. Nikdy jsem nevěřil, že mezi námi
žijí nadpřirozené bytosti, dokud jsem jednu z nich –
psího démona – nepotkal. Nemohl to být člověk
jako já nebo Jitka. Na to byl příliš... příliš...
prostě příliš. A to na mě bylo příliš. Vyřídil
mě pro zbytek života. Nikdo už mi teď nepřipadal tak zajímavý,
tak krásný, tak žádoucí. Chtěl jsem ho,
protože kontakt s ním mi přišel skoro mysteriózní.
Když najednou heterák zatouží po muži, je to přece
záhada, ne?
A pak tu ještě byla Lenka.
Jak to myslím? No, před pár dny jsem si poprvé
položil otázku, co by na mé přátelství
s Kazanem řekla ona. Jitčin názor jsem znal, aniž bych se
na něj musel ptát. A dnes se mi potvrdilo, že mé
tušení bylo správné. Ale co Lenka? Došel jsem
k názoru, že moje lesbická holčička by souhlasila.
Že by mě podpořila. Ne, my bychom se podpořili navzájem. A
troufám si tvrdit, že Lence by se Kazan velice líbil.
Nejspíš by ho obdivovala stejně jako já. Jistě by se
jí zamlouval jeho pohled na svět, jeho filozofie a jeho
životní styl. Schválila by mi ho, ona totiž nebyla
pokrytec. Vzpomínám si, jak jsme spolu pár
měsíců před jejím odchodem sledovali nějaký
seriál pro mladé a ona se velice podivovala nad tím,
proč matka hlavní hrdinky chce zůstat s otcem jen kvůli ní
a jejímu bratrovi. Tehdy Lenka prohlásila, že
kdybychom my, tedy Jitka a já, zjistili, že už spolu
nemůžeme být, nestála by nám v cestě. Že už
přece není malá holka a záleží jí
víc na našem štěstí. Udělalo to na mě ohromný
dojem a já si pomyslel, že moje dcera dospívá
nejen fyzicky, ale teď už i psychicky. Jinými slovy, zní
to možná podivně, ale Kazan se pro mě stal jakýmsi
spojením s mou dcerou.
„Pořád vidíš
v mojí blízkosti smrt?“ vyslovil jsem naléhavou
otázku.
Zvedl se na lokti, podepřel
si hlavu a pousmál se. „Co myslíš?“
„Nevím. Proto se
ptám.“
„Tak jinak. Vidíš...
nebo spíš cejtíš ji ty? Nějakou tíseň,
smutek, cokoli takovýho?“
Zamyslel jsem se, abych si
pořádně uvědomil sám sebe. „Ne,“ užasl jsem.
„Vlastně... Co jsem odešel z domova... co jsem ti řekl o tý
události... tak jako by ze mě něco spadlo. Sice... sice mám
teď zase trochu jiný starosti, ale...“
„Hm?“ povytáhl
Kazan obočí. Skoro jsem ani nemohl uvěřit, že se to moje
„sobecký, necitlivý“ psisko zajímá o
pocity druhých, ačkoli tato hnutí mysli nijak
nesouvisí s jejich ohanbím.
„No... Já se jenom
bojím toho...“
„Čeho? Aha,“ došlo mu
to vzápětí. „Že si s tebou zkrátím
dlouhou chvíli, pak se mi omrzíš a já tě
vykopnu, co?“ Špičkou nosu se dotkl mé. „Ty seš tak
sladkej,“ rozněžnil se. „Tak nezkaženej a zranitelnej. To
říkám od začátku. A bere mě to mnohem víc
než cokoli na světě.“
Políbil mě. V
okamžiku, kdy jsem zalapal po dechu, zkušeně využil příležitosti
a vklouzl mi do úst. Nepřesvědčivě jsem se ho pokusil
odstrčit, zatímco jsem chraplavým hlasem sténal:
„N-ne, ne... p-prosím tě, jazykem ne.“
„Proč ne?“ usmál
se křivě. Měl jsem erekci, za kterou by se nemusel stydět ani
pornoherec.
„P-protože... já
jsem – z toho tvýho – ďábelskýho –
jazýčku – úplně hotovej,“ vzdychal jsem mezi
jednotlivými mokrými polibky. Nikdy dřív jsem
si tak neužíval něčí sliny.
