neděle 15. ledna 2012

Vzteklá mrcha, část 7.

Silnější než smrt

Ačkoli bych mnohem radši zůstal v kotci se svým nevycválaným vořechem, musel jsem se obléknout a dočasně ho opustit. Nedalo se nic dělat. Zachoval jsem se tedy jako chlap a odplížil se za svou právoplatnou manželkou. Bez kytky.
Byl jsem připraven na to, že mě Jitka pořádně vypeskuje. To byla varianta číslo jedna, ještě ne tak zcela nejhorší. Rozhodně by mi byla milejší než varianta číslo dvě – slzavé oudolí. Vezl jsem se tramvají, přemýšlel, jaké všechny situace teď mohou nastat, a v té chvíli jsem ohromil sám sebe, protože jsem si uvědomil, že jsem za posledních pár týdnů nějak podezřele zcyničtěl. Mohl za to samozřejmě Kazan, kdo jiný. A já se docela zděsil, když mi došlo, jaký na mě má vliv. Zděsil jsem se... a rozhodl se, že s Jitkou promluvím o rozvodu.
Jak už to tak bývá, osud mě postavil před variantu číslo tři – z našeho bytu se po celém domě linula vůně řízků, obývací pokoj i kuchyň načančané jako o Štědrém dni... Baryk k prasknutí přežraný na pohovce, kde ho drbal jeho nový páníček. Seděl jsem v křesle, které už jsem možná ani nemohl považovat za své, a ptal se sám sebe, jestli je tohle všechno realita, nebo jsem jen pod vlivem nějaké omamné látky a momentálně ležím pod stolem v Pekle.
Když jsem se pak odebral do svého dětského pokoje sbalit si pár věcí (neboť mi došlo, že jsem právě dosloužil a tady už pro mě nenajdou využití), Jitka ze slušnosti zaťukala na skleněnou výplň dveří a vstoupila za mnou dovnitř. Chvíli bezradně postávala uprostřed místnosti, rozhlížela se kolem, jako by hledala, co by mohla kde upravit, přerovnat nebo oprášit, ale já na zátylku cítil, že se dívá i na mě. Hodil jsem do tašky nějaké ponožky a otočil se k ní.
„No... Pan František je sympaťák,“ mínil jsem bez jediné stopy ironie. Uvědomil jsem si totiž, že rozchody za situace, kdy obě strany mají nové partnery, jsou mnohem jednodušší.
„Ty myslíš, že ho mám ráda stejně jako tebe? Že ho miluju?“ zaskočila mě Jitka.
„Ale... vždyť...“
Tvářila se teď naprosto bezmocně. „Je to můj kolega a dalo by se říct, že i dobrý přítel, ale tím to končí. Dvoří se mi už pár měsíců, ale vždycky jsem ho odmítla, abys věděl! Jenže ty sis pak našel novou známost a já si říkala, že když můžeš ty, tak proč ne já? Takže jsem dneska pozvala Frantu na oběd. Chtěla jsem, abys ho tu viděl a...“ Vzlykla. „Asi jsem doufala, že třeba... budeš žárlit a budeš se chtít ke mně vrátit.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Zvedal se mi ze mě samotného žaludek, ale to bylo asi tak všechno. Kazan zkrátka zaťal drápy příliš hluboko, a kdybych se snažil osvobodit, mohlo by to mít nedozírné následky na mé zdraví. Nejsem takový šílenec, abych si dobrovolně vytrhal kusy masa. Jen proto, abych unikl sežrání za živa, na které se ve skutečnosti celý třesu. Ubohá Jitka! Kdyby tak věděla, jakou radost jsem začal mít z toho, že si našla milence! A jak mě teď mrzí, že jsem se radoval předčasně.
„Nemůžu se vrátit. Promiň mi to.“
„Ale proč ne?!“ vybuchla hystericky, slzy na krajíčku. „Já to nechápu. Jak můžeš kvůli jednomu měsíci zahodit pomalu třicet let?“
To kdybych věděl! Je to šílený. Úplně stejně šílený, jako když spisovatel napíše půlku knížky a pak si jednoho dne řekne, že takovýhle příběh pro svého hrdinu přece vůbec nezamýšlel, hodí svou několikaletou práci do kamen... a začne znovu, úplně od začátku. Jenže on může zapomenout na všechny postavy, které spálil. Žádná z nich se v jeho nové knize nikdy neobjeví, pokud si nebude přát opak. Já se s tím popelem ale budu muset vláčet pořád. Nebudu moct předstírat, že jsem nic nezničil.
„Já nesouhlasím s rozvodem,“ prohlásila Jitka najednou. „Holky v práci říkaly, že -“
„A co je holkám z práce do toho?“ To ze mě nejspíš promluvil poslední měsíc. „Víš, jak by bylo na světě hezky, kdyby se lidi starali o sebe a ne o ostatní? Kdyby se nemíchali do věcí, do kterejch jim nic není?“
„Kdyby se lidi starali o sebe? Jako třeba ty? Protože ty se teď staráš jen sám o sebe. Vůbec tě nezajímá, co cítím já.“
„To je pěkný, viď?“ zavrčel jsem. Nechápal jsem, kde se ve mně všechen ten vztek a nenávist bere, ale na tom nezáleželo. „Aspoň teď víš, jaký to je. Šest let jsem přemejšlel, jestli má můj život ještě smysl, a tobě to bylo jedno. Odstěhovala jsi mě z ložnice jak nějakou almaru. Kdyby tu nebyl Lenčin pokoj, tak možná spím v komoře. A ty se divíš, že chci pryč, když jsem konečně našel něco, pro co má smysl dejchat?!“
Rozeštkala se. A já pochopil, že tohle jsem vážně přehnal. Ale jak vzít zpátky slova, která už byla vyřčena? Každý přece ví, že to nejde.
„T-ty m-mysl-líš, že m-mně byl-lo těch š-šest l-let h-hej? Ž-že s-ses tráp-pil s-sám?“
Moje bojovnost byla ta tam. Místo toho jsem se málem taky rozbrečel. Panebože, kdybych věděl, že to skončí takhle, tak... Tak co? Dal bych přednost ubíjejícím dnům, které plynou jako líná, ale mrtvá řeka, šedá, nekonečná šmouha, žádná ryba, žádná kachna, ba ani žádná pitomá chaluha, před dobrodružnou výpravou za posledním nepopsaným druhem psovité šelmy, při které se budu muset prosekávat džunglí, zápasit s jedovatými poznámkami hadů, a přitom ani nebudu vědět, jestli mě to zvíře, ke kterému se chci přiblížit, už zítra nesežere? Pochybuju.
V beznaději téhle situace mě nenapadlo nic lepšího než Jitku konejšivě obejmout a pokusit se ji nějak utišit. Zřejmě to vyhodnotila jako znamení náklonnosti, možná dokonce ochoty ke smíru a k návratu do její náruče, v metaforickém i doslovném významu, zvedla ke mně uslzené oči a usmála se tak šťastně, že mně samotnému teď bylo úplně na nic. Protože jsem se právě přesvědčil, jak moc jí na našem manželství záleží, zatímco mně už vlastně... ne.
Stoupla si na špičky, celá se ke mně přitiskla a hladově se přisála na moje rty. Zaúpěl jsem jako člověk, kterého někdo jiný dusí polštářem, a snažil se vysmeknout, protože to nebyla ona, kdo mě líbal. Viděl jsem něco strašlivého a odporného, co se po mně sápe, něco se suchými, popraskanými rty a tvrdou, kostnatou sanicí... Bylo to tak živé, stejně živé jako Kazanova rozepjatá černá křídla, která se mi v tom okamžiku připomněla, cítil jsem horký vzduch, jak víří kolem mě jako bych stál před obrovským přímotopem... Udělalo se mi nevolno. Před očima temno, v uších zvonění...
Když jsem přišel k sobě, skláněl se nade mnou pan Franta. „Už se probral,“ oznámil.
Namáhavě jsem se posadil a z čela mi přitom sjel studený obklad.
„Co to bylo?“ Svůj hlas jsem teď skoro nepoznával.
„Já nevím,“ odpověděla Jitka, bledá jako stěna. „Ty jsi prostě... omdlel.“
Zdálo se mi, že jestli tu zůstanu ještě o minutu déle, omdlím znovu. Byla mi příšerná zima a nedokázal jsem popadnout dech, takže jsem dýchal jen velmi mělce. Cítil jsem se jako kdysi při zápalu plic.
Vyškrábal jsem se na nohy a vrávoral do chodby. Jitka za mnou něco volala, ale smysl jejích slov mi unikal. Omotal jsem si kolem krku šálu, na několikátý pokus se trefil do rukávu kabátu, pak do druhého a začal zápolit s botami.
„Tohle si nevezmeš?“ zeptala se mě Jitka a hodila na zem jakousi cestovní tašku.
Chvíli jsem na zavazadlo nechápavě zíral, než mi došlo, že jsem si do něj naskládal nějaké své věci. „Jo, vezmu.“
„Zdeňku,“ oslovila mě. Nevím, proč jsem považoval za nutné sdělit jí, že se nejmenuju Zdeněk, nýbrž Charles. Měřila si mě teď totiž ještě podezřívavějším pohledem. „Vážně ti nic není? Nechceš... nechceš tu ještě chvíli zůstat?“
„Ne,“ odmítl jsem bez dlouhého přemýšlení. „Musím jít.“ Zavázal jsem si tkaničku na druhé botě, popadl tašku a s nepřítomným Ahoj vyšel ze dveří.