Smál se tiše a
potměšile a mně v tu chvíli bůhvíproč vyvstal v
mysli obraz hyeny. „A to ti ho strkám jenom do pusy!
Představ si, že bych ti ho -“
„Mlč!“ hekl jsem z
posledních sil. „Nebo se z tebe vážně zblázním!“
„Strčil třeba mezi
půlky,“ dokončil Kazan větu i přes veškerá varování.
Popadl jsem ho kolem ramen, strhl ho vedle sebe a pak ho zalehl,
abych nad ním měl jakous takous kontrolu. Jen tak mimochodem,
moc to nepomohlo.
Ta hyení dychtivost,
chlípnost a rozmařilost v jeho očích mě dráždila
a vzbuzovala ve mně dosud nepoznané pocity. Byl jsem zvyklý
na velice citlivé, láskyplné milování,
ale na naší pláži se schylovalo k něčemu úplně
jinému. I když jsem si své poprvé s Kazanem
představoval jinak, už na tom nezáleželo. Ta šelmička mě
dokonale ovládla. Donutila mě toužit po divokým šuku
bez skrupulí.
A přesně to jsem o pár
minut později dostal. A po nějaké půlhodině a osvěžujícím
kuřecím salátu ještě jednou! Má domněnka, že
Kazan je ta nejrajcovnější ženská na světě, se
více méně potvrdila. Přesněji řečeno potvrdila se
má domněnka, že až „půjde do tuhého“, budu tak
„tuhý“, že na pochybnosti všeho druhu nebude čas. Z
Kazana se totiž vyloupla čubka par excellence – vůbec neprojevil
zájem o můj zadek, zato se velice důkladně věnoval mému
přirození a předvedl mi svůj talent na ruční práce
i své jazykové schopnosti. Nakonec mi sám
nasadil kondom (protože já ho měl v ruce naposledy před
osmnácti lety!) a s neskrývaným nadšením
mě nechal, ať si ho beru podle libosti. Byl ztělesněním
všech chlapských snů, tedy až na jeden nepatrný
detail – on sám byl chlap. Ale přírodní
čtyřky mi na něm vůbec nechyběly, protože... protože já
se zamiloval do jeho pružný, hladový prdelky! Můj
nadrženej pejsáček naprosto popřel paradigma zkušený
šuká nezkušeného, a když jsem do něj podruhé
přirážel zepředu a viděl mu tudíž do tváře,
zračilo se v ní sebeuspokojení, které zcela
odporovalo všem představám o pasivní roli při
análním sexu. Jeho sténání
připomínalo zvuky pářícího se zvířete,
frivolně se usmíval a přitom se hryzal do spodního
rtu, jako by mě provokoval, jako by mě chtěl vyburcovat k ještě
drsnějšímu píchání, a já mu
nedokázal odolat, i když jsem se takhle nikdy dřív
nemiloval.
Také jsem pochopil,
proč Kazan – navzdory očekávání – mluví
relativně slušně. Bylo to způsobené zřejmě tím,
že obscénní výrazy podle něj patřily jen do
postele, přesněji řečeno k sexu. Pamatuju si, že vrcholem jeho
fekální mluvy bylo až dosud slovo srát a
jeho odvozeniny (možná nějaká ta prdel, tím
si však nejsem jistý). Nikdy by ale o nikom neřekl, že je
to čurák nebo kokot. Vulgarismy z oblasti pohlaví a
soulože nejspíš používal výhradně jako
katalyzátor sexuálního vzrušení. A musím
přiznat... že slyšet z jeho měkké, svůdné tlamičky
věty typu Vraž do mě toho svýho krásnýho
čuráka skutečně mělo očekávaný účinek.
Když jsem se šel po druhém
dostaveníčku našich genitálií, respektive
genitálu a konečníku, osprchovat, cítil jsem
vratkost v kolenou a co hůř – i pochybnosti. Ano, ta uplynulá
hodina byla skvělá. Vlastně víc než skvělá.
Byla bohovská, jak se zadýchaně vyjádřil
Kazan, když se mu moje sperma perlilo na břiše a prsou (protože
si tak moc přál, abych si v poslední chvíli
stáhl prezervativ a nacákal na něj svoji mrdku).