Běžel jsem na tramvajovou zastávku, jako by mě honila Zubatá. A já si byl čím dál jistější, že je to pravda. Že jsem před chvíli viděl smrt a unikl jí jen o vlásek. Žil jsem s ní šest let pod jednou střechou, seděl s ní u jednoho stolu, spal v její blízkosti... a nevěděl o tom. Ale jak je možné, že teď jsem si jí všiml? Nejspíš na mě přešla část Kazanových schopností, jinak se to vysvětlit nedá. Leda tak, že mi už prostě hrabe.
Za půl hodiny jsem ležel se svým psíkem v posteli a celý roztřesený se choulil v jeho objetí. Samozřejmě že jsem mu o všem řekl. Tvářil se ustaraně, ale zároveň mě uklidňoval, že to vůbec nemusí nic znamenat, protože alespoň on takhle konkrétní vidění nikdy neměl. Smrt se mu nezjevovala v podobě vyschlé mrtvoly – většinou vypadala jako stín nebo černý oblak v blízkosti nějakého člověka. To v případě, že dotyčného již potkala. V případě, že se ho teprve chystala navštívit, Kazan obvykle viděl útržky toho, jak k tomu dojde.
Začalo to už v dětství. Jako chlapeček sotva čtyřletý předpověděl smrt své babičky, jenže o tom vlastně nikdo nevěděl, protože ty výjevy nedokázal popsat tak, aby to dospělí pochopili. Ve svém věku netušil, že když někdo leží s otevřenýma očima naznak uprostřed zahrady a vůbec se nehýbe, neznamená to, že se opaluje. A tak se Kazanovi rodiče domnívali, že si jejich synáček opět vymyslel nějaký příběh, tentokrát o své babičce, kterak se natáhla na trávník a relaxuje. Když ji o pár dní později našli mrtvou za domem, uvědomili se, že pravděpodobně mají velmi výjimečné dítě.
„Ale kdybych moh, klidně bych tenhle svůj dar přenechal někomu jinýmu,“ přiznal Kazan. „Vůbec k ničemu mi to není, akorát mě to nervuje. Lidi si stejně většinou myslej, že kecám. Naposled jsem se je pokoušel přesvědčit o opaku, když mi bylo šestnáct. Nevěřili mi ani slovo a šoupli mě za mříže jak nějaký monstrum.“
„Takže to je ten důvod, proč jsi pak nešel na konzervatoř?“ otázal jsem se opatrně. „Viděl jsi smrt těch dvou lidí, o kterejch jsi mi tehdy říkal, upozornil na to a oni tě zavřeli do cvokárny?“
„No...“ Chvíli váhal. „Zhruba tak. Viděl jsem smrt jednoho, protože ten druhej se zabil až po něm. A... No dobře, tak já ti to všechno povím. Vyklopím ti to. Stejně mi bylo jasný, že jednou budu muset s pravdou ven.“
Krátce jsem ho políbil do vlasů a on si pak položil hlavu na má prsa, možná proto, abych mu neviděl do tváře, až začne vyprávět svůj příběh. Nevadilo mi to. Věřil jsem mu, že mi řekne pravdu, aniž by se mi musel podívat do očí.
Odkašlal si. „Takže... Bylo to teda tak, že jsem viděl smrt táty toho mýho prvního přítele, o kterým jsem ti říkal a... kterýho mi tak trochu připomínáš, nebo spíš náš vztah mi připomíná to, co jsem prožil s ním. Ten jeho táta byl vážně děsnej hajzl, o kterým by asi kdekdo řek, že si tu smrt zasloužil. Koneckonců svojí manželku dostal do hrobu, takže proč by on měl mít větší právo na život než ona? Ale nenapadlo by mě, že... no, že ho někdo zabije. Neviděl jsem, jak přesně se to stane. Já ho viděl už mrtvýho, stejně jako tenkrát babičku. Dneska trochu lituju, že jsem o tom nikomu neřek, dokonce ani Oscarovi. Tak se ten můj přítel jmenoval. Teda – tak jsem mu říkal. Měli jsme přezdívky, už tenkrát, jako ty a já... No, to je teď asi vedlejší. Důležitý je, že jsem mu neřek, co jsem viděl, i když on by tomu věřil. Jenomže už jednou se mi stalo, že moje vidění bylo planej poplach, tak jsem doufal, že tentokrát to bude to samý. Víš, plánovali jsme si na víkend vejlet a já to nechtěl na poslední chvíli pokazit, protože... jeho táta ho vždycky hrozně hlídal. Nechápal jsem to, protože mu na něm vlastně nezáleželo. Pořád tvrdil, že o něj nechce přijít jako o manželku, a přitom to byla jeho vina, že umřela. Možná ti to něco připomíná, ne?“
Mohl bych odpovědět okamžitě. Ale něco mi v tom bránilo. Přes dvacet let jsem byl Jitce loajální a nedokázal o ní mluvit špatně. Už jen to, že jsem se o ní posledních pár dní vyjadřoval jako o své matce, mi občas připadalo vůči ní značně nefér a skutečně jsem se za to styděl. Ale ne s Kazanem. S Kazanem jsem se totiž stával někým jiným. Byl jsem sobečtější, cyničtější, drzejší, bezstarostnější, odhodlanější... a šťastnější. Vždycky jsem se ale nakonec vrátil domů. Každý večer. Až do včerejška. Teď jsem byl na útěku, rozhodnut nikdy už se s „matkou“ nesetkat, a začalo ve mně hlodat svědomí. Když už nic jiného, aspoň bych o ní měl mluvit jen dobře. Koneckonců zas tak zle mi s ní taky nebylo. A kdyby tehdy nedošlo k té nehodě... A kdyby bylo hovno cukrem, tak si serem do kafe, jak říkával Kazan.
„No, je tu určitá podobnost,“ souhlasil jsem nakonec. „Ale zas tak velká ne.“
„Hm, jak myslíš. Já mám zato, že ta podobnost je naprosto zjevná. Až mě to děsí, jak se některý věci v životě opakujou. Jediný, co mě na tom uklidňuje, je to, že ty neodpovídáš profilu vraha.“
„Proboha, proč bych... Co tím myslíš?“ nechápal jsem. Byl jsem zmatený a také trochu vyděšený.
„No, v noci, když Oscarova tátu zabili, se mi poprvý zdálo i o tom, jak ho... no, jak se to stalo. Viděl jsem je tam oba. Jeho i Oscara. Tak jsem se oblík a běžel k nim domů, uprostřed noci, protože jsem si naivně myslel, že bych to moh ještě nějak zastavit, ale... on už byl... to, mrtvej.“
Cítil jsem, jak se Kazan chvěje, ale já na tom nebyl o moc líp. A nijak mi nepřidalo ani pokračování tohohle děsivého příběhu, který by se pěkně vyjímal na plátně, ale v realitě by ho nikdo zažít nechtěl: „Bylo to dost hnusný, všude... na podlaze... a on to měl i na sobě... Já myslím, že to neplánoval dopředu, protože jinak by tam tak bezradně nestál... My... nevěděli jsme, co teď, protože nám bylo jasný, že až se tohle provalí, tak můžem zapomenout na všechno, co jsme si spolu plánovali. Možná jsem měl utýct a nechat ho v tom samotnýho, ale... já ho strašně miloval a vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych se teď na něj vykašlal. Takže... jsme vytáhli ze sklepa starej koberec a jeho tátu do něj zabalili a pak jsme jeli jeho autem za město, kde jsme ho chtěli... no, prostě vyhodit z mostu do řeky. Já vím, že je to strašný, takhle se zbavit svýho vlastního táty! Ale co jsme měli dělat? Člověk prostě v takový chvíli zpanikaří! Takže jsme se rozhodli, že to uděláme, jak jsem říkal, a pak se někde jinde zbavíme i auta. Nejlíp mimo Prahu. Chtěli jsme utýct do Rakouska, ale jak víš, to nebylo tak jednoduchý. Ne jako dneska, kdy ti stačí občanka.“
Odmlčel se a já toho využil k dotazu, abych si ujasnil jednu věc, která mi tu tak úplně nehrála: „Takže vy jste ho naložili do auta a odjeli s ním? V šestnácti. Bez řidičáku.“
„Jo,“ přitakal Kazan. „Víš, on Oscar uměl docela dobře řídit, protože ho to táta učil. Taková ironie, co? Ale neznal moc dopravní předpisy a to se nám – jak se říká – stalo osudným. Asi jsme udělali nějakej přestupek – co já vím, možná jsme přejeli stopku nebo plnou čáru – takže nás zastavili policajti. Když zjistili, že za volantem sedí nezletilej kluk, tak začali cejtit, že asi nejsme na vyjížďce, a chtěli se přesvědčit, jestli třeba nejsme opilí. A prej Vystupte si z vozu. Řeknu ti... byl jsem podělanej strachy. Policajti pak začali prohlížet auto a za chvíli našli v kufru Oscarova tátu. Víš... překvapilo mě, že na nás ani neřvali. Oni byli jenom... v šoku. Jako my dva. Jeli jsme pak s nima na stanici. Víš, že nám ani nedali pouta? Já to dodneška nechápu. A pak nás několik dní vyslýchali, policajti, dětský psychiatři, sexuologové... Naši přísahali, že jsem úplně normální a že v tom určitě nemám prsty, ale nevěřili jim, hlavně mámě, protože byla herečka. Když se mě potřetí ptali, jak je možný, že jsem se uprostřed noci sebral a dorazil zrovna ve chvíli, kdy Oscar zabil svýho tátu, tak jsem jim potřetí zopakoval svoji – pravdivou – verzi. Vyšetřovatel se tehdy fakt nasral a začal na mě řvát, že jestli nepřestanu lhát, tak dostanu doživotí. Což byla blbost, ale já tomu tenkrát věřil a změnil jsem výpověď. Řek jsem, že jsem tehdy u Oscara spal, ale naši samozřejmě řekli něco jinýho. Takže si mě pak znova proklep soudní psychiatr, napsal mi anamnézu na celou stránku, ve který ctěný porotě vysvětlil, že jsem úplnej mešuge, a ona mě pak osvobodila a místo do ústavu pro mladistvý delikventy mě zavřela do cvokárny pro mladistvý delikventy. Oscar taky vyfásnul nějakou léčbu, ale nebyl ve stejným zařízení jako já. Tam, kde byl on, byla ostraha. Víš... ve chvíli, kdy soud vynes rozsudek, mi bylo jasný, že už ho nikdy neuvidím. A... po pár dnech mi naši řekli, že... že se zabil.“
Ubohý pes! Přemýšlel jsem, jak bych ho mohl utěšit, ale nic kromě obětí mě nenapadalo. Vzpomněl jsem si, jak trapné situace vznikaly pokaždé, když mi někdo vyjadřoval soustrast. Později jsem začal takovéhle projevy účasti slušně odmítat, i když to některé lidi zaráželo. Myslím, že jim zkrátka ještě nikdo blízký nezemřel. Anebo jsem prostě divný, když je mi samotnému trapné sledovat, jak ze sebe dotyčný namáhavě doluje správná slova. Proto jsem byl tehdy v čajovně Kazanovi skutečně vděčný, že nepřišel s žádným strojeným To je mi tak líto. Řekl, že to byla zbytečná smrt, a já si byl jistý, že mluví upřímně. Jestli mu bylo Lenky nebo mě opravdu líto, pak si to nechal pro sebe, protože věděl, že jeho lítost mi stejně nepomůže. Rozhodl jsem se tedy, že mu oplatím stejnou mincí a on ode mě žádnou pitomou frázi neuslyší.
„Podle mě...“ začal jsem opatrně, „podle mě jsi udělal to, co by opravdovej přítel udělat měl. Vždyť... vždyť ty jsi mu nepomáhal zabít tátu! Naopak jsi mu v tom chtěl zabránit, ne? Když jsi měl ten sen, tak jsi hned šel za ním. Nemůžeš za to, že jsi přišel pozdě – vždyť většina lidí by nepřišla vůbec. Náhodou, mně připadá... a teď bych nechtěl, aby to znělo, že jsem nějakej psychopat! Ale stejně – připadá mi, že to, co jsi udělal, je vlastně... úžasný. Kolik lidí by tohohle bylo schopnejch? Když se dva berou, vždycky se jich ten oddávající ptá, jestli spolu budou v dobrém i zlém. Ale kolik z nich by stálo svýmu partnerovi po boku, kdyby někoho zabil? Tohle je u mě láska, která je silnější než smrt. Bejt s někým, i když udělal něco tak hroznýho.“
Ten den jsem poprvé spatřil Kazanovy slzy. Stékaly mu volně po tvářích, a kdybych si jich úplnou náhodou nevšiml, možná bych je úplně propásl. Mý statečný, cynický psisko na sobě totiž nedalo vůbec nic znát.
„Láska, která je silnější než smrt, jo?“ přeptal se. Ta opovržlivost v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. „Můj psychiatr byl trochu jinýho názoru. Prej mám sklony k fetišismu a vytváření model. Já! Chápeš to? Furt mlel něco o tom, že jsem na Oscarovi závislej, že ho nekriticky zbožňuju... Jenže ono to bylo oboustranný. Kdybych někoho zabil já, taky by mi pomoh zahladit stopy. Psychiatr se mě snažil přesvědčit, že ne, ale měl smůlu, já mu to nevěřil. A když se pak Oscar zabil a já říkal, že to bylo kvůli mně, tak zase furt omýlal, že se v něm hnulo svědomí. Ale já si to nemyslím.“
Co jsem si myslel já? Nic. Jak taky, když jsem Kazanova přítele neznal. A když jsem neznal ani šestnáctiletého Kazana. Nezúčastnil jsem se jejich noční jízdy za město, s mrtvolou v kufru auta, a nevěděl jsem, co všechno jí předcházelo, nejen ten večer, ale celé ty týdny, měsíce, možná roky, co se Kazan s panem Wildem scházeli ve své věži ze slonoviny. Jediné, co jsem teď mohl udělat, bylo zaujmout tolik let neobsazené místo vrby a věřit, že mě Kazan za pár dní nepokácí.
„A t-to všechno jenom proto, že pár homofobních debilů řeklo jeho tátovi, co mezi náma je!“ zanaříkal náhle, s nosem někde pod mou hrudní kostí. Chvíli jsem ho dokonce podezříval, že si utírá nudli do mé košile, ale nedokázal jsem cítit ani zlobu, natož znechucení. „A... a on začal Oscarovi vyhrožovat, že ho zabije, jestli toho nenechá! Já... já se vlastně na jednu stranu ani nedivím, že Oscar ho zabil dřív. Nic z toho se nemuselo stát, kdyby se lidi starali o sebe! Kdyby se furt do něčeho nesrali! A asi i proto jsem, co jsem! Nenávidím většinovou společnost, nenávidím psychiatry... A jedinej člověk, kterýho jsem až do listopadu fakt miloval, jsem já.“
Popotáhl. Chtěl jsem se nabídnout, že seženu kapesníky, nebo že aspoň odmotám kus toaletního papíru, ale Kazan už si šmrdlal nos o rukáv. „I když Fify říká, že to vůbec není pravda,“ zabručel pak. „Fify je děsně fajn, ale kdyby furt nečet ty knížky typu Jak říci ne a Jak být v životě skutečně šťastný, tak by moh bejt fajn ještě víc. Ví moc dobře, že mě ty jeho moudra iritujou, ale stejně si je neodpustí. Myslí si, že se ve skutečnosti taky nenávidím. Protože můj způsob života prej vypadá, jako by mi na sobě vůbec nezáleželo. Ale to se plete! Mně se líbí takhle žít. Věříš mi to?“ zeptal se, po dlouhé době zvedl hlavu z mých prsou a podíval se na mě.
Ten uslzený, a přeci zarputilý pohled by pohnul mnohem otrlejšími jedinci než jsem já. Ale lítost asi nebyla na místě. Kazan teď potřeboval spíš pochopení. „Věřím ti to,“ řekl jsem. „Jako jedinýmu člověku na světě.“
Možná jsem trochu lhal. Nevěřil jsem mu, že je se svým životem spokojený, ale věřil jsem, že tomu věří on. Nerad bych se však zařadil vedle Fifyho a taky Kazana iritoval, ať už čímkoli. Krom toho Fify možná nevěděl, co jsem věděl já – že zkaženost je Kazanova image. Nejspíš ho bavilo děsit všechny okolo tím, že je ještě zpustlejší, než si mysleli. Dával lidem jen to, co od něj očekávali. Kašlal na jejich gesta dobré vůle a klidně jim plivl na pomocnou ruku. Kdo by taky stál o pomoc někoho, kdo se ho ve skutečnosti štítí?
„Lidi jsou pokrytci,“ odfrkl si znechuceně. „Devět z deseti lidí si nevidí do huby. Hřímaj, jak je to či ono nemorální, a přitom by si měli nejdřív zamíst před vlastním prahem. Ale... Ty seš jinej,“ změnil náhle úplně tón. „Jsi tak... čistej, víš? Neděláš ze sebe svatýho – ty seš svatej! A... já nevím, oprav mě, jestli se mejlím, ale... myslím si, že možná proto se ti nehnusím. Ty seš... tak dokonalej, že si můžeš dovolit zahazovat se se špínou, protože víš, že tebe neušpiní.“
„Ale -“
„Ne, počkej, nech mě domluvit, když už jsem se tak rozjel. Příště mi to už třeba zase nepůjde. Víš... Někdy,“ téměř stydlivě se usmál, „někdy mi to připadá, jako kdyby se démon zamiloval do anděla a anděl do démona. Na první pohled to vypadá, že je to nemožný, ale vezmi si třeba takovej yin a yang. O čem to celý je? O harmonii světla a tmy. A o tom, že i ve světle je trochu tmy a zase naopak. Souznění duší nefunguje, když jsou ty duše stejný. Yin se nespojuje s dalším yin, ale s yang. Lidi se musej doplňovat, musej bejt vlastně každej jinej. Ne? Nebo ty si umíš představit, že bych vydržel s někým, jako jsem já? Nejdřív bysme se porvali o zrcadlo, pak o chlapa a nakonec bysme se tu navzájem pozabíjeli. Tenhle trůn je moc malej, aby na něm seděli dva. Ale ty, ty seš tak odlišnej – ode mě, od všech, co znám – že mě to asi nikdy nepřestane fascinovat.“
Musel jsem se tiše zasmát. „Hmm, nápodobně.“
„Takže kdyby se někdo ptal, proč se spolu vlastně bavíme, tak proto, že se k sobě vlastně vůbec nehodíme?“ žertoval Kazan. Konečně!
„Nóó... de facto jo. Nehodíme se k sobě, protože jsme každej jinej, ale fascinuje nás to tak, že se od sebe nemůžeme odpoutat. To je věc!“
Kazan si položil hlavu na druhý polštář vedle mě a já se otočil na bok, takže jsme si nyní hleděli z očí do očí. „Víš... já bych s tebou vlastně nejradši vyrazil dveře,“ prohlásil nevážně. „Ale nemůžu. Protože mě fakt dělá, jakej seš dobroděj.“
Rozesmál jsem se. „Jo, taky bych tě nejradši poslal někam, protože jsi úplně strašnej. Jenže ty seš taková mrcha, že to stojí za bližší prozkoumání.“
„Vrrrr!“ udělal Kazan, bleskově se zvedl na všechny čtyři a v příštím okamžiku se skláněl nad mým vláčným tělem. „Budeš můj dnešní oběd. Nebo spíš moje dnešní oběť. Co ty na to?“