Jenomže... já měl vlastně od mala obavy z životních
změn. Kdykoli jsem opustil vyšlapanou cestičku, byl jsem nervózní
a nejistý. Pořád si myslím, že jsem typ, který
by vydržel v celoživotním manželství se svou první
láskou. A někdy... těžko se to přiznává a
ještě hůř se to vysvětluje, ale někdy jsem vážně
litoval, že jsem Kazana potkal, přesto a zároveň proto, že
jsem se do něj zamiloval a poznal s ním něco, o čem bych
nejspíš neměl ani páru, kdybych do smrti zůstal s
Jitkou. Ale... nechybělo by mi to, ne? Když zažijete něco
kouzelného a ono to pak skončí, můžete si uchovat
krásné vzpomínky, jenže já na tohle asi
nejsem stavěný. Neumím žít ze vzpomínek.
Spíš si v takové chvíli říkám,
kdyby se nic z toho nestalo, tak bych se teď netrápil. Bylo
to tak s Lenkou (tehdy mě napadlo, že kdybych žádnou dceru
nikdy neměl, tak by se mi po ní nestýskalo) a já
se začal obávat, že by to tak mohlo skončit i s Kazanem,
kdyby mě opustil. A že tu tahle šance byla. Nemalá.
Vždyť... proč by se mnou měl zůstávat dalších
dvacet nebo i třicet let? Proč by měl vůbec něco takového
chtít? Už jen ta představa, že bych byl jeho jediný
milenec po stejnou dobu, po jakou zatím žil, mu určitě
nahání hrůzu.
Náhle se otevřely
dveře do koupelny. Nyní přede mnou stál můj hafáček
v jakémsi negližé s asijským vzorem draka a
ovíval se vějířem. I bez bílého líčidla
a rudých rtů připomínal gejšu. V souladu se svou
oxymoronovou podstatou nasadil svůdně nevinný výraz a
přistoupil ke mně.
„Nevrátíš
se už do pelíšku?“ zeptal se.
„A přežiju ten návrat?“
žertoval jsem.
Uchechtl se. „Bojíš
se mě?“
„No... kapku,“ přiznal
jsem.
„Proč? Já přece
nekoušu.“ Krátce přisál rty na mé ucho. „Já
jenom žužlám,“ zašeptal horce.
„Neměl jsi náhodou
sen, jak bezvládně ležím ve tvojí posteli? To
by totiž znamenalo, že jsi viděl mojí smrt.“
Zablýskalo mu v
očích. „Ušukán k smrti, jo? To by se ti líbilo?“
Myslím, že jsem se
trochu začervenal. „No... líbilo, ale... až trochu...
pozdějš.“
„Chápu,“ usmál
se Kazan. „Taky si tě chci nejdřív užít. Tak tě
budu šetřit,“ řekl rozverně. „Takže půjdeš do pelíšku?
Slibuju, že tě až do večera nebudu sexuálně stimulovat.“
Rozesmál jsem se.
„Víš, že jsi zase velkorysý?“
„Opravdu? A proč mi to
vůbec říkáš?“
„Protože jsi jednou
chtěl, abych tě na to příště upozornil.“
„Áááá!
Jasně,“ vzpomněl si Kazan na den, kdy jsme se poprvé
viděli nazí. „Díky!“
„No a... co teď budeme
dělat?“ zajímal jsem se. „Když se nebudeme sexuálně
stimulovat...“
„Je spousta činností,
kterým se můžeme věnovat, drahý Charlesi, ne jen
koitus,“ zvedl Kazan mentorsky prst. Dost mě pobavilo, jak říká
koitus (a sexuální stimulace), když
ještě před pár minutami nazýval stejnou činnost
mrdačka.
Vlezli
jsme si tedy znovu do pelíšku a moje krásná
gayša mi vyprávěla o svém vztahu k Japonsku, zejména
o jejím vztahu k japonské (rockové) hudbě a
japonské současné módě zvané harajuku.
Kazan mi pustil několik písniček od svých oblíbených
skupin (Nightmare, D'espairsRay,
DOREMIdan, Merry, ViViD, Alice Nine, Malice Mizer... ) a vůbec to
neznělo zle. Také se mi dostalo poučení o
nejrůznějších stylech, jako je temnější visual
kei, světlejší oshare kei, tradice vyznávající
angura, eroguro, které lze objevit i ve filmu a vzniklo jako
reakce na evropské avantgardní směry...