„Za jedno objetí stanu se tvou obětí!“ zaveršoval jsem pateticky.
„Věru, drahá Eulálie? A co když nezůstanu jen u objetí?“ vyzvídal s chlípným úsměškem.
„Objetí, oběti... děti...“ drmolil jsem už celý smyslů zbavený. „To spolu všechno souvisí.“
„Děti?“ podivil se Kazan. „Ach ták!“ došlo mu to vzápětí. „No... v tom případě, drahá Eulálie, mám pro vás zlou zprávu. Víte, má milovaná... vy jste vlastně můj milova. Takže se obávám, že žádné děti nebudou.“
Teatrálně jsem si zakryl ústa dlaní. „Ale jak je možné, že mi to má předrahá matička zatajila?! Vy jste to věděl už dlouho, drahý Rostislave?“
Zvedl prst a opravil mě: „Hostivít, drahá. Spletla jste si mě s někým jiným.“ Nejspíš své pravé křestní jméno opravdu neměl rád, když ho nepoužíval ani při takovýchto hrách. „Och, ano, věděl jsem to již dlouho. A právě proto vás tak hluboce miluji. Jsem totiž bezbožný sodomita!“ vykřikl heroicky a pak se složil na má prsa. Smáli jsme se jako dva zhulení Jamaičani.
Když účinky neexistující marihuany vyprchaly, nastala krize. Kazan se začal chovat více než podezřele. Scvrknul se v mém náručí na nejmenší možnou velikost a beze slov mě držel za ruku. Od bezbožného sodomity bych čekal přeci jen něco nemravnějšího.
„Co je?“ odvážil jsem se zeptat, když se zdálo, že se Kazan chystá zakuklit a já z něj další měsíc neuvidím víc než zámotek.
Změnil svou embryonální polohu na přístupnější, odhrnul si vlasy z očí a zpytavě na mě pohlédl. „Takže... tobě vážně nevadí, že jsem pomáhal vrahovi?“ zeptal se hlasem kajícníka.
Znovu jsem se nad touto otázkou zamyslel. A znovu došel ke stejnému závěru: „Takhle bych to nenazval. Pomáhal jsi příteli, kterej byl shodou okolností i vrah.“
„To je hezkej eufemismus a perifráze, no. Ale... promiň, já to nějak nechápu. Když si vzpomenu, jak jsi byl hotovej z toho, že jsem šlapka... A teď jsem ti řek, že jsem zabalil mrtvýho chlapa do koberce, chtěl ho hodit do řeky a pak zdrhnout... S jeho vrahem... To je přece horší než šlapání, ne?“
„Hm,“ povzdechl jsem si. „Možná. Ale zase... to šlapání byla tvoje volba.“
„To, že jsem pomoh Oscarovi zahladit stopy, taky,“ namítnul Kazan.
„Hele, proč mi to vlastně říkáš?“ pousmál jsem se. „Proč se v tom šťouráš? Ty jsi vážně hrozně sebedestruktivní. Co mi povíš zejtra? Že jsi vojel předškoláka?“
„Haha. A co bych z toho měl? Předškoláci za sex neplatěj.“
Zalapal jsem po dechu. „Ty... ty... Pojď ke mně. Hned! Když mi dáš pořádnou pusu, tak tě možná nepřerazím.“
Přitiskl se ke mně a nenásilně mi zapasoval koleno mezi nohy. Konec schůze, soudruzi! K dalšímu tlachání jsem byl už nepoužitelný. Líbal jsem Kazana na rty... ne, hubičkoval jsem ho, jako Eulálie svého Hostivíta, a on ochočeně držel, nastavoval mi ústa a přijímal mé polibky, jako by to bylo poprvé, co s ním někdo něco takového provádí.
„Ty mě vážně máš rád?“ zeptal se, když jsem ho na chvíli zase propustil. Stále ale nechával oči zavřené.
„To byla ta nejstupidnější otázka, jakou jsem od tebe kdy slyšel,“ mínil jsem. „Větší smysl dávala i ta, jestli jsem někdy troubil na nástavec od sprchy.“
„No jo, ale ty seš přece na ženský, ne?“
Nejspíš jsem se přeslechl. Odkdy ho tohle zajímá? Odkdy zrovna ON mluví o sexuální orientaci? „Em... nespadlo ti dneska něco na hlavu, miláčku?“
Ani teď neotevřel víčka. Jen se usmál. Vypadal, jako by se mu právě zdálo něco moc příjemného. „To je hezký, když mi říkáš miláčku.“
„Takhle ti už dlouho nikdo neřek?“ Byl jsem téměř přesvědčený, že mám pravdu.
„To ne. Ale od tebe to zní líp.“ Konečně na mě pohlédl. „Co budem dělat? Dneska, zejtra... Příští tejden...“
Já bych věděl. Těžko říct, proč s tím najednou Kazan tak otálel. Včera večer mě málem ohnul na Střeleckém ostrově, pak i v čajovně... a teď tu ležíme na jeho pláži pod slunečníkem a on se mě ptá, co budeme dělat. Čeká snad, že se přihlásím sám?
Znovu jsem se k němu přitulil. Měl tak skvělou výhřevnost, ten můj teplý psík! A jeho pelíšek byl měkoučký a pohodlný... Za oknem chumelilo, ale tady, tady by vykvetly palmy. Moc se mi chtělo mazlit se s Kazanem jako včera v Duhovce. I když by se mi asi chtít nemělo. Byl jsem přece na ženský. Jenomže... Já nevím. Prožíval jsem něco, co bych mohl s klidným svědomím nazvat zamilovanost, no a k zamilovanosti přece obvykle patří i touha po sexu, ne? Jistě, v životě jsem viděl těla, ženská těla, která mě vzrušila na první pohled. Byl jsem jako Pavlovův pes – vidím velký kozy, postaví se mi. S Kazanem to takhle nefungovalo. S Kazanem to fungovalo... jinak. Nejsem si přesně jistý jak. Byla v tom ona fascinace odlišností, to rozhodně. Nikdy jsem nevěřil, že mezi námi žijí nadpřirozené bytosti, dokud jsem jednu z nich – psího démona – nepotkal. Nemohl to být člověk jako já nebo Jitka. Na to byl příliš... příliš... prostě příliš. A to na mě bylo příliš. Vyřídil mě pro zbytek života. Nikdo už mi teď nepřipadal tak zajímavý, tak krásný, tak žádoucí. Chtěl jsem ho, protože kontakt s ním mi přišel skoro mysteriózní. Když najednou heterák zatouží po muži, je to přece záhada, ne?
A pak tu ještě byla Lenka. Jak to myslím? No, před pár dny jsem si poprvé položil otázku, co by na mé přátelství s Kazanem řekla ona. Jitčin názor jsem znal, aniž bych se na něj musel ptát. A dnes se mi potvrdilo, že mé tušení bylo správné. Ale co Lenka? Došel jsem k názoru, že moje lesbická holčička by souhlasila. Že by mě podpořila. Ne, my bychom se podpořili navzájem. A troufám si tvrdit, že Lence by se Kazan velice líbil. Nejspíš by ho obdivovala stejně jako já. Jistě by se jí zamlouval jeho pohled na svět, jeho filozofie a jeho životní styl. Schválila by mi ho, ona totiž nebyla pokrytec. Vzpomínám si, jak jsme spolu pár měsíců před jejím odchodem sledovali nějaký seriál pro mladé a ona se velice podivovala nad tím, proč matka hlavní hrdinky chce zůstat s otcem jen kvůli ní a jejímu bratrovi. Tehdy Lenka prohlásila, že kdybychom my, tedy Jitka a já, zjistili, že už spolu nemůžeme být, nestála by nám v cestě. Že už přece není malá holka a záleží jí víc na našem štěstí. Udělalo to na mě ohromný dojem a já si pomyslel, že moje dcera dospívá nejen fyzicky, ale teď už i psychicky. Jinými slovy, zní to možná podivně, ale Kazan se pro mě stal jakýmsi spojením s mou dcerou.
„Pořád vidíš v mojí blízkosti smrt?“ vyslovil jsem naléhavou otázku.
Zvedl se na lokti, podepřel si hlavu a pousmál se. „Co myslíš?“
„Nevím. Proto se ptám.“
„Tak jinak. Vidíš... nebo spíš cejtíš ji ty? Nějakou tíseň, smutek, cokoli takovýho?“
Zamyslel jsem se, abych si pořádně uvědomil sám sebe. „Ne,“ užasl jsem. „Vlastně... Co jsem odešel z domova... co jsem ti řekl o tý události... tak jako by ze mě něco spadlo. Sice... sice mám teď zase trochu jiný starosti, ale...“
„Hm?“ povytáhl Kazan obočí. Skoro jsem ani nemohl uvěřit, že se to moje „sobecký, necitlivý“ psisko zajímá o pocity druhých, ačkoli tato hnutí mysli nijak nesouvisí s jejich ohanbím.
„No... Já se jenom bojím toho...“
„Čeho? Aha,“ došlo mu to vzápětí. „Že si s tebou zkrátím dlouhou chvíli, pak se mi omrzíš a já tě vykopnu, co?“ Špičkou nosu se dotkl mé. „Ty seš tak sladkej,“ rozněžnil se. „Tak nezkaženej a zranitelnej. To říkám od začátku. A bere mě to mnohem víc než cokoli na světě.“
Políbil mě. V okamžiku, kdy jsem zalapal po dechu, zkušeně využil příležitosti a vklouzl mi do úst. Nepřesvědčivě jsem se ho pokusil odstrčit, zatímco jsem chraplavým hlasem sténal: „N-ne, ne... p-prosím tě, jazykem ne.“
„Proč ne?“ usmál se křivě. Měl jsem erekci, za kterou by se nemusel stydět ani pornoherec.
„P-protože... já jsem – z toho tvýho – ďábelskýho – jazýčku – úplně hotovej,“ vzdychal jsem mezi jednotlivými mokrými polibky. Nikdy dřív jsem si tak neužíval něčí sliny.
Smál se tiše a potměšile a mně v tu chvíli bůhvíproč vyvstal v mysli obraz hyeny. „A to ti ho strkám jenom do pusy! Představ si, že bych ti ho -“
„Mlč!“ hekl jsem z posledních sil. „Nebo se z tebe vážně zblázním!“
„Strčil třeba mezi půlky,“ dokončil Kazan větu i přes veškerá varování. Popadl jsem ho kolem ramen, strhl ho vedle sebe a pak ho zalehl, abych nad ním měl jakous takous kontrolu. Jen tak mimochodem, moc to nepomohlo.
Ta hyení dychtivost, chlípnost a rozmařilost v jeho očích mě dráždila a vzbuzovala ve mně dosud nepoznané pocity. Byl jsem zvyklý na velice citlivé, láskyplné milování, ale na naší pláži se schylovalo k něčemu úplně jinému. I když jsem si své poprvé s Kazanem představoval jinak, už na tom nezáleželo. Ta šelmička mě dokonale ovládla. Donutila mě toužit po divokým šuku bez skrupulí.
A přesně to jsem o pár minut později dostal. A po nějaké půlhodině a osvěžujícím kuřecím salátu ještě jednou! Má domněnka, že Kazan je ta nejrajcovnější ženská na světě, se více méně potvrdila. Přesněji řečeno potvrdila se má domněnka, že až „půjde do tuhého“, budu tak „tuhý“, že na pochybnosti všeho druhu nebude čas. Z Kazana se totiž vyloupla čubka par excellence – vůbec neprojevil zájem o můj zadek, zato se velice důkladně věnoval mému přirození a předvedl mi svůj talent na ruční práce i své jazykové schopnosti. Nakonec mi sám nasadil kondom (protože já ho měl v ruce naposledy před osmnácti lety!) a s neskrývaným nadšením mě nechal, ať si ho beru podle libosti. Byl ztělesněním všech chlapských snů, tedy až na jeden nepatrný detail – on sám byl chlap. Ale přírodní čtyřky mi na něm vůbec nechyběly, protože... protože já se zamiloval do jeho pružný, hladový prdelky! Můj nadrženej pejsáček naprosto popřel paradigma zkušený šuká nezkušeného, a když jsem do něj podruhé přirážel zepředu a viděl mu tudíž do tváře, zračilo se v ní sebeuspokojení, které zcela odporovalo všem představám o pasivní roli při análním sexu. Jeho sténání připomínalo zvuky pářícího se zvířete, frivolně se usmíval a přitom se hryzal do spodního rtu, jako by mě provokoval, jako by mě chtěl vyburcovat k ještě drsnějšímu píchání, a já mu nedokázal odolat, i když jsem se takhle nikdy dřív nemiloval.
Také jsem pochopil, proč Kazan – navzdory očekávání – mluví relativně slušně. Bylo to způsobené zřejmě tím, že obscénní výrazy podle něj patřily jen do postele, přesněji řečeno k sexu. Pamatuju si, že vrcholem jeho fekální mluvy bylo až dosud slovo srát a jeho odvozeniny (možná nějaká ta prdel, tím si však nejsem jistý). Nikdy by ale o nikom neřekl, že je to čurák nebo kokot. Vulgarismy z oblasti pohlaví a soulože nejspíš používal výhradně jako katalyzátor sexuálního vzrušení. A musím přiznat... že slyšet z jeho měkké, svůdné tlamičky věty typu Vraž do mě toho svýho krásnýho čuráka skutečně mělo očekávaný účinek.
Když jsem se šel po druhém dostaveníčku našich genitálií, respektive genitálu a konečníku, osprchovat, cítil jsem vratkost v kolenou a co hůř – i pochybnosti. Ano, ta uplynulá hodina byla skvělá. Vlastně víc než skvělá. Byla bohovská, jak se zadýchaně vyjádřil Kazan, když se mu moje sperma perlilo na břiše a prsou (protože si tak moc přál, abych si v poslední chvíli stáhl prezervativ a nacákal na něj svoji mrdku). Jenomže... já měl vlastně od mala obavy z životních změn. Kdykoli jsem opustil vyšlapanou cestičku, byl jsem nervózní a nejistý. Pořád si myslím, že jsem typ, který by vydržel v celoživotním manželství se svou první láskou. A někdy... těžko se to přiznává a ještě hůř se to vysvětluje, ale někdy jsem vážně litoval, že jsem Kazana potkal, přesto a zároveň proto, že jsem se do něj zamiloval a poznal s ním něco, o čem bych nejspíš neměl ani páru, kdybych do smrti zůstal s Jitkou. Ale... nechybělo by mi to, ne? Když zažijete něco kouzelného a ono to pak skončí, můžete si uchovat krásné vzpomínky, jenže já na tohle asi nejsem stavěný. Neumím žít ze vzpomínek. Spíš si v takové chvíli říkám, kdyby se nic z toho nestalo, tak bych se teď netrápil. Bylo to tak s Lenkou (tehdy mě napadlo, že kdybych žádnou dceru nikdy neměl, tak by se mi po ní nestýskalo) a já se začal obávat, že by to tak mohlo skončit i s Kazanem, kdyby mě opustil. A že tu tahle šance byla. Nemalá. Vždyť... proč by se mnou měl zůstávat dalších dvacet nebo i třicet let? Proč by měl vůbec něco takového chtít? Už jen ta představa, že bych byl jeho jediný milenec po stejnou dobu, po jakou zatím žil, mu určitě nahání hrůzu.
Náhle se otevřely dveře do koupelny. Nyní přede mnou stál můj hafáček v jakémsi negližé s asijským vzorem draka a ovíval se vějířem. I bez bílého líčidla a rudých rtů připomínal gejšu. V souladu se svou oxymoronovou podstatou nasadil svůdně nevinný výraz a přistoupil ke mně.
„Nevrátíš se už do pelíšku?“ zeptal se.
„A přežiju ten návrat?“ žertoval jsem.
Uchechtl se. „Bojíš se mě?“
„No... kapku,“ přiznal jsem.
„Proč? Já přece nekoušu.“ Krátce přisál rty na mé ucho. „Já jenom žužlám,“ zašeptal horce.
„Neměl jsi náhodou sen, jak bezvládně ležím ve tvojí posteli? To by totiž znamenalo, že jsi viděl mojí smrt.“
Zablýskalo mu v očích. „Ušukán k smrti, jo? To by se ti líbilo?“
Myslím, že jsem se trochu začervenal. „No... líbilo, ale... až trochu... pozdějš.“
„Chápu,“ usmál se Kazan. „Taky si tě chci nejdřív užít. Tak tě budu šetřit,“ řekl rozverně. „Takže půjdeš do pelíšku? Slibuju, že tě až do večera nebudu sexuálně stimulovat.“
Rozesmál jsem se. „Víš, že jsi zase velkorysý?“
„Opravdu? A proč mi to vůbec říkáš?“
„Protože jsi jednou chtěl, abych tě na to příště upozornil.“
„Áááá! Jasně,“ vzpomněl si Kazan na den, kdy jsme se poprvé viděli nazí. „Díky!“
„No a... co teď budeme dělat?“ zajímal jsem se. „Když se nebudeme sexuálně stimulovat...“
„Je spousta činností, kterým se můžeme věnovat, drahý Charlesi, ne jen koitus,“ zvedl Kazan mentorsky prst. Dost mě pobavilo, jak říká koitus (a sexuální stimulace), když ještě před pár minutami nazýval stejnou činnost mrdačka.
Vlezli jsme si tedy znovu do pelíšku a moje krásná gayša mi vyprávěla o svém vztahu k Japonsku, zejména o jejím vztahu k japonské (rockové) hudbě a japonské současné módě zvané harajuku. Kazan mi pustil několik písniček od svých oblíbených skupin (Nightmare, D'espairsRay, DOREMIdan, Merry, ViViD, Alice Nine, Malice Mizer... ) a vůbec to neznělo zle. Také se mi dostalo poučení o nejrůznějších stylech, jako je temnější visual kei, světlejší oshare kei, tradice vyznávající angura, eroguro, které lze objevit i ve filmu a vzniklo jako reakce na evropské avantgardní směry...
„A asi proto se jedna z nejnámějších eroguro skupin jmenuje Cali≠gari,“ vysvětloval Kazan. Když jsem nejevil známky poznání, dodal téměř s podivem: „No přece Kabinet doktora Caligariho – němej horor ze 20. let, vzor filmovýho expresionismu.“
Uznale jsem pokýval hlavou. „Poslyš, ty seš vážně border kolie.“
„Workoholickej magor demolující byt, když nemá nic na práci?“ pozvedl vychytrale obočí.
„Dobře, tak nejsi border kolie,“ kapituloval jsem s úsměvem. „Chtěl jsem prostě říct, že jsi inteligentní.“
„Schiba-inu.“
„Co prosím?“ Tohle slovo, sousloví nebo co jsem v životě neslyšel.
„Japonský psí plemeno ze skupiny špiců. Malej lovec drobnejch hlodavců vyznačující se vysokou inteligencí a skoro kočičí povahou. Většinou jsou zrzaví a vypadaj jako liška, ale můžou bejt i černý. Černý jsou vzácnější.“
„Hm, musím uznat, že mi teď Japonsko připadá mnohem zajímavější,“ řekl jsem a významně poodkryl Kazanovo „kimono“ tak, že mu vykoukl kousek nahé prdelky.
„Tomu se jeden neubrání, já vím. I když... je fakt, že když mě to před pár lety chytlo, tak jsem to tajil. Každej druhej teenager to teď žere. Víš – mangy, anime, bišíci, japonský skupiny, oblíkání... a já nechtěl vypadat infantilně. Krom toho nesnáším fenomény. Kvůli tomu jsem doteď neviděl Avatara. Prostě se na něj odmítám podívat, už jenom z principu. Na škole jsem si vždycky vybíral na seminárky ty nejmíň oblíbený témata, protože mě nebavilo věnovat se něčemu stokrát provařenýmu. Občas jsem se něčemu věnoval jenom z pozérství, to uznávám. Bavilo mě objevovat, a když se pak můj objev stal středem zájmu vícera lidí, tak jsem prohlásil, že je to kravina a že už mám něco lepšího.“