„A asi proto se jedna z
nejnámějších eroguro skupin jmenuje
Cali≠gari,“ vysvětloval
Kazan. Když jsem nejevil známky
poznání, dodal téměř s podivem: „No
přece Kabinet doktora Caligariho –
němej horor ze 20. let, vzor filmovýho expresionismu.“
Uznale
jsem pokýval hlavou. „Poslyš, ty seš vážně border
kolie.“
„Japonský
psí plemeno ze skupiny špiců. Malej lovec drobnejch hlodavců
vyznačující se vysokou inteligencí a skoro
kočičí povahou. Většinou jsou zrzaví a vypadaj jako
liška, ale můžou bejt i černý. Černý jsou
vzácnější.“
Lehce
mě z toho zamrazilo. „A vztahovalo se to i na kluky?“
Kazan
se rozesmál. „Ty seš pitomej! Mám takovej pocit, že
ti budu muset zvednout sebevědomí,“ zvážněl nyní.
„Věř si čemu chceš, ale měl bys vzít v potaz, že jsem z
tebe od samýho začátku vyřízenej jako z
málokoho. Nevím, jestli ti to ženuška někdy řekla,
ale seš děsně sexy.“
Vděčně
jsem ho políbil na ústa. Nezáleželo na tom,
jaké adjektivum z nich nakonec vyjde a jestli vůbec nějaké,
tohle jeho váhání a neschopnost najít
správné slovo měly mnohem větší výpovědní
hodnotu. Zadíval se pak stranou, kamsi přes moje rameno a
skoro stydlivě řekl: „Ty si ani nedovedeš představit, kolik jsi
mi toho dal, Charlie. Je mi trochu trapný o tom mluvit, jsem
chlap... Ale jak jinak by ses o tom dozvěděl, že jo?“
Dojalo
mě to. Dojalo mě, jak se mi otevřel, a ještě víc, jak mě
přirovnal k Oscarovi. Věděl jsem totiž, co pro něj jeho dávný
přítel znamenal. Mohl jsem si teď být téměř
jistý, že jsem získal velice oddanou schibu. Kdybych
se rozhodl někoho zabít, Kazan by mě nenechal na holičkách.
Pomohl by mi a stál by při mně. Kdo z mých přátel
by pro mě tohle udělal? A jak by se asi zachovala Jitka?
Přivinul
se ke mně ještě víc, propašoval mi nohu mezi stehna a já
na jednom z nich ucítil jeho varlata i penis. Zdálo se
mi, že se opět začíná probouzet, a dělalo mi to
setsakra dobře. Má žena po mně nikdy takhle silně
netoužila. Ani z počátku.
Vím,
že by člověk neměl srovnávat své partnery, ale nedá
mi to. Kazan byl v posteli o několik úrovní výš
než Jitka. Co se orálního sexu týče, musel
jsem přemlouvat spíš já ji. Nikdy jsem ji neslyšel
takhle škemrat.
Jako
by to ta lačná šelmička věděla: „Prvně se ti to přece
líbilo.“
Tlumeně
jsem zasténal, když si půjčil můj úd na hraní.
„Ale ř-říkal jsi, že až do večera... ah, Kazane!“
Vážně to s chlapama uměl.
Za
normálních okolností bych nevěřil, že muž,
který byl šest let nucen pouze onanovat, do čehož se mu
navíc chtělo jen dvakrát až třikrát
měsíčně, může takový sexuální nápor
přežít ve zdraví, ale zatím se nezdálo,
že jsem v ohrožení, a tak jsem to riskl.
Můj
zvrhlý pejsáček lízal a sál, čas od
času plivl, aby zlepšil lubrikaci, a po krátké chvíli
se sám začal uspokojovat rukou. Nedivím se, že byl
jako gayša tak žádaný. Uvědomil jsem si, kolik mužů
přede mnou už připravil o rozum svojí tlamičkou, kolik mu
pak za to museli vysolit a jak jimi pohrdal, když se za nimi zavřely
dveře... Pohladil jsem ho po vlasech a on ke mně na chvíli
vzhlédl s naprostou oddaností v očích, pak si
ho vzal úplně celého... a já se potřetí
udělal. S chutí polykal, ruku stále v klíně a
já si užíval pohled na vzrušenou děvku, která
se mnou šla úplně zadarmo a několikrát.
Více
méně jsem mu pak přikázal, aby si lehl vedle mě.
Slastně padl do peřin a povolně roztáhl nohy. Byl
nádhernej! Zastřený oči, pootevřený rty...
„Byl jsi se svým pejskem spokojenej?“ zeptal se zvědavě.
Místo
odpovědi jsem ho jen bez rozmyslu políbil hluboko do úst.
Chutnal trochu jinak než obvykle, ale neucukl jsem. Beztak bych ani
nemohl. Kazan mě pevně držel kolem ramen a jeho polibky
připomínaly útok masožravé rostliny. „V-vyhoň
mi h-ho!“ zasténal, když mě na okamžik přestal
konzumovat.
Nebylo
to poprvé, co jsem držel v ruce jeho penis, už mi ho dnes
jednou svěřil do péče, ale až teď mi dovolil, abych ho
takhle dovedl k orgasmu. Vyzkoušel jsem svůj oblíbený
„úchop“, který jsem používal při
masturbaci, a soudě podle toho, jak se pejsánkovi okamžitě
napjaly všechny svaly a jak blaženě zavyl, to bylo velice dobré
rozhodnutí.
Pravda
byla taková, že bych měl zábrany, kdyby mě o to
nejdřív požádal, ale když jsem to začal dělat bez
přemýšlení... tak se mi to možná opravdu
líbilo. Podvědomí. Freud na toto téma něco
málo publikoval...
Dosáhl
vyvrcholení dřív, než jsem se nadál. Najednou
mi zkrátka stříkal do dlaně a já si pomyslel:
Páni, sahám na sperma jinýho chlapa. Na
Kazanovo sperma! Vyspal jsem se s Kazanem! Obvykle mívám
velice rychlé reakce, ale čas od času mi některé
skutečnosti dochází se zpožděním, které
by bylo neúnosné i u Českých drah.
Polichotilo
mi to, i když jsem vůbec netušil, za co jsem si tu nevyřčenou
pochvalu zasloužil. „Vždyť jsem nic extra nedělal.“
Nesouhlasil se mnou. „Omyl!
Byl jsi skvělej! Spontánní, ale zároveň jsi
nemyslel jenom na sebe. Což je sice v rozporu s tím, co jsem
tě učil, ale víš... v posteli to tak úplně neplatí.
Aspoň ne v týhle,“ usmál se a vystrčil špičku
jazyka.
Zbývající
čas do večere jsme účelně strávili povalováním
v peřinách, povídáním a mazlinkováním,
jak to Kazan nazval. A že byl nadmíru mazlivý! Hotový
gaučový psík vyžadující neustálé
hlazení a chování na klíně. Připadalo
mi, jako by se snažil dohnat nějaký deficit. Já
rozhodně deficit doháněl. A nevznikl během pár
měsíců, nebo během pár let. Zdálo se mi, jako
bych se s deficitem už narodil a teprve Kazan mi ukázal, jak
ho vyrovnat. Nejdřív ho ale musel objevit. Ukázat mi,
že mi něco chybí. Mě samotného by totiž nikdy
nenapadlo, že k životu potřebuju nevyzpytatelný psisko,
který má na rukou nejen sperma, ale i krev.
Kdyby teď příběh skončil, byla by to typická romantická slátanina s klasickou zápletkou (ženatý chlap se zamiluje do mladšího muže) a šťastným koncem (jsou spolu, juchú) obohacená o zajímavý charakter jedné z hlavních postav. Kdyby teď příběh skončil, řekla bych "Milé" nebo "Pěkné". Ale příběh naštěstí nekončí. Já totiž od vás, pane, očekávám víc =))
OdpovědětVymazatÚplně jsem přemýšlela, jak se Jitka zachová. Hm, tohle, tedy pan František hovící si v gauči, drbající psa, mě vůbec nenapadlo. Nevím, možná proto, že Jitka mi nepřišla jako tenhle typ..(asi bych spíš čekala hysterák..., hm nevím) A taky mi pořád vrtá hlavou jestli je stále proti rozvodu..(po tom, co mu hodila tu tašku..)
OdpovědětVymazatHm, Kazan je dneska takovej celej umazlinkovanej. My jsme beztak všichni věděli, že to je hodnej pejsáček, když chce a má k tomu dobrý zázemí.
Aaaaa... tak teď přemýšlím, jestli se jim v tom příštím (posledním) díle něco posere.. Upřímně doufám, že ne. Nebo aspoň ne moc.
Ah, Fifyho čtení. Vážně jsem nečekala, že bude číst něco takovýho (a rozdávat extrémě chytré rady, co z těch kni vyčte).. Hmm...