Lehce mě z toho zamrazilo. „A vztahovalo se to i na kluky?“
„Né,“ odpověděl téměř dotčeně. „Vždyť jsem měl Oscara. I když je fakt, že Oscar taky nebyl zrovna fenomén, jestli chápeš, co tím chci říct. Asi... asi už tenkrát mě přitahovali chlapi, se kterýma to nebylo úplně jednoduchý. Ať už proto, že byli problémový, nebo proto, že byli ženatý... V každým případě nesnáším hezouny. Fakt nechápu, co všichni viděj na Bradu Pittovi. Jedinej hezoun, kterej se mi kdy líbil, je Fox Mulder, chci říct David Duchovny. Asi z něj vyzařuje něco, co mě oslovuje. Víš o tom, že byl svýho času závislej na sexu? Já taky.“
„Takže... jestli to chápu správně... tak tě přitahujou lúzři, který se většině lidí ani nelíběj. V tom případě mě fakt těší, že sis vybral mě,“ řekl jsem ironicky.
Kazan se rozesmál. „Ty seš pitomej! Mám takovej pocit, že ti budu muset zvednout sebevědomí,“ zvážněl nyní. „Věř si čemu chceš, ale měl bys vzít v potaz, že jsem z tebe od samýho začátku vyřízenej jako z málokoho. Nevím, jestli ti to ženuška někdy řekla, ale seš děsně sexy.“
„Cože?“ užasl jsem.
„Netvař se tak překvapeně. Pro mě seš ohromný pokušení od chvíle, co jsem tě poprvý viděl. Myslíš si snad, že na ulicích kreslím každýho, kdo se nachomejtne poblíž mýho skicáku? Proč myslíš, že jsem tě tenkrát políbil? Milej zlatej, kdyby bylo na mně, tak bych se na tebe už tenkrát ve Stromovce vrhnul a donutil tě znásilnit mě. Ale neudělal jsem to, protože v tobě bylo něco zvláštního. Přiměl jsi mě dívat se na lidi jinak než jenom jako na nepřátele nebo nástroje k uspokojení mejch potřeb. Ale to neznamená, že jsi mě fyzicky nepřitahoval. Jenom to bylo najednou takový... víc... hmm...“
Vděčně jsem ho políbil na ústa. Nezáleželo na tom, jaké adjektivum z nich nakonec vyjde a jestli vůbec nějaké, tohle jeho váhání a neschopnost najít správné slovo měly mnohem větší výpovědní hodnotu. Zadíval se pak stranou, kamsi přes moje rameno a skoro stydlivě řekl: „Ty si ani nedovedeš představit, kolik jsi mi toho dal, Charlie. Je mi trochu trapný o tom mluvit, jsem chlap... Ale jak jinak by ses o tom dozvěděl, že jo?“
„Kazane, já... nejsem Oscar, to je jasný...“
„Jako bys byl!“ vyhrkl. „Totiž...“ odvrátil znovu pohled, „myslel jsem, že nikoho takovýho už nikdy nepoznám, víš? Někoho, kdo bude mít rád mojí osobnost a nebude ji jenom tolerovat jako nutný zlo k mýmu zevnějšku. Víš, já jsem sice docela spirituální, aspoň si to myslím, ale zároveň jsem taky hodně... živočišnej a tělesnej typ,“ usmál se, „takže... po dnešku jsem v tom fakt až po uši, jsem do tebe totálně blázen a nemůžu říct, jestli tě miluju víc kvůli tomu, že se mnou nejsi jenom v posteli, ale chodíš se mnou i ven, do čajovny a že si se mnou povídáš, nebo že se mnou nechodíš jenom ven a jenom si se mnou nepovídáš, ale že se mnou i spíš. Až doteď jsem měl buď milence na šuk, nebo kamarády na povídání a na chození ven. Strašně jsem chtěl... poznat někoho, kdo by mě měl rád tak jako... komplexněji, někoho jako byl Oscar, ale na druhou stranu jsem se trochu bál, že se zamiluju moc a pak o něj přijdu... jako s Oscarem, takže...“ Objal mě a pevně mě k sobě přitiskl. „Díky, že jsi se objevil v tý Stromovce, vážně.“
Dojalo mě to. Dojalo mě, jak se mi otevřel, a ještě víc, jak mě přirovnal k Oscarovi. Věděl jsem totiž, co pro něj jeho dávný přítel znamenal. Mohl jsem si teď být téměř jistý, že jsem získal velice oddanou schibu. Kdybych se rozhodl někoho zabít, Kazan by mě nenechal na holičkách. Pomohl by mi a stál by při mně. Kdo z mých přátel by pro mě tohle udělal? A jak by se asi zachovala Jitka?
„Díky, že jsi mě v tý Stromovce oslovil,“ vrátil jsem mu to. „Já bych se totiž neodvážil.“
Přivinul se ke mně ještě víc, propašoval mi nohu mezi stehna a já na jednom z nich ucítil jeho varlata i penis. Zdálo se mi, že se opět začíná probouzet, a dělalo mi to setsakra dobře. Má žena po mně nikdy takhle silně netoužila. Ani z počátku.
„Charlie... já tě chci. Chci bejt tvoje poslušná čubka. Můžu ti ho vykouřit? Prosím, prosím, prosím,“ vzdychal mi do ucha a třel si klín o mou nohu.
Vím, že by člověk neměl srovnávat své partnery, ale nedá mi to. Kazan byl v posteli o několik úrovní výš než Jitka. Co se orálního sexu týče, musel jsem přemlouvat spíš já ji. Nikdy jsem ji neslyšel takhle škemrat.
Jako by to ta lačná šelmička věděla: „Prvně se ti to přece líbilo.“
Tlumeně jsem zasténal, když si půjčil můj úd na hraní. „Ale ř-říkal jsi, že až do večera... ah, Kazane!“ Vážně to s chlapama uměl.
„Tak to jsem asi trochu kecal, co?“ usmál se drze. „Neříkej, že ti to vadí. Tvý péro je jinýho názoru.“
Za normálních okolností bych nevěřil, že muž, který byl šest let nucen pouze onanovat, do čehož se mu navíc chtělo jen dvakrát až třikrát měsíčně, může takový sexuální nápor přežít ve zdraví, ale zatím se nezdálo, že jsem v ohrožení, a tak jsem to riskl.
Můj zvrhlý pejsáček lízal a sál, čas od času plivl, aby zlepšil lubrikaci, a po krátké chvíli se sám začal uspokojovat rukou. Nedivím se, že byl jako gayša tak žádaný. Uvědomil jsem si, kolik mužů přede mnou už připravil o rozum svojí tlamičkou, kolik mu pak za to museli vysolit a jak jimi pohrdal, když se za nimi zavřely dveře... Pohladil jsem ho po vlasech a on ke mně na chvíli vzhlédl s naprostou oddaností v očích, pak si ho vzal úplně celého... a já se potřetí udělal. S chutí polykal, ruku stále v klíně a já si užíval pohled na vzrušenou děvku, která se mnou šla úplně zadarmo a několikrát.
Více méně jsem mu pak přikázal, aby si lehl vedle mě. Slastně padl do peřin a povolně roztáhl nohy. Byl nádhernej! Zastřený oči, pootevřený rty... „Byl jsi se svým pejskem spokojenej?“ zeptal se zvědavě.
Místo odpovědi jsem ho jen bez rozmyslu políbil hluboko do úst. Chutnal trochu jinak než obvykle, ale neucukl jsem. Beztak bych ani nemohl. Kazan mě pevně držel kolem ramen a jeho polibky připomínaly útok masožravé rostliny. „V-vyhoň mi h-ho!“ zasténal, když mě na okamžik přestal konzumovat.
Nebylo to poprvé, co jsem držel v ruce jeho penis, už mi ho dnes jednou svěřil do péče, ale až teď mi dovolil, abych ho takhle dovedl k orgasmu. Vyzkoušel jsem svůj oblíbený „úchop“, který jsem používal při masturbaci, a soudě podle toho, jak se pejsánkovi okamžitě napjaly všechny svaly a jak blaženě zavyl, to bylo velice dobré rozhodnutí.
„D-dej mi pusu,“ zachraptěl. „L-líbí se ti líbat mě po tom, co jsem tě vyhulil až do konce, že jo?“
Pravda byla taková, že bych měl zábrany, kdyby mě o to nejdřív požádal, ale když jsem to začal dělat bez přemýšlení... tak se mi to možná opravdu líbilo. Podvědomí. Freud na toto téma něco málo publikoval...
Dosáhl vyvrcholení dřív, než jsem se nadál. Najednou mi zkrátka stříkal do dlaně a já si pomyslel: Páni, sahám na sperma jinýho chlapa. Na Kazanovo sperma! Vyspal jsem se s Kazanem! Obvykle mívám velice rychlé reakce, ale čas od času mi některé skutečnosti dochází se zpožděním, které by bylo neúnosné i u Českých drah.
„Wow,“ vydechl můj vořech a na jeho uzardělém ksichtíčku se objevil navýsost spokojený, vyšukaný výraz. „Jaký štěstí, že jsi můj přítel! Po iks letech mám pocit, že šrajtofli bych měl vytáhnout já.“
Polichotilo mi to, i když jsem vůbec netušil, za co jsem si tu nevyřčenou pochvalu zasloužil. „Vždyť jsem nic extra nedělal.“
Nesouhlasil se mnou. „Omyl! Byl jsi skvělej! Spontánní, ale zároveň jsi nemyslel jenom na sebe. Což je sice v rozporu s tím, co jsem tě učil, ale víš... v posteli to tak úplně neplatí. Aspoň ne v týhle,“ usmál se a vystrčil špičku jazyka.

Zbývající čas do večere jsme účelně strávili povalováním v peřinách, povídáním a mazlinkováním, jak to Kazan nazval. A že byl nadmíru mazlivý! Hotový gaučový psík vyžadující neustálé hlazení a chování na klíně. Připadalo mi, jako by se snažil dohnat nějaký deficit. Já rozhodně deficit doháněl. A nevznikl během pár měsíců, nebo během pár let. Zdálo se mi, jako bych se s deficitem už narodil a teprve Kazan mi ukázal, jak ho vyrovnat. Nejdřív ho ale musel objevit. Ukázat mi, že mi něco chybí. Mě samotného by totiž nikdy nenapadlo, že k životu potřebuju nevyzpytatelný psisko, který má na rukou nejen sperma, ale i krev.

14 komentářů:

  1. Kdyby teď příběh skončil, byla by to typická romantická slátanina s klasickou zápletkou (ženatý chlap se zamiluje do mladšího muže) a šťastným koncem (jsou spolu, juchú) obohacená o zajímavý charakter jedné z hlavních postav. Kdyby teď příběh skončil, řekla bych "Milé" nebo "Pěkné". Ale příběh naštěstí nekončí. Já totiž od vás, pane, očekávám víc =))

    OdpovědětVymazat
  2. Úplně jsem přemýšlela, jak se Jitka zachová. Hm, tohle, tedy pan František hovící si v gauči, drbající psa, mě vůbec nenapadlo. Nevím, možná proto, že Jitka mi nepřišla jako tenhle typ..(asi bych spíš čekala hysterák..., hm nevím) A taky mi pořád vrtá hlavou jestli je stále proti rozvodu..(po tom, co mu hodila tu tašku..)
    Hm, Kazan je dneska takovej celej umazlinkovanej. My jsme beztak všichni věděli, že to je hodnej pejsáček, když chce a má k tomu dobrý zázemí.
    Aaaaa... tak teď přemýšlím, jestli se jim v tom příštím (posledním) díle něco posere.. Upřímně doufám, že ne. Nebo aspoň ne moc.

    Ah, Fifyho čtení. Vážně jsem nečekala, že bude číst něco takovýho (a rozdávat extrémě chytré rady, co z těch kni vyčte).. Hmm...