Docela jsem si oddechla. Já pana Františka taky nečekala, spíš vanu plnou krve... K ní by mi to docela pasovalo. Líto by mi jí nebylo, ale co chudák Charles? Zas takovej cynik z něj ještě není a asi ani nebude. A Schiba-inu to je stejná rasa jako byl Hachiko že? Znáš ten film ne? Každopádně super kapitola a moc se těším na další:-)
OdpovědětVymazatLoLo: No, tak za tu "slátaninu" vřele děkuji. :) Zvlášť když nejsem právě fanoušek takovéhoto čtení. Snad splním tvá očekávání.
OdpovědětVymazatHiroko: To je právě to - umí být hodnej, když chce. :) Občas to hraničí se zištností a vypočítavostí. Ale opravdu věřím, že Charles je výjimka. Že yin našel svůj yang. (V jednom díle Sběratelů kostí byla transsexuální farářka. Fify je samozřejmě transvestita, což není to samé, ale i tak si myslím, že by mohl být hodně duchovně zaměřen a že by se snažil najít "smysl vesmíru".)
Deadly-nightshade: Myslím, že sebevražda by právě pasovala do nějaké té "romantické slátaniny" (viz hore). :) Psisko mi poradil, ať napíšu něco orginálnějšího, méně čekaného. Hachiko byl akita-inu. To je docela mohutné plemeno, které lovilo vysokou zvěř. Schiba je mnohem menší. Ale jsou příbuzní.
Btw: Docela mě překvapilo, že se zatím nikdo nezmínil o pasáži, kterou považuju pro tuhle kapitolu a možná i celou povídku za klíčovou. :-) Tedy ten Kazanův vztah s Oscarem a jejich "malý" zločin. Kazanovi spadl ze srdce velký balvan, když o tom Charlesovi řekl. Tížilo ho to mnohem víc než jeho "kariéra".
Ale já to tak vůbec nemyslela, pane Darrene! Prosím za prominutí, pokud to vyznělo nějak hanlivě na vaši povídku. To vůbec ne. Právě naopak jsem ráda, že to žádná slátanina není...možná jsem prostě jen nedokonalá ve slovním vyjadřování. Znovu se omlouvám =)
OdpovědětVymazatJá to pochopil, teda aspoň myslím. :) A navíc - Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, ne?
VymazatDík za informaci;-) Přiznám se, že jsem spíš na kočky. Ještě jsem si ho našla na Wikipedii. Píšou tam, že jeho výška je 35,5-41,5 cm (ty půlcentimetry mě baví). Fakt je tak malý? Na obrázku vypadá větší.
OdpovědětVymazatA co se týče toho zločinu... nějak si neumím představit, že mohl Kazan dělat něco jiného. A klíčová říkáš? No nevím, ale ještě nekončíme... :-)
Hm, já jsem se nezmínila, protože mi přišlo, že Charles to vyřešil za nás za všechny. :-)
OdpovědětVymazat♦ přestávka byla neskutečně dlouhá, jsem ráda, že už je za námi.
OdpovědětVymazat♦ Jitka... asi jsem divná, ale mám jí ráda. Bude z ní docela fajn ženská, až najde někoho, s kým bude kompatibilnější. Že by pan František? Rozkvete stejně jako Kazan. Pak se snad jejich vztahy urovnají a budou si moct být vzájemně oporou, jakkoliv divně to teď možná zní. Ale ten společný kus života je škoda úplně zahodit.
♦ Lenka... čekala jsem, kdy Charlesovi dojde, že by mu ten vztah s Kazanem schválila.
♦ šiba... hmm, tak to bych do Kazana neřekla, tipovala jsem něco mnohem většího a co se týče vzhledu "míň uhlazeného". Šiba mě sice nenapadla, ale povahově na něj sedí skvěle, pravda pravdoucí.
♦ dostaveníčko genitálií, zpoždění a ČD a jiné nenápadné drobnůstky... to mě fakt pobavilo :o)))
♦ vražda Oscarova otce... noo, první pochybnost mám u slova vražda, spíš zabití ze zoufalství... za druhé jsem čekala, že hlavním aktérem bude sám Kazan... za třetí - ono to tak bývá. Často si myslíme, že je něco, za co nás druzí odsoudí a oni to nakonec můžou vnímat jako prkotinu a mávnout nad tím rukou nebo to vidí z jiného úhlu pohledu, než čekáme. A můžou nás nakonec odepsat kvůli něčemu, čemu nepřikládáme až takový význam.