    OdpovědětVymazat
  3. Docela jsem si oddechla. Já pana Františka taky nečekala, spíš vanu plnou krve... K ní by mi to docela pasovalo. Líto by mi jí nebylo, ale co chudák Charles? Zas takovej cynik z něj ještě není a asi ani nebude. A Schiba-inu to je stejná rasa jako byl Hachiko že? Znáš ten film ne? Každopádně super kapitola a moc se těším na další:-)

    OdpovědětVymazat
  4. LoLo: No, tak za tu "slátaninu" vřele děkuji. :) Zvlášť když nejsem právě fanoušek takovéhoto čtení. Snad splním tvá očekávání.

    Hiroko: To je právě to - umí být hodnej, když chce. :) Občas to hraničí se zištností a vypočítavostí. Ale opravdu věřím, že Charles je výjimka. Že yin našel svůj yang. (V jednom díle Sběratelů kostí byla transsexuální farářka. Fify je samozřejmě transvestita, což není to samé, ale i tak si myslím, že by mohl být hodně duchovně zaměřen a že by se snažil najít "smysl vesmíru".)

    Deadly-nightshade: Myslím, že sebevražda by právě pasovala do nějaké té "romantické slátaniny" (viz hore). :) Psisko mi poradil, ať napíšu něco orginálnějšího, méně čekaného. Hachiko byl akita-inu. To je docela mohutné plemeno, které lovilo vysokou zvěř. Schiba je mnohem menší. Ale jsou příbuzní.

    Btw: Docela mě překvapilo, že se zatím nikdo nezmínil o pasáži, kterou považuju pro tuhle kapitolu a možná i celou povídku za klíčovou. :-) Tedy ten Kazanův vztah s Oscarem a jejich "malý" zločin. Kazanovi spadl ze srdce velký balvan, když o tom Charlesovi řekl. Tížilo ho to mnohem víc než jeho "kariéra".

    OdpovědětVymazat
  5. Ale já to tak vůbec nemyslela, pane Darrene! Prosím za prominutí, pokud to vyznělo nějak hanlivě na vaši povídku. To vůbec ne. Právě naopak jsem ráda, že to žádná slátanina není...možná jsem prostě jen nedokonalá ve slovním vyjadřování. Znovu se omlouvám =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to pochopil, teda aspoň myslím. :) A navíc - Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, ne?

      Vymazat
  6. Dík za informaci;-) Přiznám se, že jsem spíš na kočky. Ještě jsem si ho našla na Wikipedii. Píšou tam, že jeho výška je 35,5-41,5 cm (ty půlcentimetry mě baví). Fakt je tak malý? Na obrázku vypadá větší.

    A co se týče toho zločinu... nějak si neumím představit, že mohl Kazan dělat něco jiného. A klíčová říkáš? No nevím, ale ještě nekončíme... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Hm, já jsem se nezmínila, protože mi přišlo, že Charles to vyřešil za nás za všechny. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. ♦ přestávka byla neskutečně dlouhá, jsem ráda, že už je za námi.
    ♦ Jitka... asi jsem divná, ale mám jí ráda. Bude z ní docela fajn ženská, až najde někoho, s kým bude kompatibilnější. Že by pan František? Rozkvete stejně jako Kazan. Pak se snad jejich vztahy urovnají a budou si moct být vzájemně oporou, jakkoliv divně to teď možná zní. Ale ten společný kus života je škoda úplně zahodit.
    ♦ Lenka... čekala jsem, kdy Charlesovi dojde, že by mu ten vztah s Kazanem schválila.
    ♦ šiba... hmm, tak to bych do Kazana neřekla, tipovala jsem něco mnohem většího a co se týče vzhledu "míň uhlazeného". Šiba mě sice nenapadla, ale povahově na něj sedí skvěle, pravda pravdoucí.
    ♦ dostaveníčko genitálií, zpoždění a ČD a jiné nenápadné drobnůstky... to mě fakt pobavilo :o)))
    ♦ vražda Oscarova otce... noo, první pochybnost mám u slova vražda, spíš zabití ze zoufalství... za druhé jsem čekala, že hlavním aktérem bude sám Kazan... za třetí - ono to tak bývá. Často si myslíme, že je něco, za co nás druzí odsoudí a oni to nakonec můžou vnímat jako prkotinu a mávnout nad tím rukou nebo to vidí z jiného úhlu pohledu, než čekáme. A můžou nás nakonec odepsat kvůli něčemu, čemu nepřikládáme až takový význam.
    ♦ našla jsem si tu spoustu soukromých poučení... za všechny aspoň jedno: kdyby se lidi starali o sebe! Kdyby se furt do něčeho nesrali! Pokusím se vzít si to k ♥.
    ♦ netuším, jak tahle povídka dopadne, jsem fakt zvědavá, jaký osud jim Darrene vybereš.
    ♦ děkuju!
    F.

    OdpovědětVymazat
  9. Chi, koukám, že jsem ztracena v čase. :o) Buď já nebo pan Blogger.
    F.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Celou dobu přemýšlím, co napsat na tvůj komentář. Nemůžu ho totiž odbýt pouhým "děkuji", na to je pro mě příliš výjimečný. Tak to zkusím také po bodech. :)
      ♦ Přestávka byla tak dlouhá, že i já občas přestával věřit, že nebude trvat na věky.
      ♦ Řídím se doporučeními svého poradce a snažím se nedělat z Jitky úplnou pipku a semetriku. Prý je to - zvlášť v povídkách s homosexuálními páry - už klišé. Chtěl bych, aby Jitka byla rozumná. Ale když ona moc není! Mé postavy prostě jednají nezávisle na svém stvořiteli. :)
      ♦ To jsem zamýšlel už delší čas. Vlastně od začátku. :)
      ♦ Myslel jsem šiba spíš povahově. Vzhledově by to byl nějaký velký, rozcuchaný, černý vořech, který už od pohledu vypadá bezprizorně a neochočeně/neochočitelně. Asi jako na Kazanově "nástěnné malbě" v obýváku.
      ♦ Tyhle "drobnůstky" mám v knížkách taky rád. Ale občas dá pořádně zabrat něco dobrého vymyslet. V tom jsou mistři jiní... :-)
      ♦ Svatá pravda! Sám jsem to jednou dvakrát zažil. Ono podle mě záleží na tom, jak máme nastavené životní priority a hodnoty. Kazanovi připadá jako větší hrdelní zločin napomáhat vrahovi zahladit stopy, zatímco prostituci bere jako jakýkoli jiný způsob obživy (nebo téměř jakýkoli, určitě uznává, že gayšou nemůže být každý - gayša totiž musí být krásná a mít uměleckou duši). Není divu, že pak dochází k nejrůznějším nedorozuměním.
      ♦ Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A i když se nám zdá, že někomu pomáháme nebo že ho chráníme, neznamená to nutně, že tomu tak opravdu je. Myslím, že činy a rozhodnutí, které nevedou rovnou do vězení, by měly být ovlivňovány třetí strannou co nejméně. Jinak nerosteme. Lidé by měli dostat prostor. Zvlášť takoví, jako je Kazan/Psisko.
      ♦ Osud mých postav je v některých ohledech zastřen i mně samotnému. :)
      ♦ Není zač!

      Vymazat
    2. A vlastně ještě tohle: Omlouvám se za opožděnou odpověď.

      Vymazat
  10. Žeby Jitka vycítila nebezpečenstvo a začala boj o „syna“?
    A ja som sa už tešila na rozhovor o rozvode. Tak ma potešilo, že tam má chlapa... a ona to celé skazila:(
    Ale som rada, že odišiel, že sa rozhodol. Neznášam váhavé typy. Chlap ktorý nechá ženskej falošnú ilúziu, lebo je zbabelý ublížiť jej, ale tým jej ubližuje ešte viac. Pretože jej vezme aj dôstojnosť. Rýchly rez je vždy lepší. Menej bolí ako dlhé pidlikanie tupým nožom.
    Kazanova spoveď bola pre mňa nečakaná. Prekvapilo ma to. Charlie má pravdu, väčšina ľudí by tam nešla... a ako by aj niekto šiel zabrániť vražde, utiekol by keby sa mu nepodarilo prísť včas.
    „kdyby se nic z toho nestalo, tak bych se teď netrápil“ koľko krát som si to povedala, ale čo už, keby nebolo keby... alebo ako si to napísal o tej káve:DDD
    Vyznanie lásky od Charlieho nemohlo byť krajšie. A mazlinkovanie je krásne slovo. To použijem :)

    OdpovědětVymazat
  11. No už nevidím na monitor, musím to zase vydržať do zajtra. Ale je to tak skvelé čítanie... vrátim sa a opäť sa vnorím do príbehu...

    OdpovědětVymazat