♦ našla jsem si tu spoustu soukromých poučení... za všechny aspoň jedno: kdyby se lidi starali o sebe! Kdyby se furt do něčeho nesrali! Pokusím se vzít si to k ♥.
♦ netuším, jak tahle povídka dopadne, jsem fakt zvědavá, jaký osud jim Darrene vybereš.
♦ děkuju!
F.
Chi, koukám, že jsem ztracena v čase. :o) Buď já nebo pan Blogger.
OdpovědětVymazatF.
Celou dobu přemýšlím, co napsat na tvůj komentář. Nemůžu ho totiž odbýt pouhým "děkuji", na to je pro mě příliš výjimečný. Tak to zkusím také po bodech. :)
Vymazat♦ Přestávka byla tak dlouhá, že i já občas přestával věřit, že nebude trvat na věky.
♦ Řídím se doporučeními svého poradce a snažím se nedělat z Jitky úplnou pipku a semetriku. Prý je to - zvlášť v povídkách s homosexuálními páry - už klišé. Chtěl bych, aby Jitka byla rozumná. Ale když ona moc není! Mé postavy prostě jednají nezávisle na svém stvořiteli. :)
♦ To jsem zamýšlel už delší čas. Vlastně od začátku. :)
♦ Myslel jsem šiba spíš povahově. Vzhledově by to byl nějaký velký, rozcuchaný, černý vořech, který už od pohledu vypadá bezprizorně a neochočeně/neochočitelně. Asi jako na Kazanově "nástěnné malbě" v obýváku.
♦ Tyhle "drobnůstky" mám v knížkách taky rád. Ale občas dá pořádně zabrat něco dobrého vymyslet. V tom jsou mistři jiní... :-)
♦ Svatá pravda! Sám jsem to jednou dvakrát zažil. Ono podle mě záleží na tom, jak máme nastavené životní priority a hodnoty. Kazanovi připadá jako větší hrdelní zločin napomáhat vrahovi zahladit stopy, zatímco prostituci bere jako jakýkoli jiný způsob obživy (nebo téměř jakýkoli, určitě uznává, že gayšou nemůže být každý - gayša totiž musí být krásná a mít uměleckou duši). Není divu, že pak dochází k nejrůznějším nedorozuměním.
♦ Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A i když se nám zdá, že někomu pomáháme nebo že ho chráníme, neznamená to nutně, že tomu tak opravdu je. Myslím, že činy a rozhodnutí, které nevedou rovnou do vězení, by měly být ovlivňovány třetí strannou co nejméně. Jinak nerosteme. Lidé by měli dostat prostor. Zvlášť takoví, jako je Kazan/Psisko.
♦ Osud mých postav je v některých ohledech zastřen i mně samotnému. :)
♦ Není zač!
A vlastně ještě tohle: Omlouvám se za opožděnou odpověď.
VymazatŽeby Jitka vycítila nebezpečenstvo a začala boj o „syna“?
OdpovědětVymazatA ja som sa už tešila na rozhovor o rozvode. Tak ma potešilo, že tam má chlapa... a ona to celé skazila:(
Ale som rada, že odišiel, že sa rozhodol. Neznášam váhavé typy. Chlap ktorý nechá ženskej falošnú ilúziu, lebo je zbabelý ublížiť jej, ale tým jej ubližuje ešte viac. Pretože jej vezme aj dôstojnosť. Rýchly rez je vždy lepší. Menej bolí ako dlhé pidlikanie tupým nožom.
Kazanova spoveď bola pre mňa nečakaná. Prekvapilo ma to. Charlie má pravdu, väčšina ľudí by tam nešla... a ako by aj niekto šiel zabrániť vražde, utiekol by keby sa mu nepodarilo prísť včas.
„kdyby se nic z toho nestalo, tak bych se teď netrápil“ koľko krát som si to povedala, ale čo už, keby nebolo keby... alebo ako si to napísal o tej káve:DDD
Vyznanie lásky od Charlieho nemohlo byť krajšie. A mazlinkovanie je krásne slovo. To použijem :)
No už nevidím na monitor, musím to zase vydržať do zajtra. Ale je to tak skvelé čítanie... vrátim sa a opäť sa vnorím do príbehu...
OdpovědětVymazat